Chapter Text
Velitel Gurzum nervózně přešlápl z nohy na nohu. Nechápal, co tu dělá. Válka byla v plném proudu a on byl i se svými vojáky, celým družstvem statných uruků, převelen sem, do téhle díry v zemi. Každý z jeho chlapů si prošel speciálním výcvikem a každý má za sebou léta strávená bojem v těch nejhorších pekelných výhních po celé Středozemi, každý u některé z elitních jednotek. A teď mají najednou, místo masakrování té umrlčiny z Gondoru, trčet v jámě pod Orodruinou, kopat se do zadku a hlídat tu zatracenou podivnou ženskou, která přitáhla valar ví odkud, je dobrá valar ví k čemu a na kterou Velké Oko, valar ví proč, tak podivně trpí. Ne, že by si velitel stěžoval. Válečná kořist je jedna věc, ale vědomí toho, že spousta dobrých chlapů, vojáků, které znal od dětství se z bitevního pole vrátila v několika kusech mu až příliš krutě připomínala, že tam nahoře to nebývá vždycky jenom sranda. A on byl sakra rád, že mu hlava sedí pěkně pevně na ramenou. Takže si neztěžoval. Ne, ne, to v žádném případě. Konec, konců, strava byla ucházející, žold vysoký a pod zemí bylo bezpečno.
Zatím! Neměl proč si stěžovat. Ani v nejměnším!
Teda, až na tu nudu. Člověk má pak spoustu času přemýšlet o věcech, které by, kdyby měl jen trochu rozumu, měl nechat radši spát. Třeba, že nepřátel je moc a jsou silní. A tam venku zůstala jeho rodina, jeho kmen. A on tu jen posedává, čumí do zdi a... a ta ženská je... divná. Ani neví proč. Snad už tisíckrát se na sebe se svými muži podívali a spíš sami pro sebe, než jeden k druhému si každý z nich tiše zamumlal to samé. Divná! Bledá, jako smrt, černá, jako noc. S pronikavýma pichlavýma očima. Drzá! Odbojná! Bručel si dál pod fousy. A při tom skoro nemluví. Jen sedí a dívá se. Tím svým prapodivným, nepopsatelným způsobem. Sotva kdy udělá něco víc a přes to i to málo i její pouhá přítomnost stačí k tomu, aby se Gurzumovo družstvo, parta těch nejsilnějších nejzkušenějších, v bitvách zocelených uruků, roztřásla, jak smečka štěňat. Div, že nezačnou kňučet.
Gurzum si zatraceně dobře vzpomínal, jak tu děvku onehdá přivezli do Mordoru. Byl kolem toho tenkrát v jeho ležení na Gorghorotu pěkný šrumec. Vyběhl ven ze stanu, aby se podíval, co se to děje a v tom ji uviděl. S těžkými řetězy na rukou kráčela špalírem skurutů, roztřesených jako sulc.
A tvářila se při tom, jak korunovaná královna.
Gurzum už mnohokrát viděl spoutané zajatce vedené vojáky. Klopívali hlavy a když je náhodou zvedli, tak spatřil v jejich očích strach. Nebo nenávist, nebo bolest. Nebo od všeho trochu. Jen ona byla úplně jiná. Dívala se na ně na všechny zpříma, jakoby se do nich vpíjela očima. Gurzum by býval přísahal, že se i z lehýnka usmívala. Když v tom její ostrý zrak spočinul přímo na něm. Velitel se při té vzpomínce prudce otřásl. Už tenkrát mu naháněla husí kůži. Po ležení se hned začly šířit různé řeči. Že prý je to mocná čarodějnice z dávných dob velké temnoty, že ji vyhrabali od kořenů Ardy, kde se skrývala, zajali ji a odvlekli k Velkému Oku, aby mu sloužila. Možná to tak opravdu bylo, kdo ví. Zatím to ale zrovna na žádné velké sloužení nevypadalo. Kdyby ji bývali aspoň drželi v cele o chlebu a vodě, chápal by to. Čekají, až se zlomí a začne spolupracovat. To už pro Velké Oko zařizoval mockrát. Jenže tahle ženská evidentně nebyla vězenkyně.
Vždyť ani, u velké temnoty, nebyla zamčená!
