Archive of Our Own

Chapter Text

     Vei se po dlouhé palbě konečně přiblížila k Fose, ta tentokrát na nic nečekala a držíc se Drirovy rady zaútočila mečem. Velitelka couvla a z jejího kostýmu bylo slyšet zuřivé syčení, „Konečně jsi se vzpamatovala! Škoda jen že se sem už blíží flotila, aby to tu zdecimovala!“ smála se Gava pokusu o zranění její hostitelky. Fosa s flotilou počítala, ale ne tak brzo, generátor už musí být plně nabitý až sem dorazí a potyčka s Vei vše jen zpomalovala. 
     ‘ Neškodilo by říct, jak se toho mám zeptat! ’ promluvila dívka naléhavě k Drirovi, ‘ Zkus třeba: Třpyť se třpyť se hvězdičko, kde nesvítí sluníčko? Nebo líp, soustřeď se na to. ’ ‘ A to nešlo říct rovnou? ’, pomyslela si Fosa otráveně, když se vyhla další ráně od protivnice a útok jí opětovala. Tím si vytvořila malé časové okno na splnění požadavku.
      Zamyslela se a představila si Orakli z jejího snu, myslela jen na ně a na vesmír, někde tam venku leželo místo které hledala. V tu do Fosiny mysli vplul obraz černé tečky, viditelné za úsvitu na obloze planety. Vždy si myslela že se jedná o černou díru, opravdu by to mohlo být to co hledá? Mlhovina se podle všeho nacházela mimo galaxii, vrátit se před příletem lodí tak rozhodně nestíhala. Bude ale lepší mít Gavu mimo planetu a nejistý návrat, než úplnou genocidu, proběhlo Fose hlavou. Bude ale vůbec schopna se tak daleko dostat? Neudusí se? Když to dokáže Gava, tak proč ne i ona?
      Vei opět nabíhala na dívku, ta se jí ale uhla z cesty a při vyhýbání ji sekla do ramene. Další zasyčení. Odcupitala o několik dalších kroků dál, potřebovala si udělat prostor. Dotkla se komunikačního zařízení, „Spusťte to!“ bylo vše co stačila říct, než se budovou prohnal silný elektromagnetický pulz, který rozhodil Vei natolik, že spadla na zem. Fose přišlo vtipné, jak technologie, která před lety zabila její rodiče, jí teď pomáhá získat svobodu pro Indirii.
      „Ty! Co si myslíš že děláš?!“ křičela na ni malátná Gava, „Deratizuju? A už dost keců, pojď do mě!“. Provokující Fosa se přikrčila a zapřela v očekávání kolize. Kapitánka se na ni zuřivě vrhla. ‘ Teď, anebo nikdy. ’
      Jakmile byla nadosah, chytla dívka Vei v pevném zápasnickém sevření, přehodila si ji na záda a všechnu sílu co v sobě měla dala do odražení od země. Prorazila strop a vysokou rychlostí se řítila do exosféry, za její hranice, a daleko do vesmíru. 
      Chvíli tak letěla napříč kosmem, ale byla teprve ve třetině cesty, když začala zpomalovat a vonaďanská velitelka se začala z úvodního šoku vzpamatovávat. ‘Tak, a co teď?’, Fosa potřebovala opět nabrat rychlost a znehybnit Vei, ale neměla se od čeho odrazit a k otupení Vei potřebovala alespoň jednu volnou ruku. Kdyby ale protivnici pustila, riskovala by tím jistou porážku, ta totiž věděla, jak se pohybovat ve stavu bez tíže a jak v něm využívat své schopnosti. Fosa se prozatím musela spolehnout na to, s čím už uměla zacházet. S představou.
      Když se jejich rychlost ještě o něco snížila, odstrčila Fosa velitelčino tělo, což obě soupeřky roztočilo a rozhodilo do dvou různých směrů. Dívka se cítila jako na točícím se řetězovém kolotoči, v jejím zorném poli se mihala různobarevná světýlka, modrá střídala červená, bílá, žlutá, pokaždé v jiném pořadí. Byla to nádhera. ‘Až bude po všem, musím se tu ještě zastavit.’ řekla si, byl čas dát se opět do boje. 
