Chapter Text
Andělé, démoni a lidé.
Člověku by se možná chtělo plakat nad tou ohavnou, neustále se opakující lží, že anděl je dobro a dobro koná, démon je zlo a zlo činí a lidé...lidé že se mají chránit před démony. Mají se milovat a má se jim odpouštět. Mají se vést ke světlu, za kterým budou žít v Jeho ráji. Ano, tak to stojí v knihách psaných anděly...ale kdo kdy byl sám proti sobě?
V očích přihlížejícího byli andělé pouze loutkami víry, která je malovala jako hrdiny, jako sílu, bez které by se svět přestal točit. Jako absolutní pravdu. Ano, záda jim zdobila sněhově bílá křídla, ale místo aby jim dala možnost létat, je jen táhla dolů. Přesto se stala symbolem nevinnosti a lásky samotného Boha. A lidé, ta chudá stvoření, která byla ovlivněna démony a tak jim křídla nikdy nemohla narůst, byli jejich starostí. Vést je k pánu, vést je k nevinnosti a víře...jen fraška, které bezmezně věřili.
Démoni se zdáli být lidmi víc, než lidé samotní. Jejich záda, stejně jako záda andělů, zdobila křídla. Ale místo sněhově bílé, byla černá, černější než noc. Neměli žádnou víru, neměli žádného Boha. Žádnou propagandu, se kterou se chtěli zmocnit světa a anděly do posledního zabít. Ne. Žili mezi lidmi, pracovali a dívali se na svět tak, jaký byl. Nesnažili se být někým jiným. Chtěli jen žít se svými blízkými, mít děti, milovat se. Ano, stejně jako andělé byli silnější, než lidé, ale oni nikdy o společnost lidí neusilovali, stejně jako lidé neusilovali o jejich, a tak nikdy nedocházelo ke krveprolití mezi lidmi a démony.
Zatím.
Slova, která se nesla k uším lidu, byla plná jedu a nenávisti schovaná v dobročinnosti andělů. Ano, nikdy jste démony neviděli, protože jejich čas nastává společně s nocí, a vy, díky nám, své noci prospíte a v srdci Pána. Nemohou se vás dotknout, protože nad vámi bdíme a chráníme vás. Ano, ano...to my, to všechno andělé. Poslouchejte nás a buďte s námi a nikdy vás nic nepotká. A kdyby snad, vězte, že to byl démon, od kterého vás osvobodíme.
Nikdo nedokázal přijít na to, kdy se to vše tak změnilo. Kdy se démoni stali nepřáteli lidí a andělů? Věděli, že se jim andělé stranili, že byli anděli ignorováni a i když neznali pravý důvod, akceptovali to. Po staletí byli neviditelní, po staletí se andělé starali o lidi a aby Jeho víra byla v srdcích všech.
A teď mají umřít.
Zavřené oči, Changbin přemítal. Přemítal, proč byl uprostřed toho všeho. Kde se vzal Jisung, kde přišel k tomu ohni, který mu žhnul v očích, a proč vůbec s Jisungem souhlasil. Proč souhlasil s budováním města, které mělo sloužit jako útočiště pro démony a pro lidi, kteří se nenechali ovládnout vírou andělů. Changbinova ústa se zkřivila v úšklebek. Jisung věřil i v možnost, že by tu mezi nimi mohli žít i oni. Jednou, možná až tu ani on a ani Jisung nebudou, až démoni dokážou, že nejsou zlo. Nikdy nebyli. To byl Jisungův plán. A ať mu Changbin vysvětloval jak chtěl, že postavit město, ve kterém jsou pouze démoni, bude očima andělů bráno jako nebezpečí, jako důkaz, že démoni chtějí zotročit lidi a anděly do posledního zabít, Jisung neustoupil. Věděl, jaké je riziko, a byl ochoten ho podstoupit.
“Nechci se stěhovat z místa na místo kvůli strachu...chci se někde usadit, Changbine. Chci mít svůj domov a vědět, že se mám kam vrátit. Že je tam bezpečí. A že se nemusím skrývat…”
Bolest. To bylo to jediné, co Changbin cítil, i přesto že Jisungovy oči byly plné naděje a odhodlání. Jisung věděl, co to stojí, skrývat se. Jak moc to bolí, když se pila zařízne do masa a kosti. Jak moc to bolí, vidět svá vlastní křídla hořet.
Možná to byl důvod, proč souhlasil. Možná proto, že chtěl svého jediného přítele vidět šťastného a pomoc mu toho štěstí dosáhnout. A možná to bylo proto, že to cítil. Cítil život, jak mu koluje žilami, jak se staré emoce vrací a otázky chtějí být zodpovězeny.
Jak se staré rány otevírají.
Chan byl zpět a Changbin ho hodlal najít. A Jisungův plán, tohle město, tahle šance na nový život, mu v tom pomůže.
A pak…