Work Text:
Blátivé kaluže zamrzly a zapadaly hromadami sněhu. Letošní zima nadělila obzvlášť štědrou bílou pokrývku, až bylo prakticky nemožné pokračovat ve vojenském výcviku. Zároveň s tím se také blížil konec roku a obvyklé novoroční oslavy, takže se málokomu chtělo pracovat nebo trénovat. A tak, oficiálně pro nepříznivost počasí, dostali mladí kadeti daleko delší volno, než bývalo obvyklé. Někteří zůstávali z různých důvodů i přes svátky v kasárnách, Nile byl však jedním z mnoha, kteří se hned 23. prosince sebrali a odjeli za svou rodinou. Dvaadvacátého večer ale ještě seděl se svou malou skupinkou blízkých kamarádů v hostinci U Zlatého ostří. Blížila se zavíračka, a tak tam už nebylo mnoho jiných hostů.
„Takže mě tady necháváte samotného, jo?“ povzdechl si Erwin, když odložil sklenici na stůl. Na své společníky se však usmál.
„Strýc mi psal, že jim závěje poničily střechu chlíva, tak je práce nad hlavu a hodí se každá ruka, jinak bych taky zůstávala,“ pověděla Nadine nenadšeně a upila svého svařeného vína.
„Nic si z toho nedělej, hm? Já tady pořád budu, můžeš každý den chodit na náš domácí vaječňák,“ broukla Marie s úsměvem a přátelsky do vedle sedícího Erwina drkla loktem. Pořád na sobě měla zástěru a oficiálně byla ještě v práci, ale vzhledem k tomu, jak už skoro všichni hosté odešli, si mohla dovolit přitáhnout si ke skupince kadetů židli a chvíli s nimi poklábosit, jako to ostatně dělávala snad pokaždé, když zůstávali dlouho do večera.
Erwin věnoval speciálně blondýnce široký úsměv. „Takové pozvání určitě neodmítnu.“
„Cože, bude domácí vaječňák? To začínám žárlit,“ posteskl si Louis a podepřel si hlavu rukou.
Mezitím Nile usrkával svařáku a taky žárlil. Rozhodně ale ne kvůli koňaku. Z druhé strany stolu sledoval, jak se na sebe jeho nejlepší kamarád a dívka jeho snů přitrouble culili, rozhodně ne poprvé za celý večer. A neseděli náhodou trochu moc blízko?
„Co se tak mračíš?“ dloubl do něj najednou Walter.
„Ale nic,“ zabručel Nile a obrátil do sebe celý zbytek vína.
„Co tě žere? Nechce se ti za rodičema?“ nadhodila s úšklebkem Nadine.
„Ale chce,“ odpověděl Nile popravdě. Těšil se domů, na klidné svátky spojené se spoustou odpočinku, ale opravdu se mu nelíbilo, že tady dobré dva týdny měli zůstat Erwin a Marie víceméně sami. Sice se na skutečnosti, že to on měl jít s Marií na blížící se novoroční tancovačku, nic nezměnilo, a původně mu právě toto dodávalo sebevědomí, zároveň měl ale pocit, že to svým způsobem popohnalo i Erwina. Právě jeho kamarád se samozřejmě dozvěděl hned mezi prvními, že Marie už byla zabraná, a Nile si byl jistý, že to blonďáka vůbec nepotěšilo. Motal se teď kolem dívky ještě víc než doposud a to určitě nemohla být náhoda!
„Asi mu nesedl ten alkohol,“ zašklebil se Louis. Nile obrátil oči v sloup.
„Dáš si trochu vody, Nile?“ nabídla mu hned Marie dobromyslně. Černovlásek těžce vydechl nosem a s tím povolil napnutá ramena. Na zlatovlásku určitě protivný být nehodlal, i když nebyl v dobré náladě. Určitě ne, když se na něj ty jasné oči dívaly snad až starostlivě.
„Ne, jsem v pohodě,“ ujistil ji a přiměl se k pousmání.
„Stejně asi za chvilku půjdem, co?“ prohodil Erwin a protáhl se. Walterovo nakažlivé zazívání jeho slova jen potvrdilo. Dva postarší štamgasti sedící celý večer v rohu se taky do pár minut zvedli od stolu. Marie od nich spěchala převzít útratu a umýt použité půllitry. Mladí kadeti jí podali své prázdné sklenice, a jak už mívali zvykem, pomohli jí utřít stoly a pozvedat židle. Před odchodem si všichni ještě na rozloučenou připili malými panáky rumu, s Marií si vzájemně popřáli hezký zbytek roku a hodně štěstí do toho nadcházejícího, Erwin slíbil, že zítra přijde zase, a pak už vojáci vzali své kabáty a skutečně odešli do štiplavého mrazu venku. Ještě že kasárny nebyly daleko.
