Work Text:
Světla lamp na sněhu, ruch pod okny. Kancelář hokageho nebyla zateplená. Celá budova byla tehdy postavena narychlo, v poválečném, předválečném spěchu onoho šíleného léta, podle plánů šedesát let starých.
“Vidím, že žiješ svůj sen,” ozvalo se od dveří kanceláře.
Naruto by ten hlas poznal kdekoliv. Jednu ruku automaticky zvedl, aby do ní chytil svitek se zprávou z mise, druhou si promnul kořen nosu, unavené oči, pak spánky. Sasuke svitky zásadně nepodával. Když se ho na to Naruto jednou zeptal, odvětil jednoduše, že testuje, jak rychle jeho reflexy při kancelářské práci ochabnou.
Naruto si odkašlal, aby z hlasu zahnal ospalost, rozvinul svitek na stole a přejel přes něj očima. “Každý den,” odpověděl s mírným úsměvem, pak dodal, značně srdečněji: “Vítej doma.”
Sasuke se konečně vynořil zpoza zákrytu dveří, tmavý plášť místy stále pokrytý sněhem. Ten samý plášť, co nosil na podzim. A na jaře. A v létě. “Domov je tam, kde jsem já,” pronesl hrdě, odtažitě, ale celkový dojem nebyl autentický. Nemyslel to vážně, a bylo v tom víc: zakrývaná slabost. Pohled jediného oka mezi trsy zcuchaných vlasů byl vlídný, ale byl i matný vyčerpáním. Hlas byl jasný, ale ochraptělý. Ramena pokleslá. Pleť obličeje byla bledá jako obvykle, ale podezřele, voskově lesklá.
Naruto se zarazil.
Na usínání na spisech byl zvyklý. Bolest zad byla jeho stará známá. Skřípnuté nervy mu v dnešní době prakticky nahrazovaly adrenalin z boje. Ale nachlazení? Ne - viry, bakterie i zatracení prvoci se drželi stranou v bezpečné vzdálenosti. Kurama sám párkrát zavtipkoval, že spálí na trout jakoukoliv havěť, co by se mu pokusila ublížit.
Nemělo by být tak překvapivé, že na tom Sasuke byl jinak.
Naruto sledoval, jak se jeho starý přítel snaží zadržet kašel a uvědomil si, jak lehké bylo Sasukeho, jeho Sasukeho, známého a neznámého, vzdáleného a přitom tak blízkého– jak lehké bylo ho vnímat jako víc než člověka, víc jako sebe samého. Bylo děsivé si připustit, že i přes veškeré své nadlidské schopnosti byl Sasuke ve finále člověkem, jen člověkem, bez přídavků, bez zvaných i nezvaných hostů; bez ochrany; s lidským tělem, s lidským imunitním systémem. S lidskou, bolestně obyčejnou chřipkou.
Kurama si protáhl packy a uchechtl se.
Sasuke se odvrátil přesně v pravou chvíli, aby si zády k němu kýchl do rukávu.
“Měl bys pár dní zůstat ve vesnici,” navrhl Naruto s předstíranou lhostejností.
Sasuke na něj prudce vzhlédl, rty přísně stažené, jako by to byl jeho život, ne jen ego, co bylo v ohrožení.
Naruto zakryl povzdech úsměvem. “Tvá rodina tě ráda uvidí. Stavil ses za nimi, než jsi přišel sem, že ano? Sakura musela být štěstím bez sebe.”
Sasuke neodpověděl.
Naruto si odkašlal, aby vyplnil ticho. Sasuke za Sakurou nebyl. Svou dceru neviděl. Ve vesnici nepřespával, nikdy, to Naruto věděl, to mu pověděli jeho ANBU, ale i tak se ho vždy pokoušel přesvědčit, aby alespoň těch několik dní mezi misemi zůstal. Nikdy se to nepodařilo, ale to nebyl žádný důvod to vzdát. Opakování byla přeci matka moudrosti, a tak dál. Třeba se mu jednou podaří svou vtíravostí vyvrtat Sasukemu díru do hlavy a konožská nemocnice si ho nechá.
Pomalu vydechl. Byl unavený. Sasuke chvíli stál na místě a mračil se na něj, než konečně promluvil.
“Stopa je stále horká. Nemůžeme si dovolit misi utnout v polovině jen proto, že si to hokage přeje.”
