Work Text:
„To je poslední krabice!“ Vykřikl Kirishima nadšeně. Položil krabici před dveře a podíval se na svůj pokoj. Vypadal podivně hole. Na stěnách chyběli plakáty, na stole kromě jedné propisky a slavnostními oblečení na zítřek, nic neleželo. Na posteli neměl žádné povlečení. Skříně byly prázdné. Vše, co vlastnil, měl zapečetěné v krabicích, které měli následujícího dne jeho rodiče odvézt zpět do jejich domu, kam se měl na nějaký čas nastěhovat. Do Fat Gumovi agentury nastupoval až o dva týdny později. Doufal, že čas vyplní rodinnými návštěvami a trochou odpočinku, než se z něj stane Fat Gumových hlavní sidekick.
Na okraji jeho postele seděl Bakugou. Mile se na něj usmál. „Díky, kámo, že jsi mi pomohl to vše zabalit.“
„Dělal si šílenej hluk,“ postěžoval si Bakugou. Před třemi hodinami se vrátil na kolej a snažil se opakovat svou slavnostní řeč, kterou měl přednášet hned po Iidovi, stále dokola, ale rušil ho hluk z Kirishimova pokoje. Když mu odešel vynadat, zastavil se mezi dveřmi. Kirishimovi věci byly rozházené do všech stran a červenovlásek vypadal, že se každou chvíli rozbrečí. Pokaždé, když zabalil nějakou věc do krabice, na něco si vzpomněl a začal fňukat. Bakugovi se ho zželelo a nabídl se, že mu pomůže. Kirishima stále občas poplakával nebo se zastavil, aby mu mohl povyprávět další historku, ale Bakugou mu tiše naslouchal. Věděl, že to potřeboval.
„Promiň,“ omluvil se mu Kirishima. Sedl si vedle Bakuga a povzdechl si. „Tři roky… uteklo to.“
„Jo,“ potvrdil Bakugou. Sám nemohl uvěřit tomu, že zítřejším dnem končí jejich středoškolská léta a stává se oficiálně dospělým, pracujícím mužem. Byl nervózní, stejně jako všichni. Ale také se šíleně těšil. Už se nemohl dočkat momentu, kdy si oblékne svůj hrdinský kostým a vyjde do ulic jako jeden z nových hrdinů. Už teď ho lidé na ulici zastavovali a znali ho, co teprve, když se jeho činy začnou oficiálně započítávat do žebříčku hrdinů? Cítil, jak je první místo nadosah.
„Tři roky…,“ zašeptal Kirishima. Před jeho očima se mu najednou zjevily všechny vzpomínky. Nostalgické, jako jeho příjímací řízení nebo první den škole. Vtipné, kdy jednou Minu rozesmál tak, že ji vytekla polévka nosem a v jedné nosní dírce se ji zasekl hrášek. Příjemné, jako když s Jirou a Serem v létě chodili na pláž a pojídali zmrzlinu. Nezapomenutelné, jako když s Bakugem chodili na výlety do hor, sami dva, bez signálu, kdy měli pocit, že jim patří celý svět. Smutné, jako když poprvé držel mrtvolně studenou dlaň hrdinky, která před ním s úsměvem vydechla svá poslední slova. Traumatické, jako ty, které si odnášel z války, a i po letech ho budily ze spaní. „Tři roky…,“ zopakoval. Krk se mu stáhl a ruce se mu začaly lehce třást. Do očí se mu hnaly slzy. Smutku? Štěstí? Nervozity? Zklamání? Netušil. Proto se jich bál.
„Pojď,“ řekl najednou Bakugou, chytil ho za zápěstí a donutil ho vstát. Otevřel skleněné dveře na balkon a vyšli společně ven. Bylo jaro, ale noci byly ještě stále dost chladné. Nebe bylo tmavě modré, nad nimi zářil měsíc a několik hvězd. Lechtal je jemný vítr, který si pohrával s jejich horkou kůží. Oba se pod jeho dotekem lehce zatřásli. Bakugou se opřel lokty o zábradlí a podíval se dolů. Nikdy se výšek nebál. Přesto se mu tentokrát žaludek stáhl. Nebylo to však strachem. Věděl, že za to mohl Kirishima. Letmo se podíval na svého kamaráda. Opřel se o zábradlí stejně jako on. Mrkal, snažil se zahnat slzy a ve tváři se usmívat, ale nešlo mu to. Jeho úsměv se kroutil do podivné grimasy, kterou nedokázal identifikovat. „Blbče,“ zašeptal.