Na to nicnedělání, které Nila na přelomu roku doma čekalo, by si klidně zvykl. Přestože městečko, ve kterém vyrůstal, nebylo od Karanes příliš daleko, dostal se domů z výcviku jen párkrát do roka, a tak ho při těch příležitostech jeho maminka jakožto svého jediného syna náležitě rozmazlovala. Navařila jeho oblíbené jídlo, upekla jeho oblíbený koláč a sotva ho nechala hnout prstem. I táta byl rád, že ho zase viděl, ale tolik to nepřeháněl – jedno odpoledne si ho vzal na výpomoc k sobě do kovárny.
„Jak se ti vůbec zatím daří? Za chvíli ukončíš výcvik; máš dost bodů, aby ses mohl přidat k Vojenské policii?“ ptal se při práci. Nile chtěl nejdřív připomenout, že jeho plánem bylo dát se společně se svými kamarády k Průzkumníkům, ale nějak mu ta slova nešla přes pusu. Místo toho odvětil, že je před ním ještě pár měsíců, ve kterých se teprve rozhodne, že se jeho skóre a skóre ostatních bude skokově měnit.
„Rozumím. Vydej ze sebe to nejlepší, s maminkou chceme, aby ses měl co nejlépe,“ usmíval se na něj otec stejně jako i máma, s níž později proběhl velmi podobný rozhovor.
„Budete po návratu ještě nějak slavit Nový rok s ostatními?“ ptala se poté i na tohle. Nile jí tedy pověděl o každoroční tancovačce, kam měli všichni namířeno.
„Půjdu s tou nejkrásnější holkou z celého Karanes,“ musel se pochlubit.
„Ah, to děvče z hostince, o kterém jsi mluvil celé loňské svátky?“
Nile se na okamžik zarazil a sklopil pohled, jak mu zčervenaly špičky uší. Nevzpomínal si, že by se o dívce doma už zmiňoval, natož celé loňské svátky.
„Uh, nejspíš,“ potvrdil po tichém odkašlání si.
„Jakže se to jmenovala? Jako svatá Maria, pamatuju si to správně?“
„Marie,“ opravil ji tiše. Nakonec se neubránil pousmání. Už se na ni těšil.
Jak se však svátky přehouply do druhé poloviny, Nile začínal být taky pěkně nervózní. Od rodičů dostal k příležitosti Nového roku a oslavám božské trojice – Marie, Rose a Siny – nové, pevné boty a kapesní nůž a jako každý rok se účastnil několika návštěv sousedů a dalších rodinných přátel žijících nedaleko, stejně jako prarodičů z maminčiny strany. Šlo pro něj ale spíše pouze o tradici, zdvořilostní gesto. Po celou dobu víceméně jen dokola odpovídal na ty stejné otázky ohledně vojenského výcviku, jak žádná z rodin neměla děti v jeho věku, a tak si sám neměl s kým povídat jako s kamarády. Výjimkou byli Kieferovi, s jejichž synem Alonzem si v dětství venku hrával, ale jak postupně rostli, měli si čím dál tím méně co říct. A tak stejně jako jeho mladší sourozenci ani mladík, který se nedal do armády a zůstal vypomáhat rodičům v jejich pekárně, nepředstavoval dostatečné rozptýlení, aby Nile nepřemýšlel nad blížící se tancovačkou a taky nad tím, jak Erwin určitě celé dny vysedával ve Zlaťáku, lil do sebe vaječný koňak a pomrkával na Marii. Dokonce ho jednou napadla i děsivá myšlenka, že Erwin Marii přemluví, aby nakonec šla na tu tancovačku s ním, ale rychle ji zase zaplašil. Stačilo, že se stresoval kvůli události samotné. Vážně chtěl na dívku zapůsobit.
Pátého ledna odpoledne se vrátil do kasáren jako první, minimálně co se jejich pokoje týkalo. Samozřejmě s výjimkou Erwina. Ten zrovna zabíral tvrdou židli u nevelkého dřevěného stolu, který měli k dispozici.
„Tak co, neukousal ses tu nudou?“ nadhodil Nile místo pozdravu. Tašku se svými věcmi prozatím odložil vedle postele a začal si svlíkat kabát a vytřepávat sníh z vlasů.
„Musím uznat, že jsem přečetl skoro všechny knížky, které tady mám,“ řekl Erwin a letmo se pousmál.
„Až si dokonce píšeš vlastní, jo?“ uchechtl se Nile a udělal dva kroky blíž, aby mohl svému kamarádovi nahlédnout přes rameno. Erwin odsunul list papíru, na který černým inkoustem něco sepisoval, o kousek dál, a rádoby přirozeně, až to přirozeně vůbec nevypadalo, si o něj opřel předloktí. Nile tak mohl letmým pohledem rozluštit jen pár nic moc říkajících slov.
„Ne tak úplně,“ odpověděl Erwin a přidal další úsměv, který teď působil podivně nuceně. Nile přimhouřil oči, trochu zmatený, ale nakonec jen pokrčil rameny a otočil se zpátky ke svým věcem, když Erwin neposkytl ani žádné další vysvětlení.