Naruto nezadržel sarkastický úsměv. Přeje. Samozřejmě . “Ano,” pokýval hlavou s hranou vážností. “To by bylo nepřípustné. Nedůstojné. Naprosto nevhodné.” Zavřel na chvíli oči, ačkoliv si uvědomoval, jak pateticky to působilo. Začínal sám v sobě slyšet Jiraiyu. Poklepal na svitek před sebou prstem. “Chápu, že to může být překvapující, ale já tyhle věci čtu,” řekl, koutek úst zvednutý. “Stopa je asi tak horká jako dnešní počasí, Sasuke. A ty nemáš šálu.”
S mírným pobavením sledoval, jak se Sasuke vzpřímil do plné výšky, jak zůžil oko, vystrčil bradu. Naruto si nebyl jistý, jestli mu víc připomíná sokola, nebo hada. “Měl by sis odpočinout,” řekl upřímně, ale bez nátlaku autority - na Sasukeho by nezabrala. Nikdy nebyl jeho podřízeným.
“Nepotřebuju si odpočinout,” Sasuke prohlásil. “Chci pokračovat v misi.”
Naruto si povzdechl, nespokojeně zabubnoval prsty na stole. Očima znovu projel obsah svitku. “Tvá mise je na bodu mrazu. Udělal jsi, cos mohl, teď to nech na Saiovi a našich informátorech.” Zastavil se a záměrně převedl hlas do mírnějšího, přátelského tónu. “Běž domů, Sasuke. Vyspi se, dobře se najez. Zajdi do lázní.”
“Přestaň mě vyhánět,” Sasuke odsekl. “Čeho se bojíš? Že tě nakazím?”
Naruto se zarazil. “Nemůžeš mě nakazit,” odpověděl automaticky. Pak: “Máš pocit, že tě vyháním?”
“Mám pocit, že sem každou chvíli vtrhnou ANBU, aby mě odtáhli do nemocnice a připoutali k lůžku.”
Naruto nadzvedl jedno obočí. “To zní jako docela dobrý nápad.”
Sasuke si odkašlal, zakryl zakuckání za rukou, vrhl na Naruta podrážděný pohled. “Neutahuj si ze mě. Sám vypadáš na umření.”
Naruto se poškrábal na ježatém zátylku, přejel si dlaní po strništi. Rozpačitě se usmál, pak se zvedl ze židle. “Mám to tedy chápat tak, že se nepůjdeš z té nemoci vyležet?”
Sasukemu tváří problesklo překvapení, pak ostrá nelibost. “Vypadám snad jako–”
“Tak chvíli počkej,” přerušil ho Naruto. Zvedl jednu ruku k hrudi a složil prsty v pečeť, druhou se přidržel stolu. Během sekundy se mu do mysli vedraly vzpomínky pěti klonů, tělo mu zaplnila chakra. Zamrkal, protřídil změť myšlenek, pak se zhluboka nadechl. Došlo mu, že přestává být zvyklý na celistvost - vyvolání klonů ráno, zrušení v noci; roztříštěnost se pro něj stávala normou.
Pustil se desky stolu a přešel na druhou stranu místnosti. Zastavil se metr před Sasukem - projev slušnosti, prostor couvnout -, ale nebyl překvapený, když to Sasuke vzal jako výzvu, svaly zatnuté, záda ztuhlá. Vykašli se na tu hrdost, zatraceně, pomyslel si Naruto, neřekl to však nahlas. Místo toho natáhl pravou ruku před sebe, mezi ně, otočil ji dlaní nahoru. Sasuke na ni vrhl překvapený pohled, pak zpátky na něj. Naruto sledoval, jak z ní bublá Kuramova chakra, jak obaluje jeho obvázané prsty, zápěstí. Byla téměř tekutá a hřála dobře známým žárem. "Mohu?" zeptal se Sasukeho. Pochopil by, kdyby odmítl. Bylo to koneckonců tak dávno, co tohle zkoušel naposledy, a tehdy byli uprostřed války.
Sasuke ho zkoumavě pozoroval, pohled ostrý, obezřetný - jako by něco hledal. Po pár vteřinách nepatrně přikývl.
Naruto zvedl levou ruku, aby byla jasně viditelná, a sevřel ji v pěst. ANBU schovaný v rohu kanceláře zpozorněl, zpola se vynořil ze zdi. Další dva zůstali skrytí. Naruto namířil prstem z okna, na šedobílý pruh střechy, pak trhl rukou dolů.
Když byli v místnosti sami, nechal levou ruku klesnout podél těla, obrátil se zpátky k Sasukemu a bez dalšího slova začal. Zavřel prsty pravé dlaně; cítil, jak mezi nimi Kuramova chakra vře, nejdřív rudá a beztvará, pak žhavě oranžová, nakonec zlatá, hladká. Nechal ji, aby mu pohltila ruku, přivřel oči proti jejímu jasu, ale nepustil ji dál než k předloktí.
