Work Text:
„Tady je vaše objednávka, přeji dobrou chuť.“ Mitsuki se mile usmála na dívku, která ji do ruky předala čtyři krabice s horkou pizzou. Dívka se mírně uklonila a vrátila se ke své práci. Mitsuki došla ke svému auto, krabice pečlivě položila na zadní sedačky vedle sladkého pití, které koupila hned v obchodě u její práce, obešla auto a sedla si na místo řidiče. Když si zapínala pás, její oči se zadívaly na novou, a ještě stále nevydanou, bojovou videohru, která ležela na místě spolujezdce. Pousmála se. Po dlouhých šestnácti letech se konečně podílela na nějakém velkém projektu. Její vzhled se zalíbil herním vývojářům a na jejím základě vybudovali vedlejší postavu v jejich nové, akční hře. Po tom, co se sešli, vývojáři Mitsuki natolik propadli, že ji poprosili, aby postavu dokonce i namluvila. I když se měla v hlavní dějové lince pohybovat jen necelé dvě hodiny a hlavní hrdiny jen dovést z jednoho místa na druhé, přičemž došlo ke dvěma ne úplně důležitým soubojům, se přesto její postava během jednoho večera dostala na vrchol žebříčku žhavých herních novinek. Desing postavy a její příjemný hlas lidi lákal a stačil den, aby se na internetu začínali objevovat první fanouškovské obrázky. Poprvé od doby, co se Katsuki odstěhoval na středoškolské koleje, ji zavolal. Ani ji nepozdravil, jen na ni začal ječet, jestli si myslí, že tohle dělají správné mámy. Ale ona se mu jen vysmála a ptala se: „Kdopak z tvých spolužáků si mě teď v noci představuje?“, aby dostala jeho frustrovanou odpověď: „Všichni!“
Jen vzpomínka na jejího syna ji rozesmála. Chyběl ji. Bez jejich denních hádek a pošťuchování to nebylo stejné. Celé mateřství si říkala, jak jednou bude šťastná, až se Katsuki odstěhuje a postaví se na vlastní nohy. Až si zase jednou s Masarem otevřenou večer červené víno a budou popíjet u nepřístupného filmu. Nebo až se jednou spontánně rozhodně sbalit se a odjet na dovolenou a nebude při tom muset řešit, kdo bude moci pohlídat jejího syna. Možná za to mohlo těžké mateřství a hrůza z rodičovství, na které nebyla připravena; ale po letech toho začala litovat. Ať se to zdálo sebezvláštnější, Katsuki byl ve skutečnosti introvert a tajnůstkář, který v sobě dusil spoustu věcí. Dával najevo jen negativní emoce a jeho suverénní úšklebek ji akorát způsoboval tiky v oku. Ale byly to alespoň nějaké emoce. Věděla, že v domě byl, zrovna se učil, pracoval nebo se zase hádal s dětmi svého věku u kterých si ani nepamatoval jména, natož aby je označoval za své přátele. Už tak byly roky s hormonálním dítětem s božským komplexem těžké. Ale to ji nepřipravilo na to, jak těžké to bude, až jednou odjede. Najednou bylo v jejich domě až moc ticho, až moc klidno, až moc chladno. Chybělo ji zakopávat v chodbě o jeho boty. Chybělo ji ochutnávat nová jídla, co se učil proto, aby se nemusel spoléhat na to, že mu je někdo bude do konce života nosit pod nos. Chybělo ji dokonce cítit jeho až moc ostrou kolínskou, kterou se snažil zakrýt svůj nasládlý pot, který voněl po karamelu a upečených koláčcích. Ze všeho nejvíce ji ale chyběl on. Její syn, který nešel pro ostré slovo daleko, všichni mu připadali zbyteční, a přesto nejraději o víkendu trávil večer se svými rodiči v obýváku jen proto, aby ji mohl složit hlavu do klína a ona ho mohla hladit ve vlasech, dokud neusnul a nezačal vrnět jako kotě.
Proto si vážila každého momentu, kdy se Katsuki rozhodl přijet domů. Většinou to bylo jen na den, došel si pro nějaké věci, potřeboval si něco vyřídit nebo vyzvednout, jednou se doma objevil dokonce jen na půl hodiny, protože si nutně potřeboval přijet pro bubenické paličky. O prázdninách mezi semestry většinou ráno zmizel a vracel se až večer, ani si s nimi nedal večeři a rovnou odešel do svého pokoje. Minulý rok se však domů vrátil rovnou s pěti přáteli. Ani je nepředstavil, jenom řekl, že se jdou do jeho pokoje učit. Všech pět se jich ale i přesto uctivě poklonilo a představili se – nikdy si tak rychle nezapamatovala jména Katsukiho přátel jako ten den. Měla totiž dojem, že každý z nich byl pro něj nějak důležitý. Znala ho dlouho a i přesto, že byl stejně hrubý na své přátele jako kdysi, všimla si i nepatrných věcí, které dělal. Znala ho dlouho, a tak věděla, že je dělá záměrně, jako ukázku toho, že si jich vážil. Mině vždy pomáhal nasadit bundu nebo ji naopak balil do úhledného komínku, když si ji sundala. Denkimu stále doléval pití, protože díky svému quircku často omdléval. Hanta byl jediný, který ho dokázal upřímně rozesmát a když se na něj zrovna nedíval, věnoval mu několik slabých úsměvů. Vždy, když se k nim přidala i Jirou, pustil potichu skladby od jejích oblíbených umělců. A Eijirou… kde jen začít. Jemné doteky, pohledy, naslouchání, soutěživost, smích i dobírání. Eijirou ji okamžitě zaujal. Nejen díky jeho výrazným červeným vlasům, ale také díky jeho optimistické povaze, která ji svou září skoro až oslepovala. Pokud si někdy myslela, že Katsuki neměl žádné přátele, na střední škole je konečně našel.
Znovu se usmála. Lehce přidala plyn a netrpělivě zabubnovala prsty o kůži na volantu. Bylo zvykem, že se jejich skromná studijní skupina v jejich domě objevovala maximálně dvakrát do měsíce. Avšak, poslední tři měsíce se Katsuki domů často vracel po boku svého nejlepšího kamaráda. Chodili spolu ven, učili se v kuchyni, hráli hry v obývacím pokoji, nebo se zavřeli ke Katsukimu a podle ticha, která v domě zavládlo, Mitsuki zhodnotila, že řešili pubertální, klukovské řeči, které jistě nebyly pro její uši. I když se párkrát přistihla, jak procházela kolem jeho dveří v naději, že něco uslyší.
Dnes tomu nebylo jinak. Katsuki se vrátil na víkend domů, aby se mohli s Eijirem připravit na závěrečné zkoušky. Podle většího batohu na Eijirových zádech pochopila, že u nich bude přespávat. I to se pomalu stávalo pravidlem Eijirových návštěv. Zdálo se, že byl pro jejího syna opravdu tím nejlepším přítelem.
Proto se rozhodla je překvapit. Vždy si dávala záležet na tom, aby její muži měli doma přichystanou teplou, domácí večeři. Držela se tradice její rodiny, která hlásala, že by se rodina měla alespoň o večeři sejít u stolu a popovídat si o společném dni. Dnes ale, stejně jako Masaru, musela do práce a plánovala, že se vrátí až nad ránem. V práci ji ale překvapili a poslali ji nejen domů dříve, ale také s demo verzí hry, pro kterou dělala kampaň. Hned ji chtěla Katsukimu a Eijirovi dát. Doufala, že by zase na tváři svého syna mohla vidět ten nadšený výraz, kde mu přímo zářily hvězdičky v očích, což naposledy viděla, když mu bylo deset let a koupila mu k narozeninám limitovanou edici bojových figurek All Mighta.
Zaparkovala na příjezdové cestě u jejich domu a vystoupila. Do kabelky si schovala videohru, do podpaží si dala dvě lahve s coca-colou a do náručí chytila všechny krabice s pizzou tak, aby je neopustila a vzájemně ji neumastily její oblíbený, a dost drahý, kabát. Vešla do domu, zula si pohodlné boty a došla do kuchyně. Položila krabice i s pitím na stůl a rozhlédla se. V domě bylo ticho. Přešla zpět ke vchodovým dveřím, kde na věšák pověsila svůj kabát a podívala se k botníku. Katsukiho i Eijirovi boty byly stále na stejném místě. Nejspíše tedy byli u něj v pokoji a neslyšeli ji přijít. „Jsem doma!“ Zakřičela z chodby, ale žádná odpověď se opět neozvala. Zamračila se. Možná z toho neustálého učení usnuli. Nad představou toho, jak jsou oba svaleni u malého stolu uprostřed místnosti a slintají si na hotové úkoly, se zasmála. Vyšla schody do prvního patra a došla před dveře do Katsukiho pokoje. Žádné hlasy, žádná hudba. Zřejmě opravdu usnuli. Bez zaklepání otevřela dveře a nakoukla do pokoje, připravena oba vzbudit.
