Chapter Text
Celá místnost se otáčela v závratných kruzích. Ostré bílé stropní zářivky ho pálily a z jeho zarudlých očí čišely slzy schnoucí na rozpálených zpocených tvářích. Pot mu stékal z čela do vlasů a cítil, jak se mu líně sune po páteři a vpíjí se do jeho modrých boxerek.
V hlavě mu dunělo a on jen tupě zíral před sebe, snažíc se rozeznat trhavě se pohybující postavu před ním. Cítil se, jakoby mu někdo nalil kyselinu do krku a vodu do plic – dýchání už bylo v tomto bodě téměř nemožné.
Rychlé pípání na moment upoutalo jeho pozornost, ale ta se rychle vrátila zpět na poskakujícího člověka před ním. Připadalo mu, že k jeho nohám jsou přivázána závaží a každý další krok byl doprovázen nesnesitelnou bolestí celého unaveného těla.
V nějaké vzdálené části jeho mozku si uvědomil, že je před ním obrovské zrcadlo, které sahalo od podlahu po strop a táhlo se k oběma stranám místnosti.
A ta postava je jeho odraz.
Už dál prostě běžet nedokázal.
Levou nohou zakopl o plochu běžeckého pásu a nohy se pod ním podlomily. Něco mu nepříjemně křuplo v kotníku. Zařval, jak mu ostrá bolest prolétla celou nohou, načež se skácel obličejem směrem k zemi. Těsně předtím, než se jeho hlava setkala s podlahou, se mu kolem krku utáhl jakýsi provaz a on se začal dusit. Sípavě zalapal po dechu a snažil se rychle zvednout, aby uvolnil tlak na dýchací trubici, ale jeho zlomený kotník mu to nedovolil.
Běžecký pás se pod ním pomalu zastavil, což mu dovolilo se lehce posunout dopředu a zmírnit tím tak smyčku, která ho škrtila. Dveře po jeho pravici se náhle rozrazily a skupina asi tří lidí v bledě modrých pláštích vešla dovnitř.
Jedna z osob k němu ráznými kroky přistoupila a hrubě ho chytla za jeho zraněný kotník. Vyjekl bolestí a snažil se kohokoliv, kdo ho nyní držel, odstrčit. Jenže jak si záhy uvědomil, ruce měl uvázané krátkým řetězem k pásu, který byl připoutaný kolem beder a tak zůstal ležet a pokoušel se chytit dech.
„Zlomený.“
Snažil se zaměřit na osobu po jeho boku, která bolestivě prohmatávala onen kotník. Podle hlasu soudil, že se jedná o ženu. Rouška jí zakrývala polovinu obličeje a vlasy měla zakryté nějakým nemocničním šátkem v bílé barvě.
„Zbavte se toho,“ prohlásil rezolutně hlas za jeho zády.
Než se stačil nadát, přistoupila k němu druhá osoba s něčím lesklým v ruce.
Ostrá bolest v krku byla to poslední, co ucítil, než celý svět zčernal.
Doposud konstantní pípání se změnilo v děsivý jekot.
° * ° * ° * ° * ° * ° * ° * ° * ° * ° * ° * ° * ° * ° * ° * ° *
John si naslinil prsty a líně otočil další stránku novin, které měl otevřené na klíně. Druhou rukou pozvedl šálek s čajem a usrkl si horké tekutiny. Hodiny tiše tikaly v pozadí.
Sherlock náhle prudce vstal z křesla naproti s výkřikem: „Arzen!“
John si s leknutím polil celé noviny i svůj oblíbený béžový svetr.
„Sakra Sherlocku,“ zabručel, pokoušeje se otřít si zbytkem novin rychle chladnoucí čaj z hrudníku. S povzdechem upřel svou pozornost na muže před ním.
„No?“
„Jistěže to byl arzen! Ach! Jak jsem mohl přehlédnout tak jednoduché stopy?“ pokračoval Sherlock, rychle přecházejíc sem a tam.
„Jak to mohl být arzen, vždyť ten muž zemřel na zástavu srdce,“ odvětil trpce John. S dalším povzdechem vstal z křesla, aby si sundal ten mokrý svetr. „A navíc by ho patolog nalezl v krvi.“
„Samozřejmě, ale proč by v případě úmrtí na srdeční infarkt někdo pátral po jedu v krvi? Zvlášť pokud byl podáván dlouhodobě, v malém množství – tudíž pachatel mohl přestat s dávkováním už dávno a v momentě smrti by po něm v krvi nemuselo být ani stopy!“
„Sherlocku to je absurdní.“
„Není - poslouchej! Vysoká dávka tohoto jedu tě usmrtí téměř okamžitě. Nepříjemná smrt. Avšak projevy trvalé nadměrné expozice arsenem na zdraví jsou: ekzémy – kterými pan Caras též trpěl, bolesti břicha, průjmy, rakovina a mé oblíbené srdeční choroby! Jeden z vedlejších příznaků taky způsobuje takzvanou noční slepotu, což vysvětluje ty podlitiny na jeho holeních! Večer opakovaně narážel do nábytku!“ odvětil jedním dechem Sherlock, zatímco kolem sebe divoce gestikuloval.
