Archive of Our Own ^beta

Chapter Text

Chapter Text

Kronikáři měli vždy sklon glorifikovat krále, o kterých psali, vyzdvihovat jejich úspěchy a mlčet o jejich slabostech – leda, že šlo o hodně zábavné a pikantní poklesky.

Pokud si některý vládce Hvězdného království chválu kronikářů beze zbytku zasloužil, byl to Steven První, který uzavřel plodná spojenectví s mocným Asgardem, tajemným wakandským královstvím a velkolepou Železnou říší a za jehož vlády prosperovala země jak nikdy před tím.

Přesto jsou letopisci při popisu prvních let Stevenovy vlády jaksi zdrženliví. Neudělal nic špatně, jeho politice se dalo sotva co vytknout, ale jakoby teprve setkání s železným korunním princem Anthonym, zažehlo v králově srdci tu pravou vášeň pro věc.

Mnozí historikové přičítali královu zprvu odtažitou povahu dětství, poznamenanému křehkou konstitucí a četnými chorobami. Teprve když byl princ Steven na začátku puberty, přišel ke dvoru zázračný lékař z dalekých zemí, který s pomocí svých záhadných tinktur, o jejichž složení se badatelé dodnes přou a speciálních cvičení, udělal za pár let z neduživého chlapce zdatného mladíka.

Ale jen ti historici, kteří dovedli důkladně číst mezi řádky dobově uctivých kronik, tušili, že král Steven nebyl vždycky z ledu, ale pravý důvod neznali. Ani k uchu dávných letopisců se nedonesla událost, která na dlouhá léta poznamenala královu povahu. A ti, kteří přece jen tušili, raději předstírali nevědomost, protože tohle tajemství bylo až příliš skandální na jejich dobu.

Meč zařinčel o štít, následovalo zaklení a protivníkův výpad. Blonďatý mladík teď mířil svému tmavovlasému soupeři doprostřed hrudi. Ten odhodil meč a zvedl ruce v gestu uznávajícím porážku.

„Bravo vaše výsosti!“ ozvalo se jim za zády. Ve stínu arkády, která obklopovala toto malé tréningové nádvoří stál sir Chester, který celý souboj pozorně sledoval.

„Vaše zacházení se štítem je bravurní, ale bude třeba se víc zaměřit na práci nohou výsosti. Podlejší protivník než tady sir James, by vás snadno mohl vyvést z rovnováhy. Ale pro dnešek už končíme, je čas na oběd!“ uzavřel své hodnocení muž, který měl na starost výcvik budoucího krále se zbraní.

Princ poděkoval svému učiteli za lekci a obrátil se ke svému příteli: „Pojď Bucky! Jdeme se před jídlem umýt!“

Sir Chester pozoroval se svraštělým obočím své svěřence, jak s rukou okolo ramen toho druhého mizí do útrob paláce. Dělal si starosti, protože jistě není jediný, kdo má oči a ne všichni dvořané umí mlčet.

Princ Steven zatím kráčel bezstarostně dál a smál se vtipu, který právě udělal jeho společník na adresu palácového kuchaře.

Tohle byl jen jeden z řady všedních dnů, takže mohl obědvat jen v kroužku svých přátel, což mu vyhovovalo.

Velkou část dětství strávil izolovaný od světa, sourozence neměl, býval často nemocný a tak rodiče svého jediného dědice snad až příliš chránili před každým závanem větru. Teprve když mu bylo jedenáct, přibyl ke dvoru doktor Erskine, který královský pár přesvědčil o nutnosti odlišného přístupu. Pod jeho vedením se začal Steve otužovat, cvičit a před každým jídlem polykat lžíci nevábné, olejovité tekutiny. A Steve tohle všechno podstupoval beze slova stížnosti, protože toužil vyrůst v udatného krále, který bude schopen chránit svůj lid.

Erskinova kůra začala brzy přinášet své ovoce, takže ve dvanácti letech konečně Steve dostal to, co bylo jinak pro královské synky obvyklé už od mnohem útlejšího věku – kroužek podobně starých chlapců, aby se společně učili všemu, co má mladý aristokrat ovládat.

Tituly sem, tituly tam, byly to všechno hoši na prahu puberty, takže dovedli být pěkně rozjívení a vysloužili si záhy od palácového personálu přezdívku Kvílející komando.

Hřmotný syn lorda Dugana byl o kus starší než všichni ostatní, na knihy ho moc neužilo, ale byl dobrý ve všech silových sportech. Jacques, syn akvitánského vyslance rád předstíral, že nerozumí a mluví jen svou rodnou hatmatilkou, to mladý sir Gabriel byl naopak na jazyky velice nadaný, Monty Falsworth byl dobrý na historii a genealogii a pak tu byl další syn zahraničního diplomata, James Morita až z dalekého, exotického císařství Vycházejícího slunce.

Steve je měl všechny nevýslovně rád, ale žádný z nich nebyl jeho srdci tak drahý, jako sir James Barnes, řečený Bucky.

Všichni ostatní přišli až před pár lety, ale Bucky tu byl, co Steve pamatoval. Byl jeho kamarádem a společníkem už v dobách, kdy se oba ještě batolili v šatečkách s plínkou na zadku a princ si nedokázal vybavit dobu, kdy Buckyho neměl.

Právě spolu absolvovali lekci šermu, pod nic nepromíjejícím zrakem sira Chestera Phillipse a nyní mířili do malé hodovní síně, kde už na ně čekali jejich přátelé.

Zpoza dveří se ozýval hlučný smích, všichni si dobírali Timothyho Dugana, ze kterého bude co nevidět ženáč.
Ve Stevovi ale blížící se svatba vyvolávala spíš melancholii. Ne, že by svému příteli to štěstí nepřál, Lucy byla skvělé děvče, které se nelekalo Duganova temperamentu. Tim se jí dvořil několik let, než uvěřila, že to ten bouřlivák tentokrát myslí vážně.

Jenže svatbou vstoupí Timothy definitivně do světa dospělých, kam už věkem beztak dávno patří. Očekává se od něj, že se s manželkou vrátí na rodové statky, aby se je naučil spravovat. Je možné, že se časem ke dvoru vrátí a zaujme tu jinou pozici, ale to všechno je jen velké možná.

Ještě jedna věc v souvislosti s Timovou blížící se veselkou Steva trápila. Vědomí, že i od něj se očekává, že si brzy vyhlédne nevěstu.

Steve byl sice o celých pět let mladší než Tim Dugan, ale král Joseph se nikdy zcela nezotavil ze zranění, která utrpěl ve válce o východní hranici a jeho zdraví nebylo tak pevné, jak se u muže jeho věku dalo čekat. Proto dával čím dál častěji najevo, že se chce dožít pokračování dynastie v další generaci.

Ale Steve se necítil připravený a popravdě, dívky ho spíš děsily. Ještě nedávno se na něj i děvčata dívala s lítostí a formálním, nacvičeným úsměvem, protože jim rodiče řekli, že tohle bledé vyžle je jejich budoucí král a najednou jsou ty úsměvy až podezřele sladké. A k tomu všechny ty flirtující pohledy, komplimenty a vtípky, které ho nechávají neschopného bystré reakce a letmé, jako by náhodné doteky, ze kterých ho mrazí.
Zmínil tyhle pocity před svou Kvílející bandou, kdy ho zkušenější z jeho přátel ujistili, že tohle mrazení v přítomnosti krásné dívky, je úplně normální. Ale Steve si vůbec nebyl jistý, znal dobře příjemné mrazení z něčeho vzrušujícího a tohle bylo všechno možné, jen ne příjemné. Jednou se ho obzvláště neodbytná lady Lorraine Stewartová odvážila políbit a jemu to přišlo odporné.

Když Steve pominul vlastní matku, tak jednou z mála žen, v jejichž společnosti se cítil dobře, byla Margaret Carterová. I jí znal většinu svého života, lord Carter byl jedním z nejbohatších mužů království a trávil hodně času na královském dvoře, kde postupně zastával řadu významných funkcí.

Margaret, zvaná Peggy byla jen o rok starší než Steve a nacházela se v mimořádném postavení. Protože její otec ani žádný jiný Carter neměl žijícího mužského potomka, byla předpokládanou dědičkou rodu Carterů, jednoho z mála v celém království, který připouštěl přímé následnictví dcer.

Tahle skutečnost způsobovala lordu Carterovi jisté dilema. Představa, že jeho dcera uloví následníka trůnu byla sice lákavá, ale znamenala by zánik rodového jména, kdežto pokud si Peggy najde méně významného manžela, tento přijme přízvisko Carter, stejně jako jejich děti.

Proto jeho lordstvo nikdy přílišné úsilí v tomhle směru nevyvíjelo a také Peggy přes všechny své sympatie ke Stevovi soudila, že je lepší být svou vlastní paní než královou manželkou.

Ale dnes se Steve rozhodl na nic z toho nemyslet, usadil se ke stolu vedle Buckyho a připojil se k vtipkování na Duganův účet.

Po obědě čekalo mladé pány ještě další vyučování, hodina jazyků, taneční lekce a pak ještě přednáška o regionální politice od královského kancléře lorda Pierce. Té se účastnil už jen samotný Steve.

Zatím co čekal v knihovně na kancléřův příchod, díval se roztržitě z okna. Bucky spolu s Gabem a Montym přecházeli nádvoří, aby se pod arkádou na opačné straně rozloučili. Rodiny Jonesů a Falswortů měly vyhrazené komnaty v západním rohu manského paláce, zatím co Barnesové bydleli ve východním křídle.

Než Bucky definitivně opustil nádvoří, zvedl ještě oči ke knihovně a zamával princi. Steve se usmál, opětoval pozdrav a hleděl z okna ještě několik minut po té, co Bucky zmizel pod kamenným portálem do útrob budovy. Do reality ho vrátilo až diskrétní zakašlání, lord Pierce byl tu.

Po lekci měla akorát dost času, aby se převlékl a připravil na večeři s rodiči. Během dne jim náročný program často nedovoloval se setkat, proto byly večeře důležité.

Ve všední dny býval počet lidí u tabule skromný, ačkoliv byl obvykle pozván i některý významný dvořan nebo diplomat, kterého královský pár shledával zábavným, ale dnes má být večeře výhradně rodinná záležitost. Zajímavé.

Ještě když opouštěl svou komnatu v úhledném sametovém kabátci, dumal Steve nad tím, co tak důvěrného chce otec řešit. Cestě k jídelnímu sálu věnoval jen zlomek své pozornosti a tak málem vrazil do osoby, která stála za rohem.

Malá drobná rusovláska opírající se o zeď se na něj vyzývavě usmála: „Výsosti!“

„Mmm … máti něco potřebuje?“ vykoktal polekaně. Tohle byl přesně ten druh chování, který ho znervózňoval. Na princovu obranu nutno dodat, že Nataša Romanovová vyvolávala podobné pocity u velké části dvořanů. Oficiálně to byla královnina schovanka, sirotek s tragickou historií, kterého se královna Sarah ve své dobrotě ujala, ve skutečnosti byla Nataša hlavně královnin špeh a její minulost vyvolávala znepokojivé otázky, čeho všeho je ve jménu své paní schopna.

Na rozdíl od většiny dam u dvora, nosívala obvykle jednoduše střižené černé šaty, často inspirované pánským šatníkem a jen minimum šperků.

Dnes si ovšem dala velice záležet, aby působila žensky. Živůtek obepínal její torzo velice těsně a hluboký výstřih ponechával jen málo místa pro fantazii.

„Ne vaše výsosti, královna nic nepotřebuje, pouze vás mám doprovodit do jídelny.“

To Steva zmátlo ještě víc, od kdy potřebuje průvodce po hradě, na kterém strávil celý život?

Diskomfort a rozpaky byly na jeho tváři patrné, ještě když vstoupil do jídelny, takže se ho otec po odbytí úvodních pozdravů starostlivě optal: „Stalo se dnes něco nepříjemného?“

„Ach, ne! Vůbec nic! Jen … proč mne Nataša doprovázela, jako bych se tu nevyznal?“

Královna Sarah se pousmála: „Každá záminka je dobrá, když chce dívka pobýt ve společnosti pohledného mladého muže.“

Steve se po své matce pochybovačně podíval. Vůbec se totiž nepovažoval za hezkého. Nikdy se nepřestal vnímat jako ten bledý, neduživý hoch, na kterého všichni hleděli s lítostí. No tak krapet vyrostl a má teď svaly, ale jinak se přece nic nezměnilo, takže všechen ten zájem musel mít jiný důvod.

„Chcete říci budoucího krále, mamá.“ ačkoliv nechápal, proč by tím měl lákat právě Natašu.

„Ale to se přece nevylučuje, můj chlapče!“ konstatovala rozmarně královna. Následovala chvilka ticha, dokud si král neodkašlal: „Ehm, mrzí mne, že v dámské společnosti cítíš tak nesvůj Stevene, ale obávám se, že je to hlavně má chyba. Vedu příliš nudný dvůr.“

„Ale já se nikdy nenudím otče. Mám své povinnosti, studia, lekce bojových umění a své přátele.“ oponoval Steve vehementně.

„Jistě, jsou to všechno skvělí mladí muži, ale mezi nimi si manželku nenajdeš. Je tu samozřejmě Margaret Carterová, jistě by z ní byla nádherná královna, ale v tomto případě plně chápu, proč její otec váhá nad takovou ctí. Takže pokud netrváš na tom, že se oženíš s ní ...“

„Vůbec ne. Peggy je sice nesmírně milá, ale vůbec mně to nenapadlo.“

„V tom případě, se musíš seznámit s dostatkem dalších vhodných dívek.“

„Takže začneme pořádat více královských plesů?“ zeptal se stísněně Steve a král pokračoval: „To jistě také, ale neboj se můj synu. Jsem si dobře vědom toho, že jediný učitel, který s tebou není spokojen, je taneční mistr. Jelikož chápu, že je pro tebe těžké věnovat dostatečnou pozornost taneční partnerce, když musíš počítat kroky, hodlám uspořádat i řadu jiných, méně formálních akcí, kde budeš moci posoudit kandidátky na manželství ve větším klidu.

Počítej proto s tím, že zítřkem počínaje, budeme u večeře hostit i nějakou mladou dámu s jejími rodiči. Proto dbej, abys byl vždy vhodně oblečen a upraven, ne, že by ti bylo nutné v tomto směru něco vyčítat, ale přece jen ...“

„Zajisté otče.“ odpověděl Steve a honem se sklonil ke svému talíři, ačkoliv ho při téhle informaci poněkud opustil apetit.

Následujících čtrnáct dní připadalo Stevovi jako malé peklo. Vždycky u snídaně se dozvěděl, která vznešená rodina přijala na ten den pozvání, aby si o nich mohl přes den něco nastudovat a věděl, jakým směrem vést konverzaci.

Takže se poslušně ptal mladých dam na pamětihodnosti jejich rodného kraje či oblíbené knihy a jako odpověď dostával vesměs prázdné lichotky. Žádnou z těch dívek nezajímalo, kdo je Steve, stačilo jim jen, čím je. Vrchol v tomhle ohledu předvedla opět nestydatá lady Lorraine, která na otázku ohledně oblíbené knihy zareagovala tím, že se pod stolem otřela nohou o Stevovo lýtko a řekla: „Vy se se svou budoucí ženou hodláte věnovat četbě, výsosti? Věděla bych o zábavnějších aktivitách!“

Steve zrudl, královna se zamračila, ale král Joseph se trochu nuceně zasmál. Lorraine byla vnučkou jeho kancléře a to jí v králových očích dávalo výhodu nad jinými kandidátkami.

Jen dva večery byly alespoň trochu příjemné, když dorazil sir Nicolas Fury se svou neteří nebo když byla přítomna rodina Carterových.

Sir Nicolas vedl ministerstvo pro vnitřní záležitosti a Steve k němu choval smíšené pocity. Fury byl nepochybně nesmírně inteligentní a schopný, ale na princův vkus až příliš pragmatický. Nicméně jeho neteř Maria byla první osobou, se kterou zabředl do zajímavé diskuze o vojenské taktice místo pouhé výměny konvenčních frází. Kdyby si měl vybrat generála své armády a nikoliv manželku, pak by byla Maria Hillová perfektní kandidátkou.

A Peggy byla zkrátka Peggy, věděla, jak se chopit konverzace, aby zábava u stolu nevázla a nikdo se necítil přehlížený. Což se hodilo, protože klan Carterových tentokrát dorazil v plném počtu - Peggyin otec měl pět mladších bratrů.

Bylo skutečnou ironií osudu, že klanu dnes hrozí vymření po meči. Jenže dva Carterové se ani neobtěžovali oženit, další dva to sice učinili, ale zůstali bezdětní, takže zbývala jen Peggy a tři dcery jejího nejmladšího strýce Michaela. Toho pozvali nejspíš jen ze zdvořilosti, protože nezastával žádnou veřejnou funkci a většinu času žil na venkově. Také jeho děvčata byla ještě příliš mladá, snad jen šestnáctiletá Sharon se blížila věku na vdávání. Ale vědomí, že jsou ze hry alespoň zbavilo děvčata pocitu, že musejí udělat dojem a slečny Carterovy se přinejmenším dokázaly se Stevem nenuceně bavit. Děvčata zajímalo všechno možné, co dělá Steve ve svém vzácném volném čase, jak se jmenuje jeho oblíbený kůň a nejvíc je nadchlo, když Peggy na Steva prozradila, že rád kreslí. Tahle informace vyvolala celý příval dalších otázek.

„Nejlíp se cítím s dívkami, které si mě netouží vzít. Je se mnou něco špatně, Bucky?“ zeptal se následující den v pauze mezi hodinou historie a lekcí šermu.

„Proč by s tebou mělo být něco špatně. Zkrátka jen nemáš rád vlezlé typy. A co ta Furyho neteř? S tou sis rozuměl.“

„To sice ano, ale dělala na mě dojem, že kdybych jí místo prstenu nabídl ministerské křeslo jejího strýce, byla by mnohem radši.“ ušklíbl se Steve a Bucky se rozchechtal: „Ty jsi vážně hrozný podvraťák, Stevie.“

„V čem je ten trik, Bucky? Jak zařídím, abych se s nějakou dívkou dokázal bavit stejně uvolněně jako s tebou? Ty to přece musíš vědět, neustále se kolem tebe nějaká točí, i když vědí, že Barnesové nejsou nijak bohatá rodina. Na každém bále jdeš z náruče do náruče!“

„Já ti nevím Steve. Asi je to tím, že to neberu moc vážně, je to zkrátka zábava. A popravdě … zatím jsem nepotkal děvče, které by mi stálo za to, abych – jako za pár dnů Tim – opustil tenhle život. Znám tě od doby, co mi byly čtyři roky a jsi pro mě důležitější než všechny ženské světa.“ vyhrkl Bucky a vzápětí zrudl a sklopil hlavu, protože si uvědomil co právě řekl.

Ale Steve položil prst pod jeho bradu a přinutil ho podívat se svému princi do očí: „Já to mám úplně stejně!“

O pár sekund později vstoupil na nádvoří sir Philipps a poručil svým svěřencům neztrácet čas a chopit se zbraní, dnes budou bojovat s obouručákem. Ale jakmile byli princ a jeho přítel zabráni do boje, obočí starého vojáka se starostlivě stáhlo v předtuše problémů.

Svatba sira Timothyho Dugana a lady Lucy Berkleyové byla velká událost. Rodiče snoubenců nešetřili výdaji a král velkoryse poskytl společníkovi svého syna k dispozici hradní kapli a k oslavám pak hlavní sál a přilehlé druhé nádvoří.

Středem pozornosti byli pochopitelně novomanželé, Luci to v blankytně modrém, stříbrem protkávaném brokátu nesmírně slušelo a Timova mohutná figury vynikla v objemném sametovém kabátci. Víno teklo proudem, sám král Joseph pronesl přípitek na zdraví mladého páru a zdržel se na oslavě celou hodinu, což byl projev mimořádné přízně.

Steve pochopitelně zůstal i po té, co jeho rodiče odešli. Tim byl jeho přítel a je pravděpodobné, že se po dnešku velmi dlouho neuvidí. Mnohé přítomné dámy byly zklamány, protože oznámil, že dnes večer nebude tančit, ale jiné se tím nedaly trápit a nechaly se vyzvat ostatními členy princova Kvílejícího komanda. Monty, Jacques, Gabe, Jim i Bucky tak kroužili sálem s největšími krasavicemi dvora v náruči, zatím co Steve procházel kolem stolů s věčně nedopitým pohárem vína a zdvořile se usmíval.

Z náhlého popudu se zastavil poblíž skupinky, v jejímž středu stála novopečená paní Duganová. Jedna z dam se jí právě ne úplně zdvořile ptala, proč se rozhodla vdát zrovna za toho známého proutníka. Lucy Duganová se nijak neurazila: „Vím, jak to myslíte. Tim neměl nejlepší pověst, než se mi začal dvořit, ale dnes vím, že všechny ty předchozí flirty ve srovnání se mnou vůbec nic neznamenaly. Však se také neobtěžoval žádnou z těch dívek požádat o ruku.

A byl celé ty dva roky tak vytrvalý a neodbytný, dokonce se kvůli mně naučil skládat verše a překonal nechuť ke psaní dopisů, kdykoli jsme byli na delší dobu odloučení. A já zjistila, že se mi rozbuší srdce při každém setkání, trpím nevýslovným steskem, kdykoliv není u dvora. Uvědomila jsem si, že si už nedokážu představit svůj život bez něho, že ho ke své existenci potřebuji stejně jako vzduch k dýchání, že ho zkrátka miluji!“

Steve poslouchal Lucy Duganovou jako očarovaný, roztřásly se mu ruce a málem podlomila kolena. On sám přesně takové pocity znal, sám je zažíval. Už léta tu byl někdo, svou pouhou přítomností dokázal Stevovi zrychlit tep a představa, že by ho mohl někdy ztratit byla jednoduše mučivá. Tohle všechno Steve věděl, ale až do dneška si nikdy neuvědomil, že tenhle soubor příznaků znamená lásku. Že on, korunní princ Steven z Hvězdného království miluje svého přítele Jamese Barnese.

Mátožně odložil pohár na nejbližší stůl, doslova utekl ze sálu a zastavil se až u otevřeného arkýřového okna v chodbě k soukromým komnatám.

Vyklonil se ven a doslova lapal po chladivém vzduchu, aby se vzpamatoval a utišil divoké víření ve vlastní hlavě. Miluje Buckyho, jediného člověka, který se na něj nikdy nedíval se shovívavou lítostí nebo vypočítavým zájmem. Jak si proboha živého má ve světle takového poznání vybrat manželku? Jak může nabízet celoživotní svazek dívce, ke které nikdy nebude cítit totéž, co cítí k Buckymu?

„Jsi v pořádku?“ ozvalo se nečekaně za jeho zády a Steve sebou vyděšeně trhl.

„Bu … Bucky? Jak to, že netančíš?“

„Všiml jsem si, jak rychle jsi opustil sál, tak jsem dostal strach, že je ti třeba nevolno. Je ti zle?“

„Ne, ne tělesně.“ zavrtěl hlavou princ.

„Tak byla některá dáma zase příliš dotěrná?“

Steve jen vrtěl hlavou: „Já … poslouchal jsem jak Lucy popisovala své city k Timovi a uvědomil jsem si … proč mě nepřitahuje žádná z dívek, které mi nabízejí. Až do dneška mi to nedocházelo, ale … moje srdce už je dávno zadané.“

„Ale to je přece … dobré, ne?“ zatvářil se rozpačitě Bucky: „Vezmeš si jí a budeš mít od těhle trapných namlouvacích akcí pokoj.“

„Kéž by to bylo tak prosté.“

Bucky se poškrábal na hlavě: „No dobře, asi je to trochu složitější, ale s tím titulem se to určitě dá nějak vyřešit, ona má přece nějaké ty sestřenice.“

„O čem to mluvíš, Bucky?“

„No … je to Peggy Carterová, ne? Ta dívka, kterou už celé roky miluješ. Kdo jiný? Je krásná, chytrá, sebevědomá, znáš jí roky. Vždycky se k tobě chovala úplně normálně, ne jako ty fifleny, které ti teď nadbíhají. A vím určitě, že je to jediná dívka široko daleko, před kterou netoužíš utéct! Takže to musí být Peggy!“

Steve jen beze slova zavrtěl hlavou a schoval obličej do dlaní.

„Takže ne Peggy? Ale která po tom …? No tak, Vořechu, mluv se mnou! Určitě to půjde nějak vyřešit!“

„Naprosto netuším jak. Protože … tohle je tak … když ti to řeknu, určitě se ode mne štítivě odtáhneš a budeš chtít opustit moje služby.“

To bych nikdy neudělala Stevie. Nevěřím, že by ses dopustil něčeho tak odporného, aby sis podobné jednání z mé strany zasloužil.“

„T...ta osoba … není … dívka ...“ vypravil ze sebe konečně princ a vystrašeně z pod sklopeních víček sledoval reakci svého přítele.

Jenže Bucky se neodvrátil s odporem, naopak, objal Steva a zašeptal: „To je mi moc líto Steve! Je mi líto, že ti naše zákony zapovídají být šťastným, ale nikdy bych se tě nezřekl jen proto, že miluješ!“

A Steve vděčně zabořil hlavu do vycpávky Buckyho kabátce a rozplakal se: „Já … já přece vím, že mám své povinnosti. Že musím zplodit dědice … a já přece nechci uhnout, nechci zklamat … ale jak se můžu upřímně dvořit jakékoli dívce, když muž, kterého miluji, chodí denně po těchto chodbách?“

„A pomohlo by třeba, kdybys ho poslal pryč ode dvora?“ navrhl opatrně Bucky a v ten moment to Steve definitivně zvoral. V hrůze nad takovou představou bez přemýšlení vyhrkl: „To bych ti přece neudělal!“

Ale Bucky ho znovu překvapil, ani tentokrát se štítivě neodtáhl, ale přivinul si Steva ještě blíž: „Ach, já jsem se nikdy ani neodvážil doufat … proto všechny ty dívky, abych odvedl pozornost a třeba na tebe přestal pořád myslet. Stejně to nefungovalo. Ach Steve!“

„Bucky, to je úžasné, neuvěřitelné … ale co budeme dělat?“

„Nemám nejmenší tušení, ale něco určitě vymyslíme!“

„Bucky? Já nevím, co přijde, nejspíš to nikdy nebudeme smět nahlas a veřejně přiznat, ale v tuhle chvíli … chci, aby první člověk, se kterým se budu líbat, byl někdo koho miluji … a kdo miluje mne!“

Bucky se na okamžik odtáhl, jen tolik aby viděl Stevovi do tváře, že si je jistý. A pak se políbili.

Ani nevěděli, jak dlouho tak setrvali, ale vyrušil je jakýsi zvuk. Snad zašustění látky a jemné cinknutí. Odtrhli se od sebe a Steve měl matný dojem, že zahlédl za ohybem chodby mizet dlouhou tmavou vlečku, ale možná ho jen šálily poblázněné smysly.

„Možná bychom se měli raději vrátit do sálu. Zítra, před lekcí šermu si budeme moct v klidu promluvit a vymyslíme, co dál.“

Bucky se pro jistotu vrátil do hodovní síně jinou cestou, ale Steve se vydal chodbou, kterou původně přišel.

Na rohu se zastavil, jako by čekal, že tu neznámá osoba, co je možná špehovala, stále bude. Samozřejmě tu nebyl dočista nikdo, ale lehké, kovové křupnutí upoutalo jeho pozornost k podlaze. Rozšlápl totiž drobnou zlatou náušnici, Všechny díly sice pořád držely pohromadě, šperk byl nyní neforemně zploštělý a packy, které držely středový kámen se pohnuly, takže se velký růženín ve svém lůžku viklal.

Steve zrovna dumal nad tím, zda tento nález souvisí s dneškem nebo ne, když leknutím zrovna nadskočil: „Vaše výsosti!“

Jen pár stop od něj stála Nataša Romanovová ve své černé robě, lemované šedou vlčí kožešinou: „Postrádali jsme vás v sále, vaše výsosti.“

Ne příliš nadšeně následoval dvorní dámu své matky zpátky na svatební hostinu a stálo ho mnoho úsilí po zbytek večera nenuceně konverzovat, jako by se nic nestalo. Ovšem nedalo mu to, aby koutkem oka neustále nesledoval, co dělá Bucky. Dál tančil s všemožnými kráskami a vtipkoval s dvořany, ale kdykoliv se jeho a Stevovy oči setkaly, věnovali si úsměv.

Druhý den ráno dorazil Steve na snídani hluboce zamyšlen. Celou noc se zmítal v rozporuplných pocitech, jeho láska je opětovaná, Bucky k němu cítí totéž. Jenže to současně činilo celou jeho situaci mnohem složitější. Kdyby jen dokázal otce přesvědčit, aby s hledáním nevěsty tolik nepospíchal. Ještě tak dva, tři roky! Vždyť Steve je o celých pět let mladší než Timothy Dugan a otec sám se ženil až v sedmadvaceti!

Steve byl tak zabrán do sebe, že si nevšímal ničeho neobvyklého. Ani dvou členů královy osobní gardy u dveří jídelny, kteří za ním okamžitě zavřeli dveře.

Teprve, když u snídaně nenašel žádného ze svých přátel, zato vprostřed místnosti stál jeho královský otec s mimořádně zuřivým výrazem v obličeji, pochopil Steve, že je něco špatně.

Dříve, než se zmohl na otázku, pozdrave nebo cokoliv jiného, rozmáchl se král Joseph a poprvé v životě svého syna udeřil: „Jak jsi mohl!“

Steve byl vysoký a zdatný, už dostal v rámci výcviku tvrdší údery, ale tohle gesto bolelo nevýslovně.

„Jak jsi mohl zahodit veškeré dobré vychování! Tak nevýslovně ohrozit pověst nejen svoji, ale celé dynastie, celého království! A nepředstírej, že nevíš, o čem mluvím! Myslím tvůj nechutný, sodomský vztah s mladým Barnesem!“

„Co jsi s ním udělal?“ vykřikl zděšeně Steve.

„Cože, tebe zajímá víc tvůj zvrhlý milenec než reputace celého království?“

„Bucky není žádný můj milenec! Neudělal nic špatného!“

„Viděl vás a všechno mi ohlásil důvěryhodný svědek!“

„Jestli je tak poctivý, pak vám musel říct, že mezi námi nedošlo k ničemu horšímu, než k cudnému polibku. A Bucky je nevinný, všechno jsem inicioval ...“

Steve nestačil dokončit větu, než ho otec znovu udeřil: „Mlč! Pro dobro své i toho druhého zvrhlíka, mlč! Představa, že jsi byl k tak nevhodnému chování sveden nemravným kumpánem je tisíckrát přijatelnější bez ohledu na to, kde je pravda!“

„Co jsi udělal s Buckym? Ať chcete věřit čemukoli, nemohu dopustit, aby byl potrestán za něco, co jsem způsobil já!“

„Do trestů, které stanovuji pro své poddané, nemáš, zatím, co mluvit. A rozhodně ne v situaci, kdy jsi tak kompromitován.“ vykřikl otec, ale pak se poněkud zklidnil.

„Jelikož je to v souladu se svědectvím, které mám k dispozici, jsem ochoten věřit tvým slovům, že nedošlo k ničemu hanebnějšímu. Také se chci za každou cenu vyvarovat veřejného skandálu, ale současně tě musím zbavit veškerého pokušení, využiji tedy svatbu sira Dugana jako záminku, aby tvé formální vzdělávání bylo prohlášeno za ukončené a družina tvých studijních přátel rozpuštěna. Všichni se vrátí do svých domovů. Jelikož sir Barnes již otce nemá a jeho panstvíčko je dosti skromné, nebude nikomu nápadné, že zvolil jinou možnost.“

„Jakou?“ zeptal se stísněně Steve.

„Dal jsem si ho předvést už před svítáním a dokonce jsem byl tak velkorysý, že jsem mu dal na výběr. On sám musí ještě dnes bezpodmínečně opustit hlavní město Může odejít na svou rodnou tvrz, ale v tom případě s ním odejde i jeho matka a sestry a všechny tak ztratí své posty u dvora a z nich vyplývající příjmy. Pokud mají ženské členky rodiny Barnesů zůstat , pak on sám okamžitě vstoupí do armády a bude převelen k ochraně naší východní hranice. Bez zaváhání zvolil to druhé!“

Samozřejmě, že zvolil to druhé, Barnesova rodina byla velice chudá, panství nevynášelo skoro nic, do přízně krále a ke dvoru je dostalo jen válečné hrdinství jejich otce. V provinční tvrzi a bez slušného věna nemají Buckyho sestry vyhlídku na solidní manželství. Ale východní hranice? Steva při té představě opravdu zamrazilo.

„Ty sám se budeš nadále vzdělávat ohledně řízení státu pod vedením mých ministrů a aby ses zbavil svých nevhodných sklonů, dostaneš společnost pravých mužů. Ukážeš, co ses již naučil z umění válečného a převezmeš velení elitního gardového oddílu Alfa.“

Steve přikývl: „Rozumím otče! Ale východní armáda? Nemohlo by to být třeba na sever? To je také dost daleko!“

„Sir James pochází z dobré válečnické rodiny. Právě na východě, sužovaném četnými nájezdy, má možnost dokázat, že je hoden nosit jméno Barnes a událost včerejšího večera byla jen pošetilá epizoda bláznivého mladíka, na kterou se zapomene ve světle jeho chrabrých činů.

Ale, abys byl více motivován vydat se lepší životní cestou, přislíbím ti toto. Jakmile budeš ženat, nechám Barnese převelet na méně exponované místo a jakmile budeš mít syna, smí, bude-li chtít, opustit vojenskou službu a zvolit si jinou kariéru. Ale zpátky do hlavního města za mého života nesmí!

Další podmínkou je, že si nebudete vyměňovat žádnou soukromou korespondenci. Budš-li mu chtít přece jen něco sdělit, pak obsah dopisu musí vidět a schválit buď lord Pierce, sir Fury nebo já sám. Bude-li zachycen jediný, tajný lísteček, má velkorysost skončí, dámy Barnesovy budou vyhnány ode dvora a sir James poputuje do vězení. Jasné?“

Podíval se po něk král přísně, steve přikývl, že rozumí, tak král opět pokračoval smířlivějším tonem: „Jelikož je třeba reorganizovat tvůj program synu, dnes se nekoná žádná výuka. Můžeš se rozloučit se svými ostatními přáteli a se sirem Chesterem, který taktéž opustí dvorskou službu a přemýšlet o svých dalších životních volbách. Král tu není od toho, aby uspokojoval své tělesné požitky, ale aby sloužil svému lidu, synu. Uvidíme se u večeře!“

Král Joseph odkráčel z jídelního sálu a Steve se zhroutil na židli, i poslední zbytky chuti k jídlu ho přešly.

Chapter Text

Jeho panovnické skutky máme popsány velmi podrobně, ale o Stevenově mládí se nám zachovalo jen málo hodnověrných informací. Kronikáři jeho dětství většinou odbyly pár větami, přičemž se soustředili zejména na jeho fyzickou proměnu v pubertě. Ani zahraniční vyslanci ve svých zprávách domů nejsou o moc lepším zdrojem, vesměs opěvují princovu mužnou krásu, ale o jeho duševním obzoru se téměř nezmiňují. Z dochovaných účtů sice víme, kolik a jakých učitelů princ měl, ale jestli byl dobrým žákem můžeme, odhadovat jen na základě jeho pozdějších vladařských aktivit.

Zajímavý je snad jen spěch, s jakým korunní princ vstoupil do světa dospělých. Již dva měsíce po jeho osmnáctých narozeninách byla rozpuštěna jeho mladická družina a odešla většina jeho učitelů. Princ dostal vlastní dvůr, bylo mu svěřeno velení prestižního gardového pluku a ještě před svými devatenáctými narozeninami se oženil.

Volba nevěsty překvapila jeho současníky a mátla celé generace historiků.

Ten první den po konfrontaci s otcem byl strašný. Steve bloudil po paláci zatíže obrovským zmatkem, zoufalstvím a pocitem viny, že zničil Buckymu život. A dost možná nejen jemu, fakt, že otec okamžitě propustil ode dvora většinu učitelů a zbytek Stevovy družiny naznačoval královu nemilost. Snad je všechny podezíral, že o všem dávno věděli a mlčeli.

A dost možná, že ano, snad si všichni dávno všimli toho, co si Steve uvědomil až včera. Vysvětlovalo by to lítostivé pohledy jeho přátel, když se s nimi loučil a také zoufalý výraz jeho učitele šermu. Jestli byl tvrdý sir Chester někdy v životě blízko slzám, bylo to, když při poslední audienci klečel před svým princem a prosil za odpuštění, pokud o svého svěřence dostatečně nedbal. Steve byl sice paralyzován vlastním zoufalstvím, ale přesto ujistil starého vojáka, že lepšího učitele si nemohl přát.

Pravidelná večeře s rodiči proběhla v tísnivém tichu. Otec si hleděl svého talíře, jen matka mu sem tam věnovala povzbudivý úsměv a na závěr, těsně před odchodem ze sálu mu špitla do ucha, že každý problém má řešení.

Teprve v samotě své komnaty se Steve rozplakal. Nenáviděl pláč, byla o slabost, něco, co nad ním viselo jak Damoklův meč celé dětství. Jakmile byl dost starý, aby pochopil, že na něj druzí hledí s útrpností, zařekl se, že se nebude prosit o lítost.

Od té doby nikdy neplakal, ať mu bylo sebehůře. Žádná nemoc, žádná bolest nesměla být tak silná, aby ho zlomila, ale dnes nemohl jinak a zoufale naříkal celé hodiny. Teprve nad ránem se uklidnil a jak tak hleděl na baldachýn nad svou hlavou, vzpomněl si na své staré krédo. On nepotřebuje ničí lítost, vydrží cokoliv si pro něj osud přichystá, krom toho v potížích není on, který zůstal v pohodlí královského hradu. Musí především zachránit Buckyho a k tomuto cíli existuje jediná cesta.

Ještě přesně nevěděl, jak to udělat, ale matka má pravdu, každý problém má řešení a on to řešení najde.

Ráno se sice necítil zrovna odpočatě zato odhodlaně. Vstal v obvyklou hodinu, oblékl se – sice měl nárok na pomoc sluhy, ale většinou se bez ní obešel. Asistenci ocenil jen u slavnostního roucha se spoustou detailů – a vyrazil do jídelny. Očekával, že mu během snídaně sám otec nebo nějaký jeho pověřenec sdělí jeho nový denní rozvrh. Potřeboval vědět, kdy bude mít volno na spřádání vlastních plánů.

Jak procházel palácem, zaslechl zpoza jedněch dveří vzteklý řev, slova nerozeznal, ale hlas určitě náležel kancléři Pierceovi. Steve pocítil záchvěv škodolibého uspokojení, že není jediný, kdo má mizerný den a ten pocit ještě zesílil, když se z inkriminovaných dveří vynořila kancléřova vnučka Lorraine Stewartová celá rudá v obličeji, těžko říct zda hněvem nebo ponížením, protože posldní slova, která za ní Pierce zavolal, zněla: „Všechno, co jsem tak pracně plánoval, všechno jsi zkazila, huso jedna hloupá!“

Jakmile Lorraine spatřila prince, honem si uhladila pocuchané peří a nasadila koketní úsměv. Ale Steve jí sotva kývl na pozdrav a pokračoval v chůzi. Problémy téhle cácory ho nezajímaly, měl svých starostí dost.

Mrchy si u něj dnes zřejmě daly sraz, protože ho v jídelně čekala Nataša. Tentokrát se přidržela svého obvyklého stylu a odpustila si výstřih i koketní úsměv, zato měla v rukou vzkaz od jeho královského otce.

A Stevovi to konečně došlo. Nataša s ním flirtovala ne z vlastního popudu, ale na něčí příkaz – pravděpodobně na královnin. A dnes, když už znala odpověď na otázku, kam se ubírá Stevova náklonnost, mohla s tou komedií přestat. Do háje, Nataša byla v té chodbě taky, Nataša, která se umí pohybovat jako duch a sbírá informace.

Steve obdržel pečlivou výchovu a obyčejně nebyl hrubý ani k tomu nejnižšímu sluhovy, natož k dámě, ale tentokrát se neovládl. Vytrhl Nataše list z ruky a zavrče: „Tak a teď, když už víš, cos chtěla, klid se mi z očí ty jedna špiclující čubko!“

Zbledla, ale neřekla jediné slovo a vycouvala z jídelny. Steve rozpečetil vzkaz a zatím co ho četl, se bez zájmu vrtal ve své snídani.

Dopoledne se měl seznámit se svou jednotkou, po obědě měl mít lekci ze státních financí a vnitřní politiky, ale před večeří bude mít asi hodinu pro sebe. Rozvrh na další dny vypadal obdobně.

Královská garda byla nejprestižnější částí Hvězdné armády, všichni šlechtičtí synové toužili sloužit právě v gardě a oddíl zvaný Alfa byl elitou téhle elity. Sloužili v něm ti nejlepší z nejlepších, pouhé vznešené jméno k přijetí nestačilo.
Velitelem Alfy býval tradičně některý člen královské rodiny, ale v posledním století to byla více méně čestná, ryze formální hodnost a reálné velení měl v rukou obvykle kapitán jednotky.

Nicméně dle králových pokynů, se měl Steve doopravdy zapojit, účastnit se pravidelného výcviku, manévrů i – v rozumných mezích – případného bojového nasazení.

Celá jednotka ho čeká vzorně nastoupená na čtvrtém nádvoří. Steve mnohé z nich zná přinejmenším od vidění a za jiných okolností by si pokládal za čest, být jmenován jejich velitelem.

Vlastně si to považoval za čest i nyní, jen neměl tu správnou náladu, aby si tu poctu vychutnal. Krom toho tihle muži Stevovy problémy ničím nezavinili, tak nasadil co možná nejsrdečnější úsměv a jal se potřásat rukama svých nových společníků.

Všichni byli starší než Steve, o čtyři, pět, někteří i o deset let, zkušení vojáci, přesto se tvářili potěšeně, že je bude vést absolutní zelenáč. Inu být za dobře s budoucím králem je užitečné.

O odpoledním programu by se dalo říct totéž, co o ránu – mohlo by to být zajímavé, kdyby Steve neměl hlavu plnou starostí. Sir Coulson, který ho měl zasvěcovat do problematiky státních příjmů a výdajů, byl snad až příliš uctivý, ale když opanoval své nadšení z faktu, že učí korunního prince, ukázal se být kompetentním odborníkem.

Nicolas Fury zachovával po celou dvouhodinovou lekci svůj neproniknutelný výraz a nedal ani gestem najevo, že se cokoliv stalo, ačkoliv to musel vědět. Teprve těsně před odchodem z knihovny se svým jediným okem pozorně zadíval na Steva: „Vaše výsosti, vždycky jsem věřil, že jste velice rozumný a zodpovědný mladý muž, byt možná příliš idealistický. Ale na tento nedostatek máte při svém mládí plné právo. Mé mínění o vás se nikterak nezměnilo. Tato nová opatření proto považuji za zbytečná, ale má rada v tomhle ohledu nebyla žádána.“

Steve jen přikývl, protože nevěděl, co na Furyho slova odpovědět. Zdá se, že všichni kolem to věděli, celý hrad, celý svět viděl, že je zamilovaný do Buckyho, jen on sám ne. Kdyby se vzpamatoval dřív, měli by víc času? Nebo by je osud dostihl o to dříve? Měl si své pošetilé vyznání nechat pro sebe? Kdyby ho Nataša neslyšela nahlas vyslovit, že Buckyho miluje, otec by neměl důvod k tak drastickému kroku!

Tou poslední větou se Steve konečně vymanil z kruhu neplodné sebelítosti. Má teď misi, najít si nevěstu, aby vysvobodil Buckyho z nebezpečné služby na východní hranici.

Rád by začal procházet seznam možných kandidátek, ale nejdřív si musel promluvit s otcem, aby jeho úsilí nevyšlo naplano. Zbývající hodinu do večeře s rodiči proto prochodil netrpělivě, jako lev v kleci a jakmile zasedli k jídlu, přešel bez okolků k věci.

„Mám v úmyslu vás poslechnout otče a co nejdříve se oženit. Rád bych ale věděl, zda mám při výběru volnou ruku, nebo jsou politické důvody k preferování nějaké kandidátky?“

Král se na syna překvapeně zadíval a matka se tvářila spíš ustaraně: „Neměl by ses v tak důležité věci unáhlit, chlapče.“

„Tvá matka má pravdu, rozhodnutí, s jakou ženou prožiješ zbytek života je velice důležité.“

„Přesto jste mi opakovaně naznačili, že bych se měl po nevěstě poohlížet.“ zabručel poněkud neuctivě Steve a pokračoval: „Rád bych proto věděl, zda jsou krom patřičného původu ještě nějaká kritéria, která je třeba vzít v úvahu.“

„Inu, myslím si, že vnučka lorda Peirce by byla krásnou královnou, ale nehodlám ti nevěstu vnutit. Krom toho, tvé matce se lady Lorraine nezamlouvá.“

„To tedy ne, vy jí preferujete jen proto, že je vnučkou vašeho kancléře, ale krom hezké tvářičky nemá ta dívka žádnou jinou přednost. Je nevychovaná ...“

„Je mladá, ještě může dozrát.“ chabě namítl král, ale královna byla v ráži: „Nemá žádnou z vlastností, kterých si ceníte na jejím dědovi. Je povrchní, hloupá a rozmazlená!“

Rodiče pokračovali ve sporu ohledně morálního profilu Lorraine Stewartové, ale Steve je už neposlouchal. Jeho vlastní požadavky na nevěstu byly už tak dost složité, aby do nich musel zahrnout ještě politické ohledy

Bylo mu úplně jedno, co má na talíři, ale přinutil se jíst. Ničemu nepomůže, pokud se teď zhroutí vyčerpáním.

Když byl jako dítě zas a znovu nemocný a palácoví lékaři váhali s další nepříjemnou a bolestivou procedurou, vždycky zatnul zuby a prohlásil: „Já to klidně vydržím celý den!“.

Stejná slova se stejným odhodláním opakoval i později, když se pod vedením doktora Erskina koupal v ledové vodě a podstupoval vyčerpávající cvičení, která měla narovnat jeho páteř a posílit plíce.

Dnes je zdravý a silný, vydrží tisíckrát víc, tak vydrží i tohle. Celý den a každý další znovu, pokud tím pomůže Buckymu. Nejspíš se celé roky neuvidí, pokud vůbec, ale Steve se postará, aby si jeho přítel mohl zvolit vlastní cestu a prožít spokojený život, místo aby pykal za Stevovu pošetilost.
Lady Barnesová se princi usilovně vyhýbala, ale jednou se mu podařilo nepozorovaně promluvit s její nejmladší dcerou Rebeccou. Slíbil jí, že udělá všechno pro to, aby splnil otcovy podmínky a Bucky mohl opustit východní hranici.

Na Steva si nikdy učitelé nemuseli stěžovat, ale nyní se přímo překonával ve studiu i pří vojenském výcviku. Dopoledne na cvičišti se stala oblíbenou částí Stevova dne, ve fyzických cvičeních vynikal, co doposud neovládal, se snadno doučil a byla to jedna z mála příležitostí, kdy mohl uvolnit svou frustraci.

Kapitán jednotky Alfa Steva zahrnoval chválou, která se zdála přinejmenším z části upřímná. Bratholomeus Rumlow, řečený Brock, byl asi o osm let starší než korunní princ, statný, snědý, s trochu drsným smyslem pro humor. Ač se to při jeho fyzickém zjevu nezdálo pravděpodobné, i on patřil k rozvětvenému klanu lorda kancléře. Alexander Pierce se nedočkal syna, o to víc věnoval svou pozornost vnukům a synovcům. Ale Brock byl dost dobrý voják, aby udělal kariéru i bez protekce.

On i ostatní důstojníci se snažili Steva víc začlenit, vytáhnout na nějakou pijatiku, ale princ vždycky co nejzdvořileji odmítl s odkazem na své četné povinnosti. Nechtěl se vystavovat zbytečnému pokušení v podobě mužské společnosti kombinované s alkoholem.

Král Joseph to nicméně viděl trochu jinak a asi po čtrnácti dnech nového režimu se Steva zeptal, proč nepozve někdy své přátele na večeři. Steve tázavě zvedl obočí: „Jaké přátele?“

„Tvoji přátelé z oddílu Alfa, možná by ti jejich společnost pomohla se více uvolnit před dámami.“

Steve se chystal odseknout, že tohle přece nejsou jeho přátelé, ale pak usoudil, že případná hádka nestojí za to a pokrčil rameny: „Jak si přejete otče!“

Pozval tedy Rumlowa a jeho zástupce Rollinse a na konci večera s úlevou kvitoval, že jedna kandidátka na manželství je definitivně ze hry, soudě dle intenzivních pohledů, které si s udatným kapitánem vyměňovala Furyho neteř.

Steve zatím usilovně hledal přijatelnou nevěstu. Brzy pochopil, že ani milovaná matka mu příliš nepomůže. Královna Sarah sice litovala šoku, jakém byl její syn vystaven, ale s neochvějným optimismem věřila, že když teď není rozptylován Buckym, Steve jistě najde dívku, do které se zamiluje a snažila se ho dámské společnosti vystavit co nejčastěji. Dokonce i původně poklidná víkendová posezení s knihou v jejím budoáru, posezení, která Steve od dětství miloval, se nyní proměnila v dohazovačskou hru. Matčiny kandidátky bývaly obvykle alespoň inteligentní a dalo se s nimi mluvit, ale Steve nikdy nepocítil ani jiskřičku touhy. Žádná ústa ho nelákala k polibku, žádný výstřih nevábil ke zvědavému pohledu.

Pochopil, že si bude muset poradit sám a začal tím, že si z genealogických almanachů v palácové knihovně vypsal jména všech aristokratek ve věku na vdávání a pak si k nim dělal poznámky ohledně oblastí, které ho zajímaly.

Princovy požadavky na manželku byly totiž značně nezvyklé, Vzhled nebo výše věna vůbec nehrály roli, nebo vlastně ano, ale v úplně jiném smyslu, než bylo běžné.

Steve nemínil své nevěstě lhát a předstírat, že k ní zahořel vášnivou láskou, hodlal jí co nejpravdivěji vyložit situaci a udělal tak trochu obchodní nabídku. Hledal dívku, která i v tak problematické pozici najde pozitiva. Krásná dcera mocného a bohatého lorda si může vybírat a dopadnout lépe než jako nemilovaná královna.

