Work Text:
Seděl a zíral před sebe. Strnule a nehnutě, jakoby ani nebyl živý tvor, ale spíš jakási obrovská loutka pečlivě vytvarovaná do lidské podoby a nastavená do příslušné polohy na gauči v obýváku.
Ignoroval tmu, která nezadržitelně houstla s tím, jak se čas překulil z pozdního odpoledne blíže k večeru a pak k noci tak i s tím, jak pomalu vyhasínal oheň, který někdo, snad paní Hudsonová, přičinlivě zapálil v krbu. Noční chlad se počal pomalu prokousávat skrz jeho zakázkový oblek až k jeho tenké citlivé kůži. Ignoroval i to! Zoufale, přímo urputně se snažil vytěsnit za hranice vnímání i všechno ostatní mimo tyhle dvě věci. Jakoukoliv upomínku na vnější svět a svou vlastní účast na jeho běhu. Dokonce i existence jeho vlastního fyzického já se zdála být břemenem natolik nesnesitelným, že bylo lepší přestat vnímat i tu.
Jediné, co ho ještě spojovalo s autentickým nefalšovaným lidstvím, jak ho prožívají smrtelníci, byl jeho dech. Nádech, a výdech se střídaly v pravidelném konejšivém rytmu a on na ten prostý akt upnul veškerou svou myšlenkovou kapacitu.
Jen klid! Žádný prudký pohyb tam dole v podpalubí jeho mozku! Nic, co by rozvlnilo tu hladinu temných kalných emocí tolik podobnou nočnímu oceánu s nespočtem pitvorných příšer číhajících v někde jeho hlubinách na svou příležitost. Žádný otřes co by vyzvedl ony vody v gigantické černé tsunami, jež by ho jednou pro vždy pohltila.
Musí být opatrný! Musí se soustředit! Nádech, výdech! Nenechat se vyprovokovat ničím. Ničím! Problém, kterému má nyní čelit, je v pravdě nesmírný.
Nakonec, když už kolem panovala hluboká noc, se konečně přiměl vstát. Jen proto, aby se místa na gauči u krbu přesunul k oknu.
Tmu, do níž se apaticky zahleděl, tu a tam rozčíslo pouliční osvětlení, či reflektory aut, ale v hluboké temnotě jeho mysli se neblýskalo na lepší časy. Jen občas se svůdně zatřpytilo kočičí zlato zakázaných substancí šeptající slova falešné spásy.
Znal jejich hlasy. Nebylo to poprvé, co je zaslechl. Přicházívaly k němu tu a tam a vemlouvaly se. Mazaně a potměšile v okamžicích, jako tenhle, v okamžicích, kdy byl slabý, sám a zoufalý. A tak bezbranný vůči jejich svodům!
Věděl až příliš dobře, jak sladké by bylo podlehnout jejich mámení. Naštěstí ale znal i zrádnost jejich slibů, které nikdy neměly být naplněny. Které byly vyřčeny v klamu a přetvářce proto, aby nalákaly stejně zmatené bloudící duše tak, jako se mouchy lákají na mucholapku. Znal to všechno! Celou pravdu o nich! Jenom se mu na ni právě nyní tolik chtělo zapomenout a vydat se jim vstříc. Bezstarostně jako rozjívené dítě a zahodit celou budoucnost pro to sladké potěšení z jednoho krátkého zářivého výbuchu svobody.
Neudělal to! Ani teď, ani nikdy před tím. A bylo smutnou ironií, že ten, kdo tyhle jeho zhoubné žádosti tak často přivolával, byl tím samým, kdo byl nakonec odpovědný za jejich finální zapuzení. Po celou dobu blaženě nevědomý k tomu, co způsobuje.
John! John Watson!
Už by ani nespočítal, kolikrát se „Co by tomu řekl John“ a „John by s tím nesouhlasil“ a „Nemůžu kvůli Johnovi“ stalo jeho poslední záchranou, když už se všechno ostatní začlo jevit banální a nedůležité. Jeho reputace, jeho místo policejního konzultanta, Mycroft!
John byl kotva! John byl prám! Ten poslední a nejdůležitější, na jehož názoru záleželo, ten co dokázal utišit ten nebezpečný bouřící příval emocí v něm už svou pouhou přítomností.