Mohla si courat po katakombách jak chtěla a taky to dělala. Prostě vždycky jen odstrčila toho chlápka, který měl zrovna službu u dveří její cely a vyšla si na špacír, nebo kam to vlastně chodila. Pokud u toho zrovna byl i velitel jednotky Gurzum, vždycky se na něj tak nějak posměšně, zpupně podívala. S koutkem úst vyzývavě zvednutým vzhůru, jako by říkala: "Jen si mě zkus uhlídat, když myslíš, že to dokážeš. Vím, že přesně to máš v popisu práce." A on se vždy jen nakvašeně zvedl a s brunátným výrazem ve tváři následoval tu podivou čarodějku do hlubin země.
Samozřejmě, vždy se držel v bezpečné vzdálenosti, protože o těchhle bytostech z temných časů, nebo odkud se to tu vlastně vzala, se říkávalo, že ovládají všelijaká mocná, dnes už zapomenutá kouzla, proti kterým dávno nikdo nezná zaříkání. A uhranutí, to bylo to poslední, co by si v téhle divoké době býval přál. A tak ji vždy jen z povzdálí okukoval a zvědavě vyčkával, jaké tajemné rituály bude provádět. K jeho velkému zklamání, ale vždy jen chvilku postála ve tmě, pak se otočila a vrátila se zpátky. Když se Gurzum po čase trochu osmělil a jeho zvědavost definitivně zvítězila nad strachem, tak si při jedné z jejich společných procházek troufnul přistoupit skoro až k ní, právě ve chvíli když se, jak měla ve zvyku, zastavila uprostřed té nejhlubší temnoty. Patravě se na ni zahleděl a přesto, že tma, která je dělila, byla skoro neproniknutelná, býval by přísahal, že ji vidí dotýkat se stěny jeskyně. Velitel na to zíral a vůbec nic nechápal. Proč si ze všeho možného vzpomněla, že bude dělat zrovna tohle!? Nepřestával na ni civět, ale té podivné cizince byla jeho autorita zjevně zcela ukradená. Pomalu se otočila, jakoby jí bylo úplně jedno, že ji pozoruje a s tím samým posměšným pohrdlivým úsměvem, úplně stejným jako před tím, nakráčela zpět do své kobky. Kterou měla mimochodem zařízenou, jako domeček pro panenky! Samá ovčí houně, samá měkounká deka, zkrátka luxus, na jaký ve věži, ani v celém Mordoru rozhodně nebyli zvyklí. Velitel si nevzpomínal, že by si ta ženská kdy na co ztěžovala, nebo se čehokoliv dožadovala, ale sluhové sem tyhle věci nosili v jednom kuse.
A stejně tak to bylo i s jídlem!
Pokud měl možnost to posoudit, dostávalo se jí samých vybraných lahůdek. Jen to maso, bylo tak čerstvé že se skoro ještě hýbalo. On sám si stěží vybavoval, kdy naposled pozřel cokoliv, v čem nebyly alespoň tři červi.
Jasně, válka! Pomyslel si. Konec, konců, pamatoval už i lepší časy. Jenže i kdyby si býval nakrásně odmyslel kde, kde to pro ni, u ďasa, berou, pořád ještě zbývalo, proč. Ale než stačil sám sobě nějak přijatelně odpovědět, nasadila mu ta ženská do hlavy dalšího brouka.
Jednou, bylo to zrovna v době oběda, se nečekaně zjevila u jejich stolu. Seděli tenkrát se zbytkem mužů na plochých kamenech dokola kolem okrouhlé tabule a snažili se nějak užvýkat své příděly sušeného masa, které pocházelo, raději ani nechtít vědět z čeho, když tu se tam najednou z ničeho nic zjevila ona. Tyčila se nad nimi, vážná a hrozivá a jednoho po druhém si je měřila těma svýma zatracenýma uhrančivýma očima. Vojáci v tu ránu ztichli a každého z nich jakoby nezajímalo nic důležitějšího, než jak vypadají tkaničky na jeho botách. Pár chvil stála nehnutě, jako nějaká strašidelná kamenná socha, pak ale prudce hodila na stůl mísu, kterou před tím třímala v náručí. Kdyby jim to jejich nosy bývaly neprozradily už dávno, tak by právě teď zjistili, že je až po okraj plná šťavnaté, lehounce propečené, skoro až syrové jehněčí pečeně. Gurzum nasál tu dráždivou vůni a ucítil, jak se mu sbíhají sliny. Zároveň však také cítil, jak na něm s tichou otázkou ulpěly kradmé pohledy zbytku jeho posádky. Samozřejmě mu hned došlo, kolem čeho se točí jejich myšlenky, ale sám neměl sebemenší tušení, co tím ta proklatá ženská sleduje. Takže se, k nelibosti svých mužů, ani nehnul, dál tupě civěl do prázdna před sebou a doufal, že se to celé nějak vyřeší samo bez jeho osobní angažovanosti. Jejich nezvaný host zatím popadl napůl shnilé zbytky sušeného masa, které se, zapomenuté, válely po stole a zavrčel tím svým charakteristickým hlubokým chraplavým hlasem.