Jistě existovaly i ctižádostivé, po moci bažící rodiny, kterým by nevadilo ani, kdyby byl Steve tělesně a duševně pokřivený zvrhlík, jen pokud se jejich dcera stane královnou. Tomuhle druhu se také chtěl vyhnout.

Ve Stevově zorném poli se tak ocitly dívky, jenž měly teoreticky sice vznešený původ, ale nějaká drobnost jim kazila vyhlídku na skutečně dobré manželství. A tady cítil, že stejně bude potřebovat pomoc. S ženou, kterou si vybere, stráví celý svůj další život, ačkoliv Steve nečekal, co sám nemohl dát, nemuseli by si být úplně cizí a nějaký sdílený, zájem, společný bod, by nebyl vůbec na škodu.

Potřeboval důvěryhodné reference od někoho, kdo jím vybrané kandidátky osobně zná. Matka by jeho pragmatický přístup nepochopila, tak mu nejspíš nezbude, než požádat o pomoc Peggy.

Ten den neměl žádné odpolední lekce s ministry, oběd měl být slavnostnější a pak následoval koncert v královských zahradách za přítomnosti dalších kandidátek na vdávání. Přítomna měla být jak otcova favoritka Lorraine, tak matčino želízko v ohni, lady Hope van Dyneová.

Hope byla velice hezká, měla nabroušený jazyk a byla to hned po Peggy asi ta nejbohatší dívka v celém království. Jenže jí bylo teprve patnáct a byla nositelkou titulu, čert ví, co přimnělo jejího výstředního otce, aby z ní chtěl mít ještě navrch královnu. Možná dávná, uražená hrdost.

Hank Pym pocházel ze Železného království a do rodu van Dyneů se přiženil. Jeho vlastní rod kdysi ovládal vlastní nezávislé knížectví, než ho Železní spolkli a Pymové to královskému rodu Starků nikdy neodpustili. Jiný rozumný důvod Steva nenapadal. Naštěstí se Hope pod čepec nijak nehrnula, jen si užívala tu pozornost.

Na zahradní slavnosti měli být i Carterové a Steve doufal, že bude mít možnost pohovořit v klidu s Peggy. Ukončil dopolední výcvik, jak nejrychleji to šlo, aby se stačil umýt a převléknout a když opouštěl čtvrté nádvoří, minul královské lučištníky při pravidelném tréningu. Jejich velitel se po Stevovi otočil a měřil si ho pohledem, který nebyl ani za mák přátelský.

Steve zavrtěl nechápavě hlavou, nikdy dřív neměl s Clintem Bartonem problém, nebyl si vědom, že by mu něco udělal, ale posledních pár týdnů ho Barton při každém setkání div nevraždil pohledem.

Během oběda zkoušela Lorraine zase své lascivní poznámky, ale děd jí sjel velice káravým pohledem a Hope s děvčaty Carterovými z ní měly legraci.

Když se společnost chystala odejít do zahrad, zeptala se Steva nečekaně Sharon Carterová: „A skicář si nevezmete vaše výsosti?“

Když viděla Stevův zmatený výraz, začala polekaně koktat: „Já jen … Peggy vždycky říkala, že rád kreslíte … a v zahradě bude jistě spousta krásných květin ...“

Faktem bylo, že tužku a náčrtník nevzal Steve do rukou už celé týdny. Jednak se nechtěl rozptylovat fantaziemi, když se musel tolik soustředit a také chuť a inspirace se jaksi vytratily. Než stihl Sharon nějak inteligentně odpovědět, přitočila se k němu Lorraine Stewartová a koketně se usmála: „V zahradě budou i krásnější objekty ke kreslení než hloupé kytky.“

Zamračil se na ní a zabručel cosi o neschopnosti ocenit krásu prostých věcí. Ta osoba ho příšerně iritovala! Tedy Lorraine mu lezla na nervy vždycky, ale dnes mu na ní něco vadilo víc než obvykle. Nebylo to chováním, dnes se ještě dost krotila, ale něco na ní nesedělo, neladilo.

Celou společnost ven následovala i Nataša Romanovová, královna si zřejmě její přítomnost výslovně přála, protože ode dne kdy na ní Steve křičel, se mu drobná rudovláska pokud možno vyhýbala. I dnes si držela co největší odstup a Steve jí ignoroval.

Dvorní kapela spustila, prvních pár skladeb přítomní zdvořile poslouchali, ale pak se začali mezi sebou bavit. Král rozmlouval se svým kancléřem, bratři Carterové vášnivě diskutovali s Pymem o vztazích s Železnou říší, královna hrdě předváděla manželkám přítomných lordů své jiřiny.

Hope van Dyneová se za chvíli honila se Sharon a jejími sestrami po pěšinkách mezi záhony a Steve využil situace, aby odvedl Peggy na lavičku pod růžovým loubím a vysvětlil jí svůj plán.

Nebyli sami ještě ani pět minut, když se tu objevila i Lorraine a vyštěkla: „Co to tu děláte?“

Peggy jí uštědřila nějakou patřičně jízlivou odpověď, ale Steve neposlouchal. Z takové blízkosti si konečně uvědomil, co jeho výtvarný cit po celé odpoledne tak iritovalo.

Lorraine měly obrovské náušnice s tyrkysy, které vůbec neladily ke zbytku jejího oděvu. Měla róbu z brokátu slézové barvy s temně fialovou spodní sukní. Vždycky preferovala sladké, narůžovělé odstíny, ale kdykoli před tím k nim nosila i odpovídající šperky. I dnes měla náhrdelník a sponu na opasku zdobené velkými růženíny, ale ty náušnice, byt samy o sobě krásné a drahé, se ke zbytku vůbec nehodily. Proč si je tedy Lorraine vzala? Protože odpovídající už nemá, přinejmenším nemá celý pár. A starý Pierce na ní křičel, že mu zkazila plány, jen den po té, co se král všechno dozvěděl.

Stevovi se udělalo zle, z téhle podlé, slizké osoby, i zle ze sebe samého, protože tak hnusně, bez důkazu obvinil Natašu.

Steve zbledl tak, že to nemohlo uniknout nikomu, kdo se na něj podíval, zvedl se z lavičky a podařilo se mu odejít jen tak daleko, aby ho celá vznešená společnost neviděla zvracet do nejbližších keřů.

V mžiku u něj byly matka, Peggy a poněkud překvapivě i Sharon. Steve se opatrně narovnal, žaludek se mu stále kroutil a hlava točila, přesto řekl: „Omlouvám se, dámy! Jestli mohu dostat pohár vody, hned se zase vrátím ke společnosti.“

„Nesmysl, není vám dobře synu, musíte si odpočinout.“ odmítla to královna, ale Steve kývl směrem ke skupině mužů: „Ale otec ...“

„Otec to pochopí, pracoval jste v posledních týdnech velmi tvrdě. Jděte si lehnout!“ gestem přivolala dva sluhy a poručila jim, aby prince doprovodili do jeho komnat a přivolali palácového lékaře.

Ale jakmile dorazili do obytného křídla, Steve poslal služebníky pryč s tím, že není třeba obtěžovat doktora: „Budu v pořádku! Jestli mne nechce nechávat samotného, tak mi prosím přiveďte lady Natašu.“

Pak čekal se sklopenou hlavou v pracovně před svou ložnicí, dokud se neozvalo diskrétní zaklepání a do místnosti nevklouzla drobná černě oděná postava.

Nataša udělala pukrle a zůstala ostražitě stát asi dva kroky ode dveří. Steve ještě několik vteřin zahanbeně hleděl do stolu, než se odvážil Nataše podívat do očí a říci: „Odpusť mi! Obvinil jsem tě bez důkazu a použil jsem záměrně krutá slova. Měl jsem si uvědomit, že taková nejsi, že ty bys mě otci neudala.“

Jestli něco nečekal, tak výraz překvapení na Natašině tváři: „Vy … se omlouváte, výsosti?“

„Ano, ukřivdil jsem ti, tak je mou povinností se omluvit.“

„Jenže tohle lidé nedělají, ne osobě jako jsem já … a pak, je to pravda, co jste o mně řekl. Jsem špionka a vaše matka ...“

„Já vím, dal jsem si to dohromady. Matka ti poručila zjistit, zda ve mně dokáže žena vzbudit zájem. Ale právě, že matka. Jsi loajální k ní, cokoliv bys zjistila, řekla bys jí, nikdy bys jí neobešla a běžela rovnou za otcem.

Proč ses nebránila, musela jsi od začátku vědět, že to byla Lorraine, musela jsi jí v té chodbě potkat.“

„Věřil byste mi?“ vypálila a Steve se zamyslel, než dokázal odpovědět: „Možná ne hned, v prvním návalu vzteku a rozčilení, ale přišel bych k rozumu. Nemusel jsem tě celé týdny ignorovat.“

Nataša si Steva měřila zvláštním, těžko rozšifrovatelným pohledem: „Děkuji vaše výsosti!“

„Za co proboha?“

„Jak už jsem řekla, mně se lidé obvykle neomlouvají, ani neprosí a neděkují, za nic. Ty, kteří se ke mně chovali jako k člověku, bych spočetla na prstech jedné ruky. A já nezapomínám, takže pokud budete někdy cokoliv potřebovat, službu nebo informaci, výsosti ...“

Steve se rozpačitě usmál: „Nerad zneužívám situace, ale vlastně teď potřebuji tak trochu oboje.“

Chapter Text

Králův vztah k ženám současníci nechápali. Postupně ho obklopil kroužek vybraných přítelkyní, které fungovaly jako jeho političtí rádci. Některé z nich Steven První dokonce jmenoval na vysoké oficiální posty, do té doby vyhrazené pouze mužům. 
Dvořané a po nich historici zuřivě spekulovali, se kterou z nich měl vlastně Steven První milostný poměr.
Ranní historikové poněkud romanticky předpokládali, že král choval celoživotní neopětované city k lady Margaret Carterové, které by neznesvětil pouhým fyzickým vztahem.
Příznivci vulgárnějšího pohledu na dějiny věřili, že milenkami byly postupně všechny tyto přítelkyně. To je poněkud v rozporu z faktem, že královna měla s oním dámským kroužkem podle všeho výborné vztahy, svým způspbem do něj patřila také.
Současní badatelé se přiklání k názoru, že královou milenkou nebyla ani jedna a Steven si jednoduše cenil jejich schopností.

Každý den v hodině volna před večeří teď Steve s Natašinou pomocí zužoval svůj seznam kandidátek a nutno říci, že královnina špionka byla až krutě upřímná a pragmatická.

„Je hrbatá!“ vyjádřila se o jedné z uvažovaných dívek.

„Ano, ale nemůže za to!“ namítl Steve: „Takhle si jí nikdo jiný nevybere!“

„Proboha Steve! Totiž výsosti! Tohle není charita, královna musí reprezentovat, plnit spoustu povinností. Takže musí být dost zdravá, aby to vydržela a taky vypadat dost dobře, aby se nám v zahraničí nesmáli!“

„To není fér!“

„Sám jste na vlastní kůži vyzkoušel, že život není fér. Jestli chcete pro Frances Dormerovou a jí podobné něco udělat, tak založte nějakou nadaci pro neprovdané ženy, ale jako kandidátka na královnu vypadává!“

Nejméně deset dalších dívek musel Steve škrtnout kvůli chatrnému zdraví a vždy to dělal s velkou hořkostí. Kdyby jeho samého neuzdravil doktor Erskine, byl by na tom hůř než kterékoli z těch děvčat. Možná by se mu za zády posmívali, ale nikdy by si mu nedovolil do tváře ani ceknout, byl by zkrátka král.

Několik dalších kandidátek vyřadili pochybní příbuzní, s takovými lidmi zkrátka král nesmí být spojován. I těhle dívek mu bylo líto, protože přece nemohly za svoje rodiče a umanul si, že až to bude v jeho moci, vážně zařídí nějakou nadaci, aby ženy v podobné situaci nebyly vydány na milost a nemilost příbuzných, kteří je často vnímali jako břímě.

Koho Steve škrtl bez sebemenších skrupulí, byly dívky, u kterých Nataša odhalila nějakou charakterovou vadu, hrabivost, marnivost, krutost ke služebnictvu – kdyby jen všechny ty povýšené husy tušily, co je stálo vyhlídku na korunu. Služební duchové často věděli o svých pánech i ta nejintimnější tajemství a leckdy své nevděčné pány nenáviděli natolik, že je Nataša ani nemusela podplácet, aby mluvili.

Koncem října měl Steve šestici finálních kandidátek, čtyři z nich doposud osobně nepoznal, tak hodlal požádat rodiče, aby příslušné šlechtice i s dcerami při nejbližší příležitosti pozvali. Lásku sice nečekal, ale přinejmenším špetička vzájemných sympatií by nebyla na závadu.

Ale nejdřív by rád udělal jednu důležitou věc a k ní potřeboval souhlas sira Nicolase Furyho. Otce se o svolení v žádném případě prosit nechtěl a rád by se vyhnul i lordu Pierceovi.

Zvláštní, ještě před pár měsíci, kdyby si měl zvolit, komu víc věří, vybral by si bez váhání Alexandra Pierce. Fury byl válečný jestřáb, na Stevův vkus až příliš připravený vždy útočit. Pierce vedle něj působil jako rozvážný státník a mírumilovný diplomat, něco, co Steve obdivoval.

Ale Fury má pravdu, Steve je pořád příliš naivní a idealistický, protože i Pierce má v rukávu lecjaký špinavý trik. Kdyby to Lorraine nepokazila svou zbrklou snahou zbavit se soka a vlísat se do přízně králi, mohl její děd úspěšně Steva vydírat, aby z ní udělal královnu. Takovému člověku už Steve nemohl věřit se žádnou jen trochu osobnější záležitostí.

Na závěr pravidelné lekce z politiky proto ministra pro vnitřní záležitosti oslovil: „Sire Nicolasi, pokud to bude možné, rád bych poslal dopis pro Jamese Barnese. Pokud ho do zítra nachystám, mohl byste prosím zkontrolovat jeho obsah a nechat ho další den odeslat?“

Fury se na prince zvědavě podíval, ale hned neodpověděl, tak Steve dodal: „Patříte lidem oprávněným schvalovat mou korespondenci.“

„V tom případě jí schvaluji, ale obsah dopisu mne nezajímá, pokud v něm nebude plánovat vlastizradu, Barnesovu dezerci nebo svůj útěk z paláce. Hodláte něco takového dělat?“

„Ne.“ odpověděl automaticky Steve, překvapený takovou reakcí.

„Jistě, že ne, nejste idiot. V tom případě nevím, proč bych měl ztrácet čas čtením té věci. Prostě mi ten dopis zítra doneste, povolení uděleno!“

Steve strávil koncipováním dopisu celou noc. Původně předpokládal, že bude muset být formální a opatrný ve volbě slov, ale Furyho velkorysá reakce mu vyrazila dech. Stejně bude muset být opatrný, nikdy nemůže vědět, kolika rukama ten list projde, než se opravdu dostane k Buckymu.

Zahodil desítku pokusů po pár řádcích. Jak máte k čertu napsat milostný dopis, když vlastně nesmíte? Nemluvě o tom, že Steve nikdy před tím neskládal ani obyčejné, neskrývaně milostné psaní.

Teprve nad ránem měl verzi, se kterou byl jakž, takž spokojen a všechny nepoužité koncepty pečlivě spálil v krbu. Jeho dopis nakonec neobsahoval žádné přímé vyznání lásky, jen opakovaný příval proseb o odpuštění za to, do jaké situace Buckyho dostal. Příslib, že Steve vyhoví otcovým podmínkám a co nejdříve Buckyho dostane pryč, ať je na sebe jeho přítel do té doby pokud možno opatrný. Teprve v samém závěru si troufl vyjádřit: „Nevýslovně se mi stýská po časech, kdy jsme byli spolu! Tvůj Steven“

Následující den se konal hon na lišku. Tahle údajně královská zábava Steva nikdy moc netěšila, ale představa, že se na pár hodin dostane za zdi paláce, byla lákavá. Ujede někam stranou a bude chvíli sám, z dohledu rodičů, dvořanů a vdavekchtivých slečen.

Vůči Lorraine Stewartové nyní zachovával jen tu nejnutnější míru zdvořilosti a maximálně se jí vyhýbal, takže plánoval držet se alespoň ze začátku Carterových. Ale ke Stevovu překvapení byla přítomna jen menší část rodiny. Michael Carter s ženou a dcerami chyběli, Peggy se zdála rozladěná a okázale ignorovala otce i své zbývající strýce.

Steve si povzdechl. Občas zapomíná, že není jediným člověkem v království, co má problémy. Pobídl koně, aby Peggy dohonil a jakmile se lovecká společnost rozptýlila po lese, zeptal se, co se stalo.

„Nějaká rodinná hádka?“

„I tak se to dá říct! Mezci jedni paličatí, nafoukaní idioti! Proč jsem asi Michaela vytáhla ke dvoru? A oni všechno zazdí! A proč vlastně?“ vztekala se Peggy.

„Můžeš to vysvětlil tak, aby to pochopil i ten, kdo není Carter?“ vybídl jí Steve a Peggy frustrovaně vzdychla: „Promiň! Tohle nemůžeš vědět, ale otec a ostatní se dívají na Michaela skrz prsty, protože mu nevadí žít na venkově a ani se nepokusil získat nějaký významný post – jako by Carterové potřebovali ještě víc moci a slávy.

Když se teď moje sestřenky dostávají do věku na vdávání, pozvala jsem ho na chvíli ke dvoru s tím, že si jich tu někdo zajímavý všimne, ale otec to musel všechno pokazit. Odmítá děvčatům přispět na věno, protože Michael prý do rodinného fondu také ničím nepřispěl. Takový nesmysl! Takový nevděk! Kdo se asi staral o všechna naše panství, když ostatní byli příliš zaneprázdnění děláním kariéry u dvora a v armádě? Kdyby to nedělal Michael, museli bychom najmout správce, platit mu a ještě hlídat, že nás neokrádá.“

„Tvůj strýc mnoho vlastních peněz nemá?“

„Coby šestý syn vyšel zkrátka, oficiálně mu patří jen jedna vodní tvrz a pár bažinatých pozemků kolem ní.“ ušklíbla se Peggy a pak pokračovala: „Až budu jednou hlavou rodu já, můžu s tím něco dělat a strýcové budou muset poslechnout, ale zatím …. Jméno Carter někoho určitě přiláká i tak, ale bez pořádného věna ...“ znechuceně mávla rukou.

Steve si vzpomněl na svůj vlastní svatební seznam, nebylo spravedlivé, že osud dívek tolik závisel na penězích a dobrém manželství, než na tom, co byly ony samy zač. Zrovna Peggyiny sestřenice měl v posledních týdnech příležitost osobně poznat a byly mu sympatické. Najednou ho něco napadlo: „Ale kdyby se jedna z nich hodně dobře vdala i bez věna, tak by to výrazně zvýšilo vyhlídky jejích sester, ne?“

„To určitě! Počkej, ty snad o někom takovém víš? Někdo ode dvora pálí za naší Sharon a já si ničeho nevšimla?“

„Nemám nejmenší tušení, jestli za ní někdo, jak ty říkáš, pálí, ale ženicha bych měl, tedy za předpokladu, že mě bude Sharon chtít.“

„Tebe? Ale ty přece ...“ Peggy váhala, jak to zdvořile formulovat: „Tobě se děvčata nelíbí.“ vyhrkla nakonec.

„To jsem vážně tak ukrutně průhledný? Celému hradu to došlo dřív než mně samotnému?

„Neboj, většina lidí je neuvěřitelně slepá, ale já tě znám od doby, co jsme byli děti Ještě jsem si nevšimla, že bys zíral dvorní dámě do výstřihu, ale gardistům na zadnice se mrkneš docela rád.“ zasmála se, ale pak zase zvážněla: „Já vím, že se nakonec budeš muset oženit, ale myslela jsem, že se to snažíš spíš oddalovat. Proč ten spěch?“

„Já … zkrátka musím, Peggy!“ povzdechl si a vysvětlil jí celou situaci. Když skončil, Peggy natáhla ruku, aby stiskla ti jeho a vzdor silným, jezdeckým rukavicím, Steve cítil to gesto.

„Ach, Steve, proč jsi nic neřekl už dříve? Došlo mi, že se stal nějaký malér, když král najednou poslal všechny tvé přátele pryč, ale nevěděla jsem, že je to až tak zlé!“

„To přece byla otcova pointa, aby se nikdo nedozvěděl, že jeho syn je zvrhlík!“

Peggy zvedla obočí: „Drahoušku, pokud ty jsi zvrhlík, tak radši nechci vědět, koho tvůj otec považuje za spořádaného člověka. V každém případě oceňuju, že jsi neztratil hlavu. Hodně mužů ve tvém postavení by začalo trucovat, vyvolalo nesmyslnou rebelii, pokusilo se o útěk nebo nějakou podobnou hloupost. Ty jsi vyhodnotil situaci a přišel s plánem, který by mohl fungovat. Samozřejmě nemůžu mluvit za Sharon, to ona se musí rozhodnout, zda tvou nabídku přijme, ale v každém případě vzkážu strýci Michaleovi, ať s odjezdem ještě dva dny počká.“

Z lovu se tak Steve vracel s o něco lehčím srdcem, ale současně i velice nervózní. Nebyl si moc jistý, že má Sharon co nabídnout , ale přesto následujícího dne před večeří odhodlaně vykročil k pokojům, které měla vyhrazen klan Carterů. Doprovázela ho Nataša a na místě očekávala Peggy.

Obě zůstanou v místnosti, aby dělaly Sharon garde, ale usadí se dost stranou, aby měl Steve na svou žádost o ruku klid.

Peggy prozíravě vystrnadila z pokoje obě mladší děvčata a usadila se s Natašou ke stolu před krbem, kde byly rozložené vrchcáby.

Sharon seděla na kamenné lavici v okenním výklenku v jednoduchých, šedých šatech lemovaných kožešinou. Hrála si nervozně s nedokončenou výšivkou, napnutou v bubínku a jakmile se Steve přiblížil k oknu, vyskočila na nohy.

„Prosím, posaďte se Sharon! Především chci, abyste věděla, že to, co vám přednesu je pouze návrh, nabídka a máte plné právo odmítnout, pokud se vám to nebude zamlouvat a nikdo mimo tuhle místnost se o tom nedozví.“

Sharon se směsicí zmatenosti a zvědavosti ve tváři přikývla a Steve se nadechl: „Zkrátka a jednoduše bych vám rád nabídl manželství!“

Sharon vyvalila oči a zakryla si rukou ústa, aby šokem nevypískla, ale Steve zvedl ruku ve snaze ztlumit její … Co vlastně Sharon cítila? Nadšení? Sotva, spíš údiv, ohromení?

„Ale musím k vám být naprosto upřímný! Nejsem do vás zamilovaný – to není v žádném směru vaše chyba, jste bystrá, milá dívka a těch pár týdnů, co jste zde, mi ve vaší společnosti bylo vždycky dobře. Já jen zkrátka nejsem schopen se zamilovat do žádné ženy, jestli mi rozumíte.“

„Eh ...chápu, ale proč tedy já?“ zeptala se Sharon stále ještě vykolejená celou situací.

„Já … já vím, je to ode mne velice opovážlivé a jak už jsem řekl, máte plné právo mne odmítnout a počkat na muže, který vám dá celé své srdce, ale nechci vám lhát a vyvolávat plané naděje.

Ale, zkrátka je mou povinností se oženit a postarat se o pokračování rodu. Vždy jsem věděl, že mne manželství dříve nebo později čeká, ale věci nabraly rychlý spád, když se otec dozvěděl o … mých sklonech a rozhodl se stihnout svou nemilostí i mé přátele. Když se však ožením, bylo mi slíbeno, že nejdrastičtější opatření vůči lidem, jež jsou mi drazí, budou odvolána.

Nemohu dopustit, aby druzí trpěli za moje poklesky, proto jsem se rozhodl hledání nevěsty uspíšit, ale raději bych svůj další život sdílel s někým, ke komu mohu cítit alespoň sympatie a přátelství. Věřím, že vy jste ke mně byla doposud vstřícná, ne proto, že jsem budoucí král, ale čistě kvůli mně samotnému.“

„Já … já jsem velice poctěna, že o mně takhle smýšlíte, výsosti, ale pořád nechápu, proč já? Jistě nejsem jediná dívka na světě, ke které chováte alespoň přátelské sympatie.“

Sharon při těch slovech hodila okem po své sestřenici, která stále seděla s Natašou u krbu, obě zdánlivě plně pohroužené do partie vrchcábů.

Steve podobnou námitku čekal: „Ačkoliv tolik dívek prahne po koruně na své hlavě, tak pozice korunní princezny či královny není vůbec snadná. Jste neustále na očích, zatížena spoustou očekávání, musíte plnit řadu povinností. Ani všechno bohatství, moc a sláva nemusí být dost, aby to vyvážily, proto hledám dívku, která by z takové situace mohla vytěžit i něco pozitivního.
Vaše sestřenice, stejně jako lady Hope jsou dědičkami mocných a bohatých rodů mají svůj osud v rukou víc než většina dalších žen v zemi. Lady Maria si coby jediná neteř mocného ministra může mezi nápadníky vybírat.

Vy, vzdor svým skvělým povahovým vlastnostem máte možnosti velmi omezené, protože vám příbuzní odmítají vyplatit věno. Mne výše věna vážně trápit nemusí a pokud přijmete mou nabídku, zlepší se i vyhlídky vašich mladších sester.

Já vím, že nic z toho nemusí být dost, abyste se vzdala šance na manželství z lásky, ale slibuji vám, že udělám všechno proto, abych vám nelehkou pozici královské manželky, co nejvíce zpříjemnil. Nikdy bych vás neponížil tím, že si budu vydržovat milence, budete-li chtít pořádat slavnosti, podporovat umělce, vzdělávat se v libovolném oboru, financovat školu, špitál nebo jinou instituci, cokoliv vás bude činit šťastnou, má peněženka bude vždy otevřená. A nehodlám vás nijak omezovat ve výběru přátel a lidí, kterými se hodláte obklopovat.

Dokud jsem jen korunní princ, mé možnosti jsou limitované rozkazy mého otce, ale budu za vámi stát, pokud by vám snad král chtěl něco upřít.

Očekává se ode mne, že budu mít děti a z toho přirozeně vyplývá, že … ehm spolu budeme muset sdílet lože, ale rozhodně vás v tomhle směru nemíním obtěžovat častěji, než bude nutné a počítám s tím, že budeme mít oddělené ložnice.

Tak tedy zní má nabídka. Nemusíte mi odpovědět ihned, dobře si to promyslete a dejte mi vědět do konce týdne. Děkuji, že jste mne vyslechla!“

Steva ten proslov vyčerpal víc, než si dovedl představit. Sharonin výraz byl naprosto nečitelný a on si ani netroufal hádat, co se jí děje v hlavě. Je pobouřená? Bude jeho návrh vůbec zvažovat, nebo rovnou uraženě odmítne? Aby na ní trapně necivěl, ve snaze vyčíst z jejího výrazu odpověď, dvorně se uklonil a obrátil se k odchodu. Peggy s Natašou se jako na povel zvedly také a ukázaly směrem k oku své povzbudivé úsměvy. Jestli byly určené jemu nebo Sharon, nedokázal Steve říci. Možná oběma současně.

Došel rychle ke dveřím a sáhl na kliku, když se za ním ozvalo: „Souhlasím!“

„Cože?“ prudce se otočil. Sharon stála, vyšívání odhozené na sedátku a dívala se Stevovi přímo do očí: „Říkám, že přijímám vaši nabídku a bude mí ctí stát se vaší manželkou!“

„Ale … uvážila jste to důkladně?“

„Chápu, že mi nenabízíte pocházku růžovou zahradou, ale já mám ráda výzvy. A jako královna můžu udělat hodně dobrého.“

Steve zůstal překvapeně stát s rukou nataženou ke dveřím a nedokázal uvěřit, že slyšel správně, když ho Nataša dloubla do žeber: „Teď byste měl políbit svou snoubenku, výsosti!“

Konečně se pohnul, vrátil se k Sharon a věnoval jí dvorský polibek na hřbet ruky: „Děkuji!“

Ještě ten den u večeře oznámil své rozhodnutí rodičům, kteří se zdáli notně překvapeni. Vzhledem k tomu, že zavrhl otcovu i matčinu favoritku, nějaké námitky čekal a byl připraven.

„Ale je velice mladá a postrádá zkušenost se životem u dvora!“ podotkl král Joseph a Steve se jen chladně usmál: „Nebylo před nedávnem v této síni řečeno o jiné mladé dámě, že může ještě dozrát a překonat své nedostatky? Všechno, co lady Sharon doposud neovládá, se snadno naučí a se zkušenostmi nabude sebejistoty!“

„Popravdě chlapče,“ vytasila se se svou námitkou matka: „představovala jsem si pro tebe krásnější nevěstu. Sharon Carterová mi přijde, ne ošklivá, to jistě ne, ale poněkud obyčejná.“

„Ale máti, jistě byste nechtěla, aby byl tak povrchní a zvolil si dívku, jejíž jedinou předností je hezká tvářička.“

„Ale nedostane téměř žádné věno!“ učinil ještě poslední pokus král.

„Myslím, že opravdu nejsem v pozici, aby se musel trápit výší věna. Ostatně bych se moc divil, kdyby se v téhle situaci nechali Carterové zahanbit a vyvdali Sharon s holýma rukama.“

Tím byla záležitost vyřízena a druhý den mohl Steve zajít za sirem Michaelem, aby ho formálně požádal o ruku jeho nejstarší dcery. Pak už se pustili do díla královští ceremoniáři a právníci, protože bylo třeba naplánovat svatbu a sestavit pečlivou svatební smlouvu.

Bratři Carterové doopravdy obrátili a Peggy s úšklebkem komentovala, jak nyní všichni plácají opovrhovaného bratra po rameni, protože dokázal to, co jim se nikdy podařit nemohlo. Stane se tchánem budoucího krále.

Stevovi byly podrobnosti plánovaných oslav srdečně lhostejné, ale zajímal ho text svatební smlouvy. Carterové nakonec obvěnili Sharon víc než slušně, a také král jí hodlal připsat nějaké majetky a příjmy z nich. Steve hodlal dohlédnout, že to všechno bude po svatbě neoddiskutovatelně její, chtěl,a by byla alespoň částečně finančně nezávislá.

Druhá věc, která Steva zajímala, bylo datum. Během čtrnácti dnů bude ples na oslavu zásnub, přesný termín samotné svatby se ještě řešil, ale panovala shoda, že půjde o přelom ledna a února následujícího roku.

Steve opět využil velkorysé lhostejnosti sira Nicolase a napsal Buckymu: „Jsem znepokojen, že jsem od tebe neobdržel žádnou odpověď, ale možná jsou tvá omezení ohledně korespondence ještě větší, než moje. Tím víc mne trápí, že nevím, jak se ti vede a nemohu to jakkoliv ovlivnit. Ale prosím, vydrž ještě čtyři měsíce, čtyři měsíce a budeš vysvobozen z toho hrozného místa! Prosím, bud na sebe opatrný!

Tvůj věrný přítel Steven“

Celý dvůr se chystal na zásnubní ples a hýbaly jím drby. Proč si princ zvolil zrovna tuhle nenápadnou dívku a nechal ležet ladem bohaté dědičky i vyhlášené krasavice?

Uražená Lorraine Stewartová trousila různé narážky na Steva i jeho vyvolenou, ale málokdo jí bral vážně a cítili v jejích řečech kyselé hrozny. Dokonce i její děd, lord Pierce se během pravidelných lekcí zahraniční politiky začal chovat maličko – odtažitě? Dotčeně?

Naproti tomu, muži ze Stevovy vojenské jednotky mu halasně, za doprovodu několika dvojsmyslných vtipů blahopřáli. Dokonce i Brock Rumlow, kterého nejspíš nijak netížilo, že jeho sestřenka ostrouhala. Rumlow měl úplně jiné starosti a jednoho dopoledne během výcviku si vzal Steva stranou a požádal ho o laskavost. Chtěl přímluvu u sira Nicolase Furyho, jehož neteři se dvořil. Nejspíš věřil, že mu princ v předsvatebně sentimentální náladě spíš vyhoví. Steve mu nehodlal brát iluze o svém duševním rozpoložení, ale usoudil, že nic nezkazí, když si s Furym promluví.

„Co se vám na Rumlowovi tak nelíbí? Je to synovec vašeho dobrého přítele a mne si Maria už stejně nevezme.“

„Nemám osobně nic proti Rumlowovi, ale nepřivedl jsem Mariu ke dvoru, aby se zbrkle vdala za prvního pohledného troubu, na kterého natrefí – vás nevyjímaje, výsosti. Chtěl jsem hlavně, aby se tu trochu rozkoukala. Vyřiďte kapitánu Rumlowovi, že jestli to myslí vážně, tak počká.“ odpověděl mu protřelý ministr pro vnitřní záležitosti, když Steve tohle téma nakousl během své výuky.

Dva týdny do zásnubního plesu uběhly jako voda. Stevovi byly všechny ty přípravy dost lhostejné, ale chápal, že to musí být. Zato královna Sarah se v organizaci slavnosti přímo vyžívala a on jí tu radost přál. Tím spíš, že během této činnosti pozvolna nacházela společnou řeč se Sharon.

Samotnému bálu předcházel starobylý, vysoce stylizovaný rituál zásnub, při kterém Steve coby nápadník před zraky všech dvořanů poklekl před sira Michaela Cartera a podal mu diamanty lemovanou brož se svým miniaturním portrétem. Sir Michael podal šperk své dceři a ta si ho na znamení souhlasu připnula na živůtek. Přítomní propukli v jásot, pak král pronesl řeč, ve který vyslovil naději na plodnost tohoto svazku a pak už začala ta zábavnější část. Zábavnější pro všechny krom Steva.

Nikdy se necítil úplně dobře, jako středobod velkolepých oslav, ale věděl, že si musí zvykat, tak nasadil zdvořilý úsměv. Ještě méně si užíval tanec, ale to bylo do budoucna řešitelné, král nemusel na dvorních bálech tančit, s výjimkou úvodního tance s královnou nebo manželkou významného hosta.

I dnes byl pro Steva povinný jen ten první, kdy musel provést svou snoubenku. Stálo ho hodně soustředění nepoplést žádnou figuru složité choreografie, ale Sharon tančila dobře a dokázala ho jemně vést. Naštěstí bylo možné, aby si tančení užívala i bez Steva, etiketa to dovolovala. Ostatně i královna Sarah si víření v sále užívala více než její manžel. A přestože král Joseph nebyl až takové dřevo jako jeho syn, i on raději pozoroval plesání ze svého trůnu.

Jak tak kolem sebe kroužili, musel Steve konstatovat, že si nevybral zle. Ženské půvaby ho možná nechávaly chladným, ale jako amatérský malíř nepostrádal cit pro barvy ani smysl pro proporce a Sharon to dnes rozhodně slušelo.

Správně pochopila, že ne všechny výstřelky mody se k ní hodí. Kombinace sytých, kontrastních barev, jaké tolik slušely Peggy, neladily s jejím jemným typem a zřejmě to dobře věděla. Královna má vypadat důstojně, nikoli jako když právě utekla ze stanu kejklířů a Sharon tuhle lekci zvládla.

Když ale seděl zpátky u slavnostní tabule a sledoval hemžení ostatních párů v sále, zmocnil se ho vtíravý pocit, že je něco špatně. Něco tu chybí.

Teprve po chvíli mu došlo, že mezi tančícími postavami instinktivně hledá Buckyho. Protože ten nikdy nezůstal sedět, ale i když šel z náruče do náruče, každou chvíli mrkl na Steva. Tohle byl první ples od chvíle, co král poslal Buckyho do vyhnanství. Najednou si Steve připadal nesmírně osaměle. A lepší už to asi nebude.

Vzdor zdvořilé masce muselo být na Stevově tváři něco znát, protože najednou uslyšel: „Vy asi nemáte bály moc v oblibě, že?“

„Ani trochu.“ zabručel upřímně, bez přemýšlení, ale pak si uvědomil, že jeho novopečená snoubenka nejspíš tenhle postoj nesdílí. Obrátil se proto k Sharon: „Ale pokud je vy máte ráda, nenechte se odradit od jejich pořádání. Já zkrátka jen nebudu nadšený účastník!“

Netančilo se ještě ani hodinu, když postranním vchodem vstoupil do sálu udýchaný muž v zaprášené a zablácené uniformě. Většina hostů ho vůbec nevzala na vědomí, ale Stevovi neunikl. Voják obešel tančící páry a namířil si to rovnou k čestnému stolu, kde byli usazeni snoubenci i jejich rodiče a poklekl před královým sedadlem: „Vaše veličenstvo! Byli jsme napadeni! Mohutná armáda Rudých lebek zaútočila na naše pevnosti v Bilých horách. Zatím se držíme, ale citadela v Azzanu měla namále!“

Bílé hory tvořily velkou část východní hranice Hvězdného království. Kdysi se za ní rozkládala mocná Orlí říše. Její poslední král Johann Třetí byl posedlý expanzí, doufal ovládnout celý kontinent a za svůj znak si zvolil právě rudou lebku, dokonce i helma jeho brnění byla zformována tak, aby dodávala jeho tváři tento děsivý vzhled. Ale ve Hvězdném království našel soupeře nad své síly a byl na hlavu poražen v bitvě u jezera Valkýra, Stevovým pradědem Grantem Sedmým.

Sám Johnan v bitvě padl a jelikož neměl potomky, Orlí říše se rozpadla na řadu menších státečků, které si rozebrali jeho generálové, ale klid tam nenastal. Jediný opravdu stabilní stát ve východním regionu bylo Medvědí království a ostatní státečky se neustále propadaly do anarchie, palácové převraty v nich byly na denním pořádku a hemžilo se to tam žoldáky a loupeživými bandami, které si rády udělaly „výlet“ přes hranici, do prosperujícího Hvězdného království. Bylo to nepříjemné, ale nešlo o skutečný problém, dokud se zhruba před deseti lety neobjevila skupina usilující o obnovu původní říše. Moc se o nich nevědělo, krom toho, že mají dobře organizované vojsko a svým znakem se hlásí k odkazu krále Johanna Třetího.

Takže Rudé lebky konečně zaútočily ve velkém, dalo se to čekat, ale Stevovi sevřela ledová ruka srdce. Neřekli mu, kde přesně Bucky slouží, ale zaručeně to bylo v Bílých horách.

Král se zvedl ze židle a žádal co nejpřesnější zprávu. Tančící páry se postupně zastavily a hudba zmlkla. Posel pokračoval: „První útok přišel před pěti dny na Montebello, ale nebyl dost silný a odrazili jsme je. Ještě ten večer napadli s mnohem mohutnější silou opevnění v průsmyku Isonzo a pak postupně pět dalších pevností od severu na jih. Před dvěma dny za úsvitu zaútočili s velkou armádou na hrad v Azzanu, v té době byly všechny naše síly stále vázány obranou severněji položených opevnění, nemohli jsme jim poslat žádné posily.

Hlavní hrad jsme udrželi, ale za cenu ztráty předsunutého opevnění na opačné straně řeky. Museli jsme strhnout spojovací most, nepřátelé už byli na něm. Muži, kteří most do poslední chvíle bránili zaslouží ta nejvyšší vyznamenání, zvláště ten statečný nováček, která odpálil sudy se střelným prachem – zřítil se i s mostem. Když jsem odjížděl, ještě po něm pátrali, ale šance, že přežil, jsou mizivé.“

V sále vládlo absolutní ticho, všichni ohromeně poslouchali vojenského posla a čekali na královu reakci.

„Děkuji za rychlé zprávy! Tato slavnost bohužel končí a do hodiny se sejde válečná rada. Vy se jděte najíst a chvíli si odpočiňte, ať jste na jednání rady schopen zase fungovat.“ sdělil poslovi a pak rychlým krokem opustil sál. Steve se zvedl také, dohonil otce a řekl mu: „Chci se válečné rady zúčastnit!“

„Vážně?“ odpověděl otec, znělo to spíš roztržitě než udiveně, evidentně byl myšlenkami jinde.

„Mám-li se naučit vládnout, potřebuji vědět, jak se řeší podobné krize. Vynasnažím se, nechat si své nevyžádané názory pro sebe.“ odpověděl Steve, ačkoliv tohle byl jen vedlejší důvod jeho zájmu. Hlavně potřeboval vědět, v jak velkém nebezpečí je Bucky, s trochou štěstí by mohl od některého generála vyzvědět, u které jednotky Bucky slouží. Pevně doufal, že to není v žádné z napadených pevností, ale na tom teď moc nesejde, za chvíli se dají všechny oddíly Východní armády do pohybu.

Steve stále ještě ve slavnostním oděvu, ze kterého se podobně jako další účastníci rady ani nestačil převléknout, sledoval, jak se ministři a generálové sklánějí nad mapou Bílých hor a diskutují další postup.

„Tohle křídlo pomůže vykrýt Jižní armáda, ale potřebujeme nějaké zálohy i tady, takže bych sem přesunul alespoň tři pluky od Severních.“

„To nedoporučuji. Nevíme, jak se k téhle situaci postaví Medvědi, jejich král Alexej by mohl chtít zneužít situace a zkusit nám sebrat Kotorský přístav.“

„Všechny jednotky Západní armády jsou momentálně příliš daleko, tak koho tam chcete poslat sire Nicolasi?“

„Královskou gardu! Hlavnímu městu žádné akutní nebezpečí nehrozí, aby nemohla postrádat pár pluků. Gardistům se přímo stýská po opravdové akci a je to i dobrá příležitost, seznámit tady jeho výsost s reálným bojem.“ odpověděl naprosto klidně Fury, ale další ministr šokovaně vykřikl:„Cože? Vy chcete poslat korunního prince do války?“

„Ale já chci jet!“ ozval se Steve. Pokud měl šanci dostat se na východ, musel se jí chopit.

Král se podrbal ve vousu: „Nepovažuji to za úplně moudré, ale tvá přítomnost na frontě je detail, který se dá projednat i později. Nyní se musíme dohodnout na celkovém postupu.

Musíme za každou cenu udržet Azzano, chrání přístup k celé téhle oblasti.“ udělal rukou kruh nad mapou: „Takže všechny volné jednotky směřujte sem a pak postupně posílíme i další pevnosti. Mimochodem, zjistěte mi, kdo byl ten mladý voják, co vyhodil do vzduchu most, ať mohu něco udělat alespoň pro jeho rodinu.“

Posel, který přivezl zprávu o útoku si odkašlal: „Byl to seržant James Barnes!“

Steve se doslova svalil na židli, zbytek schůze prakticky nevnímal. Hlavou se mu pořád dokola honila myšlenka, že to přece nemůže být pravda. Bucky nemůže být mrtvý, ne teď, když byl Steve na nejlepší cestě dostat ho domů.

Chapter Text

Teprve od jeho zásnub začínáme mít o budoucím králi více zpráv. Po svatbě se princ Steve stále více zapojoval do politického dění a současníci vůči němu začali být všímavější. Zprávy zahraničních vyslanců i korespondence domácích politiků stále častěji plní zmínky o jeho slovech a činech.

V listopadu a prosinci 1476, ještě před svou svatbou se korunní princ zúčastnil svého prvního válečného tažení a již tenkrát projevil zárodky všeho, co z něj v budoucnu udělalo jednoho z nejtalentovanějších vojevůdců své doby a připisuje se mu zásadní podíl na vítězství v druhé bitvě u Azzana.

Rychlé zhodnocená situace, využití terénu ve svůj prospěch, odvážné manévry, neortodoxní řešení a snaha šetřit životy svých mužů, se ale podivně slučovaly s jeho vlastním chováním na bitevním poli.

Král Steve vždy bojoval v čele svých vojsk, leč jeho legendární statečnost často hraničila s pošetilostí. Během každé války utrpěl zranění tak vážná, že stála kronikářům za zmínku a je skoro zázrak, že zůstal bez vážných trvalých následků.

Tu noc nedokázal Steve vůbec usnout, jakmile jen zavřel oči, zjevila se mu v jeho představách Buckyho zoufalá tvář. Tatáž scéna stále dokola, Bucky visící za jednu ruku z trosek mostu a zoufale natahující tu druhou ke Stevovi. Ale Steve to nikdy nestihl, nikdy na Buckyho nedosáhl a mohl se jen dívat, jak jeho přítel mizí s děsivým křikem v bezedné, ledové rokli.

Ani sám nevěděl, jak se ráno oblékl a dostal na cvičiště. Asi síla zvyku, dělal to přece téměř denně. Muži z oddílu Alfa měli úplně jiné starosti než Steve. Byli vzrušení vyhlídkou na možné bojové nasazení a spíš si dělali starosti, aby je nenechali sedět bez užitku v hlavním městě.

Stevovu náladu vůbec nevnímali a pokud si přece jen někdo všiml, jak moc je mimo, přikládali to jinému důvodu.

„Doslechl jsem se, co jste řekl včera na válečné radě, výsosti.“ špitl mu Rumlow: „Je hanba, že vás nechtějí pustit, ale pokud se někdo zeptá na můj názor, rozhodně budu proto, abyste jel s námi!“

Steve si vůbec nepamatoval, co na to Rumlowovi odpověděl, patrně nějakou děkovnou frázi.

Vlastně měl celý den jako v mlze, nevnímal, co mu vykládal sir Coulson ohledně financí ani většinu následující hodiny s Furym. Až na úplný závěr lekce vstoupil do knihovny sluha v šedém a předal ministrovi pro vnitřní záležitosti zapečetěný list. Fury se omluvil, poodstoupil k oknu, kde dopis rozdělal a chvíli studoval jeho obsah. Pak se s ponurou tváří obrátil ke Stevovi: „Tohle je podrobné hlášení od mého člověka na hranici. Krom jiných věcí bohužel potvrzuje, že ten mladík, co zahynul na mostě, byl opravdu váš přítel Barnes. Jakmile se nepřítel stáhl, vyslali hlídku, aby po něm pátrala, … tělo nenašli, jen nějaké krvavé stopy na skále. I kdyby přežil samotný pád, řeka je tam divoká a plná kamenů, navíc v horách už touhle dobou i mrzne. Je mi to velice líto, vaše výsosti.“

Pak mu podal malý lístek: „Tohle se našlo mezi Barnesovými věcmi. Můj agent to zabavil, než se toho zmocní někdo jiný. Je to adresováno vám!“

Steve dopis beze slova přijal a zastrčil si ho do záňadří. Chtěl si ho přečíst někde v klidu, určitě ne před Furym.

Zbývala mu hodina do večeře s rodiči, tak zalezl do své ložnice, usadil se na postel a dlouhou chvíli jen zíral na adresu napsanou Buckyho rozmáchlým rukopisem. Pak se konečně odhodlal strhnout pečeť a list otevřít.

„Steve, můj nejdražší a nejmilovanější příteli!

Vždycky jsi byl paličák, tvrdohlavě rozhodnutý udělat to, co pokládáš za správné. Někdy bych Ti pro to nejraději jednu vrazil, protože mi bylo jasné, že se řítíš do maléru, ale současně jsem vždycky věděl, že to z Tebe jednou udělá skvělého krále, silného a odhodlaného dotáhnout věci do konce – pokud se ovšem naučíš poslouchat dobré rady. A já Ti teď jednu dám, tak dobře poslouchej Ty jeden tvrdohlavý Vořechu – nenechej se mnou brzdit v rozletu! Neohlížej se na mně, dívej se dopředu a roztáhni křídla! Máš potenciál být úžasným, milovaným králem a já vždycky chtěl, aby sis to uvědomil. To jediné, co pro Tebe dnes mohu udělat je, nestát ti v cestě! A jestli chceš ty udělat něco pro mne, tak v sebe konečně taky uvěříš a vydáš se na cestu vzhůru!

Navždy Tvůj

Bucky“

Steve na dopis hleděl, naprosto neschopen pochopit jeho význam. Jaká k čertu budoucnost? Jak může být někdy skvělým králem, když nedokázal splnit ani tak jednoduchou misi, jako dostat svého přítele do bezpečí? Vyrušilo ho teprve zaklepání na dveře, sluha ho přišel upozornit, že ho rodiče už očekávají v jídelně. Tak vrátil dopis do záňadří, mechanicky se zvedl a šel.

U večeře, ze které Steve nesnědl ani sousto, mu král řekl: „Chápu, že tě to zasáhlo synu, ale je to takhle lepší.“

„Lepší pro koho? Pro monarchii? Pro dynastii? Pro Buckyho určitě ne!“ odsekl Steve, ale král pokračoval poučným tonem: „Pro všechny! I pro mladého Barnese! Bude se na něj vzpomínat jako na hrdinu ne jako na zvrhlíka! Jeho rodina dostane penzi a mají zajištěná doživotně místa u dvora. A ty se definitivně přestaneš rozptylovat a budeš se soustředit na budoucnost, protože to je hlavní úkol panovníka. Nejsme tu pro své soukromé štěstí a osud říše musí mít vždy přednost!“

„Rozumím otče a teď mne omluvte!“ odpověděl, zvedl se a s bouchnutím dveří opustil jídelnu. V návalu vzteku rázoval chodbami paláce bez konkrétního cíle. Někde za sebou tušil černý stín Nataši, ale ignoroval ho.

Na nádvoří před manským palácem narazil na povoz, do kterého sluhové nakládali věci. Uvědomil si, že na jedné z truhlic je znak Barnesova rodu.

Ze dveří paláce se vynořila Becca, se zarudlýma očima a celá v černém. Steve se k ní otočil: „Co se děje? Otec přece řekl, že můžete zůstat?“ bezděčně při těch slovech sevřel pěsti, pokud někdo Barnesovi po tom všem vyhání, chtěl si to s ním vyřídit.

„Nechceme zůstat! Měli jsme odjet už dávno!“ ozvalo se za nimi. Lady Barnesová vyšla z paláce také a nenávistně si Steva měřila: „Vůbec jsem neměla přistoupit na to, že tu zůstaneme výměnou za život mého syna! Už od královské rodiny nic nechceme!“

Lady Barnesová popadla Beccu za ruku a odtáhla jí do vozu, další dvě děvčata, doprovázená služkou je poslušně následovala.

Becca se za Stevem ještě vyklonila z okénka odjíždějícího kočáru, jako by mu chtěla říct, že to nebyla jeho chyba, ale on věděl, že ano. Měl před Buckym své city utajit, nic mu neříci, odehnat ho od sebe a už vůbec ne políbit.

