Chapter Text
„We can’t go on together
With suspicious minds
And we can’t build our dreams
on suspicious minds.“
„Suspicious minds“ – Elvis Presley
***
„…a to je důvod, proč jsme dovolili mužům ze Severních lesů používat most přes řeku Bruinen. Byla to dohoda prospěšná pro obě strany… a právě teď tvůj ada tancuje po nádvoří se zelenožlutě proužkovaným balrogem – Elladane, posloucháš vůbec, co ti teď říkám?“
„Eh?“ odvětil mladý lord inteligentně a obrátil se k nevrle se tvářícímu Erestorovi. Poslední půlhodinu hleděl z okna a sledoval přípravy k zítřejšímu odjezdu hostů a samozřejmě nevnímal ani slovo z proslovu, který mu držel Erestor.
Erestor si povzdechl a postavil se před mladého elfa.
„Elladane, jsem si vědom toho, že moje přednáška není tak zajímavá jako dění dole na nádvoří, ale je velmi důležitá. Pokud chceš být oporou svému otci a pomáhat mu, musíš se naučit vládnout. Až tvůj ada na konci tohoto roku odpluje do Valinoru, zodpovědnost za celou Roklinku přejde na tebe.“
Elladan se začervenal.
„Omlouvám se, mistře Erestore, ale zrovna teď mám v hlavě tisíc jiných věcí a nemůžu se pořádně soustředit.“
Erestor nakoukl Elladanovi přes rameno a jen pozvedl obočí.
„Aha,“ řekl jen, když uviděl něco, co by se už dalo nazvat denním rituálem.
Eldanar, elfátko, které Haldir a Orophin našli v lese, seděl na okraji fontány, kýval nohama ve vzduchu a jedl jablko. Pod láskyplnou péčí všech v Roklince očividně jen kvetl a není se co divit, že svou náklonost věnoval především Orophinovi.
Nezáleželo, jestli se Orophin vracel z hlídky nebo jen z procházky s Estorelem – Eldanar vždycky seděl na stejném místě a čekal na něj. Vždycky za ním nesměle přiběhl a někdy i vsunul svou ručku do Orophinovy dlaně a společně se vraceli do Posledního domáckého domu. Když se Orophin zastavil, aby si s někým promluvil, Eldanar se přilepil k jeho noze a schoval si obličej v uniformě Galadhrim.
Erestor věděl, že Orophin má k dětem specifický vztah. Všichni v Roklince děti milovali, byli pro ně darem od Valar. I Estorel se uklidnil, když ho Orophin choval a, ačkoliv by to Erestor nikdy neprozradil, měl uklidňující vliv i na Glorfindela.
Zítra Eldanar možná odjede. Arwen a Estel se nabídli, že ho vezmou s sebou do Minas Tirith, aby žil u nich. „Ten maličký potřebuje domov,“ tvrdila Arwen, „a jelikož si je vědom svých uší, je logické nechat ho vyrůstat na místě, kde si jeho odlišnosti nikdo nevšimne.“
Elrond nenašel proti této ženské logice žádný protiargument a nakonec byl vlastně tou nabídkou potěšen. Na rozdíl od Eldanara, který, přestože mu všichni říkali, jaké má štěstí, že bude žít na královském dvoře, neprojevil moc nadšení, že má opustit Roklinku. Už si tady všechny zamiloval a, jako všechny děti, hluboce v Roklince zakořenil, jako malá křehká rostlinka, se kterou není jednoduché ani moudré hýbat.
„Bude mi chybět,“ řekl Elladan a povzdechnul si. Ode dne, kdy bylo rozhodnuto o Eldanarově odjezdu, jeho srdce stále více těžklo a čím víc se blížilo datum odjezdu, tím víc byl Orophin zamlklejší.
„To nám všem,“ usmál se Erestor. „Hlavně Ostružiní, která si ho zamilovala. Víš, že ho učila chytat raky?“
Elladan se rozesmál.
„Ai, vzpomínám si. Spadnul tehdy do vody, přišel domů úplně promáčený a když jsme ho chtěli převléknout, našli jsme v kapse haleny raka!“
„Mladí elfové vždy nosí domů divné nebo nechutné věci. Pamatuji si, jak jsem jednou vyděsil svou sestru skoro k smrti, když našla v mé kapse živou žábu.“
Elladan překvapeně vzhlédl.
„Vaši sestru? Nevěděl jsem, že jste měl sestru, mistře Erestore.“
Po poradcově tváři přeběhl temný stín.
„Je mrtvá, jako celá moje rodina. Ztratil jsem je všechny v ten samý den – já byl jediný, kdo se dostal z Gondolinu živý.“
Elladan objal Erestora a usmál se, když ucítil, že jeho objetí bylo opětováno. Erestor se tolik změnil. Nebylo to tak dávno, kdy by ukousnul hlavu každému, kdo by se pokusil takhle se k němu přiblížit.
Když ho Elladan pustil, Erestor se narovnal a trochu v rozpacích si popotáhl róbu.
„Nepřemýšleli jste o tom, že byste si ho nechali?“ zeptal se a Elladan sebou trhnul.
„Nechali? Jak? Kde? Co tím myslíte?“ blekotal a Erestor jen pokrčil rameny.
„Ty a Orophin – nepřemýšleli jste o tom, že byste si ho nechali u sebe?“
Elladan začal nervózně přecházet po místnosti.
„Ai, mihlo se mi to hlavou, ale je to nemožné! Oba máme příliš mnoho povinností a taky… dva muži vychovávající dítě, to by nevypadalo dobře.“
Erestor povytáhl obočí způsobem, který Elladanovi připomněl adu, a podíval se na něj přes nos.
„Jistě, to by nevypadalo,“ řekl a Elladan honem dodal: „Váš případ je něco jiného, mistře Erestore, ale někteří, především lidé, se na to dívají jinak než my. Už jsem dostal několik zpráv odsuzujících můj sňatek s Orophinem. Mají námitky proti tomu, aby se muž spojil s jiným mužem – teď si představte ty reakce, kdyby příštím vládcem Roklinky bylo dítě nalezené v lese.“
Erestor byl blízko poznámce, kam si tihle chytráci můžou svoje názory strčit, ale neřekl nic; to by nebyla zrovna zářná ukázka diplomatických schopností.
***
Jakmile Eldanar zahlédl Orophina, projíždějícího s pěticí strážných ulicí, bleskurychle si nacpal nakousnuté jablko do kapsy a rozběhl se ke Galadhrim.
„Podívej, ten malý dareba na tebe zase čekal,“ rozesmál se Mela, i Orophin se usmál, když viděl přibíhající elfátko. Ale pak si vzpomněl na zprávu ve své sedlové brašně a úsměv zhasl. Měl by si dnes s Eldanarem promluvit a rozhodně to nebyla konverzace, kterou by dítě mohlo přijmout lehce.
„Phine, Phine,“ křičel Eldanar a mával rukama nad hlavou. Orophin, aniž by zastavil koně, se sehnul, popadl elfátko, zvednul ho a posadil si ho před sebe do sedla. Eldanar zářil radostí a Orophin mu hravě rozcuchal vlasy.
