Work Text:
Zavřela oči a pokývala hlavou do rytmu tichého chraplavého zpěvu. Byla ráda, že sedí, protože měla nepříjemný pocit, že kdyby se pokusila vstát, zamotala by se a spadla.
Bylo jí čím dál hůř. Už příliš dlouho ji dusili, už příliš dlouho se nemohla pořádně nadechnout, válčila o vlastní zemi a měla pocit stále větší beznaděje. Sice vždycky jednou za čas přišlo pár let míru, ale copak lze za mír považovat trpěnou nadvládu?
Zvedla číši s vínem a pokusila se zhluboka nadechnout. Chtěla si nalhávat, že se jí hlava motá kvůli alkoholu. Nebylo to tak těžké, natož teď, když už měla v sobě několikátý pohár. Takovéhle obelhávání pak šlo samo.
Spolu s muži, kteří s ní seděli kolem ohně, se připojila k refrénu, který byl hlasitější, než by se možná slušelo, ale co na tom záleželo? Turkové byli příliš daleko, aby je slyšeli, a ti, co byli na výzvědách, by radši neměli teď vystrkovat hlavy ze svých úkrytů, protože by o ně velmi snadno a velmi rychle přišli.
Příliš jim nepřidalo ani to, že Vídeň byla už více jak měsíc v obležení. Pokud padne i ta, nemají jedinou naději na zázrak. Nelíbilo se jí, že musejí spoléhat na jiné, daleko raději by se s tím poprala sama, ale to se jim nedařilo. Někdy je lepší zvolit menší ze dvou zel, jen aby se zbavila toho, které hrozilo ji nadobro rozdrtit.
Otevřela oči a rozhlédla se po tvářích ozářených světlem plamenů. Kolik viděla za posledních sto let padnout mužů, kteří se snažili ji bránit? Pro svou zemi... S jakou hrdostí pronášeli přísahu vojsku, s takovou hrdostí jim zavírala oči, když je našla ležet mrtvé v poli. Mnohdy ani tohle pro ně nemohla udělat. Tolik ji děsilo dívat se teď do jejich tváří, když mohla předpokládat, že většinu z nich čeká právě tenhle neveselý osud.
Znovu se zhluboka napila a prázdný pohár podala jednomu z můžu, který významně zvedl demižon, aby viděla, že je v něm už jen na dně vína. Přesto jí ale nalil, protože kvůli ní byli ochotní se obětovat i v takové drobnosti.
Akorát si brala pohár zpátky, když na ni někdo zavolal.
"Erzsébet!" ozvalo se polohlasně, snad, aby to jméno nevzbudilo mnoho pozornosti. Žena v táboře údajně nosila smůlu. Ale možná by to měl někdo říct všem těm, kteří si do stanů tahali holky z vesnic. Sotva jim to mohla vyčítat.
Otočila se v pase, aby se za sebe mohla podívat, a i ten nejmenší náznak úsměvu jí ze rtů zmizel. Spolu s jedním z vojáků se k jejich ohni blížil vysoký muž s maskou na tváři, zahalený od hlavy k patě, u pasu mu zpod pláště vykukovala rukojeť šavle.
Vyskočila na nohy, najednou naprosto střízlivá, přesto se jí zamotala hlava. Muži kolem ji následovali, což vyvolalo u cizince téměř pohrdavý úsměv.
"Ale, ale, copak takhle se vítá posel dobrých zpráv?"
"Nemůžeš přijít s ničím, co by bylo dobrou zprávou," odsekla.
Sadiqův úsměv se snad ještě víc rozšířil. "To nemůžeš vědět, dokud mě nevyslechneš, má
krásná paní."
Zaskřípala zuby. Nenáviděla, když ji tak oslovoval. Tím spíš, že v potrhaných kalhotách, špinavé tunice a s rozcuchanými vlasy si připadala všelijak, jen ne krásná.
"Věnuj mi pár minut svého drahocenného času a třeba získáš víc, než myslíš," navrhl jí a natáhl k ní ruku, ve výzvě, aby ho následovala do soukromí.