„Tak to je dobře, že jsem ti jednu novou přivezl,“ řekl, vytahuje řečený dárek z tašky. Erwin poděkoval, tentokrát s upřímným nadšením, a sám z krabice pod postelí vylovil vkusnou koženou peněženku, kterou za knihu s přáním hodně štěstí do Nového roku vyměnil. Nila to hodně překvapilo – na přesně takovou už několikrát nahlížel ve výloze ve městě, ale zdála se mu příliš drahá vzhledem k jeho mizerným úsporám, a tak si ji nikdy nekoupil, přestože by se mu opravdu hodila, aby konečně přestal vytrácet mince z kapes. S potěšenými díky tedy nešetřil ani on.
Brzy se místnost začala zaplňovat ostatními kadety, kteří se také vraceli ze svátků strávených více či méně v pohodlí domova. Ani Louis a Walter se neobjevili bez menších dárků pro své přátele a už zanedlouho po jejich příchodu bylo rozhodnuto, že na večeři si zajdou do Zlaťáku, aby co nejlépe využili volného večera. Zítra je sice ještě čekala ona tancovačka a po ní neděle, od pondělka však výcvik naplno pokračoval. K údivu všech tří však Erwin pověděl, že on s nimi dnes nepůjde, což opravdu nebylo obvyklé, pokud k tomu nebyl nějaký zřejmý důvod. A o ten se s nimi Erwin taky nepodělil. Nepřemlouvali ho a odešli tedy bez něj. Stavili se vyzvednout ještě Nadine, která byla moc ráda, že je zase vidí, a celou cestu do hostince si stěžovala, že za ty dva týdny vůbec neměla čas si pořádně oddychnout.
„To vám povím, já se snad na ten trénink i těšila, byl to fakt děs. A už aby bylo jaro, mám toho sněhu plné zuby, br,“ oklepala se, než si kecla na židli u jejich obvyklého stolu. Mladíci si také posedali a nečekali nijak dlouho, než se u nich objevila Marie v zástěře a s úsměvem je vítala. Objednali si guláš a pivo, tedy kromě Nadine, která sice normálně za kluky nezaostávala, ale dnes volila k pití raději čaj, protože podle jejích slov by nic studeného nejradši už ani neviděla. Povídali o zážitcích a novinkách za uplynulé volno a na jídle si bezpochyby pochutnali.
„Erwin teda o dost přichází,“ prohlásil Louis, když od sebe odstrčil divže až nevylízaný talíř. „Hej, Marie, co jsi Erwinovi během svátků provedla?“ zeptal se pobaveně servírky, která přišla posbírat použité nádobí. A ta místo toho, aby se vtipu zasmála, se jen na okamžik zarazila. Rty stáhla do úzké linky a poprvé za dnešek – a vůbec za dlouhou dobu – se zamračila. Ani na jednoho ze čtyř kadetů se nepodívala a na otázku neodpověděla. Do pár vteřin byla zpět se skleněnou lahví plnou nažloutle krémové tekutiny, kterou postavila doprostřed stolu.
„To abyste neřekli, že jsem vám nic nenechala,“ řekla a už se zase usmívala.
„Vaječňák!“ zaradoval se Louis. A než se kdokoliv z nich odvážil zeptat, jestli se mezi ní a Erwinem opravdu něco stalo, odběhla obsloužit nově příchozí hosty o pár stolů vedle.
Láhev už byla plná jenom z poloviny, když se kadeti začínali pomalu zvedat od stolu. Normálně by se zdrželi i déle, ale vzhledem k zítřejší události se všichni chtěli dobře vyspat. Nile byl na nohou jako první, kabát přehozený přes levé předloktí, když přispěchal k baru, za kterým Marie leštila pivní sklenice.
„Máš chvilku?“ zeptal se a automaticky se na ni usmál. Úsměv mu byl opětován, a přestože ho vídal tak často, zas a znovu cítil motýlky v břiše.
„Jasně,“ odvětila Marie a odložila utěrku. Mokré ruce si otřela do zástěry a velké oči s dlouhými řasami upřela přímo na něj. Když Nile sedával u stolu spolu s ostatními, bylo to úplně něco jiného, než když měl Mariinu plnou pozornost výhradně sám pro sebe. Na okamžik jako by se čas zastavil.
„No,“ přiměl se po tom krátkém záseku konečně k řeči, „jen jsem se chtěl domluvit, v kolik tě mám zítra přijít vyzvednout. V půl čtvrté, co myslíš? Jestli sis to teda nerozmyslela.“
Marie zavrtěla hlavou. „Nerozmyslela. Půl čtvrté zní tak akorát.“
„Jo, dobře, skvělý,“ odkýval Nile, kterému se po znovupotvrzení jeho zítřejšího dámského doprovodu značně ulevilo. Opravdu to bylo oficiální, Marie s ním chtěla jít. Vydechl a přiměl se na okamžik odtrhnout oči od jejího kulatého obličeje a sklopil je ke svému kabátu. Nenápadně si o něj otřel zpocenou dlaň a z hluboké vnitřní kapsy vytáhl pečlivě uschovaný papírový sáček zavázaný světle hnědým provázkem, aby se z něj nevysypaly čokoládové pralinky. „Tady ještě něco malého. K svátku svaté Marie, třeba.“
Marie si od něj dárek převzala a hned zvědavě nahlížela dovnitř. Rozzářily se jí oči. „Čokoláda?“
Nile se samolibým úsměvem přikývl, spokojený sám se sebou, že dívku zjevně potěšil.