„Tak, mladý mistře Eldanare, co jste dnes dělal?“ zeptal se.
„Byl jsem u řeky s Ostružiní. Chytil jsem raka,“ odpověděl Eldanar a hned divoce, mávajíc rukama v zápalu líčení krutého boje se zákeřným rakem, popisoval svůj lov. Samozřejmě vynechal svůj pád do řeky a Orophin, kterému se ježily vlasy už jen při pomyšlení, že by dítě spadlo do divoké Bruinen, nasadil zářivý úsměv a ujišťoval jej, že jednou bude jistě skvělý lovec.
Eldanar se začervenal pýchou.
„Králík na nás dohlížel a říkal totéž, co ty!“ Orophin si s úlevou oddechl. Králík tam byl a všechno tak bylo v pořádku. Žádný vodní démon by se neodvážil ublížit dítěti s Králíkem nablízku.
„Říkal, že jednou budu velký lovec a válečník, jako ty a můj ada. On byl největší válečník na světě, víš? Měl zlaté brnění, když odjížděl pryč, celé se lesklo a třpytilo. Budu mít taky takové brnění, až budu velký, Phine?“
Orophinovo srdce se bolestně sevřelo, když Eldanar zmínil svého otce. A zpráva v brašně byla jako kámen na jeho srdci.
„Proč ne! Jsem si jistý, že budeš v brnění vypadat úchvatně a jednoho dne z tebe určitě bude skvělý válečník,“ odpověděl, předstírajíc radost a Eldanar se znovu usmál a přitulil se víc do Orophinových paží.
„Poslouchej, penneth, o něčem bych si s tebou chtěl promluvit. Co říkáš, pojedeme teď do zahrady, kde budeme sami, ano?“
Eldanar, aniž by zaznamenal cokoliv neobvyklého, přikývnul a nevšimnul si ani soustrastných pohledů Mely a ostatních bojovníků, kteří pokynuli Orophinovi na rozloučenou, když nasměroval svého koně k lesu, zatímco ostatní pokračovali v cestě k Poslednímu domáckému domu.
Byla to krátká projížďka a brzy zastavili na malé mýtině. Orophin zarazil koně, seskočil ze sedla a sundal Eldanara, opatrně pokládajíc dítě na zem. Ten se rozhlížel, nikdy předtím tady nebyl.
„Kde to jsme?“ zeptal se a rozběhl se k pomníku, nyní zcela zarostlému růžemi. Orophin neodpověděl, jen vykročil za ním.
Eldanar obcházel okolo pomníku, snažil se odsunou stranou růžové úponky a vyjeknul, když se mu do prstu zapíchl trn. Strčil si postižený prst do pusy a najednou překvapeně vyjeknul.
„Ai, tohle je tvoje jméno, Phine! Tady! O-ro-phin, vidíš? Učil jsem se písmena!“
Orophin láskyplně rozcuchal chlapci vlásky, posadil se na suché listí, které pokrývalo zem okolo pomníku a Eldanar se k němu hned přitulil.
„Ano, to je moje jméno, Eldanare. Víš, proč je tady ten pomník?“
Eldanar chvilku přemýšlel, načež pokrčil rameny.
„Aby všichni věděli, že jsi skvělý válečník?“ hádal a Orophin se rozesmál.
„To je pěkná myšlenka, ale teď poslouchej, musím ti něco říct, Eldanare, a vím, že pro tebe nebude lehké to pochopit nebo akceptovat, vzhledem k tomu, jak jsi mladý. Pochybuji, že by to kterýkoliv, i po tisíciletí žijící elf, pochopil – ani já tomu úplně nerozumím. Chceš si to přesto poslechnout?“
Eldanar přikývnul a strčil si palec do pusy, jako to dělal vždy, když byl unavený, soustředěný nebo zmatený.
Orophin si odkašlal.
„Tenhle pomník byl postaven lordem Elladanem, maličký. Postavil ho, jak jsi řekl, jako vzpomínku na mě.“
Eldanar zvednul hlavu.
„Vzpomínku? Aby na tebe nezapomněl, když jsi pryč?“ zeptal se a Orophin přikývnul.
„Ano. Víš, před nějakým časem byla velká bitva. Ne tak velká jako ta, co do ní šel tvůj ada, ale dost velká.“
Eldanar vrátil palec do pusy.
„Bojoval jsi taky?“ zamumlal přes prst.
„Ano, také jsem bojoval,“ odpověděl Orophin, což Eldanara nadchlo.
„Oh, měl jsi taky zářivé brnění jako ada?“
Orophin se pokusil vybavit si nějaké vzpomínky na Tíngelský hvozd, ale šlo to těžko. Pamatoval si zimu, osamělost a bolest… a byla tam i rozkoš. Šeptaná slova, ukradené doteky… Zavrtěl hlavou, jak se pokoušel zahnat tyto duchy minulosti.
„Ne, neměl jsem zářivé brnění, maličký. Ale bojoval jsem a byl jsem zraněn.“
Eldanarovy oči dosahovaly velikosti talířů.
„Byl jsi zraněn? Oh, Phine, bolelo to?“
Orophin se nenáviděl, že děsí malé dítě, ale musel to říct.
„Ano, maličký. Byl jsem zraněn tak těžce, že mě Mandos povolal do síní čekání, kde už na mě čekali všichni moji kamarádi.“
Eldanar skoro zapomínal dýchat, jak byl pohlcený příběhem.
„Zavolal tě Mandos? Ale můj ada říkal, že ho vidí jen mrtví elfové!“
Orophin pohlédl do vystrašených modrých očí a vtiskl drobný polibek do stříbřitě blonďatých vlásků.
„Ano, pouze mrtví elfové. To je to, co se ti pokouším říct: v té bitvě jsem zemřel. Můj milovaný Elladan si myslel, že už mě nikdy neuvidí, takže mi postavil tenhle pomník, aby na mě mohl vzpomínat.“
Eldanar se nyní rozplakal.
„Nerozumím tomu, Phine! Proč jsi tady, když jsi mrtvý? Tohle je příšerný příběh.“
„Ššš,“ šeptal Orophin dítěti a pevně ho objal. „Jak vidíš, jsem tady. Král Gil-galad a Amaris mě vzali s sebou, když utíkali ze Síní čekání, takže jsem tady.“
„Král Tykvička tě přivedl zpátky?“ vzlyknul Eldanar a navzdory vážné situaci se Orophin musel usmát.
„Ano, král Tykvička, ale takhle bys mu vážně neměl na veřejnosti říkat, Eldanare!“
„Ale lord Elrond mu taky říká Tykvičko!“
„Jenomže on to má dovolené.“
„Ahh, už chci vyrůst rychle, abych mohl být velký váleční se zářivým brněním a mohl říkat každému Tykvičko!“
Eldanar si otřel zbývající slzy a začal si pohrávat s Orophinovými copánky.
