Work Text:
Kirishimu to zaskočilo. I přes tlusté oblečení cítil horké prsty, které se mu zaryly do ramene a společně s celou paží se ho snažily odtáhnout dál. Cítil, že i přes jemnost doteku v ní byla síla. Bakugou to myslel vážně.
Kirishima otevřel ústa, aby něco řekl, ale Bakugou jen zakroutil hlavou. Nechtěl slyšet další výmluvu. Nechtěl si dávat další zbytečnou naději. Nechtěl být znovu zlomený.
Kirishimovi se rozbušilo srdce tak silně, že měl pocit, že vyskočí z hrudi ven. Vědělo, komu patřilo. Chtělo vyskočit z jeho hrudi a dosednout do Bakugových dlaní, kde by až do své smrti tepalo a rozdávalo jeho majiteli radost.
Hlasitě polkl. Natáhl ruku před sebe. Nemohl odolat. Dotkl se blonďáčkovi tváře. Bakugou zasténal bolestí, která ho začala bodat do celého těla a vytvářet na těle studená místa, která chtěl zahřát Kirishomovými doteky. Zavřel oči.
„Nedělej mi to,“ poprosil ho Bakugou hlasem, který před tím nikdy neslyšel. Zněl tak křehce a vzdáleně. Bakugovo srdce bylo obehnané vysokými hradbami, které za sebou skrývaly křehkou vázu s tím nejkrásnějším zdobením. Kirishimva měl jako jeden z mála možnost ji vidět. Byl však první, kdo měl možnost ji vzít do ruky.
Kirishima byl však vždy moc energický a neopatrný. Váza mu už několikrát spadla z rukou a roztříštila se na několik kusů. Vždy, když ji sebral ze země, vrátila se v celku, ale zůstalo na ni několik prasklin. Kirishima nechtěl nic jiného, než praskliny zalepit a vymazat. Ale už to nešlo.
Každý další pohlazení, každé další sevření dlaní, každý další polibek, každé další obejmutí, každá další noc, která byla naplněná vzdechy a sliby, který ani jeden z nich nemohl dodržet; vytvářely na váze jeho srdce mozaiku krásné bolesti.
Tichá chvíle se táhla několik dlouhých minut. Vzduch kolem nich těžknul. Viselo v něm několik nezodpovězených slov. Kirishimovy prsty se zaryly do Bakugova zátylku. Ten stále nedokázal otevřít oči, obočí svraštělé do ublíženého výrazu.
Kirishima udělal jedinou logickou věc. Nepolíbil ho. Pustil jeho tvář. A odešel.
Ještě před tím, než si zavolal výtah, otočil se. Bakugou stál na stejném místě, jeho oči byly zapíchnuté do země, ale přesto věděl, že ho stále pozoruje. „Uvidíme se zítra?“ zeptal se ho opatrně.
Z Bakugova hrdla se ozval bolestivý sten, který se snažil zahnat pobaveným smíchem. „Samozřejmě.“ Konečně se na něj podíval. Červená se promíchala s rudou a Kirishima měl pocit, že zase na chvíli nevěděl, jak dýchat. „Co za svědka bych to byl, kdybych nechal stát ženicha u oltáře s nevěstou samotného?“
Ticho mezi nimi prolomilo cinknutí výtahu. Kirisihima mu na to nic neřekl, jen se otočil a odjel pryč. Bakugou stál ve dveřích ještě několik minut, než ho z tichého přemýšlení vyrušily vibrace jeho telefonu, který ho roztančily na skleněném stole v obývacím pokoji.
Zpráva. Od Kirishimovy snoubenky.
„Katsuki! Děkuji, že jsi pro Ei-chana připravil rozlučku se svobodou. Užili jste si to? Doufám, že jste neprováděli nic hloupého! Haha.“
Bakugou ji ani nemohl odepsat. Rozklepaly se mu ruce a pohled se mu zamlžil slzami, které začaly kanout na display telefonu. Snažil se zabránit vzlykům, které se začaly drát z jeho hrdla. Začínalo mu být špatně.
Zítřek bude nejnáročnější den v jeho životě. Ale musí to zvládnout. Pro sebe. Pro Kirishimu. Pro /ně/. Ale teď... teď měl chuť jen na to plakat a vzpomínat na všechny chvíle, kdy v náručí držel Kirishimovo horké tělo a slyšel jeho otravně hlasitý smích.
Odepíše ji později. Teď se potřeboval vyspat.