Místo toho ale zůstala stát ve dveřích. Ruka, kterou držela kliku, se rozklepala. Nohy ji nedokázaly poslechnout, nemohla udělat ani krok dopředu, ani dozadu. Celá ztuhla. Srdce se ji rozbušilo a v ústech ji podivně vyschlo. Očima se zaměřila jen na jediný bod v pokoji. Na postel jejího syna.
Oba opravdu byli v Katsukiho pokoji, ale nespali tak, jak si Mitsuki myslela. Ani se neučili u malého stolečku uprostřed místnosti, nebo nehráli videohry před jeho televizí. Oba seděli na posteli. Lépe řečeno – Eijirou seděl na posteli, zatímco její drahý syn seděl na něm. Na svém nejlepším kamarádovi. Na svém klučičím nejlepším kamarádovi. Seděl mu na klíně, nohy rozkročené kolem jeho boků, ruce opřené o jeho svalnatá ramena. Eijirou měl ruce zapřené o postel tak, aby oba udržel v lehce nakloněné pozici dozadu. Protože díky tomu nepadli do peřin a mohli se bezstarostně líbat.
Ano – ten červenovlasý kluk, kterého ještě před půl rokem neznala ani z vyprávění, se právě líbal s jejím synem na jeho dětské posteli v pokoji, ve kterém od miminka vyrůstal. Oba byli oblečeni, rukama se nesnažili zkoumat tělo toho druhého, jejich polibky vypadaly nevinně, a ještě stále dost nešikovně – ale přesto bylo vidět, že to nedělají poprvé. Na to Eijirou až moc zkušeně otevíral ústa a Katsuki nakláněl hlavu do stran tak, aby se na sebe nemačkali nosy a mohli bez problémů dýchat.
Když uslyšela mlaskavý zvuk, který dal jasně najevo, že kromě jejich spojených rtů, začali ústa toho druhého prozkoumávat jazykem; se Mitsuki konečně probrala. Z jejího hrdla se dral výkřik, který ale ještě dokázala spolknout. Usadil se ji v žaludku a začal ji podivně tlačit. Opatrně, tak aby ani jednoho z nich nevyrušila, opět zavřela. Jako stroj došlo do přízemí. Ruce se ji stále klepaly, přidaly se k nim i kolena. Očima těkala po místnostech v přízemí, které díky zapadajícímu slunci dostávaly tmavě oranžovou barvu. V očích ji pálilo něco, co ji nutilo stále mrkat, ale přesto její vize byla čím dál tím více rozmazanější. Těžký pocit v žaludku se pomalu dostal do všech koutů jejího těla. Udělalo se ji zle. Chtěla plakat.
Rychle došla do chodby, nasadila si znovu své boty a kabát a vyrazila ven. Nevěděla, kam jde. Prostě jen šla. Nohy si samy určovaly cestu. Dívala se do země. Ani nevěděla, jestli náhodou cestou do nikoho nevrazila. Uši měla podivně zalehlé, jako kdyby byla pod vodou. Jednou rukou se dotkla svého hrudníku, ve kterém bušilo srdce rychlostí Šinkansenu.
Až když její nohy zpomalily, pod botami se objevil hrubý písek a v uších slyšela dětský smích, se konečně podívala před sebe. Byla na dětském hřišti nedaleko od domu. Sem s Katsukim chodila od doby, co se narodil. Za hřištěm byl park, do kterého ráda chodila s kočárkem, a když začal Katsuki chodit, rovnou ho vyndala na hřišti a věděla, že měla na několik hodin klid. Miloval válení v písku, po letech lezení po skluzavkách a ze všeho nejvíce si užíval, když mohl vylézt na dřevěný hrad a hrát si hrdinu, který zachraňoval svět.
Posadila se na jednu ze vzdálenějších laviček. Hřiště vypadalo skoro stále stejně, bylo jen doplněno o pár moderních prolézaček. Bylo zde několik dětí, malých i větších, s rodinami, s přáteli i sami. Mitsuki vypadala vždy mladší, než byla, a tak by nikdo v obležení dospělých a dětí nepředpokládal, že nejspíše byla tou nejstarší, kde na ni doma čekal už skoro osmnáctiletý syn.
Který se líbal se svým kamarádem. Mitsuki se znovu rozbušilo srdce. Musela se rukama zapřít o kolena a zhluboka se nadechnout, když si znovu vzpomněla na to, co viděla. Jeden koutek její mysli se stále snažil ji namluvit, že se ji to jenom zdálo. Že byla moc unavená.
Ale věděla moc dobře, že to byla lež. Její syn opravdu líbal svého kamaráda. Zhluboka vydechla a zadívala se před sebe. Vždyť to ještě nebylo tak dávno, co stála u skluzavky a chytala pod ní hlasitě se smějícího chlapečka. Kdy dospěl a stal se z něj muž, který se začal zajímat o…
Zavřela oči, nasucho polkla. Věděla to. Katsuki byl vždycky tajnůstkář. Nesnášel, když se ho ptala na soukromé věci. Nesnášel, když se z něj snažila dostat jeho emoce a pokusila se ho diagnostikovat jako kdyby byla studovaným terapeutem. Nesnášel, když se s ním snažila bavit o dívkách, partnerství, manželství. Jen zmínka o sexu u něj způsobila, že pod svými dlaněmi podpálil jejich pohovku. Místo příjemné, rodinné rozmluvy o tom, jak se správně chránit a zůstat zdravý, se pohádali a dlouhé hodiny na sebe ječeli. Už se o tom nikdy nebavili. Donutila jen Masara, aby mu koupil první kondomy a k tomu brožurku o tom, co ho v následujících letech čeká. Masaru se vrátil s červenými tvářemi a slovy: „Zabouchnul mi před nosem.“. Mitsuki pak u něj brožurku ani kondomy nenašla. Doufala, že je v tom lepším případě vyhodil s myšlenkou, že je nebude potřebovat.
Zdálo se ale, že teď by se hodily.
Jen ta myšlenka způsobila, že se celá zachvěla. Její syn, její Katsuki, její malý chlapeček…
Nikdy nemluvil o dívkách. Nikdy domů nikoho nepřivedl. Nikdy nereagoval na to, když se ho snažila nějaká dívka zaujmout, zatímco společně byli na nákupech. Dokonce ani když se doma dívali na film, kde se nějaká herečka lehce odhalila nebo byla v něčem vyzývavém a dělala si legraci z Masara, který i po letech a v pokročilém věku, rudnul jako malé dítě; se Katsuki ani trochu nepohnul. I když věděla, že to nebylo správné, občas, když byl ve škole anebo se spolužáky na výletu či v arkádě, podívala se do jeho stolu, pod postel a do skříní. Nevěděla, co hledala a vlastně byla ráda, když v rukou nedržela žádné erotické časopisy, povídky, videokazety nebo, nedej Bože, fotky spolužaček ze sprch.
Jenže to, co dříve brala jako požehnání, ji teď přišlo jako prokletí. Ten důvod, proč nikdy nic takového nenašla, proč se Katsuki nikdy nechoval jako testosteronem poháněný playboy, bylo z toho důvodu, že…
Že se mu nelíbily dívky.
Mitsuki se znovu zhluboka nadechla. Mohla to tušit? Dal ji někdy Katsuki najevo, že by měl zájem o… o chlapce? Jen ta myšlenka ji v krku zasadila knedlík, kvůli kterému nemohla na chvíli polykat a měla pocit, že se dusí. Přikryla si rukou ústa. Do očí se ji znovu nahrnuly slzy.
Vadilo ji, že ho viděla s chlapcem? Vadila ji myšlenka, že jednou nebude mít vnoučata?
Ne. Ten důvod, proč měla pocit, že každou chvíli omdlí, měl temnější vysvětlení.
Katsuki, její drahý syn a světlo jejího života, ji to neřekl. Neřekl své matce, že je zadaný. Neřekl své matce, že je zamilovaný. Neřekl své matce, že se mu nelíbí dívky.