„Eldanare, tenhle příběh jsem ti vyprávěl z určitého důvodu. Musíš pochopit, že nikdo neodešel nadobro jen proto, že je právě v Síních čekání. Dříve či později se každý vrátí, stejně jako každý jednou zemře – to je koloběh života. Rozumíš tomu?“
„Ano, mistr Erestor mi vyprávěl o feách.“
„Dobře. Takže, když jsem byl v Síních čekání, myslel jsem na svého milovaného Elladana každičkou sekundu. Nezapomněl jsem na něj, nepřestal jsem ho milovat a celou dobu jsem ho velmi postrádal. Věříš mi?“
„Ano,“ přikývnul Eldanar, „Elladan říkal, že tě taky velmi miluje.“
Orophin se zhluboka nadechl.
„Když jsi přišel sem a vyprávěl nám, jak jsi opustil domov a jak tvůj ada odjel do Helmova žlebu, napsal jsem svým přátelům do Zlatého lesa, jestli někdo z nich neví, co se stalo tvému adovi nebo kde je teď.“
Eldanar rozradostněně zvedl hlavu.
„Našel jsi mého adu? Vážně? Kde je teď? Kdy za mnou přijde?“
Orophin objal chlapce kolem ramen.
„Je mi to strašně, strašně moc líto, penneth, ale tvůj ada padl v bitvě o Helmův žleb. Už se nevrátí – Mandos ho povolal a on odešel.“
Dítě v jeho pažích zkamenělo a na Orophina se upřely obrovské, nevěřícné modré oči.
„Mrtvý? Můj ada je mrtvý?“ zašeptal Eldanar a Orophin přikývnul, přitahujíc si dítě do těsnějšího objetí.
„Ano, moje malá hvězdičko, tvůj ada je mrtvý. Ale jako já jsem myslel na Elladana každičkou sekundu, tvůj ada myslí na tebe a je vždycky s tebou. Nemysli si, že tě nemiluje, jsem si jistý, že se na tebe vždycky dívá, ať už jsi kdekoliv nebo děláš cokoliv.“
Eldanar nevydal ani hlásku, jen si znovu strčil palec do pusy a cumlal ho ještě usilovněji než předtím.
„Dostal jsem dopis od jednoho z přátel tvého ady. Jmenuje se Sildil, bojoval po jeho boku a byl s ním, když… se to stalo. Psal, že tvůj ada o tobě neustále mluvil a byl na tebe velmi pyšný, říkal, že jsi nelepší syn, jakého může každý elf mít.“
Eldanar vzhlédl.
„Nevrátí se?“ zašeptal a Orophin viděl na jeho tvářích slzy.
„Jednoho dne určitě, Eldanare, tím jsem si jist!“
„Jak to můžeš vědět? Bude vypadat jinak! Chci svého adu hned teď, nechci čekat!“ Elfátko se rozplakalo a Orophin ho k sobě přivinul pevněji.
„Poznáš ho, věř mi, poznáš.“
Eldanar vzlykal do Orophinovy uniformy a promáčel ji svými slzami, ale Galadhrimovi to ani v nejmenším nevadilo. Bolest dítěte ho zraňovala až do hloubi srdce a on si přál moci udělat něco, cokoliv, čím mu pomůže.
„Pláč je dobrý, Eldanare, slzy smývají bolest ze srdce lépe než jakýkoliv z Elrondových nápojů.“
„To není fér! Odešel a nechal mě tady samotného! Nikdo mě nemá rád, nikdo mě nechce,“ brečel Eldanar a Orophin zavrtěl hlavou.
„To není pravda, maličký. Všichni tě velice milujeme. A podívej, Arwen s Estelem tě milují tak moc, že ti dají nový domov a budou tě milovat jako jedno ze svých vlastních dětí. Pro nás všechny znamenáš hrozně moc a vždycky tady pro tebe budeme, když nás budeš potřebovat.“
Eldanar vyskočil na nohy a vykroutil se z Orophinova objetí.
„Lháři, lháři! Ty mě nechceš! Už jedno elfátko máš, nechceš další! Posíláš mě pryč, protože mě nesnášíš, protože nesnášíš moje uši! Nenávidím tě!“
Eldanar utekl pryč, jako by mu v patách byl samotný balrog. Orophin zůstal sedět na místě. Věděl, jak se teď elfátko musí cítit, vždyť také býval dítě bez domova. Věřil, že ho nikdo nemiluje, že nikoho nezajímá. Ano, Orophin dobře znal bolest a osamění a zapřísáhl se, že Eldanar nikdy nebude muset prožívat to co on.
S rozhodným výrazem ve tváři Orophin vstal a šel hledat Eldanara.
„Jak dramatické. Jak dojemné,“ povzechl si Irmo, také známý jako Lórien, a opřel se o loket. Pán snů ležel na břiše před pomníkem a sledoval, jak se Orophin ztrácí mezi stromy. „Vážně jsi povolal otce toho dítěte?“ zeptal se a Námo přikývnul.
„Ano – byl vážně zraněný, léčitel už nemohl nic dělat. Přivítal by mě, kdyby neměl strach, jestli bude jeho dítě v bezpečí.“
„Tak jak jsi ho přiměl, aby s tebou šel? Když přijde na potomstvo, dokážou být elfové dost nespolupracující a tvrdohlaví,“ ptal se Irmo a Námo se rozesmál.
„Slíbil jsem mu, že jeho synovi pomůžu najít novou rodinu.“
Irmo se zvedl a oprášil si ze svého pláště několik neviditelných smítek. „A svůj slib jsi splnil dost všeobecným způsobem, smím-li to tak říct. Hodně lidí ho bude nenávidět, když bude žít v Gondoru.“
Námo potřásl hlavou a sklouznul z pomníku, na kterém zrovna seděl.
„Můj drahý Irmo, pro všechny Valar, ty jsi opravdu úžasně pomalý v chápání. A teď mě prosím omluv, mám k vyřizování několik důležitých věcí.“
S tím zamířil k Poslednímu domáckému domu, zanechávajíc za sebou zmateného Irma přemýšlejícího o tom, že Námo, který by mohl být kdekoliv se mu zachce, tráví až podezřele moc času vysedáváním na pomníku a sledováním Prvorozených, kteří se spolu hašteří.
***
Elrond si povzdechl a zaklapl knihu, kterou následně poslal přes stůl, kde si ji Gandalf bryskně převzal a zastrčil ji do svého vaku.
Vládce Roklinky si frustrovaně projel prsty vlasy a zavrtěl hlavou.
„Já se z toho zblázním, Mithrandire – už měsíce prohlížíme každičkou knihu a každý svitek z mé knihovny a nenašli jsme ani slovo o prstenu, který zmanipuloval Galadriel a její činy. A navíc se zatím vůbec nic nestalo – Firinwë přece neukradla ten prsten bezdůvodně! Proč ho nepoužila? Jaký je její plán? A kde teď je?“
Žádný z přítomných elfů neodpověděl, ale všichni vypadali ustaraně. Glorfindel byl první, kdo promluvil.
„Můj pane – možná měl ten prsten moc jen v Galadrielině držení. Možná ho normální elfka nedokáže použít.“
Někteří přikyvovali, ostatní jen vrtěli hlavami.
