Chapter Text
Má ho v hlavě. Ten hlas. Je ostrý jako břitva a protivný jak činže. I kdyby neříkal tak příšerné věci, už jen ten tón by na Lori působil dojmem toho nejnepříjemnějšího examinátora u státnic. Na které se málo připravila. Ten hlas skoro bolí. Od té doby, co v zaplivané nádražní jídelně bezstarostně odtáhla od stolku židli a dotkla se té kytary, je tu pořád. A odmítá zmlknout. Tlačí na ta správná tlačítka. A přesně tímhle způsobem ji dovedl až sem.
Ačkoli vlastně, namlouvá si Lori, by sem s klukama letěla stejně. Jo, přesně tak. Stejně si už dávno chtěla udělat výlet do Francie, nebo ne? A kdy, když ne teď, když se změnilo úplně všechno a s mezihvězdnými lety je na dlouho šmitec? Ale stejně z toho nemá dobrý pocit. Ani omylem.
Když vystupuje z rychlodráhy, je vážně šťastná, že Profesor aspoň chvíli drží zobák.
Průvodkyni je sotva šestnáct a v pološeru ambitu vypadá jako duch; hrdinka všech těch srandovně temných, prastarých videoklipů z dvacátého století, na kterých Lori frčívala zhruba v jejím věku. Ta, která tančí s monstry a vplétá křišťálový vokály do kytarových riffů, drsných jako šmirglpapír. Jo, ty finský holky to tenkrát uměly rozbalit. A v téhle akustice by se jim líbilo.
Místa, jako je tohle, vykládá zatím to pískle, mají vrstvy. Skoro pět set let zpátky tu sídlil benediktinský řád a následovalo pár dalších. Pohodička, vinný sklepy, Ora et Labora, znáte to. Po Třetí válce a těch epidemiích tu dlouho nebylo nic a tohle místo chátralo. Pak, to už určitě víte, to celé převzala jedna z odnoží Církve Akkütlixovy. Sloňáci překopali a rozšířili podzemí a celý to zrekonstruovali. Co - diplomaticky řečeno - odešli, na nic se tam nesáhlo; přece jen spousta mycelia a kdovíjaký spóry, v tom se hrabat nechcete. Dole je pořád zakonzervovanej lahrdöen. Všechny chodby, včetně bývalých krypt, jsou teď opuštěný. Podzemní město duchů.
To vykládej svý prababičce, myslí si Lori. Divný pocit studeného dechu za krkem trvá. Celou cestu se ho nezbavila. Taky ví, co se právě teď honí v hlavě klukům z kapely. Že tenhle výlet je úplně na hlavu. Že jí hráblo. Co našla v tý pitomý nádražce tu zapomenutou kytaru, chová se divně. Vlastně jim to nemá za zlé - fakticky nemá. Oceňuje, že si to jen myslí a omezují remcání na minimum. To, že narozdíl od ní nemají tucha, proč to všechno dělá, jim Lori Sturlussonová vysloveně závidí.
"Je tu super akustika," řekne nahlas. Průvodkyně se rozzáří.
"Viďte! Teda," trochu zčervená, "občas si tu zpívám, když tu nikdo není. Songy z vašeho prvního alba, to miluju nejvíc!"
"Boží!" zasměje se Lori vstřícně. Chystá se teď požádat o něco fakt divného a tohle zní fajn - právě odhalila perfektní skulinu v případné obraně. Ta šestnáctiletá fanynka je průhledná jako sklo a poddajná jako kostka másla na sluníčku.
Průvodkyně se v rozpacích zachichotá.
"Místní si stejně myslí, že tu straší. Občas tu prej slýchají hudbu. Tak proč nepodpořit zdejší legendy, ne?"
Lori nepatrně ztuhnou záda. Tohle už zní jako stopa víc, než cokoli jiného.
"Fakt," pokračuje vesele průvodkyně. "Bývá to slyšet hlavně támhle," ukáže do tmy, v níž na konci chodby klesá schodiště do podzemí.
"Slyšela jste to? Co hrajou?" zazubí se Lori lehkomyslně, ačkoli pocit ledových prstů na rameni už nejde ignorovat a dělá jí z bránice něco na způsob zcvrklého včerejšího lívance. Krucinál... dala by si něco sladkého. Aspoň úplně pitomou tenoučkou francouzskou palačinku. Se sirupem.
"Nevím," pokrčí rameny ta holka. "Slyšela jsem to jednou, úplně potichoučku. Bylo před bouřkou. Znělo to jako něco z devadesátek dvacátýho století, skoro. Jak se ta kapela jenom... Měli zrzavýho zpěváka a takovýho vlasatýho kytaristu s cylindrem."