Obrátil se zpátky ke královskému paláci, zamířil do sklepů, kde si od sklepníka vyžádal pohár a lahev silného fiumského vína a takto vybaven se vypravil do zámeckých zahrad.

Usadil se v altánu nad vodním kanálem a začal do sebe klopit jeden pohár za druhým, alespoň na chvíli chtěl zapomenout a nic necítit. Do jisté míry to fungovalo, protože nepoznal, kdy začalo mrznout.

Teprve, když se na prahu altánu objevila Peggy Carterová, těsně zabalená v plášti a od úst se jí zvedal obláček páry, napadlo ho, že je asi dost zima. Někde v temnotě za Peggy matně rozpoznal další dvě ženské siluety. Nataša se nejspíš pokusila sehnat někoho, kdo ho přivede k rozumu.

„Steve? Nechceš se přesunout někam do tepla?“

„Proč?“

„Už chvíli mrzne a teď už i sněží.“

Podíval se skrz sloupoví do zahrady, Peggy měla pravdu. Keře a sochy začal pokrývat bílý poprašek.

„No tak tu umrznu, nic lepšího si stejně nezasloužím.“

„To, co se stalo Buckymu, není tvoje vina.“

„Dobře víš, že ano!“ Kdybych ...“

„To stačí Steve! Nemáš kontrolu nad celým světem, spoustu věcí určily činy druhých, tvého otce, Rudých lebek … i Buckyho samotného. Mohl tě ostře odmítnout, mohl si místo armády vybrat exil, sám si zvolil zničit ten most! Tak mu neber důstojnost vlastní volby!“

„Ale já nemám kontrolu dočista nad ničím! Celý můj život je dopředu určený, král musí plnit své povinnosti a na osobní volby v něm není místo.“

„To není pravda, jen ty sám určíš, jestli budeš dobrý král.“

„Dobrý král? Přesně tohle pro mě Bucky chtěl, abych byl dobrý král. Ale jak mám k čertu být ochránce všech svých poddaných, když nedokážu zachránit ani toho jednoho jediného, na kterém mi opravdu záleží?“

„Jestli ti na něm opravdu záleželo, tak to pro něj uděláš! Možná jsou tvé volby v určitém směru omezené, ale současně máš v rukou obrovskou moc změnit svět k lepšímu, tak si nenech vnutit poraženectví a bezmoc! Urči si, co chceš a za tím jdi!“

Steve sice Peggy poslouchal, ale nedíval se na ní. Jeho oči těkaly po zasněžené zahradě, až se zastavily na vodním kanálu. Napájel ho potok, pramenící ve skále nad hradem a skrze ozdobnou mříž ústil do vodního příkopu kolem paláce. Na jaře do něj mladé dvorní dámy házely květinové věnce, aby hádaly svůj osud a v létě na něm palácové děti pouštěly lodičky, uprostřed zimy se na něm obvykle dalo bruslit, dokonce i dnes se na pomalu tekoucí vodě začala dělat slabá vrstva ledu.

Kanál Stevovi neodbytně připomínal ledovou řeku v Bílých horách, kde našel svůj konec Bucky. Už nikdy se nevrátí domů, dokonce ani jako mrtvý.

Steve se zvedl z lavičky a Peggy k němu natáhla ruku,v domnění, že se spolu vrátí do tepla paláce, ale Steve vyšel z altánu na opačnou stranu. Jak kráčel, začal si rozvazovat šněrování na kabátci, svlékl ho a postupně odhodil i vestu, boty, nohavice, až zůstal jen v košili.

Peggy na něj nejdřív nechápavě zírala, ale pak se vydala za ním, stejně jako Nataša se Sharon, které se do té chvíle držely v pozadí. Steve je ignoroval a pokračoval v chůzi ke kanálu. Voda rozhodla o Buckym, tak jí nechá rozhodnout i o sobě.

„Zešílel jste výsosti?“

„Steve, co to proboha děláš?“

„Tohle je zas moje volba!“ řekl pevným hlasem a pak udělal krok z kamenné hrany do kanálu. Tenký led se pod ním okamžitě probořil a než zmizel pod hladinou, uslyšel tři šokované ženské hlasy křičet: „Ne!“

Pak už do něj vrazila tisíce jehliček mrazivá voda, pronikla mu do nosu i uší, vyrazila mu dech a táhla ho pomalu směrem k mříži pod kamenným obloukem ve vnější zdi.

Tohle bylo přesně to, o čem mluvila Peggy, buď se nechá táhnout nebo začne bojovat. K čemu bude, pokud se tu dnes utopí? Buckyho tím nezachrání a pokud by měl nyní stanout vedle svého přítele před tváří Stvořitelovou, byl by z něj Bucky nevýslovně zklamaný.

Steve bude tím velkým králem, jak si Bucky přál, když už nemůže najít osobní štěstí, bude ze všech sil pracovat na tom, aby jím naplnil alespoň své království. Dokáže to!

Odrazil se ode dna a začal plavat, dokud nedosáhl opačného břehu, aniž tušil jaký zmatek a hrůzu nechal za sebou.

Všechny tři ženy za ním zděšeně volaly. Peggy pevně popadla svou sestřenici, aby se do ledové vody nevrhla taky. Nataša si začala zběsile rozepínat opasek a strhávat ze sebe svou houppelande, aby mohla skočit za Stevem. Než to však stihla udělat, prorazila led na opačné straně kanálu silná mužská ruka a Steve se vyškrábal na protější břeh. Odtud pokračoval tak jak byl, bosý a polonahý, přes zasněžené zahrady a nádvoří zpátky do svých komnat.

Tam ze sebe shodil mrazem ztvrdlou košili, svalil se na postel a spal až do rána. Nejspíš jen otužovacímu programu doktora Erskina vděčil za to, že tenhle šílený kousek neodskákal zápalem plic.

Ráno se dostavil ke snídani jako by se vůbec nic nestalo a byl značně překvapen, když u tabule našel oba své rodiče: „Dobré ráno! Stalo se něco?“

„Jste v pořádku můj synu?“

„Proč bych neměl být?“

„Doneslo se nám cosi o tom, že jste včera spadl do zahradního kanálu.“ začala opatrně královna a Steve odpověděl, aniž sklopil zrak: „Omlouvám se! Byl jsem opilý, slibuji, že se to již nebude opakovat.“

Královna Sarah si svého syna ustaraně prohlížela. Vypadal naprosto zdravě a normálně, ale její mateřské srdce cítilo, že je něco jinak. Stevova mladická tvář byla ze dne na den jaksi dospělejší, rysy ostřejší a pohled tvrdší.

Král neměl cit pro tak jemné nuance, tak přešel k tomu hlavnímu, o čem chtěl se Stevem mluvit.

„Přemýšlel jsem synu, zda jsem to s tím tlakem na tvou časnou svatbu nepřehnal. Možná bychom to mohli ještě odložit, … uvážit. Ostatně zásnuby ještě nejsou konec světa, dají se zrušit!“

„Slyšel jsem vás dobře, otče? Můžete mi uvést jediný rozumný důvod, proč by se lady Sharon nemohla stát mou manželkou?“

„Chlapče, všichni přece víme, že jste se chtěl oženit jen proto, abyste ...“

Steve nenechal otce dokončit větu: „Abych splnil svou královskou povinnost a postaral se o pokračování rodu. Volbu nevěsty jsem velmi pečlivě uvážil a své rozhodnutí neplánuji změnit. Lady Sharon neučinila nic, čím by si zasloužila, abych jí vystavil veřejnému ponížení tím, že zruším naše zasnoubení pouhé dva dny po jeho oficiální oslavě. Nehodlám své rozhodnutí změnit a už vůbec ne ve prospěch Lorraine Stewartové. Chápete jistě, že bych si nemohl vzít osobu, o jejíž loajalitě mám od začátku důvodnou pochybnost. Takže pokud nemá žádný z vás lepší důvod, než že jsem si nezvolil vaši kandidátku, tak budou svatební přípravy pokračovat tak, jak bylo plánováno.“

Král na to neřekl nic, ale královna to přece jen ještě zkusila: „Neukvapujte se prosím ještě synu! Dopřejte si čas a poznejte ještě další dívky. Vždycky jsem doufala, že se oženíte z lásky.“

„Z lásky? Proč?“ vrhl Steve na matku udivený pohled.

„Protože … to vědomí, že někdo sdílí tvé srdce, vidí do tvojí duši a chápe beze slov tvé myšlenky je k nezaplacení. Úloha krále je náročná, ale s milující a milovanou ženou po boku ...“

„Já nestojím o lásku! Nepotřebuji lásku! Já už jsem zažil ten pocit, mamá, kdy s někým sdílíte duši a rozumíte si i beze slov a už nechci! Ta bolest, když jsme byli odtrženi byla nevýslovná a já už nechci! Už nikdy v životě nechci něco takového zažít! Rozumíte? Nikdy!“

Ačkoliv si předsevzal být vyrovnaný, poslední věty téměř křičel a rodiče na něj vyděšeně hleděli. Ale po pár vteřinách se zase opanoval: „Jestli je tedy téma mé svatby konečně uzavřeno, využiji této příležitosti k projednání jiné věci. Chci, abyste povolal oddíl Alfa do bojů na východě, moji muži tvrdě cvičili a zaslouží si své úsilí zužitkovat. A mám plně v úmyslu odjet s nimi, jako král bych neměl znát válku jen od stolu!“

Očekával další vlnu protestů a námitek, žádná ale nepřišla. Otec jen zamumlal, že to ještě uváží a dá mu vědět a pak i s královnou opustili jídelní sál.

Ještě před polednem, když cvičil se svou jednotkou, poslal král Stevovi vzkaz, že souhlasí a pozítří Alfa odjíždí spolu s dalšími dvěma oddíly Královské gardy k Azzanu.

Radost, která na nádvoří zavládla, Steva zaskočila. Připadalo mu téměř nepatřičné prožívat takovou euforii z vyhlídky na zabíjení, ale dost možná svým mužům křivdil a jejich nadšení vyvěralo z něčeho jiného – tohle byli elitní vojáci, co nejen tvrdě trénovali, ale měli i bojové zkušenosti a bylo by jim stydno, kdyby měli sedět v závětří sídelního města, zatím co jíní, často mladší a méně zkušení umírají v boji.

K oslavě se připojili i královští lučištníci, kteří na nádvoří obvykle cvičili ve stejnou dobu, jako garda. Steve dal příkaz, aby z královských sklepů vyvalili soudek akvitánského vína, aby si muži mohli připít. To vyvolalo další vlnu jásotu a Rumlow s Rollinsem dali první přípitek na princovu počest: „Panoš, co obsluhoval u snídaně, je stará drbna, tak moc dobře víme, že jste si to u krále prosadil vy, výsosti! Tak na prince Stevena! Kéž pod jeho vedením zvítězíme!“

Steve pozvedl svůj pohár společně s ostatními, ale nevypil ho na ex. Postavil se stranou, pomalu usrkával – nepotřeboval se opít dvakrát ve dvou dnech – a sledoval jak vojáci slaví.

Byl značně překvapen, když se k němu přidal i velitel lučištníků a pozvedl svůj kalíšek na znamení pozdravu: „Vaše výsosti! Takže se těšíte, až budete podřezávat krky Rudým lebkám?“

„Kdepak, netěší mě zabíjení, ale také nemám rád ty, kteří ho vyvolávají ze sobeckých důvodů.“ zavrtěl hlavou Steve a pak se zvědavě zeptal: „Myslel jsem, že mě nesnášíte!“

„To jsem si ještě myslel, že vy nesnášíte Natašu, ale očividně se muselo něco dost změnit, protože mi poručila, že vám mám tam venku hlídat zadnici – její slova, výsosti!“ uchechtl se.

„Vy dva se tak dobře znáte? Od kdy?“ Steva přepadla zvědavost, matně tušil, že je Barton ženatý a Nataša mu nepřišla jako typ, který by se spokojil s rolí pouhé milenky.

Ale velitel lučištníků se ušklíbl: „To je její příběh, jestli bude chtít, řekne vám to sama, ale vězte, že Nataša je jako moje sestra. Kdo jí ublíží, je můj nepřítel a komu se rozhodla důvěřovat, tomu věřím také!“

Ne, že by Steve nikdy předtím neopustil hlavní město. Několikrát doprovázel rodiče při oficiálních návštěvách významných regionů a také příležitostně pobývali v jiných sídlech, patřících královské rodině, ale cestovat s armádou byla dočista jiná zkušenost. Nikdo se neobtěžovat města a vesnice, kterými projížděli, kašírovat, aby udělaly lepší dojem.

Ne, nebylo to vysloveně špatné, nikde nepanovala třeskutá bída, Joseph Třetí byl docela dobrý král, ale Steve si uvědomoval, že by to mohlo být i mnohem, mnohem lepší.

Jestli naopak něčím překvapil své spolubojovníky on, tak tím, že nebyl žádné rozmazlené princátko, co potřebuje za zadkem komorníka. Částečně za to vděčil rodičům, kteří zastávali názor, že přepych je určený hlavně pro reprezentaci, ale hlavní díl měla Stevova vrozená umanutost. Možná byl v dětství nemocný, ale to neznamená, že byl bezmocný. Nepotřeboval, aby mu někdo něco nosil či podával, když to zvládne sám.

Ale možná oddíl Alfa poněkud zklamal tím, že si zachovával odstup. Tihle muži nebyli špatní, vojáci to byli jistě skvělí a stále se od nich měl co učit, ale jeho přátelé, jako Kvílející komando, zkrátka nebyli.

Po cestě dvakrát nocovali v nějakém větším městě a Rollins nebo Rumlow pokaždé Steva zvali, ať se s nimi jde večer napít, pokaždé zdvořile odmítl s tím, že musí po večerech hodně studovat. Při poslední zastávce před Azzanem byl Rumlow neodbytnější: „Ale no tak výsosti! Budete se přece brzo ženit!“

„A co to má společného s dnešním večerem?“

„No, jdeme do podniku, kde budou i děvčata, tak byste tam mohl načerpat nějaké … ehm zkušenosti.“ ušklíbl se potutelně gardový kapitán.

„Děkuji za nabídku, ale věřím, že moudrá příroda mi bude dostatečnou učitelkou!“

V den, kdy dorazili k pevnosti Azzano, zuřila sněhová bouře. Všechny tři gardové oddíly, stejně jako jednotka lučištníků, se hnaly dovnitř do tepla vyhřátých komnat a těšili se na pohár horké medoviny nebo svařeného vína, jen Steve se nechal odvést k troskám zbořeného mostu, nechal si šlehat do tváře vítr a snažil se dohlédnout na dno rokle pod sebou, jako by tím snad mohl něco změnit. Ale viděl jen ostré skalní stěny a dole spíš tušil než viděl divokou, zpěněnou vodu. Stál by tam býval mnohem déle, kdyby ho jeho průvodně pokašláváním neupozornil, že je mu zima.

To bylo poprvé a naposledy, kdy si během zimního tažení dovolil zabývat se svými problémy a pocity. Jinak se soustředil na svůj úkol. Být dobrým králem znamená především, naučit se být dobrým velitelem, sotva může vládnou statisícům poddaných, když by se nedovedl postarat ani o pár mužů.

Pečlivě naslouchal generálům, diskutujícím nad mapou pohraničních hor, ale nehodlal být pasivní. Kdykoliv něčemu nerozuměl, tak se ptal a prostá odpověď, že tak se něco zkrátka dělá a odjakživa dělalo, mu nikdy nebyla dost dobrá. A když ani po třech týdnech pohraničních bojů nepřišli velitelé se strategií, která by konečně zahnala Rudé lebky zpátky do jejich děr, Steve se drze chopil iniciativy a navrhl troufalý útok přes vysoko položené Bílé sedlo.

„Ale výsosti! Tudy velká armáda neprojde!“

„Nepotřebujeme, aby tudy prošla celá východní armáda, jen malý oddíl, co by jim vpadl do boku a rozptýlil jejich pozornost.“

„Ale proč bychom to měli riskovat, naše strategie ...“

„Nefunguje! Posíláte na ně čelní útoky vlnu za vlnou a oni se z druhého břehu nehnuli ani o píď. Jen ztrácíme další a další muže. Včera se nevrátil prakticky celý Rosslandský pluk, buď jsou všichni mrtví nebo v zajetí!“

„Ale výsosti, ztráty k válce patří, na to si musíte zvyknout!“

Steve sevřel obě ruce v pěst, věděl, že na tohle si nikdy nezvykne. Plný špitál vojáků s ránami a omrzlinami a těla roztroušená po bojišti, na kterých často zbývalo sotva co lidského. Byl to příšerný pohled, ale Steve si nedovolil odvrátit pohled. Král se nemůže dívat jen na to, co se mu líbí a před ošklivým zavírat oči.

Podíval se tedy ostře na generála, který tak šmahem pominul lidské životy, pěsti pod stolem stále sevřené, ale hlas ovládl: „Ztráty možná k válce patří, ale nevidím důvod, proč udržovat patovou situaci s vysokými ztrátami, když jí mohu snadno zvrátit se ztrátami jen nepatrnými.“

„Jít přes Bílé sedlo v této části roku je holé šílenství!“

„Právě proto, to Rudí nebudou čekat. Takže kdo se hlásí, že se mnou zítra překročí hřeben?“ vykřikl, aby ho slyšeli i ostatní důstojníci přítomní v zasedacím sále.

Stevovi muži z jednotky Alfa vykročili bez váhání dopředu, stejně jako velitel královských lučištníků Clint Barton a přidalo se i pár dalších mužů, kteří patřili z azzanské posádce.

Byl to opravdu šílený podnik a mohl být snadno jeho poslední, ale jednou dějepisci započítají Stevův přechod Bílého sedla a následnou Druhou bitvu u Azzana jako jeho první vítězství.

Ten den se podařilo zatlačit Rudé lebky daleko za řeku Azzo a zachránit zbytek Rosslandského pluku, uvízlého za nepřátelskou linií. Jenže Steve také v samém závěru bitvy schytal šíp do levého ramene. Nebýt toho, že ho jeden pohodový seržant odtáhl do bezpečí, zatím co Clint Barton kryl střelbou jejich ústup, mohl Steve docela snadno u Azzana zůstat také.

V teple a bezpečí hradu šokoval Steve ten den podruhé, když trval na tom, aby ho ošetřili bez jakýchkoli tišících prostředků, protože slyšel, jak si vojenský felčar stěžuje, že mu léky proti bolesti zoufale docházejí.

Nechal si dát špalík mezi zuby a čtyři muži ho drželi zatím, co se mi chirurgus vrtal v rameni. Rumlow a jeho lidé na to hleděli s jakousi fascinací a uznáním, ale ten vojín, který Steva zachránil z bojiště, měl velice ustaraný výraz. Jmenoval se Samuel Wilson a Steve se rozhodl, že tak statečného a oddaného člověka musí získat do svých služeb.

Do hlavního města se Steve koncem prosince vracel s aureolou vítěze. Stále ještě bledý po nedávném zranění, v zářící zbroji s modrým pláštěm lemovaným stříbřitou kožešinou, tehdy poprvé obdržel přezdívku, která mu vydrží na dlouhá léta – Ledový princ, Ledový král.

Chapter Text

Postupně se koruní princ intenzivně zapojil do řízení státu. S tím jak se zdraví krále Josepha zhoršovalo, přebíral Steven na svá bedra stále více otcových povinností, takže když ho roku 1483 dopravdy vystřídal na trůně, mnozí to nevnímali jako příliš velkou změnu.

Rogersové nikdy nevedli příliš okázalý dvůr, zvlášt ve srovnání s obřími paláci a opulentními slavnostmi svých Železných sousedů, ale za Stevena Prvního se náklady na vedení královské domácnosti ještě snížily a současně se poněkud uvolnila etiketa u dvora.

Ačkoliv své manželce, ovdovělé matce nebo dětem nic neodpíral, sám žil velmi jednoduše až spartánsky a zdá se, že podnikal jen málo věcí ryze pro své potěšení.

Mezi největší problémy na počátku jeho vlády patřily trvalé potíže na východní hranici a také vzpoura bývalého kancléře. Alexander Pierce byl jedním z nejmocnějších mužů své doby a kancléřskou pozici zastával během posledních patnácti let vlády krále Josepha Třetího. Historikové dodnes vedou spory o slepici a vejce - zradil Pierce, protože mu nový král neprojevil dostatečnou přízeň nebo ho Steven První vyřadil z okruhu svých důvěrníků, protože v něm předem vycítil zrádce?

Ale Steven dokázal najít i cené spojence, ještě jako korunní princ navázal přátelství se stejně starým asgardsým následníkem Thorem, o něco později i s vládcem exotické, zámořské říše Wakandy. Ale nejvýznamnější vztah celé své vlády navázal roku 1488, kdy byl k jeho dvoru poslán princ Anthony Stark, dědic sousední Zelezné říše v naději, že tu zklidní své chování, příliš bujné i na hedonistický dvůr krále Howarda.

Steve odložil brk, promnul si oči a vylovil ze záhybů své temně modré houppelande nevelký, zlatý disk na řetízku – miniaturní hodiny, dar ke čtvrtému výročí nástupu na trůn od jeho přítele, wakandského korunního prince T'Chally, nejen krásná, ale hlavně užitečná věcička.

Odklopil víčko a zadíval se dovnitř. Do večeře zbývaly skoro dvě hodiny a on už byl příliš unavený, aby se dokázal soustředit. Přivolal tedy sluhu a poručil mu: „Jděte se prosím zeptat, zda je mé matce natolik dobře, aby přijímala návštěvy.“

Většinou využíval podobné chvilky volna, aby strávil čas s dětmi, ale matka mu v poslední době dělala starosti. Královna Sarah nikdy neměla příliš pevné zdraví a nepřidala jí ani řada neúspěšných těhotenství, když se s manželem snažili o dědice. Byla náchylná na záněty dýchacích cest a kdykoli to politická situace umožnovala, trávila zimy mimo hlavní město v příznivějím klimatu.

Jenže teď byl konec května, slunce hřálo, ale Sarah stále trápil úporný kašel a horečky. Dokud se lokaj nevrátil, Steve už jen neproduktivně zíral z okna a poslouchal křik chlapců, kteří si hráli dole na nádvoří. Jeden z těch rozjívených hlasů patřil Stevovu už skoro desetiletému následníkovi.

Kdykoli Steve zakolísal ve svém úsilí být dobrým králem, kdykoli ho přepadla únava a deprese, připomněl si svého syna.

Jeho narození představovalo první skutečně radostný moment od chvíle, kdy ztratil Buckyho. Přání a ideály jsou hezká věc, ale tímhle malým uzlíčkem v náruči měl Steve konečně něco hmatatelného, k čemu upnout svou budoucnost.

Král Joseph chtěl vnukovi dát některé slavné rodové jméno, Sharon velkorese navrhla, že by se chlapeček mohl jmenovat James, ale Steve se spontánně rozhodl pro jiné jméno: „Na téhle skále postavím svou víru – bude to Petr.“

Doufali se Sharon, že Petrovi pořídí bratra, aby očekávání naložaná na jeho bedra nebyla až tak tíživá, ale nemělo to být. Sharon dvakrát potratila, pak přišly tři dcery a narození té nejmladší provázely takové komplikace, že Steve odmítl dál riskovat zdraví své ženy.

„Vaše veličenstvo, její výsost, královna matka vzkazuje, že se nevýslovně těší na vaší návštěvu!“

Steve se probral z transu, vstal od psacího stolu a ráznými kroky vyrazil k pokojům své matky. Ačkoliv zažili i neshody, vždycky s ní měl vřelejší vztahy než s otcem. Sarah měla umělecké zájmy, to ona přivedla Steva k malování a snažila se ho zapojit i do svých charitativních aktivit – vášnivě se zajímala o pokroky v medicíně, byla patronkou celé řady špitálů a také zakladatelkou školy pro ošetřovatelky. Joseph byl vždycky na prvním místě král a teprve pak otec, měl jen málo koníčků a většinu času usilovně pracoval. Steve se občas bál, jestli se mu v tomhle ohledu až příliš nepodobá a poctivě se snažil vyhradit si každý den trochu času na své děti.

Královna Sarah seděla na balkoně obráceném do jižních zahrad, pečlivě oblečená do šatů ve své oblíbené fialové barvě a jednoduchém plátěném čepci s jemnou obrubou ze zlaté nitě.

Že není zdráva, prozrazovala bledost její kůže, teplý pléd, který měla i v tak příjemném dni přehozen přes ramena a také kapesníček, sevřený v pěsti, do kterého občas pokašlávala.

Obklopovaly ji její dámy, jedna z nich předčítala jakousi veršovanou romanci a jiná jí doprovázela na loutnu. Když Steve vstoupil, všechny vstaly, aby se mu poklonily, ale než je stačil zarazit a ujistit, že mohou pokračovat v započaté činnosti, Sarah zatleskala a oznámila: „Nechte nás prosím chvíli o samotě!“

Steve si přitáhl taburet, přisedl ke své matce a vzal jí za ruku: „Děje se něco, máti?“

„Ale chlapče, neustále se něco děje, svět se nikdy ani na chviličku nezastaví. Toho sis jistě sám dávno všiml.“ usmála se královna šibalsky a Stevovi se při těch slovech ulevilo: „Takže je všechno v pořádku? Myslím s vámi, cítíte se konečně lépe?“

„Všechno je tak, jak má přirozeně být můj milý.“ odpověděla Sarah se zvláštním úsměvem, ale než se Steve stačil zeptal, co tím jeho matka myslí, královna pokračovala: „Jen jsem ti chtěla oznámit, že hodlám formálně převést Natašu do tvých služeb. Beztak tráví vyřizováním tvých záležitostí dávno mnohem víc času. Rozmysli si, jak chceš její postavení nazývat a zařídíme to.“

„Děkuji vám, rád jí budu mít i oficiálně pod svými křídly, ale proč tak najednou? Dosavadní uspořádání fungovalo dobře.“

Sarah rozevřela pěst a nechala si zmuchlaný kapesníček spadnout do klína, kde se trochu rozevřel a Steve na něm mohl spatřit řadu rudohnědých skvrn.

„Ale před chvíli jste přece řekla ...“ zděsil se Steve.

„Psssst, tohle je přirozený stav věcí.“ řekla královna jemně: „Děti mají přežít své rodiče, ne naopak a já jsem prožila hezký život, byla v něm i starost, ale také mnoho radosti a věcí, na které mohu být hrdá – mé špitály, škola pro ošetřovatelky a hlavně ty! Jsi tak silný, zdravý, statečný, moudrý na svůj věk a také neskutečně paličatý!“ rýpla si s úsměvem, ale pak se její rty zase stáhly: „Lituji jen jedné věci, že jsem tě nedokázala naučit být šťastný!“

„Ale máti, já nejsem nešťastný!“ protestoval Steve.

„Ale doopravdy šťastný také ne, protože to sám sobě nedovolíš! Tohle potkalo tvého otce, nechal se tolik pohltit svým titulem, úřadem a odpovědností, že už v jeho životě téměř nezbylo místo na nic jiného! A ty můj drahý chlapče jsi v ještě horším výchozím postavení než byl on. Joseph si mě vybral z lásky, mohl mít bohatší i vznešenější nevěsty, ale vybral si mě … a možná to neuměl vždy dát dostatečně najevo, ale choval ke mně lásku celý svůj život. A já k němu!“

Stevova tvář na okamžik ztvrdla hněvem: „Hlavně, že pro mé city měl velké pochopení!“

„Já vím, já vím, tvá situace je mnohem složitější a přispěli jsme k tomu i my, když jsem na tebe tak nerozumně spěchali … ale prosím, nezříkej se lásky!“

„Nic takového nedělám, miluji své děti, mám rád Sharon, mám své přátele, za které bych se bil do poslední kapky krve!“

„Přesto jsi velice osamělý a nemáš nikoho, s kým bys mohl sdílet svou duši!“

„Ale to je nemožné! Nejde to! I když pominu, že by to bylo krajně ponižující pro Sharon ...“

„Kdyby si někoho našla ona, vadilo by vám to?“

„Ale to je něco dočista jiného, už když jsem jí nabídl manželství, slíbil jsem, že udělám všchno proto, aby se ve svém postavení necítila uvězněná …“

„Je to úplně totéž, Stevene! Jsem si jistá, že pokud bys nebyl stejně nediskrétní jako náš železný soused, Sharon by nedělala potíže. Je velice rozumná a praktická.“

„Dobrá, ale stejně … jsem v téměř denním styku s tolika různými ženami.“

To byla pravda, většinu dvora šokovalo, že se Stevův poradní sbor skládá ve značné míře z něžného pohlaví. Nataša pro něj sbírala informace a užitečné palácové drby, Peggy měla skvělý organizační talent a přehled o mezinárodní situaci, Maria rozumněla vojenským otázkám, Hope van Dineová, která sdílela otcovu zálibu v alchymii a mechanice, udržovala Steva v obraze, ohledně vědeckého pokroku. Ani Sharon nestála stranou, věnovala svou energii vzdělávání žen a rozvíjení jejich možností, aby nebyly tolik závislé na nutnosti uzavřít výhodný sňatek.

„Všechny jsou krásné, chytré, v jejich společnosti je mi příjemně, jejich názorů si cením, ale doposud se nenašla žádná, vůči které bych pocítil touhu.“

„To už jsem pochopila, chlapče, ale ...“

„Tahle možnost naprosto nepřipadá v úvahu. Vystavil bych se možnosti vydírání, nikdy si nemohu být jistý, že človeka, který upoutal mou pozornost nenastrčila některá zájmová skupina, aby mne měla v hrsti. Nebudu takhle riskovat kvůli troše tělesného potěšení!“

Sarah ho pohladila po hřbetu ruky: „Ach synku, je mo moc líto, že to máš tak složité, ale slib mi, že jestli ještě někdy narazíš na opravdovou lásku, nenecháš si tu šanci protéct mezi prsty a najdeš způsob!“

„Já už jsem svou šanci propásl a takové věci zřídka přicházejí dvakrát!“ opáčil hořce.

„Ale stát se to může!“ paličatě trvala na svém jeho matka.

Steve o tom pochyboval, ale při pohledu na zakrvácený kapesník v jejím klíně, spolkl všechny cynické komentáře, co se mu draly na jazyk a řekl: „Jestli se to stane, najdu způsob!“

Královna se usmála a stiskla mu ruku: „Tohle je můj Steve! A prosím … zatím o mém stavu neříkej Sharon a dětem. Zatím to ví jen můj lékař.“

„A Nataša?“

„Ta ví vždycky všechno, ale také ví, kdy mlčet.“

U večeře byl Steve zamlklý a roztržitý, naštěstí se pozornost rodiny nesoustředila na něho. Sarah prohlásila, že se cítí natolik dobře, aby se k nim připojila a jakmile vešla do jídelny, vnoučata se k ní nadšeně vrhla.

Steve sledoval svou matku a stále nemohl uvěřit tomu, co se od ní před chvíli dozvěděl. Představa, že už tu nebude, aby se těšila ze svých zahrad, navrhovala tapiserie, pořádala bály, smála se s vnoučaty a občas chlácholila svého paličatého syna, když byl zrovna v ráži, byla … neobsáhnutelná.

S otcem si nikdy tak blízky nebyl a způsob, jakým král zareagoval na odhalení Stevova citového života mezi nimi už navždy zanechal propast, která se dál zvětšovala, když Steve začal mít vlastní představy o řízení země. Věděl, že to matku trápilo, ale ustoupit od svých idejí nemohl, tak se jí to snažil kompenzovat jinak. Vnoučata mohla vídat po libosti, ochotně sponzoroval všechny její aktivity a vážně doufal, že je opravdu tak štastná, jak řekla.

Steve se vůbec snažil, aby byli lidé kolem něj štastní, děti, Sharon, Nataša, Sam … jeho poddaní. Byl to zbůsob, jak tenhle pocit zažít alespon zprostředkovaně, protože Sarah měla pravdu. V tomhle mu viděla až do žaludku, jenže Steve nevěřil, že dokáže její poslední přání splnit.

V samém závěru rodinné večeře vklouzl do síně sluha a šeptem cosi sděloval Samovi, Nataša se k nim hned obrátila, aby také slyšela a oba zmateně stáhli obočí.

„Co si to tam špitáte?“ napomenul je trochu rozmrzele Steve.

„Do paláce právě dorazil soukromý posel krále Howarda, prý nese velice důvěrný list od svého pána.“ odpověděla Nataša a Sam omluvně dodal: „Zrovna jsme řešili, jestli to natolik spěchá, abychom tě rušili při večeři.“

„Stejně jsme prakticky po jídle, přečtu si to!“ odpověděl Steve a s omluvou se zvedl od stolu, aby si přebral dopis. Neměl nejmenší ponětí, oč půjde, ale cokoliv odvede jeho myšlenky jinam, bude fajn.

Železné království bylo sice obchodní partner a spojenec, ale vztahy mezi oběma královskými rody byly jen formální, vzdor tomu, že Howard na Rogersovském dvoře kdysi pobýval v jakémsi neoficiálním vyhnanství, když byl na kordy s vlastním otcem.

Steve si na to docela dobře pamatoval, bylo mu šest nebo sedm, když Howard doprovázen jen věrným sluhou a nejlepším přítelem dorazil na Josephův dvůr a prosil o azyl.

V dětských očích byl tenhle host jako závan svěžího větru, pohledný, vtipný, plný energie a nadšení skoro pro cokoliv. Že si otec stýskal nad Howardovou marnotratností a matka vrtěla hlavou nad jeho sukničkářstvím, to tenkrát Steve nevnímal.

Naštěstí se po pár měsících korunní princ usmířil se svým otcem, krále Arnoldem a vesele se vrátil do své vlasti. Krom toho, že začal brát vážněji své vladařské povinnosti, se Howard zřejmě moc nezměnil – jeho dvůr proslul jako ten nejluxusnější a nejvelkolepější na celém kontinentu a sám král stál v čele všech slavností vždy obklopen houfem krásných dam. Začalo se říkal, že zatím co jeho předci byli králové Železní, Howard je král Zlatý.

V jednom bodě se však ukázal jako prozíravější než generace jeho zbraněmi chřestících předchůdců. On sám války téměř vést nemusel, dokázal zařídit, aby je za jeho zemi vybojovali jiní a jen shrábl zisky. Železní byly vždy proslulí výrobou kvalitních zbraní, ale za Howardova panování zaznamenala zbrojířská výroba neuvěřitelný pokrok a všichni kupovali meče, samostříly, katapulty ba celé válečné lodě se symbolem zlatého lva na rudém poli a velkým S na hrudi. Stark tím jasně říkal: vidíte jak skvělé zbraně prodáváme ven? Určitě nechcete zjistit, jaké si necháváme jen pro sebe, že ne?

A to nebyl zdaleka jediný způsob, který Howard rozmnožoval říši. Když se ženil s dědičkou toskánského hrabství, svatební přípitek zahájil slovy: „Války necht vedou jiní, ty štastná říše se zasnubuj!“

Zkrátka Howard Šestý Stark byl nejmocnější a nejoslnivější panovník široko daleko, vedle něj i mocný hvězdný král vypadal jako chudý příbuzný, takže se muselo dít něco hodně vážného, že si Howard po víc jak dvaceti letech vzpomněl a píše svému královskému sousedu soukromý dopis.

O půl hodiny později seděl Steve ve své soukromé pracovně obklopen svými nejbližšími poradci, s výjimkou Peggy a Hope, které byly už pát týdnů mimo hlavní město.

„Cože?“

„ Král Howard chce co?“

„Abys dělal chůvu jeho prakticky dospělému synovi?“

„To jako čeká, že pár měsíců pod tvým dohledem vymaže roky strávené na jeho hříšně luxusním dvoře a udělá z něj poustevníka?“

Tak zněly reakce Stevových důvěrníků, když jim přetlumočil obsah Howardova dopisu.

„Nemám nejmenší tušení, co si od toho Howard slibuje, ale v každém případě mne žádá, abych na nějaký čas přijal pod svou střechu jeho následníka, aby se, cituji: „Naučil brát vážně panovnické povinnosti beze všech rozptylujících vlivů“, konec citace.“ Steve si znovu vzal dopis, aby příslušnou pasáž odříkal přesně.

„Co asi princátko vyvedlo, že ho tatíček pakuje?“ ušklíbl se Clint Barton: „Asi něco hodně divokýho, když je to i pro Howarda přes čáru.“

„Co se vlastně oficiálně o princi Anthonym ví, sire Nicolasi?“

„Je to Howardův jediný syn a před pár dny mu bylo jedenadvacet. Pochází z králova prvního manželství s hraběnkou Mariou Carbonell. Dostalo se mu prvotřídního vzdělání, hovoří plyně čtyřmi jazyky a stejně jako otec má zvláštní zálibu v alchymii a mechanice. A podobně jako otec vede čilý společenský život.“

Steve přikývl a pak se obrátil k Nataše: „A co se o něm říká neoficiálně?“

„Chceš všechny drby nebo jen ty ověřené?“

„Kompletní seznam jeho milenek nepotřebuju, jen to důležité.“

„S Howardem nemá nejlepší vztahy …“

„Což je celkem běžný problém korunních princů.“ zabručel Steve.

„Hodně se to zhoršilo, když se Howard podruhé oženil.“

„Ani to není úplně neobvyklé.“

„Tohle se Howard snažil stůj co stůj ututlat, aby neurpěla pověst jeho palácové gardy a tím i celé amády, ale asi před čtyřmi lety prince Anthonyho zřejmě unesli.“

„Cože?“ podobnou reakci měl nejen Steve, ale i další jeho spolupracovníci. Nataša se ale tvářila vážně a Fury ponuře pokýval hlavou.

„V létě 1484 princ na skoro šest neděl zmizel. Oficiálně se byl zotavit z nějaké choroby na venkově. Zmizel ze dne na den a král byl celou dobu jeho nepřítomnosti viditelně neklidný.

Spekulovalo se o všem možném – kdyby byl žena, na prvním místě by bylo nechtěné těhotenství, takhle se mluví hlavně o léčení pohlavní choroby. Ale moje zdroje říkají pár zajímavých věcí.

Anthony zmizel během lovecké vyjížďky s novou družinou – krátce před tím se nepohodl se svým nejlepším přítelem, takže ten s ním nejel a z nějakého důvodu ho nedoprovázel ani oblíbený štolba.

V ten samý den, co princ údajně odjel na venkov, našli v lesích poblíž paláce pár mrtvých vojáků z posádky – prý narazili na lupiče.

Princův důvěrník, co chyběl na loveckém výletě se s Howardem zle pohádal – slyšeli je na sebe řvát a sir Rhodes pak odjel a potloukal se různě po celé zemi – jako by někoho hledal.

Jestli se jel Anthony léčit, pak se vrátil v horším stavu než v jakém odjel – bledý, hubený a s velkou jizvou uprostřed hrudníku. Dává si pozor, aby jí nikdo neviděl, ale nedává si pozor dost – pár jeho souložnic jí zahlédlo.

A cokoliv se s ním dělo, když byl pryč, způsobilo, že se úplně utrhl ze řetězu. Samozřejmě nebyl neviňátko ani před tím, co čekat, když vyrůstal na Howardově dvoře? Ale od té doby si užívá, jako by neměl přijít žádný zítřek, alkohol, milenky a hazard prokládá dlouhými hodinami, kdy něco kutí ve svém laboratoriu.

Má za sebou už dvě zrušená zasnoubení, s dcerou barona Hansena a nedávno s lady Everhartovou.“

Steve si povzdechl: „A co s tím my máme asi tak dělat? Howard tu byl na vynucené návštěvě nějakých třiadvacet let zpátky, ale nezdá se, že by příklad mého otce měl na jeho chatakter jakýkoli vliv.“

Sir Nicolas povytáhl obočí nad svým zdravým okem a Nataša si odkašlala: „Tohle je totálně neověřené, ale možná tu je důvod, proč ho Howard chce dostat na čas co nejdál od svého dvora.“

Steve zbystřil, i jeho jeden důvod napadl, ale Nataša pokračovala: „Prý, ale to jsou vážně jen drby, prý se princ Anthony nakonec přece jen sblíži s novou královnou Sunset, až příliš sblížil.“

Sam i Clint otevřeli pusu: „Fíha!“

Steve pohrdavě zkřivil rty, nškde v koutku duše už si začal představovat, že potká spřízněnou duši – někoho, kdo prožil podobnou zkušenost jako on sám, byť nevěděl, jestli tím má být povzbuzený nebo zděšený, ale on je nakonec Anthony jen obyčejný obšourník, co nezná hranice.

„Jak to ovlivní naše vztahy s Železným královstvím, pokud odmítneme?“

„Nějak určitě, ačkoliv si král Howard sotvá může dovolit, dát nám to sežrat veřejně.“ konstatoval Sam.

„Doporučuju žádosti krále Howarda vyhovět.“ prohlásil Nicolas Fury a jeho neteř dodala: „Možná bychom z něj mohli vytáhnout nějaká zbrojní tajemství, jestli je vážně takový zpustlík.“

„Rozhodně neuškodí ho blíž poznat. Železní jsou náš největší soused a on tam jednou bude vládnout.“ konstatovala Nataša.

„Jestli se toho dožije.“ poznamenal Fury ledově a Clint se zasmál: „Jako jestli se dřív neupije nebo neusouloží k smrti?“

Všichni se zasmáli, ale Steve si vzpomněl na Natašinu zmínku o jizvě. Později si mnohokrát otloukal o hlavu svou sentimentální zbrklost, ale náznak možnosti, že princ Anthony je smrtelně nemocný, Steva přiměla souhlasit.

Zbývalo dořešit řadu detailů, které ale nemusel rozhodnout Steve osobně. Jak velký doprovod si princ přiveze? Jak dlouho se má zdržet? Kdo bude platit výlohy za pobyt celé družiny?

Během týdne se vrátila do sídelního města Peggy, krátce po ní i Hope a obě sdílely Furyho názor, že tahle návštěva bude přínosná.

„Býval to docela milý a bystrý kluk a doslova prahl po otcově uznání.“ zamyslela se Peggy a na Stevovo pochypovačně zdvižené obočí dodala: „Už jsi zapomněl, že jsem s otcem asi před patnácti lety u Starkova dvora byla?“

„Doufám, že budu mít příležitost si s ním důkladě promluvit o jeho vynálezech!“ rozplývala se Hope: „Osobně se podílí na vývoji nových zbraní v královských dílnách – ten nový vrhač střel Jericho, je prý jeho dílo. Scott ho určitě bude chtít taky vidět, ale otce trefí šlak …“

Hope mluvila dál, ale Steve jí přestal vnímat. Že Hank Pym nenávidí Starky, byla stará známí věc a Steve zatoužil na příštích pár měsíců zmizet na Pymův hrad, kde o tom bláznivém princátku zaručeně neuslyší.

Popravdě pustil chystaný příjezd Železného prince tak trochu z hlavy, detaily řešli královští diplomaté a Steve měl svých starostí dost. Zdraví jeho matky se den ode dne horšilo a jako by to nestačilo, sir Nicolas se zhroutil uprostřed zasedání rady.

Ačkoliv se Fury snažil nedávat to najevo, už pár let nebyl v pořádku. V úvodu Pierceova spiknutí na něj spáchali atentát, který ten starý intrikán pohotově využil k předstírání vlastní smrti. Ale to divadýlko bylo v první řadě úspěšné díky tomu, že byl Fury opravdu vážně zraněn a už se nikdy plně nezotavil.

Steve šel svého kancléře hned druhý den navštívit. Sir Nicolas byl vždycky především realista, tak při té příležitosti požádal o uvolnění z úřadu. Byl to naprosto rozumný požadavel a Steve to čekal, ale stejně mu to přidělalo vrásku na čele.

„Kde teď seženu někoho stejně schopného?“

Sir Nick si ho změřil svým jediným okem a řekl: „Sire, vy dobře víte, koho byste na mé místo chtěl, tak se nebojteto udělat.“

Ten starý pletichář ho měl dobře přešteného a vlastně měl pravdu. Steve opravdu kandidáta měl, jen si nebyl jist, zda ho dokáže prosadit. Ale k čertu s pochybnostmi, zařekl se, že bude dobrý král a bude měnit věci k lepšímu. Kdo jiný než on? Proto ještě ten večer nabídl kancléřské křeslo lady Margaret Carterové.

„Víš, co se bude říkat?“ zeptala se ho Peggy, když jí přednesl svou nabídku.

„Že jsi moje milenka? Ať se to někdo opováží říct nahlas!“

„Ale Steve, nahlas takové věci nikdo nikdy neříká a šeptají se už dávno, jen se lidi nemohli shodnout jestli jsem ta milenká já, Maria, Hope nebo Nataša. Takhle budou mít jasno. No co se čertíš? Je to tak a nemůžeš vyzvat na souboj každého, kdo se na mě ušklíbne!“

„Jsem král, já můžu …“

„Dobře, možná můžeš, ale dělat bys to neměl!“

„Vadí ti takové řeči?“ zeptal se po chvilce ticha Steve.

„Trochu ano, ale ne dost, abych odmítla příležitost být první kancléřkou v dějinách Hvězdné říše!“

Samozřejmě, že svým rozhodnutím vyvola poprask, ale pro Steva to byla jedna starost z krku.

Když jsou záležitosti království v dobrých rukou, mohl aspoň trávit víc času se svou matkou. Sarah už od konce května neopouštěla své komnaty, pak už ani nevstala z lůžka a hodiny, kdy se cítila dost silná, aby se těšila z návštěv svých blízkých, byly stále vzácnější.

První věc, kterou dělal Steve každé ráno, bylo poslat sluhu do matčiných pokojů, zeptat se, jak se jí daří. Jako by tou prostou otázkou mohl zahnat nevyhnutelné.

Chodil matku navštěvovat několikrát za den a zažíval návaly pošetilé naděje, kdykoliv jí bylo jen o trochu lépe.

Jako když jí zastihl na balkóně ve společnosti Sharon a dětí. Srah seděla ve svém křesle, házela si vnučkami kroužky, vesele se smála a dokonce měla opět trochu červeně v pobledlých tvářích.

Proto Steve nechtěl uvěřit, když za ním druhý den ráno, ještě dřív než stačil vstát, vklouzla Nataša. Ještě neřekla jediné slovo a on už vrtěl hlavou. Ne, ne, ne, on ještě není připravený!

„Steve, královna … zemřela ve spánku.“

Určitě se mu snažila říct ještě něco, ale Steve už neposlouchal. Přehodil přes sebe plášť a utíkal do matčiných pokojů, protože tohle přece musel být nějaký omyl.

Později ho našli sedět na stupních jednoho postranního schodiště, stále jen v plášti přes noční košili. Sharon ho vzala za ruku, Sam ho popadl kolem ramen a Steve se na ně díval, jako by je snad ani nepoznával. Ačkoliv byl obklopen přáteli, jako by mezi ním a zbytkem světa vyrostlo tlusté sklo. Nikdo nemohl pochopil hloubku jeho ztráty, připadal si strašlivě sám.

Aby zahnal podobné myšlenky, ponořil se ještě víc do práce a úplně zapomněl na svou dohodu s králem Howardem, dokud na hlavní nádvoří jeho paláce nevjel kořár se zlatým lvem na dvířkách.

Bylo to teprve čtrnáct dnů od pohřbu královny Sarah, celý dvůr byl ještě v nejhlubším smutku a příjezd hosta, vzbudil mezi služebnictvem na dvoře rozruch.

Steve se vyklonil z okna své pracovny, aby zjistil, co se děje, právě včas, aby viděl jak kočí seskočil z kozlíku a úslužně otevřel dvířka vozu.

Ven vystoupil tmavovlasý mladík v zářivém kabátci z rudozlatého brokátu a s ohrnutým rtem si prohlížel nádvoří: „Tady to teda vypadá, jak na funuse!“

Princův společník ve vojenském oděvu, který vystoupil těsně za ním ho dloubl do žeber a káravě poznamenal: „Mají dvorní smutek, Tony!“

„Co jsem slyšel, tak to není oproti normálnímu stavu žádný rozdíl!“

Steve sevřel ruku v pěst a nasupeně zabouchl okno. Toho spratka mu byl čert dlužen!

Chapter Text

Steve měl co dělat, aby během formálního přivítání prince Anthonyho zachoval dobré způsoby. Ten kluk ho iritoval každičkým gestem. I on ukazoval na povrch vybrané způsoby, ale chodil si po sále, jako by mu to tady patřilo, pohledem flirtoval s každou sukní, která byla poblíž, skládal ohnivé poklony Sharon a drze sledoval co Steve na to.

Uprostřed dvořanů v černé a šedé se naparoval jako rudozlatý páv a všichni na něj zírali jak straky, uhranuté blyštivou tretkou.

Steve se stěží zmohl na pár zdvořilostních frází, Anthonyho odpovědi přímo přetékaly ironií, ale než se stihlo rozhostit trapné ticho, zachránila situaci Sharon a zapředla s hostem konverzaci o krásách jižního pobřeží.

Steve se obrátil na princova společníka. Sir James Rhodes byl mnohem víc mužem dle jeho gusta, vzdor svému mládí nosil hodnost majora a už prvních pár otázek na vojenská témata Steva přesvědčilo, že si svou hodnost zasloužil. Tím nepochopitelnější se zdála jeho oddanost tomu zpovykanému princátku.

Princ si nechal představit Stevovy nejvýznamnější dvořany. Sama a Clinta přešel bez většího zájmu, velice srdečně se pozdravil s Peggy, vyměnil si několik napůl flirtujících, napůl vědeckých poznámek s Hope, ale před Natašou se na chvíli zarazil a pak jí až s kýčovitě přehnanou zdvořilostí pozdravil jako lady Rushmanovou.

Steve si nepatrně povzdechl. Mohl to tušit, když Nataša vysypala o princi z rukávu tolik podrobností. Krom práce pro královnu Sarah a později pro Steva, občas špiclovala i pro lorda Furyho – čas od času na pár dnů nebo týdnů zkrátka zmizela a Steve se raději neptal. Už znal Natašin příběh a věděl, proč se cítí tomu starému jestřábovi zavázaná.

Sam se nabídl, že ukáže princi jeho komnaty a jedna z prvních Anthonyho otázek byla, kde si může zřídit laboratorium. A hned měl na tuto místnost několik požadavků – musí mít dostatečně silné zdi, protože by mohlo dojít k výbuchům, v blízkosti musí být zdroj čisté vody, ale nesmí to být příliš daleko od jeho konat, nebude se přece trmácet přes celý hrad …

Steve se musel kousnout do rtu, aby neřekl něco ostrého, ale Sam jen přátelsky kývl, že to určitě nějak vyřeší.

