Work Text:
Hope (Naděje) - a feeling of expectation and desire for a particular thing to happen.
Antonym to Despair. (Beznaděj)
---
Mohl to být konec světa.
Ne že by to některého z přítomných nějak moc vyvádělo z míry. Jistě, oba bratři a jeden anděl měli jisté obavy, cítili tlak, který ležel na jejich ramenou, ale nebylo to pro ně nic nezvyklého. Byl to jen náročnější den, důležitější úkol, větší zodpovědnost, ale nic na co by nebyli zvyklí. Kdyby počítali, kolikrát už museli něčemu podobnému zabránit, nejspíš by to zabralo nějakou chvíli a stejně tu byla šance, že by se nedobrali správného výsledku.
Tedy, abychom byli přesnější.
Mohl to být konec světa. Zase.
„Takže co je to tentokrát?“ Hodil sebou Dean Winchester do židle a položil si nohy na stůl před sebou. Bunkr Strážců Slova možná nebyl postavený pro užívání dvěma lovci, ale zatím to zvládal docela dobře.
„Skupina démonů se rozhodla, že jim přijde jako dobrý nápad otevřít Klec a pustit Lucifera ven.“ Pronesl mladší z bratrů a rozložil pár fotek po stole. Byla na nich symboly, pár tváří, ale více méně nic neobvyklého.
„Nemůže se o to postarat Crowley?“ Zvedl nevzrušeně obočí Dean.
„Crowley se o to stará, ale nejde mu to.“ Vložil se do debaty anděl páně, který až do této chvíle stál u stolu poblíž Deana a Winchesterovy bedlivě sledoval. Konec konců, jako vždycky.
„Ah, jasně. Prý Král Pekel.“ Zamumlal Dean, který Crowleyho nikdy neměl rád, nebo by to alespoň nikdy nepřiznal před lidmi.
Castiel do něj viděl. Do lovce před sebou. Poznal každý maličký rozdíl v jeho tónu a věděl co se skrývá za tou zdánlivě netečnou maskou mužnosti, kterou používal jako obranu. Viděl to i Sam, ale ten z nějakého respektu vůči svému bratrovi nic neřekl.
Kolik problémů by mohlo být vyřešeno jednoduchým rozhovorem.
Ale koneckonců, ani Castiel, boží anděl Boží se ještě neodvážil k vážnějšímu rozhovoru s Deanem Winchesterem.
Proběhla krátká porada, během které si všichni tři muži (Budeme-li tedy o Castielovi uvažovat mužském rodě a nebudeme si to zbytečně komplikovat andělskými záležitostmi) projeli podstatné body svého případu, které ale vůbec nejsou podstatné pro toto vyprávění.
(Já jsem ten, co o tom rozhodne, tak si námitky nechte pro sebe.)
„Takže já a Cas půjdeme tudy a ty půjdeš zezadu. My odvedeme pozornost a ty uděláš tu svoji věc…“
„Rituál Očištění, ano.“ Doplnil svého bratra Sam a hlavou mu proběhlo, že vždycky, když všichni tři jdou do nějaké akce, je jedno jak je třeba rozdělit síly, Castiel a Dean jdou vždycky spolu. Bylo to absurdní, obzvláště z pohledu mladšího Winchestera, který viděl, co se mezi nimi děje a leckdy už byl na hraně toho, aby jim řekl, že si to buď mají rozdat, nebo mají být potichu. Sám ale věděl, že o to tady nejde. Vztah mezi Deanem a jeho andělem byl mnohem hlubší než touha strhat ze sebe oblečení v kumbále, i když i to tam bylo.
Až do této chvíle ale oba zarytě odmítali jakokoli podobnou možnost. Takže Sam přistoupil na jejich hru a tiše ji podporoval. Nechával je chodit spolu, nechával Deana řešit s Castielem všechno co bylo třeba vyřešit.