"Hele," zašeptá Lori spiklenecky, "já vím, že tím porušuju asi tak miliardu nařízení, ale... Myslíš, že bych tu mohla přespat? Ne nahoře v cele," dodá, než se průvodkyně nadechne k další otázce, "Myslím tam dole."
Fanynka mírně strne. Lori úplně slyší to soukolí, co se jí zoufale rozjelo v hlavě. Když vám zničeho nic tyká váš největší idol, je to paráda. Ne tak úplná paráda, když vás zároveň prosí o něco, za co můžete čistě teoreticky vyletět z práce. Kterou máte rádi, mimochodem.
Tři, počítá v duchu Lori. Dva.
Jedna.
Pak se usměje a pokrčí rameny.
"V pohodě, já vím, fakt ti nechci dělat nějaký trable... "
"Já to zařídím," řekne honem průvodkyně. "Můžu ti půjčit svou kartu. Až budu v osm odjíždět, pustím tě přes zahrady zadem. Jezdím sem z Anjou na kole, budu tu v šest. Kamery jsou akorát nahoře u brány, v knihovně a ve skriptoriích. Tam dole nechtěli sloňáci vůbec nic."
Lori se bleskově rozhlédne, nikde ani noha. Pak nadšeně vypískne a obejme ji. Mrňavá průvodkyně se v její náruči úplně ztratí.
"Děkuju! Ty jsi skvělá!"
"Uh... Ale fakt to chceš? Dole je to dost odporný."
"Tak jo, chceš spoiler?" sníží Lori hlas k ještě spiklenečtějšímu šepotu a stiskne průvodkyni ramena. "Nikomu to ale neříkej. Píšu texty, chystáme nový album. Bude to něco trochu temnějšího, kombinace starýho severskýho metalu a össenský mystiky. POTŘEBUJU inspiraci, chápeš? Proto jsem přijela. Tady v Anjou je pravděpodobně jedinej lahrdöen, co zůstal nedotčenej."
Obrovské modré oči nebohé Cécile se ještě rozšíří a je v nich bezmála posvátná úcta. Lori se usilovně snaží příliš NEČÍST, ale i navenek je jasné, že tu dívku dělí od šíleného fanouškovského pištění a poskakování jen vlastní ostýchavost.
Lori Sturlussonová, nově objevená hvězdička současné rock/metal/hardcore scény, se usmívá. Otravný hlas, držkující v její hlavě už od té pitomé nádražní restaurace, uspokojeně mlčí a ona taky nemá co dodat.
A je to. Dvířka jsou otevřená dokořán.
***
Zůstane tu sama. A rychle se stmívá. Vlastně až příliš rychle na její vkus. Zdejší tma je úplně jiný druh tmy - zavalí všechny kouty jako sametová opona a z červených doutnavek, co září zdola z lahrdoënu, si skoro nic nedělá.
Lori si přehodí přes ramena spacák. Zima tu není ani omylem, ale přece jen se tak cítí líp.
"Ehm, neměla bys jít tam dolů?"
"PANEBOŽE," nadskočí Lori, ale není tu nikdo hmotný, koho by mohla praštit ani poslat do háje. Je to jen on. V její ztracené hlavě. Pořád. Kurva.
"Nebuď taková sralbotka," zasměje se Profesor studeně. "Víš, že tu nikdo není."
"Hele, profesore," zamračí se Lori, "Napadlo tě, že s tebou třeba nechce mluvit? HLAVNĚ proto, že jsi taková osina v prdeli?"
Ticho.
"Nenapadlo, co?"
"Kupodivu..." zaváhá, "Napadlo. Jen chci vědět, jak skončil. To je všechno," dodá tiše.
Lori pozvedne obočí. To je snad poprvé, co v jeho autoritativním hlase zachytila aspoň stín nejistoty. K jejímu překvapení ji to spíš znepokojí. A v tu samou chvíli už samozřejmě jde, klade jednu před druhou jako robot, protože - a to je důležité si přiznat - je vlastně taky zvědavá. Protože VÍ, čí je to kytara. Jen o něm, o chlápkovi, co jí v tom nejzaplivanějším pajzlu na pobřeží definitivně obrátil život k lepšímu, asi neví dost. A zatraceně, CHCE vědět. Jo. Je sentimentální. Vždycky byla a poprvé to upírá naprosto ujetým směrem. Následuje duchy.
