Chapter Text
„Vy záporáci netušíte jaký máte štěstí. Žádné odživování a ještě si při tom můžete užít pohled na Spideyho zezadu! Moment... to si užívám já! Díky chlapi! Víte co, jsme vyrovnáni. Za tohle mi to neodživování stojí.”
Peter pod maskou stiskl rty a rychle dokončil spoutávání zlodějů, kteří se ještě před chvíli pokoušeli vykrást obchod s alkoholem.
Wade zvedl flašku zlaté tequily. „Co říkáš na malou oslavu? Co máš radši? Vodku, tequilu nebo něco jinýho? Můžu ti udělat takový ten koktejl s růžovým deštníčkem, jestli chceš.” Rozhlédl se po obchodě. „Někde je tu snad mít budou.”
Blížily se policejní sirény. Otočil se k odchodu a zavrtěl hlavou. „Nepiju.”
„Ale no tááááák. S tebou není žádná zábava,” stěžoval si Deadpool a i s tequilou šel za Peterem. „Tolik pravidel. Vůbec si neužiješ život!”
„Užívám si ho dost,” odtušil Peter a rozhlédl se. Policie tu bude každou chvíli. „Chceš odvoz nebo máš svůj?”
Wade poskočil. „Můžu na záda?”
Obrátil oči v sloup a natočil se k němu. „Naskoč, ale pospěš si.”
Výskl a vrhl se mu na záda. Na to, že vážil dvakrát víc než Peter, byl pořád překvapivě přenosný. Wade ho chytil kolem krku a nohama ho objal kolem pasu. Lahev pořád v jedné ruce držel a Peter byl rád, že mu s ní nevyrazil zuby.
Lépe si ho nadhodil a vystřelil pavučinu na protější věžák. Během chvíle střídavě letěli a padali vzduchem. Přistál na střechu jednoho domu ale Wade pořád neslézal. Byl jako dvoumetrový stokilový batoh, který se ho pořád držel jako klíště.
Zahýbal rameny nahoru a dolů, aby mu dal vědět, že už se může pustit.
Wade ho stiskl kolem pasu nohama pevněji. „Víš, že bych si naskočil kdykoliv, že jo? Stačí říct nebo naznačit. Nebo si můžeš naskočit ty. Mám rád obojí.”
Peter ze sebe odtrhl silné ruce a Wade, protože se ho nohama pořád držel, přepadl dozadu. Trhl sebou, když uslyšel, jak hlava žoldáka narazila na beton. Tříštění skleněné lahve následovala hned potom.
„Neeee!” zaúpěl Wade, konečně Petera pustil i nohama a klekl si vedle zbytků lahve. „Proooč? Bože, proooč? Proč zrovna ona?!” Otočil se na Petera a ukázal na něj třesoucím se prstem. „To je tvoje vina, nikdy jsi ji neměl rád!”
Spidey se místo odpovědi otočil a pozoroval město. Ještě měl hodinu a půl do večerky. A pak musí dokončit úkoly na zeměpis a geometrii a naučit se slovíčka na španělštinu. A aspoň začít s tématy vědomostního desetiboje, jinak ho MJ vykostí. Řekla mu to. Druhák sice těžký není, ale hlídky mu zabírají hodně času.
Na Wadea a jeho vtípky a poznámky opravdu neměl dneska náladu. Ignoroval je už měsíce ale Wadea pořád bavily. Stejně jako Flash nepřestal s těmi svými. Už byl zvyklý si jich nevšímat a vypouštět je jedním uchem tam a druhým ven, ale MJ s Nedem po něm pořád chtěli, aby se ozval a něco s Flashovou situací udělal. Unaveně vydechl proud vzduchu a zaklonil hlavu.
Wade si stoupl vedlě něj a jednu ruku mu položil na rameno. „Je všechno v pohodě, Spidey?”
Peter otevřel oči a trochu naklonil hlavu, aby nahoru na Wadea viděl. „Jo, v pohodě.”