John byl spouští, jež dokázala hladce převrátit na ruby to nejstoičtější, nejstálejší a nejklidnější v něm a rozbouřit jeho city až na samu hranici snesitelnosti.
Jaký nepochopitelný paradox se to skrýval za tou nenápadnou, baňatou lehce natvrdlou tváří? Teď! Právě teď, kdy ho po svém boku potřeboval nejvíc, se jakékoliv pomyšlení na Johna Watsona mohlo stát fatálním.
Proto tak nekonečně civěl do tmy a snažil se nemyslet vůbec na nic.
Dlouho odolával, než s povzdechem popadl do ruky telefon.
„Johne?“
Nakonec vyklepal jen tohle, ale příkaz odeslat‘ nezmáčkl. I přestože palčivá nenasytná touha po Johnově přítomnosti byla neskonale intenzivnější, než po jakémkoliv životabudiči.
I přes to, že moc dobře věděl, že John by přišel. Že by se na nic neptal. Že by jen tiše trpělivě seděl a všechno chápal, aniž by chápal cokoliv.
Znovu si povzdech a složil hlavu do dlaní. Měl toho na srdci tolik, co chtěl Johnovi říci, jenže věděl, že nemůže nic z toho vypustit z úst, protože právě to by způsobilo katastrofu, jíž se právě teď tak zoufale snaží předejít.
Jeho fantazie už si zatím sama počala vykreslovat požadovanou situaci. On spolu s Johnem v jejich obýváku na Baker street. John v sedě na gauči, jeho imaginární já postává před krbem a odhodlaně se pouští do zpovědi.
„Johne!“ Přiznává v ní srdnatě „Nebyl jsem k tobě upřímný.“
Přivřel víčka! To bychom měli začátek! A jak dál? Jak pokračovat? Jistě, občas zamlčoval před Johnem důležité informace. Nebo si některá fakta trochu poupravil. Tohle John už ví. Nikdy z toho nebývá dvakrát nadšený, ale respektuje to. A navíc to vždycky bývalo kvůli práci. Kvůli případu! Tohle bylo jiné. Tohle bylo osobní!
Pokusil se pokračovat, ale scéna v jeho hlavě se zadrhla, jen co se rozběhla. Vnímal, jak mu rudnou tváře a hlas se svírá ostychem, dokonce i přes to, že John, jemuž to všechno vykládal, nebyl ničím než produktem jeho vlastní představivosti. V reálném světě by raději umřel, než by připustil, aby se John o něm dozvěděl zrovna tuhle maličkost. Tohle bylo jen naštěstí jako a tak mluvil dál.
„Nebyl jsem k tobě vždycky upřímný. Někdy… víš někdy trochu nadsazuju. Přibarvuju! Přeháním tu lehkost, s níž vytvářím svoje dedukce. „Já… totiž...“ (téměř fyzicky na sobě cítil ty tázavé modré oči) „… záleží mi, na tom, co si o mě myslíš. Záleží mi... na tvém uznání.“
Jeho alternativní já se na chvíli odmlčelo. To skutečné se zamyslelo. Ví to John? Tuší alespoň něco? Nebo prostě jenom zas a znova bezděčně poulí ta svá šmolková kukadla plná obdivu a úžasu? Jak by přijal tohle odhalení? Tvářil by se překvapeně? Cítil by se podvedený? Zklamaný? Nebo jen vědoucně pokýval hlavou?
Ne! Hořce se pousmál. John, kterého znal on, by neměl nejmenší tušení o čem to, proboha, mluví. Jízlivě by se rozchechtal a začal by se o tom, že si samozřejmě on i všichni ostatní všimli, jak se naparuje a jestli tohle mělo být to šokující odhalení, kvůli kterému ho sem dotáhl, tak to se tedy moc nepovedlo.
Už teď ho zabedněnost nepřítomného a prozatím zcela nevinného Johna rozpálila do ruda.
„Je mi jedno, co si myslí ostatní!“ Vyhrklo jeho imaginární já až příliš zhurta, zatímco to skutečné se opět zarazilo.