„A kdo by mu ten jed asi tak dával?“ zamračil se druhý muž, zkoumající vlhkou skvrnu od čaje na jeho košili.
„Jeho manželka, samozřejmě,“ usmál se vědomě Sherlock. Sepnul si prsty pod bradou a usedl zpět do svého křesla.
„Případ vyřešen! Co tam máme dál, Johne?“
„Počkat, počkat, počkat!“ zamával John odmítavě rukou. „Tomu nerozumím. Proč by se ho snažila manželka zabít?“
„Pan Caras měl slušnou životní pojistku. Jed dostával ráno do čaje, když mu žena připravovala snídani. Co tam máme DÁL Johne?“ odvětil suše Sherlock.
John jen protočil oči a rozhodl se druhého muže ignorovat. Se zavrtěním hlavy se vydal do své ložnice, aby se převlékl a zkontroloval spící Rosamund.
Než však stačil překročit práh, ozvalo se hlasité zabušení na dveře jejich bytu.
„Dále!“ zvolal vesele Sherlock.
Lestrade vešel do bytu celý udýchaný. V jedné ruce držel složku a než stačil cokoliv říct, Sherlock mu jí vytrhl a otevřel ji. Jeho oči začaly okamžitě skenovat text.
„Taky tě rád vidím, Sherlocku,“ pozdravil Lestrade.
„Ach, Gregu! Tebe bych tu nečekal takhle pozdě odpoledne. Co tě sem přivádí tentokrát?“ prohodil konverzačně John, avšak z jeho tónu hlasu byl slyšet lehký sarkasmus.
„Nic pěkného, obávám se. Tenhle případ máme na stole už léta. Nikdy jsme si ale nespojili ty vraždy dohromady. Až teď. Média mi šlapou na paty a vedení chce nějaké stopy. Problém je, že nic nemáme. Prostě nic,“ postěžoval si Lestrade.
„Co-cože? O čem to mluvíš?“ zakoktal se zmateně John. Pomalu přešel ke křeslu, ve kterém seděl Sherlock naprosto ponořený ve spisu, a nakoukl mu přes rameno.
„Jistěže ty vraždy mají spojitost! Jak jste mohli přehlížet všechny ty podrobnosti, jako například-„
„Ano, já vím Sherlocku! Proto jsem přišel za tebou! Vypadá to, že je to celé mnohem propojenější, než se na první pohled zdálo,“ odvětil naštvaně Greg. S povzdechem se posadil do křesla, které před chvilkou John opustil. „A já už prostě nevím jak dál.“
„Sériový vrah,“ zamumlal si pro sebe Sherlock, zatímco svižně otáčel stránky ve spisu.
„To mě napadlo taky, ale ty vraždy nenesou znaky sériového vraha. Je to komplikovanější a posledních pár měsíců se to neuvěřitelně stupňuje. Sherlocku, já-„
„Beru to!“
° * ° * ° * ° * ° * ° * ° * ° * ° * ° * ° * ° * ° * ° * ° * ° *
Jim Moriarty zvedl oči od obrazovky svého mobilu a nenávistně pohlédl na týl řidiče sedícího před ním za volantem.
„Brzda – plyn je jediný styl řízení co znáš?!“ vyštěkl podrážděně, načež s hlasitým povzdechem vymazal posledních pár řádků tajného kódu v esemesce, aby je napsal znova a správně.
„Omlouvám se, pane,“ zamumlal řidič a nervózně promnul volant mezi prsty.
Jim pokračoval v rozdávání příkazů skrze kódované esemesky, které rozesílal na skrytá čísla po celém světě. Každý kód byl jedinečný a jen jeho příjemce ho mohl správně přečíst a pochopit.
Od své nafingované sebevraždy na střeše nemocnice St. Bart‘s si dával velký pozor, aby nikdo nezjistil, že je stále naživu. Jeho síť byla kompletně zreformovaná a na svém místě. Tentokrát vše ovšem funguje v naprostém utajení. Nikdo nemá ponětí, že vlákna této sítě musela být nejdříve samotným pavoukem pozřena, aby byla vytvořena nová síť, pevnější a složitější.
Koutky jeho úst mu lehce zacukaly při vzpomínce na Sherlockův vyděšený výraz, když si strčil hlaveň pistole do pusy. Kdyby věděl!