Princ nepřestával hovořit a Steve toho měl dost. Otočil se na podpatku a zmizel do své pracovny, ať před večeří ještě něco rozumného udělá.

Když se o hodinu později dostavil do hodovní síně, byla tu už celá rodina i nejbližší přátelé, jen vznešený host chyběl.

„Princ Anthony se omlouvá, ale potřebuje si po cestě odpočinout!“ hlásil Sam.

Steve nevěděl, zda být vděčný, že se na to drzé princátko nemusí u večeře dívat, nebo má být uražen takovou nezdvořilostí. Ale stejně Anthonymu u stolu neunikl, během jídla se nemluvilo o ničem jiném a Petr, který uvítací audienci nebyl přítomen, se dychtivě vyptával.

Normálně se Steve v téhle společnosti rád zdržel, ale dnes vážně neměl náladu poslouchat další opěvování tajemného prince Anthonyho.

Na cestě zpátky do své pracovny potkal zástup sluhů s bednami a krabicemi. Z jedné bednu vykukovala křivule, tak si Steve domyslel, že jde o vybavení Anthonyho laboratoria.

Možná mu Steve křivdí a princ vynechal večeři, aby dohlédl na vybalení svých křehkých přístrojů.

Na konci skupinu opravdu kráčel někdo, kdo sluhy velmi zdvořile nabádal, aby byli opatrní, ale nebyl to mladý Stark.

Ten kultivovaný hlas patřil překvapivě mohutnému muži v omšelém univerzitním taláru. Neznámý měl v kučeravých vlasech předčasné šediny a poněkud se hrbil jako by se snažil být menší a nenápadnější, než je.

Věnoval tolik pozornosti alchymistickému vybavení, že si Steva nevšiml a málem do něj vrazil.

„Och, pardon, velice se omlouvám!“ teprve teď si Steva pořádně prohlédl a došlo mu to: „Vaše veličenstvo! Asi bych se měl představit a vysvětlit …“

„Tohle asi chápu, patříte k princově družině a dohlížíte na zařízení jeho pracovny.“

„Svým způsobem ano. Jsem vědeckým spolupracovníkem prince Anthonyho a mé jméno je Bruce Banner …“

„Ten Bruce Banner? Doktor Banner z Haarlemské univerzity?“ dokonce i Steve znal tohle jméno, Banner byl jedním z idolů Hope van Dyneové: „I do hvězdného království dolehla vaše pověst.“

„Opravdu?“ zeptal se vědec nervózně: „A co se o mně říká?“

„Že jste jedním z nejlepších lékařů naší doby. Váš lék na bahenní horečku zachránil spousty životů.“ odpověděl Steve a automaticky, protože už v té chvíli myslel na něco jiného. Jak k čertu Stark získal ke spolupráci takového muže?

Pravda Banner měl své problémy, v záchvatu padoucnice několikrát zničil laboratorium na své Alma Mater a ublížil pár kolegům. Vyvinul řadu užitečných medikamentů, ale na vlastní chorobu doposud úspěšný lék neobjevil.

Stebe musel asi chvíli hloupě zírat, protože si Banner odkašlal: „Omluvte mne, veličenstvo, ale mám ještě spoustu práce!“

„Jistě! To jsme ostatně dva. Pěkný večer!“

Steve pracoval dlouho do noci, dokud ho nezačaly bolet oči namáhané čtením pří svíčkách a pak se mu nedařilo usnout, proto z první ruky věděl, jak strávil princ Anthony svou první noc v hlavním městě.

Nad ránem ho pod obraz zpitého vedli zpátky do hradu jeho přítel Rhodes a jeden mohutný sluha, kterého mladý Stark oslovoval“Happy“. No oslovoval, prostě na něj křičel v opileckém přesvědčení, že jinak není dost slyšet.

Společnou snídani s královskou rodinou pochopitelně princ Anthony vynechal, ale sir Rhodes přítomen byl a snažil se netvářit příliš rozpačitě, když svého přítele omlouval pro cestovní vyčerpání. Steve to nejspíš měl nejspíš diplomaticky ignorovat, ale neovládl se: „Možná, kdyby jeho výsost nechodila na půlnoční procházky po nálevnách …“

Rhodes věnoval Stevovi ne zrovna přátelský pohled, ale většina lidí u stolu vybuchla smíchy. Steve se asi musel hodně mračit, protože se Sharon ozvala: „No co, je mladý, tak ať se baví!“

„Mladý, mladý, já v jeho věku …“

„Můj drahý, vy jste dost unikátní případ, nemyslíte?“ utnula ho jeho žena, tak se Steve raději věnoval svému talíři.

Dopoledne strávil Steve venku, jižní část hradeb procházela rekonstrukcí a on se chtěl osobně podívat, jak práce postupují. Poslal vzkaz, že s ním nemají počítat na oběd – nic neobvyklého, snažil se nevynechávat společné snídaně a večeře, ale pokud měl nabitý program, obědval sám ve chvilce volna. - polední jídlo nebývalo na jeho dvoře příliš formální záležitost.

Asi po hodině, zrovna když řešil se stavitelem váznoucí dodávku kamení, dorazil sluha se vzkazem od Sharon. U oběda bude přítomen i princ Anthony, proto Steva žádala, zda by si přece jen nemohl najít díru v rozvrhu.

To určitě! Ušklíbl se v duchu, princátko si na nenašlo čas už dvakrát a on by se měl snažit.

„Vyřiďte mé paní, že to doopravdy nepůjde. Musím naléhavě do kamenolomu v Queensu.“

Vrátil se až v podvečer, zaprášený, hladový a naštvaný. Musel na místě vyhodit správce, který bral úplatky a posílal kámen přednostně jinam než na královské stavby.

Opláchl se a převlékl, a protože do jídla zbývalo víc než pl hodiny, rozhodl se, že to dětem vynahradí a zamířil do komnat své ženy.

Už zpoza dveří slyšel rozjařené hlasy, smích a radostný křik své nejmladší dcery. Sluha pro něj s úsměvem otevřel dveře a ohlásil: „Jeho veličenstvo!“

Steve vešel s širokým úsměvem na rtech, připravený zapojit se do taškařice, kterou tu jeho děti provádějí, ale jakmile se rozhlédl po komnatě své ženy, ten úsměv mu zmrzl na rtech.

V kruhu královniných dam seděl princ Anthony v až nemravně krátkém purpurovém kabátci, v rukou držel malou Michelle a vyhazoval jí do vzduchu. Její sestry stály za princovou židlí a překřikovaly se: „Teď, já! Teď zase já!“

„Ach, Steve! Jsi tady. Mrzí mě, že jsi měl tak nabitý den. Pojď si k nám sednout!“ vyzvala ho Sharon a významně se na něj podívala. Steve okamžitě spolkl výmluvu, že má ještě spoustu práce. Půl hodiny ho přece nezabije a kvůli Starkovi se přece nepřipraví o čas se svými dětmi.

Zalezl na své oblíbené sedátko pod oknem a trochu mu spravilo náladu, když si mu Gwen sedla na klín a začala mu ukazovat své obrázky.

Na svůj věk byla docela šikovná a její oblíbené pohádkové postavy nebylo těžké rozeznat. A kdyby Steve přece jen ve změti žlutých čar nepoznal Zlatovlásčinu hřívu, Gwen mu své výtvory podrobně popisovala.

Poslední obrázek ale nepředstavoval pohádku, seskupení větších a menších postaviček hlídala shora jedna fialová figurka s křídly: „To je babička, dává na nás pozor z nebe! A tohle jsi ty, tohle jsem já s Mary a tadu je Petr, tohle je maminka s tetou Mariou.“

„A kde je Michelle?“ zeptal se Steve, některé členy rodiny dokázal identifikovat sám, ale obrázek byl vážně hodně zalidněný.

„Michelle je přece tady s princem Tonym!“ píchla Gwen prstem doprostřed malůvky. Steve se zamračil, ale rychle se ovládl, aby se Gwen nedotkl. Jeho dcera přece neudělala nic špatně, to tenhle naparáděný skrček se mu vetřel do rodiny.

Anthony stále seděl uprostřed pokoje, cosi vykládal a všichni na něj hleděli jak na boha. Dvorní dámy Steva příliš nepřekvapily, i on musel uznat, že je Anthony atraktivní zjev. Jenže i Petru mu visel na rtech a Sharon si cosi špitala s Marií Hillovou, dívaly se přitom na prince a smály se u toho.

„Jsem rád, že se u nás dobře bavíte, princi.“ zabručel Steve, dřív než ho jeho mozek dokázal zastavit.

Anthony se po něm otočil a s ironickým šklebem konstatoval: „Ano, bavím. Víc než bych býval čekal. U nás doma máme jedno hezké přísloví – samá práce a žádná hra udělala z Jacka hlupáka!“

Steve se napružil, ale než mohl provést nějakou zbrklost, zatahala ho Gwen za rukáv: „Pozor tati, ať neroztrháš obrázek!“

„Inu, myslím, že je čas na večeři!“ oznámila Sharon.

Po pár dnech vysledoval Steve v chování jejich hosta jistý vzorec. Noci trávil většinou po hospodách a hampejzech ve městě, dopoledne vyspával a odpoledne se buď zašil ve svém laboratoriu s doktorem Bannerem, nebo si v doprovodu svého přítele a oblíbeného sluhy vyjel do lesů. Na společná jídla s královskou rodinou nechodil moc často – snídaně na něj byly příliš brzy a u oběda a večeře záleželo na tom, zda má být přítomen i Steve.

Zřejmě byla averze vzájemná, protože kdykoliv se byli nuceni potkat, neodpustil si princ nějakou narážku na Stevovu pracovitost (stejně jako si Steve neodpustil rýpání do Anthonyho lenosti).

Rhodes i Banner byli mnohem lepší společníci. Jakmile se Steve dozvěděl o doktorově přítomnosti rozšířil pozvání k rodinné tabuli i na něj, ale chápal, že roztržitý vědec občas zapomíná na dělení dne. Ale když už přišel, vždy s rozpačitým, téměř omluvným výrazem, jako by se ujišťoval, že pozvání stále platí a snažil se nestrhávat na sebe pozornost. Obvykle se usadil vedle někoho, kdo aspoň trochu rozuměl alchymii a celý večer si se svým sousedem tiše povídal.

Sir James Rhodes nebyl tichý a nenápadný, nesl se s hrdostí člověka, který už něco dokázal a pokud měl na nějaké téma názor, nestyděl se ho sdělit. Ale dalo se s ním příjemně konverzovat o vojenství nebo lovu. Ale od Steva si oba drželi jistý odstup, snad proto, že nedokázal mít rád Anthonyho.

Steva to znovu a znovu mátlo, co dva tak rozdílní, ale ve svém oboru vynikající muži vidí v tom hedonistickém, nedisciplinovaném frackovi?

Po čtrnácti dnech se musel sir Rhodes vrátit ke svým vojenským povinnostem do Železné říše a bez jeho dohledu se choval princ Anthony ještě nevázaněji.

Steve ho naštěstí téměř nepotkával, ale na stopy jeho přítomnosti narážel neustále. Anthony byl pečený vařený na odpoledních sedáncích u královny, zaskočil si popovídat se starou známou Peggy do její pracovny v kancléřství. Honil se s dvorními dámami v zahradách a po půlnoci se vracíval podpírán sluhou ze svých tahů a vyřvával po nádvořích sprosté odrhovačky.

Vrcholem všeho bylo, když asi měsíc po princově příjezdu došel na audienci do paláce majitel jednoho luxusního nevěstince a velice poníženě, se značnými rozpaky žádal Steva o zjednání nápravy.

Králův vznešený host udělal v jeho podniku velikou útratu, kterou opomněl vyrovnat. Majitel to nechal být, protože princ se stačil stát jeho nejlepším zákazníkem a doposud bez problémů platil, ale už je to týden a stále nic.

Steva málem trefil šlak. Tohle se řešilo na veřejném slyšení, sál byl plný lidí z celé země a přítomna byla i řada cizinců – koutkem oka si všiml, jak se asgardský vyslanec Fandral chechtá do rukávu.

Steve nařídil vyplatit hostinského z královské pokladny, rychle vyřídil zbytek audiencí a pak odsoptil vyřídit si to s princem.

Předpokládal, že ho najde vyspávat po tahu v jeho pokoji, tak tam vztrl ještě dřív, než ho strážný stačil ohlásit, ale zastihl tu jen Tonyho osobního sluhu, jak mu pucuje boty.

Když Happy viděl Stevovu rudou tvář, jen si rezignovaně povzdechl: „Je v laboratoři!“

Steve zas odsupěl ven, největší nával vzteku už ho opouštěl. Zvažoval, jestli má Anthonymu dělat scénu před doktorem Bannerem, ale pak si řekl – proč ne? Aspoň si učenec přestane dělat o svém patronovi iluze.

Stejně hrubě, jako předtím do ložnice, vtrhl Steve i do princova vědeckého království, ale nenašel ho tu ve společnosti doktora Bannera.

Princ seděl na okraji stolu s bublajícími křivulemi, oblečen jen v nohavicích a ne právě čisté košili. Na dlani měl jakýsi malý předmět, který nadšeně ukazoval svému posluchači.

„Petře? Co tady děláš? Máš teď mít hodinu dějepravy!“

Petr se začervenal, ale neztratil duchapřítomnost: „To je v pořádku, otče! Dohodl jsem se s profesorem Fitzem, že přesuneme lekci na odpoledne. Princ Tony mi slíbil, že mi ukáže …“

„Je mi absolutně jedno, co ti slíbil! Nemá tě co vytrhovat z výuky!“

Jmenovaný se na Steva nonšalantně obrátil: „Tady se Petr naučí víc než nad nějakou zaprášenou učebnicí.“

„O tom vy nemáte, co rozhodopat, pane! A ty, Petře, se vrať do učebny!“

„Ale tati …“

„Už jsem řekl! Máš zákaz sem ještě někdy vstoupit!“

Petr nafoukl tváře, ale poslechl. Ovšem na odchodu práskl dveřmi způsobem, za který by se nemusel stydět ani sám Steve.

„A vy pane, si nejdřív dejte do pořádku své záležitosti a přestaňte plést mému synovi hlavu!“

Princ Anthony se ušklíbl se svou obvyklou arogancí: „Že jste úzkoprsý trouba, to už vím dávno, ale vy jste ještě navrch pověrčivý ignorant? Já tu vašemu synovi neprezentuju žádné čáry máry, ale nejnovější poznatky vědy! Ukazuji mu budoucnost!“

„Budoucnost? A co se od vás asi tak naučí? Chlastat do noci s děvkama a nechávat po sobě nezaplacené účty? K čertu s vámi, vy jeden nezvedný fracku! Když tu byl před pětadvaceti lety Howard, taky dělal vylomeniny, ale stíhal při tom i diplomacii a politiku. Nebyla mu lhostejná budoucnost vlastní země! Možná jste princ, ale znám muže, kteří mají tisíckrát víc ušlechtilosti, než vy!“

Anthony zbledl, ale Stevovi to bylo jedno: „Už mám dost toho, jak se tady roztahujete, jako by vám to tu všechno patřilo! Nebudete se vtírat k mým dětem, nebudete kazit mého syna! Nedovolím to!“

„A co když to bude přání královny? Taky jí okřiknete a umlčíte? Teď už chápu, proč vás Howard tak strašně obdivuje. Vy jste ještě horší bastard než on sám. Jemu je jeho rodina většinu času jenom ukradená, vám je ukradená a ještě jí navrch šikanujete! To, že se vám nepostaví pták, není ještě důvod, abyste kazil legraci zbytku světa!“

„Ty bastarde!“ Steve se neudržel a jednu mu ubalil. Anthony přeletěl stůl a smetl sebou půlku laboratorního skla. Baňky se s třeskotem rozbily o podlahu a jejich obsah rozprskl široko daleko.

Anthony se zvedl, setřásl ze sebe střepy a ignorujíce svůj krvácející nos, rozběhl se proti Stevovi a udeřil ho do žaludku. Během vteřiny se oba váleli po zemi a rvali jak dva malí kluci, vůbec si nevšimli, kdy se louže rozlitých chemikálií vedle nich vzňala.

Laboratorium plnil štiplavý kouř, ale oni se bili dál. Steve byl těžší a zkušenější, jeho soupeř byl zas mladší a neuvěřitelně zuřivý. Oba kašlali a z očí jim tekly slzy, ale asi by se rvali dál, kdyby do místnosti nevběhl doktor Banner následovaný stáží.

Banner hodil na hořící louži kobereček, začal po něm dupat a poručil vojákům, aby otevřeli všechna okna a odtrhli ty dva. Vojáci váhali plést se do sporu svého pána, ale pak se ve dveřích objevil Sam a řekl: „To je rozkaz!“

Sam pak Steva doslova odtáhl pryč do jeho komnat: „Zbláznil ses! Co tě to popadlo?“

„Ať mi ten zmetek už nechodí na oči!“

„No dobře, tak ho nesnášíš! Ale kvůli tomu ještě nemusíš vyvolat mezinárodní konflikt a skoro nám podpálit hrad.“

Steva konečně opustil hněv a poníženě připustil: „Tohle jsem nezvládl.“

Uvolněné místo v jeho mozku okamžitě zaplnil stud a výčitky. Zmlátil následníka zahraničního trůnu! A proč vlastně? Že, je to nevycválaný fracek? A nepředvedl právě sám, že není o mnoho lepší? A křičel na Petra!

„Ach bože! Same, co to dělám?“

„Víš, co? Dnes už radši nedělej nic a zítra to zkusíme dát nějak do pořádku.“

„Hej, Same! Jednu věc musím udělat ještě dnes. Pošli někoho ke Starkovi, aby mu vzkázal, že se omlouvám ze své nepřijatelné chování! Pochopím, pokud po dnešním incidentu bude chtít odjet, ale pokud se rozhodne zůstat, slibuju, že už se podobná situace nebude opakovat.“

Ne, pořád toho zmetka neměl rád, ale takhle se přece chovat nemůže!

Vůbec ho nepřekvapilo, když mu Sharon vzkázala, že bude lepší, pokud dnes vynechá společnou večeři, že mu jídlo nechá poslat do jeho komnat. Popravdě ani neměl hlad a styděl se přijít komukoli na oči.

Podobně jako jiné noci, kdy se mu nedařilo spát, snažil se unavit ve cvičební hale. Měli tu několik cvičných panáků z pytlů a slámy a také velká kožený vak, napěchovaný zrním, na kterém se cvičily rohovnické údery. Vybít si frustraci na těhle pomůckách obvykle pomohlo, ale tentokrát Steve bušil do svých imaginárních nepřátel, až mu krvácely klouby.

Ráno u snídaně he čekala celá plejáda nespokojených tváří, někdo se tvářil nesouhlasně, někdo přímo naštvaně, jeho holčičky si ho měřily veděšenými pohledy a Petr ho rovnou ignoroval.

Steve to všechno strpěl, protože si to zasloužil. Snesl i úšklebky vyslanců během dopoledních audiencí, jen Fandral se dobromyslně ušklíbl, že teď si tu konečně připadá jako doma.

Během dopoledne také dorazila formální omluva od jeho soka. I princ Anthony přinejmenším slovem litoval své neuvážené reakce a navrhoval svůj odjezd, pokud snad hostitele něčím urazil.

Po obědě za Stevem přišla Peggy, ale málem jí nepustil ke slovu: „Já vím, já vím. Zachoval jsem se jako idiot, prostě mi přeskočilo! Nechci, aby na nás museli být Železní naštvaní. Už jsem mu poslal svou omluvu, tak mu prosím vyřiď, že může zůstat. Já se mu vynasnažím vyhýbat. Ano?“

„Steve, děje se něco? Nechceš si promluvit?“

„A o čem? Jsem v pořádku, možná trochu přetažený. To je všechno!“

Peggy se pochybovačně podívala na jeho ovázané ruce, ale už nic neřekla a vzdálila se.

Princ Anthony zůstal. Steve se nabídl, že zaplatí škody na laboratorním vybavení, tak za ním princ poslal Bruce Bannera se seznamem.

Vědec uctivě čekal, než si Steve soupis přečte a pak si odkašlal: "Většina lidí mně nezná pro mé akademické úspěchy, ale kvůli mým záchvatům. V době, kdy jsem usilovně pracoval téměř bez oddechu, bývaly tyhle epizody mnohem častější. Ale přinutil jsem se odpočívat a jeden mudrc ze země Vycházejícího Slunce mě naučil techniky, jak zklidnit mysl, uvolnit se a těšit se z prostých věcí kolem sebe.“

„Dobře pro vás doktore. Vyřiďte Jeho výsosti, že zaplatím všechno, co zde sepsal.“

Stark tak mohl pokračovat ve svých bádáních, flirtování s dámami a sedáncích u královny. Snad jen jeho noční návštěvy podhradí byly řidší nebo přinejmenším tišší.

Petr byl na otce stále naštvaný, mluvil s ním jen když byl tázán a odmítl Steva doprovodit na vyjížďku do lesa nebo si společně zašermovat, protože přece nemůže narušovat svou výuku.

Poprvé si ho Steve málem podal za drzost, ale usoudil, že dalším výbuchem vzteku svému vztahu se synem nijak nepomůže.

Byl začátek srpna, slunce hřálo, fontány v zahradách zurčely, a protože období nejhlubšího dvorního smutku skončilo, pořádala královna Sharon malý koncert mezi květinami.

Princ Anthony – Tony, jak mu už skoro všichni říkali, se stal přirozeným centrem oslavy. Zrovna s obřadnou elegancí žádal o tanec lady Melindu, která ho se smíchem plácala vějířem, že si má najít nějakou mladší tanečnici. Princ jí galantně oponoval, až mu nakonec podala své rámě.

Všichni se dobře bavili, děti se honily mezi záhony jiřin, Sharon se smála ve společnosti svých sester a lady Hillové. Dokonce i Bruce Banner se nechal přesvědčit k účasti a teď postával s číškou vína v ruce poblíž altánku a konverzoval s Natašou.

Jen Steve stál stranou. Jako král po boku své ženy celou slavnost zahájil, ale jakmile se všichni rozešli za svou zábavou, přestěhoval se do stínu kamenného portálu a jen se díval.

Mladý Stark plul zahradou s tak zatracenou samozřejmostí. Přirozený šarm dokázal podtrhnout skvělým stylem, s každým se dovedl bavit, před dámami nebyl prkenný. Byl tak přirozený ve všem, co měl Steve tvrdě vydřené. Kdyby dovedl věnovat jen zlomek svého času vážným věcem, bude z něj vladař, jaký hravě strčí Steva do kapsy. Je tohle důvod, proč ho Steve od prvního pohledu tak strašně nenávidí? Žárlí snad na člověka, co s ním ani nepřišel soupeřit?

Slavnost se protáhla do noci, i večeře se podávala pod širým nebem. Byl to po všech stránkách úspěch. Jen Steve se cítil divně.

Udělal proto něco, čemu se obvykle vyhýbal, protože nechtěl své ženě narušovat soukromí, ale snad ještě není příliš pozdě a Sharon se ještě neuložila k spánku.

Zaklepal na dveře jejích pokojů a služebná ho upozornila, že její veličenstvo už je v ložnici.

„Jestli ještě nespí, nezdržím jí dlouho.“ řekl omluvně a proklouzl dovnitř.

Sharon už opravdu byla v nočním úboru, seděla před velkým zrcadlem a Maria Hillová jí rozčesávala vlasy.

„Ehm, já … omlouvám se, že ruším, ale chci slyšet tvůj názor. Jsem mizerný král?“

Sharon se překvapeně otočila od zrcadla: „Co tě přimělo takhle přemýšlet?“

„Jestli jde o ten incident s princem Tonym, to už všichni pustili z hlavy.“ přidala se Maria.

„Jeho všichni milují, ani se nemusí nijak zvlášť snažit. Všichni mu všechno hned odpustí a já … co dělám špatně?“

„Vlastně vůbec nic, Steve. Strašně se snažíš, pořád pracuješ. Možná až moc. Kdy jsi naposledy udělal něco jen tak, pro radost. I kreslit jsi prakticky přestal.“

„No dovol, kreslím přece našim dětem a hraju si s nimi, kdykoliv mi čas dovolí. To dělám rád!“

„Ale děláš to pro ně, ne pro sebe! Nikdy neděláš nic, co není tvá povinnost nebo služba druhým. Kreslíš obrázky našim holčičkám a ony to milují, ale nikdy nevezmeš do ruky skicář a tužku jen tak, protože máš chvilku volného času. Všechno, co ostatní považují za zábavu děláš kvůli něčemu – lovy, aby se pobavil dvůr, výcvik jako přípravu na boj. Nic neděláš jen tak, pro radost.

Tony se umí jen tak bavit a dokáže tu uvolněnou radost kolem sebe šířit.“

Steve překvapeně zamrkal, jak se snažil odpověď zpracovat. Pak z něj vypadlo: „Děkuju za upřímnost. Dobrou noc!“

Teprve, když už byl na půli cesty do vlastních pokojů, došlo mu, že mezi povinnosti Marie Hillové vůbec nepatří, dělat královně komornou. A že vlastně nemá žádný oficiální důvod, být pozdě večer u Sharon jen v noční košili. Kdy se to sakra stalo?

Počítal s tím, že se to dřív nebo později stane, zvlášť, když po narození Michelle ukončili všechny manželské aktivity. Jednu dobu už si skoro myslel, že to je Sam. Ale když Sam požádal o ruku Sharoniny mladší sestry, musel Steve tuhle myšlenku zavrhnout, tohle by Sam neudělal, aby si vzal sestru své milenky. Takže Maria? Je asi vážně tupec, že ho taková možnost nenapadla.

Vždycky měl vůči ní trochu provinilý pocit. Kdysi jí dal dohromady s Brockem Rumlowem, aby z ní za pár let na to udělal vdovu. Přál jí to, přál to i Sharon, ale současně ho zavalila příšerná, tíživá samota. On nemá svou spřízněnou duši a nikdy mít nebude.

Zavřel se ve své ložnici, schoulil do přikrývek a vzdor teplé, letní noci se začal třást. Jako by byl zase malý, neduživý kluk, který nedokáže dostát nárokům světa kolem sebe. Najednou se nedokázal nadechnout a když konečně překonal bariéru ve svém hrdle, vypravil ze sebe vzlyk. Jeho tělo se rozhodlo vyplavit ze sebe všechny slzy, které si v životě zakázal prolít a rozhodlo se to udělat hned.

Chapter Text

Půlroční pobyt prince Anthonyho na Rogersovském dvoře se ukázal jako velice významný. Princ tu nalezl řadu kontaktů, které mohl za krátko jako král uplatnit.

On sám přinesl na sever nové kulturní trendy, včetně kabátců tak krátkých, že se nad nimi mravokárci pohoršovali. Král Steven také začal v tého době pořádat více zábav a ukazovat se častěji na veřejnosti při neformálních příležitostech.

Anthonyho návštěva v Hvězdné říši také povzbudila čilejší myšlenkovou výměnu mezi předními učenci obou zemí.

Ráno si Steve připadal trapně, utápět se v sebelítosti mu vždycky bylo proti srsti. Ale přiznat si vlastní limity a nedostatky vlastně vůbec není zlé, jen místo naříkání nad tím, co nemůže mít, se musí soustředit na to, v čem je dobrý a mít může.

A jedna z věcí, ve kterých Steve vynikal, bylo strategické plánování. Proto ještě dřív, než se celý hrad začal probouzet, měl rozmyšleno, co a jak udělá.

Začal tím, že ještě před snídaní zašel za synem. Petr si ho měřil podezíravým pohledem, když se tak nečekaně zjevil v jeho pokoji a ne zrovna nadšeně mu odpověděl na pozdrav.

„Pořád se na mě zlobíš, že? A naprosto oprávněně, zachoval jsem se nesmírně hloupě a přišel jsem se omluvit.“

„Vážně?“

„Ano, omlouvám se, že jsem se tak rozčílil, když jsem tě našel ve společnosti prince Anthonyho v jeho laboratoriu.

Přiznávám, že se mi moc nelíbí, jak se baví po nocích. Měl jsem strach, že by na tebe mohl mít špatný vliv a vůbec jsem nevnímal, že se od něj můžeš přiučit i řadu pozitivních věcí, protože ani já nejsem dokonalý a jsou oblasti, ve kterých nejsem zrovna skvělým vzorem. Takže … omluva přijata?“

Petr ho objal: „Omluva přijata!“

„Ještě se půjdu omluvit princi Anthonymu. A pokud bude stále ochoten tě učit, můžeš se pod jeho vedením vzdělávat ve vědách – za předpokladu, že nebudeš zaostávat v ostatním učení.“

„Vážně?“ Petrovi se rozsvítily oči a jeho sevření zesílilo.

„Vážně!“

„Děkuju! Děkuju!“

„Vůbec není za co, synu!“

Steva těšila Petrova radost, i jejich usmíření, ale cítil jistý smutek, že už není jeho prvním vzorem. Vážně je tak zatraceně ješitný?

Z rozhovoru s princem měl ještě větší nervy než z omluvy Petrovi. Tentokrát nikam nevtrhl jako velká voda, ale nechal se formálně ohlásit a počítal i s možností, že bude odmítnut. Nicméně princův osobní sluha otevřel dveře vyzval Steva ke vstupu.

Anthony vypadal poněkud unaveně, ale rozhodně ne jako po flámu, možná jen dělal celou noc pokusy. Ale i přes pobledlou tvář a kruhy pod očima, byl elegantní jako vždy. Šedé, upnuté nohavice krásně doplňovaly krátký kabátec v jeho oblíbené rudé barvě, bradku měl bezvadně zastřiženou a tmavé oči si Steva zvědavě měřily.

„Přišel jsem se omluvit!“

„Nemáme tohle už zdárně za sebou? Vyměnili jsme si zdvořilé dopisy a můžeme popojet dál. Howard vám nevyhlásí válku za to, že jste mi dal po ústech.“

„Nejde mi o nějaké formální urovnání vztahů s Železnou říší. Přišel jsem se omluvit vám, osobně a naprosto upřímně. Zachoval jsem se naprosto idiotsky.

Nemám právo odsuzovan váš životní styl a vaše volby, když vůbec nevím, co k nim vedlo. Nic o vás nevím …“

„To není tak úplně pravda. Poslal jste na mě svou zrzavou špionku.“

„Tuhle práci nedělala na můj příkaz, ale to není podstatné. I kdybych jí opravdu poslal já, jediné, co přinesla, jsou dojmy a drby. Namlouval jsem si, že jsem lepší, než abych soudil člověka podle tak povrchních zdrojů, no největší iluze má člověk sám o sobě.

Vlastně vám závidím.“

„Vy, mně?“

„Máte úžasný dar přirozeně okouzlovat, umíte s kýmkoli promluvit, jako byste ho znal roky. Šíříte kolem sebe radost, jednou z vás bude skvělý král.

A moje žena má pravdu. Jste mladý, máte nárok se bavit a nedovolte, aby vás hloupé řeči zahořklých dědků, připravily o radost ze života.“

„Vy přece nejste žádný dědek!“ usmál se princ.

„Ale často se tak chovám!“

„Jen občas! Rvát se umíte jako kluk!“ rýpnul si princ, ale tentokrát to neznělo jízlivě.

„I já vám dlužím skutečnou omluvu. Ani já vás doopravdy neznám, vím o vás jen tolik, co mi navykládal Howard. Měl jsem tušit, že ho mám brát s rezervou, ale v posledních pár letech o vás přede mnou prakticky nezavřel ústa. Byl jste nedostižný vzor dokonalosti, kterému bych se měl přiblížit, ačkoliv vyrovnat se mu nedokážu.“

„Teď se musím podivit zase já? Já a vzor vší dokonalosti? Jak na to přišel? Když tu před lety byl, sotva si mně všiml. Byl jsem jen hloupý, neduživý kluk a on měl hlavu plnou zábavnějších věcí. Když už si někoho z dětí všiml, tak Peggy, s tou se mohl alespoň chytře bavit.“

„Ale přesto, od osmnácti jdete od úspěchu k úspěchu, vyhráváte bitvy, zametl jste se zrádci, mát vzornou rodinu. Tak strašně jsem toužil najít na vás něco špatného … při té naší neslavné konfrontaci jsem vám také řekl několik věcí přes čáru. Ani já nevím, jaké jsou vaše důvody!“

„Mnohem méně ušlechtilé, než se o mě říká, jak zjišťuji. Otce by asi potěšilo, že se mu povedlo tak dobře ututlat náš rodinný skandál.“ zabručel Steve.

Princ Anthony překvapeně zvedl obočí, ale nezeptal se.

„A ještě jedna věc. Smí zas Petr za vámi do laboratoria?“

„Určitě! Přijďte někdy taky!“

„Já? Jsem v záležitostech alchymie úplný ignorant, většinu času nebudu mít ponětí, o čem hovoříte!“

„Nebojte se, základy rychle pochytíte!“

Nálada v královské domácnosti se přímo obratem zlepšila. Nikdo už se na Steva u jídla nemračil, Peggy, Sam a ostatní byli samý úsměv, když s ním řešili vládní záležitosti. Sharon měla výbornou náladu, jeho holčičky kolem Steva zas poskakovaly a Petr s ním mluvil. Dokonce se u oběda zeptal, jestli ho Steve vezme na příští vyjížďku do lesů.

„Samozřejmě, stejně jsem minule nakonec nikam nejel.“ odpověděl a jak to vyslovil, uvědomil si, že vážně nedělá nic sám pro sebe. Natolik si zvykl potlačovat vlastní přání a touhy, že ani nevěděl, jak začít.

Několik dalších dnů nedokázal setřást podivnou melancholii, pocit, že ho život jen tak míjí. Jedno odpoledne už měl vyřízené všechny listiny, které mu Sam nachstal na okraj stolu. Jistě by se našlo tisíc jiných potřebných věcí, které mohl dělat, ale výjimečně se zarazil. Co by dělal, kdyby nic nemusel? Těžká otázka.

Zazvonil na sluhu: „Zjistěte mi, co právě podniká muj syn!“ žádnou lekci by teď Petr mít neměl, třeba bude on mít nápad, co by chtěl dělat.

„Jeho výsost Princ Petr je právě u jeho výsosti, prince Anthonyho! V laboratoriu.“

„Aha! Děkuji!“

Trochu čára přes rozpočet, tak co kdybu vzal Starka za slovo a šel se na ty jejich experimenty podívat. Akorát mu přišlo hloupé si tam jen sednout a zírat, tak se stavil v dětském pokoji pro skicář, aby si nějak zaměstnal ruce.

V laboratoři jen špitnul: „Nedejte se rušit!“ a usadil se na okenním parapetu. Petr i Anthony se po něm několikrát otočili, ale během čtvrt hodiny se zase zabrali do práce a zapomněli na jeho přítomnost.

Steve měl pravdu, nerozumněl ani desetině toho, o čem mluvili, ale nemusel rozumněl alchymii, aby poznal, jak jsou nadšení. Tenhle experiment měl navíc i mechanickou část, látka, kterou se snažili namíchat, měla být nalita do náramku podobného přístroje a odtud vystříknuta. Bude to tedy zbraň? Steve potlačil nutkání zeptat se, zda je to nebezpečné. Princ jistě ví, co děla a Steve nechtěl narušit křehký mír mezi všemi zúčastněnými, zpochybňováním Anthonyho kompetencí.

Raději se chopil tužky a skicoval baňky a křivule plné slunečních odlesků a dvě skloněné siluety v pozadí.

Najednou princ nasadil Petrovi tu věc na hápěstí a namířil mu ruku ke stropu. Steve odhodil skicák a sledoval, jak z náramku vystříkl proud bílé tekutiny a uchytil se na klenbě, jako nějaké lepkavé lano. Petr za něj zkusmo zatahal a pak si s Tonym padli do náruče a začali se plácat po zádech: „Ano! Funguje to! Dokázali jsme to!“

V ten moment se lano rozpadlo na slizovitou kaši a steklo jim oběma na hlavy.

„K čertu!“ ulevil si princ a pak se oba rozesmáli a Steve se smál s nimi.

„Co to u všech svatých bylo?“

„Tekuté lano, přinejmenším pokus o něj.“Anthony se natáhl pro kus čistého plátna a snažil se opucovat sobě i Petrovi vlasy.

„Víte, jak by to bylo užitečné třeba při obléhání nebo překonávání řeky tam, kde nejsou mosty!“

„Obávám se, že tak rychlé vojáky, aby ho stačili použít, nemám.“

„Tohle byl jen první pokus, budeme formuli vylepšovat aby lano vydrželo stabilní nejméně hodinu. Vlastně mě na tenhle nápad přivedl tady Petr. Fascinují ho pavouci a jejich sítě. Vzhledem ke své tloušťce, mají neuvěřitelnou nosnost a výdrž – kdybych se dokázal pavoučímu vláknu alespoň přiblížit …“

„No, my bychom se teď měli přiblížit k večeři.“ konstatoval Petr, kterému hlasitě zakručelo v břiše: „Jen nevím, jestli nás maminka v tomhle stavu postí do hodovní síně.“

„Chtělo by to koupel, ale tu už asi nestihneme.“ zabručel princ a díval se na svou zruinovanou košili.

„Když se zaručím, že se pořádně vykoupete později, jistě vám bude odpuštěno.“ usmál se Steve, který právě dostal nápad. Petr i Anthony se po něm tázavě podívali, ale on řekl jen: „Sejdeme se hned po večeři u stájí!“

Sharon jejich legračně slepené vlasy přešla s úsměvem, jen napomínala Petra, aby nehltal jako vlk. Nebyl jediný, kdo se na tajemnou podvečerní vyjížďku velice těšil. Steve nemusel čekat na žádného opozdilce, sešli se všichni tři už v bráně do předhradí.

Petr rychle pochopil, kam jedou a radostně se křenil: „Vážně, otče?“

„Slíbil jsem vám přece koupel.“

Minuli velký kamenolom, projeli městem Queens a zamířili do lesa. Když minuli poslední budovy, princ trochu znejistěl, nejspíš čekal, že zůstanou v dosahu civilizace, ale protože Petr nadšeně cválal dál, pokračoval i on.

Najednou se před nimi stromy zase rozestoupily a většinu obzoru zaplnila téměř kolmá skalní stěna.

„Co to je?“

„Kamenolom, bývalý. Těžilo se v něm naposledy za mého dědečka, ale začal se plnit vodou.“ odpověděl Steve.

Nedaleko nich se ve vodě cákala skupinka venkovských dětí, ale Steve pobídl koně na vedlejší pěšinu: „My si najdeme trochu privátnější místo na koupání.“

Objeli lomové jezero ze západní strany až našli jakousi zátočinu. Petre nedočkavě sesedl a honem přivazoval svého koně.

Steve se zarazil: „Zapomněl jsem se zeptat, jestli umíte plavat, je tu celkem hluboko.“

„Bez obav, umím!“ odpověděl princ, ale stejně se tvářil trochu nejistě.

Petr je oba předběhl a na kraji kamenné plošiny už ze sebe nedočkavě svlékl vestu, košili i nohavice. Sklonil se k hladině, aby si opláchl obličej, hruď a zátylek, jak ho to otec učil a pak už na nic nečekal a tak jak, byl, jen v rouše Adamově skočil do vody.

Za okamžik se vynořil nad hladinou, vyprskl vodu a halasně své dospělé průvodce vyzýval, aby ho následovali.

„Tak jdeme, ne?“ Steve vykročil na kamenné plato a cestou se začal rozepínat opasek a pak se pustil do boje se šněrováním na kabátci. Princ Anthony byl při svlékání obratnější, ale hned po svrchním oděvu se pustil do nohavic a teprve, když tu stál jen v košili, zaváhal.

„V Hvězdném království se i králové koupou, jak je Bůh stvořil.“ smál se Steve a přišlo mu legrační, kterak se mladík s pověstí prostopášníka zdrhá obnažit před jinými muži. Pak ho to ale trklo.

„Nemusíte se bát, že mi ukážete něco, co jsem ještě neviděl!“

„Nebochybně, když jste taky chlap!“ odsekl princ trochu dotčeně.

„Nemyslel jsem dole, ale nahoře.“ odpověděl Steve, který se konečně propracoval k sundání vlastní košile a předvedl Anthonymu svůj hrudník poznamenaný četnými jizvami.

Teprve pak si princ stáhl svou halenu a ukázal velmi pěkně vypracovaný hrudník, který brázdila podivná, hvězdicovitá skvrna přímo uprostřed.

Steve ani moc nezíral, protože už to věděl od Nataši, ale stejně to muselo být hnusné zranění, napadlo ho.

Pak ho Anthony překvapil podruhé, místo aby se zbrkle vrhl do vody, jak to Steve čekal, osvěžil se nejprve stejným způsobem jako jeho průvodci. A hned v zápětí udělal do vod kamenolomu nádhernou šipku.

Pak už si jen užívali, cákali po sobě, skákali do vody a a dali si závod k protějšímu břehu. Steve se sice snažil nepouštět z dohledu Petra, ale chlapec se jich většinou nadšeně držel.

Teprve když se začalo povážlivě šeřit, vylezli konečně z vody a začali se zas oblékat. Steve se usilovně snažil moc nezírat, ale na prince Anthonyho byl hezký pohled. Nebyl sice tak vysoký, ani mohutně stavěný jako Steve, ale rozhodně byl fit.

O d toho dne si Steve naordinoval strávit každý den hodinu něčím, co nemusel dělat – i kd y by to mělo být jen zírání z okna do zahrady. A jednou do týdne spáchat něco podobně příjemného jako byla koupel v kamenolomu.

Podnikl ledacos, o čem zjistil, že ho těší. Když byl ve městě pravidelný páteční trh, vypravil se na něj v doprovodu Sharon a dětí. Vzbudil trochu rozruch, obyvatelé hlavního města nebyli zvyklí vidět svého krále jen tak se courat po náměstí od stánku ke stánku, ale bylo to příjemné.

Konečně si poseděl v hradním sklípku s Natašou, Samem, Clintem a pár dalšími. Opravdu poseděl až do noci, ne že zmizel po jednom nedopitém poháru, dřív než se zábava rozjela.

Začátkem září sebral své nejbližší a vypravili se do malého hradu na jezeře, který si nechali postavit Stevovi rodiče jako letní sídlo – ať si děti ještě užijou slunce, než vypukne podzim.

Steve toho podnikal hodně, ale valná většina jeho nově objevených volnočasových aktivit nějak zahrnovala prince Anthonyho – Tonyho. Konečně i oni dna přešli na tykání a křestní jména.

„A vážně si sebou nemůžu vzít laboratoř?“

„Je to jen malý zámeček a budeme tam jen čtrnáct dní, to ani nestojí za to!“

„A co tam budu celých čtrnáct dnů dělat?“

„Pozorovat hvězdy, lovit ryby a nahánět Sharoniny dámy – možná sebou nebere celý fraucimor, ale sama nepojede a když jí pěkně poprosím, vezme jen ty mladé, hezké a svobodné.“

Tony zvedl obočí: „Kam se poděla tvá mravopočestnost?“

„To, že mě některé zábavy nechávají chladným, ještě neznamená, že je musím kazit taky ostatním.“

Tony zvedl obočí ještě výš: „Jestli jsem příliš impertinentní, tak stačí říct, nemusíš mězase  hned praštit, ale proč …?

Než jsem přijel, slyšel jsem o tobě spoustu věcí, nejen od Howarda, které si dost odporovaly. Obklopuje tě řada žen, dosadils je na vysoké posty, jaké se ženám obvykle nedávají. Samozřejmě, že se říká, že jsou to tvoje milenky – ta, ona, nebo rovnou všechny. Nejdřív jsem si myslel, že na tom musí být něco pravdy – proto jsem byl tak naštvaný, když jsi mi vyčetl mé zábavy, měl jsem tě za mizerného pokrytce.

Jenže nejsem hluchý ani slepý, ty nesdílíš lože ani se svou zákonnou manželkou, přinejmenším ne v poslední době. Takže co? Nějaký úraz, zranění z boje?“

„Doktoři Sharon další těhotenství nedoporučili. Nikdy je nezvládala moc dobře a porod Michelle byl hodně komplikovaný. Nebudu riskovat její život kvůli vágní vyhlídce na druhého syna. A popravdě …“ Steve byl překvapený, s čím se právě hodlá svěřit, ale měl pocit, že Tonymu v tomhle ohledu může věřit, nanejvýš se připraví o potěšení společných koupelí.

„A popravdě, ulevilo se mi, protože mě dámy zkrátka … nepřitahují.“

„To jako vůbec? Ani trošičku? Existuje dost lidí, které to táhne oběma směry, ne nutně půl na půl, třeba já to mám tak devět ku jedné ve prospěch žen, ale …“

Tentokrát to byl Steve, kdo nevěřícně zíral.

„Co je?“

„Jak se můžeš tak klidně přiznat k něčemu, co je proti všem zákonům pozemským i církevním. Vždyť ti za to můžou rozpárat břicho a namotat střeva na rumpál nebo …“

„U vás se ještě praktikují tak barbarské tresty?“ zamračil se opovržlivě Tony.

„Oficiálně už ne, ale stejně se to pořád děje, zvlášť v odlehlejších oblastech. Myšlení lidí se mění jen pomalu. Netvrď mi, že u vás je to o tolik lepší! Sotva si dovedu představit, že by ses po Howardově dvoře otevře promenádoval ruku v ruce s milencem.“

„To samozřejmě ne, ale odsouzen za sodomii u náš už dávno nikdo nebyl. Pokud jsi diskrétní, můžeš si v Železném království dělat cokoliv. Jediná dvě pravidla zní, nesmíš ohrozit obchodní vztahy a Howardovu reputaci.“

„Takže on to o tobě ví?“

„A je mu to úplně jedno.“ ušklíbl se Tony a pak se zamračil: „Hádám správně, že tvému otci to lhostejné nebylo.“

Steve jen zavrtěl hlavou.

„Tohle je ten skandál z tvého mládí, který se podařilo ututlat? Přistihl tě s urostlým gardistou?“ uculil se Tony pobaveně, ale když viděl Stevův výraz, zase zvážněl.

„Potrestal toho druhého, i když jsem trval na tom, že to byla moje iniciativa. Vlastně potrestal spoustu lidí, které podezíral, že o tom věděli – ze dne na den rozpustil mou družinu, propustil některé učitele. Slíbil, že projevy své nemilosti zmírní, jakmile se ožením a zplodím syna.“

„Aha.“ odpověděl Tony a pak zůstal zírat do prázdna, jako by o něčem zuřivě přemýšlel.

Po chvilce ticha Steve rozpačitě začal: „A p okud jde o naše společná koupání, chápu, že už nebud e š mít zájem, ale chci tě ujistit …“

„A proč bych už neměl mít zájem? No tak oceníš pohledem mé neodolatelné pozadí, já takové věci dělám pořád. Nikdy jsem se nestyděl za to, čím mě příroda vybavila. Nahý nechodím jen proto, že bažím po tom, aby všichni obdivovali můj skvělý vkus a nedostižný styl!“ odpověděl mu Tony s kamennou tváří a Steve se musel rozesmát: „Ty jsi ale kašpar!“

„Jistě, že jsem. Se mnou je totiž zábava!“

„Neprovokuj, nebo přesvědčím svou ženu, aby sebou vzala jen staré, zbožné matrony!“

Nakonec to byly báječné dva týdny, ačkoliv sebou Sharon nevzala žádnou dvorní dámu a jen nezbytné množství služebnictva.

Z e Stevova nejužšího okruhu přátel se zůčastnil i jen Maria s dětmi, Sam s ženou a synem, Nataša a Clint. Hope měla na konec léta vlastní plány a Peggy zůstala v hlavním městě – někdo musel udržovat státní loď ve správném kurzu, ale přijela je s manželem a dětmi navštívit alespoň na víkend.

Tony s sebou krom nezbytného Happyho vzal i Bruce: „Neuškodí mu, když se taky trochu povyrazí!“

A měli ještě jednoho nečekaného společníka. Třetí den jejich pobytu na vodním hrádku se strhla prudká bouře, která celou společnost zahnala dovnitř.

Zrovna řešili náhradní program na odpoledne, když do hlavní síně vrazil neohlášený host. Sluhu, který chtěl jeho příchod oznamit, nechal daleko za sebou.

Tony při jeho příchodu nepatrně strnul, ale jednak působil neznýmý urozeně a také ho ostatní očividně znali.

Steve vstal od stolu a šel hosta přivítat: „Thore!“

„Příteli Stevene! Řekli mi, že tě naleznu zde!“ Thor ho dle svého zvyky sevřel ve svém medvědím objetí a pak se začal vítat i s ostatními. Dámy bez rozpaků líbal na obě tváře, děti zvedal do náruče a mužům drtil hrudníky, ale když se dostal k Petrovi, který očividně nechtěl být posuzován jako dítě, klekl si a své obří paže kolem něj sevřel jen zlehka.

Než se dostal až k Tonymu, už tu byl i Steve: „Představím vás a doufám, že nelpíte na protokolu, protože nemám tušení, kdo má mít v téhle situaci přednost.“

Na Tonyho tváři bylo vidět, že se dovtípil, ten druhý musí být také následník trůnu a ve správném věku a v dostatečně přátelských vztazích s Hvězdnou říší, aby se tu objevil tak neformálně, byl jen jeden.

Proto pohotově zareagoval: „Vžducky jsem chtěl navštívit proslulý Asgard a je mi ctí konečně osobně poznat dědice tamního trůnu!“

Thor tak rychlý nebyl, proto musel počkat, až Tonyho představí Steve, ale pak roztáhne svou náruč, pomačkal i Tonyho žebra a zaburácel: „I já jsem poctěn, že mohu konečně pozdravit slovutného Železného prince! Každý Stevenův přítel je i mým přítelem!“

„Co tě sem přivádí, Thore?“ zeptal se Steve, když bylo vítání u konce.

„Přijel jsem navštívit lady Jane!“

„Jeho snoubenka!“ špitla Tonymu zezadu do ucha Nataša.

„Tak proč nejsi s ní? Selvigův hrad jsi už dávno minul.“

Plavovlasý obr zrozpačitěl: „Inu, chtěl jsem jí překvapit, tak jsem předem nenapsal a …“ pokrčil rameny.

„A nezastihl jí doma.“ dopověděl za něj Steve.