Další lež! Přísahal si, že už žádné další lži. Kdyby byl selhal a pravda vyšla najevo, nebylo by to příjemné. A reakcí, posměšných, nedůvěřivých, či přímo nepřátelských, s nimiž se vypořádával od nepaměti by citelně přibylo! Nebylo by to příjemné, ale John? Ne, to bylo víc.
„Totiž, chci říct,“ pokračoval v duchu o něco smířlivěji, „že jsem se naučil nedbat, co si myslí ostatní. Ty jsi vyjímka.“
To poslední slovo by býval skoro vydechl. Tak tiché, téměř neslyšné by bylo. Tak nebezpečně blízko pravdě. V podstatě vyznání! Jemu samému už by bývalo dávno došlo, o co jde. A John? Možná by jenom nezúčastněně pokýval hlavou. Jistě! Jsou přeci přátelé. Lidem záležívá na svých přátelích. Co je na tom? Jenže on nebyl jako ti jeho lidé. Neměl přátele. Ani jednoho!
Ne, že by se nesnažil. Poctivě a usilovně se pokoušel být Johnovým přítelem. Fatálně selhal, vzdal to. Konec příběhu!
Nasucho polkl! Snový John zatím trpělivě čekal na jeho vysvětlení tohohle jeho náhlého citového výlevu. Dobře! Zkusíme to jinak.
„Totiž… Je tu taková věc! Případ, dalo by se říct!“
Snový John zpozorněl. Vždycky zpozorněl při slově ‚případ‘. Jako pes, před kterým se řekne ‚procházka‘. V reálném světe se na chvíli usmál, pak se vrátil ke své zpovědi. „Těžký! Zapeklitý případ! Problém je v tom, že ti nemůžu říct víc.“
Opět se zarazil. John by pochopitelně chtěl vědět proč. Jak by to před ním odůvodnil?
Už dříve měl případy vyžadující vysokou míru důvěrnosti. Někdy dokonce utajení! Případy, kdy zapojení třetí strany bylo nežádoucí, nebo přímo protizákonné, byť by tou třetí stranou měl být sám jeho nejbližší spolupracovník.
Jenže to nebyla takovásituace. Nic z toho teď neplatilo a jemu se tak zoufale chtělo být upřímný! Věty typu: „Je to ve tvém vlastním zájmu,“ a „mohlo by tě to ohrozit“ nezabíraly. Imaginární John načuřeně trval na tom, že si o svých zájmech rozhodne sám a že pokud je to tak nebezpečné, tím spíše má být do celé záležitosti zasvěcen, protože nepřipustí, aby Sherlock čelil potenciálnímu nebezpečí osaměle.
A jistě by tak učinil i ten opravdový.
Dojatě polkl. Pokoušel se to nedávat najevo, ale Johnova starostlivost, jeho neohrožená loajalita, ho pokaždé zahřála u srdce.
Argument „je to protizákonné“ zavrhl rovnou. I přes svou spořádanou zákona dbalou rétoriku, když došlo na lámání chleba, byl John ještě ochotnější odhodit překážející okovy zákonnosti, než byl kdy on sám.
„Buď půjdeme oba, nebo nikdo!“ Horoval by jeho společník, ba dokonce by neváhal ani pohrozit policií. „Raději ať tě mají v cele jako podezřelého, než jako pachatele.“
Pak ho napadlo vytasit se s konkrétnějším: „Týká se to někoho, kdo je ti velmi blízký.“ Aby to vzápětí zavrhl jako holý nesmysl. John měl jen dvě osoby, které mu byly „velmi blízké“.
Svou ženu a jeho!
Naléhal by ještě usilovněji, ještě vytrvaleji a byť by on nakrásně odmítl prozradit podrobnosti, prostou vylučovací metodou by byl dospěl ke správné odpovědi.
Zbývalo jen neúprosně pravdivé: „Od základů to změní tvůj pohled na mě a na naše... přátelství. To proto jsem mluvil. To proto jsem se ti přiznal, že někdy přeháním svoje zásluhy. Abys chápal… Abys věděl… jak moc... “
Jeho skutečné i vymyšlené já si na okamžik okamžik ztuhlo.
Bylo mu jasné, jak by tenhle rozhovor skončil. John možná nebyl ten nejbystřejší detektiv, ale pokud šlo o osobu Sherlocka Holmese, dokázal vydedukovat víc, než by si Sherlock Holmes sám přál. Okamžitě by mu došlo, že je zle. A jal by se ho přehorlivě ujišťovat, jak jejich úžasné přátelství neohrozí nikdo a nic. Že ať už provedl cokoliv, on John Watson, člověk, který ho zná ze všech lidí na světě nejlíp, mu vždycky bude stát, po boku a nikdy ho nezavrhne. To že je jisté jako východ slunce.
Ach, ta naivní duše doktorská!
Hořce se ušklíbl! Jaká ironie! Ze všech lidí na světě to byl právě on, kdo nejvíc toužil vysypat Johnovi všechno, včetně toho, před čím se ho tak zoufale snažil ochránit a ulevit své duši od toho olbřímího břemene přetvářky, které si sebou vlekl v podstatě od okamžiku kdy se poznali.
Že to slavné „přátelství“, které tu tak dojemně vzývá, nikdy neexistovalo.
V téhle fázi rozhovoru by John asi jen tupě zíral s ústy dokořán, zatímco on by na něj ječel, cosi o idiotech.
Copak mu do omrzení nehustil do hlavy pravidla detektivní práce? Co jen se mu navysvětloval, že lidé, mohou kontrolovat, svá slova. Že mohou kontrolovat i výraz své tváře, ale pokud lžou, pokud hodně lžou, nestíhají kontrolovat všechno? Že je to právě řeč jejich těla, co je nakonec prozradí? A proč si myslí, že by nějaký Sherlock Holmes měl být výjimka? Copak to nakonec nebyl právě on, kdo se už léta usilovně snaží přesvědčit policii, Mycrofra, své čtenáře a celý tenhle zatracený svět, že Sherlock Holmes není stroj? Že je člověk, jako každý jiný i s jejich slabostmi a city? A proč že mu nikdy nebylo divné, že kamkoliv spolu šli, cokoliv spolu dělali, lidé, dokonce i náhodní kolemjdoucí, je považovali za pár? Protože on, ať se snažil, jak se snažil, jeho vlastní tělo ho vždycky nemilosrdně zrazovalo. Že dávalo bez okolků najevo co se odehrává v mysli jeho majitele, ať už se on tvářil jakkoliv přezíravě, či netečně.
Už asi posté onoho dne si povzdechl. Kampak až by nechal zajít tuhle hypotetickou situaci?
Na chvíli se zasnil a představil si sám sebe jak se Johnovi přiznává ke všemu špatnému, co kdy provedl. K tomu, že ho špehoval. Že systematicky sabotoval všechny jeho vztahy. Že proto předstíral svou smrt, protože to Johnův, nikoliv Sherlockův život byl v ohrožení. Dokonce i k… k tomu nejhanebnějšímu. K existenci té... nahrávky a všeho, co je na ní zachyceno. Pěkně detail po detailu.
Té nahrávky, kvůli níž si ho dnes večer zavolal a kterou musí získat zpět stůj co stůj, aby k ničemu z toho, o čem teď přemýšlí, nikdy nedošlo.
John z jeho mysli všechno chápal. Mlčel a trpělivě naslouchal, ani stín odporu, hněvu, či znechucení mu nezkřivily tvář.
Jeho alternativní já ovšem bylo k nezastavení a slova se z něj řinula jako voda z protržené hráze. Znova a znova opakovalo, že spolu s Johnem Watsonem přišlo do jeho života světlo. Že John je to nejkrásnější, co kdy viděl. Že je neustávající bolest někde v někde hluboko uvnitř jeho hrudi. Vyprávěl o to, jak protrpěl jeho svatbu o tom, jak těžké bylo smířit se s tím, že už mu John nepatří.
Až by se konečně odmlčel, protože už by nebylo víc k čemu se přiznat.