„Nevypadáš v pohodě. Jsi celý... červený. A modrý.”
Zasmál se. „Vážně? Tak to je špatný. Zavolejte doktora!”
„Můžeme zkusit Doktora Hulka, ten je na barvy expert. A budu mu dělat sestřičku. Mám na to dobrý kostým!”
Peter vyprskl smíchy a zakroutil hlavou.
„No co? Kdo má podle tebe lepší kvalifikaci?”
„Mluvíme o doktoru Bannerovi, který nemá doktorát z medicíny, nebo o tobě?”
„Třeba jsem byl ve škole pro sestřičky, to nemůžeš vědět.”
„A byl jsi?” zvědavě po něm kouknul.
Wade zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem na to neměl hlavu. Ale náš medik mě pár triků naučil, takže bych byl doktorovi Hulkovi k ruce. Viděl jsi, jaký má Hulk ruce? Víš, co se říká. Velké ruce velký…” Významně se odmlčel a Peter měl pocit, že pod maskou významně hýbá obočím. „Ty máš ale před doktorem Hulkem vždycky přednost. Tomu, kdo vymyslel spandex, by měli zaplatit majlant.”
Povzdechl si a odtáhl se.
„Spidey? Co se děje? Nestrefili tě, že ne?”
„Nestrefili. Jen,” znovu si povzdechl a sedl si na římsu. Jednu nohu si přitáhl k sobě, objal ji a nakoleno si položil bradu. Druhou kýval ve vzduchu.
Wade si sedl vedle něj. „Mám zmlknout? Mám mluvit? Mám se střelit do hlavy? Mám vypadnout? Skočit ze střechy? Řekni. Když mi krabice nedaj pokoj, tak pokaždý funguje něco jinýho.”
O čem to Wade zase mluví? Nechal to plavat. Nadechl se teplého dubnového vzduchu a sebral odvahu. „Mohl bys prosím o tom nemluvit? Nebo aspoň ne tolik. Nevím, co mám na to říkat a… není mi to příjemný, víš?”
Wade začal přikyvovat, ale pak se zarazil. „Počkej, co myslíš?”
„Poznámky o mým… zadku. A to, no... o sexu… Fakt nevím, jak na to reagovat.”
Wade se pomalu odtáhl. „Moment moment... tobě to vadí?”
Pokrčil rameny jako by nic. „Trochu.”
„Trochu nebo trochu hodně?”
„Možná trochu víc?”
Wade si zamyšleně dal ruce pod bradu a klepal si přes masku na ústa. Pak rozhodil rukama. „Kurva, Spidey, proč jsi něco neřek’ dřív?”
„Co?”
Vyskočil na nohy a přecházel po střeše tam a zpátky. „Proč jsi mi to neřekl dřív? Známe se jak dlouho? Pět let?”
„Šest měsíců.”
„Přesně, známe se tak dlouho a za celou dobu jsi nic neřekl. Máme pravidla na všechno. Nemůžu odživovat lidi. Nechodíme k sobě domů. Neodživujeme lidi. Nezjišťujeme tajnou identitu toho druhého a neodživujeme lidi. Nepijeme během hlídkování a neodživujeme lidi. Proč nemáme i pravidlo na žádné poznámky o zadku toho druhého a žádné narážky?”
Pokrčil rameny. „Pravidla máme jen na důležité věci.”
„Ale, kurva, Spidey, tohle je důležitý! Říkal jsi, že bez těch pravidel nebudeme tým, nebude parťáci, že jo? Máme i týmové jméno. Spideypool!”
Peter se zamračil. „Spideypool?”
Wade mávl rukou. „Jo, fanoušci to milujou. A máš vidět ten fanart. A fanfikce. Teda ne! Ty ne! Žádné fanfikce!” Praštil se do hlavy. „Žádné narážky!”