„To jste přes svátky jeli někam do Siny?“
„Ne tak úplně. Mám své zdroje,“ prohlásil důležitě. Když vtom už se k nim přihnali ostatní.
„Platíméé!“ oznamoval Walter v dobré náladě a s pevně uzavřenou lahví likéru v podpaží.
Na novoroční tancovačku se z mladých kadetů chystali snad úplně všichni, takže nebylo divu, že se v pokoji pro šestnáct vojáků o to jedno jediné malé zrcadlo málem porvali.
„Jestli mi těma špinavýma prackama zasereš košili, tak tě na místě zabiju,“ vrčel Nile na Leonarda, který se právě snažil protlačit na jeho místo, aby se taky viděl v odraze.
„Ale alé, ty nádhero, nebuď tak nervózní,“ škádlil ho Walter, který se hned nachomýtl k černovláskově boku a dloubl do něj loktem. Sám už byl sice nasoukaný v obleku, ale jeho krátké hnědé vlasy připomínaly vrabčí hnízdo.
„Nejsem nervózní,“ ohradil se Nile a důležitě pozvedl bradu. Kriticky se zadíval do zrcadla a dal se do dopínání několika posledních horních knoflíčků. „Jen že to já jdu s tou nejkrásnější holkou z celého města,“ nezapomněl opakovat co nejhlasitěji už bůhví po kolikáté, takže to dávno nebyla pro nikoho v místnosti žádná novinka, a dokonce kdosi zamrmlal pod nos nějaké „aby ses z té svojí Marie neposral“. „Vy tomu teda nemůžete rozumět. Marie chce jít se mnou, protože moc dobře ví, že to já jsem ta správná společnost, no víte co, na úrovni, a vážně ji kvůli vám nehodlám zklamat a udělat jí ostudu.“
„Ostudu? Ty? Nikdyyy,“ přidal se i Louis a rozchechtal se. Nile se na něj ošklivě podíval, ale nic neřekl. S odvrácením očí je obrátil v sloup. Zuby zatnuté, a aby si tím pevným stiskem prstů nepokrčil košili nakonec sám.
„Ale ne, Nile,“ ozval se Louis znovu, upřímnějším hlasem, „nestresuj, ty to zvládneš.“
Ne že by však tato slova přinesla až takovou útěchu. Přestože mrzlo, Nile cítil, jak mu na kůži rašil nervózní pot, když na minutu přesně klepal na dveře většího domku v jedné z nejklidnějších ulic Karanes. Nacházela se v okrajové čtvrti města, až zdejší stavby skoro připomínaly ty venkovské.
Nile si znovu začal upravovat svou černou vázanku, ale sotva se stačil začít děsit, že se mu bez zrcadla určitě podařilo si uzel jenom posunout nakřivo, už se otevřely dveře a on urychleně spustil ruce podél těla.
„Dobré odpoledne. Ty musíš být Nile, viď?“ promluvila na něj dáma ve středních letech, se stejnými zlatými vlasy a stejně kulatým obličejem jako měla právě Marie. Její úsměv byl hřejivý jako to teplo, které se na něj zevnitř domu vyvalilo.
Nile přikývl, ale když chtěl pozdravit, účinky chladu na jeho hlasivky se projevily a on nejprve dokázal jenom zachraptět. „Pardon,“ odkašlal si, „dobrý den. Zavoláte Marii, prosím?“
„Budeš muset chvilinku počkat, ještě se parádí. Ale pojď dál, ať tam zbytečně nemrzneš,“ pozvala jej a uvolnila mu cestu. Nile tedy překročil práh a nechal za sebou zavřít dveře. Vonělo to tady šípky a trochou skořice. „Dáš si čaj?“
„Ne, to je v pořádku, děkuju,“ odmítl mladík a pousmál se. Hned na to zaslechl rychlé cupitání přímo za rohem.
„Marieee, máš tu toho svýho milenceee!“ zapištěl hlásek malého chlapce na celý dům a Nile měl pocit, že mu to teplo tady začalo stoupat do tváří. Mariina maminka se na něj omluvně usmála a za rohem zmizela taky.
„Sigmunde, nekřič tolik,“ napomínala svého syna. „Marie, pospěš si!“ zavolala pak na dívku i ona. Nile slyšel tlumené „už běžím!“, ale nebyla to Marie, kdo se v chodbě hned nato objevil.
„Dobré odpoledne, mladý muži,“ pozdravil jej bezpochyby Mariin otec – to se také potvrdilo, když k Nilovi natáhl ruku a představil se: „Jakob Amsler.“
„Moc mě těší, pane Amslere. Jmenuji se Nile Dok,“ řekl černovlásek a přiměl se do zdvořilého úsměvu, přestože měl pocit, že mu ten pevný stisk rozdrtí ruku. Hnědovlasý muž měřil snad dva metry a svaly mu rozhodně nechyběly.