A proč?
Protože se ji bál.
Mitsuki to věděla. Věděla, že její výchova nebyla vždy správná. Věděla, že její facky, které občas mířily nejen na zátylek a zadek, ale také do tváře a zad, nebyly v pořádku. Věděla, že když na něj zvedala hlas, nebylo to vždy proto, že udělal něco špatně, ale proto, že byla sama frustrovaná z toho, že nevěděla jak dál. Celý život svou výchovu omlouvala a říkala, že je důsledná. I když se zeptala Masara, jestli s její výchovou souhlasí, a on pokýval hlavou, že ano; dokonce i když se Katsukiho zeptala, jestli její výchovu chápe, a on jen procedil mezi zuby, že ano; věděla, že chtěla jejich souhlas jen pro jediné. Protože sama měla pocit, že selhala. Všimla si, jak se Katsuki nahrbil pokaždé, když zvedla hlas. Nejen na něj nebo na Masara, ale pokaždé, když se ji něco nepovedlo. Dokonce i když se jen hlasitě zasmála nebo okomentovala dění v jejím oblíbeném seriálu, Katsuki se zastavil v chůzi, lehce se shrbil a podíval se na ni. Jako kdyby čekal, že ho uhodí. Jako kdyby čekal, že mu vynadá. Jako kdyby se ji bál.
Mitsuki se začaly třást ramena a kapacita jejích plic se ztenčila. Sípala, jako kdyby se týden nenapila. Dusilo ji vlastní svědomí. Vážila si každého dne, kdy mohla Katsukiho obejmout, políbil ho do vlasů nebo ho pohladil po jemné kůži. Milovala, když společně chodili nakupovat a komentovali módní výstřelky návštěvníků i za vitrínami. Chtěla více cestovat do horských měst, kde její dva muži cestovali po horách, zatímco ona si užívala horkých lázní a pak si celou noc povídali u dobrého jídla a dívali se na ohňostroje a sledovali hvězdy. Katsukiho milovala. Více než sama sebe. A věděla, že i on ji miloval.
Ale přesto – přesto…
Přesto se ji nikdy nesvěřil. Neřekl ji, co ho trápilo. Neřekl ji, koho měl rád. Neřekl ji, co se mu líbilo. Na všechno přicházela pomalu, postupně a pozdě. Dokonce i Izuku, syn její dobré kamarádky, věděl o Katsukim občas více než ona. Děsilo ji to. Ne proto, že se o něj někdo zajímal, ale proto, že měla pocit, jako kdyby ho vlastně neznala. Čím byl starší, tím více se dokázal přetvařovat. I když spousta lidí pod jeho temnou agresivní masku nedokázala nahlédnout, Mitsuki věděla, co dělal. Dělal totiž to samé, co ona. Po tom, co ji rodiče pod jejich tvrdou rukou namluvili, že to dělají pro ni a pro to, aby byla dobrou, úspěšnou a milovanou ženou a matkou. Jenže své vlastní trauma, svůj vlastní strach ze selhání – převedla na něj. Do té jediné duše, která ještě neměla čas na to být dospělým a kráčel k budoucnosti špatným krokem vpřed.
Protože…
Protože ona udělala něco špatně?
Mitsuki cítila, jak se špičky její boty dotklo něco tvrdého. O chvíli později uslyšela capot malých nohou. „Promiňte, paní.“ Dětský chlapecký hlas byl blízko, ale Mitsuki přes mlhu před svýma očima nic neviděla. „Paní… proč pláčete?“
Katsuki si utřel ruce do ručníku a podíval se na svůj odraz v zrcadle. Rty měl lehce nateklé, tváře ještě růžové a vlasy mu trochu trčely do stran, jak si s nimi Eijirou hrál. Jen, co si vzpomněl na to, jak ho za ně začal lehce tahat, se celý zachvěl. „Je ti zima?“ zeptal se Eijirou, který se najednou objevil za jeho zády, objal ho kolem boků a přimáčkl si ho na svůj hrudník. Lehce se sklonil, aby mohl staršího políbil na krk a po chvíli ho začal ochutnávat jako svou oblíbenou sladkost. Katsuki zavřel oči a opřel se hlavou o jeho rameno. Eijirou před půl rokem začal zničehonic růst, a zatímco Katsuki za dva roky na střední škole vyrostl o pouhé dva centimetry, červenovlásek už o deset. Začal se na něj dívat shora a když chtěl Katsukia Eijira políbit, musel se postavit na špičky. Nejdříve mu to vadilo a nebyl den, kdy by Eijira neuhodil do zátylku se slovy, že doufá, že ho to zase o něco zmenší. Ale od doby, co si konečně uvědomili, že jejich pohledy a doteky nebyly jen přátelské, se mu to líbilo. To, jak bezpečně se cítil v jeho náručí. To, jak se mu mohl nosem zabořit do hrudníku. To, jak ho Eijirou líbal do vlasů.
Spokojeně zabručel a naklonil hlavu na stranu, aby Eijirovi odhalil ještě další kus své kůže. Eijirou toho okamžitě využil. Párkrát ho políbil na mléčnou šiji, než ho jazykem pohladil od konce až k ušnímu lalůčku. Katsuki se znovu zachvěl, obočí se mu nebezpečně přiblížilo k sobě a pootevřel ústa. Chtěl se do jeho polibků a doteků ponořit ještě o něco více, užívat si to ještě o něco déle, ale věděl, že museli přestat. Otočil hlavu k Eijirovi a lehce ho políbil na rty. Jen na pár vteřin, aby červenovlásek nedokázal jejich polibek prohloubit. Eijirou se zamračil a vystrčil spodní ret. „Přestaň s tím,“ zabručel Katsuki nespokojeně. Eijirou se opřel bradou o jeho rameno a podíval se na jejich odrazy v zrcadle, „víš, že můžou každou chvíli přijít.“
„Vím,“ řekl Eijirou a políbil Katsukiho na rameno, „proto jsem doufal, že bych jim ukázal jedno malé překvapení.“
„Co?“ Katsuki to skoro ani nedopověděl, když ho Eijirou kousl do kůže na krku. „Eijirou!“
Červenovlásek se jenom zasmál a jazykem oblízl kousanec, aby tolik nepálil. „Neboj, nekousl jsem tě hodně.“
„I tak tam může zůstat cucflek, ty kreténe!“
„Možná,“ řekl Eijirou a Katsukiho si přitáhl blíže k sobě.
„Jseš děsnej vůl.“
„Ale tvůj vůl, ne?“
Katsuki se od Eijira odtáhl, otočil se na něj, postavil se na špičky a políbil ho na ještě stále mokré rty. „Můj,“ potvrdil starší a dotkl se jeho ruky. Eijirou s ním okamžitě propletl prsty. „Nedělej to,“ zaprotestoval, ale černovlásek ho neposlouchal. Miloval, když ho mohl držet za ruku. Měl jemnou kůži, dlouhé prsty, pevné dlaně. Jen se šíleně potily a po chvíli z nich začal stoupat nasládlý dým. Bylo to upozornění před výbuchem, který měl následovat. Ale Eijirou si toho nikdy nevšímal. Vždycky stačilo, aby zrobusnil svou ruku a nic, kromě hřejivého tepla, necítil. Za ty červené tváře v Katsukiho tváři to stálo. Nesnášel, když nemohl ovládat svou schopnost jen kvůli svým emocím.
„Mám hlad,“ řekl najednou Eijirou.
„Ty máš vždycky hlad.“
„Jsem ve vývinu.“
„Kterej musíme zastavit. Nehodlám mít přítele, co je o dvě hlavy vyšší a třikrát tak širší jak já.“
„No počkej, počkej, počkej, víš, kolik to bude mít výhod?“
„Co? Budeš moje nezlomná skála, co mě ochrání před každým nebezpečím?“
„No, myslel jsem to tak, že nebudeš potřebovat deku, protože místo toho si kolem sebe obmotáš mě, a můžu sundat všechno z horních poliček, jo a taky mě už nikdy neztratíš v davu! Ale to s tou skálou by taky šlo.“
Katsuki Eijira hrubě dloubl do boku, ale červenovlásek se jen hlasitě zasmál. „Blbče,“ řekl Katsuki a lehce zčervenal ve tváří. Společně, ještě stále ruku v ruce, došli do přízemí. V domě bylo ticho. „Půjdu něco připravit,“ řekl Katsuki a pustil jeho dlaň.