Muži kolem ní nesouhlasně bručeli, ale neměla na výběr. Nemohla nechat lidské emoce, aby ovládly právě ji. Měla na svědomí příliš mnoho lidských životů. Proto ho následovala, i když nabídnutou ruku nepřijala.
Odešli do jednoho z prázdných stanů, kde je nikdo nemohl rušit. Zůstala stát hned u vchodu, zatímco on došel až k širokému stolu, na němž byly rozložené mapy. Rádoby nedbale je rozhrnul a odkryl tu, na které byla jižní hranice někdejšího uherského království.
"Proč jsi přišel?" zeptala se netrpělivě, když se ticho na její vkus příliš protáhlo.
"Nabídnout ti příměří. Spojenectví," upřesnil. Dál se opíral rukama o hranu stolu, ale zvedl k ní hlavu. Za maskou zahlédla záblesk očí, ale neměla šanci z nich vyčíst, jestli svá slova myslí vážně nebo je to jen velmi špatný vtip.
Hlavou jí proletěla nekonečná řada otázek, které se jí draly na jazyk, ale ani jedna nebyla přesná nebo správná. Neviděla jediný důvod, který by ho k takové nabídce vedl. Jediný rozumný důvod.
Viděl na ní, že ji zaskočil, i když se snažila sebevíc to zakrýt. Narovnal se a přistoupil k ní o pár kroků blíž. Vzdorovitě vystrčila bradu, aby náhodou neměl pocit, že na ni hledí zvrchu. Vzhledem k tomu, že byl o hlavu a půl vyšší než ona, však toto její gesto působilo poněkud trucovitě.
"Uvědom si, co bychom společně dokázali," promluvil polohlasně.
Popošel ještě jeden krok, čímž ji donutil o krok couvnout. Dál už ale nemohla, za ní byl dřevěný sloup, který držel celý stan. Zapřela se o pevné dřevo v podvědomé snaze dostat se z jeho dosahu, ale on se naklonil ještě blíž. Cítila teplo jeho těla, tak blízko u sebe. Díval se jí do očí s výzvou i otázkou zároveň.
Nebylo to poprvé, co jí něco takového nabízel. Znala všechny argumenty, které hovořili pro spojenectví. Jejich společná říše by byla téměř nekonečná. Od asijských plání až do středu Evropy. Společně by dokázali vzdorovat německým národům, možná by je dokázali porazit, Svatá říše římská by pro ně nebyla rovnocenným protivníkem. Uherští a osmanští válečníci jako spojenci na jedné straně bitevního pole, by rozdrtili kohokoliv, kdo by se jim pokusil vzdorovat.
Ale...
"Nikdy bychom spolu nedokázali žít," odpověděla stejně jako kdysi.
"To není pravda. Měla bys vládu nad evropskými vilájety, vrátila by se ti do rukou zem, která ti po právu patří. Stačí tak málo a Sedmihradsko by zase bylo tvé," pokračoval, zatímco zvedl ruku a uchopil její tvař do dlaně.
Jistě, vzpurné Sedmihradsko, které se slunilo v osmanské přízni a vzkvétalo. Ještě před pár lety. I oni dnes měli více problémů než užitku z toho, že si nechali rozkazovat od Turků.
"Řekl jsi to sám," upozornila ho, aniž by uhnula pohledem. "Ta zem mi po právu patří a tobě ji do rukou nedám."
"Musíš si vybrat, krásná Erzsébet, buď sultán nebo Habsburkové," usmál se jako kocour, který vyhlíží malou a bezmocnou myš.
V tu chvíli jí to došlo. Proč přišel, proč znovu opakoval svou nabídku na spojenectví a musela se ovládat, aby se šťastně neusmála. Zaplála v ní taková naděje, jakou nepoznala už téměř sto let.
"Už jsem si dávno vybrala," ujistila ho překvapivě klidně.
Ještě okamžik si hleděli do očí, než noční ticho tábora prořízl ostrý zvuk trubek. Teď už se úsměvu neubránila. Vymanila se ze své nepříjemné pozice a bez jediného pohledu zpět vyběhla ze stanu, vysokého Osmana nechala samotného. Už se neusmíval.