„Ale mám od otce svolení pobýt tři týdny, takže mohu strávit týden s vámi, než se Jane vrátí!“ Thorova tvář se opět rozzářila.

Thore se pak odebral převléknout z mokrého oblečení a Tony se nechal uvést do obrazu.

„Netušil jsem, že si asgardský princ našel nevěstu tady, vlastně že si vůbec našel nevěstu!“

„Král Odin s tím zatím není úplně srozuměný, takže to ještě nevyhlásili veřejně.“

„Co je ta lady Jane vůbec zač, že s ní Odin není spokojen?“

„Padlo tu jméno Selvig. Je to ten Selvig? Doktor Selvig, autor četných astronomických pojednání?“ vložil se do debaty Bruce.

„Ano, přesně ten!“

„Ale ten přece nemá děti, má kněžské svěcení! Teda ne, že by se to absolutně vylučovalo, ale Selvig mi přišel jako typ, co bere svůj slib čistoty vážně.“ mudroval Tony.

„Jane je jeho neteř, ale když osiřela, vzal si jí Selvig k sobě, stejně jako potom Darcy, dceru své druhé sestry. Obě dvě jsou velice vzdělané, strčí do kapsy kdejakého univerzitního profesora.“

„Jak proboha Thor přišel k takové dívce?“

„To ti u večeře určitě moc rád odvykládá.“ zašklebila se Nataša a Steve dodal: „Řekněme, že je to další člen spolku „komplikované vztahy s otcem“. Odin ho v záchvatu hněvu na pár měsíců vyhnal, a tak Thor skončil tady.“

Asgardský princ se na příštích pár dnů stal středobodem pozornosti, což Stevovi vůbec nevadilo. Jednak měl Thora rád a také si takhle opravdu odpočal. Sedl si někam do kouta se skicákem a sledoval, jak se plavovlasý princ předvádí.

Zvláštní, že Thorovo obří sebevědomí Stevovi nevadilo, zatímco s Tonym se na začátku tak tvrdě srazili. V čem byl rozdíl?

Někdo by možná řekl, že s Thorem si jsou podobnější, ale Stevo to odsoudil jako povrchní dojem, založený na tom, že byli oba zdatní vojáci, plaví a urostlí – Thor byl dokonce ještě o kousek vyšší a širší v ramenou.

Ale Thor byl svým způsobem velice prostý. Ne nutně hloupý, byl třeba dost dobrý taktik, ale jako stratég už nevynikal. Žil tady a teď, o málo čem pochyboval a jeho myšlenky byli velice, velice přímé.

To Steve už o sobě věděl, že dokáže skvěle klamat a přetvařovat se, jako generál, jako politik i jako soukromá osoba. Někdo jiný na povrchu, někdo jiný uvnitř.

V tomhle si byli daleko podobnější s Tonym, vnějškově se nemohli víc lišit, ale oba prožili něco, co je přimělo stáhnout se do sebe a světu ukazovat jen fasádu, tu jedinou stránku své osobnosti, kterou svět chtěl vidět.

Dny ubíhaly příjemně, chodili na procházky do okolních skal, Steve sem tam přebral nějakou poštu z hlavního města, večer se nad pohárem vína trumfovali v zábavných a dobrodružných historkách, ale hlavně se koupali.

Příhodné místo pro vstup do vodu bylo přímo u paty hradu a vedla sem proto malá dvířka. Steve už před časem nechal ve vodě instalovat zařízení, které okoukal na cestách do přímořských oblastí, jakousi plovoucí ohradu s posuvným dnem, ve které se děti mohly bezpečně učit plavat.

Petr plaval jako štika, Mary už se také udržela bezpečně nad vodou, ale její mladší sestry měly pořád co trénovat.

Suverénní plavci měli pro sebe celou zátoku a kdo se nechtěl máčet vůbec, mohl si půjčit loďku. Většina dam se koupala v plátěné košilce, Sam a Bruce nosili spodky po kolena, ale zbytek společnosti lezl do vody, jak je Bůh stvořil. Steva potěšilo, že Tony na svých zvycích nic nezměnil.

Thor opět předváděl svou fyzickou zdatnost a hecoval se s Clintem, kdo doskočí dál ze skalního výčnělku a Sam jim dělal rozhodčího.

Sharon se svou sestrou pletly děvčatům věnečky z kvítí a Maria jim k tomu předčítala nějakou rytířskou romanci.

Tony se honil se staršími kluky po mělčině a cákali po sobě. Bruce seděl ve stínu s nějakými poznámkami v rukou a cosi vykládal nataše, která se tvářila, že nadšeně poslouchá. A Steve byl s Michelle v plavecké ohrádce a snažil se jí předvést, jak správně máchat rukama. Nádherný pozdně letní den.

Michelle to konečně pochopila a udělala několik zdařilých temp. Steve jí s pochvalným výkřikem zvedl do náruče a otočil se o ostatních, aby všem oznámil, jak má šikovnou dceru.

Matně ho napadlo, že Petr s kamarády Tonyho pěkně potrápili. Nevypadal tak svěže, jako před čtvrt hodinou, dokonce se teď zastavil, opřel se rukama o kolena a lapal po dechu. A pak se chytil za hrudník a zhroutil se do mělké vody.

S teve okamžitě postavil Michelle na pevnou zem a vyběhl za Tonym. Byl malý div, že mu na žádném mokrém kameni neujely nohy.

Honem zvedl Tonyho z vody. Stále dýchal, ale dost mělce a měl namodralé rty: „Doktora! Sežeňte doktora!“

Chapter Text

Jak výrazný vliv měl pobyt v Hvězdném království na samotného krále Anthonyho, se historikové dodnes přou. Sice po návratu domů přistoupil ke svým povinnostem mnohem zodpovědněji, ale nakolik to bylo vlivem přátelství s králem Stevenem a nakolik byla změna v chování vynucená okolnostmi, je těžké určit. Pravděpodobně šlo o součet obojího.

Ale Anthonyho návštěva u sousedů by mohla být odpovědí na jinou historickou hádanku. Dobová svědectví zmiňují existenci nápadné jizvy uprostřed královy hrudi, ale bez bližších podrobností. Není jasné, jak k ní přišel a z písemných zpráv lze jen vágně určit, kdy se to stalo.

Tím nadšenější byli odborníci, když dostali povolení prozkoumat královy ostatky. Antropologové byli šokováni hned nadvakrát. Král Anthony musel někdy kolem dvacátého roku života utrpět dost vážné zranění v srdeční oblasti a nejen, že to přežil, ale absolvoval po čase i chirurgický zákrok v daném místě – hrudní kost nese stopy opakovaného hojení.

Ve druhé polovině patnáctého století byla v Západní oblasti jen jediná civilizace s medicínou na dostatečné úrovni, aby se o podobný zákrok mohli alespoň pokusit – království Wakanda.

Za vlády krále Howarda VII. mělo Železné království s Wakandou velmi napjaté vztahy, k výraznému zlepšení došlo až během Anthonyho vlády.

Protože odborníci soudí, že k operaci došlo dřív než král dosáhl pětadvaceti let a raná léta jeho vlády máme dobře zmapovaná, vychází Anthonyho pobyt na rogersovském dvoře jako jediné příhodné okno, kdy mohlo k náročnému zákroku dojít. Steven I. měl navíc na rozdíl o svého souseda s Wakandou skvělé vztahy a v jeho zemi několik wakandských lékařů prokazatelně hostovalo, byť nemáme jejich pobyt doložen výslovně k roku 1488.

Uložili Tonyho do postele, důkladně přikryli a pak už se ho ujal doktor Banner. Nejprve podržel Tonymu pod nosem lahvičku čichací soli a pak mu vpravil do rtů pár kapek jakéhosi léku.

Steve, který zůstal sedět na okraji Tonyho postele s údivem pozoroval, jak klidně a metodicky si doktor počíná.

„Tohle se nestalo poprvé, že?“

„Ne.“ odpověděl Bruce věcně.

„To proto si vás vybral za společníka?

„Varoval jsem ho, že nejsem tenhle druh doktora, ale ke královským felčarům nemá důvěru a většinu času se opravdu společně věnujeme vědě.“

„Jak moc je to vážné?“

„Je dobrým zvykem nemluvit o pacientech za jejich zády. Pokud Tony bude chtít, abyste to věděl, poví vám to sám.“ řekl Bruce. Ještě jednou zkontroloval Tonyho dech a puls, zatvářil se spokojeně a zamířil ke dveřím: „Brzy přijde k sobě, bylo by dobré, kdyby nebyl sám. Kdyžtak zavolám Happyho, ale …“

„V pořádku, já tu zůstanu.“

Za Brucem klaply dveře a Steve hloubal nad doktorovou neurčitou odpovědí. Je Tony vážně nemocný? Je přece ještě tak mladý. Z rovna teď, když z něj netryskalo na vše strany charisma a sebevědomí, opravdu vypadal na svůj věk. Už naštěstí nebyl bledý jako pokrývky,na kterých ležel, pomalu se mu vracela barva, ale pořád vypadal tak křehce a zranitelně. Jestli je nemocen, musí existovat způsob, jak mu pomoci. Malého Steva také kdysi lékařské kapacity odepsaly jako beznadějný případ, který se nedočká dospělosti. A kde je dnes?

Tony se zavrtěl, pootevřek oči a pak se konečně probral.

„Omlouvám se!“

„Za co, proboha?“

„Musel jsem vás všechny vyděsit.“

„To sice ano a Petr moc rád uslyší, že je ti lépe, ale sotva jsi to udělal schválně, takže není zač se omlouvat.

A … Bruce mi odmítl odpovědět, ale jak je to vážné?“

Tony se ušklíbl: „Dobrá otázka, ale přesnou odpověď nikdo nezná. Jsem jako bomba s hořícím doutnákem, ale nikdo neví, jak dlouhá ta zápalná šňůra vlastně je.“

Steve střelil pohledem po jizvě na Tonyho hrudníku.

„Svěřil ses mi s dost osobní informací, nejspíš je čas tu důvěru oplatit.“

„Nemusíš …“

„Ale chci!“

„Tohle!“ ukázal Tony na svůj hrudník: „Tohle je prakticky státní tajemství! Howardovi se to podařilo utajit. Přinejmenším, jak jsem k tomu přišel.“

„Nataša si myslí, že tě unesli, ale když se dívám takhle zblízka, hádal bych spíš pokus o atentát.“

Tony se hořce uchechl: „Á, takže tatíčkovy utajovací manévry jsou na tvou rusovlasou špionku krátké. A nejspíš máte pravdu oba dva. Ti muži byli nájemní bandité a měli podezřele dobré informace o tom, kdy, kde a s jakým doprovodem budu.

Jenže jejich vůdci se očividně neshodli, co se mnou vlastně udělat. Naštěstí vyhrál ten, který usoudil, že živý jim vynesu víc peněz.“

„Ale co ta rána?“

„To byla spíš smůla. Jeden poskok s nekvalitní dýkou se mě pokusil bodnout, ale trefil žebro. Ten mizerný kus plechu se zlomil a kusy zůstaly v ráně.“

„K čertu, to tě pořád mohlo zabít. Infekce nebo …“

„Mohlo, ale měli v táboře dalšího zajatce – drželi si ho, protože to byl zatraceně dobrý chirurg. Jmenoval se Yinsen a zachránil mi život.

Jenže ani on nedokázal vytáhnout všechny úlomky té dýky, některé jsou příliš blízko srdce. Aby se nedostaly ještě blíž, vložil mi do rány kousek magnetového kamene.

Když jsem se trochu zotavil, pomohl mi naplánovat a provést útěk.

Chtěl jsem ho odměnit vším, co jsem mu mohl ve svém postavení dát. Udělal bych z něj svého osobního lékaře, kdyby o to stál …“

Tonyho hlas se vytratil a Steve toužil ho nějak utěšit: „Někdy prostě nemůžeme zachránit všechny.“

„On se zachránit nechtěl, vůbec s tím nepočítal, jen chtěl dostat ven mě.

Vyrobili jsme výbušninu a takové primitivní, ale účinné brnění, které mělo výbuch ustát, abych jí mohl efektivně odpálit.

Když nám hrozilo předčasné prozrazení, Yinsen mi poskytl čas, abych to mohl odpálit. Výbuch zabil většinu lidí v táboře a já se další dva dny potuloval po lesích, než mě našel Rhodey se svými lidmi.

Nevím, kolik času mi ten kus magnetovce v hrudi koupil. Možná ty úlomky dokáže udržet od mého srdce napořád, možná na deset let, možná už to vzdal a zbývá mi pár dní. Nikdo to neví, nikdo si netroufá do mě znovu řezat, protože bych to nemusel přežít.“

„Takže proto si od té doby užíváš jak utržený ze řetězu? Mělo mě napadnout, že za tím bude nějaká podobná příčina.“

„Yinsen mi řekl, abych nemarnil život. Teprve v poslední době mě napadá, že jsem si jeho slova nevyložil správně. I za pár let se dá hodně dokázat …“ Tony se usmál a kývl hlavou směrem ke Stevovi. Ten se ale soustředěně mračil a jako by ani neposlouchal.

„Přece musí být způsob! Určitě se dá něco dělat!“

„Nedá, v elezné říši není lékař, co by si troufl mě operovat a Bruce si je jistý, že takový není na celém kontinentu.“

„Na našem kontinentu možná ne, ale …“

„Wakanďané mi nepomůžou. Díky mému tatíčkovi jsou vzájemné vztahy na bodu mrazu. Můžeme děkovat bohu, že Howardova posedlost po vibrániu neskončila válkou. Když ho nezískal po dobrém, pokusil se ho před pár lety ukrást, ale jeho špehy chytili a popravili. Sotva budou plýtvat svým lékařským umem na Howardova dědice.“

„Na něj možná ne, ale na mého přítele ano.“ usmál se Steve a Tony otevřel překvapením pusu: „Přítele?“

„Ano, alespoň doufám, že jsme přátelé. Vím, že jsme nezačali nejlépe, ale …“

„Já nemám mnoho přátel, myslím těch opravdových.“

„Jsem na tom podobně.“

Ozvalo se zaklepání a do dveří strčil hlavu Petr: „Promiňte, ale doktor Banner říkal …“

V pořádku, Petře. Princi Tonymu už je lépe a hovor o alchymii ho jistě vzpruží ještě víc.“ usmál se Steve a pokynul synovi, aby vstoupil. Sám se zvedl z okraje postele, ale než odešel, ještě řekl: „S tím wakandským lékařem jsem to myslel vážně. Zařídím to!“

Následující den už se Tony nedal udržek ve svém pokoji, ale nikdo si ho netroufal zapojit do žádné náročnější aktivity, tak většinu odpoledne proseděl na velkém balvanu nad hladinou a vystavoval tvář zářijovému slunci.

Jakmile Steve dostatečně prohnal děti, aby večer dobře spaly, přisedl si k Tonymu se skicákem v ruce.

„Cítíš se pozítří na malý výlet?“

„Klidně i zítra. Kam pojedeme?“

„To ti povím cestou, ale bude to celodenní jízda. Přespíme na místě a vrátíme se až další den, tak se chci ujistit, že to zvládneš.“

„Už jsem podobné záchvaty slabosti měl, do druhého dne bývám obvykle zase v cajku.“

„Dobře, tak tedy zítra.“ usmál se Steve a začal skicovat skupinku dovádějící na mělčině.

„Tvoje žena vypadá šťastně. Moje matka mi moc šťastná nepřipadala a Sunset … je potvora, ale o to horší, že taky s Howardem šťastná není.“

„Doufám, že je Sharon šťastná, ale moje zásluha to tedy není. Já se jí jen snažím moc nepřekážet.“

„Takže víš …“

„Jsem patrně ten poslední, kdo si všimnul, ale vím a nevadí mi to. Počítal jsem, že se dříve nebo později něco takového stane. Když jsem Sharon nabídl manželství, řekl jsem jí popravdě, jak se věci mají a slíbil jí, že umožním žít podle svého tak moc, jak jen to půjde.

Ale připouštím, že mě překvapilo, že je to zrovna Maria. Asi by nemělo, vzhledem k mým vlastním preferencím.“ ušklíbl se Steve: „Ale možná mají obě jen plné zuby mužů.“

„Moc pozitivně se tedy nehodnotíš.“

„Nezdá se, že bych zrovna roznášel štěstí. Mariu jsem dal dohromady s vlastizrádcem, abych z ní o pár let později zas udělal vdovu.“

„Nezdá se, že by ti to měla za zlé.“

„A to je věc, kterou jsem nikdy nepochopil. Když se musela rozhodnout, ke komu bude loajální, vybrala si mě.“

„Očividně neprohloupila. Nejen, že nepřišla o tituly a majetek, sedí ve tvé vládě a navíc i v osobním životě obrátila list.“

„Nic z toho nemohla vědět, když se rozhodovala.“

„Někdy člověk musí zariskovat.“ pokrčil rameny Tony a rozprostřel se po vyhřátém kameni.

„Takže vyrazíme zítra?“

„Vážně se na to cítíš?“

„Rozhodně se na to cítím víc, než abys mě ještě den napínal, kam vlastně jedeme.“

„Dobře, v tom případě dám pokyny štolbovi. Vyrážíme za úsvitu!“

Tony se na poslední informaci zatvářil kysele a Steve nedokázal potlačit pobavený úšklebek. Jemu ranní vstávání problémy nedělalo.

Tohle měl být svižný výlet, jen s nezbytným doprovodem, ale Steve na chvíli zvažoval, zda sebou nevzít alespoň Petra, tomu se vždycky na farmě líbilo. Ale pak to zavrhl, Petra vezme až na podzimní stříhání, jako každý rok. Když už si předsevzal dělat věci i sobě pro radost, ukradne si na tři dny Tonyho pro sebe.

Vyrazili ještě za šera, Tony se rozespale mračil a první dvě hodiny jízdy, zcela proti svým zvykům, prakticky nepromluvil. Ale mračit se přestal velmi brzy a zvědavě se rozhlížel kolem sebe.

Steve doposud jen jedinkrát vycestoval mimo Hvězdnou říši, ale poctivě procestoval všechny provincie svého království a matně tušil, co Tonyho tak fascinuje.

Železná říše měla své bohaté, úrodné nížiny, ale také vyprahlé náhorní plošiny a kamenitá, sluncem spálená horská úbočí – přesně takhle vypadala společná hranice obou států. Ale tohle byl sice mnohem chladnější, ale vlhký a zelený svět lesů.

Zastavili v malém venkovském hostinci na snídani a teprve po pár žitných plackách a korbelu slabého piva se v Tonym probudila obvyklá zvědavost: „Prozradíš mi, jak se ti podařilo zavázat si jednoho z nejmocnějších a nejbohatších panovníků známého světa?“

„To je dost komplikovaná historie.“

„Máme na to celý den, ne?“

„To je pravda, navíc to souvisí s cílem naší cesty, takže proč ne? Jen přemýšlím, ze které strany začít.“

„Od začátku?“

„Ten se těžko definuje, začnu od toho, co je široko daleko známo. Pierceova vzpoura, tak rychle po mém nástupu na trůn, že to musel Pierce dávno plánovat. Došlo mu, že si ho jako kancléře nenechám. Přetáhl nasvou stranu řadu ctižádostivců, kteří měli pocit, že je dost neoceňuju, ale měl jsem štěstí.

Něco vyčenichal Fury, něco se doneslo Nataše a s klíčovou informací za mnou přišla Maria – její manžel Rumlow velel královské gardě a v Pierceově plánu hrál klíčovou roli, měl mě se svými muži zabít.

Dodnes přemílám v hlavě, proč do toho šel. Ano byl to Pierceuv synovec, ale to je málo, zdaleka ne všichni příbuzní se zapojili. Rumlow se o svou kariéru nemusel bát, znal jsem ho několik let a byl to mimořádně schopný voják, dokonce jsem se za něj přimluvil u Furyho, když se začal dvořit Marie. Když na mě zaútočili na schodišti před velkým sálem, snažil se mi říct, že to není osobní, a právě proto si myslím, že to osobní bylo.

Ačkoliv jsem si ho po profesionální stránce cenil, nikdy to nebyl můj přítel. Těch jsem nikdy neměl mnoho a od toho debaklu s prozrazením mých … sklonů, jsem ještě opatrnější, komu věnuju svou důvěru. Možná se urazil, že jsem si vybral Sama, ve srovnání s Rumlowem jen seržanta v pohraniční jednotce z bezvýznamné rodiny. Nevím …

Bylo to drsné, porval jsem se s půlkou své osobní gardy a nakonec musel skočit z okna do zahrad. Divím se, že jsem si nic nezlomil. Sharon se s dětmi zabarikádovala ve věži a Nat se Samem jim pomohli ven po provazovém žebříku. Pokusili se zabít Furyho, obsadil hrad, ale …

Abych to zkrátil, ukázalo se, že Pierceova podpora napříč královstvím není tak velká, jak čekal. Dal jsem dohromady vojsko, postavil se mu a začal ho vytlačovat na východ.

On sám porážku neunesl, když jsem ho oblehl v jeho posledním hradě, než aby se vzdal nebo riskoval zajetí, raději kolem sebe podpálil palác. Většinu jeho velitelů se podařilo zajmou a ti nejexponovanější skončili na popravišti – tohle není zrovna část, na jakou jsem hrdý, ale musel jsem dát najevo, že rozvracení říše nebudu tolerovat.

V samém závěru tažení jsem se ocitl až v kotorském přístavu a ve stejnou dobu tam doputoval inkognito i novopečený král T‘Challa.

Asi víš, že na jeho otce byl spáchán atentát, T‘Challa byl tehdy ještě mladý, plný hněvu a rozhodnutý se pomstít. Měl nějaké vágní informace a popis údajného pachatele a obojí ho dovedlo do Kotoru, kde způsobil docela ošklivý incident. Pokusil se zabít úplně nevinného člověka, který připomínal popis atentátníka a tím se dostal do křížku se mnou.“

„Máš vážně originální způsob navazování mezinárodních vztahů, Steve. Popral ses s Thorem Argardským, se mnou a teď i s T‘Challou.“ chechtal se Tony.

„V tu chvíli mi to moc k smíchu nepřišlo. On byl úplně bez sebe hněvem a byl připravený zabít. Navíc je to zatraceně dobrý bojovník úplně jiného stylu, než na jaký jsme zvyklí. Naštěstí mě kdysi Morita naučil pár triků ze své vlasti a pak se do věci vložili T‘Challovy osobní strážkyně.

Ale mohlo to dopadnout velmi zle, mohl mě zabít a to by nejspíš znamenalo válku. A kdyby nedej Bůh zabil mého přítele, asi bych se nedokázal ovládnout zase já a nezastavily by mě ani T‘Challovy gardistky ani moji lidé.“

Když zase byli v sedlech, začal Tony uvažovat nahlas: „Pořád dumám kterému z tvých přátel, šel vlastně wakandský král po krku. První mě samozřejmě napadla nataša, má dost nápadnou vizáž a při jejím povolání, není podezření z účasti na atentátu úplně mimo mísu. Ale ta se o sebe dovede postatra, kvůli ní by ses nepochybně naštval, ale nešílel bys hrůzou.

A taky jsi použil slovo přítel, to vylučuje lady Carterovou, tvou ženu a vůbec všechny ty nebezpečně schopné krásky, kterými se obklopuješ.

Tím pádem zbývají Wilson nebo Barton. Sázím na Bartona, s tím svým čarostřelectvím by byl atentátník jedna báseň a bílé tváře budou pro panovníka z Jižního kontinentu spíš vypadat jedna jako druhá, aby se spletl.“

Steve zpomalil a podíval se po Tonym: „Velice dobrá úvaha, ale ale nešlo o Clinta, Tedy nešlo o něj v první řadě, ve finále se nás té rvačky účastnilo docela dost.“

„Cože? Vážně šel po Wilsonovi? To bych nečekal.“

„Ne, ani po Samovi nešel.“

„Pak to nedává smysl, neexistuje žádný další muž, se kterým by sis byl natolik blízký, aby ses porval na život a na smrt s hlavou jiného státu.“

„V tu chvíli jsem ještě nevěděl, že je to král!“

„Ale stejně, tolik už jsem pochopil, že na někoho se krvelačně vrhnout není tvůj styl. A už mě nikdo další nenapadá. Peggyina manžela máš docela rád, ale tvůj přítel to zkrátka není, toho od Hope jsem ještě neviděl, ale hádám, že to bude totéž. Ty už zkrátka nemáš dalšího tatolik důvěrného přítele, aby … Leda, že bych měl nekompletní informace.“

Steve na to neodpověděl, přinejmenším ne hned. Popojel trochu dopředu a díval se upřeně na cestu: „Myslím, že ty dokážeš pochopit ten pocit fatálního selhání, které nemůže přebít žádný pozdější triumf. Ten pocit, kdy jsi napnul všechny síly, vynaložil všechen svůj důvtip, namáhal svou trpělivost a nakonec to bylo nadarmo? Můžou ti tisíckrát opakovat, že jsi udělal všechno, co šlo, ale ty už se nikdy nezbavíš přesvědčení, že ses snažil málo?“

Po takových slovech konverzace zase na chvíli uvázla, ale byl to Tony, kdo se nedal a zase začal, úmyslně v lehkém tónu: „Takže jste se s T‘Challou do krve porvali, dokud vás neodtrhly vaše družiny a jakmile jeho panteří veličenstvo přestalo zuřit, došlo mu, že jen tvé velkomyslnosti vděčí za to, že nerozpoutal válku.“

„Tak nějak, ale vděčí za to hlavně mým dobrým rádcům. Já sám jsem byl v náladě přitlouct ho na městskou bránu. Nicméně jsem rád, že jsem to neudělal – v zaslepení hněvem a zoufalstvím páchají pošetilosti i ti nejlepší – a T‘Challa je ve skutečnosti dobrý člověk a schopný král.“

Vyjeli z lesa otevřel a náhle mohli přehlédnout krajinu na desítky, možná stovku mil daleko. Ačkoliv tu byl už nesčetněkrát, stejně se Steve nedokázal vynadívat a Tony vedle něj zíral doslova s otevřenou pusou.

Rozkládala se před nimi obří zelená náhorní plošila pokrytá jezery, kterou v dálce lemovaly Bílé hory. Třpytivé vodní plochy se střídaly se zelení lesů, žlutohnědými plochami polí a rezavou barvou střech.

Steve kývl k nejbližšímu jezeru: „Tohle je Hvězdné jezero, největší v království. K němu máme namířeno, ale budeme ho muset skoro celé objet. Ale nejdřív se zastavíme na oběd. V támhletom městě mají několik dobrých hostinců, tak za hodinu tam budeme.“

Sheepshead Bay bylo velké a živé město na jižním břehu Hvězdného jezera, lákavých vývěsních štítů pohostinství potkali hned několik, ale Steve všechny minul a vedl celou skupinu až do druhé ulice za náměstím.

„V hostinci U Zlatého štítu jsou zvyklí na vznešené hosty moc nezkoumají, kdo jste.“ vysvětlil. Ačkoliv podle jejich oblečení nebylo pochyb, že jsou šlechtici, nic neprozrazovalo, že jde o samotného krále. Ani dva ozbrojenci, kteří je doprovázeli, neměli na sobě královské barvy a Happy, který nehodlal pustit svého pána z dohledu vypadal jak každý jiný osobní sluha.

U jídla mluvil hlavně Tony. Byl celkem labužník, vybral si z nabídky hostince to nejlepší a srovnával umění zdejšího kuchaře se svými předchozími kulinářskými zážitky.

S jídlem byl mimořádně spokojen, ale k vínu měl jisté výhrady: „Neuraz se, ale u vás prostě není na červené odrůdy dost teplo. Třeba s našim pádským se to vůbec nedá srovnávat.“

Steve to vzal jako výzvu. Kývl na chlapce, co pomáhal obsluhovat a požádal ho o džbánek fiumského a když se hoch vrátil, odměnil ho Steve za rychlost stříbrňákem.

Chlapec si minci fascinovaně prohlížel, tak štědré spropitné často nedostal ani v tak dobrém podniku. Najednou zvedl oči od portrétu vyraženého na stříbrňáku zpátky na Stevovu tvář a oči se mu rozšířily překvapením. Steve se usmál a dal si prst na ústa.

Tony se pobaveně zašklebil a pak si nalil z nového džbánku. Tvářil se pochybovačně, když zvedal pohár ke rtům a ještě v momentě, kdy válel víno po jazyku.

„U všech všudy, tak pekelně sladké! Ty mě taháš za nos Steve, to nemohlo vyrůst tady!“

„Jestli myslíš tady, na velkých pláních, tak pochopitelně ne, ale v Kotorské zátoce poblíž města Fiume máme prvotřídní vinice. A dej pozor, je nejenom sladké, ale taky silné. Jednou jsme se po něm šeredně opil!“

„Ty? Ty ses někdy v životě opil? To muselo být hodně dávno,“

„Vlastně ano, už to bude skoro dvanáct let. Ale zjistil jsem, že já a alkohol vážně nejdeme dohromady. Skočil jsem tehdy do vodního příkopu, byl konec listopadu a zrovna udeřil první mráz.“

Tony se rozesmál: „Cože? To bych do tebe neřekl! Šlo o nějakou sázku nebo ses pokoušel udělat dojem na … no na dívku asi ne, ale víš jak to myslím.“

„Chtěl jsem se utopit.“

Tony překvapením prudce polkl a rozkašlal se.

„No, možná ne vysloveně utopit, ale spíš něchat nějakou vyšší moc rozhodnout, zda si zasloužím žít.“

Tony se ještě jednou pomalu napil, jako by potřeboval tu nečekanou informaci spláchnout a pak poznamenal: „Ty tedy dovedeš zařídit, abu si člověk ochutnávku nového vína pamatoval. A … souvisí tahle tvá vzpomínka s cílem naší dnešní cesty?“

„Vlastně ano!"

„V tom případě dopijem ten džbánek a zpátky do sedel. Jsem napnutý jak tětiva na kuši, celý den mě krmíš pozoruhodnýma historkama, ale pořád nejsem o nic moudřejší, proč jedeme kvůli wakandskému doktorovu doprostřed tvého království!“

Chapter Text

Hvězdné jezero bylo veliké, s několika zálivy, které opravdu připomínaly paprsky hvězdy. Tony se za jízdy fascinovaně rozhlížel střídavě po třpytivé hladině a zelených březích, které se od ní zvedaly. Jeho rodná krajina byla úplně jiná a tolik zeleně se obvykle našlo jen při pobřeží a v údolích velkých řek.
Teprve dobré dvě hodiny po poledním jídle, když už minuli řadu jiných lidských sídel, Steve konečně zpomalil a uhnul z hlavní cesty obtáčející jezero směrem k velkému statku s panským domem. Ještě si všiml jak Tony překvapeně zvedl obočí, tohle bylo asi poslední místo, kde by čekal nalézt medicínského specialistu z exotických krajů.
Architektura usedlosti byla velice strohá, téměř bez ozdob, ale bystrému pozorovateli muselo být zřejmé, že za tou prostotou vězí vkus majitele nikoli nedostatek peněz.
Projeli bránou na čtvercové nádvoří, kde zrovna parta nádeníků přehazovala balíky slámy. Návštěvu přijali jako vítanou přestávku v práci a začali jezdce zdravit. Jejich předák doběhl ke Stevovi a velice uctivě spustil: „Vaše výsosti, jaké překvapení! Paní a pán vůbec nic neříkali."
„Ani nemohli, tahle návštěva je překvapení i pro ně!" zasmál se Steve a seskočil z koně.
Tony ho napodobil, ale nepřestával se zvědavě rozhlížet a pátrat po nějaké stopě po wakandské přítomnosti.
Nemusel čekat dlouho. V momentě, kdy jim odváděli koně do stáje, vynořila se odtamtud vysoká, majestátní žena. Ačkoliv byla oblečené v jednoduchém, pracovním oděvu, nebylo pochyb, že to tady má na povel.
Zatím co Steve se s ní šel srdečně pozdravit, Tony zůstal na místě a prostě zíral. Lidé z dalších kontinentů sice byli v celé Avengerii dávno běžný zjev, většina jich zde žila mnoho generací, dosáhla na tituly a považovali se za domorodce, ale tohle bylo něco dočista jiného.
Paní tohoto dvorce byla zjev jednoznačně exotický. Ačkoliv měla šaty obdobného střihu, jako děvečky kolem ní, na dlouhém krku měla navlečenou řadu masivních kovových kruhů stejného tvarosloví, jak náramky kolem jejích zápěstí a když mluvila se Stevem, bezděčně si posunula loktuši na hlavě, kterou měla hladce vyholenou.
„Ayo, omlouvám se za takové přepadení, vidím, že jste v plné práci!" oslovil jí Steve.
„Víš, přece, že plno práce máme po celý rok a tak to má být, králi!" odpověděla s úsměvem, ale neudělala ani náznak úklony nebo jiného podřízeného gesta. Steve si byl jistý, že to Tonymu neuniklo – byl sice král, ale ne její král.
„Vlastně nejen, že sem vpadám neohlášen, zdržuju vás v závěru sklizně, ale ještě jsem přišel požádat o laskavost."
Ayo se Stevovi podívala přes rameno a nasadila nevyzpytatelný výraz: „O tom si promluvíme si po večeři, teď chceš určitě pozdravit Jamesem. Je vzadu v ohradě, krotí tam jednoho paličatého býčka."
Steve jí poslechl a vypravil se k druhé bráně na opačném konci dvora, přitom popadl Tonyho za rukáv a odvedl ho s sebou.
„Nebylo trochu nezdvořilé, když jsi mě nepředstavil?" zeptal se Tony.
„Představím vás u večeře, krom toho Ayo nejspíš moc dobře ví, kdo jsi."
„I já jsem poznal, že to není obyčejná selka, ale proč žije členka wakandské elity tady a chová koně a krávy? Jestli je tak nadšená do zemědělství, hádám, že farmu mohla mít i doma."
„Jak se říká, když miluješ, není co řešit." odtušil Steve, ale prozatím nic víc nedodal. Asi to od něj nebylo moc hezké, Tony byl očividně přímo našponovaný zvědavostí a všechno, co tu zatím viděl a slyšel, jen vyvolávalo záplavu nových otázek.
Teď se nemohl dočkat, až si prohlédne muže, kvůli kterému Ayo opustila svou bohatou a vyspělou vlast. Steve se jí vůbec nedivil, jen jí záviděl volnost s jakou mohla takové rozhodnutí udělat.
Na ohrazeném kousku pastviny za usedlostí opravdu stál mladý býk, ale nyní se jevil velice klidný. Pohůnek, co ho přidržoval za provaz stál bez obav hned vedle a sledoval, jak býčkovi cosi šeptá do ucha vysoký muž v rudé haleně a současně ho hladí po hlavě.
„Neměl si raději vzít na sebe něco jiného?" špitl Tony a Steve mu polohlasně odpověděl: „Taky jsem se jednou vyděšeně ptal, ale býci prý ve skutečnosti nerozeznají barvy!"
Tony zatím muže s býkem zkoumal a Steve by mu v tu chvíli strašně rád nakoukl do hlavy. Co všechno asi dokázal vyčíst?
Co viděl sám Steve byla podivná kombinace důvěrně známého a dočista cizího, která vyvolávala svíravou bolest v jeho srdci. Jeden z důvodu, proč jeho návštěvy zde byly jen řídké. Občas se musel přesvědčit, že je B..., že je James v pořádku a šťastný, ale příliš velkou úlevu mu to nepřinášelo.
Býček se definitivně uklidnil, muž v červeném ho jemně poplácal po šíji, kývl na podomka, že ho může odvést a teprve pak se otočil k hostům.
Měl stále ty nádherné modré oči a kouzelný úsměv s lehce zdviženými koutky, ale taky vějířky vrásek kolem očí, mnohem víc než by odpovídalo jeho věku. Také vlasy nosil mnohem delší než tenkrát, delší než bylo v téhle části světa módní a stáčel si je do uzlu na temeni, jak bylo zvykem v zemi, kde ho přivedli zpátky k životu.
„Steve!" s radostným zvoláním rozpřáhl ruce k srdečnému objetí. Jestli si Tony předtím nevšiml, nyní už nešlo přehlédnout, že levá paže jejich hostitele není z masa a kostí, ale nahradila jí kovová protéza. Steve neměl čas sledovat Tonyho reakci na tenhle fakt, protože se vrhl do Jamesovy otevřené náruče.
„Jak se máš?" zajímal se.
„Nijak špatně na konec světa!"
„Cože?"
„Musí se blížit konec světa nebo jiná podobná pohroma, když přijíždíš v tak neobvyklý čas." smál se jejich hostitel.
„Vlastně přicházím prosit o laskavost tvou vácnou ženu." vypravil ze sebe rozpačitě Steve: „Ale jsem rád, že současně mohu vidět i tebe."
„To rád slyším a teď už mi konečně představ svého vyjeveného společníka."
Teprve v ten moment se Steve obrátil zpátky k Tonymu, který jednoduše zíral s otevřenou pusou, jak venkovan na výročním trhu.
James byl zvyklý, že jeho paže budí pozornost, ale tohle nebyla senzacechtivost ani odpor, ale čirý obdiv.
„To ... tohle je ... neskutečné! Tak precizní mechanika, ... to, to všechno chápu, ale ona se hýbe! Proboha co jí pohání?" blábolil fascinovaně Tony a instinktivně natahoval prsty k Jamesově protéze.

„Já sám s ní hýbu," odpověděl šibalsky jejich hostitel a pak napřáhl svou zdravou pravici: „Vítejte pane na usedlosti Bílého Vlka. James Barnes jméno mé."
„Omlouvám se za nedostatek dobrých způsobů, ale mechanika je jedním z mých životních zájmů. Anthony Stark z Železné říše k vašim službám!" vzpomněl si opět Tony na své vychování, ale nepřestával po mechanické paži pošilhávat.
Vraceli se Jamesovi v patách zpátky na hlavní dvůr a všechny a Tonyho myšlenky se očividně scvrkly do jediného bodu. Kráčel půl kroku za Stevem a mumlal si sám pro sebe, až najednou chytil Steva za paži: "Tohle je dílo Wakanďanů? Oni dokázali vyrobit protézu, co se sama pohybuje? To ...to je naprosto úžasné!"
Steva jeho téměř dětinské nadšení rozveselilo a najednou se necítil tak pochmurně. Ostatně proto na usedlost Bílého Vlka jen zřídka jezdil sám. Obvykle brával své děti, protože jejich rozzářené tváře mu připomínaly, že jeho život není uplné selhání.
James je uvedl do domu, do prostorné klenuté síně, usadil je ke stolu a pak se omluvil, aby se převlékl do něčeho vhodnějšího pro přijímání hostů.
Tony se po místnosti zvědavě rozhlížel. I tady byl znát střízlivý vkus majitelů domu. Masivní nábytek z dubového dřeva byl sice pečlivě zhotovený, ale jen s minimem dekoru. Na polici stála ráda pohárů z lesního skla a soubor cínového nádobí.
Jen dvě položky se té jednoduchosti vymykaly - sbírka pestře pomalovaných dřevěných masek a zbraní, pověšených na zdi po obou stranách krbu a nádherná tapiserie s motivem rytířského turnaje, která pokrývala velkou část stěny proti oknům.
Steve vybavení sálu dobře znal, proto raději studoval výraz svého společníka. Zajímalo ho, co princ Tony vyvodil o domě a jeho obyvatelích a nebyl zklamán.
Tony projevil jen mírný zájem o exotické masky a kopí, jejich přítomnost zde byla snadno vysvětlitelná původem paní domu, zato goblénu věnoval udivený pohled.
I člověku, který umění neholdoval, muselo být jasné, že jde o mimořádně luxusní záležitost, která tak úplně neladila se stylem domu.
„Pravá bayeauxská tapiserie?"
„Byl to svatební dar!" oznámila paní Ayo, která v ten okamžik vstoupila do síně, následovaná služebnými.
Ayo se mezitím také převlékla do honosnějšího oděvu. Přes rudou cotte měla oblečený volnější svrchní šat z kvalitního zeleného sukna, přepásaný širokým opaskem. Její wakandské ozdoby s tím vším překvapivě dobře ladily.
„Pak to byl vskutku královský dar," konstatoval Tony a Ayo s úsměvem dodala: „Však byl také od krále!"
Steve pod Tonyho zkoumavým pohledem celý zrudnul, ale naštěstí je od další konverzace na tohle téma zachránily služebné, které daly na stů mísu s preclíky a korbely piva.
Tony překvapeně nakrčil nos, nejspíš nebyl zvyklý na tenhle nápoj. Steve matně tušil, že v Železné říši není pivo moc populární, ostatně i v jižnějších částech Stevovy vlastní země vítězilo víno.
Tony byl naštěstí dost dobře vychovaný, aby cokoliv řekl nahlas a jakékoli námitky definitivně zarazilo hrdné prohlášení paní Ayo: „Naše vlastní. Sami si ho vaříme!"
To už se vrátil do síně i pán domu, převlečený do pěkného modrého kabátce a rudých nohavic. Ayo mu ochranitelsky položila ruku kolem ramen a on jí naoplátku objal kolem pasu.

„Takže ještě jednou, se vší parádou, vás vítáme v našem skromném domě!"
Steve jen zdvořile přikývl, zato Tony se zvedl z křesla, sejmul si z hlavy chaperon a teatrálně s ním zakroužil vzduchem, zatímco se klaněl: ůje mi velkou ctí, být uvítán v sídle Bílého Vlka. Anthony Stark, dědic Železné říše k vašim službám!"
Všichni se rozesmáli a smáli se ještě víc, když si vrátil chaperon zpátky na hlavu schválně křivě, aby mu cípy látky visely na všechny strany jak schlíplá šaškovská čepice.
„Tak na to se napijeme!" oznámil James a všichni se chopili svých korbelů.
Tony nejdřív opatrně usrkl, ale pak se s překvapeným výrazem zhluboka napil.
„Překvapen?" zeptal se Steve.
„Rozhodně příjemně, všechna piva, co jsem zatím zkusil, chutnala jak chcanky."
„Jižani pivo zkrátka neumějí," ušklíbl se James.
„Jak kteří," dodala Ayo významě.
„Čest výjimkám," odpověděl Steve a ještě jednou se zhluboka napil. Tony následoval jeho příkladu a mířlivě dodal: „Vařit ho možná neumíme, ale pít ho, když konečně narazíme na dobré, to zvládáme skvěle!"
Tony si hned po dalším doušku bez vyzvání posloužil preclíkem a s plnou pusou gestikuloval, že i tohle pečivo je výtečné. Steve se rozhodl využít uvolněné nálady, aby nastínil svou prosbu.
„Ještě jednou se omlouvám, že jsme sem vpadli bez ohlášení ..."
„Vůbec se neomlouvej, Steve. Jednak tě vždycky rád vidím a za druhé tvou návštěvu beru jako znamení, Zrovna jsem váhal, zda ti mám napsat nebo počkat, až přijedete na tradiční stříhání ovcí."
Kdyby se u toho James tak potutelně neusmíval, zachvátila by Steva panika.
I Ayo se smála, oči oběma zářily a tiskli se jeden ke druhému: „Jsme v očekávání a rádi bychom, abys šel našemu prvnímu potomkovi za kmotra."
Steve se pár okamžiků nezmohl na slovo, ale rychle zafungovala jeho sebekontrola a dobré vychování: „To ... to je úžasná zpráva. Jistě, že půjdu za kmotra. Bude mi velkou ctí ... Gratuluju!"
„A já se přidávám," křenil se Tony na druhé straně stolu: „Na to se musíme ještě jednou napít."
James jim ještě jednou naplnil korbele z velkého džbánu, je svou ženu vynechal. Teprve te si Steve všiml, že Ayo svůj korbel prve nedopila do dna.
„Tak na zdraví a šťastný život dalšího malého Barnese!" zvola Tony bujaře a pak se zarazil: „Říkám to správně, ponese váš potomek tohle jméno?"
„Bude-li žít zde, pak určitě. Ale dostane i jméno, podle našich tradic, kdyby se rozhodl, rozhodla usadit ve Wakandě," vysvětlila Ayo.
„Vidím, že jste to dobře promysleli," poznamenal vesele Tony a ještě jednou si dolil pivo.
Pak začaly služebné nosit na stůl a i během jídla obstarával Tony velkou část konverzace. Dával k lepšímu zábavné historky, včetně takových, které jeho samého neukazovaly v úplně nejlepším světle, dychtivě se vyptával na Ayo na rozdíly vůči životu ve Wakandě a od Jamese pobíral moudra o zdejším hospodaření.
Steve měl sice hlavu plnou vlastních myšlenek, ale stejně musel znovu obdivovat Tonyho společenskou obratnost.
Teprve když byly všechny mísy odneseny a na stole zůstal už jen tác s ovocem a sýry, vytrhl James Steva z jeho zadumání: „Byl to požitek, mít u stolu tak vtipného společníka, ale Steve vás jistě nepřivezl jen proto, aby nás pobavil. Zmínili jste nějakou prosbu. O co kráčí?"
Tony poněkud zrozpačitěl a Steve se ujal slova, vděčný, že se může věnovat své původní misi.
„Plně chápu, že tentokrát žádám opravdu velkou službu, která možná překračuje závazek, který vůči mě král T'Challa cítí a jsem připraven oplatit jí tobě Ayo, tvému králi i všem dalším, kteří se v té záležitosti budou angažovat.
Tvůj bratr Olwethu se, pokd jsem správně informován, chystá po Novém roce navštívit mou zemi, aby zde nějaký čas přednášel na lékařské fakultě naší hlavní univerzity. Chtěl bych ho tvým prostřednictvím požádat, aby svůj odjezd uspíšil, aby mohl v co nejkratším čase vyšetřit hrudní zranění prince Anthonyho a případně ho operovat."
Ayo svraštila obočí a nadechovala se k proslovu, ale Steve jí předběhl: „velice dobře si uvědomuji, že král Howard vaši zemi smrtelně urazil a nemáte nejmenší zájem pomoci jeho synovi, ale já vás neprosím, abyste léčili železného prince Anthonyho, ale mého přítele."
Ayo si dala na čas, než odpověděla. Podívala se nejdřív zkoumavě na Steva, pak na Tonyho a nakonec na svého manžela, který se prosebným výrazem přimlouval za Stevovu věc. Pak si bezděčně položila ruku na břicho a řekla: „Máš pravdu, pro Howardova dědice bych nehnula prstem, ale pro tvého přítele to udělám, protože, je-li Tony tvým přítelem, možná je to začátek nové, nadějnější etapy pro nás, Železné i pro tebe, králi."
"Děkuji ti!"
"My oba děkujeme!" přidal se Tony a pak se konečně osmělil: "Když už jsme se konečně dostali k divům wakandských lékařů, směl bych se podívat blíže na vaši paži?"
Všichni se po Tonym překvapeně podívali, tak opatrně dodal: "Samozřejmě pokud tím nenarušuji vaše soukromí nebo wakandská státní tajemství.
Na to se James rozesmál a začal si rozepínat kabátec. Tony si nedočkavě přesedl na opačnou stranu stolu a váhavě natáhl ruce. James se svlékal pomalu a komplikovaně, Tony by z něj nejraději všechno stáhl, ale nechtěl být hrubý.
Konečně James povolil i šněrování košile natolik, aby osvobodil celou levou paži včetně ramene, ke kterému byla pomocí popruhů z pevného plátna připevněná protéza.
"Dotykat se, je dovoleno. Ozvu se, pokud by mi to začalo být nepříjemné," řekl a Tony konečně zavřel pusu a začal jemně osahavat pláty na povrchu umělé končetiny.
James zatnul svaly v rameni, plátování se začalo posouvat, paže se mírně narovnala a Tony téměř vyjekl nadšením.
Steve nechal ty dva jejich zábavě a naklonil se přes stůl k Ayo. Měl podezření, že jeho reakce na tu šťastnou zprávu nebyla dostatečně zdvořilá a rozhodně nechtěl působit dojmem, že Ayo a Jamesovi dítě nepřeje.
"Vážně mám velkou radost a moc rád půjdu za kmotra. Jen jste mě zaskočili, ani jsem nevěděl, že o potomka usilujete."
"Moc jsme o tom nemluvili, abychom to nezakřikli. Můj bratr sice říká, že je se mnou vše v naprostém pořádku, ale přece jen v mém věku ..."
"A B... James je tak šťastný a hrdý, bál jsem se, že bude panikařit."
"Znáš jeho filozofii - božstva na nás nikdy nenaloží víc, než kolik dokážeme unést."
"Božstva?" Tony zvědavě zvedl hlavu od kovové paže.
"Člověk jich občas užije trochu víc," pokrčila James rameny až se dílky v jeho mechanické ruce zase pohnuly: "náš Bůh mě nenechal zemřít a s pomocí Bast jsem se zase vrátil do života, jsem jim vděčný oběma a nehodlám si to rozházet s žádným z nich."
"Tak to je vážně moudrá filozofie. Nebylo by ještě trochu toho výtečného piva?"
"Takže nechutná jako chcanky?"
"Vaše pivo? V žádném případě, ale když ho vypiju dost, třeba ho pak budu čůrat a bude to zase pravda.
Všichni u stolu se halasně rozesmáli.

Tony měl lehkou špicku a nedokázal o kvalitách Barnesovic piva a zázračnosti Jamesovy paže zmlknout po zbytek večera, ale působilo to spíš mile než otravně.
Ještě měli sesvými hostiteli diskuzi o ubytování. Ayo se omlouvala, že je musíuložit v jednom pokoji. Jelikož se opravuje komín na východní straně, druhá komnata pro hosty se momentálně nedá vytopit.
Steve zdvořile navrhoval, že pokoje s velkou postelí přenechá Tonymu a vyspí se v komůrce, kde obvykle sláva jeho sluha. Na takovou věc Tony odmítl přistoupit: "Přece tě nenechám spát v takovém nepohodlí."
"Pokojik pro sluhu není nepohodlný ..."
"Pro tvého trpasličího komorníka nejspíš ne, ale ty měříš dobrých šest stop. No tak, na válečných taženích jsi jistě mockrát sdílel cimru nebo jen stan s bandou dalších chlapů, tak se přece nebudeš bát mně."
"A tobě to nevadí?"
"Naprosto ne! A teď už nás prosím, drahá paní Ayo, odveďte na lože, protože mé nohy už mě dlouho neunesou."