„Víme všechno o ostatních prstenech moci – ale o tomhle vůbec nic! Někde o něm musí být nějaké informace, jinak by se Firinwë, která ani není z nejchytřejších, neodhodlala ho ukrást! Možná měla komplice? Někoho, kdo jí pomohl prsten ukrást,“ nadhodil Erestor a opět, někteří přikyvovali, někteří ne.
„Oh, pro Valar, tohle nikam nevede,“ zabručel Gil-galad, dopadl zpět na svou židli a založil si ruce na hrudi. „Probírali jsme to znovu a znovu – říkám: žádný z vašich válečníků ani stopařů nebyl schopen zjistit, kde se Firinwë skrývá. Vůbec nic se zatím nestalo. Se stejnou nechutí jako všichni musím říct, že prostě musíme počkat, než se něco stane. Pak budeme moci zasáhnout.“
Celeborn přikývnul, přestože se v duchu otřásl, že musí souhlasit zrovna s Gil-galadem.
„Král má pravdu. Jediné, co můžeme dělat, je čekat.“
Galadriel, která do té chvíle nepromluvila, se postavila.
„Mí přátelé, už nemám zrcadlo, se kterým bych se mohla radit, ale stále vidím víc než vy. Ale i pro mě je nyní budoucnost nejasná – ať už zde působí jakákoliv síla, je nad mé schopnosti. Cítím, že jsme v nebezpečí, ale souhlasím s Celebornem: musíme být v klidu a vyčkávat.“
„Nicméně, můžeme využít čas, abychom se připravili, můj pane,“ řekl Erestor. „Shromáždíme naše síly, posílíme hlídky na hranicích a uděláme vše, co je možné, abychom náš lid ochránili.“
Elrond také vstal a přikývnul.
„Máš pravdu. Glorfindeli, chci, abys do zítřka vypracoval plán na posílení stráží okolo hranic. Erestore, zkontroluj celý Poslední domácký dům kvůli poškození a případné škody nech opravit. Melpomaene, poznamenal sis všechno?“
Mladý poradce, který zapisoval tak rychle, až se mu málem kouřilo od brku a pokoušel se přitom rozdělit pozornost mezi probíhající diskuzi a lorda Celeborna, přikývl.
„Ano, můj pane.“
„Dobře. Takže, prohlašuji tuto poradu za ukončenou, všichni máte před sebou spoustu práce a potřebujete si odpočinout.“
Galadriel, Celeborn a Gandalf odešli z místnosti, pouze Gil zůstal. Odtáhl vyčerpaného Půlelfa k oknu, kde se usadil v pohodlné židli a Elronda si posadil na klín, což bylo sice dětinské, ale současně velmi pohodlné.
Elrond zabořil tvář do Gilových vlasů.
„Milovaný – jak mám teď opustit Středozem, když se děje tohle? Co když se do konce roku nic nestane? Nemůžu tady nechat své děti, ne při takovémto nebezpečí!“
Gil ho jemně hladil po zádech.
„Elronde, nechci zlehčovat to, že jsme možná ve vážném nebezpečí. Ale nějaké nebezpečí tu bude vždy. Elladan je moudrý a silný – jsem si jistý, že si poradí. Náš čas zde skončil. Jsi unavený, milovaný, a opotřebovaný. Je načase přenechat povinnosti mladším a já mám ve tvého syna plnou důvěru.“
Elrond vzdychl, ale v duchu dával za pravdu svému milenci. Jak dlouho postrádal někoho, kdo by se o něj staral! Cítil se jako malá rostlinka začínající pomalu růst a sílit v paprscích Gil-galadovy lásky. A věděl, že král má pravdu: jeho čas skončil, teď je řada na Elladanovi.
„Elladan – ano, vím, že ochrání Imladris. Ale také se bojím – viděl jsi některé zprávy, které přišly z lidských království.“
Gil si povzdechl.
„Já vím – nechápou způsob, jakým žijeme a proto se nás bojí. Ale nakonec to bude Elladanova bitva, ne tvoje. Vybral si svého manžela, ale nemám tušení, jestli budou jeho volbu respektovat, ať už elfové, trpaslíci či lidé. Nepodceňuj Orophina – má autoritu krále a nikdy nikomu nedovolí, aby ublížil tvému synovi.“
„Já vím, Gile, já vím,“ uklidňoval ho Elrond a vmáčkl se víc do jeho náruče. „Elladan si vybral moudře, když si zvolil Orophina za manžela. Elrohir, na druhé straně…“ Elrond zasténal a zakroutil hlavou.
„Pořád mluví s neviditelnými lidmi?“ zeptal se Gil-galad a Elrond jen přikývnul.
„Ale odmítá nechat se prohlédnout. Tvrdí, že je jen unavený. Ale mnoho elfů ho vidělo, jak mluví s někým, kdo tam není. Mám strach o jeho rozum – očividně má problémy, ale nechce nikoho nechat mu pomoct.“
„Možná je jen osamělý. Některá elfátka si vymyslí imaginárního přítele, když nemají nikoho, kdo by se s nimi bavil.“
„Elfátka, ano! O tom jsem taky slyšel. Ale Elrohir je už dospělý! Nikdy s ním nebyly problémy, vždycky byl perfektní ve všem, co dělal – a teď tohle! Já jsem opravdu s rozumem v koncích!“
Gil Elronda jemně políbil.
„Neboj se, milovaný. Jsem si jistý, že Elrohir bude v pořádku. Možná se jen snaží na sebe upoutat pozornost. Musí to pro něj být těžké, být najednou odříznut od svého bratra, když se teď Elladan oženil. Dvojčata jsou si vždycky bližší, než normální sourozenci.“
Na chvíli oba zmlkli, ponořeni v myšlenkách na své blízké a přátele. Pak Elrond vzhlédl a vzal do dlaní Gilovu tvář.
„Jsem tak rád, že jsi tu se mnou, Gile!“
Král se usmál a políbil Elronda na špičku nosu.
„Děkuji. A jsem si jistý, že se mě na ještě hodně dlouhou dobu nezbavíš!“
Elrond položil hlavu na Gilovo rameno a zavřel oči. Tolik si přál, aby měl Gil pravdu, že už je nikdy nikdo a nic nerozdělí. Ano, kdyby nahlédl do Gilovy mysli, cítil by jeho lásku, věděl, že jeho slova jsou pravdivá. Elrondova tvář byla vtisknuta do Gilových myšlenek jako tetování do Králíkovy kůže.
Jediný problém byl, že Elrondova tvář nebyla tou jedinou.
***
„Už to začíná být vidět, drahý,“ řekl Glorfindel a vrhl zamilovaný pohled na svého manžela.
Erestor mrkl dolů na své trošku vystupující břicho a usmál se .
„Ano, už to nebude dlouho trvat a ucítím pohyby elfátka.“
Poradce pokračoval v pročítání svitků a občas si udělal drobnou poznámku, zatímco Zabiják balroga pomáhal Estorelovi stavět věž z kostek. Opravdovou zábavou ve skutečnosti bylo potom s rachotem věž zase svalit, což vždycky Estorela přimělo se hihňat.