Drží se tepaného zábradlí a opatrně sejde schody. Pach rozložených hub je tady dole mnohem silnější, skoro ji pálí oči, ale vlastně to není úplně nepříjemné. Trochu jí to připomene sklep ve venkovském domě prababičky - tu směs plísně, mokrých zdí a zbytků ovoce ze sadu, tlejícího v dřevěných lískách. I tady někde kape voda a kamenná dlažba je vlhká.
Na konci schodiště se zastaví.
Zavře oči.
Dvě, tři vteřiny se neděje nic. Jen zhora, ze strašlivé výšky, zní začínající letní bouřka a slejvák. Pak to zaslechne. Úplně tiše.
Sólo. Tu písničku zná, je to naprosto příšerný devadesátkový cajdák, co měl ve skutečnosti úmorných devět minut a videoklip, co začínal svatbou a končil funusem a celé to bylo strašlivě romantické a devadesátkově přestřelené. Ale úplně na konci, poslední necelé dvě minuty, měl epickou dohru - sbory a velký orchestr a hlavně kytarové sólo, co se učil snad každý druhý teenager, co přišel k první base. Slash, vynoří se jí v hlavě přezdívka toho chlápka s cylindrem. A jejich frontmen byl... Kdo to jen byl?
"Axel Rose," zachechtá se ve stínu mezi káděmi známý hlas. "A jo, ta písnička byla strašná... až na to závěrečný sólo. Ahoj, Lori."
"JEŽIŠIKRISTE," zasténá Lori a chytne se za srdce. "Musíte mi to, vy idioti, furt dělat? Mám kurva nadváhu, můžu dostat infarkt!"
"Ale houby máš," chechtá se John. "Přibralas maximálně dvě kila."
Fakticky tam je a vypadá přesně tak, jak si ho Lori pamatuje. Mihotavá, ne tak docela hmotná postavička staříka v džínách, keckách a tom absurdním fialovém ponču. S kytarou, kterou tu čistě z logiky věci nemá kam zapojit. Halucinace nebo ne, Lori cítí, jak se jí do očí hrnou slzy a zároveň jí cloumá neskutečná radost.
"No doprdele práce," usměje se. "Máš pravdu. A měls pravdu i předtím."
"Bylo to v hlavě."
"VŽDYCKY je to v hlavě."
"Utrhla ses z vlastního vodítka?"
"Jak vidíš. Hej. Bez tebe bych to nezvládla. Beze srandy, změnils mi život o sto procent."
Přízrak si položí ruku na srdce. Usmívá se od ucha k uchu a je to totálně lidský úsměv.
"Jestli k lepšímu, tak jsi... první."
Lori na něj zírá.
Uvědomuje si, že je to celé úplně na hlavu a někde v nejhlubší hloubce pozůstatků vlastní racionality tuší, že už tu na ni třeba dávno působí kdovíjaké agresivní spóry. A že by měla utíkat. Hodně rychle. Někam do světla a na čerstvý vzduch. Jenže se dokáže pohnout. Ten chlap vypadá úplně reálně. Skoro by mu mohla položit ruku na rameno. Což pochopitelně neudělá, duchařských filmů viděla až až, děkuje pěkně. Dost na tom, že měla celou dobu v hlavě... Tak moment.
"Můžu se tě na něco zeptat? Co je za příšernýho idiota, ten Giles Hildebrandt?"
John Broderick na ni pár vteřin užasle hledí. Pak se rozchechtá.
Je to zcela bez diskuse parádní, upřímný, naprosto strhující a nakažlivý druh smíchu, který vyplní celý prostor, rezonuje pod stropem a rozvlní hladiny mycelia v kádích.
"Rë Akküttlix," povzdechne si John potom. "Můžu hádat? Našel tě. Pravděpodobně na tom pitomým nádraží, kde jsem zapomněl kytaru, že? A ty ses té kytary dotkla. V protonaci muselo zůstat, co mladej zapomněl uklidit - a je jedno, že to byl napůl sen, v tu chvíli už se nekontroloval a psychotronický bordel zůstal úplně všude. Jako když rozsypeš skládačku. Ale dílky nejsou všechny. Jen nápovědy. Útržky map. Spousta otázek. No a Giles...," John se zakucká dalším smíchem. "Náš milovaný, systematický drahoušek Giles se teď může posrat, že nemá všechny odpovědi."
Lori na něj hledí s otevřenou pusou. A pak, úplně čirou náhodou, udeří hřebíček na hlavičku.
"On je tvůj bejvalej, nebo co?"
John, jehož hubená ramena se pořád ještě tak trochu otřásají smíchem, zavře oči a vzdychne jako někdo, na jehož zádech spočívá tíha celého světa.
