Chapter Text
A víte, co? Zkusme si to představit. Představme si oceán. Představme si odlesky na hladině, velkolepý výhled na rozlehlé, ve slunci zářící panorama Sativran City. Na charakteristické oblouky monumentální Sativranské opery; a pak se kamera rozletí - rychle a ještě rychleji - na druhou stranu zálivu. Na tu divočejší. Na tu, na níž začíná buš v tom nejpravějším smyslu, hluboká, mocná a plná tvorů tak dravých a jedovatých, že můžete umřít, jen když na vás dýchnou. Když na to přijde, může vás tu zabít dokonce i nějaká rostlina. Obvykle ta nejméně nápadná. Ale dokonce i buš, říkají místní, je mnohem, mnohem přátelštější a bezpečnější než DRUHÁ, přetechnizovaná polovina planetky.
Každopádně - dodali by - vítejte na Lexrulu. A hlavně klídek.
Co nás teď ale zajímá, nejsou ani lidožravé purpurové koaly, ani hladová mláďata akromantulí, natožpak žahavé liány smrtícího Chrounovníku. Naším cílem je tahle usedlost. Jo, tahle. Támhleta, s modrou střechou a malým pláckem, na kterém může přistát průměrný kluzák. Není moc velká, aspoň při pohledu takhle z výšky. Z opačné strany zálivu není skoro vidět, což její majitelka kvituje s potěšením. Po mnoha letech technologické a pedagogické kariéry má lidských - i jiných - bytostí tak nějak plné zuby, a přistupuje k světu s nadhledem a černým humorem někoho, kdo vyzkoušel VŠECHNO. Většinou se to neosvědčilo. Jediné dvě bytosti, u nichž je Glenda Krennicková ochotna učinit výjimku, jsou pánové Orson a Welles.
Momentálně se nacházejí v přízemní dílně, zabraní do práce na prorezlém spídru a špinaví od hlavy k patě - což je ale, přiznejme si to, vcelku běžný stav. V každém případě ji začínají štvát, protože je volala už potřetí.
Sejde po schodech - všimneme si přitom, že je ve svých pětapadesáti pořád útlá a nádherná, i když úspěšně předstírá, že na to zvysoka kašle. Má na sobě nátělník a úzké kalhoty, prošedivělé vlasy spletené do copu a nezbytnou cigaretu v ústech a tváří se nafrknutě, ale krásné modré oči zůstávají přátelské, což syny ujistí, že pořád ještě nemají takový průšvih.
"Pánové," osloví je příjemně chraplavým altem, "nedrážděte hada bosou nohou. Oběd je na stole."
Patnáctiletý Orson, vězící v oranžové, šmírem pokryté kombinéze, se zaškaredí a odloží svářečku.
"Glendo, nekuř mi tu. Je tu tolik paliva, že by ten výbuch bylo vidět až na orbitě."
"Nebuď drzej, vím, co dělám," zasměje se a pocuchá mu už tak rozcuchané vlasy. "A padej do sprchy, nebo tě v transportéru na Brentaal budou pokládat za posledního mechanika. Hoď kostrou, máš na to už jen hodinu."
"Letím s Orsonem!" pospíší si druhý syn. Je o polovinu mladší a jeho obličej pořád ještě neztratil dětskou baculatost. Ale ve skutečnosti se nezapřou. Stejné modré oči. Stejná brada. Stejný úšklebek.
"To zapomeň, Speedy."
"To je v pohodě," řekne Orson, "Hodí pak kluzák domů."
Glenda si povzdechne.
Speedy - kterému nikdo, dokonce ani učitelé, neříká Welles - na ni upírá něžné oči štěňátka, kterého zapomněli na dešti.
"No tak jo," vyměkne nakonec. "Švihej se umýt! Dělej, nebo ti to vystydne!"
Speedy kolem ní proklouzne jako máslem namazaný blesk, aby si to náhodou nerozmyslela, slyšíme jeho mocné dupání po schodech do kuchyně, a Glenda s Orsonem osamí. Vymění si dlouhý, nejistý úsměv. Rozpačitá chvilka mezi mámou a synem, co vyrostl nějak moc rychle. Pak Glenda natáhne ruku a zastrčí mu douhé vlasy za ucho.
"Máš všechno?" položí tu nejdůležitější mateřskou otázku. Všichni víme - a ví to i Orson - že tahle otázka obsahuje mnohem víc, než by se na první pohled zdálo. Zdaleka se netýká jen obsahu zavazadel. Její velký kluk poprvé opustí domov na dlouho. Mnohem déle, než tomu bylo doposud.
"Mám všechno," opakuje s pobaveným úšklebkem, ale jeho výraz naznačuje, že i v něm je teď tak trochu malá dušička. "BRENTAAL, ty brďo! Bude to fantastický!"
"Už teď je mi těch nebohejch profesorů líto," rozesměje se Glenda. Konečně syna obejme a zmáčkne, tak pevně, jako by ho nikdy v životě neplánovala pustit. Orson se s bradou na mámině rameni úplně normálně usměje. Zavře oči.
"Klídek. Budu v pohodě."