A dál… dál neměl nejmenší tušení. Jisté ovšem bylo, že kdyby se John tohle všechno dozvěděl, oba jejich životy by se dramaticky změnily. Přemýšlel o tom, jak moc a jakým způsobem. Pro něho samého… Snažil se představit si ten slastný krátký okamžik ohromné úlevy, který by se jistě se tolik podobal tomu prchavému pocitu, když se injekční stříkačka naplněná čímsi hrubě ilegálním zanoří do žíly.
A John? Zde se tok jeho myšlenek zadrhl. Moc dobře si uvědomoval, jak moc si John cení jejich přátelství a že nemá žádné právo sobecky mu rozmetat jeho iluze o něm a ukrást mu něco, pro co už obětoval víc, než by byl ochoten kdokoliv jiný. Zároveň ale věděl, jak moc ho právě teď potřebuje po svém boku. Ne, kvůli prosté asistenci. Úkol, který ho čekal, byl schopen zvládnout sám celkem bez problémů.
Ne! Právě teď, víc než kdy jindy, potřeboval stabilitu. Potřeboval jistotu a nehynoucí podporu. A obojí byl schopen poskytnout jedině John. Pokud je chtěl získat, nezbylo, než se přesunout k praktičtějším úvahám.
Takže dejme tomu, že Johnovi zavolá a spraví ho o tom, co se chystá udělat. Dokázal by v některé fázi zarazit a zvrátit směřování rozhovoru, co si právě tak pečlivě vykreslil ve své hlavě?
Snad, ale v žádném případě to nemínil riskovat. V sázce bylo příliš mnoho. Bude muset zase vyrukovat s nějakou milosrdnou lží. Milosrdnou pro ně oba. Ušklíbl se! Ve lhaní Johnovi už se za ta léta stal opravdovým profesionálem, takže tohle bude rutina.
Honem do toho! Sem s nějakou báchorkou, která by Johna dostatečně navnadila, zároveň ho odradila od zbytečných otázek. Ale, jistě! Dáma v nesnázích! Tohle na tu romantickou duši zabíralo spolehlivě. Nepochybně se okamžitě přiřítí jako rytíř na bílém koni, připravený brát se za její čest, ať se děje, co se děje. Teď jen která by k tomu byla nejvhodnější? Musí být dostatečně známá, aby John věřil, že zničená pověst pro ni může mít fatální následky, na druhou stranu, ne zas moc, aby si nic z toho nemohl ověřit. Ideálně mladá. To aby se její morální selhání dalo omluvit mladickou nerozvážností. Krásná! Proto, vzbudila ještě více Johnových sympatií. Postavení dostatečně vysokého, aby nehrozila byť jen teoretická možnost, že by se s Johnem kdy setkali.
Už po pár minutách googlení zajásal! Lady Eva Blackwelová, dědička sice starého, ovšem nepříliš zámožného šlechtického rodu. Něco málo přes dvacet, ale už uznávaná lvice salónů, půvabná a elegantní. Navíc v krátkém čase i manželka ctihodného a velmi zámožného Edwarda, hraběte z Dovencourtu, otec člen sněmovny lordů, jak hrdě hlásaly do světa novinové titulky z rubrik „O bohatých a slavných“.
Zaplať pánbůh za bulvár!
Potutelně se usmíval, když si prohlížel její blýskavé, pečlivě stylizované a křiklavě barevné portréty, zabírající půl stránky doprovázené kratičkými texty, ježé si rozhodně nečinily velkých nároků na bystrost čtenářů, ani autorovu.
Ideální oběť!
Nu, milá lady! Bručel si při tom pod fousy, vy o tom nemáte ani tušení, ale natočila jste domácí porno. Navíc s mužem, kterým rozhodně není hrabě z Dovencourtu.
A k vaší obrovské smůle se jich pokoutně zmocnil podlý plaz, který nezaváhá a bez mrknutí oka vás zničí, pokud mu nevyplatíte obrovskou, přímo nesmyslnou sumu peněz.
Vyděrač, jménem Charles Augustus Milverton!
Ale žádný strach! Vím o jistém mužném hrdinovi, který se vám neohroženě vrtne na pomoc.
Vrátil se k displeji svého mobilu, kde se stále ještě opuštěně vyjímalo jedno jediné slovo.
„Johne?“
A stiskl ‚odeslat‘.