„Půjdu s Deanem, ale kdybys byl v ohrožení, Same, zasáhnu.“ Castiel vždycky chránil oba dva lovce. Ale jak sám říkal, vztah mezi ním a Deanem byl mnohem hlubší než jeho přátelství se Samem. Schovával to za celou tu záležitost s Peklem, ale nikdo mu to už nevěřil a on sám už vlastně taky ne. Zadíval se na Deana a jejich oči se spojily. Na dobu delší, než by bylo mezi přáteli, kterými tvrdili že jsou, vhodné. Koukali na sebe s nevyslovenou láskou, která ji čišela z očí bez toho, aby vůbec museli cokoli říkat.
Ale bez toho to očividně ani jednomu z nich nemělo dojít. A věci se měly dát do pohybu, aniž by to v tuto chvíli kdokoli z nich tušil.
Kromě Sama, který se modlil, aby se to už stalo.
A občas, skutečně jen občas, jsou vaše modlitby vyslyšeny.
***
Muž si promnul kořen nosu a odlepil ruce od klávesnice. Možná to s tou čtvrtou zdí trochu přehání, možná by měl být trochu decentnější. Ale decentnost nebyla nikdy jeho silnou stránkou a už tak jim prokazoval velkou službu tím, že tohle psal. Na kvalitě v tomhle bodě ani nesešlo, i když leckterý kritik by se hádal, že kvalita v případě Supernatural byla vždycky poněkud pochybná.
Sundal si brýle a aniž by spustil pohled z obrazovky před sebou, natáhl se a vzal do ruky hrnek s kávou. Měla tak akorát teplotu a dokonalý poměr kávy a mléka.
Co už, pomyslel si muž, položil hrnek, potom, co se napil, a prsty zabubnoval po klávesnici. Do práce.
Dlužíš jim to.
***
„Deane?“
Andělův hlas donutil Deana zvednout pohled od svého notebooku, a dokonce se i usmát. Vidět ho usmívat se bylo dost vzácné, ale kdo by se taky Deanovi BylJsemVPekleAToZdalekaNebylNejhoršíZážitekMéhoŽivota Winchesterovi divil, že ano. „Ano, Casi?“
Castiel udělal krok dovnitř, protože už se jakž takž naučil respektovat soukromí a osobní prostor jeho společníka. Tedy, v rámci jeho chápání, samozřejmě, ale bylo to mnohem lepší než na začátku jejich vztahu. „Něco mi na tom celém nesedí, Deane.“
Dean mu až doteď věnoval dost pozornosti, ale najednou jako by ožil. Když začala mluvit Castielova intuice bylo to buď úplně mimo (Já chraň, aby někdo nechal Castiela rozhodovat o tom, komu se bude věřit), anebo trefa do černého. A on mu věřil. Dean by mu svěřil svůj život a už nejednou to udělal. „Jak to myslíš, Casi?“
Castiel neměl zlé tušení, i když sám žil v domnění, že má. Anděl měl strach o Deana. Nic hlubšího v tom nebylo, ale to on nevěděl. „Jen mám obavy.“
Dean se postavil a zaklapl svůj laptop. Vstal a udělal několik kroků ke svému společníkovi a někdo by mohl říct, že stojí až příliš blízko.
(You can’t spell subtext without sex, to je dobré to si zapamatuju)
„Dívej, prostě tam vlítneme a zařídíme to, není to ani to nejhorší, co jsme…“
„Deane, mám obavy.“ Ten tón. Ten tón, ve kterém toho bylo tolik nevysloveného tolik naděje.
Dean se na něj jen koukal z té nebezpečně krátké vzdálenosti kvůli které se o nich tolik šeptalo v Nebi, v Pekle a vlastně i všude mezi.
Dalo by se říct, že každý věděl, že je Dean Winchester bisexuál, kromě Deana Winchestera. To byl všeobecně známý fakt. A Castiel byl anděl, takže to pro něj nebylo vůbec směrodatné.
„Obavy?“ Zvedl obočí lovec a snažil se u toho tvářit, že ho to spíš jemně obtěžuje. Chlapec prostě nebyl zvyklý vyjadřovat své emoce, a to ho drželo v jeho ulitě.
Castiel měl v tuto chvíli jednoduchou výhodu, kterou byl fakt, že jako anděl ještě pořád neuměl číst všechny signály správně, takže si toho hraného otrávení nevšiml.
