Chapter Text
O pár dní později přemýšlel, zda ho někdo tam na nebesích vyslechl, nebo zda se jednalo o pouhou náhodu, ale jeho šok přebil veškeré myšlenky.
Nedaleko od jeho domu se přistěhoval plavovlasý chlapec - a Losnu překvapilo, že ho znal! Nebyl jím nikdo jiný, než Mirek Dušín, vedoucí klubu Rychlých šípů!
To byla pro Losnu veliká radost...
Dokud se s Mirkem nesetkal.
Od té doby, co se naposled viděli sice uplynulo půl roku, ale Losna nečekal, že se k němu Mirek Dušín bude chovat tak nevšímavě.
Opravdu, jako by ho snad nikdy nepotkal!
Slyšel snad o příhodě s jeho opilým otcem, nebo se stále hněval, že se mu ježek v kleci nedostal do rukou, jak bylo slíbeno, ať už s ním chtěl dělat cokoliv?
Nepochybně si tu však rychle našel přátele, neboť Losna viděl i slyšel mnohé vonty, jak ho jménem zdraví a s úsměvem na tváři s ním klábosí o kdo ví čem.
Losnu to rozhořčilo a ponížilo a cítil, že o celé té věci musí mluvit se svou skupinou.
Tušil ale, že jeho kamarádi nebudou dvakrát šťastní, že se bratříčkoval s druhostraníky a něco v Losnově nitru se přese všechno vzpíralo zradě vůči jeho dávným spojencům.
Dobře však věděl, že jeden z nich si ho vyslechne rád, a proti Rychlým šípům nebude nic mít.
Vydal se tedy jednoho odpoledne za Vláďou domů, na západní Stínadla.
Ve dveřích ho přivítala paní Dratušová a zavedla ho do pokoje svého syna.
Vláďa se narovnal, když slyšel Losnu otevírat dveře.
"To jsem já, Ota Losna,"
vysoukal ze sebe na přivítanou.
Najednou si nebyl jist, zda je jeho návštěva vítaná.
Nikdy u Dratušů doma nebyl, znal pouze adresu pro případ, že by se přihodilo něco závažného.
"Stalo se něco?"
ptal se Vláďa pohotově, na tváři se mu však objevil úsměv a bylo vidět, že Losnova návštěva je pro něj příjemným překvapením.
Natáhl ruku a Losna ji na pozdrav stiskl.
"Něco se stalo," odpověděl Losna na jeho předchozí otázku zkroušeně.
"Mohu to říct jenom tobě – víš – já – prozradím ti, jak se to stalo, že mi podařilo dostat ježka z klece!"
Vláďa stiskl jeho ruku pevněji.
Losna si uvědomil, že mu ji zapomněl při pozdravu pustit.
"Opravdu? Neděláš si ze mne legraci, viď že ne? Nikomu z kluků jsi to ani za nic prozradit nechtěl a teď najednou…? Prosím tedy, posaď se!"
Losna tak učinil a už ze sebe překotně sypal vše, co se tehdy o volbách Velkého Vonta přihodilo a jaké prazvláštní, ale přesto dobré kamarády si onedhá našel.
Pusa mu jela tak, jako každému, který v sobě držel moc dlouho nějaké důležité tajemství — a Losnu skrytě pálilo na jazyku už několik měsíců.
Nevědomky ztlumil hlas skoro až do šepotu, když vyprávěl, jak mu ten mladý chlapec, co ani nebyl vont, Jindra Hojer, předříkal návod na vysvobození ježka z klece, jako by ho tu snad kromě Vládi mohl slyšet někdo cizí a nevítaný.
Přesný návod však samozřejmě nevyzradil.
Zběžně ještě popsal, co se dělo na volbách a po nich a už se trochu nepřátelsky a ublíženě pustil do povídání o Mirkovi Dušínovi a jeho cizím počínáním.
Vláďa ho nepřerušoval, jen se držel za bradu a soustředěně přikyvoval.
"Neměl jsem se s nimi vůbec bavit," končil Losna nešťastně.
"Klukům z Druhé strany je darmo věřit! Když zrovna těch pět mi připadalo správných a ušlechtilých a kdoví co…
A zvlášť Mirek Dušín mi přišel skrz naskrz upřímný a milý! Možná se na mne zlobí, že jsem jim ježka po volbách nepůjčil, ale to snad byla nešťastná náhoda!
A ježek v kleci vždy i patřil a navždy bude patřit Stínadlům — zvlášť teď, utopený v Černé vodě — ale nemá žádné právo dělat si na něj nároky!
Většina vontů ježka v kleci nikdy ani zblízka neviděla a…"
Svěsil hlavu.
Vláďa se stále ještě trochu zamyšlen pustil své brady a znovu nahmatal Losnovu ruku, aby ho v jeho neštěstí trochu podpořil.