Kirishima ho ale slyšel. „Možná jsem,“ zasmál se a rukou si promnul oči. Na chvíli to pomohlo. „Prostě… mi to bude chybět.“
„Co?“
„Být tady. Se všemi. Mít možnost si každý den povídat, jít společně na večeři nebo si pustit nějaký film. Jít nakoupit oblečení a mluvit o všem, co nás napadne.“
„To můžeme dělat pořád, Ježatej pitomče.“
„Vážně, Bakugou?“ Vážnost jeho hlasu se Bakugovi nelíbila. Podíval se na něj a překvapením lehce vykulil oči. Kirishima vypadal tak – sklesle, posmutněle. Znal jeho slabé momenty, dny, kdy měl pocit, že se celý svět otočil proti němu. Ale tenhle pohled byl cizí a nový. Nelíbil se mu. Sevřel pěstí. „Sero odjíždí do Kanazawi, Mina bude pracovat v Nagoye, Denki do Saitamy a ty do Tokia. Já se za dva týdny odstěhuji do Osaky. Všichni budeme někde jinde.“
„Můžeme se pořád scházet.“
„…Vážně?“ Zeptal se Kirishima s nadějí v hlase.
Bakugou mu chtěl oponovat. Věděl, že to pro ně bude těžké. Každý bude pracovat na jiné směny, budou od sebe daleko. Nikdo z nich neměl řidičský průkaz a cestování ve veřejných prostředcích bylo těžké, pokud se jednalo o někoho známého. Každý z nich dospíval, začínal preferovat jiné věci, měnili se jim názory i koníčky. Věděl, že každý z nich si najde skupinu přátel, se kterou se bude bavit. Bylo normální, že lidé na sebe po čase zapomínali. Ale Bakugou, i přesto, jak vehementně se snažil všem namluvit, že mu lidech nezáleží a nemá žádné přátelé; si to nedokázal představit. Zvykl si, že s Kaminarim chodili do arkády, u Sera ležel v jeho hamoku zatímco jedli nudle a povídali si o světě, jak s Jirou hrál v kapele, s Minou chodil po krámech a zkoušeli si v kabinkách ty nejšílenější outfity. Nic se ale nedokázal vyrovnat těm chvílím s Kirishimou – kdy se smáli, povídali si o všem možném, a občas, když byli sami a netrápila je tíha světě, se objímali a dívali se jeden druhému do očí, jako kdyby v nich měl sepsané všechny odpovědi na otázky, které se báli říct nahlas.
Proto Bakugou jen zašeptal: „Jo.“
Kirishima se uchechtl. „Když to říká někdo jako ty, tak to asi bude pravda.“
„Někdo jako já?“
„Nejsi nostalgický, žiješ přítomností a jsi racionální. Také jsi jeden z nejchytřejších lidí, co znám. Tak to budeš muset mít pravdu.“
„Jasně, že mám, hajzle.“ Oba se tomu zasmáli.
Nastalo příjemné ticho, které nic nerušilo. Stáli tam vedle sebe, nechávali se hladit studeným větrem a dívali se na hvězdy. Čas plynul pomalu, ale přesto měli chuť ho poprosit, aby ještě o něco zpomalil. Chtěli si vychutnat ten moment klidu a pohody co nejdéle to šlo.
„Stejně mě ale mrzí, že nám nakonec Nezu nedovolil mít graduační večírek,“ přiznal Kirishima po chvíli.
„To včera ti nestačilo?“ Zeptal se ho Bakugou.
„Ne,“ zasmál se Kirishima.
Když se studenti dozvěděli, že ředitel Nezu jim, z bezpečnostních a nejspíše i vlastních osobních důvodů, nedovolí mít velký, graduační večírek, rozhodli se vzít věci do svých rukou. Profesor Aizawa je při plánování kontroloval, ale i tak jim nechával dost volnosti. Včerejší noc byla naplněna hlasitou hudbou a smíchem, který se roznášel daleko od koleje 3-A. Sato napekl koláče, Bakugou a Koda se postarali o občerstvení, Jirou dělala hudbu a Mina s Hagakure vymysleli společnou zábavu. Všichni se bavili. Dokonce i profesor Aizawa se několikrát zasmál, když pozoroval, jak mají jeho studenti radost. Byla to oslava dospělosti, kterou zapili červeným vínem, který jim donesl Aoyama. Pro většinu z nich to byla první – a nejspíše i poslední – sklenička v životě.
„Proč?“ Zeptal se Bakugou zvědavě.
„Chtěl jsem… si zatančit.“
„Viděl jsem tě tančit,“ zaprotestoval Bakugou, když si vzpomněl, jak viděl Kirishimu tančit uprostřed hlavní místnosti se všemi jejich spolužačkami.
„Hm, to ano, byla to zábava a užil jsem si to… Ale chtěl jsem k tanci vyzvat ještě někoho.“ Bakugou se na něj podíval. Chvíli se mlčky pozorovali, než Kirishima tiše přiznal: „Tebe.“ Bakugou na něj zmateně zamrkal. „Vím… Vím, že tančení nemáš rád.“ Nervózně se poškrábal ve vlasech. „A… celkově… prostě… tyhle skupinové věci nejsou pro tebe. Ale já jsem doufal, že bychom… že bychom si spolu zatančili. Jako kamarádi, samozřejmě!“ Vykřikl, jako kdyby se bál, že by to Bakugou špatně pochopil.