„Slyšel jsem, že letos ukončuješ výcvik,“ nadhodil. Nile přešlápl, trochu vyvedený z míry tím, jak si ho zelené oči pod hustým obočím snad až podezřívavě prohlížely.
„Ano, to je pravda,“ přitakal.
„To znamená, že tě stejně asi brzy přeloží jinam, že?“
„No,“ začal Nile, trochu zmatený, kam Mariin otec touto otázkou mířil, „je pravda, že hlavní základna Průzkumníků je v Trostu, ale-“
„Průzkumníků?“ přerušil ho muž. A teprve teď se z toho pohledu Nile cítil opravdu nesvůj.
„Tatínku, přestaň Nila vyslýchat, jdeme si spolu jenom zatancovat,“ ozval se napůl nespokojený, napůl pobavený hlas, za kterým se oba muži otočili. A Nilovi div nespadla brada.
„To víš, taky jsme si s maminkou nejdřív jenom chodili zatancovat,“ zasmál se pan Amsler na svou dceru. Mariinu tvář kromě úsměvu zdobilo také jemné líčení, které běžně nemívala a které jen podtrhlo její hezké rysy. Měla na sobě jednoduché, dlouhé bílé šaty zdobené pouze stříbrnou nití a světlounce modrou mašlí u pasu. Výstřih nechával dostatek prostoru pro stříbrný náhrdelník a byl hluboký tak akorát, aby mladému muži podnítil fantazie, ale zároveň neodhalil téměř nic.
Dívka zakroutila hlavou a vyrazila ke svému dnešnímu doprovodu.
„Ahoj. Promiň za čekání, utrhl se mi knoflíček, musela jsem si ho přišívat,“ zasmála se.
Nile z ní nemohl oči spustit. Rozhodně to byla ta nejkrásnější dívka z celého Karanes. Opravdu měl zrovna on to štěstí, že s ní šel?
„To je v pořádku, vždyť jsem teď přišel. Moc ti to sluší,“ pochválil ji rovnou upřímně unešeně.
„Opravdu plánuješ jít takhle? Ještě nastydneš,“ vložil se do toho znovu její otec.
„Neboj, tatínku, vždyť si beru kabát,“ řekla a vážně se pro jeden z věšáku natáhla. „Podrž mi ho, prosím,“ požádala Nila a začala se shánět po svých botách.
„Tak tedy, Nile, aby byla do desáté v pořádku doma,“ poručil pan Amsler, na což Nile horlivě přikyvoval, zatímco pomáhal Marii do kabátu.
„Spolehněte se.“
„Můžeme jít. Tak ahoj večer,“ rozloučila se Marie rychle a vytáhla Nila ven. „Fuu. Promiň, tatínek je občas trochu neodbytný,“ zaculila se na něj jen pár kroků od zavřených dveří. Nile zakroutil hlavou.
„To nic. Vaši jsou vlastně opravdu milí.“
„Ale jo. Asi by to mohlo být o dost horší,“ uznala a znovu se na něj podívala. „Taky ti to moc sluší, mimochodem. Hlavně ta vázanka, tu musel vybírat někdo, kdo má vkus,“ poznamenala a rozesmála se. Zelené odlesky se jí třpytily v modrých očích. Nile se rozesmál s ní.
„To rozhodně,“ souhlasil a nabídl jí rámě.
Cestou si povídali a smáli se dál, takže jim to rychle uběhlo a Nilova silná počáteční nervozita se rozplývala. Sníh byl ve městě díkybohu odklizený tak, aby se dalo docela pohodlně projít a lidé se nemuseli bořit po kolena ve sněhu, kterého bylo pořád požehnaně, přestože už pár dní nesněžilo. Stejně se ale Marie přezouvala do tanečních bot na podpatku až na místě, kde si také odkládali své kabáty do vyhrazeného prostoru v předsálí. Samotný sál poskytoval dost prostoru k tanci, pro živou muziku i stoly s občerstvením a k posezení. Výzdoba, laděná převážně do tmavě zelené, byla střídmějšího rázu než na banketech zbohatlíků, ale pořadatelé si rozhodně dali záležet.
Nile a Marie dorazili tak akorát, jen chvíli po začátku. Pozornosti se teprve dožadoval pastor Klaus z kultu Zdí, kterému tato budova oficiálně patřila. Sál propůjčili vždy pod záminkou oslav svaté Marie, Rose a Siny, z toho důvodu se tedy tancovačka každoročně neobešla bez zahajovacího nábožensky laděného proslovu, jenž však šel mládeži, která se sem přišla bavit, jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. S každou minutou tak šum davu zesiloval, jak se známí zdravili a dávali se do řeči, aniž by je svatá Maria, Rose nebo Sina jakkoliv zajímaly. Nile během toho stačil pro sebe i pro Marii sehnat sklenici punče, který jim pomohl se rychleji zahřát. To by ale asi brzy nebyl problém tak jako tak, protože lidí přibývalo a s tím se i zvyšovala teplota v sále. Jak se dalo očekávat, protože nikdo z mladých žijících ve městě a blízkém okolí by si to nenechal ujít.