„Pomůžu ti!“
„Ani náhodou! Stačilo, že jsi podpálil kuchyň na koleji.“
„Víš moc dobře, že to nebyla moje chyba!“ Společně došli do kuchyně. Oba si okamžitě všimli zabaleného jídla a sladkého pití na stole. „Páni, pizza!“ Zaradoval se červenovlásek a došel ke stolu. Otevřel víko jedné z krabic a hlasitě zasténal. Do nosu ho uhodila mastná vůně šunky, rajčat, masa a feferonek. Pizza byla jedinou výjimkou, kdy si dobrovolně dával pálivé. Něco ho bavilo na tom jemném šimrání na jazyku a pocitu tepla v břiše. Odložil krabici stranou a začal otevírat víko druhé, která voněla trochu více po zelenině. „Jakou si dáš?“ zeptal se nadšeně. Ale Katsuki stále neodpovídal. Dokonce ani nestál vedle něj. Zvedl pohled od pizz a podíval se na svého přítele. Okamžitě se k němu rozeběhl. Jeho obličej ztratil veškerou barvu, klepaly se mu ruce a kapky potu byly viditelné i z dálky. „Bakugou, co se děje?“ Eijirou uchopil jeho tváře do svých dlaní a podíval se mu očí. Katsuki ale pohledem stále uhýbal k jídlu na stole. Otevřel pusu. Z ní se vydral jen slabý sten a přiškrcené slovo, kterému nerozuměl. „Cože?“ Katsuki se od něj odtáhl a rozeběhl se do obývacího pokoje. Eijirou mu skoro nestačil. Blonďáček se opíral o okno, díval se kamsi před jejich dům a začal zrychleně dýchat. Jako kdyby se nemohl pořádně nadechnout. Začala se mu klepat ramena a celá jeho záda se prohýbala ve špatném rytmu dýchání. „Bakugou,“ řekl Eijirou starostlivě, když k němu přešel a položil mu ruce na ramena. „C-co se děje?“
„M-máma,“ zakoktal. Katsuki tak své matce neříkal. Vždy to byla stará bába. Asi stejně, jako ona mu neříkala synu, ale titulovala ho slovy jako blbec nebo nevychovaný spratek. Jejich vztah byl pro Eijira i po letech vyprávění a půl roku seznámení s Mitsuki stále záhadou. Věděl ale, že pokud byl ochotný starší ženu titulovat jako matka něco bylo špatně. Eijirou ho jednou rukou pohladil po zádech a druhou se více zabořil do jeho ramena. Znamení toho, že může pokračovat. Že potřebuje vědět více, aby mu porozuměl. „T-to j-jídlo… ona… ona tu byla.“ Eijirou to ale stále nechápal. Než však stačil otevřít pusu, aby se mohl zeptat, Katsuki pokračoval: „N-nechápeš to? Ona tu byla. Ta ženská miluje svoje pohodlí. Vždycky, když moc pracuje, nikdo ji z domu nedostane. T-táta ji musí vytahovat i do koupelny, aby se zvedla z postele nebo gauče. Jestli už jednou přijela… jestli se už dostala domů, jen tak by neodjela. Ne před tím, než by se se mnou viděla, abychom se mohli před jejím odjezdem ještě pohádat. M-máma tohle nedělá. Ona to nedělá. Ona zůstává doma. Vždycky. Vždycky!“ Katsuki se celý rozklepal. Eijirou ho pevně chytil do svého náručí, zabořil jeho hlavu do svého ramene a sám ho začal lehce líbat na odhalenou kůži u krku. Dodával mu tak pocit bezpečí. Věděl, že jeho doteky do pár vteřin začaly uklidňovat jeho bušící srdce. Ale tentokrát ne. Teď cítil, jak se ještě více napnul a srdce mu poskočilo o několik temp rychleji. „O-ona tu byla,“ řekl znovu, „ona… ona nás musela vidět. Určitě. Určitě nás viděla… Viděla nás, Kirishimo. Proto odešla. Bože, ona odešla, protože nás viděla.“ Eijirou ho ještě pevněji sevřel ve svém náručí. I jeho srdce se najednou celé rozbušilo.
Katsuki a Eijirou se dali dohromady před třemi měsíci. Oba už nějakou dobu věděli, že toho druhého vnímali jako něco více než kamaráda.
Eijirou si to uvědomil na sportovním festivalu. Když tenkrát sundal Katsukiho ze svých ramen, aby se společně mohli připravit na individuální zápasy. Díval se na to, jak odchází do šatny a nemohl z něj spustit oči, dokud před sebou neviděl jen prázdnou chodbu. S Katsukim se v té době ještě pořádně neznali. Byli pro sebe skoro jako cizinci. Ale Eijira k němu něco podivně táhlo. Nejdříve si myslel že jeho schopnost, možná podivná povaha, která hraničila s drzostí a arogancí, nebo jeho odhodlání, kde mu po chvíli vyprávění opravdu uvěřil, že jednou bude hrdinou číslo jedna. Ale v ten den, v tu chvíli, na tom místě – věděl, že to bylo něco jiného. Protože ten důvod, proč z Katsukiho nemohl spustit oči bylo to, že stále cítil jeho horké tělo na svých zádech a ramenou. Stále cítil sladkou vůni jeho těla a mentolový dech. A stále cítil jeho jemné dlaně, které ho po zápase podivně pošimraly na krku, až se celý otřásl. Myslel si, že se ho dotkla Mina, ale byl to on. Katsuki se na něj zamračil, jako kdyby snad viděl do jeho myšlenek a chtěl mu vynadat za to, na co myslí, ale nic neřekl. Jeho city se pak prohlubovaly a v den, kdy se svými přáteli Katsukiho zachránili ze spár Ligy padouchů v Kaminu a poprvé chytil jeho dlaň a znovu zacítil tu hebkost, věděl, že se zamiloval.
Katsukiho cesta byla složitější, klikatější a možná až zbytečně těžká. Mohl za to však fakt, že před tím, než byl Katsuki schopný milovat někoho jiného, potřeboval se vypořádat sám se sebou. Od chvíle co dorazil na U.A. jeho ego dostávalo jednu ránu za druhou. Tam kde kdesi exceloval, byl průměrný. Tam kde byl výjimečný, byl jen jedním z mnoha. Tam, kde kdesi tak jednoduše vyhrával, teď potřeboval bojovat a dohnat se za hranice svým možností, aby s tupou bolestí ve svém srdci přijal, že prohrál. Byla to dlouhá cesta, na které potkal hromadu překážek a bolestí. Noční můry, úzkosti, deprese, odosobnění. Se vším musel bojovat. Cíl jeho cesty byl v nedohlednu, ale konečně, když si přiznal, že není dokonalý a začal nacházet útěchu ve slovech a náručí svých přátel, kdy konečně byl schopný někomu se otevřít – pochopil. Byla ještě spousta věcí, kterých se měl naučit. A jednou z nich byla láska. Nikdy nebyl romantik. Když viděl, jak se jeho rodiče líbají, nezapomněl ze sebe vydat dávivé zvuky. Když slyšel, jak se Deku s Tenyou bavili o Ochace a pochopil, že se do ní jeho kamarád z dětství zamiloval, celý večer se tomu smál. Když se mu nějaká dívka vyznala, nikdy její slova monolog nevyslechl do konce a bez odpovědi odešel. Přesto nebyl hloupý. Věděl, že to, jak mu bušilo srdce, když se na Eijira podíval, nebylo normální. Věděl, že když polykal hořkou pachuť v ústech, když se Eijirou bavil s někým jiným, nebylo normální. Věděl, že když se těsně před jejich doučováním třikrát převlékl, aby na sobě měl oblečení, které mu až podivně sedlo, nebylo to normální. Věděl, že se zamiloval. A poprvé, ve svém životě, nechal své emoce volně plynout. Nebránil se jim. Neužíval si je, ale ani se nesnažil je nijak potlačit.