Chapter Text

Steve čekal, že Tony usne, jen co se vysouká z nohavic a kabátce a princ sebou opravdu dramaticky plácl do postele, ale pak zvedl hlavu z polštáře a překvapivě střízlivým tónem konstatoval: "Vůbec se nebojím s tebou sdílet lože, protože vím, že si nic nepatřičného nedovolíš. Jednak nejsi ten typ a hlavně, já nejsem objekt tvé touhy!"
"Vážně jsem tak zatraceně průhledný?" zeptal se Steve mrzutě ze své strany postele.
"Tak nenápadný zrovna nejsi, ale hlavně jsem já mimořádně všímavý. Dokonce i když jsem opilý. Pořád mám v tom příběhu hodně mezer, ale základní obrázek už jsem si udělal.
To kvůli Jamesi Barnesovi ses do krve popral s králem T'Challou, teď už mi to dává perfektní smysl.
Ale o tu ruku musel přijít při jiné příležitosti, jinak pochybuju, že bys svého wakandskeho kolegu nechal jít."
„O tu ruku a nejen o ni, přišel kvůli mně.“
„Tvůj otec se něčeho domákl?“
„Jedna hloupá husa, co si dělala naděje, že by se za mne mohla vdát, nás přistihla a okamžitě to donesla otci.“
„No, hádám, že se pak na seznamu kandidátek vážně posunula, jen asi ne tím směrem, který chtěla,“ ušklíbl se Tony, ale pak zase zvážněl. Ze Stevova pochmurného výrazu pochopil, že o tomhle tématu se nevtipkuje.
„Jedna, jediná, pitomá pusa!“ zařval Steve a praštil přitom do sloupku postele: „Jedna pusa a otec nechtěl nic slyšet, nenechal si nic vysvětlit. Nezajímalo ho, že jsem to byl já …
Moje lehkovážnost poničila tolika lidem život. Otec poslal v nemilosti ode dvora všechny, o kterých jen tušil, že o tom mohli vědět. Mé přátele, učitele šermu a Bucky dostal na výběr ..."
"Bucky?"
"Tak jsme mu tehdy všichni říkali. V mé družině byli zda další Jamesové, Bucky byla zkomolenina z jeho druhého jména. Zkrátka Bucky dostal rádoby velkoryse na výběr, buď narukuje do Severní armády nebo otec připraví o finanční podporu jeho matku a sestry.
Otec mi slíbil, že jakmile se ožením, nechá ho převést na nějaké méně exponované místo, ale nestihl jsem to. V den mých zásnub, dorazila zpráva, že padl při obraně mostu přes řeku Azzo.
Skoro sedm let jsem věřil, že je mrtvý.
Nevím jistě, co všechno se s ním během té doby dělo, má velké mezery v paměti a možná je to lepší. Přinejmenším nějakou dobu byl otrokem Rudých lebek a ti se k němu nechovali hezky, nějak jim utekl a když jsem ho úplnou náhodou našel, žil jako poustevník v lesích poblíž Kotoru.
Místní ho nechávali na pokoji, protože jim nikdy neuškodil, ale báli se ho. Propadal zuřivosti při pohledu na ozbrojence a jednou viděli, jak holýma rukama přemohl dva zběhy z druhé strany hranice a zlomil jim vaz.
Když mi místní o tom blaznovi z lesů řekli, chtěl jsem se na něj podívat, jestli se pro něj nedá něco udělat
Napadl i mou družinu. Dva vojáky odkopl, jako by to byly snopy slámy a pak se vrhl na mě. Vzdor zarostlé tváři, dlouhým vlasům a hadrům na těle, jsem ho poznal okamžitě. On mě vůbec, nereagoval ani na svoje jméno. Když jsem ho oslovil. Jen se ochraptěle zeptal: "Kdo je k čertu Bucky?"
Úplně jsem ztuhnul, nemohl jsem se bránit, nedokázal jsem ho praštit. Mezitím se vzpamatovali moji vojáci a in utekl zpátky do lesů.
Nemohl jsem ho jen tak opustit, když jsem, věděl, že je naživu. Celý další týden jsem strávil vymýšlením plánů, jak ho zase najít a přesvědčit ho, aby šel se mnou.
Úplně jsem ignoroval všechno ostatní, své ještě ne úplně dokončené tažení proti rebelům, každodenní záležitosti země. Sam a ostatní si museli myslet, že jsem se zbláznil, snad jen Nataša mě tak trochu chápala.
Vůbec nevím, jak dlouho bych tehdy v Kotoru uvízl v marné snaze Buckyho najít, kdyby se do toho nezapletl T'Challa se svým pomstychtivým tažením.
Vypátral jsem, že Buckyho občas vídají na tržišti na okraji města. Chodil tam vyměnit své úlovky z lesa za nějaké potraviny.
Vypravil jsem se tam sám, neozbrojený a bez stráže, abych ho nevyděsil. Jenže T'Challa tam byl taky a z nějakého důvodu usoudil, že Bucky je jeho muž.
Oslovil jsem Buckyho u stánku s ovocem, snažil jsem se mu připomenout jako jeho přítel z dětství a skoro se zdálo, že si něco vybavuje, když se po něm T'Challa vrhl."
"No, to teda musela být mela," poznamenal Tony.
"Příšerná, nebýt toho, že jsem tím zachránil Buckymu život, tak bych se nekonečně hambil, za škody, jaké jsme na tom trhu napáchali.
Strhl jsem T'Challu na zem a křičel na Buckyho, ať utíká. Tím jsem se v králových očích pasoval na spolupachatele, dalšího muže hodného jeho pomsty. Prostě jsme byli oba v zajetí těch nejhorších emocí a vůbec jsme toho druhého nešetřili. Rozmlátili jsme řadu stánků, poničili fůru zboží a co je nejhorší, poranili několik nevinných trhovců a jednoho městského biřice, co se nás pokusil odtrhnout.
Byli jsme na nejlepší cestě jeden druhého zabít. Zastavili nás až naši vlastní lidé. Mě drželi Clint s Natašou, T'Challu dvě jeho elitní gardistky. Když nás konečně, dobité a krvácející s velkým úsilím odtrhli, postavil se mezi nás Sam a wakandská velitelka Okoye a promluvili nám do duše.
Přesněji řečeno na nás řvali, že jsme se úplně pomátli.
My dva jsme se vztekali taky, že ten druhý si zaslouží bídně zhynout, ať je to, kdo je to, dokud nepřišla Ayo.
Úplně mi zamrzlo srdce, protože s sebou vedla spoutaného Buckyho. Ale vzdor těm poutům s ním zacházela celkem jemně a když se po něm T'Challa pokusil chňapnout, postavila se před Buckyho a ostře řekla něco ve své mateřštině. Později mi to přeložili - řekla T'Challovi, ať se dobře podívá, koho chtěl zabít, ubohého blázna, kterému dokonce chybí paže.
Pak se začali všichni Wakanďané dohadovat ve svém jazyce, já se pořád snažil vytrhnout ze sevření svých přátel, až konečně gardistky svého krále pustily a on se mi poníženě uklonil až k zemi a začal se naším jazykem omlouvat.
Co přesně se stalo, musela vysvětlit Okoye. I já sám jsem byl moc rozčilený, abych vysvětlil svou reakci, takže se toho ujal Sam.
Vlastně jsme měli obrovské štěstí, nikomu jsme nezpůsobili vážné zranění, druhý den jsem se šel osobně omluvit všem poškozeným a zaplatil veškeré škody. A hlavně jsem měl Buckyho pod svou střechou, i když bych býval raději, kdyby k tomu došlo pokojnou cestou.
Byl na tom zle hlavně duševně, měl obrovské mezery v paměti a naprosto nesnesl pohled na kohokoliv, kdo připomínal vojáky. Ayo ho zvládla chytit hlavně díky tomu, že i ona byla v civilu.
Moji lékaři si s Buckym nevěděli rady. Vybavilo se mu sice pár střípků informací o mně a o jeho sestrách, ale byl divoký a nezvladatelný. Střídaly se u něj návaly paniky a zuřivosti.
Nesnesl jsem představu, že by po všem, čím už prošel, měl stavit zbytek života někde zavřený jak divé zvíře.
A tehdy mi T'Challa prostřednictvím Ayo nabídl, že vezmou Buckyhou do Wakandy, ke svým lékařům, kteří už podobné případy léčili.
Nelíbila se mi vyhlídka, že Bucky zmizí tak daleko, na jiný kontinent. Ale tak jako tak bych ho zase ztratil a tohle pro něj alespoň byla šance na život.
Strávil tam dva roky a vrátil se jako jiný člověk. Dal to najevo i tím, že už si nenechá říkat Bucky, teď je zkrátka James.
Hodně vzpomínek se mu navrátilo, ale zdaleka ne všechny. Pamatuje si naše společné dospívání, matku a sestry, ale ne svůj pád z mostu ani většinu toho, co následovalo. Ten ples, na kterém jsme se políbili, se mu taky nevybavil.
Ačkoliv mu ve Wakandě hodně pomohli, v úplném pořádku už nikdy nebude. Život u dvora, se vším tím ruchem a povinnostmi, by pro něj byl příliš náročný.
Ve Wakandě zjistil, že rozumí zvířatům, proto si tady pořídil hospodářský dvorec. Po delším dohadování souhlasil, že to zaplatím, ale jinak je na mně naprosto nezávislý - jako hospodář je vážně zdatný a dvůr mu vynáší.
Ayo sem přijela asi čtvrt roku po Bu ... Jamesovi. Vzdala se všech hodností ve wakandské armádě aby si ho mohla vzít a žít s ním v Hvězdné říši."
"To jsem nevěděl, že se T'Challovy sličné gardistky nesmějí vdávat, pokud chtějí zůstat ve službě."
"Kdyby si vzala svého krajana, mohla by na svém postu bez problémů zůstat. Pokud vím, vrchní velitelka Okoye má manžela. Ale Ayo se hodlala provdat za cizince."
Po chvíli ticha Steve dodal: "Strašlivé jí závidím. Závidím jí, že nejen, že může s Buckym sdílet každodenní život, ale hlavně tu odvahu, s jakou nechala za sebou všechny těžce vypracované hodnosti a pošty, aby v ne úplně mladém věku začala znovu v cizí zemi."
"Ne tak mladém? Zas tak stará přece být nemůže, je to krásná ženská."
"Tvůj přítel Rhodes je plukovníkem, kolik let mu trvalo, než té hodnosti dosáhl? A Ayo měla podle wakandských poměrů srovnatelnou hodnost.
A teď budou mít dítě. Prostě jen proto, že se milují a že ho chtějí. Ne jako položku z dlouhého seznamu povinností.
Nechápej mě špatně, já miluju svoje děti, bez nich by můj život postrádal smysl a směr, ale nikdo nikdy neřešil, jestli je chci. Lidé v našem postavení prostě musí mít děti - dědice, následníky. Bez ohledu na to, zdali-li se k rodičovství vůbec hodíme a chceme ho.
Dítě, jako výsledek lásky, je něco dočista jiného. A já ... Já vím, že je to nesmysl, že bychom s Buckym nikdy dítě mít nemohli, ale ... Můžu mu to tisíckrát přát, ale stejně strašně bolí, vidět ho šťastného s někým jiným."

"Pěkně pokurvený život," zabručel Tony: "tohle si ani neumím představit, ještě nikdy jsem netoužil po někom, koho bych, s trochou snahy nemohl mít. Ale to o dětech podepisuju, protože já jsem přesně ta povinná položka na seznamu královský povinností.
Howard potřeboval dědice, ale krom toho, že mě zplodil, si se mnou nevěděl rady. Obklopil mě houfem preceptorů a praktický jsem ho neviděl.
Musel jsem jen dobře vypadat na oficiálních událostech a říkat ty správné, zdvořilé věci, abych neurazil obchodní partnery Železné říše.
Bylo mu absolutně lhostejné, jak se mám a co dělám, pokud to neohrožovalo jeho zájmy. Mohl jsem se kurvit i opíjet, pokud jsem na státním banketu dokázal sedět rovně a zdvořile se usmívat.
Začal jsem schválně preslapovat čáru, abych z něj vytáhl nějakou reakci.
Připravil jsem o panenství několik předních šlechtičen a dal jasně najevo, že si žádnou z nich nehodlám vzít. Na oficiální hostinu s akvitánskou delegací jsem se dostavil, jak mě Bůh stvořil, jen s opaskem na kord a chaperonem na hlavě, ožralý jak zákon káže. To mi bylo sedmnáct.
Tohle byl jediný způsob, jak u mého drahého tatíčka dosáhnout audience. Moje úspěchy ve vzdělání, moje vědecké pokusy, to byla samozřejmost. Jedině, pokud jsem něco vyvedl, obtěžoval se mně vidět, sice na mě při takové příležitosti řval, ale konečně jsme byli tváří v tvář.
Po mém únosu, s tím Damoklovým mečem zapíchnutým v mé hrudi, jsem rezignoval i na Howardovu pozornost. Už mi záleželo jen na tom, aby zbytek mého života byla dobrá zábava," Tony se převalil na břicho a unaveně zabořil hlavu do polštáře.
"Jak jsi před chvílí sám řekl, kurevský život. Netušil jsem, že se z Howarda stal až takový parchant. Ale stejně nechápu, co sledoval tím, že tě poslal sem. Nechápal jsem to už, když jsem dostal jeho dopis, ale teď mi to dává ještě menší smysl.
Rozhodně nemohl počítat s tím, že tě tady vyléčíme."
"Prozradil jsi mi svoje nejintimnější tajemství, tak ti naoplátku prozradím, náš utajený skandál. Pravý důvod, proč jsem ve vyhnanství.
Nejvtipnější na tom je, že jsem to vůbec nemyslel zle. Chtěl jsem být aspoň jednou užitečný, než natáhnu brka. Nezapomněl jsem na Yinsenova slova, abych nepromarnil svůj život.
Víš, Howard, se vší svou mocí už jedné věci není schopen. Nepřišlo ti nikdy zvláštní, že má novou, mladou manželku, zástup milenek, ale jen jediného syna a žádného levobočka?"
"Popravdě, ani ne. Jednak jsem byl vždycky zoufale neinformovaný, pokud šlo o královské drby a taky, řada můžu se prostě k nemanželským potomkům nehlásí. Užijí si, ale tváří se, že následky se jich netýkají. Howard klidně může být tenhle typ, ale když to takhle říkáš ... je přinejmenším zvláštní, že se mu žádní levobočci ani nepřipisují. Takže, ehm, venerická choroba?"
"To by tomu starému bastardovi tak akorát patřilo, ale na to je moc opatrný a vybíravý. Měl zkrátka smůlu.
Když mi byly asi čtyři roky, prodělal jsem parotitidu. Ani bych si to nepamatoval, bylo mi jen pár dnů trochu zle, ale onemocnělo i několik dalších lidí, co se o mně starali. Chůva, sluha, ... maman. Od ní se nakazil i Howard. Všem dospělým bylo mnohem hůř než mně, Bruce mi později vysvětlil, že ..."
"Já vím, parotitidu jsem prodělal také. Máti se děsila každé nemoci, která mne kdy přepadla, ale doktoři jí uklidnili, že existuje spektrum chorob, které dítě snadno překoná, ale pro dospělého jsou těžké, někdy i fatální."
"Maman se už nikdy úplně nezotavila a Howard, no fyzická síla se mu zase navrátila, ale ta mužná jen napůl. Zůstal neplodný."
"Ano, vím, rodiče se tenkrát děsili, že mě to také může postihnout, ale prý to hrozí jen dospělým mužům.
Jen jsem teď trochu zmatený. Logicky bych hádal, že ses pokusil dát rodu kýženého pokračovatele, ale jednak nevím, proč by tě za to měl Howard trestat a taky, Nataša se ve své zprávě vůbec nezmínila, že bys měl před svatbou. Mluvila jen o řadě zrušených zasnoubení."
"Copak já můžu v tomhle stavu pomýšlet na ženění? Když nevím, kdy ze své drahé polovičky udělám vdovu a z dítěte sirotka?
Sunset to na otcově dvoře nemá snadné, dívají se na ní skrz prsty, že ještě nedala Howardovi dítě. Jako by to byla její vina, nikdo si ani nedovolí špitnout, že by problém mohl být na jeho straně."
Stevovi to konečně došlo, přimáčkl si polštář na hlavu a zaúpěl: "Tony, ty idiote! Co tě to napadlo?"
"No co, ty zatracenej slušňáku! Čert vzal morálku, tohle by řešilo všechny problémy. Sunset by měla své dítě a říše zdravého následníka starkovské krve. Z mé strany by rozhodně nešlo o žádnou oběť a přemáhání a hádám, že ani z její ne."
"Proboha, Tony! Já vůbec neřeším, že ses vyspal se svou nevlastní matkou, ale ty bys vážně nechal svoje dítě napospas Howardově výchově? Po tom co jsi sám zažil?"
"Není už nejmladší, pak by měla Sunset výchovu plně v rukou, nejspíš by se i prosadila jako regentka."
"Ale to nikdy nevíš! Pokud je mi známo, tvůj otec je zdravý jak řípa, klidně tu může být až do osmdesáti. A ačkoliv hádám, že na veřejnost by to proniknout nenechal, jak by se asi v soukromí choval k dítěti, co není jeho a k manželce, co ho podvedla?"
Tony zabořil hlavu do polštáře: "Prostě jsem chtěl, aby tu po mě něco zůstalo, něco pozitivního, smysluplného!"
Steve se opatrně natáhl ze své půlky postele a položil mu ruku na rameno: "Já vím, tohle dokonale chápu a ty to dokážeš, jen ne takhle!"
"Ale co když nemám dost času?"
"Jsem si jistý, že ten čas dostaneš. Olwethu jistě najde způsob, jak ti ho dát. A z tebe bude jednoho dne skvělý král, lepší a slavnější než Howard. A taky z tebe bude skvělý otec vlastních dětí."
"Nestraš!"
"Vůbec o tom nepochybuji, viděl jsem tě s Petrem a moje holčičky tě přímo zbožňují!"

Steve se vzbudil první, byl zvyklý vstávat časně a hlavně toho včera tolik nevypil. Světlo, které si našlo cestu mezerou mezi závěsy postele, bylo pořád bledé, takže je velmi časně. Ale hospodářství už se probouzelo k životu, když se zaposlouchal, rozehnal hlasy i klapání nástrojů na dvoře.
Tony stále tvrdě spal. Z peřin mu vykukovala kštice tmavých vlasů a jednu ruku měl nataženou přes postel na Stevovu polovinu. Ve spánku vypadal tak mladě.
K čertu, vždyť Tony pořád mladý byl. Jedenadvacet let je příliš brzo, aby člověk každý den vyhlížel smrt.
Ano, ani naprosto zdraví nikdy nevědí dne ani hodiny, ale ten zrádný kousek kovu obírá Tonyho o veškerou perspektivu. A Steve moc dobře věděl, jak důležité je, mít dlouhodobý cíl.
Tiše se oblékl a vypravil se dolů do hlavní síně požádat o nějakou snídani.
U stolu našel i Jamese a Ayo, očividně připraveni vyrazit za svými povinnostmi, jen co dojedí sladkou, jáhlovou kaši.
„Dobré ráno!“
„I tobě, Steve! Ty si vážně nedovedeš přispat, co?“ popíchl ho James: „to tvůj společník je jiný případ.“
„Co jsem stihl vypozorovat, Tony vážně není žádný skřivánek, ale s dneškem má určitě co dělat i kvalita vašeho piva,“ usmál se Steve.
„Ano, všimli jsme si, že mu chutnalo a byl jím mile překvapen,“ odpověděla Ayo: „popravdě, i já jsem byla překvapena. Nevěřila bych, že syn krále Howarda Železného, může být tak sympatický člověk.“
„Možná je to tím, že se král jeho výchově zrovna horlivě nevěnoval,“ ušklíbl se Steve. „asi bych si už měl zvykat, že na našem kontinentě jsou králové prachmizernými rodiči.“
„Podle mého názoru, je to od tebe zbytečně pesimistická generalizace, králi.“
„Ale váš král svého otce miloval a respektoval, nikdy jsem o těch dvou neslyšel nic nic negativního.“
„To je možná pravda, ale stejně si mou zemi až příliš idealizuješ. A nejen ty, má sestra ve zbrani, Okoye, je pevně přesvědčená, že král Wakandy nemůže udělat nic špatně. Já tak zaslepená nejsem, proto mi věř, že v tomhle bodě se naše země nijak neliší od zbytku světa – v boji o moc je často tvůj nejbližší příbuzný, tím nejhorším nepřítelem.“
Víc k tomu Ayo neřekla, nesouhlasit se svým vládcem a vynášet wakandské tajnosti na veřejnost, jsou dvě úplně jiné věci. Raději změnila téma: „Ještě včera v noci jsem napsala list bratrovi a hned za rozbřesku s ním posel vyrazil. Bude-li moře příznivé, můžeš očekávat odpově během šesti týdnů.“
„Ještě jednou ti nesmírně děkuji!“
„Za málo.“
„Správně! Nikdy není na škodu zavázat si budoucího krále. Zvlášť, když je to tak okouzlující osobnost jako já. Dobré ráno vespolek!“
Tony stál ve vchodu do síně, plně oblečený a šklebil se od ucha k uchu.
„Tak teď jsi překvapil mně. Nečekal jsem, že vstaneš dřív jak za hodinu.“
„Nejspíš to dělá zdejší povětří. Báječně jsem se vyspal a mám hlad jako vlk. Krom toho nás čeká ne zrovna krátká zpáteční cesta, ne?“
Posnídali, rozloučili se s hostiteli a vyzvedli si Tonyho sluhu a oba ozbrojence, kteří je provázeli. Celý trojlístek prožil zábavný večer mezi zdejším služebnictvem, popili ono výtečné pivo, trochu si zahráli v kostky a Happy zdejší lidi naučil jednu karetní hru ze své vlasti.

Jakmile vyrazili, začal Steve přemýšlet. Šest neděl, než dorazí odpověď, několik dalších týdnů, než se slovutný Olwethu vypraví na cestu – za předpokladu, že vůbec bude souhlasit. To je strašlivá spousta času, pro které nemá žádný plán. Nestačilo mu, že uvedl věci do pohybu, chtěl si na Tonyho záležitosti ponechat nějakou aktivní roli, ale naprosto netušil, jakou.
Asi po hodině jízdy, když se jejich doprovod zdržel víc vzadu, se Tony vrátil k rozmluvě z minulé noci: „ To co jak jsi mi včera vynadal … přimělo mě to podívat se na věci z jiné perspektivy. Konečně chápu, proč byl Obie.“
„Obie?“
„Obie, sir Obediah Stane.“
„Aha, váš kancléř. Netušil jsem, že se znáte až tak důvěrně.“
„Obie je můj kmotr, je jako můj strýček. Vlastně je skoro jako můj otec, nikdy nechyběl u ničeho důležitého v mém životě.
On si na mě vždycky našel čas, i když je samozřejmě jako kancléř dost vytížený. A pokud to jen šlo, tak mé malerý před Howardem kryl, proto jsem bral jako nepochopitelnou zradu, když zrovna mou aférku se Sunset udal. Ale te už chápu …“
„On tě za to udal Howardovi?“
„No, ano a nechtěl slyšet z mé strany žádné vysvětlování. Ale te už vím, proč to chtěl zarazit, nejpíš si uvědomobval stejně jako ty, na jak obrovský problém bych tím vlastně zadělal. Nejspíš usoudil, že potřebuju dostatečný odstup od situace doma, abych to taky uviděl. A měl pravdu.“
Steve to nechal bez komentáře a raději se zeptal: „Hádám, že tvůj kmotr věnoval i větší pozornost tvému vzdělávání než Howard.“
„Obie se spíš snažil, abych z těch knížek úplně nezblbnul. Soudil, že otcovy požadavky jsou moc formální, sucharské a zbytečně náročné. Obie mě vždycky vytáhl na vyjížḱu nebo na lov, zařídil, že jsem se mohl ulít do laboratoria místo další lekce etikety.Byl to taky on, kdo mě vzal na mou první pijatyku – řekl, že bych se prvně měl ožrat ve společnosti někoho důvěryhodného, kdo mě neokrade o měšec a prsteny, jakmile spadnu pod stůl.“
„A do prvního nevěstince tě taky vzal on?“
„To, ne, tam jsem našel cestu sám. Ale byl to obie, kdo mě v patnácti seznámil s jednou zkušenou, půvabnou a diskrétní dámou. Co se mračíš?“
„Ale .. jen zírám, kolik důležitých bodů chybělo v mojí výchově. Já musel spíš poslouchat přednášky ministrů a od sedmnácti se učastnit zasedání státní rady.
Tam tě asi Howard nechce, co?“
„Kdepak.“
„Ale lord stane ti občas řekne, co se tam řeší, abys byl v obraze.“
„Po pravdě, s Obiem vždycky řešíme mnohem zábavnější věci. V životě jsem na zasedání rady nebyl!“
„Výborně! Takže s tím teď začneš. Jakmile se vrátíme do hlavního města, najdeš si díru v rozvrhu – samozřejmě, pokud se nebude projednávat něco přísně tajného.“
„Ale proč?“
„Protože tím vytřeš zrak Howardovi úplně nejvíc. Už nebudeš neškodné princátko, ale opravdový následník. Chtěl, abychom tě napravili a já ho tedy beru za slovo.“

Chapter Text

Zbýval jim ještě týden pobytu u jezera a dokud se nevrátí do hlavního města, nehodlal Steve kazit atmosféru řečmi o politice. S jednou výjimkou. Hned druhý den po návratu z Barnesovic usedlosti si vzal stranou Natašu: „Potřebuju co nejvíc informací o lordu Staneovi, Howardovu kancléři. Všechno, oficiálný životopis i drby, včetně těch divokých a nepotvrzených."
„Základní obrázek ti samozžejmě můžu dát hned, ale jestli chceš podrobnosti ..."
„Nepotřebuju to okamžitě, ale až se vrátíme na hrad, začni na tom hned pracovat. Prosím!"
„Žádný problém, seženu všechno, co se na něj dá vyšťárat, ale proč? Stalo se něco?"
„Já nevím, možná jsem jen paranoidní, pokud jde o kancléře, ale něco, co o něm Tony řekl ... Já nevím, něco mi na tom nesedí. Víš, Tony ho považuje za přítele, skoro otcovskou figuru, ale ... Prostě potřebuju informace z více stran. A prosím, až mi budeš tu zprávu předávat, tak mezi čtyřma očima, ano?"
„To vůbec nemusíš zdůrazňovat, Steve. Nejsem amatér."
„Já vím a ještě jednou díky - a když už zapracuješ na Staneovi, přidej k tomu i Howardovu druhou manželku, ano?"

Ve čtvrtek se rozloučili s Thorem, který mířil za dámou svého srdce a v pátek se sbalili sami. Petr tentokrát ani neprotestoval, protože návrat domů znamenal nejen návrat k pravidelné výuce, ale hlavně pokusy v Tonyho laboratoriu.
Steve jim proto dal týden k dobru, než zahájí Tonyho státnickou výuku. Občas si vzal skicář a šel se mrkout co ti dva nad baňkami a křivulemi tropí.
Tony se hodně kroutil, když ho Steve konečně následující pondělí táhl na zasedání své rady.
„Bude to nuda."
„Velmi pravděpodobně ano. V poslední době máme v zemi klid a řešíme spíš běžné záležitosti."
„Takže mi chceš ukázat, jak se to správně dělá?"
„To ani ne. Chci ti hlavně ukázat rozsah záležitostí, které budeš muset jednou řešit ty sám. Jak to budeš dělat, to už je na tobě.
Pro dnešek stačí, když budeš dávat pozor. Ale jestli budeš mít nějaký nápad, dotaz nebo připomínku, tak se klidně ozvi."
Dnes se sešli jen nejužší sestavě. Peggy, Maria, Sam, Clint, nepostradatelná Nataša a samozřejmě Steve s Tonymu v závěsu.
Železný princ se zvelebil na okenní sedátko, zatímco ostatní si posedlí kolem stolu a začali jednat. Na stole byla zpráva o výsledcích letošních žní, od čehož se budou odvíjet daňové zisky v příštím roce, dál se řešila chystaná návštěva akvitánské delegace a posilování obrany v Bílých Horách.
Tony setrvával na svém postu a hleděl z okna. Steve nedokázal říct, jestli vůbec poslouchá, ale neměl čas nad tím hloubat, musel se soustředit.

Teprve, když se řešilo dozbrojování posádek v bělohorských pevnostech, zvedl se Tony ze svého místa, postavil se za Stevovu židli a nakonec promluvil: "Proč se pachtíte s vlastní výrobou a nenakoupíte víc píšťal a hmoždířů od nás? Naše zbraně jsou ty nejlepší na světě!"
"To nikdo nerozporuje, proto jich taky určité množství ve výzbroji máme," uznala Peggy.
"Ale taky jsou po čertech drahý," ušklíbl se Clint.
"Protože za ty peníze stojí. No tak, vývoj vlastních vás určitě vyjde mnohem dráž!"
"Přesto to děláme," řekl Steve a obrátil se po Tonym: "a o peníze tu jde až v druhé řadě."
"Aha, nechcete být v obraně závislí na jiné zemi. Ale to je hloupost, Howard se vás nechystá napadnout. Naopak, je rád že tu rudou hordu udržujte pěkně za horama. Možná by vám i udělal lepší nabídku, kdybych se do toho mohl vložit já."
"Až mi tu nabídku uděláš ty jako král, rád si o tom promluvím, ale Howardovi nevěřím dost na to, abych bezpečnost říše postavil jen na jeho dodávkách," odpověděl Steve a na Tonyho tváři se rozlil chápavý úsměv.

Celkově byl Steve s Tonyho první účastí v radě spokojený. Tony se zapojil a musel alespoň částečně dávat pozor, aby postřehl, že konečně u stolu mluví o něčem zajímavém.
Steve pak dopřál Tonymu dva dny volna, než ho pozval na další pořadu a tentokrát princ zasedl ke stolu s ostatními a zapojil se do debaty, když měl k tématu co říct.
Po pár dalších dnech si Steve troufl říct, že tahle praktická výuka byl krok správným směrem. Tony byl nesmírně chytrý, ale postrádal zkušenosti, jak slaďovat řadu protichůdných zájmů.
Sem tam měl velice originální postřehy, nezatížené klasickým politickým myšlením, ale mnohem častěji mu museli vysvětlit, proč by ten nebo onen jeho nápad v praxi nefungoval.
Ale učil se rychle. Když mu vysvětlili, kde byla v jeho úsudku chyba, podruhé už jí neudělal. Jen jednoho zlozvyku při řešení státních záležitostí se Tony nedovedl úplně zbavit.Měl sklon ukrutně rozhazovat. Celý život žil v takovém materiálním nadbytku, že si vůbec nedokázal představit, že by peníze mohly dojít.
Dovedl akceptovat, že člověk nechce utrácet za nekvalitní věc, ale koupit to levnější, protože na dražší nemáš, bylo zcela mimo jeho obzor.
Steve měl před lety štěstí na schopného učitele pokud jde o státní finance a teď přemýšlel, kdo by byl schopen tohle téma záživně představit Tonymu. Dokonce to nadhodil během jednoho jejich výletu.

Na koupání v lomu bylo počátkem října už příliš chladno, ale existovala přece řada dalších způsobů, jak si užít pěkně páteční odpoledne. Občas s sebou brali i Petra, ale tentokrát si jen vyšli sami v méně okázalém oblečení do města. Sice je i tak sem tam někdo poznal a hluboce se uklonil, ale obecně jim lidé moc pozornosti nevěnovali. V takové blízkosti královského hradu chodila po městě spousta rytířů a dvorských hodnostářů.
V jednom hostinci si koupili ošatku preclíků, džbánek piva a malou láhev vína - Tony pořád pěnivému moku moc neholdoval, přinejmenším ne tomu druhu, který se vařil v Brooklynu.
Zaplatili i za košík, ve kterém své zásoby odnesli na jižní hradbu, kde se usadili, pozorovali krajinu a mluvili o všem možném.
"Zas a znovu si připomínám, jaká škoda, že už mezi námi není sir Coulson. Ten měl báječnou hlavu na čísla a o státních příjmech a výdajích mně naučil všechno, co šlo."
"Chápu, že ti chybí jako člověk, ale když tě všechno důležité naučil ..."
"Teď bych potřeboval, aby to naučil tebe, protože tohle on dokázal skvěle. Zdánlivě to byl takový suchý úředník v dlouhém taláru, ale měl specifický smysl pro humor, bystrou mysl a dovedl ke všemu uvést trefné příklady, takže jsem chápal, jak co funguje. A taky vládl překvapivě dobře mečem."
"Proč vlastně musíš všem aspektům státní správy do hloubky rozumět? Máš na to přece lidi! Dost schopné a tobě oddané, pokud jsem si stačil všimnout."
"Protože ve finále všechna rozhodnutí dělám já, zákony se vydávají mým jménem, s mou pečetí a podpisem. Moji rádci a ministři mi sice dávají návrhy, jak věřím podle svého nejlepšího svědomí, ale občas nevezmou v úvahu okolností, které jsou mimo jejich obor. Já musím pořád sledovat celkový obraz."
"Ale od toho máš přece kancléře, ve tvém případě tedy kancléřku, nebezpečně schopnou, troufám si říci."
"Ano, Peggy je skvělá a naprosto jí věřím, ale," Steve pokrčil rameny: "tady právě vidím ten větší obraz. Petr nemusí mít takové štěstí na kancléře a chci, aby se naučil nepouštět vládní otěže z rukou, jen proto, že zdánlivě může. Mám totiž velmi špatnou zkušenost s kancléřem, který si až příliš zvykl na svou moc."
"Á, Pierce!" ušklíbl se Tony: "stejně je to zvláštní. Tvého otce jsem znal jen z doslechu, ale přijde mi podivné, že takový puntičkářský suchar udělal tak fatální chybu v odhadu lidí."
"To proto, že Pierce nezačal jako mocichtivý padouch, postupně do toho dorostl. Otec mu přenechával hodně pravomocí a Pierce byl velmi schopný. Jenže časem začal víc a víc energie věnovat tomu, jak si takovou moc udržet navždycky, i po otcově smrti.
A nutno říct, že k otevřené vzpouře a násilí se uchýlil, až když jsem mu nenechal jiné možnosti. Teprve s odstupem let si uvědomuji, jak moc se snažil obklopit mě svými lidmi v naději, že si z nich udělám důvěrníky.
Jenže zrovna v tomhle neměl šťastnou ruku. Vlastně to kardinálně pokazil hned na začátku - vynaložil velké úsilí, abych se oženil s jeho oblíbenou vnučkou."
Tony se poškrábal ve své pěstěné bradce: "Nech mně hádat! Byla to ta husa, která tě přistihla při polibku s Barnesem a udala vás, že?"
Steve přikývl a pak se zadíval přes hradby směrem ke vzdálené siluetě pohraničních hor.
"On ani Pierce nebyl úplně nepřístupný obyčejným lidským citům a v tomhle bodě převážily nad chladnou kalkulací. Neměl syna, dokonce se od žádné ze svých dcer nedočkal vnuka, ale naprosto nekriticky zbožňoval svou prvorozenou vnučku.
Ukrutně jí rozmazlil a vrcholem všech jeho pozorností mělo být to, že jí učiní královnou a ještě si tím pojistí vliv na mě. Absolutně při tom ignoroval, že Lorraine postrádala inteligenci, takt a trpělivost pro takovou roli.
Přitom, objektivně hodnoceno měl mezi svými vnučkami a neteřemi i lepší kandidátky. Kdyby to šikovně navlékl, možná bych si z nutnosti a rozumu některou i vybral. Ale Lorraine mi byla protivná sama o sobě, příliš hlučná, příliš vtíravá, příliš flirtující. A po tom, co provedla," Steve se bezděčně otřepal: "kdyby mě otec nějak donutil ke sňatku s ní, tak jsem dodnes bezdětný. K tomuhle bych se nepřekonal, vážně ne!"
Tony zvedl obočí: "To jako vážně ne? Předpokládal jsem, že máš v tomhle směru úchvatnou sebe disciplínu, když jsi zplodil čtyři děti vzdor tomu, že tě dámy nepřitahují."
"Myslím to vážně. S osobou, kterou dobře neznám a které nedůvěřuji, bych se absolutně nedokázal ...," Steve frustrovaně rozhodil rukama, explicitní vyjadřování mu nikdy moc nešlo.
Tony se uchechtl.
"Já chápu, že takovému zkušenému milovníkovi to může přijít směšné,"ohradil se dotčeně Steve, ale Tony zavrtěl hlavou: "Já se směju tvé neschopnosti říct to na plnou hubu, ne faktu, že se za téhle okolností nedovedeš vzrušit.
Já už jsem se s tím setkal. Ačkoliv u nás mužů, je podobné nastavení spíš výjimkou, dámy to tak mají dost často. Je samozřejmé dost takových, které jsou schopné k nezavaznému dobrodružství, sotva hodily oko na tvou mužnou hruď nebo naditý měšec, ale mnohem víc jich je plachých jako laňka a získat klíč od jejich ložnice mne stalo pár týdnů i měsíců snahy.
A aby bylo jasno, já jim v rámci dobývání nesliboval nehynoucí lásku, nemám zapotřebí takhle lhát. Jen potřebovaly zjistit, že nejsem až takové zvíře, že dovedu být diskrétní a ohleduplný i k jejich potřebám. Prostě mi začaly důvěřovat, takže ačkoliv já to tak nemám, myslím, že tě chápu."
Steve si oddechl, že tohle trapné téma vyřešili, když Tonyho tvář vystřídala v rychlém sledu několik emocí, údiv, prozření a zděšení:"Ale teď mě napadlo... To znamená, že jsi nejspíš neměl v loži zrovna mnoho partnerů."
Tony diplomatický nechal ten počet partnerů neurčitý, ale Steve se rozhodl být upřímný, jakkoliv to pro něj bude trapné. Podíval se svému společníkovi přímo do očí a řekl: "Za celý svůj dosavadní život jsem sdílel lože jen se svou manželkou."
"Ale, ale ... to je strašlivě smutné!"
Ať už Steve očekával z Tonyho úst jakékoli hodnocení, nebylo to tohle.
"Milování je jedna z největších radostí našeho života. Neměla by to být pouhá povinnost, má to být potěšení. Nevěřím, že by Bůh být tak krutý, aby nám dal schopnost zažívat rozkoš, kdybychom jí prožít nesměli. Já toho možná poněkud nadužívam, uznávám, ale totálně si lásku odepřít, mi připadá jako krutý trest.
Vážně tě od tvého mladického vzplanutí pro přítele nikdo dostatečně nezlákal? Nebo jsi to jen nechtěl riskovat?"
"Netvrdím, že nedokážu ocenit fyzickou krásu, ale abych někomu dovolil se mně dotknout, potřebuju víc. Kdyby šlo o pouhou otázku příležitosti ... Na tohle téma jsem měl svou poslední hádku s otcem. Už jsme to nikdy neurovnali, ale s odstupem času si říkám, že se jen snažil být vstřícný a taky, že ho ovlivnil Pierce, který si chtěl přihřát vlastní želízko.
Najednou se u dvora objevil nový muž, mladý, tmavovlasý, urostlý, nápadně oblečený. Otec ho neustále pod různými záminkami posílal za mnou, až jednoho dne navrhl, zda toho mladíka nechci přijmout do své družiny.
Absolutně nechápavě jsem se zeptal, proč? Nepotřeboval jsem nikoho a jestli můj otec slíbil pro syna některého svého přítele místo u dvora, ať si ho nechá on.
Otec začal vysvětlovat, že oceňuje, jak horlivě se věnuji svým povinnostem a rád by mé úsilí nějak odměnil. A jelikož už se smířil s faktem, že mně dámy vážně nezajímají a po posledním porodu jsem přestal navštěvovat ložnici své ženy...
Ani jsem ho nenechal domluvit. Explodovalo ve mně tolik emocí - vztek, že mi cpe do lože nějakou chlapeckou kurvu, co je k tomu svolná za výhody po tom, co z mého života odstranil opravdu oddaného člověka, hnus, že by se mě taková osoba vůbec měla dotknout, že jsem se po několik týdnů vůbec vyskytoval s takovým člověkem v jedné místnosti.
Křičel jsem na něj, že se zbláznil, že tak nechutný návrh není v mých očích žádná odměna, že nejsem otrokem svého těla a jak si vůbec on, který se tak bál skandálu, pokud by se mé sklony provalily, troufá spoléhat na diskrétnost někoho, kdo jedná za úplatu. A na jeho obhajobu, že jen chtěl, abych mohl být v soukromí trochu šťastný, jsem mu vypálil jeho dávnou poučku, že králové nemají co hledět na osobní štěstí.
Po téhle hádce už jsme se stýkali jen při formálních příležitostech. Vím že to máti trápilo, ale v tu chvíli byl můj hněv a pocit ponížení příliš silný. Otec zemřel čtyři měsíce na to na srdeční slabost.
Když o tom dnes přemýšlím, asi mi vážně chtěl udělat radost. A i když ta nabídka pro mne byla nepřijatelná, nemusel jsem reagovat tak hněvivě. Jenže, ... prostě ..." Steve bezmocně rozhodil rukama.
"Jenže tvůj otec také nemusel reagovat tak hněvivě, když to o tobě zjistil. Nemelou pořád všichni otcové o tom, jak si je máme brát za vzor?"
"Ale já si předsevzal být lepší než můj otec!"
"A celkem se ti daří, stačí se podívat na tvoje děti. A že občas vybuchneš vzteky? Kdo to nedělá? Nemluvě o tom, že žiješ už ... Kolik je Michelle? Tři roky? Tři roky v totálním celibátu! To je div, že nejsi stokrát protivnější morous!" konstatoval Tony a pak pozvedl svou láhev vína: "A na to se napijeme!"

Steve se z procházky po hradbách vracel se zvláštním pocitem. Nebyl opilý, na to by ta trocha slabého piva nemohla stačit, ale zažíval podobnou lehkost v hlavě.
Snad proto, že ze sebe vychrlil tolik pocitů a myšlenek, věcí, jaké ještě nikomu nesvěřil, dokonce ani Samovi nebo Nataše. A přitom se od člověka, co žije dočista odlišný život, dozvěděl, že pro své pocity není nijak nedostatečný.
Měl tak povznesenou náladu, že jen v rychlosti prošel dokumenty, co se mu nahromadily na stole a raději zašel před večeří do komnat své ženy, kde se přidal k probíhající zábavě.
Jeho dcery společně s dětmi dvořanů hrály na slepou bábu. Nechal si tedy poslušně od Mary zavázat oči batistovým kapesníčkem a nechal se několikrát zatočit, aby pak podle dětského křiku zkoušel lovecké štěstí.
Měl dobrý sluch a dlouhé paže, takže se mu dařilo, jen maličká Michelle mu unikala tak zdatně, až při při posledním zoufalém pokusu o její dopadení narazil do zdi.
Bolel ho nos, zítra nejspíš bude mít na čele obrovskou bouli a zahraniční vyslanci budou zuřivě spekulovat, jestli se snad zase nepopral, ale Stevovi to bylo jedno. V tu chvíli mu bylo skvěle.
Holčičky ho obsakakovaly, Mary mu na čelo přiložila kapesník, Gwen mu donesla polštář pod hlavu a Michelle mu starostlivě foukala na bebí. Dokonce i Sharon ho šla raději zkontrolovat.
V ten okamžik vstoupili do komnaty i Tony s Petrem a při pohledu na zraněného Steva se rozesmáli. Steve se smál s nimi a smál by se i víc, kdyby mu netřeštila hlava.

Tony začal brát svou účast na vládních poradách mnohem seriózneji. V oborech, které ho zajímaly, býval dobře připraven a u ostatního se přinejmenším snažil dávat pozor. Přesto si po jedné schůzi povzdechl: "Příjmy, výdaje, to je tak příšerně nekreativní! Vážně to musím řešit osobně?"
"Samozřejmě, že ne. Na reálné účtování mám lidi, celostátní finance mi hlídá Sam, na dvorské účty mám sira Leonarda. Já celému koloběhu peněz musím jen natolik rozumět, abych pochopil, kdyby mě někdo okrádal.
Ty to nemusíš dělat na chlup stejně jako já, nemusíš mít porady třikrát týdně a dodržovat stejné pořadí jednacích bodů. Co bys ale ode mě převzít mohl, je sestavit si dobrý tým.
Najdi si lidi, kteří rozumí určitému oboru a ty jim dokážeš věřit. Čím méně tomu sám rozumíš, čím méně se tím sám chceš zabývat, tím víc musíš věřit jim.
Ale aspoň rámcově musíš chápat fungování všech resortů, abys dokázal rozpoznat špatnou a ocenit dobrou práci.
Už máš sira Rhodese, ten je určitě víc než kompetentní převzít vojenské záležitosti. Z Bruce, pokud bude stát o veřejnou funkci, bude jistě dobrý ..."
"Ty se mnou Bruce pustíš zpátky domů?"
"A proč bych neměl? Je to tvůj přítel a tvůj lékař. Nemám nárok ho jakkoliv zadržovat."
"Jenže on se velice sblížil s tvou hlavní špiónkou a asi bys neskákal nadšením, pokud by Nataša opustila tvé služby."
"V tom máš pravdu, hodně by mě mrzelo, kdyby mě měla Nataša opustit. A nejen proto, že je tak skvělá špiónka.
"Tony se pobaveně zasmál: "Na to, že nemáš rád ženské, máš ty svoje rád až moc. Ale vlastně to dává smysl. Protože si je nepředstavuješ ve své posteli, můžeš s nimi pěstovat čisté přátelství."
"Ale já mám i mužské přátele! A ty je máš taky, ačkoliv, jestli tě správně chápu, ty si dokážeš představit v posteli prakticky kohokoli."
"Kohokoli, kdo je přiměřeně atraktivní!" Tony chlípně prohnul obočí a oba se rozesmáli.

Poslední říjnový týden, v závěru pracovní porady strčila Nataša Stevovi do rukou desky z černé kůže a špitla: "To jsou ty informace, cos chtěl!"
"Copak to je?" zareagoval bystře, až příliš bystře, Tony.
"Hodnocení bezpečnostních rizik," zabručel Steve, kterému se nechtělo přiznat, že sbírá materiál na Tonyho otcovského přítele.
Před dalším vyzvídáním ho zachránil Petr. Čekal netrpělivě na chodbě před poradním sálem, protože měli s Tony dnes pokračovat v nějakém vzrušujícím experimentu. Steve jim popřál mnoho zdaru a zmizel ve své soukromé pracovně, kde teprve rozvázal šňůrku a desky otevřel.
První list se věnoval Howardově druhé ženě. Sunset, dcera lorda Baina, byla dědičkou jednoho z posledních poloautonomních hrabství v rámci Železného království. Starkové posledních několik generací pracovali na tom, aby tahle území plně přimkli k říši. Buď násilím, jako v případě Pymů, nebo ještě lépe sňatkem.
Ačkoliv podle slovního popisu a přiložené kresby, byla Sunset nepochybně atraktivní, její dědictví bylo bez debaty hlavním motivem Howardová zájmu.
Manželé žili více méně odděleně, Sunset měla vlastní dvůr, složený z lidí, které si sama zvolila a po Howardově boku se objevovala jen při oficiálních příležitostech. Ale tehdy byla přesně tou oslnivou královnou, jakou si král "Železný a zlatý" po svém boku představoval.
Natašina zpráva zmiňovala, že královna je vzdělaná a projevuje zájem o vědy, což ji zřejmě spojovalo s Tonym. Také věkově nebyli příliš vzdálení, Sunset je teprve osmadvacet.
Steve se bezděčně ušklíbl. Mazaná potvora! Beztak celý ten nápad s dítětem starkovské krve nasadila Tonymu do hlavy ona, protože to ona by na tom nejvíce vydělala! Stoupla by očích poddaných jako plodná královna a pokud by porodila syna, země by měla zdravého dědice. Bůh ví, co by se pak stalo s ubohým Tonym.
Steve zatřásl hlavou. Jak snadno přisoudil ty nejčernější motivy ženě, kterou nikdy osobně nepotkal. Ale možná nebyl sám, možná proto Obadiah Stane tak drasticky zakročil. Možná Steve křivdí jemu.
Jenže proti Tonyho kmotrovi hovoří dvě věci, jednak se nikdy ani nepokusil připravit svého kmotřence na vládnutí a také udal celou aféru Howardovi. V každém případě se teď Steve podívá, co vyšťourala Nataša na tohohle pána.
Začetl se do spisu. Úvod neobsahoval nic podezřelého. Stane byl od časného mladí Howardův přítel, v době jeho exilu zůstal doma a intenzivně se snažil o urovnání situace a Howardův návrat.
Zdál se velmi oddaný svému pánu a svému úřadu. V mladších letech se sice hojně účastnil dvorských zábav, ale s postupem let ho víc a víc pohlcovala práce. Nikdy se neoženil, ale měl nemanželského syna. Asi před pěti, šesti lety ho uznal a s královým souhlasem přivedl ke dvoru. Tiberius byl přibližně v Tonyho věku, získal místo v Tonyho družině a Stane se pro něj snažil získat nějaké další tituly, ale nic příliš okatého.
Když Steve dočetl až sem, dveře jeho pracovny se prudce rozletěly a dovnitř vpadl Petr. Tváře měl celé rudé vzrušením a křičel: "Dokázali jsme to, otče! My to dokázali! Stvořili jsme tekutý provaz!"
Tváří v tvář synovu nadšení nemohl zůstat netečný. Zvedl se od stolu tak prudce, až některé papíry odletěly na zem a šel Petra obejmout.
"To je báječné! Gratuluju!"
Ve dveřích pracovny se objevil i rozzářený Tony, tak ho Steve gestem ruky vyzval, ať se k nim připojí: "Jste úžasní! Nikdy bych nevěřil, co všechno se dá pomocí alchymie dosáhnout!"
Ještě chvíli takhle stáli a užívali si tu chvíli, když se Petr odpojil a podíval se na podlahu: "Je, udělali jsme ti tu nepořádek!"
"To nic, to jsem shodil sám. Já si to ...".
Že si ty papíry posbírá sám, už Steve nestačil říct, protože se Tony hbytě sklonil, jeden z listů zvedl, krátce se na něj podíval a zamračil se: "Tak bezpečnostní rizika? Jenom proto, že tebe kancléř zradil, nemusíš hned paranoidně podezírat i Obieho a nechat Natašu, aby se mu vrtala v soukromí."
Hodil papír zpátky na zem a vztekle odkráčel z pracovny.Petr se na otce díval z části zmateně, z části naštvaně a Steve ho nechtěl nechat bez vysvětlení.
"Víš Petře, já se o Tonyho bojím. Nepozdává se mi pár lidí, kteří ho doma v Železné říši obklopují. Kdybych měl pochybnosti o některém tvém učiteli nebo kamarádovi, tak bych si je také nechal prověřit."
Petr si ho změřil nečekaně dospělým pohledem a řekl: "Já to chápu, otče, ale já jsem dítě. Lidi, co mě obklopují zatím vybíráš převážně ty nebo maminka, takže máte právo je kontrolovat. Tony je už velký, svoje přátelé si vybírá sám a nestojí o to, aby mu je někdo schvaloval."
Steve si povzdechl, chtěl Petrovi vysvětlit, že je to nekonečně složitější, ale pak si uvědomil, že v něčem jeho syn není tak úplně vedle.
"Máš pravdu Pertře, měl jsem svoje podezření nejdřív probrat s Tonym. Půjdu se mu omluvit a budu doufat, že mojí omluvu přijme."
Jenže Stevova dobrá vůle tentokrát nestačila, nenašel Tonyho v jeho pokojích ani v laboratoriu. Princ se po dlouhé době nedostavil ke společné večeři a vůbec vynaložil velkou námahu, aby pro zbytek dne nebyl k nalezení.
Steve nedokázal usnout. Mrzela ho roztržka s Tonym a ještě víc ho mrzelo, že nedostal možnost se omluvit a vysvětlit ... jak moc se o Tonyho bojí. Teď, když si to přeříkával v hlavě, znělo to hloupě. Tony vážně není dítě, jak správně poznamenal Petr.
Jenže to Stevovi nebrání mít o něj příšerné starosti a užírat se tím, jak málo může pro Tonyho bezpečí udělat. Frustrovaně udeřil pěstí do čela postele, k čertu s tím, dnes je král, ale je stejně bezmocný jako před dvanácti lety.
Z nádvoří se ozvalo velice hlasité, ale zoufale neladné prozpěvování. Steve vyskočil k oknu, ačkoliv předem věděl, co uvidí. Tony, zpitý pod obraz a podpíraný věrným Happym, se vracel z tahu po brooklynských hospodách.
Steve byl tak šťastný, že je Tony v pořádku, že se ani nevztekal za ten kravál. Nejraději by vyběhl na nádvoří a promluvil si s Tonym rovnou, ale přece jen bude lepší počkat, až jeho přítel vystřízlivý.