„Mám pocit, že je tady ještě víc lidí než vloni,“ komentovala Marie, jak se tak rozhlížela okolo a snažila se zahlédnout někoho z jejich kamarádů.
„Kdoví, jestli se s takovou s ostatníma vůbec sejdeme,“ řekl Nile, který se taky díval do davu. Poznával některé tváře, šlo ale spíš jen o známé od vidění, nikdo, ke komu se na dnešní odpoledne a večer plánovali přidat.
Na pastora Klause už všichni dávno zapomněli, když ale konečně opustil malé pódium, celý sál to spolehlivě zaregistroval. Kapela začala hrát veselou písničku a zábava mohla začít v plném proudu.
„Smím prosit?“ nemarnil Nile ani vteřinu a s úsměvem natáhl ruku ke své společnici. Ta se vzdala téměř prázdné sklenice a bez váhání pozvání na parket přijala. Byli mezi prvními, kteří se pustili do středně rychlého jivu, měli tak velký kus parketu jenom pro sebe. Rovnou té příležitosti využili a natáhli sehrané kroky, nebáli se všelijakých otoček. Jako by to spolu snad dopředu nacvičovali, ale to nebyla vůbec pravda – vlastně tohle byla premiéra, co se jejich společného tance týkalo, pokud nepočítali blbnutí v hostinci s celou jejich skupinkou po nocích, kdy už bylo oficiálně dávno zavřeno. Takže když Nilovi najednou někdo stoupl na nohu, nebyla to Marie.
„Jejda, promiň, nějak jsem tě neviděl,“ křenil se na něj Louis, který se společně s Nadine propletl zaplňujícím se parketem až k nim.
„Budeš mi ty boty pak leštit, blbečku,“ obořil se Nile, ale i jemu zacukaly koutky úst s tím, jak se jeho kamarád rozesmál. „Kde jste nechali ostatní?“
„Walter se topí v punči a Erwin se shání po tobě,“ obrátil se Louis k Marii, „mimochodem, fakt ti to sekne,“ zazubil se na ni.
„Děkuju. Tobě fakt sedne tenhle účes, mohl bys to tak nosit častějc,“ vyjádřila se k pro Louise netypicky ulíznutým vlasům dozadu.
„Nah, dík, ale tu pomádu milerád vrátím Erwinovi,“ zašklebil se.
„A ty máš moc pěkné šaty, Dine,“ nezapomněla Marie pochválit i dívku.
„Díky. Ale je to teda nezvyk, co si budem,“ opáčila Nadine s uchechtnutím. Každodenní trénink jí málokdy dovoloval obléknout si něco jiného než vojenskou uniformu, takže rudé šaty posázené třpytivými kamínky byly opravdu změnou. Světle hnědé vlasy s nádechem do zrzava měla načesané do elegantního drdolu a díky podpatkům o několik centimetrů převyšovala Louise, až byla dokonce skoro stejně vysoká jako Nile. A ten musel uznat, že by ji skoro nepoznal, v tom nejlepším možném slova smyslu, přestože oči měl pořád výhradně pro Marii.
Uprostřed tanečního parketu však, jakožto zapovídaná skupinka, začínali docela překážet, takže se raději odklidili bokem pro další skleničky punče. S Walterem se tam těsně minuli, ten totiž právě vyzval k tanci drobnou brunetu v šatech trefně ladících s výzdobou. Dívka a Marie na sebe krátce zamávaly, než se jim pár ztratil z dohledu mezi dalšími.
Skupinka se rozhodla zabrat si jeden z volných stolů, dokud ještě bylo někde místo. Dali se do řeči s o něco staršími dvěma mladíky a třemi slečnami u vedlejšího stolu, kteří jim připadali povědomí. Brzy zjistili, že se museli několikrát potkat ve Zlaťáku, kde se pětice jednou za čas také ukázala v doprovodu s dalšími vojáky z Posádky, kam se přidali po dokončení výcviku před dvěma lety.
„Marie,“ přerušilo jejich rozhovor už za několik krátkých minut a všichni se za hlasem otočili. Hned před blondýnkou stál Erwin v tmavém společenském obleku a naleštěných botách, pečlivě upravený, ani jeden vlásek netrčel, a v náručí držel velkou kytici narůžovělých čemeřic. Nile se zamračil a podíval se na Marii, která na mladého Smitha zírala poměrně zaraženě. „Tohle je pro tebe,“ řekl a květiny jí šoupl do náruče. „Chtěl jsem-“
„U svaté Rose, Erwine!“ vyjela Marie, překvapený výraz tatam. Mračila se. „Říkala jsem ti, že s tebou nechci mluvit,“ řekla naštvaně a kytici odložila, načež vstala ze židle.