„Jako kamarádi?“ Zeptal se Bakugou.
„Hm.“ Kirishimův hlas nezněl moc jistě.
Bakugou to poznal. Pozvedl obočí a chytil zábradlí do svých dlaní. „Tak proč jsi mě nevyzval?“
„Nehrálo nic, na co bych chtěl s tebou tančit.“
„A kdybychom měli graduační večírek, tam by snad hrála hudba, na kterou bys mě vyzval?“
„Samozřejmě.“
„To zní jako kdybys mě chtěl vyzvat na ploužák,“ uchechtl se Bakugou. Kirishima na to nic neřekl. Když si svého kamaráda prohlédl, všiml si, jak zrudnul v obličeji. Začal se dívat kamkoliv jinam než na Bakuga. Bakugou se znovu uchechl. „Vážně, Kirishimo?“
„Jo,“ přiznal Kirishima tiše, „promiň, je to hloupost. Bylo by to asi divný, viď? Kdyby spolu kámoši tančili uprostřed parketu na nějakou pomalou skladbu a při tom se na sebe tiskli a…“ Odkašlal si. Ta představa nebyla vůbec špatná.
Znovu mezi nimi nastalo ticho. Tentokrát bylo trapné. Bakugou beze slov pustil zábradlí a odešel zpět do místnosti. Kirishima si hlasitě povzdechl. Cítil to. To zklamání v jeho srdci, které se pomalu rozplývalo do celého jeho těla. Mohl tušit, že to Bakugovi bude připadat divné. Vždy se snažil, aby dal Bakugovi dostatečně najevo, jak moc mu na něm záleží a že jeho přátelství možná už dávno nebylo přátelstvím, ale vždy, když to vypadalo nadějně a Bakugou začal chápat jeho náznaky, stáhl se. Bál se, aby o Bakuga nepřišel. Nechtěl ho ztratit. Příčila se mu i vidina toho, že od sebe budou vzdáleni devět hodin vlakem, natož si připustit, že by ho už nikdy neviděl. Teď se ale cítil sám. Měl pocit, že něco pokazil a doufal, že s ním bude Bakugou zítra mluvit normálně.
Chtěl už odejít, když slyšel, jak se z jeho pokoje ozvala hudba. Klidné, jemné klavírní tóny doprovázené houslemi dolehly až k jeho uším. Hudba byla puštěna tiše, tak, aby nikoho neprobudila, přesto ji bylo dobře slyšel. Bakugou položil svůj telefon, ze kterého se hudba linula, na Kirishimův stůl a vrátil se zpět na balkón. Chvíli stál mezi dveřmi. Kirishima na něj zmateně mrkal.
„Tak co?“ Zeptal se Bakugou. „Vyzveš mě k tanci, nebo tu budeme stát jak idioti až do rána?“
Kirishima otevřel pusu, zase ji zavřel, zase ji otevřel a takhle ještě několikrát dokola. Vypadal jako ryba na suchu. Rudnul v obličeji a na čele se mu udělalo pár kapiček potu. Bakugou ho celou dobu pozoroval. Po chvíli protočil oči v sloup a hlasitě mlaskl. Už se otáčel a chtěl se vrátit do pokoje, když ho Kirishima chytil za zápěstí a vykřikl: „Počkej!“ Bakugou si byl jistý, že jeho výkřik vzbudil Shoujiho. „Počkej,“ zopakoval o něco tišeji. Stisk jeho ruky nepovolil. „J-Já…“ Odkašlal si. „Bakugou Katsuki—“ Bakugou cítil, jak se začervenal. Ještě nikdy neslyšel Kirishimu, aby mu řekl jeho křestním jménem. Z jeho úst znělo tak – sladce a lahodně. „—zatančíš si se mnou?“
„Tč,“ odfrkl si Bakugou, „samozřejmě.“
Kirishima se neubránil úsměvu. Bolely ho tváře z toho, jak nemohl skrýt své nadšení. Udělal dva kroky dozadu, Bakugou ho beze slova následoval. Stáli uprostřed balkónu. Kirishima si Bakuga chvíli prohlížel a přemýšlel, kam měl položit ruce. Měl ho chytnout jako své taneční partnerky? Vést ho? Nebo mu položit ruce na ramena a nechat ho, aby ho objal kolem boků? Všechny možnosti se mu zamlouvaly.
„Blbečku,“ zopakoval Bakugou, když jednu ruku položil na jeho pas a druhou chytil Kirishimu za dlaň. Kirishima udělal to samé. Jednou rukou se dotkl Bakugova pasu – a na chvíli obdivoval, jak úzce mezi jeho prsty působil – a druhou sevřel jeho dlaň.
Kirishima udělal krok vpřed, Bakugou krok vzad. Kirishima udělal krok doleva, Bakugou také. Po chvíli našli rytmus a ani jeden netušili, kdo z nich vlastně vedl a byl ten, co jej určoval. