Chapter Text
Roky chodil Marigold po Geraltově boku a trvalo skoro dvanáct let, než se zaklínač vůbec zmínil o Kaer Morhen. Bylo to v jedné klidné chvilce na konci klidného dne, když Marigold zmínil, že se mu sice po domově nestýská, ale zajímalo by ho, jaké by bylo se tam vrátit. Geralt, toho dne až nezvykle komunikativní, řekl, že se na Kaer Morhen vrací skoro každou zimu, ale není si jistý, že by mu pevnost v mezičase chyběla. Od té doby Marigold sbíral a schovával si jakékoli zmínky o Kaer Morhen jako perly – těšil se z nich a držel je v tajnosti a nikdy se neobjevily v jeho baladách. Držel je v tajnosti a doufal, že pokud bude dostatečně trpělivý, bude jednou jeho přátelství s Geraltem tak silné, že mu pevnost ukáže. Teď, když ho stěny Kaer Morhen konečně obklopovaly však nebyl vzteky schopný vnímat ani jeden z prastarých kamenů kolem sebe.
„Moje srdce už nemá takovou výdrž jako když ses mě před deseti lety pokusila zabít, čarodějko,“ zasyčel, zatímco se pokoušel udržet s Yennefer krok, „budeš s tím svým krutým popichováním muset přestat.“
„Nemám náladu tě popichovat – nikomu by nepomohlo, kdyby Geralt o tvém příjezdu věděl předem, začal nadávat, kňourat a přivedl nás tím všechny k šílenství. Potřebujeme tě tady a jeho názor v tomto případě nemá žádnou váhu. Nicméně,“ řekla a snažila se přitom odstranit drobná smítka ze své sukně, „pokud budeš dál takhle brblat, bude o tobě vědět hned.“
Následoval ji a zlomyslně zašeptal: „Napadlo tě, že tohle skončí slzami a krví? Konkrétně mými slzami a mojí krví?“
„Je potěšení vidět, že i ve svém věku jsi pořád stejně dramatický jako dřív,“ odpověděla, „ale abych řekla pravdu nezajímá mě ani tvoje krev, ani slzy.“
„Aha! Aha, takže tebe to nezajímá. No to je mi ale překvapení,“ vykřikl.
„O tebe tady nejde,“ vmetla mu tvrdě, „nejde ani o jednoho z vás dvou. Jde o Cirillu.“
Tahle poznámka Marigolda na chvíli zastavila a on si přejel jazykem popraskané rty. Konečně se rozhlédl kolem sebe po velké síni, ve které právě stáli a snažil se srovnat si myšlenky.
„S radostí jsem souhlasil, že přijedu a pomůžu jí, protože jsem si myslel, že s tím Geralt souhlasil, že to byl jeho nápad. Proč si myslíš, že mě nechá ke svému Dítěti Překvapení byť jen přiblížit – proč si myslíš, že cokoli z toho, co jí můžu naučit stojí za to, čím si budu muset projít?“
„Už jsem ti to říkala. Jen s Chaosem a máváním mečem Cirilla nepřežije – její nepřátelé hrají daleko krutější hry - hry se slovy, ve kterých ty tak vynikáš. Nemluvě o tom, že její formální vzdělání nestojí za nic. Zaslouží si víc, než aby musela přežívat tak jako jsme museli my.“
Dívali se na sebe a postupně se měnil výraz tváře čarodějky i barda – cizinců připoutaných k sobě osudem, nikdy blízkých, a přitom neschopných navždy opustit jeden druhého.
Lehkým pohybem ruky mu zvedla bradu a prohlížela si ho jako na kontrole. Zamračila se a tichým, upřímným hlasem řekla: „Vážně vypadáš unaveně, Marigolde.“
„Protože jsem vážně hodně unavený, Yennefer,“ odpověděl prostě, „a vážně stárnu.“
„Vždyť jsi teprve mladý bard,“ zašeptala s úsměvem.
Někdo ostře zakašlal a Marigold ucítil svůj žaludek, srdce i některé další orgány až v krku. Když se Yennefer podívala přes jeho rameno, na tváři se okamžitě jí objevila obvyklá kombinace půvabu a nadřazenosti.