A díky tomu se dali dohromady. Těsně po Vánocích, když se setkali a šli společně do arkády ještě s Minou, Hantou a Denkim. Když večer Katsuki doprovodil každého z nich na vlak, zůstal s Eijirem sám. Bylo osm večer, zrovna začalo lehce sněžit, venku byla zima. Seděli společně na lavičce a čekali, až přijede Eijirův spoj. „Proč jsi nejel s Minou? Myslel jsem, že bydlíte nějak blízko u sebe,“ řekl mu tenkrát a hned na to se kousl do jazyka. Zněl až moc hrubě. Jako kdyby s ním nechtěl být. Eijirou ale vypadal, že mu jeho poznámka nevadila. Jen se na něj usmál a lehce zčervenal v obličeji. „Chtěl jsem s tebou být ještě o trochu déle. Baví mě s tebou být sám,“ přiznal a pokrčil rameny. To byla ta chvíle, kdy se Katsuki rozhodl, že už nechce být jen jeho kamarád. Katsuki ho chytil za bradu a naklonil se k němu. Políbil ho. Jemně, lehce. Skoro se o sebe ani neotřeli. Už se chtěl odtáhnout, ale Eijirou ho chytil za lem bundy a přitáhl si ho zpět k sobě. Jeho polibek byl náruživější. Hrubší. Lepší. Během chvíle se z nevinných polibků dostali k líbání. Eijirou ten den svůj spoj zmeškal. Katsuki ho pak chytil za ruku, propletl s ním prsty a schoval je do kapsy u svého kabátu. „Je zima, nos rukavice, blbče,“ vynadal mu, když se společně zvedli a došli ke Katsukimu domů. Jeho rodičům to nevadilo. Byli konečně rádi, že měl nějaké přátele. Nevěděli však, že tu noc Eijirou a Katsuki skoro nespali. Až do ranních hodin se líbali, než si usnuli v náručí.
I přesto si nechávali svůj vztah pro sebe.
Jejich přátelé měli až otravnou potřebu znát každý detail z jejich života. Nepřipadali si připraveni na to, aby byli zahrnuti otázkami o jejich vztahu.
Eijirou žil sám se svým rozvedeným otcem. Byl to milý, velmi otevřený muž, ale před rokem přišel o práci, a i když se snažil živit jako umělec na vlastní noze, stále to nestačilo. Byl často vystresovaný, unavený a Eijira bolelo ho vidět s kruhy pod očima a léky na produktivitu, které se tam neomaleně snažil před svým synem schovat. Měl pocit, že jeho vztah s Katsukim by přijal, ale nebyl by za něj v tuhle chvíli rád. Ani se pořádně neznali. Měli malý byt, ve kterém byl skoro pořád nepořádek. Nikdy tam nikoho ze svých přátel nepřivedl. Eijirou si chtěl připravit skvělou chvíli na to, aby mohl Katsukiho otci představit. Teď na to nebyla vhodná doba.
Katsukiho rodina i přes to, jak se blonďáček neustále snažil od nich distancovat, stála při sobě. Měl velkou rodinu, která se několikrát do roka scházela. Masarova strana rodiny byla klidná a vzdělaná. Mitsučina strana rodiny zase hlasitá a energická. Eijirou je jednou viděl, když mu Katsuki přikázal, aby ho přijel z jejich spárů zachránit. Masaru byl velmi milý a romantický muž. Už před nějakou dobou se na Eijira začal dívat jiným pohledem. Ne zle, ani více mile, jen – jinak. Katsuki mu prozradil, že má dojem, že o jejich vztahu Masaru ví. Eijirou se nejdříve lekl. Katsuki miloval své soukromí a stále zaujímal pozici hrdého, samostatného teenagera, který svým rodičům rozhodně nechtěl nic říkat. Ale Katsuki byl klidný a podivně uvolněný, jako kdyby byl vlastně rád, že to jeho otec ví. Ale když došlo na Mitsuki, blonďáček vždycky ztuhl. „Čím déle to nebude vědět, tím líp,“ říkával. A Eijirou to pochopil až po několika týdnech. Katsuki, i přesto jak se k jeho matce choval, doufal v jediné. Že ji nikdy nezklame. Že jednou přijde domů a ona na něj bude pyšná, obejme ho a bude o něm celý večer mluvit v superlativech. Byla pro něj důležitá a on si nepřál nic více než být stále její malý dokonalý chlapec. Nestyděl se za Eijira, ale za sebe. Styděl se za to, že si ještě nepřipadal připravený na vážný vztah, a přesto jej měl. Styděl se za to, že byl ve všem tak nemotorný a Eijirou musel snášet jeho nálady. Styděl se za to, že se rozhodl ukrást Eijira někomu lepšímu. Byl sobec. Věděl to. Ale nechtěl si to přiznat. Stále byl schopný překřičet své svědomí. Ale slova jeho matky byla vždy silnější. Ještě stále slyšel, jak mu řekla, že je slabý, když se nechal unést. I když se mu mozek snažil vnutit vzpomínku toho, jak plakala, nemohla skoro ani dýchat, když ho policie konečně přivezla domů. Jak ho objímala a prosila ho, aby už nic takového nedělal. Jak ho tu noc dotáhla k sobě do ložnice, objala ho v její posteli a celou noc ho hladila ve vlasech se slovy, jak moc ho miluje.
Jenže… jeho srdce takhle nefungovalo. Stále mu připomínalo jen bolest ze všech ran a zklamání, které společně zažili. Bál se, že by řekla něco, co by jejich vztah mohlo ovlivnit.
Jsi ještě malej kluk, abys věděl, co je to pravá láska.
Nechci, aby byl můj syn gej, rozejděte se!
Ty si někoho jako Eijirou nezasloužíš.
Všechno by tak moc bolelo.
„Bakugou,“ zašeptal Eijirou, když se od něj odtáhl a znovu sevřel jeho obličej ve svých dlaních. Už se tolik netřásl. Ale stále špatně dýchal. Věděl, že na jeho panické záchvaty pomáhalo jediné. Dlouhé procházky na čerstvém vzduchu, kdy ho bude pevně držet za ruku a mlčet. „Pojďme ven.“ Nečekal na odpověď, vzal ho za ruku, dovedl ho do předsíně, pomohl mu nasadit boty a bundu a společně vyšli ven. Slunce už skoro zapadlo.
Masaru zaparkoval auto na příjezdové cestě hned vedle Mitsučina. Vystoupil, auto zamkl a podíval se na jejich dům. Bylo zhasnuto. Zřejmě v něm nikdo nebyl. Povzdechl si. Bez dalšího slova odešel směrem na dětské hřiště. Bylo to půl hodiny, co si volal se svou manželkou, aby ji oznámil, že se domů dostane ještě před večeří a jestli by měl něco po cestě koupit. Mitsuki chvíli mlčela, dokud ho nepožádala o to, jestli by ji nedovedl domů. Když mu řekla, kde je, podivil se nad tím, proč nedokáže dojít domů sama a zeptal se ji, jestli se něco stalo. Místo odpovědi uslyšel jen tichý vzlyk. Masarovi se v tu chvíli zastavilo srdce. Mitsuki nebyla někým, kdo jen tak plakal. Musela k tomu mít důvod. Viděl ji plakat v den, kdy se Katsuki narodil a sestřičky ji poprvé přiložila syna na hruď. Viděl ji plakat, když Katsukimu byly tři roky a nešťastnou náhodou rozbil urnu s popelem její babičky. Viděl ji plakat, když byli všichni tři poprvé na dovolené v zahraničí a večer se společně procházeli po pláži. Viděl ji plakat, když se s Katsukim v jeho dvanácti letech tak silně a dlouho hádala, až mu po letech dala facku a on ji tím nejklidnějším, a přesto chladným hlasem řekl, že ji nenávidí. Viděl ji plakat skoro týden v kuse, když Katsukiho unesli. Viděl ji plakat hned na to, když Katsukiho dovezli zpět domů.
Silný vztek, smutek nebo radost. Nic jiného ji nedokázalo rozplakat. Většina teď vzpomínek zahrnovala Katsukiho. Měl podezření, že její nálada byla spojená i s jejich synem. Věděl jen to, že ať se stalo cokoliv, muselo to být vážné.
Došel k dětskému hřišti a už z dálky viděl Mitsučinu postavu. Seděla na lavičce, lehce v předklonu. Vždy byl hrdá, seděla rovně a měla lehce zvednutou bradu. Působila vznešeně, občas arogantně, někdy jako kdyby flirtovala. Byla jako chameleon. Masaru ji miloval o to více.