„Tvůj syn má pozoruhodné destruktivní sklony, drahý Erestore,“ přikrčil se Fin, sledující, jak Estorel rozhazuje kostky kolem sebe, přičemž jedna z nich prolétla nebezpečně blízko jeho obličeje.
„Jak příhodné, drahý Glorfindeli,“ utrousil Erestor, aniž by zvedl hlavu od papírů, „vždy, když naše elfátko něco provede, je mým synem, zatímco každý jeho úspěch pochází od tvého potomstva? Měl jsem za to, že Estorel je i mým synem.“
Fin se zašklebil.
„Můj drahý, to je jediný způsob, jak tě trochu pozlobit, jak bych si mohl nechat ujít takovou šanci? Miluju, když se zlobíš. Dodává ti to netušený půvab!“
Erestor vzhlédl a zabodl do svého manžela zlostný pohled.
„Dnešek je jeden z těch dnů, kdy se sám sebe marně ptám, proč jsem si tě pro Valar vzal, Fine,“ brblal a Glorfindel mu předvedl jeden ze svých nejsvůdnějších úsměvů.
„Oh, je tolik důvodů, drahý! První: jsem nejkrásnějším elfem na Ardě. Druhý: jsem neuvěřitelně inteligentní. Třetí: umím zpaměti Temnohvozdská tajemství lásky a dokážu zopakovat polohu číslo 17 čtyřikrát za jedinou noc!“
„Fine! Ty jsi neuvěřitelný,“ vykřikl Erestor a Fin vzdychl.
„Ano, to jsem, děkuji za připomenutí. To by mohlo být číslo čtyři, samozřejmě.“
Estorel znovu povalil věž, až kostky létaly na všechny strany, mával ručičkami a hihňal se.
„Vidíš,“ konstatoval Fin, „Estorel souhlasí! Jsi tak chytrý, penneth!“
Jemně dítě polechtal a Estorel se chichotal, svíjel se a kroutil.
Erestor jen vzdychnul.
„Fine – jak asi mám dokončit překlad v takovém rámusu! Proč nevezmeš Estorela na procházku? Venku je nádherně a já se k vám pak připojím.“
„Báječný nápad, drahý.“
Fin se zvedl, bleskurychle přikročil k Erestorovi a tvrdě ho políbil, zatímco vklouzl rukama pod poradcovu tuniku. Ten zalapal po dechu a prohnul se pod Glorfindelovými zkušenými dlaněmi. Když zaslechl Erestorovo zasténání, Fin ho pustil, poupravil mu zmačkanou tuniku a zašklebil se.
„Necháme tě pracovat, milovaný! Uvidíme se později.“
Sebral Estorela a vyrazil ke dveřím.
Erestor dosedl na židli, částečně vzrušený, částečně naštvaný a jen zasípal: „A tohle mělo být co?“
„Tohle, drahý Erestore, je důvod číslo pět, proč mě miluješ: protože umím neuvěřitelně provokovat!“
S tím zmizel za dveřmi a Erestor musel nejméně pět minut myslet na dámu Firinwë, než se jeho tělo ukáznilo a on mohl pokračovat v práci.
Alespoň k něčemu byla dobrá.
***
I v Mirkwoodu přicházelo jaro brzy. Přestože byl teprve začátek března, slunce už svítilo plnou silou a všude bylo plno květin, které se Legolasovi velmi zamlouvaly.
Méně potěšující byl elf sedící na stromě rostoucím těsně u břehu jezírka. Legolas a jeho přítel využili teplé počasí, aby si zaplavali, přičemž bylo plno smíchu a pokusů jeden druhého utopit. Teď oba líně splývali na zádech vodou a poslouchali milostné písně nesoucí se od stromu.
„Tohle není zrovna nejvhodnější čas ani místo pro zpívání,“ vrčel Legolas a vrhnul vzteklý pohled na svého strýce, který byl tím prozpěvujícím elfem.
„Proč ne?“ zeptal se Feon, princův dobrý přítel jen o pár desítek let starší než on. „Jestli je tohle místo dobré pro plavání, je dobré i pro zpívání.“
Legolas si odfrknul.
„Ano, a každý skřet v doslechu uslyší pozvání na večeři!“
Feon se rozesmál.
„Můj drahý Legolasi, když si skřeti nevšimli tvého vřískotu, když jsem tě zkoušel utopit, určitě přeslechnou i tento sladký hlas. A nemusíš se obávat, že by snědli tebe: Zajisté by tě vyplivli po prvním kousnutí, jak bys byl kyselý!“
Legolas jen protočil oči.
„Ach, a máme tady čestného nástupce Amarisova umění sarkasmu! Vážně, Feone – co to s tebou je? Myslel jsem, že máš lepší vkus než všichni ti stájníci a dvorní dámičky, kteří se rozpustí jako máslo kdykoliv kolem nich on jenom projde!“
Černovlasý lučištník se jen znovu zasmál.
„Ai, Legolasi, slyším snad ve tvém hlase závist? Nebo snad i trochu žárlivosti?“
Legolas vyskočil, voda mu stékala v pramíncích po těle.
„Závistivý? Žárlivý? Já? Kvůli němu? Nikdy!“
Feon se zachichotal, pak jen nevinně zamával řasami.
„Ach, nebohý Legolasi, snad se ti nedostává málo pozornosti? Žádné sličné dvorní dámy? Nedostatek kadeřníků? Pro Valar, vypadá to, že za chvíli si budeš muset zaplétat copánky a umývat nos zcela sám!“
Legolas si založil ruce na hrudi a uraženě našpulil pusu.
„Přátele jako jsi ty aby člověk pohledal! Vidím, že jsi též podlehl jeho šarmu.“
Feon se jen usmál a zasněně si povzdechl.
„Ai, Legolasi, je to bez pochyb ten nejkrásnější elf jakého jsem kdy viděl! Ty oči! Ten úsměv! Ten hlas! Víš, že jsem se o muže nikdy nezajímal, ale přísahám u lesních duchů, jestli se na mě tvůj strýc ještě jednou usměje, zřejmě své názory změním!“
Legolas se oklepal.
„Nenazývej ho mým strýcem. Jediný strýc, kterého jsem měl, byl ten, který padl ve Velké Válce, když bojoval a zemřel pro svůj lid.“
Feon se postavil a vyždímal si vlasy. Zatřepal svou dlouhou hřívou a všude kolem se rozlétly kapky vody. Znovu se zahleděl na Legolase, teď už s vážnou tváří.
„Legolasi, možná se ti to nelíbí, ale tyhle tvoje záchvaty vzteku nic nevyřeší! Je to tvůj strýc, je tady a ty se s tím musíš smířit. A je to starší bratr tvého otce – mohl by si nárokovat trůn Temného hvozdu, kdyby chtěl. Je hlavou rodu. Je jedno, jak moc je ti to proti srsti: má právo na tvou úctu.“
Legolasovi se blýsklo v očích.