Jenže Tony byl podle všeho rozhodnutý ignorovat Steva i následující den. Že nebyl na snídani, se ještě dalo omluvit kocovinou, ale Tony se neukázal ani u oběda a v mezičase se zamkl ve své laboratoři.
Steve už toho měl dost. pokud se tony hodlá chovat dětinsky, ukážemu, že i on je pořád schopný klukovin. Něco podobného udělal naposledy, když mu bylo patnáct a dostal za to od matky vyhubováno a od otce pohlavek.
Okno do laboratoria bylo často otevřené kvůli větrání po nezdařených pokusech a dnes tomu nebylo jinak. Steve našel správnou místnost o patro výš, jeden z momentálně prázdných pokojů pro hosty, otevřel okno, spustil se odtud na střechu arkýře, kde se zavěsil na kamennou římsu a odtud se zhoupl do otevřeného okna Tonyho laboratoře.
Možná byl vyšší a silnější než v patnácti, ale musel ztratit na pružnosti, protože dopadl dost tvrdě. Navíc srazil z malého podokenního stolku nějaké sklo, takže měl levý bok a ruku plné střepů. Matně ho napadlo, že je teď Tonymu dlužen další alchymistické vybavení.
"Ty .. ty zatracený blázne! Víš, jak je to výška?"
"Vím," vydechl Steve, zatím, co se snažil postavit na nepotlučenou nohu: "tři, vlastně čtyři patra. Ale jak se říká, když nejde Mudrc k Hoře, musí Hora za Mudrcem. Au! U všech ďasů, na tohle už jsem asi vážně starý!"
Tony mu pomohl na nohy a starostlivě si prohlížel pořezanou ruku: "Na to, abys dělal takové slabomyslné šílenosti, jsi vážě starý dost. To nemůžeš, jako normální člověk počkat, až mě přejde vztek, Ne, ty se musíš dramaticky zranit, abych tě litoval, ty osle jeden zatracený!"
"Ale, pár škrábanců, to bude dobré!"
"Čerta starého! Krvácíš, nemluvě o tom, že jsi měl neuvěřitelné štěstí. Ta křivule byla prázdná, ale co kdyby v ní bývala byla nějaká žíravina nebo dokonce jed?"
"Jsem hlupák. Omlouvám se! Nejen za tu křivuli, ale hlavně za vměšování do tvých záležitostí. Neudělal jsem to proto, že bych tě chtěl nějak kontrolovat nebo ti určovat, s kým se přátelit. Ale já ... prostě nesnáším, když nemůžu nic dělat, když nemám na věci vliv. Strašně moc mi záleží na ... na tom, aby to s tebou dobře dopadlo. Slibuju, že už ti nebudu nic, co se tebe týká podnikat za tvými zády," váhavě napřáhl nepořezanou ruku a Tony jí stiskl.
"Omluva přijata! Přece tě nenechám vykrvácet. A teď jdem sehnat Bruce, ať tu ruku ováže a vytahá střepy ze tvé urozené zadnice."
"Jsem si jistý, že Bruce není tenhle druh doktora. Já mám své palácové lékaře, víš," pokusil se odporovat Steve.
"Hloupost! tvoji doktoři pak budou roznášet, že jsem se spolu zase poprali."
"Tohle se stejně bude říkat, ať už mě ošetří kdokoliv."
"Nehádej se zas, ty paličáku zatracená. Jdeme za Brucem, jemu věřím. A basta!"
Tony mu provizorně ovázal ruku šátkem, odemkl dveře a pak Steva opatrně podepřel, aby mohli sestoupit o patro níž do Bannerovy komnaty.
V půli cesty na ně narazil Clint. Bleskově opanoval údiv nad stavem svého krále, srazil paty a napřáhl ruku: "Dorazil spěšný list z Wakandy!"

Chapter Text

Steve dopis převzal, sedl si s ním do nejbližšího okenního výklenku a nervózně rozlomil pečeť. Spěšné zprávy byly jen málokdy dobré zprávy, ačkoliv tohle byla možná výjimka.
List byl psaný drobným pavoučím písmem a velmi kultivovalou Západštinou. Ctihodný Olwethu v něm oznamoval, že ho případ z medicínského hlediska velice zajímá a rád se bude vznešenému pacientovi věnovat. Velmi zdvořile se omlouval, že neodcestoval ihned, ale v případě, že bude nutná operace, musí s sebou přivézt jak vybavení, tak své osvědčené asistenty a to si vyžádá nějaký čas. Olwethu se domnívá, že bude schopen vyrazit do dvou týdnu od odeslání listu a zbytek už záleží na schopnostech kapitána a dobrém povětří.
Dva týdny, dva, možná tři pokud nebude příznivý vítr. A pak se dozvědí, jestli je Tonyho stav léčitelný.
„Nečekal jsem, že to půjde tak rychle.“
„Ani já ne.“
Chvíli oba seděli proti sobě na okenním parapetu bez jediného slova, dokud si Clint vedle nich rozpačitě neodkašlal: „Ehm, budeš psát odpověď?
Steve jen zavrtěl hlavou, v tenhle okamžik už není komu psát. Olwethu už se dávno nalodil a plaví se sem.
„A co … co ta krev?“
Steve se podíval na svou ovázanou ruku, úplně na ní zapomněl: „Aha, tohle. Obávám se, že dlužím Tonymu náhradu za další laboratorní vybavení.“
Clint zvedl překvapeně obočí, tak Tony dodal: „Ne, tentokrát jsme se nebili, ale stejně je tvůj pán idiot!“

Clint zamumla něco, co možná znělo“ „Já vím,“ a odporoučel se.
„A co my dva, pokračujeme za Brucem?“

„Určitě, i jeho bude tenhle dopis zajímat!“
Doktor Banner nebyl ve své pracovně sám. Na kamenném sedátku u okna si hověla Nataša v jednom ze svým nejlepších oděvů a nábožně poslouchala Bruceovy astronomické výklady.

Vědec byl zjevně mrzutý, že byli vyrušeni a když Stevovi čistil ránu, brblal, že na něj má Tony očividně špatný vliv. Na to se Nataša ušklíbla a ujistila Bruce, že její král byl vždycky trochu blázen i bez cizích vlivů a ona naopak doufá, že dík Tonymu dostane Steve konečně rozum.
Věnovala při tom Stevovi významný pohled.

„Ale máme i nějaké dobré zprávy, muj drahý, učený příteli. Tohle dorazilo před pár okamžiky!“ Tony rozložil dopis na stůl.
Bruce chvíli louskal drobný text a pak se zaradoval: „Ale to je úžasné! Budu mít možnost se setkat s tak velkým učencem. Konečně tě prohlédne ten správný druh lékaře! To je … velmi rychlé.“

Ano, věci nabraly až nečekaně dravý spád. Teď, když bylo řešení na dohled, zmocnila se Steva panika a nebyl sám. Co když si ani Olwethu netroufne Tonyho operovat? A co teprve, pokud se toho odváží?
Ačkoliv uvedl věci do pohybu, teď se vše odehrávalo mimo jeho kontrolu a to Steve nesnášel. Potřeboval vyvinout alespoň nějakou činnost, tak napsal na usedlost Bílého Vlka, aby Buckyho a Ayo pozval ke dvoru. Olwethu nebude mít přinejmenším v prvních týdnech čas jezdit pro osobní potěšení po říši a Ayo by se jistě s bratrem ráda setkala dřív, než jí počasí a pokročilé těhotenství znesnadní cestování.

Ani Petrovi neunikla napjatá atmosféra, ale tak úplně jí nechápal. Proto se během jednoho odpoledne v Tonyho laboratoriu zeptal: „Proč se mi zdá, že se na příjezd toho cizího doktora nikdo netěší? Má ti přece pomoct, ne?“
Tony zadržel ruku s baňkou, ve které měl novou formuli na tekutý provaz a Steve odložil skicář.
„Máš pravdu, že připlouvá, aby mi zkusil pomoci, ale je otázka, zda to doopravdy svede. Možná řekne, že ani on si netroufá takovou operaci provést, možná usoudí, že by mi stejně nepomohla. A cokoliv řekne, bude pro mne finální verdikt.“

„Takže se těšíš a netěšíš současně?“

„Hlavně se snažím nedělat si přehnaně velké naděje,“ odpověděl Tony a pak zase pozvedl baňku a zakroužil s ní proti světlu: „myslím, že už začíná houstnout, honem kapku amoniaku!“

Tony byl nepochybně nervózní, ale nehodlal se tomu poddat. Pokračoval v alchymistických lekcích s Petrem, dál chodil na zasedání Stevovy rady, kde se snažil přinášet užitečné postřehy a ani své mnohamluvné poklony dvorním dámám si neodpustil.

To Steve na tom byl hůř. Do té míry, že ho jednou po zasedání rady Tony zdržel v komnatě a přísně se na něj podíval: „K čertu s tebou, Steve! Už jsi dělal takové pokroky a najednou je z tebe zase dřevěný panák. Co přišel ten list z Wakandy, neudělal sis jedinou vyjížďku a tváříš se jak šťovík.“

Steve nasadil ještě zkroušenější výraz, který Tony opbětoval zamračením: „Ale když já jsem to celé zpískal, co když …“

„Ale do háje s tím! Jsem vědec, neustále zkouším různé hypotézy a většina se nepotvrdí. Nezahrnu tě výčitkami, že jsi mi dal falešnou naději nebo tak něco. I kdyby se tvá hypotéza, že mi Olwethu pomůže, ukázala mylná, já si cením už toho, že ses v můj prospěch o něco pokusil! Chápeš?“

Steve váhavě přikývl a pokusil se o úsměv.

„No, hned je na tebe o něco lepší pohled,“ zašklebil se Tony, než svou pozornost znovu obrátil k experimentu.

Petr už měl nachystanou misku a Tony nad ní opatrně naklonil baňku oba zaujatě sledovali, jak z hrdla stéká tenké, stříbřitě lesklé vlákno. Jakmile byl pruh hmoty dlouhý asi dvě stopy, postavil Tony baňku zpátky na stůl, chytil oba konce umělého vlákna a Petr na střed pověsil háček s lékárnickým závažím. Když to nit vydržela, přivěsil další a další, dokud se vlákno nepřetrhlo.

„Jenom šest? Doufal jsem, že s tou vylepšenou recepturou dosáhneme alespoň na deset,“ bručel Tony, když zapisoval do knihy výsledek.

„Možná by to chtělo o dva díly víc křemíku,“ dumal Petr, zatím, co uklízel závaží. Pak se obrátil na otce a nadhodil: „Ale je pravda, že už jsme si dlouho nikam nevyjeli. Na koupání už je zima, já vím, ale co třeba jet na lov? Strýček Sam by jistě rád protáhl svým miláčkům křídla.“

„Wilson sokolničí?“

„Obávám se, že mu na jeho zálibu nenechávám dost volného času, ale je to tak. Sam vlastní asi tucet cvičených dravců a kdykoliv si potřebuje vyčistit hlavu, vezmi si alespoň svého oblíbeného sokola a jedou se projet do lesů.

A není jediný u mého dvora, kdo propadl sokolničení. Peggy má doma celé hejno opeřených lovců, Fury se tomu věnoval, dokud mu zdraví sloužilo, i Clint má svého jestřába.

Máš pravdu, Petře, uděláme všem radost a tuhle sobotu uspořádáme hon s ptactvem.“

Stevův návrh byl přijat se všeobecným nadšením, ale všichni věděli komu za to zpestření programu doopravdy vděčí. Když v sobotním ránu sedala skupina dvořanů na druhém nádvoří na koně, naklonila se Peggy Carterová rozverně k Tonymu: „My tě asi zpátky do Železné říše nepustíme! Za tři měsíce tvé přítomnosti jsme si užili víc zábavy než za předchozích deset let!“
„Kdyby to záviselo na vašich krásných očích, lady Carterová, nikdy bych neodjel!“ odpověděl jí s komicky přehnanou galantností Tony a vyšvihl se do sedla, ale Stevovi v ten moment zvadl úsměv na rtech. I jemu bylo v Tonyho přítomnosti tak dobře, jako už dávno ne, ale ať už se věci vyvinou jakýmkoli způsobem, nevyhnutelně ho ztratí.
Na horší alternativy si Steve zakázal myslet, ale v ideálním případě Olwethu Tonyho uzdraví a ten se vrátí do své vlasti, kde ho čekají povinnosti následníka trůnu. Jednou bude i králem, jistě velmi dobrým králem a vztahy mezi Hvězdnou a Železnou říší budou nepochybně srdečnější a méně formální než dnes, ale i tak se on a Tony v budoucnu setkají nanejvýš při pár formálních příležitostech.

Z melancholického zadumání vytrhlo Steva netrpělivé frknutí jeho koně. Všichni už vyrazili směrem k bráně, jen on tu pořád trčí. Na smutnění bude mít celý zbytek života, teď dokud je Tony tady, musí využít každou vteřinu. Popohnal koně a s nově nabytou energií se přidružil k lovecké skupině.

Dopoledne se vydařilo, ačkoliv se celá akce zvrhla v soutěž mezi třemi nejvášnivějšími sokolníky ve skupině, čí cvičený opeřenec toho uloví nejvíc. Ostatní také vypustili dravce za kořistí, ale hlavně sledovali souboj mezi Samem, Clintem a Peggy a povzbuzovali své favority.
Vítězem se stal dle očekávání Samův hýčkaný miláček Redwing, ale ani ostatní si nevedli zle, takže Steve se smíchem poznamenal, že o dnešní večeři je rozhodnuto.
Během zpáteční cesty se Petr výjimečně přidržel Sama, aby z něj vytáhle nějaká sokolnická moudra , ostatní se rozdělil do skupinek podle svých inklinací a Steve s potěšením zjistil, že se Tony drží po jeho boku. Dokonce maličko zpomalil, aby se od zbytku skupiny oddělili.
„Ta Peggyina žertovná poznámka z dnešního rána mě přiměla trochu přemýšlet,“ začal Tony zvolna.
„I mně je tady dobře a vůbec by mi nevadilo prožít zbytek života tady, dělat své experimenty, učit Petra alchymii a jezdit s tebou na výlety … Počkej! Než se na mě vrhneš se svým spravedlivým hněvem a proslovem o povinnostech, nechej mě domluvit!“
Steve zase zavřel svá údivem otevřená ústa a spolknul svou obranu, že nic takového říkat neplánoval.
„Ano, bylo by neskutečně příjemné tady zůstat a část mého já po tom velice touží, ale pobyt tady ve mně probudil stránku, o které jsem ani nevěřil, že jí mám. Ctižádost být dobrým panovníkem, být lepší než Howard.
Ty jsi mě přesvědčil, že na to mám, že to můžu dokázat. Že vládnutí je dovednost, kterou se lze naučit a jako cokoliv jiného. Ukázal jsi mi, že dobrá vláda není jen nudná úředničina, ale složitá věda. Vyvažování desítek různých zájmů je stejně složité jako mísení sloučenin v baňce.

A já jsem přece vědec, miluji nové poznání. Ovládl jsem alchymii, astronomii i metalurgii, ovládnu i tuhle vědu a vytřu Howardovi zrak!“

Steve se hodnou chvíli nezmohl na reakci. Prala se v něm obří hrdost na Tonyho proměnu s nekonečným smutkem. Nakonec se jen lehce usmál: „Já věděl, že to v sobě máš!“

„Tak to jsi možná jediný!“ ušklíbl se Tony.

„Nesmysl, přece máš doma přátele, kteří v tebe museli věřit dávno přede mnou.“

„Já vlastně nemám krom Rhodeyho mnoho opravdových přátel. Bruce je můj vědecký partner, mám ho velice rád, ale jsou věci, o kterých spolu mluvit nedokážeme. Happy je mi oddaný, ale je vůči mně v podřízeném postavení.
A Rhodey je můj přítel, co pamatuju. Ačkoliv mi samozřejmě dokáže pořádně vynadat, když se mu moje chování nezamlouvá, není objektivní.“

„A já snad jsem?“

„Na začátku jsi mě nesnášel, ale něco tě přimělo změnit názor.“

„To spíš ukazuje, jak špatný jsem znalec povah, než že jsem objektivní.“
„Ale já jsem ti dal spoustu důvodů a do jisté míry schválně. Ne každý by mi dal ještě šanci.“
„Myslím, že mi připisuješ příliš velké zásluhy. Máš na mém dvoře četné příznivce. Peggy a Hope nepochybují, že jsi génius a Petr tě nesmírně obdivuje. Nebýt jeho …“

„Ano, ano,“ přerušil ho netrpělivě Tony: „nikdo nikdy nezpochybnil můj intelekt a vědecké úspěchy, ale současně nikdo nikdy neřekl, že jsem královský materiál. Mám naprosto zaslouženou reputaci nezodpovědného flamendra, sukničkáře a provokatéra.
Není divu, že ani Obie mě nebere dostatečně vážně, aby se mnou konzultoval vládní záležitosti. Ale to se teď změní!

Hned zítra mu pošlu list. Rhodeymu už jsem psal, vysvětlil jsem mu své plány a chci po něm doporučení na kompetentní a důvěryhodné odborníky ohledně financí a dalších odvětví, do kterých se asi nebudu ochoten plně ponořit já sám. Z něj samotného hodlám udělat svého ministra války.
A teď napíšu i Obiemu. Je to přece jen mnohem zkušenější politický madador. Budu potřebovat prvního ministra, kterému můžu věřit!“

Steve sám nevěděl, co ho ponouklo vyhrknout: „A nebylo by lepší tvému mentorovi napsat až po Olwethuově návštěvě?“

Tonyho dychtivý úsměv v ten moment pohasl. Stáhl obočí, ale pak se jeho výraz zase uvolnil: „Možná máš pravdu. Pak už si budu moct dovolit jasněji plánovat svou budoucnost.“

Chapter Text

Jak si Steve předsevzal během lovu se sokoly, snažil se vytěžit maximum z Tonyho přítomnosti. Krom činností, které dělal už před tím – skicování v Tonyho laboratoriu a procházek okolí hradu, kdy rozebírali co se právě projednávalo v radě, chodil teď Steve mnohem častěji před večeří do komnat své ženy, kde s potěšením sledoval, jako Tony baví dvorní dámy.
Dokonce se přistihl, že se k Tonyho žertům ochotně připojuje. Ano, nikdy nebude přirozeným bavičem, co chrlí jeden bonmot za druhým, ale zjistil, že i úderná, lakonická odpověď dokáže vyvolat salvu smíchu.
A Tony to ocenil! Poprvé na Steva vteřinu překvapeně hleděl, pak se mu rozzářily oči a rozesmál se nádherným, zvonivým smíchem. Od té doby Stevovi čas od času vysloveně nehrál, ve snaze další s kamennou tváří pronesenou repliku.
Ale čas se krátil, od chvíle, kdy si přečetl list z Wakandy už upynulo deset dní. I v případě nepříznivého počasí dorazí Olwethu do konce následujícího týdne k hvězdným břehům a Steve cítil, že než by to chtělo ještě něco mimořádného, než na s plnou silou dolehne tísnivá realita.

Když ráno u snídaně oznámil svůj úmysl uspořádat ples – jen malý, v modrém sále, ne formální dvorský bál, jaký by bylo třeba chystat celé týdny - zůstala na něj celá rodina vyjeveně zírat.
Protože Steve prostě nepořádal bály. Ne nad rámec ceremoniální nutnosti. Všechny taneční zábavy, jaké se na jeho dvoře konaly mimo oficiální, etiketou předepsané příležitosti, vždycky vzešly z iniciativy jeho ženy.

Steve to vždycky schválil, protože to byla součást jejich dávné předmanželské dohody a Sharon takové podniky viditelně těšily, ale on sám zde byl jen pasivním účastníkem.
Proto jeho rozhodnutí vyvolalo údiv, ale také radost.Nejspíš je jediný netančící škarohlíd na vlastním dvoře. Ale co? Tony určitě tančí rád a skvěle a Steve ho ještě neměl příležitost takhle vidět.

A protože nepůjde o velkou, formální událost a zváni budou jen nejbližší příbuzní a přátelé, navrhl Steve, zda by se mohly zúčastnit i jejich děti.
Petr tím byl maličko zaskočený, ale dcery se hned začaly radovat a Sharon v dobrém rozmaru souhlasila s výhradou, že jen na první dvě hodiny, protože ples se pravděpodobně protáhne až pozdní noci.
„Ale Petr by mohl zůstat až do konce. Je mu už deset a přestává být dítě!“ nadhodil Steve. Doufal, že pod správným vedením by mohl jeho syn být jednou společensky obratnější než on sám a Tony bude v tomhle ohledu jistě dobrý učitel. Možná až příliš, ale když Petr pozná různé přístupy, může si lépe vybrat svou vlastní cestu.
Sharon se zatvářila trochu pochybovačně a Petr dokonce zděšeně, ale Stevovi se dostalo podpory ze Starkovské strany: „Výborně! Vezmu si ho pod křídla a postarám se, aby nepřebral vína a neprovedl nějakou nerozvážnost. A on zase ohlídá mě! Kolik basse danzes už umíš, Petře?“

„Um … ééé, tak trochu polonez a několik úvodních kroků z pavany.“
„Tak na tom zapracujeme! Hned dnes odpoledne v laboratoriu. Směs stejně musí půl hodiny zvolna probublávat nad plamenem, tak ten čas využijeme produktivně jiným způsobem,“ zamnul si Tony spokojeně ruce pak zanořil lžíci do své misky se sladkou kaší.

Ačkoliv se na odpoledne strávená s Tonym Petr obyčejně těšil, dnes byl viditelně nervózní a Steve perfektně chápal proč. I on byl nervózní, protože na jeho vlastní neschopnost v tomhle ohledu jistě přijde řeč.
„Co ten pohřební výraz, Petře? A ty se netváříš o nic líp, Steve!“
„Protože já tohle umění nikdy neovládl. Kdykoliv mám se Sharon zahájit dvorní ples, úpěnlivě v duchu počítám kroky, nedovedu se soustředit na nic jiného a stejně to každý rok nějak zkazím.“

„A já mám strach, že budu taky takový,“ pronesl Petr tak ponuře, že Steve cítil potřebu ho povzbudit: „Klid, vsadím se, že jsi v tomhle ohledu určitě po matce a ta tančí skvěle.“

„Já si taky myslím, že se nemáš čeho bát, Petře, máš všechny předpoklady. Ostatně tvůj otec je má taky – člověk, co tak precizně šermuje, nemůže být pohybově neobratný a coby dobrý stratég a taktik musí mít i výbornou prostorovou orientaci.
Takže pokud jsi při tanci nejistý, jediná možná odpověď zní, že jsi neměl kvalitního tanečního mistra!“ prohlásil Tony přesvědčeně.
„pojďte, uvidíte, že s dobrým vedením je to snadné. Petře, ty se postav vedle mě tady zleva, ty Steve zprava a podejte mi ruce. Naučím vás Venus – to je teď u nás na jihu velice populární tanec a je určený pro trojici, což se hodí!“
Steve i jeho syn váhavě poslechli, postavili se na určená místa a čekali na další pokyny.
„Budeme si sice muset obejít bez hudby, ale to nevadí. Tak, levá o půl krok do strany, pravá vpřed …“

Tony sebejistě dirigoval jejich pohyby a kupodivu po několika srážkách a přišlápnutých nohách začali být celkem sehraní. A když se jim povedla více méně synchronizovaná otočka vpravo, začal mít Steve pocit, že je to i docela zábava. Dokonce si vybavil, jaký krok bude po otočce následovat.
I Petr už měl úsměv na tváři a Tony se tvářil přímo pyšně a byli by dál nadšeně kroužili po laboratoriu, kdyby je z příjemného rozpoložení nevytrhl pach připáleniny.

Úplně zapomněli na kotlík s lektvarem, který se měl zahřívat jenom půl hodiny. Teď byla směs zredukovaná na polovinu a nepříjemně hustá.
Tony honem uhasil hořák a kysele pravil: „Tak z tohohle lano neumotáme. Ale nevadí, udělám z toho směs na zápalné šípy a za vaše zasvěcení do tajů opravdového tance jeden připálený tyglík stojí!“
Následující odpoledne si taneční lekci zopakovali, akorát se tentokrát Tony pojistil proti roztržitosti prostřednictvím hřebíku zapíchnutého do hořící svíčky. Jakmile vypadl a cinkl o misku pod sebou, bylo třeba přerušit tanec a zkontrolovat experiment.
Na Stevovu žádost tentokrát trénovali slavnostní polonézu, kterou vždy plesy začínaly. Nebylo to zdaleka tak zábavné a jako tanec Venus, ale Steve měl pocit, že letos poprvé neuřízne Sharon ostudu. A co bylo nejdůležitější, Petr se začal na svůj první bál těšit a před večeří v matčiných komnatách hrdě předváděl naučené kroky a vodil u toho za ruku své sestry.

Za tak krátkou dobu si samozřejmě nikdo nestihl dát ušít novou toaletu, všichni se museli spokojit s tím, co už měli v truhlicích.
Petr měl konečně příležitost vytáhnout sametový doublet, který pro něj nechali ušít na jaře a k němu dostal nový opasek se zlacenou přezkou a malou, ozdobnou dýku na zavěšení.

Steve zvolil svou osvědčenou sytě modrou, brokátovou houppelande s vetkaným vzorem hvězd. Už nebyla nejnovější, přátelé si ho dobírali, že jí bude na bály nosit do roztrhání, ale Steve se v ní prostě cítil dobře.
To, že na své oblečení zvlášť nedbal, Stevovi nikdy nebránilo ocenit vkus a eleganci druhých. Sharon měla šťastný nápad, že se oblékla do šatů z téže látky, z jaké nechala udělat i slavnostní oděvy pro jejich dcery. Mary, Gwen a Michelle jen měly místo složitého čepce na hlavách květinové věnečky. Peggy se tradičně dostavila v kombinaci stých, výrazných barev, Bruce svůj vkusný, tmavý oděv doplnil stříbrným řetězem a Nataša opět vytáhla své nejlepší, kožešinou podšité šaty.
Ale nejelegantnější zjev ze všech byl Tony. Černou kožešinou lemovanou houppelande z rudého sametu na sebe oblékl už dříve, mimo jiné při svém příjezdu do Hvězdné říše. Ale snad to dělaly jiné doplňky nebo spíš hlubší poznání jeho povahy, ale najednou Stevovi tentýž oděv nepřipadal jako symbol nadutého hejska, ale šat hodný krále.
Steve na něj chvíli obdivně zíral, až málem zapomněl pronést uvítací proslov. Pak dal pokyn hudebníkům a zahájil se svou manželkou ples prvním tancem.
Odtančit správně polonézu ho pořád stálo velké soustředění, ale tentokrát si byl jistý, že žádnou figuru nepopletl. Přesto se jakmile dozněly poslední takty skladby, zdvořile uklonil Sharon a odporoučel se na své sedadlo, odkud hodlal zbytek plesu pozorovat.

Po vzoru královského páru i další dvořané přivedli na bál své ratolesti a bylo roztomilé sledovat jejich hemžení – možná by mohla Sharon začít pořádat dětské plesy pravidelně.
A pro Petra bude důležité se přirozeně setkat s co nejvíce vrstevnicemi. Bohužel většina členů Stevova důvěrného kroužku měla spíš mladší děti, věkově tak k princeznám.

Jedinou výjimkou byl Clint, ale jeho rodina zase nežila u dvora. Laura Bartonová jen nerada opouštěla svůj domovský hrádek a nijak netoužila, aby jejich dětem stouplo dvorské pozlátko do hlavy. Ačkoliv pro dnešek učinila výjimkou a Petr právě poněkud neobratně tančil s její dcerou Lilou.
Stevovi se znovu připomněla nejtemnější obava ohledně synovy budoucnosti, věc kterou nebylo možné ovlivnit sebepečlivější výchovou. Co když bude Petr jako on? Co když jsou tyhle sklony dědičné?
Nechtěl, aby byl jeho syn celoživotně nešťastný, ale jak to skloubit s potřebami říše?
Zákony Hvězdného království naštěstí kompletně nevylučovaly z následnictví ženy a Steve pracoval na změnách, které by tuhle možnost učinily snáze uskutečnitelnou, jenž to je všechno běh na dlouhou trať.

Ale třeba se obává zbytečně, je daleko pravděpodobnější, že se Petrovi, až dospěje do správného věku začnou líbit dívky. Nebo bude jako Tony. A když už je řeč o něm …
Steve přelétl očima sál. Ačkoliv nebyl Tony právě vysoký, jeho charisma a vystupování ho činily nepřehlédnutelným v sebehustějším davu. Právě kroužil okolo Hope a musel jí vykládat něco nesmírně zábavného, protože se najednou rozhihňala a vypadla z rytmu. Také páry v jejich blízkosti, křivily obličeje v zuřivé snaze udržet vážnou tvář, ale marně.
Hned několik lidí vyprsklo smíchy a zadrhli se uprostřed pohybu. Složitá formace tanečních páru se proměnila v chaos. Steve se rozesmál taky a koutkem oka zachytil, jak na něj Tony spiklenecky mrknul.
Úderem desáté dala Sharon nenápadně pokyn a chůvy odvedly mladší děti spát. Neobešlo se to úplně bez protestů, ale nakonec zůstaly v Modrém sále jen osoby starší deseti let.
Náhle Tony vystoupil na pódium k orchestru a oslovil přítomné: „Domnívám se, že nastal pravý čas pro poněkud dospělejší zábavu. Dodal jsem hudebníkům noty k jedné rozpustilé skladbě ze své vlasti a rád bych vás seznámil s novým populárním jižním tancem.“
Steve si byl jistý, že půjde o Venus a byl zvědavý, jednak na jakou melodii se vlastně tančí, ale hlavně které dámy si Tony pro svou demonstraci vybral. Které dvě to stihl naučit?
„Protože věnovali tolik úsilí nácviku tohoto tance, osměluji se požádat o tu čest Vašek královské veličenstvo a vaši královskou výsost, korunního prince!“
Tony vstřícně natáhl obě paže. Steve se bez přemýšlení zvedl z křesla a nakráčel doprostřed sálu, kde se do Tonyho zavěsil. Matně registroval, že Petr už je tu taky a kření se od ucha k uchu. A pak už spustila hudba.

Chapter Text

Následující ráno se Steve probudil pozdě a neochotně. Problém nevězel ani tak v tom, že toho vypil víc než obvykle a ples se protáhl do časných ranních hodin. Včerejšek byl prostě až příliš krásný, téměř jako sen. A jakmile Steve ráno otevřel oči a zmžoural do slunečních paprsků, věděl, že realita se okamžitě přihlásí o slovo a nepletl se.
S tou první zprávou vlastně počítal. Rychlý posel z kotorského přístavu oznámil, že se loď s wakandskými učenci dorazila předminulou noc a vážení cestovatelé se po krátkém osvěžení vydají vozem na cestu do hlavního města.
Kurýrovi, který pravidelně měnil koně, trvala cesta z pobřeží den a půl. Komfortní jízda s pravidelnými přestávkami bude o den delší a pak přijde okamžik, ke kterému se Steve upínal, ale současně se ho děsil.
Druhá zpráva by sama o sobě taky nebyla nijak překvapivá. Tony pochopitelně svému nejlepšímu příteli už před časem napsal, co se chystá a plukovník Rhodes chtěl být samozřejmě přítomen v tak důležitém okamžiku. S jeho příjezdem proto Steve počítal.
Jenže v listu, který dorazil dnes ráno z Železné říše, zmínil plukovník, že necestuje sám a Tony přinesl dopis ráno – no spíš v pozdní dopoledne - na snídani, aby poněkud rozpačitě požádal o komnatu pro dalšího hosta.
Steva tím natolik zaskočil, že se záležitosti musela ujmout vždy praktická Sharon: „Ale samozřejmě, že lady Virginii ubytujeme. Všichni tvoji přátelé jsou u nás vítáni!“
Jindy výmluvný princ ze sebe vysoukal děkovnou frázi atk zaraženě, že Sharon pobaveně zvedla obočí: „Nebo je snad lady Virginia něco více?“
„Ne! Vůbec ne!“ ohradil se s překvapivou vehemencí Tony: „vlastně jsem si nikdy nemyslel, že jsme doopravdy přátelé. Ano, projevila se mnou opakovaně velkou trpělivost a občas kryla před otcem a dvorem mé výstřelky, ale … přáním doprovázet Rhodeyho mě totálně zaskočila,“ rozhodil zmateně rukama.
„Možná tě miluje, strýčku Tony!“ vykřikla rozmarně Stevova nejstarší dcera a ona i její sestry se pobaveně rozesmály. Zato Steve měl pocit, jako by mu železná pěst sevřela hrudník a vymáčkla veškerý vzduch z plic.
Ale ani Tony se netvářil potěšeně: „Nesmysl! Všechno, co dělám, je, že jí komplikuju život.“
„A co je vlastně ta lady Pottsová zač? Nikdy ses o ní nezmínil,“ zajímal se Petr.
„Je to vnučka našeho dvorního ceremoniáře. Strašně stará rodina, ale úplně na mizině. Nad vodou je drží jenom plat z úřadu a starý Potts je vlastně už moc křehký a nemocný, aby ho efektivně vykonával.
Tedy hlava mu slouží znamenitě, vyzná se v rodokmenech všech důležitých rodin jako nikdo, pamatuje si hodnosti, tituly a zná nejjemnější nuance etikety, ale už jen zřídka opouští svoje komnaty. Pepper za něj …“
„Pepper?“
„Myslím tím lady Virginii, takhle se jí říká kvůli barvě vlasů a také řízné povaze,“ vysvětlil úsečně Tony, rozmrzelý přerušením: „Zkrátka už někdy od doby, kdy jí bylo šestnáct, obstarává Pepper za dědečka všechno, co zahrnuje nějakou fyzickou námahu. Organizuje slavnosti, bály, ceremonie a jedná se všemi těmi diplomatickými panáky, aby se předešlo trapným situacím. A Howardowi to naprosto vyhovuje, protože takhle má na chod dvora dva lidi za jeden plat, ale nepochybuju, že až starý Potts zemře, nechá otec post ceremoniáře někomu dalšímu. Protože jedna věc je, nechat ženu, aby tu práci vykonávala, ale formálně jí jmenovat do úřadu, ať je jak chce schopná …?“ Tony frustrovaně rozhodil rukama: „To není jako tady!“
Pak se ale zatvářil odhodlaně:“ Ale jednou by mohlo být! Clint zmínil, že v noci dorazil rychlý posel z Kotoru. Znamená to, že …“
„Ano, wakandská výprava šťastně přistála. Dopřáli si den odpočinku po plavbě, ale dnes už by měli být na cestě a pozítří budou tady,“ odpověděl Steve, vděčný, že změnili téma.

Přesto si po jídle vzal nenápadně stranou Natašu a vyžádal si co nejpodrobnější informace o lady Virginii Pottsové, i když tím znovu riskoval Tonyho hněv.
Po zbytek dne i celý den následující bylo na členech Stevova úzkého kruhu znát napětí. Na poradě tlachali od ničeho k ničem a nedospěli k žádnému rozhodnutí, sám Steve stěží dával pozor, o čem se vůbec mluví. A ani odpolední seance mezi baňkami a křivulemi nešly o nic lépe, Tony s Petrem nedokázali s receptem na tekutý provaz pokročit, dokonce opět přiškvařili kotlík, ačkoliv je nerozptyloval tanec.
Večer vklouzla Nataša do Stevovy ložnice a beze slova mu podala svazek dokumentů. Nebyl zvlášť obsáhlý a Steve se v něm nedočetl o mnoho víc, než kolik už věděl.
Virginia Pottsová pocházela ze vážené rodiny diplomatů a dvorských úředníků. Záhy osiřela a od svých pěti let žila v péči posledního blízkého příbuzného, svého dědečka, vrchního ceremoniáře na královském dvoře Starků.
Měla obsáhlé vzdělání, hovořila čtyřmi jazykym plnně a dvěma uspokojivě pro základní komunikaci. Jako dědečkova pravá ruka projevila organizační schopnosti i talent pro jednání s lidmi.
Jenže letos jí bylo už třiadvacet let a dosud neobdržela žádnou vážnou nabídku k sňatku, patrně proto, že nemá prakticky žádné věno. Ale měla úctyhodnou reputaci a nevznášel se kolem ní ani stín skandálu.
Steve by jí měl držet palce. Ničím se nelišila od Peggy a dalších schopných, ctižádostivých žen, kterými se obklopil, ale přesto se nemohl zbavit podivného pocitu v žaludku.
Štvalo ho to, protože kdykoli jindy dokázal alepoň bágně definovat, co mu lidech, kteří vyvolávali tenhle pocit, vadí. Pierce byl příliš všudypřítomný, lord Stane přespříliš shovívavý vůči Tonyho slabostem. Ale Steve nedokázal za boha určit, čím ho irituje lady Pottsová.
V úterý večer se věci pohnuly, ale znamenalo to spíš gradaci než uvolnění všeobecného napětí. V rozmezí pouhé půlhodiny dorazily do královského sídla dvě skupiny hostů.
Krátce po setmění dorazil luxusní cestovní vůz ozdobený erbem zlatého lva na červeném poli. První vystoupil plukovník Rhodes a pak se obrátil, aby podal ruku vysoké, štíhlé dámě v modrém plášti lemovaném liščí kožešinou.
Tony hbitě vyběhl na nádvoří, jakmile sluha ohlásil příjezd kočáru a okamžitě se začal bouřlivě objímat se svým přítelem. Lady Virginii pouze zdrženlivě políbil ruku a zamumlal cosi v tom smyslu, že se nemusela obtěžovat a trmácet se takovou dálku po rozblácených listopadových cestách.
Steve se vzpamatoval natolik, aby si připomněl dobré způsoby a hosty přivítal, ale jinak nechal většinu konverzace na Sharon a pohledem zkoumal lady Virginii ve snaze najít něco, co by podpořilo jeho odmítavé pocity.

Nebyla žádná omračující krasavice, ale také nebyla v žádném případě ošklivá, okamžitě ho opravila jeho vrozená snaha o poctivost.
A tak to šlo dál a dál, kdykoliv našel nějaký nepatrný kaz, okřikla ho druhá půlka jeho mysli jako malicherníka. Že její čepec odhaluje mnohem víc vlasů, než přípustné pro dámu v Hvězdné říši? Tam na jihu se to tak prostě nosí. Že její oděv není právě luxusní? Co čekal? Lady Pottsová si nemůže dovolit výstřelky a vypadá důstojně! Že se na Tonyho dívá jako na vtělení boha? A kdo taky ne!
Dost! Dost! Co se to s ním k čertu děje? Proč tolik touží tuhle nově příchozí, která mu nikdy nic neudělala, rozcupovat na kousky?
Z duševního zmatku Steva zachránilo heroldovo zatroubení a hrkot nového povozu na dlažbě nádvoří. S téměř neslušným spěchem se rozběhl přivítat nové hosty a tentokrát se nemusel zvlášť přemáhat, aby projevil nadšení.
„Jamesi! Ayo! Jakou jste měli cestu?“
„Chvála všem božtvům, dobrou. Můj bratr ještě nedorazil, že?“
„Už přistál, ale od pobřeží je to ještě dlouhá cesta. Neočekáváme ho dřív než zítra k polednímu,“ ochotně odpověděl Steve, zatím co doprovázel Barnesovi do paláce.
Nemohli si svůj příjezd načasovat lépe, protože poskytli Stevovi uvěřitelnou záminku, proč se nezdržovat v Tonyho společnosti.
Ujistil se, že mají jeho hosté pohodlné komnaty, doprovodil je do jídelního sálu a vyptával se na to i ono.
Hradní kuchyně byla upozorněna, že bude k večeři o několik lidí navíc, ale to nepředstavovalo pro Stevova kuchaře větší problém. Nepřipravoval žádnou formální hostinu, jen běžnou večeři a byl zvyklý, že jeho pán často na poslední chvíli zve členy svého okruhu přátel. Čtyři porce navíc nebyly nic, s čím by si neporadil. Jen požádal o chvilku strpení s dokončením hlavního chodu.
Tím pádem měla společnost, která se v hodovní síni sešla, příležitost chvíli konverzovat nad pohárem vína, než se začalo nosit na stůl.
Jakmile byli všichni navzájem představeni, projevil Tony svou společenskou obratnost a zahájil rozhovor komplimentem: „Rhodey, tahle dáma vaří jediné pivo na celém kontinentě, které shledávám nejen poživatelným, ale dokonce vynikajícím. Asi nemám doufat, že byste s sebou přivezli soudek, že?“
„Nikoliv, princi, cestovali jsme nalehko. Ale s radostí ti dám poslat celou bečku až se vrátíme domů!“
Tony Ayo mnohomluvně poděkoval za štědrou nabídku, plukovník Rhodes ta téma navázal otázkou, zda je to pivo podle wakandské receptury a u stolu se rozproudil hovor, o tom jak různými způsoby tenhle mok vaří napříč celým kontinentem.
Každý, kdo někdy vytáhl paty za rodnou ves se cítil kompetentní připojit svůj názor na nejlepší pivo světa, jen Steve se prakticky nazapojil, jen pozoroval Tonyho. Jak uvolněný a veselý dokáže být pouhé hodiny před tím, než se dozví verdikt ohledně své další existence. Mohla za to společnost lady Virginie?
Teprve dodatečně si uvědomli, že ještě další osoby u stolu jsou nápadně zticha. Kupodivu mezi ně nepatřil James, přestože od něj by to Steve mezi tolika neznámými lidmi čekal. Ale ne, James se po počátečním váhání se zápalem vmísil do hovoru o pivovarnictví. Jen tím Stevovi připomněl, že James vážně není ten samý člověk, se kterým vyrostl. Byť měl Buckyho modré oči a úsměv.
Zato Ayo se po úvodní rozehrávce z konverzace stáhla a dívala se melancholicky na opačný konec stolu.
Tam seděl Tony obklopený svými příteli. Komu Ayo z nich věnovala Ayo své smutné myšlenky? Ani Rhodes už hodnou chvíli nic neřekl a zdálo se, že intenzivně studuje pro změnu Jamese.
A pak tu byla lady Virginia. Ani ona neměla žádný významný příspěvek do debaty o pivu. Teď se pohledem střetla se Stevem a na chvíli měl pocit, že se dívá do vlastních očí a vidí tutéž směsici obdivu a nenávisti, jakou cítil on sám.
V ten moment se otevřely dveře do místnosti, sluhové začali nosit na stůl a během jídla intenzita hovoru poklesla stejně jako významné pohledy vrhané přes stůl.
Po večeři se Tony zdržel v jídelně se svými příteli. Pohledem naznačil Stevovi, že se může přidat, ale ten lehce zavrtěl hlavou a raději šel doprovodit své přátele do jejich komnat.
Ayo byla zamlklá a jaksi ustaraná. Ale možná byla jen unavená z dlouhé cesty, také těhotenství na ní už bylo viditelné. A snad měla i obavy, jak radikální změna prostředí zapůsobí na Jamese.
Ten se zatím nezdál nijak rozčilený, odvedl svou ženu do ložnice, omluvil se, že je za okamžik zpátky a pak se vrátil za Stevem na širokou chodbu.
S lehkým úsměvem se rozhlédl a řekl: „Ta podlaha je pořád křivá. Pamatuju si, jak jme tu jako kluci cvrnkali kuličky přesně do támhleté prohlubně.
A taky si pamatuju, že jsi vždycky byl neochvějný optimista, Steve. Optimista, co věří v lidi, s jedinou výjimkou a to se taky nezměnilo.
Tohle je nejdůležitější věc, kterou mě naučili ve Wakandě. Pokud nevěříš, že si zasloužíš hezké věci, tak k tobě nepřijdou. Dobrou noc!“
Jamesovo přání se nevyplnilo, Steve té noci prakticky nespal. V hlavě mu rejdily tisíce myšlenek, krom obav z toho, co přinese zítřek a jaký názor vysloví odborník, se mu pořád vracela na mysl lady Virginia a všechny úsměvy, které jí věnoval Tony, fakt, že jí oslovuje důvěrnou přezdívkou.
Steva ta žena dráždila, ale současně byl frustrovaný i sám sebou, svým odporným, nevysvětlitelným předsudkem vůči ní. Copak si nepřál, aby měl Tony kolem sebe dostatek schopných a důvěryhodných lidí?

Chapter Text

Následující ráno se Steve ani nepokoušel skrývat svou nervozitu. Nebyl sám, všichni jeho blízcí byli jako na trní a ani Tony během snídaně nepokoušel o lehkou konverzaci nebo vtipkování.
Před totálním tichem je u stolu zachraňovaly pouze Sharon a lady Pottsová, které se s občasnou podporou Sama a Peggy pokoušely vést nezávazný hovor o počasí.
Na Sharon byl spoleh, že bude s grácií zvládat veškeré společenské záležitosti u dvora a lady Virginia to měla přímo v náplni práce, ačkoliv Steve věřil, že se k řeči musela nutit. Stačil jediný pohled na její bledou tvář a bylo jasné, že ani ona dnes v noci mnoho nespala.

Celé dopoledne strávili v neužitečném čekání. Během korunní rady Tony posedával ve výklenku okna a Steve se nepřítomně díval někde skrz listiny před sebou a téměř nevnímal jejich obsah.
Teprve když už stálo slunce poměrně vysoko a z hradních kuchyní znělo řinčení měděných pánví nad ohněm, ozval se trubač na hlásné věži a všichni se probrali k horečné aktivitě, aby bylo přijetí vážených hostů perfektní.
Steve i Tony vyběhli ze síně, ke svým pokojům, aby se převlékli. Než se v chodbě rozdělili, vyměnili si povzbudivý úsměv.
Steve ze sebe netrpělivě strhával doublet. Původně si přes něj jen chtěl přehodit sametová svrchní kabátec, ale teď si všiml, že má na rukávu skvrnu od inkoustu a musí si vzít čistý. Stand barva neprosákla až na košili.
Nohavice jsou dobré, ty měnit nemusí. Zbývá připnout opasek, zlatý řetěz naaranžovat kolem krku a na hlavu posadit čapku.
Steve vykročil na chodbu, kde už se řadili vyšňoření členové jeho dvora, aby vyrazili uvítat delegaci učenců ze vzdálené země.
Všichni zvolili hutné, teplé oděvy, vhodné pro tento sychravý čas, jen Tony si oblékl černý doublet zvláštního střihu, který měl na sobě, když Sharon pořádala koncem léta zahradní slavnost.
Oproti módě panující v Hvězdném království byl Tonyho kabátec v horní části výrazně otevřený, dával tak vyniknout precizním skladům na jemné batistové košili, pod kterou už nebyla žádná další vrstva, jen Tonyho hruď.
Další troubení je upozornilo, že hosté už vjíždějí na třetí nádvoří. Byl čas vyjít ven.
Steve sestoupil na poslední schod před hlavním vstupem do paláce přesně v ten samý okamžik, kdy se otevřely dvířka cestovního vozu a vynořil se vysoký, mohutný muž v impozantním purpurovém rouchu s geometrickým vzorem.
Od chvíle kdy, se stal králem, nemusel se Steve nikomu klanět, všichni v zemi byli jeho poddaní a i vznešení cizinci mu mohli být nanejvýš rovni. Přesto se teď bezděčně před wakandskou výpravou sklonil a celý dvůr následoval jeho příkladu.
„Vítejte v Hvězdné říši vážení hosté. Kéž shledáte pobyt v naší zemi užitečnýma kéž se co nejvíce poučíme z vašeho poznání.“
„Věřím, že to poučení bude vzájemné, králi! My všichni se již těšíme na setkání s vašimi učenci a nové výzvy v medicíně,“ odpověděl Olwethu hlubokým, melodickým hlasem.
Byl své sestře nápadně podobný, ačkoliv musel být přinejmenším o deset let starší a podepsal se na něm méně aktivní životní styl. Jeho Západština sice měla zvláštní, měkký přízvuk, ale gramaticky byla bezvadná.
„Dovol, králi, abych ti představil své kolegy a asistenty,“ obrátil se Olwethu zpátky k vozu, ze kterého postupně vysedli dva další muži a dvě ženy.
Všichni měli podobně střižené róby a pokrývky hlavy, které se jen mírně lišily druhem vzoru, z čehož Steve odvodil, že jde o jakousi wakandskou verzi akademického úboru.
Olwethu jeho dojem potvrdil tím, že vždy se jménem uvedl titul dotyčného a jeho ekvivalent v hvězdném prostředí.
„Náš král nám také přiřadil doprovod, nikoliv proto, že by pochyboval o našem bezpečí ve tvé zemi, spíš, aby zdůraznil prestižnost našeho poslání. Věřím, že i proto, aby potěšil mou sestru. Cestuje s námi také velitelka královy osobní družiny.“
Než stačil vyslovit jméno, Ayo už sbíhala schody, aby se pozdravila se svou dávnou sestrou ve zbrani a z kočáru jako poslední vystoupila Okoye.
Její nádhernou, obřadní uniformu z větší části skrýval mohutný kožich, očividně nebyla zvyklá na tak studené a vlhké klima. Teď se ovšem radostně usmívala, objímala Aoy a celá skupinka Wakanďanů zapomněla na ceremonie a upadla do vzrušeného hovoru ve své mateřštině.
„Odpusť, králi, příliš dlouho jsme se neviděli,“ vzpamatoval se po chvíli Olwethu, ale Steve jen zavrtěl hlavou, že to nevadí.
„Pojďme dovnitř, další seznamování si můžeme odbýt v teple. Doufám, že nemáte nijaké omezení ohledně pití vína. Nechal bych ho ohřát s kořením. Nebo raději horkou medovinu?“ Steve se usilovně snažil potlačit netrpělivý tón a být dobrým hostitelem.