"Vždyť já vím. Žádný průsery, jasný? Léky máš?"
Orson v mámině náruči trochu ustrne. To, že poprvé otevřeně a bez náznaků zmínila jeho Malý Problém, naznačuje, jak velký o něj má strach.
"A ty?" zeptá se.
Glenda ho pomalu, neochotně pustí a dá mu přitom pusu na špinavou tvář.
"Tak jo," usmívá se. "Uděláme dohodu, mladej. Já si nebudu dělat starosti o tebe a ty si je nebudeš dělat o mně. Platí?"
"To zní jako plán."
"Tak syp."
Ještě chvilku v dílně postojí, vdechuje pachy maziv a paliva a ví, že nebude - nesmí! - brečet. Ne teď. Později. Možná.
. . .
Spídr je narvaný zavazadly víc, než by se slušelo, ale ta v podstatě neobsahují víc než skripta a něco, čemu Orson říká "udělátka." (Většina technologií je pochopitelně kradená a všem je to fuk. V tomhle koutě vesmíru, pokud vyrůstáte s mámou, co se vás, iteligentní a nechutně talentovaný dítě, pokouší udržet na škole z učitelské výsluhy, nelze jinak. Všichni to vědí.) I Glenda, samosebou. Stojí teď na terase a kouká, jak se kluci soukají do vozidla. Usmívá se. Je jí všelijak, ale usmívá se - jinak to holt nejde.
"Hej, Orsone! Vím, jak miluješ nasírat ochranku, ale udělej mi radost a vyhni se rafinerii. Aspoň tentokrát."
"To víš, že jo," řekne ten prevít, zamává, zařve na Speedyho, ať si - ALE OKAMŽITĚ! - zapne pás, a odsviští.
Přes záliv.
Protože promrhat stipendium na Brentaal Future Programu, to by fakt udělal jen idiot.
...
Lexrulské intergalaktické letiště není nijak zvlášť velké. A neparkuje se před ním nejlíp. Orson a Speedy se s kluzákem vmáčknou mezi obří calamariánský transportér a maličký frachťák z vnějších systémů, jehož původ není ani jeden z nich schopen identifikovat. (Trochu mu škrábnou lak, ale vzhledem k jeho fázi rozkladu se dá předpokládat, že majitel se hned tak nedostaví. Neúspěšný gambler? Možná.)
Orson si z kluzáku vytahuje bágly přesně v okamžiku, kdy letištní systém hlásí poslední výzvu studentům, chystajícím se k transportu na Brentaal. Speedy se vykloní přes zábradlí a kritickým zrakem obhlédne raketoplán. Je to moderní transportér třídy M, krásné, černobílé čisťounké linie, co na přistávací ploše ploše září do daleka. Před schůdky už se řadí studenti. S Orsonem Krennickem je jich přesně třicet. Víc se přijímacím řízením neprodralo.
"Kravaťáci," řekne zhnuseně Speedy.
Bratr si hodí na záda největší vak a obejme ho.
"Zvedni těm kyselejm prdelím mandle," zachechtá se Speedy.
"To víš, že jo," slíbí Orson. "Dávej pozor na Glendu."
Podrbe malého brášku ve vlasech a běží, sprintuje přes letištní plochu, jako by na tom závisel jeho život. Ostatně, možná závisí.
Speedy má pravdu.
Většina studentů, čekajících ve frontě, připomíná spíš mladé lordy. Uhlazené účesy. Na míru šité obleky. Boty z kůže endaurinánských draků. Vkusná, minimalistická zavazadla. Typy, ze kterých má technoložka Glenda tak akorát srandu. A Orson zrovna tak. Když dorazí ke schůdkům do raketoplánu, věnují mu zhruba stejný pohled, jaký by věnovali něčemu páchnoucímu, co jim uvízlo na botě. Věnuje jim oplátkou svůj nejlepší škleb. Ví svoje.
"Orson Callan Krennic?" zeptá se letuška u dveří. Kývne a podá jí ke kontrole svou ID kartu.
"Je tu poslední volné místo, úplně vzadu. Tamhle," pokyne útlou, světle zelenou paží až na konec chodbičky v transportéru. Na sedadle u okna sedí plavovlasý mladík s plachým úsměvem a tmavýma očima. Vlasy mu padají do obličeje a na klíně má rozložená skripta. Když uvidí Orsona, mávne. Orsonovi neunikne, že jako jediný mu kouká do očí, jeho tričku a odrbaným keckám nevěnuje jediný pohled.
"Čau," řekne Orson.
"Ahoj. Jsem Galen. Geologie a matematika."
"Orson Krennic. Architektura a technologie."
Dospělácky si potřesou rukama, protože Galenova napřažená paže se nedá ingnorovat. Orsonovi to přijde trochu srandovní, ale stejně si nemůže pomoct - ten nerd se mu fakt líbí. Vlastně mu v tomhle snobském marasmu přijde jako jediný normální. Trochu jako dospělejší varianta jeho brášky.
Transportér zachrčí a konečně odstartuje.
A je to. Vidíte?
Přesně takhle jednoduše dochází k náhodám, které v konečném důsledkům otřesou Vesmírem.
Pokračování příště...