„Starší bratr – to je k smíchu! Má sotva 700 let! Sotva třetinu mého věku! A ta jeho historka o návratu ze Síní čekání – kdo by tomu věřil? Může to být kdokoliv! Mohl by to být klidně zlý čaroděj! Mohl by to být Temný pán v přestrojení! Mohl by to být-“
„-strýček jednoho ubohého elfa, který upadl na hlavu vícekrát, než je zdrávo,“ dokončil Feon větu a zakroutil hlavou. „Vážně, Legolasi, nechápu, v čem je problém! Všichni víme, že Mandos občas nějakou duši propustí – vezmi si Glorfindela!“
Legolas se pokusil prohrábnout si vlasy, ale měl v nich příliš mnoho uzlů. Tohle byla další rozčilující věc na Amarisovi – jeho vlasy. I po divoké jízdě byl jeden každý blonďatý vlas na svém místě a společně padaly na ramena jako hedvábný závoj. Jeho vlasy nikdy nebyly neuspořádanou změtí, nikdy se mu nerozpletly copánky. Amaris byl perfektní v každém ohledu. Všichni ho zbožňovali, takže byl přirozené, že ho Legolas nesnášel. V porovnání se svým strýcem se cítil podřadně. Srovnávat ho s jeho otcem bylo už tak dost těžké, ale srovnávat ho s Amarisem bylo… kruté. Jeho otec měl alespoň nějaké chyby, byl výbušný, občas si pravdu vykládal jak se mu hodilo a byl zamilovaný do stříbra a drahých kamenů. Ale Amaris, Amaris byl dokonalý.
Feon věděl, co se děje v Legolasově hlavě – znal ho celý svůj život, viděl ho vyrůstat a dokázal číst v jeho tváři jako v knize. Přestože vypadal chladně, Feon věděl, že uvnitř se skrývá velmi měkké jádro a pokaždé, když někdo opěvoval Amarise, Legolase se to dotklo.
Oba elfové si vůbec nevšimli, že předmět jejich diskuze přestal prozpěvovat, takže si ho všimli až když stál na břehu jen kousíček od nich. Legolas přemýšlel, jestli poslouchal celý jejich rozhovor.
Pokud ano, nedal to najevo, jen se na ně usmál a Feon byl rád, že mu voda dosahuje až k pasu, protože tenhle úsměv dělal s jeho tělem divné věci. Sklonil hlavu na znamení úcty a Amaris opětoval jeho pozdrav, absolutně ignorujíc Legolasův zuřivý pohled a absolutní neúctu, když odmítl svého strýce pozdravit.
„Tohle je nádherné místo na koupání,“ řekl Amaris, „úplně jsem na něj zapomněl!“
„Zapomněl jsi?“ ušklíbl se Legolas. „Nebo jsi tady možná nikdy nebyl?“
Feon vzdychl a připravil se na ostrou odpověď od Amarise, ale elf se jen usmál.
„Ne, můj drahý synovče, ve skutečnosti si toto místo pamatuji velmi dobře! Tady jsem se poprvé pokoušel proměnit v mořského draka, neboť jak víš, mořští draci jsou pro nás, zlé čaroděje, první volbou, co se týče proměn. Nicméně, po několika marných pokusech jsem vzdal svou snahu stát se čarodějem a pokoušel jsem se stát Temným pánem – bohužel, znovu jsem selhal. I tak se ale stále domnívám, že by skřeti vypadali v růžových uniformách úchvatně!“
Feon si nemohl pomoci, aby se nerozhihňal, za což si vysloužil ošklivý pohled od Legolase. Amaris se samolibě protáhnul a pak upřel pohled na oba elfy ve vodě.
„Vidím, že mám tu čest se dvěma skvělými bojovníky,“ řekl, poukazujíc tak na tetování na Legolasově a Feonově těle. Znaky, které zajišťovaly vítězství v bitvách, se ve složitých obrazcích táhly od jejich krků a pokračovaly přes ramena dolů po těle. Přestože byl Legolas mladší, jeho tetování už dosahovalo do poloviny zad – dobrodružství, která prožil, mu dávala právo jej mít. Ovšem Feon také hrdě předváděl znamení svých vítězství.
„Ano, to máš a raději bys na to neměl zapomínat, strýčku!“ Legoas se vyřítil z vody, popadl své oblečení a s posledním rozzuřeným pohledem na Amarise zmizel mezi stromy.
Feon si jen povzdechl. „Omlouvám se za něj, můj pane. Je to dobrý elf, jen je trochu – neotesaný, pokud to tak smím říct.“
Amaris se rozesmál.
„Netřeba se omlouvat, příteli – zdědil povahu svého otce. Který zase zdědil povahu svého otce. Takže, jako vždy, celé je to Oropherova vina!“
Feon si nebyl jistý, jestli by bylo vhodné se smát, takže raději změnil téma. „Můj pane, vy jste povahu svého otce nezdědil?“
Amaris se usmál – byl to úsměv predátora, odhalující dvě řady dokonalých, slonovinově bílých zubů a Feon cítil, že mu poněkud změkla kolena.
„Já? Oh, nejsem si jist. Můj otec měl mnoho… talentů i slabostí.“
„Vážně?“ Feon si příliš nepamatoval na krále Orophera, ale už měl více než jednou tu čest zažít Thranduilův nebo Legolasův záchvat vzteku.
„Jaké třeba?“ dodal a Amaris se znovu usmál, zatímco skopnul boty, přetáhnul si tuniku přes hlavu, stáhnul si kalhoty… a málem způsobil Feonovi infarkt. Teď, když bylo jeho tělo odhalené – štíhlé, silné tělo, pružné a elegantní jako tělo divoké kočky – a když Feon konečně popadl dech, viděl, že Amarisovo tetování se táhne od krku přes ramena na hrudník, zužuje se na břiše a jako šíp míří k Amarisovým slabinám. Feon okamžitě zapomněl na všechny krále a prince a osobní vkus a chtěl Amarise. Hned. Prosím.
Amaris vstoupil do vody, aniž by způsobil cokoliv většího než malou vlnku a zastavil se přímo před Feonem, který jen lapal po dechu.
„Abych odpověděl na tvou otázku, drahý příteli – nedokázal, například, nechat na pokoji žádného krásného elfa,“ řekl tiše Amaris, natáhnul se a za jeden copánek si přitáhnul Feona blíž. Obtočil se kolem něj jako břečťan okolo stromu, položil mu paže kolem krku, olízl špičaté ouško a zavrněl:
„A jak to vypadá – ani já nedokážu!“
***
Tohle byl vážně špatný den, rozhodla se Eldanorien. Už přes rok žila v Roklince a Elrohir se stále nerozhoupal k tomu, aby o ní řekl svému otci. Ze začátku to byla legrace, tajemství dodávalo její lásce příchuť vzrušení, ale teď jí den za dnem stále víc chyběl Temný hvozd. Ta chvilka, kterou trávila s Elrondovým mladším synem, nedokázala přehlušit touhu po domově, už ne, a věci se čím dál víc přesouvaly od špatného k horšímu. Elrohir jí přestal vyprávět o tom, co se děje v Posledním domáckém domě a poslední dobou se neustále ohlížel přes rameno, jako by za ním někdo stál. Možná měl její otec pravdu: mysl půlelfů je prapodivná a přestože byl Elrohir moc hodný, přiznala si, že už ho nemiluje.