"Co se děje?" křikla na prvního muže, kterého potkala.
"Poslové!" odpověděl v běhu. Nezastavil se, pospíchal dál, stejně jako několik dalších.
Následovala je. Na okraji tábora se shlukli všichni, kteří byli na nohou, několik rukou se snažilo chytit uzdy koní, kteří se neustále točili dokola. Sama jim přišla na pomoc a zvíře, které měla nejblíž se konečně zastavilo.
"Vídeň odrazila nepřátele!" zahřměl jeden z jezdců, aby ho přes halas bylo slyšet, ale nikdo nepřeslechl.
Na tuhle zprávu čekali tak dlouho. Ale přeci jen tu bylo něco, co je zajímalo ještě víc. Poslové nejprve seskočili z koní, které vybraní vojáci odvedli do stájí, aby si po tom závodu s časem odpočinuli.
Velitel tábora, oba poslové a Erzsébet vyrazili rychlým tempem ke stanu, v němž ona sama ještě před chvílí mluvila s nepřítelem. Nepochybovala o tom, že je už dávno pryč.
"Císař se rozhodl táhnout dál do Uher a vyhnat tu verbeš úplně. Papež svolává vojska pod svou zástavou," chrlil ještě za chůze voják.
Rozhrnul mapy na stole a vytáhl tu, na níž byl zachycen největší možný úsek Evropy, který teď potřebovali. Zapíchl prst ke Kyjevu.
"Polský král povede svou armádu přes ukrajinská území k Černému moři," přesunul prst k Itálii. "Benátčané plánují dobýt zpět Středomoří."
Zvedl hlavu a významně se podíval na velitele zdejší posádky. "Sám Leopold povede hlavní útok přímo tady." Přeskočil pohledem na jedinou ženu v táboře, které nepopiratelně zářily oči.
"Zapřísahal se, že do roka a do dne dobude Budín z tureckého područí."
Usmála se. Nadějně. I když věděla, že tohle pro ni není výhra, pořád to bylo to menší zlo a dokáže se s ním nějak smířit.
"Kdy tu budou?" zeptal se velitel okamžitě.
"Jeli jsme jen pár hodin před nimi, za úsvitu by měly dorazit první posily."
Velitel se rozesmál. Byl to ten druh úlevného smíchu, který přijde, když je smrtelné nebezpečí zažehnáno. "Pohádka o zázračném vojsku, které s úsvitem spasilo beznadějné."
Ačkoliv byl podle ní Roderich rozmazlený floutek a daleko víc ji bavilo ho popichovat, musela uznat, že má smysl pro dramatický nástup v pravou chvíli. Také ale věděla, že ona sama nemůže čekat na místě.
Zatímco muži začali řešit strategii protiútoku, kdy sami vyrazí do boje, kdy se k nim připojí císařská vojska a jak budou dále postupovat, vyklouzla tiše ze stanu a přeběhla táborem, v němž už dávno nepanovalo ospalé ticho. S blížícím se ránem a s tak významnými informacemi nemohli vojáci dál spát. Nadšení a naděje je vyhnali z nepohodlných postelí.
Na chvilku zmizela ve vlastním stanu, jen aby si rychle přehodila kolem ramen plášť lemovaný kožešinou, popadla jezdecké rukavice, které si nasazovala ještě za běhu k provizorním stájím.
Vyrazila do noci, která kdesi za ní pomalu bledla do přicházejícího rána, skloněná ke koňské šíji a s očima přivřenýma, protože proudící vítr ji oslepoval slzami. Nevěděla, jak dlouho jela, kolik mil nechala ze sebou, ani kolik jich zbývalo k habsburskému sídlu. Když ale viděla osamělého jezdce, který k ní mířil ze západu, pochopila, že může zastavit a dát zvířeti čas odpočinout si. Ignorovala ledový vzduch, který před sebou hnal mraky po obloze a čistil ji tak pro blížící se slunce, snad aby mu nepřekážely. Ani se nezachvěla.
Když se rozhlédla po kraji, na který měla ze svého místa krásný výhled, všimla si rozvířeného prachu, který se zvedal z cesty, po níž jela vojska. Neuhýbala ze své trasy, mířila přímo k táboru uherského ležení. Přeci jen nepřijedou zázračně s prvními paprsky.