"Ano. Ne. Totiž... čistě technicky vzato ano, v jistém smyslu, jen... To asi nebyl TEN druh vztahu, co si představuješ. Prostě jsme od sebe asi chvíli něco potřebovali. Přesněji, ON něco potřeboval. To je všechno."
Lori se pokusí zapátrat v hlavě po sebemenším náznaku TOHO DRUHÉHO. Nic. Ticho na lince.
"Dobře... Tomu asi rozumím, kámoši s výhodama, ale... Já nevím, na někoho, kdo JEN něco potřeboval, mi teda v pátrání po tom, jak jsi skončil, přijde dost úpornej."
John se zasměje, ale tentokrát to zní hořce. Unaveně.
"Ty ho neznáš, zlato. Pro něj už je to jen intelektuální hádanka, na kterou se snaží najít odpověď. Jinak nebude mít klid. A to je důvod, proč jsem teď tady. Tady dole v lahrdoënu ho neslyšíš, viď?"
Lori zavrtí hlavou.
"Pod nohama máme spoustu drüeinu. Je tu dost clon, abych si ho bez problémů zvládl udržet od těla. Je chytrej, jako össeista taky ví, jak tyhle věci fungují, zaživa sám míval určité schopnosti, ale narozdíl ode mě pořád není Gleewarin."
V Loriině hlavě zacvakne jeden dílek do druhého. Namíří na Johna prst.
"A taky je jen pozemšťan, že? Narozdíl od tebe."
John s bohorovným klidem pokrčí rameny.
"Předpokládám, že mě vidíš tak, jak si mě pamatuješ. Popravdě," upraví si popruh kytary, "mi to vyhovuje mnohem víc."
"Jsem blbá, že mi to nedošlo hned. Tmavý brýle? V baru ve tři ráno?"
"To inkognito sneslo pohled hodně zblízka, to je fakt."
"Jak jsi vlastně..."
"Dost nepříjemných čtyřiadvacet hodin v jednom hotelovém pokoji," zasměje se, "Věř mi, detaily nechceš."
"Ale stejně, proč by úplně obyčejnej, průměrnej Össean potřeboval-"
"Ummm, zastavme se u toho slova "Průměrnej."
John se očividně skvěle baví.
Za normálních okolností by Lori podobné šarády příšerně štvaly, jenže John zkrátka není Giles - jeho pošťuchování naprosto postrádá tu správnou jedovatost a potřebu protivníka intelektuálně zdrtit.
"Dobře... Mám teorii."
"Poslouchám."
"Přišla chvíle, kdy jsi potřeboval zmizet, protože...," zagestikuluje Lori jako tajuplná vědma z nějaké pitomé telenovely, "Protože ses znelíbil církvi. To je hned! Hlavouni zjistili, že spíš s týpkem, co podporuje jánevim, třeba Aurigiánskou herezi a pak, když to prasklo..."
"Ne... úplně - církev Akkütlixova si na celibát zrovna nepotrpí - ale jsi blízko."
"Když umřela ta stará pozemská velekněžka, mimochodem strašná pyzda, promiň -"
"To byla, souhlasím."
"Začals mít horkou půdu pod nohama a děly se tam tenkrát hrozně divný věci, například starej velekněz z Rekeghu, co prej možná věděl víc než kdokoli jinej, úplně normálně zmizel, beze stopy - absolutně se po něm slehla zem, takže jsi..."
Lori ucítí ledový závan za krkem a zbytek věty jí na rtech postupně odumře. Johnův úsměv je totálně odzbrojující.
"Nebo možná... nezmizel, jen se rozhodl, že radši nechá padnout Össenskou církev, než metal," řekne TO Lori nahlas.
"Kdoví?"
Chvíli na sebe beze slova hledí.
Pak se začnou smát. Jako dva staří kámoši, co u piva rozebírají srandovní teorie, aby je pak vzápětí s úlevou smetli ze stolu.
Minulost.
Kdo ji potřebuje?
"Holka, nemáš tušení, jak rád tě zas vidím."
"Nápodobně. Co uděláš s tím svým... Aurigiánem?" kývne Lori bradou ke schodišti z lahdoënu. "Promluvíš si s ním?"
John s povzdechem pokývá hlavou.
"Asi budu muset, co? Minimálně proto, aby mi přestal otravovat kámošku."
"Kámoška to ocení. Nechci se dotknout tvýho vkusu na chlapy, ale je to příšernej opruzák."
"Ale není," směje se John, "Cení zuby ze strachu. Ne, vážně. Má roky prověřenou metodu Vyděs je dřív, než vyděsí oni tebe. Když učíš studenty toho nejpříšernějšího oboru v obecně známém Vesmíru, nemůžeš jinak."