Peter byl rád, že místo pěsti nepoužil nůž nebo kulky. Povzdechl si a stoupl si. „Wade, klid. Neřekl jsem to, protože jsem si myslel, že si zvyknu.”
Wade se zastavil a ukázal na Petera prstem. „Od teď už ale žádné zvykání, jasné?”
Protočil oči a usmál se. „Jo, jasné.”
„A jak to teda uděláme?” zeptal se Wade a založil si ruce v bok.
„Co jak uděláme?”
„No tohle!” Mávl mezi nimi rukou. „Budu mít zavázaný oči? Nebo bych mohl nosit takové ty klapky na oči, jako mají koně. Nebo budeš vždycky za mnou, abych tě nemohl okukovat. A když se dostaneš přede mě nebo nade mě nebo uvidím tvůj odraz ve výloze, tak zavřu oči.”
Zasmál by se, kdyby nevěděl, že to Wade myslí smrtelně vážně. „To je nesmysl. Bojovat můžeme jako vždycky.”
„Ale já jsem zkažený žoldák. Já nedokážu nekoukat!”
Povzdechl si. „Wade, klidně koukej, pokud se dovedeš soustředit na zneškodňování a neodživování záporáků. Jen mi o tom neříkej. A hlavně... nemluv s nimi o mém zadku!”
Wade pomalu přikývl. „Tak dobře… To by snad šlo. Ale víš, že si to občas budu myslet? A možná to omylem řeknu, ale úplně omylem!”
„Když to bude omylem, tak se nic nestane. Ale ne v jednom kuse. Vtipný jsi dost, tak proč do toho pořád tahat sex?”
Teď se Wade i přes masku tvářil přímo nešťastně. „Já ale dovedu být vtipný jen když přijde na sex. Já nic jinýho neumím.”
„Ale umíš. Pamatuješ, jak jsme byli v tom skladišti, kde jsi shazoval na záporáky sudy piva a komentoval to, jako by šlo o Donkey Konga? Pochechtával jsem se tomu ještě celý týden.” Jednou takhle vyprskl smíchy během setkání vědomostního desetiboje a pan Harrington si chudák myslel, že se Peter směje jemu.
Wade se uklidnil. „Dobře. To bych měl zvládnout. Takže zůstanu v týmu? Nevykopneš mě?”
Zavrtěl hlavou. „Ne. O to spíš si tě nechám. A proč bych tě vykopával, když neuděláš nic špatnýho? To se kámošům nedělá.”
„Kámošům?” Vyskočil Wade. „Takže jsme kamarádi a parťáci v jednom?”
Usmál se. „Jo, jestli chceš.”
Wade zatleskal a rozběhl se k Peterovi. Pár kroků od něj se ale prudce zarazil. „Můžu tě obejmout nebo ne?”
Místo odpovědi Peter jen roztáhl ruce a Wade mu s vypísknutím skočil kolem krku.
Peter napůl čekal, že Wade zase něco udělá, ale ten ho jen spokojeně pustil a sedl si na římsu.
„Proč vlastně nemáš rád řeči o sexu?” zeptal se ho zvědavě Wade a vesele houpal nohama.
Peter pokrčil rameny a sedl si vedle něj. „Nevím. Nebaví mě. Nic mi neříkají a ještě se cítím trapně, protože nevím, jak reagovat.”
„Dobře. To dává to smysl, že ti to pak vadí. Takže… jak to máš? Máš vlastně někoho?”
Peter zavrtěl hlavou. „Ne. Někoho jsem měl, ale nedopadlo to. Když necháš zavřít něčího tátu, tak to romantice moc nesvědčí,” zavtipkoval.
Wade se nesmál. „To je mi líto.”
Zavrtěl hlavou. „To nemusí. Možná ještě na některé věci přicházím, ale v jednom mám jasno. Spider-Manování a pomáhání lidem je pro mě důležitější. Víš?”
„Vím. Já vím, Spidey.”
Byli ticho a pozorovali usínající ale přesto nikdy nespící město.