Jen na půl ucha poslouchal Olwethuův obšírný výklad, že s výjimkou několika horských kmenů, které nejedí maso, nemají Wakanďané žádná rituální omezení ohledně jídla a pití a vedl delegaci nahoru po schodišti do vstupní haly a dál do hodovní síně.
Tady konečně wakanďanům představil svou ženu a důležité osoby svého dvora až se zastavil před Tonym.
„A zde je, předpokládám, můj pacient,“ usmál se přívětivě Olwethu.'
Na zmírnění nervozity to ovšem nestačilo. Steve se málem zakoktal, kdy přitakával: „Ano, princ Anthony!“ a Tonyho: „K vašim službám!“ také neznělo právě sebejistě.
„Plně chápu, princi, že jsi nedočkavý mého názoru a já tě nehodlám zbytečně napínat. Jen dovol, aby se má družina trochu občerstvila a ohřála, aby našel mysl byla svěží a tobě k užitku.“
Tony chvatně kýval hlavou: „Ovšem, ovšem! To je samozřejmé!“ a pak honem natáhl ruku k procházejícímu sluhovi z podnosem. Sebral z tácu číši horkého vína a obrátil jí do sebe téměř na jeden zátah.
Další půlhodinu musel Steve zmobilizovat veškerou svou trpělivost a neustále si připomínat, že nesmí být hrubý k lidem, kteří přijeli Tonymu pomoct.
Všiml si, že Sam a Nataša neustále krouží někde poblíž, asi aby na něj dohlédli a včas zarazili hrozící faux paux.
Také Tonyho lidé se kolem něj přirozeně semkli, aby ho podpořili. Tím pádem ho ale odřízli od Steva, který tak byl ještě podrážděnější. Nebyl v nejmenším rozpoložení pro společenské tlachání, proto musel inteligentní konverzaci s hosty opět obstarat Sharon.
V jeden moment zkontroloval Olwethu své krajany, rozptýlené po sále, pohledem a řekl: „Společnost nás teď už snad na chvíli omluví. Kde najdeme vhodné privátní místo pro lékařskou konzultaci, králi?“
„Tam ...komnata naproti přes chodbu,“ máchl Steve rukou a snažil se, aby se mu netřásl hlas.
„Výborně! Drahá Nandipho, doprovodíš mne?“ oslovil vysokou šedovlasou ženu, která měla stejnou akademickou hodnost, jako on sám.
„A co já, pane?“ zaptala se mnohem mladší žena, kterou prve představila jako asistentku Fezeku.
„Tebe budeme, doufám, potřebovat až později, ale požádej Anathiho, aby mi donesl mou příruční skříňku.“
Dívka přikývla a šla vyhledat svého kolegu, apk se olwethu obrátil na Tonyho: „Prosím, princi.“
„Smím … smím si vzít někoho s sebou?“
„Zajisté. Tohle je zcela na tobě, princi. Kdokoliv ti dodá oporu a smí slyšet mou diagnózu, je vítán.“
„V tom případě … Rhodey, Pepper, Bruci a … Steve?“
Ten sebou překvapeně trhl. Tak moc toužil být přítomen, ale vůbec neočekával, že ho Tony bude chtít při sobě v tak zranitelném okamžiku.
„Nemusíš …“ vyložil si jeho zaváhání nesprávně Tony.
„Ale já chci!“

V boční komnatě si Tony rychle rozvázal šňůry na doubletu a rozhrnul košili. Olwethu si ho natočil proti oknu, aby byl hrudník co nejlépe osvětlený a nejprve jemně ohmatal paprsčitou jizvu.
Pak vyndal ze své truhličky trychtýřovité naslouchátko a přiložil ho Tonymu na hrudník. Chvilku poslouchal sám a pak podal naslouchátko své kolegyni.
Následně poklepal okolí jizvy titěrným kladívkem, ale nedíval se při tom na své ruce, ale sledoval Tonyho obličej.
„Tak co si myslíš, Nandipho?“
Učená Wakanďanka se zamračila a spustila ve své mateřištině. Olwethu jí několika větami odpověděl, aniž se z jeho výrazu dalo cokoliv vyčíst a pak dodal: „Mluvme raději Západštinou, ať našeho pacienta zbytečně neděsíme.
Abych tedy odpověděl, na otázku, co tě jistě tak zaměstnává, pane. Ještě budeme muset provést několik podrobnějších vyšetření a vyžádám si názor svých kolegů, kteří jsou specialisty na určité otázky, ale troufám si říci, že tvůj stav není beznadějný, princi Anthony.
Už jsme v naší zemi provedli řadu úspěšných operací hrudníku a dokonce s úspěchem ošetřili přímo srdce.“
„Ale není to bez rizika!“ dodala stále se mračící Nandipha: „je to složitý a obtížný úkon.“
„Chápu! Budete mi nožem šmrdlat kolem srdce, jasně, že je to riskantní!“ odpověděl Tony snad až příliš příkře, ale pak se ovládl: „jenže jste první, kdo kdo jsou ochotní to alespoň zkusit.“
„Existuje dobrý důvod, proč se na tomhle kontinentu ještě nikdo nepokusil,“ konstatovala ponuře Nandipha a pokračovala: „takový zákrok vyžaduje naprostou přesnost, nejen pevnou ruku chirurga, ale i nehybného pacienta.“
„Ale jak …?“
„Vyřešili jsme tento problém. Z bylin pěstovaných v naší krajině připravujeme silný uspávací lektvar. Umožňuje nám operovat i jinak beznadějné případy, ale vnáší do celého zákroku další riziko – dávka musí být velmi přesně odměřena a i při nejvyšší opatrnosti se občas stane, že se pacient už neprobudí.“
„Ale ty jsi mladý a silný, máš dobré vyhlídky,“ dodal Olwethu.
„Ovšem musíš znát předem veškerá možná rizika. Piješ často tolik vína jako dnes? To není dobré!“ navázala káravě Nandipha: „budeš se muset nejméně na tři dny vystříhat veškerého alkoholu a poslední den před zákrokem nepřijímat žádnou potravu. Fezeka tě pak vyšetří a přesně zváží bez oděvu, aby rozhodla o správném množství uspávacího lektvaru.“
„Není trochu mladá na takovou odpovědnost?“ ozval se ustaraně plukovník Rhodes a Tony se po něm zamračeně otočil.
„Nedurdi se, Tony! A vy se prosím neurazte. Informace, které jste nám dali, jsou trochu … znepokojivé. Jen se chci ujistit, že se mému příteli dostane té nejlepší možné péče.“
„Fezeka podstoupila dlouholetý výcvik pod vedením nejvyšší možné autority. Ctihodný Mandu vynalezl uspávací lektvar, ale jeho pokročilý věk už mu nedovoluje cestovat. Fezeka je jeho nejlepší žačka,“ Nandipha zněla dotčeně, když to říkala, ale Olwethu jí položil v uklidňujícím gestu ruku na paži a cosi jí řekl v jazyce Wakanďanů. Přestala se pak tvářit tak dotčeně, ale měřila si je zvláštním pohledem.
Steva napadlo, že jí musí připadat jako tlupa barbarů, kteří nerozeznají vědu od čarodějnictví. Ale byl připraven odpustit povýšené lékařce cokoliv, pokud pomůže Tonymu.
Ačkoliv, po tom, co teď vyslechl, se se mu sevřel žaludek. Až do dneška se nejvíc obával toho, že ani Olwethu si netroufne Tonyho operovat. Steve pochopitelně tušil, že takový zákrok nebude bez rizika, ale realita vysoce předčila jeho očekávání.
Olwethu s Nandipou pokračovali v líčení dalších možných komplikací, některé se mohou projevit až s odstupem času. Všichni v komnatě mlčky poslouchali se stále bledší tváří, jen Bruce byl schopen formulovat několik odborných dotazů.
Po Olwethuově poslední odpovědi se rozhostilo ticho. Prolomil ho až Tony, tichým, ale rozhodným hlasem: „Půjdu do toho!“
Jeho přátele okamžitě poplašeně spustili jeden přes druhého: „Ale Tony … Neunáhli se … Uvážil jsi všechny …“
Jen Steve mlčel a podíval se Tonymu do očí. Viděl v nich, co sám mnoho krát zažil v bojích. Už nemá smysl ztrácet čas, planě manévrovat a vyčerpávat se vedlejšími úkoly. Je čas na rozhodující bitvu, ať už dopadne jakkoliv.

Chapter Text

Tony umlčel protesty svých přátel a vyjádřil pevné odhodlání riskantní zákrok podstoupit, jenže právě proto, aby riziko nepřesáhlo nezbytnou míru, žádal si zákrok čas na přípravu.
Hned druhý den, ještě před snídaní absolvoval Tony druhé, mnohem důkladnější vyšetření za asistence všech pěti wakandských odborníků, kteří mu prohmatávali hrudník, zkoumali jizvy pod zvětšovacím sklem, měřili puls a poslouchali jeho dech.

Přitom si dělali desítky poznámek na pergamen, vyměňovali si polohlasné komentáře ve své mateřštině a ve finále se shodli, že samotné otevření hrudníku a vyjmutí střepin je proveditelné, pokud pacient snese omamný lektvar a tázavě se podívali na svou kolegyni Fezeku.
Ta se tvářila skepticky a začala vážným hlasem olwethuovi cosi říkat, ten jí gestem ruky zarazil a požádal, aby mluvila Západštinou. Povzdechla si, protože to evidentně znamenalo mluvit jednoduššími výrazy, ale poslechla: „Moji kolegové ohledali tvou hruď jak nejlépe to šlo, ale co je uvnitř nezjistíme, dokud tě …“ zápatrala po vhodném výrazu: „dokud tě neotevřeme, princi. Nevíme předem kolik, ani jak velkých kousků kovu ohrožuje tvé srdce, proto není možné předem odhadnout, kolik času budeme potřebovat. A nemůžeme si dovolit zákrok opakovat – i pokud půjde vše skvěle, bude trvat týdny, než se zotavíš k normálnímu fungování a celé roky, než se tkáň ve tvém nitru doopravdy zhojí.
Cokoliv bude třeba spravit, musíme zvládnout na jediný pokus a to znamená, uspat tě na velmi dlouhou dobu, abych dala svým kolegům co nejvíce času. Budu ti muset dát vysokou dávku uspávadla a dost možná ti i během zákroku dostat pár kapek do hrdla – to je obrovské riziko!“
Tony zbledl, ale nahlas řekl: „Beru na vědomí, ale rozhodnutí jsem nezměnil!“
„Dobrá, vysvětlil jste nám potenciální nebezpečí,“ vložil se do věci Bruce: „ale jistě existují způsoby, jak Tonyho vyhlídky zlepšit. Včera zmínila Nandipha cosi o vynechání vína na tři dny.“
„To není doporučení, ale nezbytná podmínka! A vzhledem k tomu, jak vysokou dávku lektvaru budu muset užít, trvám na čtyřech dnech – nejen bez vína, bez jakéhokoli alkoholu.
A také, pokud jsi, princi, zvyklý užívat nějaký odvar či tinkturu pro dobrý spánek, inspiraci, povzbuzení … cokoliv, potřebuji znát přesné složení, abych rozhodla, zda se ho také nemusíš vystříhat.“
„Připravuji pro Tonyho kapky, které užívá, když se mu udělá slabo. Dám ti recept,“ ujistil Bruce.
„Dobrá, krom už zmíněných omezení, ti také sestavím na uvedené čtyři dny vhodnou dietu – je třeba se vyvarovat určitých koření a kombinací. Nevím dost přesně, jaké potraviny jsou ve zdejších končinách dostupné jako náhrada za některé naše plodiny – na jejich pěstění je zde očividně příliš zima. Budu se muset o tomhle aspektu poradit s nějakým místním odborníkem.“
„I já bych rád promluvil ještě před operací s jedním zdejším učencem,“ vložil se do hovoru Olwethu: „ale očekávám, že jej potkám na dnešní hostině, kam jsou pozváni čelní představitelé vaší univerzity. Profesor Cross.“
„Ano, ten bude přítomen coby hlava lékařské fakulty,“ odpověděl Steve a pak se zeptal: „kvůli čemu s ním potřebujete mluvit?“
„Inu, chtěl jsem se s ním setkat už dávno, proto jsem byl tak nadšen z tvého pozvání, králi. V jednom aspektu je totiž zdejší medicínské poznání jednoznačně napřed i vůči našemu vlastnímu a profesorovy poznatky by mi mohly být nápomocné právě během tak náročných opreací, na jakou se chystám.“
„Myslíte Crossův výzkum krve? Nikdy mě nenapadlo, že by jeho studia mohla mít nějaký praktický efekt,“ ozval se Bruce a hovor se následně zvrhl do odborné roviny, jakou Steve stěží dokázal sledovat.
Pochopil pouze tolik, že Wakanďané mají metodu, jak nahradit vysokou ztrátu krve krví jiného člověka, ale podmínkou je, mít stejný druh krve. A profesor Cross evidentně nejen, že popsal všechny existující druhy, ale vynalezl i rychlý a jednoduchý test, jak je rozpoznat – něco, co Wakanďané přes všechnu svou pokročilost zatím nezvládli.
Téměř čtvrthodinovou vědeckou diskuzi přerušil poněkud netrpělivým tónem až Tony: „Dobře, dobře, tyhle detaily můžete řešit celé odpoledne i s profesorem Crosse. Já bych teď hlavně rád věděl, s čím mám počítat já. Čtyři dny na dietě, plus váš čas na přípravu, na kdy jste ochotní stanovit datum operace?“
Lékaři se po sobě podívali, opět si vyměnili několik vět ve svém jazyce a když všichni kývli hlavou, obrátil se Olwethu ke svému pacientovi a řekl: „Věřím, že můžeme datum stanovit ode dneška za týden, to jest příští úterý.“

„Výborně, to mi dává ještě dva dny, abych si užil vína a hodování!“ usmál se Tony.
Bruce, Rhodey i lady Virginia se hned rozčílili: „Jak můžeš v takovou chvíli žertovat?“
„Kdo jiný má nárok žertovat o mém bytí, než já sám,“ ušklíbl se pobaveně.
„Ale s tím vínem to nepřeháněj,“ usadila ho ledovým tónem Nandipha: „nebo budeme muset operaci odložit!“
„Jak velíš, ctěná dámo!“ zazubil se Tony: „ale teď pojďme na snídani, dokud si jí můžu pořádně vychutnat!“
Stevovi vůbec nebylo dobře z toho, co vyslechl. Ale pokud se Tony tváří v tvář všem rizikům rozhodl ukazovat statečnou tvář, on to přece dokáže taky.
Během jídla se přinutil být hovornější a dokonce nahrál Tonymu na dva bonmoty, které vyvolaly salvu smíchu.
Jenže najednou ho přepadl pocit, že je upřeně sledován. Rychle přelétl pohledem své spolustolovníky. Lady Virginia bleskově uhnula očima, ale než tak učinila, na zlomek vteřiny se jejich oči střetly a Steve sebou bezděčně trhl. Tolik hořké nenávisti v jediném pohledu.
Ale pak zatřásl hlavou, nejspíš si to jen sugeruju, protože teď se lady Virginia tvářila naprosto přátelsky a smála se s ostatními Tonyho žertu.
Po zbytek dne Steve Tonyho téměř neviděl. Jednak měl spoustu práce ohledně přípravy slavnostní večeře s univerzitními profesory, připravit úvodní proslov a naučit se jména všech pozvaných, aby je mohl Wakanďanům představit. Valnou většinu organizace sice na sebe vzala jako vždy Sharon, ale stejně tu byla desítka detailů, ve kterých si žádali jeho názor.
Druhou překážkou byla skutečnost, že tu Tony teď měl své přátele a jistě chtěl trávit čas s nimi než zase odjedou a Steve se nechtěl vtírat.

Bylo to hloupé, Steve nikdy neměl problém být ve stejné místnosti jako doktor Banner, i když polovinu času nechápal, o čem vědec mluví. A plukovník Rhodes mu byl vysloveně sympatický, když sem prvně přijel, měli si co říct.
I přes svůj nabitý program zjistil Steve v pozdním odpoledni, že má chvíli volna. Pár minut nerozhodně váhal, čím ho vyplnit, než si uvědomil, že by měl být dobrým hostitelem nejen wakandské delegaci.
Jamese našel samotného v hostinském pokoji: „Ayo se hned po obědě někam zašila s Okoye a já … chtěl jsem se vypravit do zahrady, ale … už si nepamatuju cestu.“
„Tak tě doprovodím.“
Steve už stačil vypozorovat, že jamesovy vzpomínky takhle fungují. Dokázal si živě vybavit nějakou scénu, ale ta se vznášela v prázdnu, jako mýdlová bublina, nepropojena s ostatními. Proto si dokázal vybavit, že je u paláce zahrada, ale už ne kudy se tam kráčí.
A i to, nač si vzpomínal pro něj bylo vzdálené, jako by to neuplynulo jen patnáct, dvacet let, ale nejméně století.
Procházeli se po zahradě víc než hodinu, dokud nezmizely i poslední paprsky světla a s ním i tepla. Chvíli vzpomínali na dětství, james si vybavil závody dřvěných lodiček na kanálu nebo schovávačky ve stromech, ale většinu času nechal Steve svého přítele mluvit o tom, co se mu honí hlavou.
James měl velké plány na rozšíření statku a zvelebení domu. Těšil se na dítě: „Ayo je pevně přesvědčená, že to bude chlapec, ale já budu šťastný i za dceru. Hlavně, když bude zdravá, i dceru můžu učit jezdit na koni nebo krotit paličaté býčky,“ usmíval se při té představě.
A steve ho poslouchal se zvláštním pocitem. Nebyla to lítost jako tolikrát před tím. Spíš podivná kombinace štěstí a smutku.
Dnes mo konečně naplno došlo, co podvědomě tušil už pár let. Jeho přítel Bucky doopravdy zemřel před dvanácti roky u Azzana a po letech bloudění ve světě přízraků, se ve Wakandě narodil nový člověk. Tichý statkář James má možná Buckyho tvář a hlas, ale není a nikdy už to nebude ten drzý šprýmař, do kterého se Steve jako kluk zamiloval.
Přitížilo i ulevilo se mu zároveň, proto, když na cestě zpátky do paláce natrefili na Ayo, dokázal se na ní poprvé bez špetky hořkosti usmát: „ Jsem na tvé straně, vsadil jsem se s Jamesem o stříbrňák, že to bude chlapec! Ale vidím, že tvá přítelkyně trpí zimou, pojďme si obstarat něco na zahřátí!“
„Ayo mně vzala na prohlídku paláce, aby mě přesvědčila, že je Hvězdná říše krásné místo. A ačkoliv připouštím, že vaše architektura je působivá, užila bych si jí mnohem více, kdyby mi u toho nemrzly kosti.“
„A to opravdová zima ani nezačala!“
„Nestraš mě, pane! Plánovala jsem se zdržet celý měsíc, ale jestli říkáš, že bude ještě mnohem chladněji …“
„Ano, ještě ani nemrzne, natož aby padal sníh!“ dodala Ayo.
„Jak tady můžeš žít? Tohle je peklo na zemi!“
„Mám dobrý důvod! A taky pocházím z hor, tam bývá zima, byť ne tak tuhá a dlouhá jako zde,“ odpověděla Ayo a Okoye udělala znechucený obličej.
„V životě bych nevěřil, že se slavná velitelka Okoye bude něčeho bát a to něco bude právě mráz,“ rozesmál se Steve.
Okoye se zamračila, ale nezněla uraženě: „Slíbil jsi nám teplý nápoj, pane, beru tě za slovo!“
Protože ke kuchyni to bylo od zahrad blíž než do obytných komnat, vzal Steve celou společnost tam, aby si přímo u kuchaře objednali trochu svařeného vína.
Jenže nebyl jediný, kdo měl takový nápad. V předsíni kuchyňských prostor ze sebe právě se smíchem shazovali pláště Tony a jeho přátelé.
„Zdá se, že nejsme sami, kdo se potřebuje ohřát!“ zabručela Okoye.
„Zahřát a napít! Dřív než se budu muset omezit na nějaké nechutné bylinné výluhy – Fezeka mi dnes v poledne doručila můj předepsaný jídelníček,“ ušklíbl se Tony. Ale tvářil se při tom rozjařeně a tváře měl červené.
„A proto si Tony umínil, že musí ještě okoštovat všechna vína, která jsou zde k mání,“ konstatoval mírně káravým tónem plukovník Rhodes.
„To mi krutě křivdíš! Byli jsme jen ve dvou krčmách! Chtěl jsem hlavně Rhodeymu a Pepper ukázat město.“
„To je pravda,“ zastala se Tonyho lady Virginia: „ukázal nám některá pěkná zákoutí a místa, kde jsou z hradeb nejkrásnější výhledy!“
Steve se okamžitě zamračil. Tony vzal Pepper na vyhlídky, kam chodili spolu, sdílel s ní „jejich“ místa!
Okamžitě se zas ovládl. Bylo absurdní se urážet pro takovou malichernost, hradby jsou přece veřejně přístupné, každý si tam v čase míru může vyjít. Ale stejně měl dojem, že ve tváři lady Virginie spatřil záblesk triumfu.
Vrchní kuchař osobně spěchal vznešené hosty obsloužit. Za chvíli už měl každý v ruce horký pohár a rozběhl se obecný hovor, jen Steve nevnímal a snažil se dobrat kořene svého iracionálního hněvu.
„ … to tady král Steven s tím má bohaté zkušenosti, že?“ vtáhl ho do přítomnosti hlas plukovníka Rhodese.
„Pardon? Nedával jsem pozor, o čem je řeč.“
„Diskutujeme tady s Ayo a Okoye specifika boje v extrémním horku a zimě. Okoye mi nevěří, že lze v takových podmínkách efektivně válčit – já už vedl pár tažení v našich vlastních horách, ale ty máš, pokud vím, zkušenosti z ještě drsnějšího klimatu na vaší východní hranici.“
„Hádám, že jsme na takové podmínky prostě zvyklí a naopak by nám dělalo problémy bojovat v extrémním horku, jaké obvykle panuje ve Wakandě,“ odpověděl Steve stále trochu nepřítomně.
„To je přehnaná skromnost, králi,“ nehodlal se tématu pustit Rhodes: „o tvém prvním velkém vítězství se píše ve vojenských příručkách! Přešel jsi se svými muži horský průsmyk uprostřed vánice, abys napadl nepřítele z nečekaného směru.“
„Byl jsem jen hloupý zelenáč, kterému to náhodou vyšlo!“ odpověděl Steve snad až příliš příkře. Rhodes nemohl tušit, jak citlivého nervu se právě dotkl. Ale očividně nebyl idiot, protože po vteřinovém překvapení hbytě převedl hovor na boj v tropickém klimatu, k velké radosti Okoye.
Steva definitivně opustily poslední zbytky pozitivního rozpoložení. Rychle dopil a omluvil se, že se ještě musí nachystat na přijetí univerzitních profesorů.
Po organizační stránce začala večeře dobře, Steve nepopletl žádné jméno a jeho zahajovací řeč měla úspěch. Splnila i svůj hlavní cíl, protože už během jídla spolu vědci z obou zemí čile hovořili a jakmile zůstaly na stole jen poháry, začali si přesedat, aby si mohli promluvit s dalším člověkem.

Než se Steve nadál, měli všichni kolem něj své konverzační partnery. Olwethu vyhledal onoho odborníka na krev a záhy k nim přisedl nepřekvapivě i Bruce a kupodivu i Tony.

Ale vlastně to až tak divné nebylo, šlo tu o jeho život. Navíc byl vědec, byť ne přímo lékař a na rozdíl od Steva jistě alespoň částečně chápal, o čem je řeč.
Rhodes a Okoye navázali na svůj předchozí hovor o boji v extrémním počasí a brzy kolem sebe měli skupinku těch, které téma zaujalo. Kdykoli jindy by se k nim Steve přidal, ale dnes vážně nebyl den, kdy by si chtěl připomínat přechod Bílých hor a vlastně jakékoli své tažení.

Všechny, které nezajímala ani věda ani válka, kolem sebe sdružila Sharon a podle všeho řešili hudbu a poezii. Tedy krásná umění, ke kterým měl Steve nejvlažnější vztah.

Ke svému překvapení nalezl v Sharonině kroužku Jamese. Že se jeho přítel stranil řečí o boji a násilí nebylo překvapivé, ani vědě tolik neholdoval, ale Steve neočekával, že se v takovém davu více méně cizích tváří vůbec zapojí.
Ale teď tu stál v kroužku dam, recitoval nějakou wakandskou báseň, vysvětloval její význam a oči mu svítily radostí.
Steve se ještě jednou rozhlédl po sále, pak sebral ze stolu před sebou pohár, lahvici fiumského vína a vypravil se do zahrady.

Chapter Text

Steve seděl v altánu, bezděčně otáčel pohárem ve své ruce a hledal kořen svého aktuálního pocitu kruté osamělosti. Vždyť mu v posledních týdnech bylo tak dobře.
Jeho zrak upoutal bílý chomáček, zvolna se snášející z nebe. Bryzy po něm další a další ve stále rychlejším tempu. První letošní sníh.
Připomnělo si jiný večer, téměř přesně před dvanácti lety a napadlo ho, zda se od té doby vůbec někam posunul.
Svým způsobem ano, není vysloveně zoufalý a nezvažuje sebevraždu. Navíc má dnes zodpovědnost za spoustu lidí, má děti, které miluje.
Ale pocit odstřižení od ostatních lidí přetrval. Ani tenkrát nebyl osamělý, měl přátele ze své kvílející družiny, dnes má Sama, Peggy a vůbec celý svůj poradní sbor. A vždycky tu byla Nataša, která mu vidí až do žaludku. Ale nikomu z nich nedokázal doopravdy otevřít svou duši.

Nikomu krom Buckyho a …

Stevovi se při tom prozření vzpříčil doušek vína v hrdle a zuřivě se rozkašlal. Náhle spatřil ve správné perspektivě šťastnou lehkost, jakou cítil od konce léta i náhlou podrážděnost několika posledních dnů. Pochopil svou prudkou averzi k lady Virginii.
Jeji jediná vada, jediná vina ve Stevových očích, byla, že očividně milovala Tonyho. Stejně jako Steve sám!
Teď, když si to přiznal, udělalo se mu na okamžik mdlo, srdce se v panice rozbušilo a plíce vypověděly poslušnost. Ale pak se uklidnil jakmile člověk pojmenuje problém, je snazší hledat řešení. A Steve už není vyjukaný osmnáctiletý kluk, neudělá stejnou chybu, jako posledně.

„Doufám, že si nehodláš zopakovat svou listopadovou koupel v kanálu!“

Stevovi se leknutím rozbušilo srdce, tohle byl poslední člověk, o kterém by čekal, že ho půjde hledat.

Jakmile opanoval svůj výraz, trochu rozpačitě se zeptal: „Ty si tu historku pamatuješ, Tony?“
„Zvažoval jsi, že to na tomhle světě zabalíš, samozřejmě si tak zásadní věc pamatuju. A teď je tvůj přítel tady na hradě, je ten samý čas v roce, pak Rhodey, chudák – nezlob se na něj, nemohl to vědět – začne plácat o tažení v horách. A do toho zmizíš z hostiny s lahví v ruce, tak odpusť, že si dělám starosti!“

„Je … je … milé, vědět, že si o mě děláš starost, ale zbytečně. Měl jsem jen jeden pohár a rozhodně neplánuju dopít tu lahev do dna.“
„To je dobře! Fijumské mi chutná, tak se rozdělíme, dokud ještě smím!“
„Nemusíš tu se mnou zůstávat, neplánuju se jít koupat ani žádnou podobnou hloupost. Potřeboval jsem si jen utřídit myšlenky. Nechci tě vytrhnout z dobré společnosti.“
„Popravdě, ta debata mezi vědátory začala být moc odborná už i na mě. Jamile jsem pochopil, že má ten váš doktor vážně spolehlivou metodu na rozlišení krve, bylo to všechno, co jsem potřeboval vědět.“
„A nebude tě postrádat lady Virginia?“

„Pepper? Co já vím? Možná?“ Tony byl tímhle obratem v konverzaci očividně překvapen.

Steve se zhluboka nadechl. Nečekal, že s tím bude muset vyrukovat tak brzy, ale byl pevně rozhodnut stát tím, co si pouhých pár minut zpátky předsevzal.

Opatrným tónem začal: „Snad to ode mně nebudeš považovat za vlezlé, ale … nezvažoval jsi někdy, že bys jí požádal o ruku? Byla by z ní skvělá královna a … očividně tě miluje.“

„Ale já … uvědomuju si, že mě má ráda a … svým způsobem mě to děsí. I mě na ní velmi záleží, příliš na to, abych z ní udělal jen další v řadě svých milenek. A manželství, Donedávna jsem věřil, že nemá smysl, abych nad něčím takovým vůbec uvažoval.“
„Teď už můžeš!“
„Ještě pár dnů, nezakřikni to!“
„Dopadne to dobře, o tom jsem pevně přesvědčený!“ prohlásil Steve mnohem rozhodněji, než jak se v nitru cítil.
„Dobře, dobře! Abych odpověděl na tvou otázku. Je mi jasné, že pokud všechno dobře dopadne, budu se muset oženit a zajistit pokračování dynastie. Ale právě proto, že jí mám tolik rád, nejsem si jistý, zda by ode mě bylo fér nabídnout Pepper manželství. Protože bych jí nedokázal být stejně oddaný, jako ona mě.“
„Dobře, rozumím … však jsi ještě mladý, máš čas, můžeš se poohlédnout ...“
„Ne, ty mi nerozumíš, Steve. Jsem si absolutně jistý, že na světě neexistuje žena, které bych byl schopen být na sto procent věrný, které bych dokázal dát celé svoje srdce.
Pepper je tomu ideálu asi nejblíže a navíc má řadu vlastností, v tom máš pravdu Steve, které z ní dělají skvělou potenciální královnu. Ale pokud si jí vezmu, bude to ona, kdo bude do našeho vztahu vždycky dávat víc, což není úplně fér. Jenže na druhou stranu, pochybuju, že bych nalezl kandidátku, ke které bych cítil větší důvěru.
Asi mi nezbude, než si vzít příklad z tebe a svou žádost o ruku přednést pragmaticky a na rovinu. Ale to počká, dokud nebude jisté, že má smysl to podniknout.
Ale teď už mám až po krk vážných témat. Nalej nám oběma a pojďme si povídat o něčem příjemném. Slyšel jsem v dámském kroužku něco o tom, že chceš nechat přebudovat velký sál.“
Steve vděčně poslechl a rozhovořil se o své vášni: „Ano, chci tam víc světla. Víš, jak vypadá Modrá síň, budovala se na můj pokyn v novém stylu před sedmi lety.

Chtěl bych taková široká, velká okna i do hlavního sálu, ale potřebuju na to šikovného stavitele, protože to bude znamenat zásah do opěrného systému stropní klenby …“

Celou další hodinu popíjeli víno a povídali si. Steve ventiloval své nadšení pro nový stavební sloh z jihu a Tony měl několik praktických, technických návrhů, jak během prací zabezpečit strop.
Stevovi se ulevilo, rozhodl se správně, když nezatížil Tonyho budoucnost přiznáním svých citů. Sice ho bolelo vědomí, že se Tony necítí být schopen oddat se jediné osobě, ale někde v nitru hřálo Steva malé, jedovaté uspokojení - ani lady Virginia nebude mít Tonyho jen pro sebe.

Ráno se Stevovi nevstávalo úplně nejlépe. Ne, že by se předchozí večer vysloveně opil, přece jen dali tu lahev ve dvou, ale měl trochu špičku A pod vlivem alkoholu viděl včera věci snad až moc růžově.
Faktem zůstává, že se podruhé v životě zamiloval. Něco, co ani nepokládal za možné. A tentokrát do člověka, kterého za žádných okolností nemůže mít.
Tony je zahraniční princ, dědic trůnu, nemůže všechno zahodit, aby strávil zbytek života na Stevově dvoře. A stejně tak Steve nemůže všechno zahodit a odstěhovat se za Tonym do Železné říše.
Nemluvě o tom, že Tony nechová ke Stevovi ty samé city.
Steve už se natolik znal, aby věděl, že tyhle pochmurné úvahy mu nejsou nic platné, akorát ho uvrhnou do neproduktivní sebelítosti. Musel vyvinout nějakou činnost a jestli byl v něčem dobrý, tak v plánování.
Ano, nikdy nebude mít Tonyho pro sebe, ale může se alespoň na dálku těšit z jeho úspěchů – že bude Tony úspěšný ve všem, co si zamane, Steve vůbec nepochyboval. To znamená, posílit ambasádu v Železné říši a dosadit tam schopného vyslance, který bude domů podrobně referovat.
Teď, za Howarda fungovala mezi oběma zeměni opatrná spolupráce, ale s Tonym na místě krále by mohli navázat mnohem otevřenější vztahy. A třeba čas od času uspořádat nějaké královské setkání, aby ho viděl.
Ale hlavně, lady Virginia bude mít Tonyho po zbytek života, Steve má k dispozici jen několik týdnů. Zcela zahodil špatný pocit z toho, že Tonyho krade jeho přátelům a rozhodl se urvat maximum času pro sebe – samozřejmě ve vší počestnosti, na ryze přátelské aktivity.
Krom toho, Tony sice stavěl na odiv statečnou tvář a o blížícím se zákroku vtipkoval, ale Steve vycítil, jak je uvnitř napjatý. Kdo by ostatně na jeho místě nebyl. Musí Tonyho trochu rozptýlit.

Ano, některé náročné aktivity byly ze hry, aby se Tony zbytečně nevysiloval. Ale Steve nebyl vynikající stratég pro nic za nic.
Navíc měl dva nečekané spojence. Nataša, která ho vždycky měla přečteného, naznačila Sharon, že se tu lady Virginia možná nudí a je třeba obstarat jí program. A Sam zas při každé vhodné příležitosti odlákal plukovníka Rhodese k nějaké vojenské záležitosti – navštívit zbrojnici, prohlédnout nový typ opevnění nebo jen diskutovat strategii.
Jindy přibrali Petra a šli si nakoupit nějaké drobnosti na městský trh nebo prostě jen trávili čas v laboratoriu u dalšího pokusu.
Protože sníh vydržel, Steve poslední den před plánovanou operací velkoryse zrušil dopolední výuku svých dětí a uspořádal koulovačku v zahradě.
Tentokrát neměl Tonyho jen pro sebe, účastnili se i jeho přátelé a někteří hosté. Velitelka Okoye byla rozhodnutá otestovat své limity v chladném počasí a i nejmladší z wakandských lékařů se nechal strhnout k tak frivolní aktivitě, za což si vysloužil káravý pohled od Nandiphy a shovívavý úsměv od Olwethua.
Přidala se i lady Virgini, ale Steve si tím nehodlal kazit náladu. Kryl se za keři, vrhal sněhové koule všemi směry a smál se jak malý kluk.

Tony byl s teatrálním křikem na útěku před Mary, Gwen a Michelle, které ho nemilosrdně bombardovaly mokrými, studenými hroudami.
Steve na okamžik zapomněl na hru a sledoval je. Přímo bolestně zatoužil, aby tohle byla běžná scéna, aby tohle byla jeho kompletní rodina.
Ze snění ho probral zásah přímo za ucho, část sněhu mu stekla po krku až za límec a nepříjemně studila. Otočil se směrem, ze kterého rána přišla. Očekával tam Natašu, Clinta, Sama nebo možná i Jamese, ale za sloupkem altánu se kryla narezle plavá hlava v modré kapuci.

Chapter Text

Tu noc prožil Steve prachmizerně. Z každého pokusu o spánek ho vytrhla noční můra, stále dokola totéž. Jakmile zavřel oči, jeho mysl mu vyvolala obraz Tonyho tváře, bledé, chladné a nehybné.
Některá zjevení doprovázel i hrůzný detail rozpáraného hrudníku, ale výjevy bez krve byly snad ještě mrazivější a Steve se z nich pokaždé vzbudil zbrocený ledovým potem.
Naposled se v závěru snu zjevila i lady Virginia a namířila obviňující prst: „To je tvoje dílo!“
Po takovém probuzení už se Steve ani nepokoušel znovu usnout. Vsedě na lůžku se snažil sám sebe racionálními argumenty přesvědčit, že svým dopisem do Wakandy udělal správnou věc.
Moc úspěšný nebyl. Když se ráno nakláněl nad umyvadlo a spatřil odraz své tváře, matně ho napadlo, že sám dnes vypadá jako smrtelně chorý.
Ale musel se vzchopit, poslední, co Tony dnes ráno potřebuje, je dívat se na zděšené tváře svých blízkých.

Steve se vypravil do jídelny, ne že by očekával snídani. V tak časnou hodinu teprve pomocníci v kuchyni rozdělávali oheň a většina služebnictva zahajovala svůj den.
Steve doufal, že tam najde Tonyho a nezklamal se. Jeho přítel seděl u stolu, oblečený jen v košili a nohavicích, držel v rukou keramickou misku a s nakrčeným nosem usrkával svou jedinou povolenou potravu pro dnešní den – podivně vonící bylinný výluh od Fezeky.
Tvářil se odhodlaně a ještě jednou věcí Steva potěšil. Byl tu sám.
„Dobré ráno! Jak se cítíš?“
„Nic moc, ale určitě líp než ty vypadáš!“ Tony s úšklebkem postavil misku zpátky na stůl a pokračoval: „ale teď vážně. Jsem nervózní jak pes, ale připravený – více méně.
A jsem rád, že spolu můžeme chvíli mluvit mezi čtyřma očima, protože ti potřebuju říct dvě věci.
Na prvním místě ti poděkovat … ne, nepřerušuj mě! Mám ti za co děkovat už v tuhle chvíli.
Můj život mířil do propasti a díky tobě mám přinejmenším šanci, že jí přeskočím.
A druhá věc! Když se na tebe tak dívám, tak možná důležitější než ty díky. Jestli … jestli to dnes … nedopadne, nechci, aby sis to otkoukal o hlavu. Rozumíš?“
Steve polkl a chraplavě řekl: „To po mně chceš vážně hodně.“
„Hej, jsi přece voják. Bavil jsem se o tom s Rhodeym a ten to vidí stejně. Ustupovat a vyhýbat se bitvě můžeš, jen pokud ti to přinese nějakou výhodu, jinak jen plýtváš časem. Já už proplýtval spoustu času a když je ta rozhodující bitva na dohled, nehodlám jí odkládat. Raději konec s hrůzami než hrůzy bez konce.
A taky jsem realista, to neznamená pesimista. Jasně, že se může něco pokazit, ale tihle Wakanďani nejsou blázni co provádí nějaké hokus pokusy. Jsou to špičkoví mistři a udělají pro mě maximum … a ten zbytek je holt na někom vyšším. S tím se musíš smířit.“
„A přesně tohle mi moc nejde.“
„Přiznávám, že taky nesnáším situace, kdy nemám věci ve svých rukou,“ přiznal kajícně Tony: „ale … nesmíš se z toho zbláznit. Co bych si počal, kdybych sousedil se zemí, která má pomateného krále? Já s tebou počítám, víš?“
„Já … já s tebou taky počítám.“
„Tak to bychom se teda měli oba držet,“ usmál se Tony a znovu zvedl ke rtům misku s bylinným čajem jako nápodobu přípitku.
To už ale chodbou zněly kroky a najednou už nebyli sami. Rhodey, Pepper, Bruce a dokonce i Happy si Tonyho starostlivě měřili a zajímali se, jak se cítí.
„Přiměřeně okolnostem,“ zabručel a ještě chvilku se ode všech nechal obskakovat, než prohlásil, že už musí jít. Jen se ještě zamračil: „A nečučte na mě, jako bych kráčel na popravu!“
Steve cítil, že je potřeba říct něco, čím Tonymu zvedne náladu: „To tedy nekráčíš, odsouzencům na smrt dopřeju aspoň pořádné poslední jídlo!“
Rhodes se rozesmál, i Bruceovi cukaly koutky, akorát Happy a lady Virginia se tvářili pohoršeně, ale to Steva nezajímalo. Jediné, na čem záleželo, že Tony vyprskl smíchy a teď se tu lámal v pase a tekly mu slzy.
Wakandský tým už čekal před komnatou, vybranou jako operační sál. Všichni byli oblečeni v čistě bílých róbách s úzkými rukávy a tvářili se vážně a Fezeka držela v rukou ampuli s nažloutlou tekutinou.
Tony prošel do sálu následován Rhodeym – tak to bylo předem dohodnuto. Wakanďané nechtěli v sále publikum, které by mohlo překážet, panikařit a narušit průběh zákroku, ale souhlasili, že si Tony smí vzít jednoho svého člověka jako mentální vzpruhu. Tony se podíval ze Steva na Virginii a pak požádal o svého nejstaršího přítele.
Lékaři následovali Tonyho do sálu a nejmladší Olwetuhuův asistent za nimi zavřel dveře. Kovové cvaknutí kliky se podivně rozlehlo prázdnou chodbou.

Všichni čtyři zůstali stát s nějakou chvíli neproduktivně zírali na dveře, které je teď dělily od Tonyho.
První se vzpamatoval Tonyho komorník, nabídl dámě paži a vyzval jí: „Pojďte, má paní, vezmu vás někam do tepla, ještě se v téhle studené chodbě nachladíte!“
Lady Virginia se na okamžik zatvářila vzpurně, ale pak se do Happyho zavěsila a nechala se odvést. Doktor Banner si rozpačitě odkašlal: „Možná bych mě dokončit nějaké výpočty. Tonyho budou zajímat výsledky mého posledního pokusu.“ a i on se vytratil. Steve zůstal sám.
Těžko říct, jak dlouho by tam ještě vydržel stát, kdyby se neobjevil jeho syn. Petr, rudý v obličeji, běžel chodbou, aby svého otce zoufale obejmul: „Já zaspal! Zmeškal jsem to! Přišel jsem pozdě!“
„Pssst, Petře! Nic jsi nezmeškal, všechno bude v pořádku!“
„Ale … ale, otče, já … chtěl jsem Tonymu popřát … štěstí … a … přišel jsem pozdě!“
Steve přitiskl syna co nejblíže a pohladil ho po vlasech: „Jsem si jistý, že ti to Tony nebude mít za zlé.“
„Ale já …“
„Já vím, Petře, já mám o něj taky strach. Ale vím, že by vůbec neocenil, kdybychom tu neproduktivně strávili celé půldne a vystáli tu důlek do podlahy.“
Co nejpovzbudivěji se na syna usmál: „A stejně tak jsem si jistý, že tvá matka neocení, pokud vynecháš snídani, takže jdeme!“
Vzal Petra kolem ramen a zamířil ke komnatám své ženy, v koutku duše vděčný, že se tu chlapec objevil a přinutil ho soustředit se na něco jiného než vlastní pocity.
Ačkoliv neměl na jídlo nejmenší pomyšlení, zasedl se svou rodinou k jídlu a poctivě se snažil sežvýkat pár soust, aby ho Petr nenařkl z pokrytectví.
Sharon se na oba soucitně usmívala a děvčata se snažila být povzbudivá: „Namalovala jsem pro strýčka Tonyho obrázek! Nechceš mu taky něco nakreslit?“
„Ne, Gwen, myslím, že nebudu kreslit, ale díky. Určitě mu to udělá radost!“
„Petr se teď bude věnovat dějepravě, jako každé jiné úterý!“
„Ale mami …!“
„Žádné „ale“. Vím, že si děláš o Tonyho velké starosti a nebudeš se tak úplně soustředit na učivo, ale zahálet také nebudeš! Steve?“ Sharon vrhla významný pohled přes stůl.
„Vaše matka má pravdu. I já se teď odeberu do své pracovny a pokusím se být trochu užitečný – čekají tam na mě pravidelná hlášení z provincií. A slibuju, že jakmile budu mít ohledně Tonyho sebemenší zprávu, dám ti hned vědět. Ano?“
Petr váhavě přikývl, slezl ze židle a opustil jídelnu směrem ke komnatě, kde se konalo jeho vyučování. Jen na prahu dveří se ještě obrátil po otci, tak Steve se statečným úsměvem zopakoval: „Slibuju!“

Odhodlání jít příkladem Steva opustilo brzy po tom, co za sebou zavřel dveře vlastní pracovny. S povzdechem otevřel desky a začal zběžně pročítat hlášení v naději, že tam najde urgentní problém k řešení. Ale správci provincií nehlásili nic alarmujícího.
Zima ještě neměl čas ukázat se v plné síle a drobné problémy v jednotlivých částech království si nežádali Stevova zásahu. Na vlka, který v jedné horské vesnici poplenil stádo ovcí, už vyslali lovce, šejdíře, co hrál s falešnými kostkami, dopadli biřici, vojáci znovu postavili most stržený rozbouřenou řekou, …
Steve odložil listiny a nervózně poklepal prsty o desku stolu. Přece musí být nějak užitečný!
Ale co může dělat? Není lékař, není ani mužem vědy. Veškerá jeho královská autorita je k ničemu, nemá o nic víc moci, než když byl neduživý chlapec.

Jeho matka ignorovala protokol a osobně se o něj starala, kdykoliv Steva některá choroba připoutala k lůžku a on teď nemůže pro Tonyho udělat ani tohle.
Cítila se jeho vlastní matka také někdy takhle bezmocná? Určitě ano. Vybavil si, jak se jednou uprostřed noc náhle probral z horeček.
Matka výjimečně neseděla u jeho postele. Klečela na klekátku v rohu pokoje, ruce sepnuté, tváře mokré od slz a šeptala: „Prosím, neber mi ho!“

Steve se hořce ušklíbl, něco přece jen ještě zkusit může. Vykročil z pracovny a vypravil se dlouhou chodbou k soukromé, rodinné kapli na konci palácového křídla.
Kapli nechal zbudovat Stevův pradědeček už skoro před sto lety, ale největší podíl na jeí současné podobě měla královna Sarah. Krom nádherných maleb na stropě a stěnách, objednala Stevova matka také nádherné okenní vytráže. Tu poslední instalovali před patnácti lety, zpodobňovala svatého Štepána a Sarah jí objednala jako díky za Stevovo konečné uzdravení.
Steve ale tentokrát nepřemýšlel o výzdobě. Klekl si do první lavice, sepnul ruce a pak frustrovaně vydechl.

Ne, že by boha nikdy dřív o nic neprosil. O vlastní uzdravení, o konec války, o matčino zdraví, o to, aby Sharon přečkala těžký porod, o Buckyho. Ale s tak nejistými výsledky, žě to Steva přimělo pochybovat. Ne o samé existenci boha, někdo konec konců musel tenhle svět stvořit, ale spíš o to, zda se bůh stará.
Ale dnes byl zoufalý, prostě potřeboval, aby ho dnes bůh poslouchal. A možná, že na to šel celé roky špatně. Bůh není nějaká kouzelná krabička na přání, pokud něco chceš musíš něco nabídnout na oplátku.
„Pane, neber si ho k sobě, prosím! Jestli jsem se ve tvých očích něčím provinil, tak zasáhni mě, ale netrestej jeho a spolu s ním všechny, kdo ho milují. Je tak mladý a může tolik dokázat. Jeho země ho potřebuje!
Já přece vím, že nikdy nebude můj! A přísahám, že se nikdy ani stínem nezmíním, co k němu doopravdy cítím! Nechám ho odejít, vrátit se domů, žít jeho život. Slibuji, že nikdy nebudu mít jeho ani žádného jiného milence, pokud ho zachráníš. Ke štěstí mi postačí vědomí, že on je šťastný a dál chodí po tomto světě! Tak ho prosím nenech zemřít! Prosím! Prosím!“
Svíral ruce tak křečovitě, až mu zbělely klouby, po tvářích mu tekly slzy, ale nic z toho nevnímal. Tolik se soustředil, aby ho tentokrát bůh opravdu slyšel.

Neměl nejmenší ponětí, jak dlouho takhle klečel, dokud neuslyšel dusot těžkých kroků v chodbě.
Pak se mohutné dveře otevřely dokořán a v nich stál plukovník Rhodes s očividným výrazem úlevy na tváři: „Tak tady se oba dva schováváte! Samozřejmě!“
Oba dva? Stevův zmatek trval jen zlomek vteřiny, než v zadní lavici zaregistroval štíhlou postavu v modrém. Lady Virginia!
Jak dlouho tu byla? Přehlédl jí, když vešel do kaple nebo přišla později a on jí nevnímal? Slyšela ho? Ale neměl čas nad žádnou z těch otázek hloubat, protože Rhodey pokračoval: „Tony to zvládl! Má to za sebou! Pozle Fezeky se tak během půl hodiny probere a jsem si jistý, že vás oba bude chtít u toho!“
Lady Virginii vyskočila z lavice a hnala se ven. Steve zaváhal. Právě něco slíbil, ale nemohl Tonyho zklamat. Nakonec vykoktal: „Petr … musím mu říct, slíbil jsem …“
„Ovšem, i jeho Tony rád uvidí! Stavíme se pro něj cestou!“