Vrátila se pohledem k muži, kterého očekávala. Už byl tak blízko, že dokázala rozeznat výraz v jeho tváři. Soustředěně se mračil a sledoval cestu pod kopyty svého koně. Až když zvíře zpomalilo, podíval se přímo na ni. Byl to jediný krátký pohled, ale stejně ji zamrazilo.
Seskočil z koně a jí překvapilo, že je vyšší než ona. Ne o moc, ale přeci. Dost na to, aby si toho všimla a aby se na ni mohl dívat zvrchu, a to se jí nelíbilo. O nic víc, než když se na ni takhle díval Sadiq. Nebyla žádná malá holka, na kterou se můžou povyšovat...
"Elizabeto," kývl hlavou na pozdrav.
Odpověděla stejně, i když nepochybovala o tom, že by od ní jako od ženy ocenil daleko květnatější pukrle. Už jen ta představa jí přišla směšná. Nebyli tu na žádném hloupém plese a pokud to bude záležet na ní, ani nikdy nebudou. Jenže na ní už to možná mnohdy záležet nebude.
"Předpokládám, že poslové už do vašeho tábora všechny novinky přinesli, když jsi teď tady," odhadl.
"Má vojska jsou připravená k boji. Někteří jsou sice vyčerpaní a zranění, ale to, že Vídeň se ubránila, nám dalo novou sílu. Tím spíš, když se císař s papežem konečně odhodlali k činům."
"Ne každý si může počínat tak horkokrevně, jak by se ti líbilo," upozornil ji.
"Samozřejmě, že ne. Ale nechat si Turky za hradbami téměř sto let je až moc dlouhá doba na rozmýšlení."
Pousmál se. Přezíravě a cynicky pobaveně. "Jistě. Všechno je tak jednoduché, jak si představuješ."
"Všechno bohužel ne."
Chápavě přikývl. Vlastně se nevysmíval jí, ale celé té situaci. Viděl na ní, jak je nadšená, jak v ní hoří naděje, ale nechtěl se radovat, dokud nevyhrají. Dokud nebudou Turci hodně daleko od uherských hranic a dokud jeho panovník nebude mít na hlavě svatoštěpánskou korunu, která mu po právu náležela, nehodlal podléhat libovolnému druhu radosti.
"Podmínky znáš," oznámil jí, ale stejně to znělo trochu jako otázka.
Pevně stiskla čelisti, trochu vzdorovitě. Kam zmizel ten malý kluk, na kterého hulákala přes půlku lesa, že jestli ho ještě jednou načape na svém území, přiváže ho ke stromu a vyleje mu na hlavu med, aby ho sežrali mravenci?
"Samozřejmě," přikývla vážně, protože tohle bylo vážné. Věděla, čeho se vzdává v jeho prospěch. Ale zároveň věděla, co zachraňuje z osmanských rukou.
Podíval se jí do očí, snad aby se přesvědčil, že svůj souhlas myslí naprosto vážně a poprvé se na ni usmál. Opravdu usmál, smířlivě a téměř přátelsky.
"Pak bychom měli vyrazit do boje," navrhl a vyhoupl se do sedla.
Okamžitě ho následovala. Nedal jí ani vteřinu na rozmyšlení, vyrazil z kopce tak rychle, že kdyby byla jen o trochu horší jezdec, trvalo by jí dlouho ho dohnat. Takhle mu už za okamžik dýchala na krk a k vojsku se připojili společně.
Zachytila stěžeň s vlajkou, kterou nesl jeden z vlajkonošů, kolem nichž projížděla, pevně ji sevřela v ruce, zdvižené vysoko nad hlavou, a s válečným pokřikem se hnala do čela vojska, s Roderichem po boku. Křičela z plných plic a ani si neuvědomila, jak snadno se jí dýchá.
Ranní slunce se prokousávalo nízkou mlhou a oslepovalo je, ale nezáleželo na tom. Teď konečně, a jednou pro vždy, získá zpět svou zemi.