„Celé mě to moc mrzí.“
„No to je fakt hezké.“
„Zatancuješ si se mnou?“ zeptal se a podal jí ruku. „Prosím,“ dodal vzápětí a odvážně čelil jejímu neústupnému pohledu. Pětice od Posádky nespouštěla oči z Erwina a Marie, Louis a Nadine se sem tam podívali i na Nila. Pár vteřin bylo ticho.
„Hej,“ štěkl Nile a prudce se postavil, „nechce s tebou ani mluvit, tak jí dej pokoj.“
Jenže Erwin jako by ho vůbec neslyšel, nehnul ani brvou. Jako by jediná osoba v celém sále byla právě Marie, jako by nic jiného kromě dívky neexistovalo. Ani na vteřinu z ní nespustil oči, jemně se usmíval, ruku vytrvale nataženou.
„Jenom jeden tanec,“ zkusil přemlouvavě. Marie mu pohled přímo do očí opětovala a na chvíli to skutečně vypadalo, jako by ti dva byli v nějakém svém vlastním světě, oddělení neviditelnou bariérou od veškerého dění v sále. Dívčino zamračení se pomalu rozpouštělo. Nejistě si o sebe promnula rty a nakonec nabízenou ruku přijala. Na okamžik se podívala Nilovým směrem, který v jejím výrazu viděl něco připomínající omluvu, než se nechala odvést na parket. Jako na potvoru vystřídal rychlé písničky ploužák.
„Co to jako mělo být?“ zabručel Nile a podíval se na své dva kamarády. Nadine i Louis jenom krčili rameny. Noví známí od Posádky se vytratili s tím, že si půjdou také zatancovat. Nile těžce dopadl zpátky na židli. Blonďatý pár neodešel daleko, i přes množství tanečníků zůstali pořád na dohled. Nile je pozoroval a celé mu to nešlo na rozum. Napil se punče a říkal si, že jestli to takhle půjde dál, bude potřebovat něco silnějšího.
Přesně viděl ten okamžik, kdy mu Marie odpustila, ať už jí provedl cokoliv. Uvolnila se v Erwinově držení, a dokonce se o něj vyloženě opřela. Smála se tomu čemukoliv, co tam pořád povídal. Na pohled se k sobě bezpochyby hodili.
„Jdeme tančit,“ pronikl k Nilovi hlas Nadine po tom, co mu dívka dloubla do nadloktí. Odkýval to a mávl rukou, aniž by se na ni podíval.
„Jen jděte.“
„Ne my. Ty a já, vstávej,“ rozhodla nekompromisně a za nadloktí ho vytáhla na nohy. Při jejím momentálním vzezření by až zapomněl, jakou měla sílu.
„Fajn,“ souhlasil s povzdechem. Došlo mu, že ho Nadine záměrně odtáhla až skoro na druhou stranu sálu, odkud neměl šanci Erwina s Marií zachytit, ať by se rozhlížel, jak chtěl. Vzal ji kolem pasu a nechal ji chytit se jeho ramen. Houpali se do pomalého rytmu a vlastně by to bylo fajn, kdyby se Nile necítil tak rozmrzele. Nadine příjemně voněla. Svěže. Připomínalo mu to rozkvétající louku na začátku jara.
Když se po další písničce vrátili k ostatním, Walter i s drobnou brunetou, Chloris, se tam vybavovali s Louisem. Marie a Erwin už za sebou svůj jeden tanec měli a vypadali, jako by se mezi nimi nikdy nic špatného nestalo. A nakonec se jejich skupina rozrostla ještě víc.
„Tak jste to nakonec stihli!“ vítal Erwin rozjařeně nově příchozí. Přidalo se k nim několik hlavně Erwinových kamarádů, kteří už sloužili u Průzkumníků. Znali se s nimi však všichni, s výjimkou Chloris, ale představit je nebyl žádný problém. Mohli si tak večer užít jako velká parta. Což nebylo úplně to, co si původně Nile od dnešního večera sliboval. Bohužel s tím však nemohl nic moc udělat, a tak byl nakonec rád, že aspoň dostal ještě několik příležitostí si s Marií zatančit, včetně romantického ploužáku. Na parketu se však nakonec stejně jako ostatní vystřídal i s dalšími dívkami, a když už promile v krvi stoupala, všichni ho začali ukecávat do tance s Louisem.
„Ty vole, to bude vypadat hrozně teple,“ protestoval, ale všem jeho kamarádům to teď připadalo jako ten nejvtipnější nápad, a tak se do toho nechal navézt.
„Byla bych velmi uražena, kdybyste tanec se mnou odmítl, pane Doku,“ mluvil Louis o oktávu vyšším hlasem než obvykle a pomrkával na svého spolutanečníka, když se s ním chytal do tanečního držení. Oba se tomu zasmáli a nakonec odtančili snad to nejelegantnější tango v celém sále za dnešní večer. Nile byl opravdu schopný tanečník, a i když Louis neměl kroky úplně zažité, dokázal se přizpůsobit a nechat se vést. Sklidili nadšený potlesk nejen od jejich skupiny a prý aby v tom nebyli sami, rozhodli se střihnout si jednu písničku i Erwin s Mikem Zachariasem. Ti dva ale měli už tou dobou vypito podstatně víc, a tak se jenom všichni smáli tomu, jak si vzájemně pošlapali nohy, než se celá skupina odebrala ještě aspoň na jednoho panáka.