Teprve až když stál skoro před ní, si ho všimla. Zvedla pohled od země a podívala se na svého manžela. Jakmile se jejich oči střetly, do očí se ji znovu nahrnuly slzy a musela si skousnout ret, aby ze sebe nevydala další bolestivý sten. „Lásko,“ řekl Masaru skoro až vyděšeně, když se posadil vedle ní, okamžitě ji objal kolem ramen a políbil do krátkých, světle blonďatých vlasů. Mitsuki se mu nosem zabořila do hrudníku, nasála jeho silnou kolínskou a objala ho kolem pasu. Milovala jeho teplo a vůni. Vždy ji dokázal uklidnit. „Lásko,“ řekl znovu, pomaleji, tišeji, „copak se stalo?“
Mitsuki mu dlouho neodpovídala. Zastavila své slzy, ale nedokázala zastavit vzlyky. Občas se lehce otřásla. Jako kdyby z jejího těla mizela všechna energie. Po chvíli se ozvalo jen tiché: „Já vlastně nevím, Masaru…“
Hnědohlavý muž si povzdechl. „Stalo se něco v práci?“
„Ne,“ odpověděla tiše.
Znovu ji políbil do vlasů a zabořil do nich svůj nos. Pramínky jejích vlasů ho pošimraly na nose a zhluboka se nadechl. Ještě stále její vlasy voněly nasládle po tužidle. To znamenalo, že si ještě nedala sprchu po práci. „Byla jsi doma?“ zeptal se ji.
„A-ano,“ zakoktala.
„Byl tam i Katsuki?“
Mitsučiny ruce ho více sevřely. „Ano,“ zašeptala.
„Pohádali jste se?“ Na to mu už neodpověděla, jen zakroutila hlavou, že ne. „Ale… jde o něj?“
Mitsuki si hlasitě povzdechla. „J-já vlastně nevím. Možná… i když… asi ne…“
Masara to zmátlo. Lehce se od ní odtáhl tak, aby stále cítila jeho teplo, ale mohl se podívat do její tváře. Pohladil ji po uchu, tak, jak to milovala. Byla tam citlivá. Zachvěla se a mírně pousmála. Pokračoval: „Jde o tebe?“ Mitsuki znovu pokývala hlavou a zavřela oči. Naklonila hlavu na stranu tak, aby ji její manžel mohl pohladit po celé tváři. Měl horké, velké dlaně. Milovala je. Dodávaly ji jistotu. „Hm, neměl být u nás… Ach.“
Mitsuki otevřela oči. Masaru se usmíval. „C-co?“
„Dneska u nás přespává Kirishima, že?“ Mitsuki hlasitě polkla. Očima se podívala kamsi do země. Nic neřekla. „Řekl ti něco?“
„Neřekl,“ odpověděla Mitsuki a její obličej se znovu zkrabatil, „neřekl…“ S tím svého muže znovu objala. Nosem se mu zaryla do krku a zhluboka se nadechl. „Neřekl, Masaru, a to je ten problém.“ Po tváři ji stekla jedna slza. Z tváře si vedla svou mokrou cestu až na Masarův krk.
Jakmile Masaru ucítil chlad slzy, Mitsuki od sebe odtáhl, prstem ji slzu setřel a políbil ji. Jen krátce, ale přesto silně. „Pojďme domů,“ řekl a pomohl své ženě vstát. Okamžitě ji nabídl rámě a ona jej přijala. Společně vyšli z hřiště, na kterém už bylo prázdno.
Po několika krocích se ho Mitsuki tiše zeptala: „Řekl ti to?“
„Ne,“ zasmál se Masaru a podíval se na oblohu, která začínala být tmavě modrá. Na některých místech už byly vidět hvězdy, „je stejný jako ty. Také v sobě všechno dusí. Nenechá jen tak někoho nakouknout do svého nitra. Nechce, aby o něm každý všechno věděl. Je tajnůstkář—“
„Chápu to,“ přerušila ho a více se k němu přilepila, „tak… jak?“
„Poznal jsem to,“ řekl popravdě hnědovlasý muž. Společně přešli silnici k jejich domu. „Chová se totiž stejně jako já. Neví, co dělat. Nebyli bychom spolu, kdyby si mě nevšimla jedna blondýna a nerozhodla se do mě rýt, dokud jsem ji nekývl na rande.“ Oba se tomu tiše zasmáli. Jejich seznámení jim vždycky přišlo vtipné. Kdykoliv ho někomu vyprávěli, okamžitě si mysleli, že Mitsuki je arogantní žena, která potřebuje dostat, co chce, zatímco Masaru je slaboch, který jen nedokázal říct ne. Ale pravda byla úplně někde jinde. Nikdy to však nikomu nevysvětlovali. Bylo jim jedno, co si o nich ostatní mysleli. Milovali se už skoro 25 let. Nikdo jim to nemohl vzít. „Katsuki je stejný. Vypadá, jako kdyby stále nad něčím přemýšlel a když se ho zeptáš, co se děje, je chvíli zmatený. Ale tak roztomile, jako kdyby si vyrušila vědce při jeho výzkumu. Začal se lépe oblékat, hlavně, když měl přijít Kirishima. Všimla sis, že si na sebe vždycky bere něco červeného? Jednou jsem se ho na to zeptal, nejdříve mi neodpověděl, ale pak jen řekl, že je to Kirishimova oblíbená barva. Když tu poprvé přespával, dobrovolně mu nabídl svou postel a sám se šel vypsat na gauč. Nad ránem jsem ho tu přistihl, pil kávu a díval se na nějaký horor. Prý nemohl usnout. Určitě byl nervózní, že v jeho posteli spí někdo… pro něj tak důležitý.“ Sundal si boty a zasmál se. „A vzpomínáš na ty jeho výborné banánové muffiny? Náš syn něco upekl, i když sladké nejí, a dokonce s banány, které tak nesnáší. Dělal by to jen tak pro někoho?“
„Ne,“ odpověděla mu Mitsuki popravdě, zatímco pověsila svůj kabát na věšák a sundala si boty. Eijirovi ani Katsukiho boty nebyly v botníku, jejich bundy nevisely na věšáku. Byli pryč. Společně došli do obývacího pokoje. Masaru se chtěl posadit na pohovku a zapnout si jeho oblíbený pořad, který už deset minut vysílali, když si všiml, jak Mitsuki stále stála na stejném místě. Než si ji stačil k sobě zavolat, zeptala se ho: „Jak to, že sis toho všiml, ale já ne?“ Zamračila se. Bradu měla skloněnou k hrudi. Vypadala najednou tak křehce.
„Protože jsem stejný Mitsuki.“ Sedl si na opěradlo od gauče a natáhl před sebe ruku. Mitsuki k němu došla, propletla s ním prsty a postavila se mezi jeho rozkročené nohy. „Povahou a vzhledem je po tobě, ale přesto má i něco ze mě. Příšerné vypořádávání se s romantickými city.“ Oba se tomu zasmáli. Lehce se políbili a opřeli o sebe svá čela. Masaru se zadíval do jejích nádherných rudých očí a pohladil ji volnou rukou po vlasech. „Nech ho, ať k tobě sám přijde a všechno ti vysvětlí. Věřím tomu, že je to pro něj těžší než pro nás.“
„A co když nepřijde?“ zeptala se ho tiše, jako kdyby se té otázky bála.
„Přijde,“ řekl a znovu ji políbil, „věř mi.“
Katsuki a Eijirou se k plotu domu Bakugových dostali těsně před osmou hodinou večerní. Jakmile si Katsuki všiml, že se v domě svítí, zprudka se zastavil. Zatahal tak Eijira za ruku, ale ten nic nenamítal, ani si nepostěžoval, že ho pak ruka bolela. Podíval se na Katsukiho, který se díval před sebe jako kdyby viděl ducha. Nahlas polkl a ústa si musel přejet jazykem, jak najednou vyschly. „Zvládneš to,“ řekl Eijirou a přiblížil se ke svému partnerovi. Políbil ho na čelo. Katsuki pevně zavřel oči a zhluboka se nadechl. Pokýval hlavou. Eijirou se na něj zeširoka usmál a společně došli až ke vchodovým dveřím.
„Jsem doma!“ Vykřikl Katsuki a snažil se nevnímat, jak slabě jeho hlas zněl. Zakašlal. Doufal, že se jeho tónina vrátí zpět do normálu. Eijirou ho pohladil po zádech a znovu se na něj usmál. Věděl, že kdyby zrovna nestál před dveřmi, blonďáček by se otočil a odešel by zpět do ticha ulice. Možná by došel na vlakové nádraží a odjel zpět na koleje. Katsuki nesnášel prohry a nikdy neutíkal před bojem. Ale boj s jeho emocemi byl jiný.