Kurama pokýval hlavou. Jdeme na to.
Přistoupil k Sasukemu a zlehka mu zářící dlaň položil na rameno. Zbytky sněhu pod jeho dotekem okamžitě roztály, svaly ramene sebou škubly; když ale vzhlédl do Sasukeho tváře, nezpozoroval ani bolest, ani nevoli. Sasukeho obličej byl prázdný, jeho oči zíraly někam za Naruta. Cokoliv si myslel, cokoliv cítil, dělo se to uvnitř, nikoliv na povrchu. Schopnost odříznout své emoce byla pro shinobiho zásadní - a něco, čemu se Naruto sám nikdy nenaučil, ne pořádně. Ačkoliv Sasukeho nynější sebeovládání obdivoval, rozhodně by se obešel bez něj.
Zamyšleně se zamračil. Jako dítě, a později jako teenager, Sasuke osciloval mezi zdánlivou absencí citů a absolutní hysterií. Narutovi probleskl před očima onen výraz, který se Sasukemu prodral na tvář před patnácti lety v Zemi železa, hrozný a zoufalý a bolestně otevřený. Byl to výraz ztraceného, nehotového člověka.
Naruto si stále jasně pamatoval obraz, který tehdy vídával ve snech, který znal z vlastní zkušenosti s Kuramou - jezero, moře, oceán temnoty, a Sasuke se v něm topil. Narutovi chvíli trvalo, než pochopil, že nesejde na tom, kolikrát ho z něj vytáhne, kolik záchranných kruhů mu do něj hodí. A uběhly roky, než mu konečně došlo, že jediné, co opravdu musí udělat, je posadit se na to molo, na kterém Sasuke sedával jako malý, ponořit nohy do černé vody, a čekat.
Pokud se minulý Sasuke topil, ten současný se alespoň naučil plavat.
Opatrně , zabručel Kurama v jeho nitru. Naruto se vzpamatoval, usměrnil tok chakry, donutil se povolit stisk na Sasukeho rameni. Kdyby natáhl prsty, dotkl by se místa, kde kdysi ležela prokletá pečeť. Omluvně se usmál.
“V pořádku?” zeptal se tiše.
Trvalo několik nádechů, než Sasuke zareagoval: zamrkání, vteřina zmateného očního kontaktu, pak krátké kývnutí, rty stažené do rovné linky.
Naruto zvedl ruku, přiložil ji k Sasukeho hrudi. Začínalo mu být horko. Možná by bývalo lepší počkat do rána, pomyslel si. Oba byli unavení, a on sám byl… rozptýlený, a přijímání Kuramovy chakry mohlo být bezmála stejně náročné jako její vydávání, obzvlášť nyní, když se nejednalo jen o povrchové zranění. Měl Sasukemu nabídnout svou židli, aby nemusel stát. Kuramova chakra mu vypalovala virus ze samotných buněk.
“Proč…” Sasuke zamumlal, bradou pokynul ke své hrudi.
Naruto se pousmál, zaměřil se zpátky na Sasukeho průdušky, snažil se nevnímat linii Sasukeho krku, napjatou a nezdravě bledou pod těžkým límcem pláště. "To mi poradila Sakura. Říkala tomu… topická aplikace chakry? Lékařští ninjové to používají pořád."
Sasuke se nepatrně zatřásl. Naruto cítil, jak mu po spánku stéká kapka potu. Olízl si suché rty, sklopil oči, pokusil se soustředit jen na svou práci.
“Prý bych se v tom měl vzdělávat,” donutil se po chvíli ke slovu, aby nějak rozvířil těžký, chakrou zhoustlý vzduch kolem nich. Věděl, že další úsměv nedosáhl jeho očí, na to byl příliš napnutý, ale i tak se nervózně zasmál. “Jako by na to byl čas.”
Sasuke se pokusil opět přikývnout, ale Naruto viděl, kolik úsilí ho to stojí. Ramena stažená k sobě, svaly zatnuté, jako by se jeho tělo chtělo bránit, ale nevědělo před čím. Do očí mu Naruto neviděl. Jakékoliv silné emoce by v tomto stavu obvykle vycítil, alespoň ty negativní, ale tohle byl Sasuke - potlačená chakra, nehybný obličej; stal se mistrem ve skrývání sebe sama.