„Vesemire,“ pozdravila Yennefer, „přivedla jsem barda.“
Marigold narovnal ramena a usmál se, když uviděl staršího muže – dřív jistě velmi pohledného a dnes hlavně starého a zjizveného. Jediné, co do toho obrazu nesedělo, byly oči - stejně tak bystré a přitahující pozornost jako před lety. Starý zaklínač mu s příjemným úsměvem pokynul – až překvapivě příjemným na někoho, kdo strávil část života výchovou Geralta z Rivie.
„Mistře Marigolde, je nám ctí přivítat tě na Kaer Morhen,“ řekl s upřímností v hlase a silně mu potřásl rukou, „je to už skoro celé století co tady byl naposled nějaký bard.“
„Potěšení je na mé straně,“ řekl a mírně se uklonil.
„Je to balzám na duši slyšet písně na oslavu zaklínačů od města k městu,“ vzal ho Vesemir kolem ramen, „díky tobě je to pro nás na Stezce o něco lehčí.“
„U Meliteliných cecků tohle je tak únavné jako kdybych byla zase u dvora,“ zasténala Yennefer a protočila oči v sloup.
„No, to je přece přesně proč tady Mistr Marigold je, nemám pravdu? Naučit to dítě dvorským způsobům a diplomatickému pletichaření.“
„Zdá se mi,“ povzdechla si Yennefer ještě, než její oči znovu dopadly na Marigolda, „že vypadáš hůř než obvykle, zpěváčku, měl by sis jít odpočinout.“
„I když mě to trochu uráží, souhlasím s tebou,“ zamumlal Marigold, „obzvlášť když mě místo Geraltova tichého opovržení čeká jeho překvapený hněv.“
„Dnes večer tě nečeká ani jedno,“ informoval ho Vesemir, „poslal jsem ho na pár pochůzek. Pro zásoby, než se vrátí domů jeho bratři – to ti dá dost času se zabydlet.“
„To je velmi ohleduplné,“ řekl Marigold s vyčerpaným úsměvem, „ale možná bych měl aspoň navštívit moji malou svěřenkyni.“
„Na tohle lvíče budeš potřebovat dostatek energie,“ zasmál se Vesemir, „pojď, ukážu ti tvůj pokoj.“
Yennefer se ani nerozloučila a odešla opačným směrem, než kterým ho teď vedl Vesemir. Chvíli šli tiše, ale pak už to Marigold nevydržel.
„Vždycky jsem chtěl pevnost navštívit,“ začal a doufal, že nezní jak nadšená školačka, „každý drobeček informací inspiroval tisíce básní – samozřejmě jsem nikdy žádnou z nich nenapsal na papír ani nerecitoval. Vím, jak je pro vás důležité zůstat v tajnosti.“
„Geralt ti musel opravdu hodně věřit,“ přikývl Vesemir, „pevnost je to jediné, co nám zbylo, Marigolde. Nehlídáme si ji tak žárlivě pro nic za nic.“
„Chápu“, řekl okamžitě, „tedy… možná ne tak úplně, ale chci dokázat, že mi můžete věřit tak jako mi dřív věřil Geralt.“
Pokud si Vesemir všiml, že Marigold použil minulý čas, nedal to nijak znát a místo toho zahájil prohlídku křídla, ve kterém se právě nacházeli. Ve chvíli, kdy došli ke dveřím, které Vesemir označil jako své, Marigold už takřka přetékal inspirací.
„Víš,“ řekl starý zaklínač s očima plnýma moudrosti, „pokud kdy bylo nějaké místo, kde se má recitovat a zpívat o Kaer Morhen, je to uvnitř jejích zdí. Možná tvoje přítomnost vnese trochu lehkosti do srdcí nás všech, nejen toho dítěte a Geralta.“
Marigold se snažil nedat najevo bodnutí, které ucítil při představě, že ho Geralt rád uvidí – místo toho se pouze uklonil a poděkoval Vesemirovi za jeho pohostinnost a odešel do svého pokoje.
„Ty blázne,“ šeptal sám sobě a svalil se na nejbližší křeslo, „ty pitomej zamilovanej blázne, měl jsi radši zdrhnout. Proč nikdy radši nezdrhneš?“
Únava na něj padla jako těžká kožešina, pokoj byl příjemně teplý a voněl skořicí a kořením a spánek se dostavil dřív, než si Marigold stihnul vynadat ještě víc.