Takže dnes zamířila k Poslednímu domáckému domu s připravenou historkou, která by vysvětlila její přítomnost zde, ale naneštěstí ji uvítal mistr Erestor. Samozřejmě musela natrefit na toho nejpodivnějšího elfa, jaký byl k mání – nejen, že mohl rodit děti, což bylo už samo o sobě dost podivné, ne, musel vlastnit i strašidelnou vránu, která ho následovala na každém kroku, a Eldanorien prožila perné chvilky, když ji odháněla od svých copánků.
Mistr Erestor ji ve stručnosti informoval, že Elrohir je bohužel momentálně nedostupný a ne, nemůže tu na něj počkat, jelikož mají právě hosty, ale že vyřídí Elrohirovi, že na něj jeho přítelkyně čeká ve svém domě. Kdyby byla z bázlivějších, asi by se ho bála – i tak vysoký elf, celý v černém, vyzařoval auru autority a ona instinktivně vycítila, že omluvy nejsou očekávány, takže se rozloučila a vrátila se do svého dočasného příbytku.
Cestou se stalo hned několik podivných událostí: nejdříve z římsy u okna spadl květináč, rozbil se těsně u jejích nohou a málem jí způsobil infarkt. Pak jen těsně unikla skalpování, když se náhle uvolnil řetěz držící velký meč, který visel místo vývěsního štítu nad kovárnou, a zbraň jí téměř spadla na hlavu.
To ji Valar nenáviděli? Skoro to tak vypadalo, už na ni čekala další nehoda, když se tentokrát ze stromu odlomila velká větev a skoro ji rozmačkala. Eldanorien vydechla úlevou, když se konečně dostala domů a mohla za sebou zavřít dveře.
Vážně špatný den. Takže šla do ložnice, vytáhla zpod postele velký kožený vak a začala balit. Opatrně poskládala sukně a halenky, uložila je do zavazadla, pak přidala střevíčky a všechny drobné tretky, které nashromáždila během tohoto roku. Uschlé růže, které jí nosil Elrohir; knihu básní z Druhého věku, kterou jí předal v „Den křoví“ – všechny ty věci, které milovala a které nyní ztratily význam.
„Eldi? Co to děláš?“ ozval se za ní váhavý hlas. Aniž by se ohlédla, vložila šaty, které zrovna měla v rukou, do vaku a odpověděla: „To je zřejmé, Elrohire. Balím.“
„Balíš? Ale – proč?“
Elrohir přistoupil blíž k ní a pokusil se ji obejmout, ale Eldanorien se mu vykroutila.
„Elrohire, prosím. Rozejděme se jako přátelé.“
„Rozejít se?“
Elrohir byl zmatený. Jistě, posledních pár týdnů měli nějaké problémy; přítomnost Gil-galada znamenala velké tajemství a on nemohl riskovat tolik, aby jí řekl, jaký zázrak se stal. Přirozeně se musela domnívat, že ji vynechává ze svého života.
„Má lásko, vím, že jsem tě poslední týdny zanedbával a hrozně moc se omlouvám, slibuji, že to bude brzy jako dříve.“
Znovu se ji pokusil obejmout a tentokrát ho odstrčil trochu silněji.
„Elrohire – sliboval jsi mi už tolikrát, že mně řekneš svému otci. Mluvili jsme o tom, že se vezmeme! Opustila jsem rodinu, abych mohla být s tebou a řekl jsi snad něco svému otci? Ne! Už je to rok a ty pořád nemůžeš najít kuráž, abys mu řekl, že miluješ někoho z Temného hvozdu!“
Konečně se otočila a podívala se Elrohirovi do tváře. Červenal se a upřeně sledoval špičky svých bot – velmi dobře věděl, že má právo být rozzlobená.
„Podívej se na mě, Elrohire,“ poprosila a on uposlechl a málem ho kleplo, když uviděl Náma stojícího za Eldanorien, pozorujícího s pobaveným úsměvem těžkou mísu s ovocem, vznášející se jen kousek nad elfčinou hlavou.
„Pojď sem, Eldanorien!“ vykřikl a strhl ji k sobě. Námo se na něj zamračil, pokrčil rameny a mísa pomalu, pomaloučku doplula zpět ke stolu, kde přistála bez jediného zvuku.
Eldanorien na něj podezřívavě zahlížela. Elrohir byl čím dál podivnější – nejvyšší čas to ukončit.
„Podívej, nezlobím se na tebe, Elrohire. Prožili jsme spolu krásné chvíle a bude se mi po nich stýskat. Ale teď je čas, aby se naše cesty rozešly.“
Elrohir chtěl něco říct, ale byl příliš vykolejený Námem, který stál těsně za Eldanorien a nadšeně přikyvoval.
„Necháte už toho?“ zaječel na něj Elrohir.
„Nemyslím, že jsi v pozici, abys na mě mohl křičet!“ odsekla Eldanorien.
„Omlouvám se, lásko, nemluvil jsem na tebe,“ řekl rychle Elrohir a na Náma udělal Obočí Podle Elronda. Vala jen převrátil oči v sloup a znovu pokrčil rameny.
„Elrohire!“ Eldanorien se téměř rozplakala. „Tohle už zašlo příliš daleko! Už se nenechám zesměšňovat!“
S tím se obrátila, hodila do vaku poslední kus oblečení, zatáhla šňůru u okraje a popadla svůj plášť.
„Jestli se zase začneš chovat normálně, napiš mi dopis, do té doby – namaarië, Elrohire!“
Proběhla okolo něj, skrz dveře, které se jako zázrakem otevřely samy od sebe – i když to ve svém vzteku ani nezaznamenala, ve vzteku, který se změnil na zuřivost, když zaslechla, jak do právě zavřených dveří s tupým „bang“ něco narazilo – jeho tvář, pomyslela si, když jsem za sebou zapráskla dveře!
Elrohir si kecnul na postel, v zoufalství si vjel rukama do vlasů a mezi prsty pohlédl na Náma, který stál u okna a mával Eldanorien na rozloučenou.
„Jednoho dne budete moje smrt,“ zaúpěl, vrtíc hlavou.
Námo se obrátil, elegantně a beze zvuku jako vždy, posadil se na stůl, zkřížil nohy pod sebou a podal si jedno jablko z mísy s ovocem.
„Děkuji, Elrohire,“ odvětil, stále přežvykující, „snažím se!“
***
Celeborn už ležel v posteli, když zaslechl váhavé zaklepání na dveře. Zamračil se, opravdu neměl nejmenší chuť s kýmkoliv mluvit uprostřed noci, ale když neočekávaný návštěvník zaklepal potřetí, teď už o něco silněji, vyhrabal se s mručením z postele a zavolal: „Přestaňte mi bořit dům, jsem vzhůru! Vstupte, jestli musíte!“
Dveře se o kousíček pootevřely a, k Celebornovu neskonalému překvapení, dovnitř vklouzl Melpomaen, tisknoucí si k hrudi velký svitek a vypadající poněkud neupraveně.