Když si oba sundali bundy, v chodbě se objevil Masaru. „Ahoj kluci,“ řekl zvesela, „byli jste v arkádě?“
„Jenom jsme se byli projít,“ odpověděl mu Eijirou, protože si byl jistý, že Katsuki byl myšlenkami někde jinde.
„Aha,“ řekl Masaru a přešel k Eijirovi, „než si sundáš boty, mohl bys mi s něčím pomoci? V práci mi dali nové tabule na projektování a potřeboval bych je dát do garáže. Mám je ještě v autě.“
„Moc rád,“ řekl Eijirou popravdě.
„Děkuji, Kirishimo,“ řekl Masaru upřímně a došel ke dveřím. Otevřel je a podíval se na svého syna. „Mamka je v kuchyni.“
Katsuki sebou trhl. Lehce se pootočil, aby viděl na dva muže ve dveřích. Podle Eijirova starostlivého pohledu si domyslel, že nejspíše znovu trochu zbledl. Jeho otec se na něj ale usmíval. Tím úsměvem, který měl ve tváři vždy, když se ho snažil v něčem podpořit. Bez dalšího slova vyšel ze dveří a Eijirou, když si byl jistý, že je jejich otec nevidí, se ke Katsukimu naklonil a políbil ho na tvář. „Zvládneš to,“ řekl mu ještě jednou a vyšel ven.
Jakmile se za nimi zavřeli dveře, Katsuki měl pocit, že znovu nemohl dýchat. Něco v jeho hlavě mu říkalo, že by se měl otočit a odejít. Utéct. Někam daleko. Nebo nenápadně proklouznout do svého pokoje, zamknout se, nasadit si sluchátka a vyjít ven až ráno, než odjede zpět na kolej. Ale hrdost, která se v něm celé roky budovala a stále nechtěla prohrát kvůli jeho emocím, na něj křičela, ať jde za svou matkou. Ať si s ní promluví. Ať je konečně mezi nimi jasno.
Zhluboka se nadechl a vešel do domu. Prošel obývacím pokojem, který byl spojený s kuchyní. Na dlouhém, jídelním stole bylo prostřeno pro čtyři lidi. Jeho matka počítala s tím, že dorazí. Znovu se zhluboka nadechl. Vešel do kuchyně. Jeho matka k němu stála zády, krájela zeleninu a mlčela. Normálně si při vaření pouštěla hudbu, ale tentokrát pracovala v tichosti. Bylo na tom něco děsivého a mučivého zároveň. „Ahoj,“ pozdravil ji tiše.
Mitsuki přestala krájet zeleninu. Na pár vteřin se až komicky zastavila, jako kdyby se z ní stala figurína. Hned na to se znovu pustila do krájení. Na Katsukiho se neotočila. „Ahoj,“ řekla stejně slabým a tichým hlasem jako její syn.
Katsuki hlasitě polkl. „C-co to děláš?“
„Salát,“ odpověděla mu stroze. „K té pizze, co jsem přivezla,“ doplnila a oddechla si, „odpoledne.“
„Viděl jsem tvoje auto… přijela si dřív?“
„Ano.“
Opět nastalo ticho. Katsuki nevěděl, jak pokračovat. Nevěděl, co by ji měl říct. Měl by se ještě na něco zeptat? Zahrát svou naučenou roli drzého spratka a jednoduše se vyhnout všem jejím otázkám a domněnkám? Měl by zase lhát? Nikdy to neuměl, ale před rodiči mu to vždy šlo skvěle. Jako kdyby v něm otevírali nějakou tajnou skříňku.
Tentokrát ale věděl, že před pravdou neuteče. Stejně by ji brzy dostihla. Znovu hlasitě polkl. V puse mu úplně vyschlo. Zhluboka se nadechl a začal: „M-mami, já—“ Než stačil cokoliv říct, nůž, kterým Mitsuki krájela zeleninu, spadl s hlasitým řinčením na kuchyňskou linku. Hned na to se začaly od stěn kuchyně odrážet hlasité vzlyky a naříkání. „M-mami…,“ zašeptal Katsuki ztraceně. Mitsuki se celá zachvěla. Více se zkroutila do sebe. Její ramena se začala třást v pravidelných intervalech jejích vzlyků.
Katsukiho tělo se samo rozhodlo jednat. Došel ke své matce, chytil ji za loket a otočil ji k sobě. Jemně, tak, aby se jeho doteku nelekla. Byli stejně vysocí, a tak, když ji k sobě otočil čelem, viděl ji přímo do tváře. Oči měla nalité slzami, které ji tekly po růžových tvářích. Snažila se je stírat špinavýma rukama, ale nestačilo to. Katsuki udělal něco, co už dlouhé roky sám od sebe neudělal. Objal ji. Pevně si ji přitáhl ke svému tělu a objal ji kolem ramen, které se stále třásly. Mitsuki ho okamžitě objala kolem boků. Byli si k sobě tak blízko. Naposledy se k sobě takhle tulili, když se konečně bezpečně vrátil z Kamina domů. Ale i přesto cítila, jak se mu její náruč nelíbila. Jak proti tomu bojoval.
Teď ale ne. Držel ji pevně, jako kdyby se ji bál pustit. Otíral se o ní tváří, jako kdyby byl malé lvíče, co se snažilo uklidnit svou rozesmutnělou matku lvici. „K-Katsuki…“
„Mami…,“ začal Katsuki a znovu polkl, „Mami promiň…“
„Bože, co jsem ti to provedla.“ Katsuki ze sebe vydal nechápavý zvuk. Mitsuki se od něj odtáhla a chytla ho za tváře. Dívala se do stejných očí jako měla ona. Byly jen o něco světlejší. „Co jsem ti udělala… abys měl potřebu se mi omlouvat?“
„J-já—“
„Nemáš se za co omlouvat, Katsuki. Nic jsi neprovedl.“ S tím ho znovu objala.
Tentokrát to byl Katsuki kdo se k ní více přimáčkl. „N-neudělal…?“ zeptal se nejistě.
Mitsuki jen zakroutila hlavou. „Bože, samozřejmě, že ne, ty hlupáčku. Nic jsi neprovedl. To já… Neřekl jsi mi to. Nešel jsi za mnou. Nesvěřil ses mi.“
„To je moje chyba,“ zaprotestoval mladší z nich, „jsem slaboch a sobec a—“
„Přestaň,“ zašeptala a lehce ho uhodila do zátylku. Nechtěla to udělat. Byl to reflex. Katsuki sebou škubl, ale více nezareagoval. Mitsuki se kousla do rtu. Přesně za tohle impulzivní jednání se nenáviděla. „Za nic nemůžeš,“ zopakovala, „jsi ten nejlepší kluk, kterého jsem si mohla přát. A já sama jsem nejhorší máma, když jsem nedokázala poznat, co se s mým milovaným synem děje.“
„Ne, tak to není,“ řekl Katsuki a zavřel oči. „Já jsem jenom…“
„Bál ses?“
„…Ano.“
Mitsuki bolesti zavřela oči. „…Proč? Že budu naštvaná? Že bych křičela?“
„Že bych tě zklamal.“ Katsuki cítil, že i jeho podivně svědil nos a pálily oči. Nechtěl se rozbrečet. Ne před ní. Jenže něco na jejích jemných dotecích a svěží, květinové vůni ho nutilo strhnout všechny pevné stěny, které obepínaly jeho srdce.
„Ty jsi opravdu hlupáček,“ zašeptala a znovu se od něj odtáhla. Rukou mu projela ofinu tak, že odhalila jeho vysoké čelo. I přes slzy se usmála. I když byl skoro už dospělý muž, pořád vypadal s vyčesanými vlasy šíleně roztomile. „Nikdy bys mě nedokázal zklamat. Nikdy. Ničím. A rozhodně ne tímhle.“ Nesnažila se to nijak nazvat. Pokud byl stejný jako ona, věděla, že přiznat si, že někoho miluje pro něj muselo být těžké a možná ještě stále nedokázal Eijirovi do očí říct, co pro něj znamená. Mohla by ho slovem láska vyděsit. Musela být opatrná.
„Ani když—“
„Nikdy,“ zopakovala hruběji a podívala se mu zpříma do očí, „rozumíš mi, Katsuki?“
Katsuki jen pokýval hlavou. Mitsuki se na něj usmála a znovu si začala hrát s jeho vlasy. Druhou rukou si setřela slzy, které už ji na tváři začaly schnout. Byly snad těmi posledními, které dnes měla prolít. Připadala si hloupě. Nikdy takhle často neplakala. Už ji dokonce začínala bolet hlava. „Mami…?“ zeptal se Katsuki tiše a pohledem sjel k zemi.