Nilovi se už chvíli motala hlava, když s Marií opouštěl budovu. Venkovní vzduch byl úplným opakem toho vydýchaného uvnitř a Nile se díky tomu teplotnímu poklesu začal rychle cítit o něco střízlivější. Mrzlo opravdu pořádně, že se Marie chvěla i v teplém kabátu, a tak jí Nile pohotově vnutil ten svůj s tím, že jemu stejně zima není. To nebyla tak úplně pravda, ale doufal, že těch dvacet minut zvládne nedrkotat zuby. Ještě jí pozorně vzal látkovou tašku s tanečními botami, zatímco Marie si nesla kytici čemeřic, která se jako zázrakem během rozdováděného večera nikde neztratila.
„Poslouchej, Marie,“ začal Nile cestou, „proč jsi byla na Erwina tak naštvaná?“ Celý večer to nemohl dostat z hlavy, a tak neměl moc radost, když se Marie zprvu tvářila, že se jí ta otázka ani za mák nelíbí.
„To nic, nech to být,“ snažila se to smést ze stolu, obočí svraštěné.
„No tak, o co šlo?“ nenechal se hned odbýt. Marie pořád nevypadala nadšeně, ale po chvilce ticha povzdechla a dala se teda do vysvětlování:
„No znáš ho přece. Skoro pořád mluví jenom o tom samém. Titáni tohle, titáni tamto, přidám se do Legie a spasím celý svět, objevím úplně jinou civilizaci, určitě jsou tam venku další lidé, budu se tam jako idiot pořád dokola hnát, až se jednou nevrátím. Je tím úplně posedlý, je to pro něj důležitější než- … než všechno,“ vydechla poslední dvě slova rozmrzele. „Už na to nemám.“
Nilovi se to úplně nezdálo, měl pocit, že pokud mu říkala pravdu, tak jenom částečnou. Erwin byl vždycky takový, tak proč by ji to tolik naštvalo až teď?
„Opravdu nechceš vrátit ten kabát? Musí ti být hrozná kosa,“ změnila Marie téma. Pokusila se zatvářit znovu bezstarostně, ale jedna znepokojená vráska mezi obočím jí zůstala. Ale to možná proto, že nechtěla, aby její společník prochladl.
„Ale prosím tě, já jsem naprosto v pohodě,“ prohlásil, přestože cítil, že se jeho tělo začínalo pro samý chlad lehce chvět. Od úst jim oběma při mluvení stoupaly viditelné obláčky, které byly nepřehlédnutelné v oranžové záři pouličního osvětlení. Ruce měl zabořené v kapsách u kalhot, jak jen to šlo, takže mu taška s Mariinými botami neustále bouchala do nohy. „Navíc bydlíš už tady za rohem.“
„Mám pocit, že ti začínají modrat rty,“ poznamenala.
„To se ti jen zdá. Je tma, špatně vidíš,“ řekl a zasmál se. Nechtěl se s dívkou ještě loučit, ale vzhledem k té nízké teplotě byl vlastně rád, že už byl dům Amslerových na dohled. Neprohlížel si však ten, nýbrž Mariin obličej. Ona se na něj dívala taky. Jejich kroky zpomalily, jako by se snad domluvili, přestože neřekli ani slovo, až se oba zastavili na místě.
Mariino líčení už bylo trochu rozmazané, ale Nile si říkal, že jí to na kráse vůbec neubíralo. Zlatavé lokny lemovaly červené tváře a oči jí živě svítily.
„Byl to fajn večer,“ řekla.
„Jo,“ vydechl Nile.
A vtom stála na špičkách a líbala ho. Kytice i taška spadly do tenké vrstvy sněhu na zemi a Mariiny teplé ruce se ocitly na jeho tvářích. Nile kolem ní obmotal paže a přitáhl si ji blíž. Naklonil hlavu trochu na stranu, aby si jejich nosy nepřekážely, a bez váhání jí polibek opětoval. Jeden, druhý, třetí, vpíjel se do jejích rtů znovu a znovu. Dokonale hřála, na veškerý chlad úplně zapomněl. V hlavě měl úplně vymeteno a vnímal jen její jemné rty na těch svých.
Zvon na nedaleké věži začal odbíjet desátou. Marie se odtáhla a rychle se vysoukala z kabátu, který Nilovi vrátila. Spěšně si posbírala své věci a zvedla zářící oči k černovláskovu obličeji. Usmála se.
"Tak dobrou noc," rozloučila se.
"Dobrou noc," popřál jí nazpátek, také s úsměvem. Marie mu vtiskla ještě jeden rychlý polibek a vmžiku zmizela za dveřmi.
Nile vyrazil zpátky do kasáren s hlavou v oblacích a spokojeným úculem na tváři. Trvalo mu dobrých pět minut, než si uvědomil, že už si mohl obléct svůj kabát.