      Zavřela oči a představila si, jak zpomaluje a její tělo se přestává otáčet, až úplně znehybní. Když je otevřela, opravdu tomu tak bylo. Vei stále ještě rotovalo po své vlastní ose, byl čas. Znovu zavřela oči, tentokrát si ale představila, jak se pohybuje v prázdnotě, čelem k velitelce a mlhovině, pak se pomyslně odstrčila. Oči otevřela akorát aby stihla udeřit Vei jílcem Hunu po hlavě a strhnout jí sebou na zbytek cesty.
      Po celém těle cítila podivné, ale příjemné mravenčení. Čím více se blížila k mračnu, tím intenzivnější bylo. Neměla ale tušení, co měl tento vjem znamenat, vlastně mu ani nevěnovala pozornost, Drir, na druhou stranu, přesně věděl, co naznačuje.
      Mlhovina postupně nabývala na objemu, až byla větší, než cokoliv, co kdy Fosiny oči spatřili. Musela uznat, že pouze takto objemné vesmírné těleso mohlo umožnit zrod takových gigantů, jako byli Oraklové. 
      Fosa vletěla vně černočerné mlhy. Vnímala, že je tu o tolik silnější, rychlejší, plná energie, ale hlavně, k jejímu údivu, se tu cítila bezpečně. Jako by byla v mateřském objetí, ve kterém z vás odpadá veškerá tíha světa. Doufala však, že Veiiny pocity jsou pravým opakem.
      Zdálo se, že taktika odhoď a udeř na poprvé fungovala, dívka se tak rozhodla začít útok tímto manévrem. Než se malátná velitelka stihla vzpamatovat, stihla jí Fosa relikvií uštědřit několik hlubokých ran do míst, která byla chráněna svítivým, podivně živým brněním. Teprve tu chvíli jí došlo, že zelený kostým, který měla její sokyně na sobě, je ve skutečnosti Gava.
      Dalšímu švihu se již ale stihla vyhnou a okamžitě se pokusila údery Fose vrátit. Ta ale byla rychlejší, a tak ji ani jeden nezasáhl. Tady měla jednoznačně navrch. Teď jen vyčkat, než Gavě dojde síla.
      Tak se Fosa elegantně uhýbala velitelčiným útokům. Vypadalo to, jako by tancovala, což Vei i Gavu o to více rozzuřilo. Místy provedla i několik dalších výpadů. Zjistila, že oblek se nezaceluje a chapadla už není schopen udržet si od těla v takové míře, jako na Indirii. 
      Bytost se tu dusila, neměla žádný zdroj světla, a tak, na úkor své hostitelky, se rozhodla přestat vydávat přebytečnou energii, a naopak si ji nechávat pro sebe. To se podepsalo na rychlosti a síle velitelčiných útoků, které postupně více a více slábly, společně se září obleku. Ta teď navíc byla zamotaná do chapadel, kompletně znehybněná a vydána Fose na milost. 
      Tělo Vei si dívka přivinula blíže k sobě, hleděly si navzájem do očí. Nemohly si nic říct, ani neměly, tak se Fosa na rozloučenou spokojila s jedním, velmi jednoduchým gestem.
      Poté probodla Vei relikvií srdce a pustila do ní elektrický proud. Když se vydala tak daleko od domova, tak si to alespoň užije. Meč vytáhla až po chvíli, teprve teď si byla jistá svého vítězství. Postrčila bezvládné tělo hlouběji do mlhoviny, povolila sevření chapadel a stáhla je zpět do sebe. 
      Ještě naposled se podívala na nepřítele, kvůli kterému opustila svou rodnou planetu, nemohla si pomoci, musela se tomu zasmát. Kdyby zůstala na Indirii, skončila by úplně stejně, ne-li hůř, a její přátelé s ní. Teď byl ale čas se vrátit.
      ‘ Myslíš, že na mě bude čekat nějaká flotila? ’, zeptala se dívka Drira, když pozorovala, jak se její sokyně ztrácí daleko v mlze. Tělo už bylo jen stěží viditelné, přes hustou temnotu viděla Fosa už jen slabý obrys brnění a zářící ruku. ‘ Počkat!- ’