„Ano?“
„…M-máš… máš mě pořád…“ Kousl se do rtu. Ani nedokázal tu větu dokončit.
„Jestli tě mám pořád ráda?“ zeptala se Mitsuki slabě, jako kdyby tomu nemohla uvěřit. „Opravdu sis myslel, že potom, co tě uvidím líbat se s chlapcem, se svým přítelem a jedinou osobou, kterou sis rozhodl pustit do svého života… že tě přestanu mít ráda?“ Katsuki jen cosi zabručel. „Blázne… pořád tě miluji. Více než sebe. Více než tvého otce. Více než cokoliv na světě.“ Katsuki se na ni podíval. V jeho červených očích se zaleskly slzy. Ne smutku, ale vděku a naděje. „Miluji tě, Katsuki,“ řekla a políbila ho na odhalené čelo. Katsuki zavřel oči a zhluboka se nadechl. Z jeho srdce najednou spadl obrovský balvan. Měl pocit, že ho i ona sama musela slyšet dopadnout na zem.
Po několika příjemných, tichých minutách, Katsuki zavrčel: „Bože, ty si nás viděla se líbat.“ Mitsuki se tomu jenom zasmála a znovu ho políbila na hebkou kůži.
„Už jsme tady!“ Vykřikl Masaru ode dveří. Jeho otec neměl ve zvyku oznamovat své příchody. Byl na to zvyklý už z doby, kdy byla Mitsuki těhotná a musel pracovat skoro pořád na přesčasy. Vracel se domů pozdě a odcházel brzy ráno. Nechtěl ji rušit. Stejné to bylo, i když už se Katsuki narodil a jelikož byl už od narození velmi zvídavé a akční miminko, co skoro vůbec nespalo, nechtěl svým hlasem překazit Mitsučino dlouhé snažení jejich malého ďábla uspat. Zůstalo mu to i po letech. Oba si vždy stěžovali, že byl jako duch.
Teď měl ale potřebu ty dva upozornit na to, že s Eijirem vešli do domu. Jako kdyby tušil, co se odehrávalo v kuchyni. Katsuki se znovu zhluboka nadechl. Pokud to věděla jeho matka, jistě to řekla už i jeho otci. Ti dva spolu pracovali jako jedno tělo a jedna duše. Nikdy před sebou neměli žádná tajemství, ať byly sebekrutější.
Mitsuki se od svého syna odtáhla, upravila mu ofinu a podívala se mu zpříma do očí. „Jen se tě musím ještě na něco zeptat.“
„Ano?“
„Jsi šťastný?“
Katsuki bez rozmyšlení pokýval hlavou. „Jsem.“
„V tom případě je to to jediné, na čem záleží.“
Eijirou a Masaru vešli do kuchyně v moment, kdy Mitsuki Katsukiho pustila a vrátila se k pultu, aby dokrájela zeleninu. Masaru přešel ke své manželce a políbil ji na tvář. Na pult vedle ní položit bednu s čerstvými jahodami, které dostal od jedné kolegyně a zapomněl je v autě.
Katsuki si je chvíli prohlížel, než natáhl ruku k Eijirovi. „Pojď sem,“ požádal ho tiše. Eijirou ji okamžitě chytil. Když s ním Katsuki propletl prsty, rozbušilo se mu srdce. Takhle se drželi jen v soukromí pokoje nebo parku, kde si byli jisti, že je nikdo neuvidí. Teď ale stáli uprostřed kuchyně, dopadalo na ně ostré žluté světlo z lustru a jen pár metrů od nich stáli Katsukiho rodiče. „Mami, tati.“ Oba se na něj otočili. „Kirishimu už znáte, ale…“ Podíval se na Eijira, který se na něj nervózně usmál, „…teď bych vám chtěl představit svého přítele Eijira.“
Eijirou se podíval na jeho rodiče. Masaru se na něj usmíval, stejně jako Mitsuki. Jeho žena však měla v očích pár slz, které ještě nezaschly. Nervózně se narovnal a lehce se poklonil. „R-rád vás poznávám,“ zakoktal, jako kdyby je viděl poprvé.
„My tě také, Eijirou,“ řekla Mitsuki a přiblížila se ke svému muži. Ten ji obejmul kolem ramen a přitáhl si ji na svou hruď.
„D-děkuji.“
„Eijirou mi zrovna vyprávěl, jak se dali s Katsukim dohromady.“
„To snad ne,“ vykřikla Mitsuki a dramaticky otevřela pusu, „víš toho víc jak já!“ Podívala se na chlapce před sebou, kteří se ještě stále drželi za ruce. „Eijirou, musíš mi to všechno povyprávět!“ Katsuki jen protočil oči vsloup a Eijirou se nervózně podrbal ve vlasech.
„Mám hlad,“ řekl Masaru, aby konečně odvedl téma na něco jiného. Podle toho, co mu Eijirou vyprávěl pochopil, že Katsuki ještě nebyl připravený o tom mluvit. Potřeboval čas. A on byl připravený mu na to dát tolik, kolik potřeboval. „Můžu už něco odnést do jídelny?“
„Pizzy jsou už ohřáté v troubě, stačí je jen dát na talíř. Katsuki, pomoz svému tátovi.“ Katsuki jen pokýval hlavou, pustil Eijira a přešel se svým otcem k troubě. „Eijirou, odneseš prosím do jídelny ten salát?“ zeptala se Mitsuki, když do mísy se zeleninou dala poslední nakrájené kusy okurky.
„Samozřejmě,“ řekl Eijirou s úsměvem. Cítil se najednou plný energie. Srdce mu bušilo a měl hroznou chuť si jít zaběhat nebo alespoň poskočit. Byl nadšený z toho, že konečně našli místo, kde nemuseli s Katsukim nic tajit. Sice měl pocit, jako by se vrátil do svých dětských let, když pomáhal jednomu svému kamarádovi hlídat kočku, na kterou byl Eijirův otec alergický a jeho synovi se povedlo ji u sebe v pokoji schovávat přesně čtrnáct dní, než pochopil, že opravdu nechytil chřipku; ale být najednou svobodný a chovat se přirozeně, bylo příjemnější.
Když Eijirou došel k Mitsuki a chtěl vzít mísu do ruky, položila mu ruku na rameno a tím ho zastavila. Jakmile se na ni otočil, požádala ho: „Vím, že to s ním není lehké. Ale věř mi, že je uvnitř skvělý, milý kluk, který se jednoduše zraní. Dávej na něj pozor, prosím.“
„Nebojte se, paní Bakugová,“ řekl ji Eijirou stejně tiše, tak, aby je ani jeden z mužů vedle nich neslyšeli, „snažím se.“
„To jsem ráda,“ řekla a než sundala svou ruku z jeho těla, ještě ho pohladila.
Všichni pak společně došli do jídelny, usadili se kolem stolu a povídali si. Eijirou vyprávěl o své praxi u Fatguma, Katsuki o své praxi u Mirko a Masaru o tom, jak si kolegyně do práce přivedla jejího psa rasy shiba-inu a začal přemýšlet nad tím, že by si jednou také mohli nějaké štěně pořídit.
Jen Mitsuki mlčela. S úsměvem na tváři se dívala před sebe. Eijirou a Katsuki seděli vedle sebe a podle toho, jak blízko vedle sebe byli, si byla jistá, že se o sebe třeli stehny. Katsuki se opíral o židli a díval se na Eijira jako na svatý obrázek. Eijirou se usmíval, neustále se na Katsukiho otáčel, rukou ho občas pohladil po stehně nebo se dotkl jeho ramene a znovu se otočil na ně, aby mohl ve vyprávění pokračovat. Katsuki ale ze svého přítele nespustil oči. Nenápadně se dotýkal prsty jeho sedačky. Tohle dělal už od dětství. Vždycky když něco chtěl, nenápadně se ukazováčkem a prostředníček dotýkal nejbližší věci, která ho rozdělovalo od toho, co chtěl. A teď to byla židle, která mu nedovolila svého přítele obejmout nebo políbit.
Mitsuki se ještě více usmála. Katsuki byl možná už skoro dospělý muž, který se rozhodl jednou stát tím nejlepším hrdinou, po boku měl nejen pár věrných přátel, ale také milého a odvážného přítele, ale pro Mitsuki bude už navěky jediné – její poklad.