Chapter Text
PEREGRINE SI NIKDY ANI NEPOMYSLELA, že by se jednoho dne schovávala před anděli a démony, ale stalo se. Její rodiče, jediná rodina, kterou kdy měla, byli mrtví. Jediné, co jí po nich zbylo byl deník plný ochranných znaků.
Peregrine prvně nechtěla ničemu z toho věřit, ale pak se objevil ten divný muž se svítícíma očima a zabil jejího otce. A i když se jí a její matce podařilo utéct nebylo to na dlouho jelikož se objevil jiný, s šeredným obličejem a černýma očima a zabil i její matku. A tak se Peregrine před tím měsícem a chvilkou ocitla na útěku.
Dokud si nepřečetla ten malý deník netušila, před čím utíká. Teď má u sebe tolik jiných věcí na ochranu proti démonům a andělům a kdoví čem ještě, že už si je ani nepamatuje. Taky je neustále v pohybu. Každý třetí den jede na náhodné místo na mapě.
Tentokrát se jí podařilo dojet do jistého města jménem Garber v Oklahomě. Zaplatila si pokoj v jednom motelu a vydala se do baru. Byl to jediný bar ve městě, takže nebylo z čeho vybírat.
„To nejsilnější, co tady máte," požádala toho muže za barem.
Byl vysoký, pohledný, měl delší vlasy a podle Peregrine tu rozhodně nebyl, protože by chtěl. Dříve by si ničeho nevšimla, ale teď věděla že je to uprchlík stejně jako ona. Položil před ní sklenici tvrdého alkoholu.
„Co dělá holka jako ty v baru jako je tohle?" Zeptal se jí.
„Utíká. Od dvou různých skupin parchantů," odpověděla mu a vyklopila do sebe celou sklenku.
„Asi mi nepovíš proč co?"
„To bych to musela vědět. Šli po mých rodičích a teď jdou po mě."
„Vím, jaký to je být na útěku. Já jsem prakticky celý život na útěku," zašklebil se.
Peregrine se uchechtla. „Před anděli a démony, ale asi neutíkáš co?"
Divně se na ní podíval. A Peregrine se na něj podívala taky. Věřil jí. A to jí stačilo jako důkaz, že ví, o čem mluví.
„Proč by po tobě šli andělé?"
„Nevím. Až se mě budou příště pokoušet zabít zeptám se," ironicky pronesla.
„Šli po tvých rodičích? A ti jsou kde?"
„Mrtví."
To jedno slovo, co vypustila z úst ho na chvíli umlčelo.
„Jsem Sam, ale tady mě znají jako Keitha."
„Peregrine," usmála se na něj a potřásla si s ním rukou.
Peregrine zůstala v baru až do uzavíračky. Pak čekala na Sama až bar zavře a pak se spolu vydali k jejímu motelu, který jak se ukázalo byl i Samův.
„Vážně nevíš, proč po tobě jdou?" Ptal se jí Sam, když seděli v jejím motelovém pokoji.
„Ne. Jediný, co vím je, že to má něco společného s mýma rodičema," hlava jí spadla do dlaní a frustrovaně zavrčela.
Vytáhla z kabelky deník jejích rodičů a posunula ho k Samovi. Sam se pustil do listování. Většina věcí v deníku byly runy a ochranné znaky. Některým ani z daleka Peregrine nerozuměla. Ne všechny ale byly proti andělům a démonům. Byly tam i proti jiným nadpřirozeným bytostem a u některých tam byl i popis té dané příšery a jak jí zabít.
„Mám takový pocit, že tvoji rodiče byli lovci, ale netuším, proč by andělé měli zájem o dva lovce," zamračil se Sam.
„Věř mi já ani netuším co znamená být lovec. Do teď jsem netušila že něco takového je," zašklebila se na něj Peregrine.
Pak jí zazvonilo upozornění na telefonu. V kalendáři se objevily její narozeniny.
„Já úplně zapomněla. Mě je vlastně dneska 23," zasmála se.
Sam se lehce pozastavil, ale pak se usmál. „Všechno nejlepší k narozeninám Perry."
„Perry? Tak mi nikdo nikdy neřekl. Líbí se mi to," usmála se na něj nazpět Peregrine.
Dalo by se říct, že v tu chvíli se stali přáteli. Měli mnoho společného. Oba chtěli kdysi dávno normální život, ale teď věděli že to není možné. Oba byli na útěku. Oba byli osamělí. Oba potřebovali někoho, kdo je přesvědčí, že nejsou na všechno sami.
Popíjeli spolu levné pivo a snažili se přijít na to proč po Peregrine jdou andělé, zároveň se taky bavili jen tak o životě a zjistili že mají společného ještě mnohem víc, než mysleli prvně. Seděli na posteli s prvními upřímnými úsměvy, co za poslední měsíce měli až dlouho do noci, dokonce až tak dlouho že usnuli.
Druhý den se Sam vydal pracovat do baru a Peregrine se poflakovala s ním, tedy až po tom, co si k snídani dala čtyři extra velké burgery za což se na ní Sam lehce opovržlivě díval, ale nic neřekl. Zároveň se Peregrine probírala stohy knih o andělech a internetový prohlížeč ještě takový nával zvláštních vyhledávání ještě nezažil. A tak to šlo dalších pár týdnů.
Šlo by to takhle ještě dlouho kdyby si Sam nečetl noviny. V jednom městečku poblíž se objevovaly znaky apokalypsy, a tak byl Sam lehce rozpolcen, jestli by se tam neměl podívat a pomoct. Nakonec se ale rozhodl radši jen zavolat starému známému. Perry, jak jí začal on, a všichni kdo se s ní za těch pár dní, které trávila v baru, chtěli bavit, začali říkat byla z té proximity stejně nebo možná i víc nervózní než Sam.
Ani ne den po Samově hovoru se v baru objevila skupinka lovců, kteří mu rozhodně zkazili flirt s Lindsey. Perry se ani trochu nelíbili, ale nevšímali si jí, a tak byla zatím v pohodě. Jenže to jí nikdy dlouho nevydrželo, a tak když se tam znovu objevili, ale místo tří byli jen dva, věděla že je problém.
„Kde je Reggie a Steve?" ptá se Sam.
Odpověď není pěkná, „Ou, Steve je oukej, jeho vnitřnosti jsou na cestě vedle Hawley Five a Dime."
„To je mi líto."
„Líto nestačí, Same," odpoví mu na to Tim.
„Hele tohle je strašný, fakt že jo, ale Sam s tím nemá nic společného dobře Time? Jmenuješ se Tim že jo?" Snažila se je uklidnit Perry.
„Ne, ty mě teď nezajímáš," prohodí směrem k Perry a otočí se na Sama, „Já chci pravdu Same."
Nic se nestane a Perry znervózní ještě víc, obzvlášť když Sam odvrátí tvář.
„Oukej dobře. Nechej mě ti teda něco říct. Vlezeme do města, odchytíme si démona, zaskočí nás deset dalších. Steve to schytal," řekl Tim.
Samova odpověď je že je mu to líto. Tim pak začne mluvit o tom co jim řekl ten démon za věci o Samovi, ten se ho snaží přesvědčit, že to není pravda, ale Tim mu nevěří a dožaduje se odpovědí.
„Zeptám se tě naposledy. Pravdu. Teď."
Dveře do baru se otevřou a Reggie vtáhne dovnitř Lindsey s nožem u jejího krku.
„Co se děje?" ptá se Lindsey zděšeně.