Poupravil si pás, který se mu zařezával do krku a pohlédl na moment ven z okénka. Venku se míhaly domy, ulice, stromy a tu a tam viděl nějakou palmu nebo kaktus. Byl začátek února, tudíž bylo venku stále lehce chladno. Aspoň že obloha byla zářivě modrá - skoro tak modrá jako Sherlockovy oči.
Španělsko je krásné v každém ročním období. Vždy ho trochu vnitřně potěšilo, že sem musí osobně zaletět kvůli nějaké neodkladné obchodní záležitosti.
Jako je třeba ohromná dodávka drog z Maroka.
Tentokrát bylo třeba podplatit obzvlášť velké množství celníků a policistů a bůhví koho ještě. To je vždy ta obtížná část jeho podnikání – podplácet. Kéž by šlo lidi jednoduše ovládat a oni by na povel splnili každý tvůj rozkaz! Mít takovou armádu vymytých mozků. Překrásná představa!
Na moment se Jim otřásl při vzpomínce na Euros.
Ta měla talent na ovládání lidí, to se musí uznat. Dokonce i jeho přesvědčila o tom, že Sherlock a jeho kamarádíčci a jeho bratříček musí být podrobeni zkoušce, která je, pokud to přežijí, roztrhá vnitřně na kusy. Vypálí jim srdce.
Samozřejmě že to nefungovalo. Bylo to příliš složité, nedomyšlené, emocionální a Jim nemohl jakkoliv zasáhnout v momentě, kdy se daly věci do pohybu.
Jedna myšlenka mu trochu pozvedla náladu, a to, že ani tato supergeniální žena neprokoukla jeho fígl.
Mobil mu zavibroval v dlani. Když pohlédl na odesílatele zprávy, trochu se zamračil. Sebastian a jeho zprávy z Anglie. Jako vždy přesně na čas.
U dveří po jeho levici bylo tlačítko, které zmáčkl a odhlučněná bariéra se vysunula mezi ním a řidičem, vytvářejíc pro Jima trochu soukromí.
Pár zmáčknutími vytočil Sebastianovo číslo a čekal na hlášení.
„Šéfe, můžu mluvit?“ ozval se hlas z druhého konce. Jim protočil oči.
„Samozřejmě že ano, jinak bych ti nevolal, hlupáčku.“
Seb se zhluboka nadechl a začal.
„Podle nejnovějších zpráv od našeho zdroje nemá Mycroft zatím ani nejmenší tušení, že jsi naživu. Euros je stále němá. Sherlock a John tráví poslední dobou spoustu času na Baker Street a řeší jednoduché případy. Ani jedna z našich „nehod“ se nedostala až k němu. Jak se zdá tým zakrývající stopy opět pracoval na jedničku.“
Jim si trochu znuděně začal prohlížet nehty na pravé ruce. Tato hlášení se vážně stávala nudnou denní rutinou.
„A…?“
„Jinak všechny odehrávající se operace v Londýně a vlastně celé Británii probíhají bez jediné chyby. Ehm…“ zadrhl se hlas v telefonu, „vlastně objevil se tu jeden drobný problém.“
Jim si promnul krk a podíval se z okénka. Znuděně přeskakoval očima z budovy na budovu, jak se míjely podél silnice.
Sebastian si po jeho dlouhém mlčení odkašlal a trochu nervózněji pokračoval.
„Jeden z našich přátel – mafiánský boss Nikolaj Pivovarov - zmizel.“
„Jak to myslíš, zmizel? Někdo se ho zbavil?“ zabručel James.
„Podle mých zdrojů, se prostě…no…vypařil z jeho domu,“ zakoktal sniper a poté se odmlčel, jen aby po chvilce opět začal mluvit.
„Přece víš, jak poslední dobou mizí lidi. Nedávno jejich počet výrazně stoupl. A naše práce to není, ani nikoho koho známe. Je to záhada.“
Jim si odfrknul. “Nic není záhada Sebe, všechno má nějakou příčinu. A proč by mě to mělo zajímat? Navaž kontakt s kýmkoliv, kdo ho nahradí a vysvětli mu, jak se věci mají. Něco dalšího?“
„Tebe vůbec nezajímá, co se s těmi lidmi, kteří mizí po celé Británii i z kontinentu, děje? Občas najdou tělo, ale policie vůbec nemá ponětí, kdo to páchá. A to vím z první ruky. Myslím si, šéfe, že to stojí za prozkoumání,“ prohlásil rezolutně Sebastian.
Jim se s ušklíbnutím zasmál.
„Nudaaa.“
Seb věděl, že na Jima může zafungovat jen jediná věc.
„Sherlock ten případ vzal.“
Na chvíli se rozhostilo napjaté ticho.
„Pošli mi detaily o jednotlivých případech,“ oznámil druhý muž, a aniž by řekl cokoliv víc, zavěsil.
Sebastian se pousmál.