Nebylo to tak, že by Celeborn Melpomaena neměl rád. Měl ho moc rád a být to jindy, poňuchňal by si ho jako dítě hračku, hýčkal by ho a hrál si s ním a eventuálně by mu vyčlenil vlastní místo na své „polici s hračkami“.
Ale Celeborn se změnil a pořád se cítil trochu provinile, že o Vánocích políbil mladého poradce. Nevinné srdce pro něj nebylo výzvou, takže se mladému elfovi vyhýbal, pokud to bylo možné.
Melpomaen zčervenal, jako by ho polili barvou, když vstoupil do pokoje a uviděl, že Celeborn na sobě nemá nic než hedvábné slipy, které toho moc neponechávaly představivosti a jestli něco pracovalo rychle a efektivně, tak to byla Melpomaenova představivost. Když se vzbudil následujícího rána po Vánocích, bolela ho hlava i srdce. Nejdříve myslel, že to, co se stalo minulou noc, byl jen sen způsobený jeho opuštěností, ale brzy pochopil, že byl vážně políben Celebornem, což způsobilo hrozný boj v jeho srdci.
Přestože toho o srdečních záležitostech příliš nevěděl, bylo mu jasné, že tohle se nemělo stát. Takže se mladý poradce rozhodl uschovat si ten polibek jako vzácnou vzpomínku pro temné dny a ani nemyslet, ani nevzpomínat na tu událost a snažil se, aby se s Celebornem znovu nepotkali.
Ale dnes večer si s ním musel o něčem důležitém promluvit.
„Můj pane, já- Omlouvám se, že jsem přerušil Váš spánek,“ začal, dávaje si pozor na zvolená slova.
Celeborn se podrbal na hlavě, pak přešel k malému stolku u okna a nalil si sklenku vína.
„Není třeba se omlouvat, mistře Melpomaene, nespal jsem. Chceš také trochu vína?“
Melpomaen zavrtěl hlavou, trochu moc horlivě, a Celeborn musel znovu uvažovat nad tím, jak moc by ty hnědé kadeře byly měkké, kdyby do nich zabořil prsty… a teď to byl on, kdo musel zatřást hlavou. Raději o tom nepřemýšlet.
„Ne, můj pane, ale děkuji za nabídku.“
„No, co tě sem tedy přivádí v těchto pozdních hodinách, mistře Melpomaene?“ zeptal se Celeborn, když upil doušek vína.
Melpomaen přistoupil blíž a navlhčil si rty jazykem.
„Můj pane – přemýšlel jsem. O- prstenu, víte, o poradě, kterou jsme dnes měli.“
Celeborn na něj pohlédl, jeho zájem vzrostl.
„Ano? Prosím, mluv svobodně, mistře Melpomaene – každá drobnost může být důležitá!“
Mladý elf těžce polknul.
„Lord Elrond říkal, že nemůžeme o prstenu najít jedinou zmínku v jakékoliv knize nebo jakémkoliv svitku v Roklince.“
Celeborn přikývnul – ano, to byla Elrondova slova.
Melpomaen začal rozmotávat svitek, který přinesl s sebou a jeho oči vzrušeně zářily.
„Můj pane – když jsem byl ve svých komnatách, četl jsem si přepis ze schůze a když jsem došel k Elrondovu proslovu, napadlo mě: co knihy a svitky, které NEJSOU v knihovně?“
Celeborn jen povytáhl obočí.
„Nejsem si jistý, že tě stíhám, Melpomaene…“
Mladý poradce, příliš vzrušený, než aby postřehl, že Celeborn opustil formální oslovení, zapíchl prst do jednoho místa ve svitku.
„Tohle je seznam všech knih a dokumentů, které jsou v knihovně, ale v tomto okamžiku se nenacházejí tady v Roklince. Král Elessar si vypůjčil několik tlustopisů o historii Gondoru, například, a některé knihy jsou v tomto okamžiku v Lothlórienu. Porovnal jsem tento seznam s rejstříkem všech knih a našel jsem jednu knihu, kterou si nikdo nepůjčil, ale přesto v knihovně není.“
Celeborn, který pomalu začínal Melpomaenovy vývody chápat, zpozorněl.
„Myslíš tím, že – jedna z knih chybí?“
„Ano!“ vykřikl Melpomaen a věnoval Celebornovi zářivý úsměv.
„Jedna z knih chybí! Byla napsána na začátku Prvního věku, můj pane, a vždy se předpokládalo, že byla míněna jako parodie nebo žert. Byla napsána vzbouřencem, který chtěl zesměšnit Valar. To je důvod, proč v knihovně nemáme žádné její kopie. Jmenuje se „Kroniky stvoření“ a i když jsem ji nikdy nečetl, našel jsem ji i na indexu knih.“
Celeborn byl teď už vzrušením celý bez sebe.
„Máš ten seznam s sebou?“ zeptal se a Melpomaen přikývnul, podávajíc svitek Celebornovým třesoucím se prstům.
Stříbrovlasý elf prolétl očima seznam knih, pohlédl na Melpomaena, znovu na seznam a projel si prsty vlasy.
„Tohle, můj drahý Melpomaene, je ten nejúžasnější seznam, jaký jsem kdy četl!“
Melpomaen si přitiskl druhý svitek na prsa.
„Pomohlo Vám to, lorde Celeborne?“ zeptal se dychtivě.
Celeborn na něj vyvalil oči.
„Pomohlo? Ptáš se, jestli mi to pomohlo? Můj drahý Melpomaene – možná jsi zachránil Středozem před zkázou! A teď pojď, musíme rychle informovat Elronda a ostatní!“
Prudce otevřel dveře a rozběhl se chodbou dolů, vůbec se nestaraje o své nedostatečné oblečení a Melpomaen ho následoval tak rychle, jak jen mohl – přes všechno vzrušení z objevu si nenechal ujít příležitost pozorovat Celebornovo pozadí, které ve spacích kalhotách vypadalo naprosto neodolatelně.
Celeborn zabušil na dveře Elrondova pokoje a jakmile se otevřely, odhalily lorda z Roklinky v očividně kvapně oblečené róbě a dost rozmrzelého Gil-galada, přetahujícího přes sebe pokrývku.
„Doufám, že máte dobrý důvod, proč jste sem tak vpadli v tuhle noční dobu,“ vrčel Gil a Elrond se rychle zeptal: „Celeborne – a Melpomaene? Co má tohle znamenat?“
„To znamená, že už víme, díky tomuhle úžasnému elfovi, kdo vytvořil ten hrozný prsten, Elronde!“
Vládce Roklinky zblednul a pevně sevřel své roucho.
„Melpomaene? Ale- jak? Celeborne, prosím, řekni mi to, musím to vědět: kdo ukoval ten ďábelský prsten? Sauron?“
Celeborn zavrtěl hlavou.
„Ne, Elronde, ne Sauron.“
Rychle pohlédl na Gil-galada, který vzdychl.
„Kdo, Celeborne, kdo ukoval ten prsten?“ dožadoval se Elrond.
Celeborn mu podal svitek se seznamem knih a Elrond si jej převzal.
„Byl to Námo, Elronde. Ten prsten byl ukován Valou Smrti.“