Narutovi se stáhla tvář starostí. Ještě trochu, odpověděl Kurama, než se ho stačil zeptat. Zvýšil koncentraci chakry, vnímal, jak se její žár rozpíná Sasukeho tělem, snažil se udržet svůj dech pravidelný, selhával na plné čáře. Měl chuť se hořce zasmát. Mohl se vymlouvat na únavu, na rozptýlení, na záludy hloubkového léčení, ale pravda byla jediná; ona stará, nová, hrozivá, věčná pravda. Nebyl si jistý, kdy konkrétně si ji přiznal - možná nikdy, ne úplně, protože v sobě nesla potenciál rozbít celý ten domek z karet, co pro sebe vybudoval - ale byla v něm, rostoucí, bolestná a nekonečně nebezpečná. Jeden dotek a prodrala se na povrch.
Musel to ukončit, ihned. Sasukeho hruď se pod jeho dlaní zvedala rychlými nádechy, tep srdce splašený. Nebylo se čemu divit, musel si připadat jako v sauně. Naruto zatnul zuby a začal si brát chakru z jeho těla zpátky, pomalu, opatrně. Sasuke se zakymácel a Naruto ho okamžitě podepřel levou rukou na rameni. Pravou dlaní přejel pomalu přes jeho hruď, pak nahoru, přes krk lesknoucí se potem, až k vlhkému čelu. Horečka byla pryč.
Vydral se z něj finální, hluboký dech, který ani zdaleka neměl být tak horký, jak byl. Vedlejší účinek Kuramovy chakry, nepochybně. Snad. Pálily ho oči. Na chvíli je zavřel, napočítal do desíti, pak patnácti. Musel položit Sasukemu obě ruce na ramena, aby se vůbec dokázal odtáhnout.
Sasukeho hlava byla skloněná, obličej skrytý matnými, téměř suchými prameny vlasů.
“Měl by sis sundat ten plášť,” zamumlal Naruto nepřítomně. “Je promočený.”
Znovu hluboce vydechl, aby se vzpamatoval. Zatřepal hlavou. Otočil se, aby se vrátil ke stolu.
Sasukeho pravá ruka vystřelila z těžkých záhybů pláště a chytila ho za paži. Prsty se zaryly do jeho bicepsu, a Naruto si stačil všimnout starých mozolů a hlíny za krátce zastřiženými nehty, než přeskočil pohledem na Sasukeho obličej. Byl rudý, zpocený a stažený vztekem.
“Zatraceně,” Sasuke zašeptal. Skrz prameny vlasů probleskla fialová. “Ty a tvoje dobrota. Opovaž se–” ruka kolem Narutovy paže se sevřela těsněji, přitáhla ho blíž. Naruto poslechl, němě, bez odmítání. “Opovaž se mě takhle nechat.”
Prsty na jeho paži uvolnily svůj stisk. Naruto cítil, jak se mu otevírají ústa, aby se zeptal, co Sasuke myslí, ale zarazilo ho nečekané teplo dlaně na zátylku, prsty ve vlasech, hrubé, neodbytné.
Domek z karet.
Rty na těch jeho, přerývavý nádech. Někde nad nimi, nad střechou věže, se zablesklo. Hrom následoval okamžitě. Sasuke zaklel, pak ho políbil znovu, bez elegance či ostychu. Hrubě. Zoufale, jako by na to čekal déle, než mohl unést.
Naruto se nemohl hýbat. Nevěděl, jak se hýbat. Kdesi v pozadí své mysli, za bzučící změtí emocí a vzrušení a mnoha ano a méně ne, si uvědomoval, že jsou sledováni alespoň pěti páry očí, že jsou v místě, kde je takové chování přinejmenším nemístné, že dveře nejsou zamčené, že - a to ho konečně přinutilo k pohybu - že mají oba zodpovědnosti, a jediná věc horší než žádný otec byl špatný otec. Špatný manžel. Špatný hokage.
Zatlačil na Sasukeho hruď dlaněmi, aniž by si byl schopný vybavit, jak a kdy se tam dostaly. Ustoupil o krok zpátky, zvedl ruce před sebe. “Omlouvám se,” řekl polohlasem.
Sasuke vydechl nosem, pohled ostrý a zmatený. Chvilku mu trvalo najít hlas, zdálo se. I tak zněl ochraptěle. “Nechápu. Chceš tohle stejně jako já, možná víc.”
“Nemůžu, Sasuke,” vysoukal ze sebe. “Ty nemůžeš.”
Sledoval, jak Sasukeho pohled pomalu chladne, jak se jeho dech stává pravidelným. Cítil se zlomený. Starý.
“Idiote,” Sasuke nakonec řekl, téměř věcně. Oblohu ozářil další blesk, sněhová bouře začala. Místností šlehl závan větru a Sasuke zmizel jedním z velkých oken, přímo kolem čekajících ANBU.
Naruto zavřel oči. Zvedl pravou ruku a pohybem naznačil, aby se jeho strážci vrátili zpátky na svá místa.