"To chápu, jen nevím, proč to sakra aplikuje na mě."
"Potřeboval médium, aby se sem dostal. Měl nějaké stopy, ale neměl dost energie. Je mrtvý už dlouho. Upřímně, Lori... Sám nechápu, co by po mě po tom všem ještě mohl chtít. Připadám ti jako někdo, s kým chceš vést sofistikovaný teologický debaty?"
"Připadáš mi jako někdo, s kým chci odehrát koncert. Úplně to vidím. Oprášíme starý fláky z předminulýho století, něco, co bude mít přesah, kterej pochopíme jen my-"
"Within Temptation? Don't Pray For me?"
"Haha, jo, přesně...," směje se Lori. Zvláštní věc. Je tady, v zakonzervovaném lahdoënu, jednom z nejstrašidelnějších a neohavnějších míst v tomto klášteře, ale cítí se líp než kdykoli jindy. Cítí se lehčí. Volnější. Tak nějak kompletnější. Když si uvědomí, čím by to třeba taky mohlo být, pocítí zamrazení až v koříncích vlasů.
"Klid," usměje se John - a teď už je víceméně jasné, že jí čte myšlenky, stejně jako kdysi v tom baru. "JSI trochu intoxikovaná, ale jsou to jen výpary z kádí, spóry dávno nejsou aktivní. Jejich pěstírna stála za prd. Když stará Maevënë utnula dovoz aktivní sadby, zůstali skoro na suchu."
"Hele... Než půjdeme nahoru, musím se zeptat."
Lori se rozhlédne po celém tom obrovském, červeně osvětleném prostoru. Někde vpředu, v mohutném sloupu světla zhora, je oltář. Aiö. A kurevsky velká, ocelová socha něčeho hodně, hodně ošklivého. Něčeho, na co chtějí všichni radši zapomenout.
"Když otevřu některou z těch zatracených kádí, najdu..." zaváhá. Je překvapivě těžké to vyslovit.
"Najdeš maximálně mikroskopické pozůstatky mého netlogu. Nic jiného tu není. I kdyby bylo, s jakýmkoli biologickým materiálem si houby poradí poměrně rychle. Ale stejně to nedělej."
"Kurva..."
"Ale no tak. Není to o nic méně hygienické, než normální pozemská kremace. A pořád to není ten nejhorší způsob, řekl bych."
"Mám tě ráda, ale kušuj. Jo?"
"Vy pozemšťani taky nic nevydržíte."
"Hej! Pojďme nahoru a já ti ukážu jednoho čistě pozemskýho Ex, co dokáže být otravnej ještě roky potom, co exnul!"
"To nebylo hezký."
"Tvoje pohřební zvyky taky ne."
"Dobře, pojďme si vzájemně respektovat své... kulturní rozdíly," zachechtá se se John.
"Velmi neösseanské!"
"Vid? Jdu do sebe!"
"Proč já tě jenom nepoznala dřív?"
John Broderick se u paty schodiště zastaví. Jeho úsměv je ten tam.
"Věř mi, Lori... To bys nechtěla."
Lori polkne. Její povědomí o kultuře někdejších mimozemských sousedů není valné, ale to, co ví, není zrovna ten typ vzpomínek, co si chcete vybavit uprostřed noci, když jste shodou okolností ve strašidelném sklepení, plném umírajícího mycelia. A s přízrakem po boku.
Vztáhne ruku k jeho rameni, což je samozřejmě pitomost, protože ve skutečnosti nemůže nic nahmatat, ale stejně má potřebu to udělat. Vstřícné gesto. Ujištění, že se na pitomou minulost může klidně vykašlat. Že pro ni už je JEN John Broderick. Obyčejný chlápek a úžasný muzikant, co se v tom neojmšelejším baru na Zemi na chvíli zastavil, všiml si jejího talentu a pak jí jediným malým psychotronickým zásahem obrátil život naruby.
John sklopí oči. Pak si rozpačitě odkašle.
"Až... až to tam nahoře vyřídíme, můžeš pro mě něco udělat?"
"Cokoli."
"Zazpíváš si se mnou?"
"Si piš. Tenhle zasranej klášter se zatřese v základech. Dole v Anjou budou dneska v noci chcát maggi v kostkách, to ti povídám."
Konečně se zase usměje.
"Tomuhle slangu skoro nerozumím," řekne, "ale beru to jako ano.
Společně vyběhnou schody a zamíří do ztemnělého ambitu.
Tam, kde na ně trpělivě čeká TEN TŘETÍ.