"No, co koukáte! Berte, dokud dávám!"
A v tu ránu byla pryč i s jejich příděly. Vojáci chvíli seděli jak zařezaní a bezradně se dívali jeden po druhém, jakoby doufali, že se mezi nimi najde někdo kdo má pro tuhle podivnou událost nějaké rozumné vysvětlení. Když se ale nikdo neozval, vrhli se na jehněčí pečeni celí vděční, že se jednou konečně pořádně najedí a zjevně odhodlaní nedumat nad tím, proč se zrovna jim dostalo takového požehnání. I sám velitel Gurzum se nakonec přiměl pár kousků sníst. Nemohl popřít, že je to výrazně lepší než to, na čem si pochutnávali před tím, i když nepřestával být obezřetný. Celé to divadlo se pak několikrát opakovalo. Jeho muži si na to rychle zvykli a před každým jídlem se už natěšeně tetelili, jakáže laskomina jim to dnes od jejich velkodušné vězenkyně přistane na talíři. Gurzum se držel stranou a měl pocit, že on je ten jediný, kdo si tu zachovává zbytky zdravého rozumu. Jako velitel samozřejmě mohl svým podřízeným zatrhnout takové bratříčkování s hlídanou osobou, ale z nějakého důvodu se mu do toho ani za mák nechtělo. A tak se, protože neměl lepší nápad, prostě jenom mračil a snažil se vyhýbat všemu, co přišlo od té ženské A jako by toho nebylo málo přihodila se ještě ta lapálie s tou dekou. Sluhové ji, jako vždycky, přinesli shora a hasili si to s ní přímo do kobky. On je, jako vždycky zastavil a jak mu velela jeho povinnost, dal se do jejich prověřování. Nemohl si při tom nevšimnout, jakáže je ta jejich zásilka kvalitní ruční práce. Nejspíš nějaká válečná kořist, pomyslel si. Vypadá to na něco elfského. Zálibně svýma mozolnatýma rukama přejížděl po hebounkém hřejivém povrchu té věcičky. Myslel při tom na to, jak se on a zbytek jeho družstva válí na slámě, když má zrovna nárok na odpočinek.
"Chceš ji, Gurzume?"
Ozval se za ním znenadála známý hlas. Velitel se tak lekl, že z toho div nenadskočil pár palců nad zem. Zamrazilo ho! Netušil, kde ta zatracená čarodějnice přišla k jeho jménu, ani jak je možné, že mu umí tak perfektně číst myšlenky. Prudce se otočil. Čekal že se setká s tím samým krutým nelítostným výsměchem, jakého se mu od ní dostalo už mnohokrát před tím, jenže ta cizí ženská se na něj usmívala. Dokonce tak vřele až se mu z toho zatetelilo srdce.
"Chceš ji?"
Opakovala. Poslové i velitel z toho byli trochu zaražení, ale ona nečekala na jejich odpověď a zmizela za dveřmi své cely. Gurzum měl rázem jasno! Přikrývka je jeho. Služebníci nic nenamítali, ostatně byli rádi, že konečně můžou vypadnout z téhle vlhké díry a vrátit zpět nahoru do prostředí s mnohem příznivějším klimatem. Ovšem jeho vojákům to jednoznačně začalo připadat nespravedlivé. Velitel si ochranitelsky přitiskl svůj nový majetek na hruď. Hned mu bylo jasné, že v porovnání s elfskou dekou jeho nemá jeho velitelská autorita pražádnou váhu a taky že měl pravdu. Zbytek mužstva měl evidentně pocit, že vlastnická práva by měla připadnout tomu nejsilnějšímu a vrhl se na něj, jako jeden muž. Nelítostnou řež najednou přerušil zvonivý smích. Tak upřímný a opravdový, že si až Gurzum nevybavoval, zda něco podobného v pevnosti kdy slyšel. Jejich vězenkyně stála nad nimi a smála se, až se za břicho popadala. Když se mezi sebou přestali rvát a jeden po druhém zvedli zraky k jejímu rozesmátému obličeji, řekla jen.
"Mám jich víc."
A opravdu! Ten den spal velitel i zbytek jeho družstva zabalení v měkkých houních.