Jeden by řekl, že to, co jim dávalo naději byl fakt, že Castiel prostě nevnímal Deanovy emoční eskapády.
„Ano, obavy, Deane. Mám obavy o tebe.“
Chvíli oba dva mlčeli a jen se na sebe koukali, z té nebezpečné vzdálenosti.
„Koukej já vím, že celá ta záležitost s Očistcem se…“
„Nejde o Očistec, Deane. Jde o tebe.“ Teď anděl lhal. Jistěže šlo o Očistec. Od té doby, co se odtamtud oba nějak vyhrabali se toho hodně změnilo. Jejich vztah. Trávili spolu, všichni tři víc času a snažili se držet při sobě. Nebylo nic, co by je mohlo rozdělit.
Pokusili se rozdělit, Castiel už tam málem zůstal, ale Dean ho nepustil. A nepustil ho ještě dlouho potom.
Ve vzduchu byla spousta nevyslovených slov, smutných a veselých a pořád tam visely.
„Dobře, Casi, tak jde o mě. Tak to vyklop.“
Anděl se na něj podíval a…
***
„A co?“ Zeptal se muž nahlas sám sebe a rukou praštil do stolu vedle své klávesnice. „Nemůže mu to přece jen tak říct, to nedává smysl.“
„Tak bys to raději měl napsat tak, aby to smysl dávalo.“ Ozvalo se ode dveří a autor nemusel ani pohnout hlavou, aby věděl, kdo to je. „Sám ses do toho navezl.“
„Hele, mám na dveřích nápis, že pracuju, měla bys to respektovat.“
Žena jen zvedla obočí, došla k němu a chvíli mu četla přes rameno. „Mě se to líbí.“
„To je mi celkem jasné, Becky, ale já nevím, jak to udělat, aby…“
Byl přerušen. Něco mu zašeptala do ucha. On po chvíli jemně přikývl a podíval se na ni. „To zní jako dobrý nápad.“
***
… a neřekl přitom ani slovo. Jak by mohl. Tohle všechno pro něj bylo moc nové a sám nepočítal s tím, že by něco podobného mohl cítit. Ale cítil to. A věděl, že to musí svému společníkovi říct dřív, než bude pozdě.
„Změnil jsi mě, Deane.“
„No to jsem si všiml, protože upřímně od té doby do se známe jsi mnohem menší…“ Začal lovec, který už tohle měl jako automatickou reakci. Nepočítal s tím, že by něco mohlo následovat.
„Já jsem ještě neskončil.“ Řekl to tím tónem, u kterého každý věděl, že má radši sklapnout a poslouchat. Těžko říct, jestli to bylo hlasem jeho schránky, nebo jeho andělským mojem, ale fungovalo to.
„Promiň.“ Dostal ze sebe Dean.
Castiel jen jemně přikývl a dál se soustředil na svou řeč. „Deane, změnil jsi mě.“
***
„Mohla by ses mi prosím přestat koukat přes na rameno? Příšerně mě to znervózňuje.“
„Já myslela, že zrovna tobě to…“
„A ticho buď, snažím se soustředit.“ Otočil se na ni a trochu se zamračil. „Tvořím.“
Blondýnka ucouvla. Ne protože by se ho bála – i když i to se už párkrát stalo, ale tak ví, s kým randí, že ano. Teď ale věděla, že ho musí respektovat jako autora.
„Jistě, drahý.“
***
Hluboký nádech. „Když jsem tě poprvé potkal byl jsi zubožená duše a já byl jen anděl. Jeden z mnoha. Jenomže teď, Deane Winchestere, teď jsem…“ Další hluboký nádech.
Lovec znatelně znejistěl. Snažil se to na sobě nedat znát.
„Teď jsem víc… víc… záleží mi na věcech. Na lidech. Na tobě, na Samovi, na Kevinovi a… na tobě.“
„Casi, kam tím míříš?“ Podíval se na něj Dean, který v tom hledal nějakou zradu.
„Miluji tě, Deane.“
„Miluji tě, Deane.“
„Miluji tě.“
„Miluji.“
„Tě.“
„Deane.“
Jak všichni víme, Dean Winchester není z těch lidí, kteří podobným věcem věří, když je slyší. Lovec se na anděla chvíli tedy jen díval, beze slova, bez jakékoli odpovědi a prostě jen přehříval procesor. Nedávalo to smysl. Vážně to myslel tak jak to řekl.
Automaticky se otočil, snad aby zjistil, jestli s ním v místnosti není nějaký jiný Dean, kterému to Castiel říká a on se jen připletl do cesty.
Nebyl.
Muž se znovu otočil na anděla a tentokrát se pokusil něco říct, ale z úst mu nevyšla ani hláska. Pořád na sebe koukali z té nebezpečně malé vzdálenosti, než po snad věčnosti se Deanovi podařilo alespoň něco říct.
„A to myslíš jakože…“
„Jakože tě miluji.“
Nebylo pro to jiné vysvětlení. Žádné racionální vysvětlení, jiné než to, že ho Castiel miluje. Bisexualita Deana Winchestera, až do teď úspěšně zavřená ve skříni (Minimálně tedy před ním) se ozvala, protože ať chtěl nebo ne, i on miloval Castiela. Svého nejlepšího přítele.
Nezvládl nic říct. Takže se, ve vášni okamžiku natáhl a jemně ho políbil na rty.
A v tu chvíli to věděl jistě.
Že Castiel byl ten, co ho pevně chytil a vytáhl ho ze zatracení. Nejen jednou, ale hned několikrát doslova a teď metaforicky. Cítil, jak v tom polibku oba přichází o všechny problémy, které až do teď jejich vztah svazovaly a věděl, že s trochou štěstí, to zvládnou.
Castiel ho jemně políbil zpátky a položil mu dlaně na ramena. Jak poetické. Lovec jakoby, znovu cítil jeho dlaň na své duši, tam, kde se ho dotkl poprvé.
Odtáhl se a opřel si čelo o jeho a zavřel oči. Třeba se mu to zdálo. A i kdyby, byl to ten nejhezčí sen, co kdy měl.
„Já tebe, Casi.“ Vydechl a položil svou dlaň na temeno Casovy hlavy. „Já tebe.“
A v tu chvíli se čas zastavil a byli jen oni dva. Anděl a lovec, stojící v objetí jeden druhého, v tom objetí, na které tak dlouho čekali a věděli, že ať se stane cokoli, ať se jim to zítra povede nebo ne, že mají jeden druhého.
Mají naději.
A když pak později usínali jeden druhému v náručí a Dean Winchester už balancoval na hranici bdění a spánku, napadlo ho, že možná poprvé ve svém životě má pocit, že by to celé nemuselo skončit katastrofou. Že Bůh, který podle všeho existoval, byl alespoň pro jednou na jeho straně.
***
„To je překrásné, Chucku, překrásné.“ Podívala se na něj blondýnka a podala mu zpátky strojopis, aby mu ho nepoplakala.
„Myslíš?“ Zvedl muž obočí.
„Myslím. Je to definitivně nejlepší možnost. Podívej se na ně. Jsou šťastní. Jsou spolu. Zaslouží si to.“
Autor jen něco zamumlal a položil rukopis nadepsaný slovy Naděje na stolek vedle svého křesla. Hned vedle druhého, který byl otočený tak, aby nešlo vidět nadpis.
„Takže tobě se to líbí víc, než to…“
„Líbí! Nikdo nechce aby jeho oblíbené postavy skončili tak jak jsi to napsal v té první verzi. Zaslouží si happyend. Dlužíš jim happyend. Takže nad tím ani nepřemýšlej.“
Přemýšlel nad tím. A ještě té noci, potom co si oba manuskripty ještě dvakrát přečetl to konečně vymyslel. Vstal a do ruky vzal ten, který napsal první, ten nadepsaný slovem Beznaděj a došel ke krbu. „Dobře. Dobře. Tak pro tentokrát. Pro tentokrát.“
S těmi slovy ho hodil do ohně a chvíli sledoval, jak plameny tiše pojídají tu víc tragickou verzi Destielu, než se vrátil ke křeslu, pečlivě uložil první kopii Naděje na stolek a rozhodl se, že si půjde lehnout. Ne že by to potřeboval, ale koneckonců, proč ne.