"Myslím, že nikdo, ať už z Druhé strany nebo ze Stínadel, by takové tajemství, jako postup, jakým vyprostit ježka z klece, neřekl jen tak někomu, aby se s ním potom už zcela vůbec nebavil a ani se na něj nepodíval!"
při posledních slovech se trochu ušklíbl,
"Ať už tomu druhostraníkovi přelítlo přes nos cokoliv, rozhodně to nemůže být tak vážné, aby se to po promluvě nevyřešilo."
Losna si s tou myšlenkou chvíli pohrával.
"Myslíš, že k němu můžu jen tak promluvit?" zeptal se nakonec.
Z pomyšlení na to, že bude muset za teď novopečeným vontem Mirkem Dušínem přijít se sklopení hlavou a s prosíkem se mu vnitřek hrudi kroutil opovržením.
"Myslím, že nemáš mnoho co ztratit. Jednoho dne se s ním stejně sejdeš tváří v tvář a budeš muset něco říct," ujistil ho Vláďa a napůl nevesele se usmál.
"Nabídl bych ti, že bych šel s tebou, ale…"
"Ne, ne," odmítl Losna pohotově, "je to moje věc a můj problém, neměl bych tě do té šlamastyky zaplétat.
Krom toho," pokračoval a trochu samolibě se usmál, "nestal jsem se Velkým Vontem, jen abych nebyl schopen jednou vyřešit nějaký spor!"
S posledními slovy se už napůl smál a napůl mluvil.
K jeho překvapení Vláďova tvář zvážněla, jak se pustil jeho ruky a objal si kolena.
"Byl by jsi opravdu dobrý Velký Vont," řekl posmutněle, "schází ti to někdy? Přemýšlíš, jaká by Stínadla byla, kdyby se volby tak hrozně nepřekazily?"
Losna si povdychl: "Jéje, Vláďo, pořád.
Zvlášť pár měsíců potom, co se to přihodilo, jsem nebyl schopen myslit na nic jiného.
Teď — pořád mi to čas od času prochází hlavou, ale cožpak to tak není u všech? Přemýšlejí nad tím 'co kdyby' a málem by zapomněli žít v tom skutečném.
Co se stalo, stalo se.
Už to nezměním."
Natáhl se a jemně stiskl Vláďovi ramena.
Někdy zapomínal, že druhý chlapec je skoro o dva roky mladší než on.
"Snažím se dát Stínadla dohromady, jak jen to jde.
A pokud v sobě vontové mají každý aspoň špetku cti a spravedlnosti, zvolí si svým vůdcem tebe — to je to nejlepší, co pro sebe mohou udělat, tomu já pevně věřím.
Budeš tím nejlepším Velkým Vontem za dlouhou dobu.
A co na tom záleží, jestli budu Stínadla posouvat k lepšímu svou vlastní rukou, nebo pod rukou Velkého Vonta, který vyslechne každou radu a záleží mu na každičkém vontovi?"
Vláďovi se při těch slovech chvály nahnala krev do tváří a na obličeji se mu objevil vděčný úsměv.
Odkašlal si.
"Pokud se mi opravdu poštěstí tak, jak říkáš, věz, že za tebou budu chodit pro rady a probírat s tebou každé vážnější rozhodnutí a vážit si tvého názoru hluboce.
Nahradím tvou ztrátu, jak nejvíce budu moct, jako že se Vladimír Dratuš jmenuji!" prohlásil slavnostně, uchopiv Losnovu pravici, stále ještě položenou na jeho rameni.
Se smíchem si potřásli si rukama.
“Když jsem oslepl,” začal Vláďa pomalu, jako by kroužil kolem vzteklé kočky, co ho může co nevidět kousnout, “naučil jsem se, jak je důležité nechat si pomoct od ostatních a vážit s každé pomocné ruky.
Chci si zachovat svou vlastní cestu, ale obarvit ji vlastnostmi a znalostmi těch, na kterých mi záleží.
Neboj se tedy prosím, že tě nevyslechnu.”
Usmál se a z jeho hlasu čišela upřímnost.
Losna si uvědomil, jak dobré rozhodnutí bylo dát svou věrnost tomuto chlapci, ať už jakkoliv mladému.
Byl rád, že se s někým takovým může přátelit, zdálo se mu, jako by mu ho Pánbůh příslovečně dal do cesty.
Strávili spolu ještě nějakou dobu povídáním si o dalším postupu jejich sdružení i o zcela prostých a každodenních záležitostech, jaké je den co den trápily, či jim naopak dělaly radost.
Když se začalo stmívat, Losna se jen nerad rozloučil a vydal se domů.
Přece jen to k němu bylo daleko a v tomto hrozivém bouření, které ve Stínadlech převládá, není radno chodit ven příliš pozdě.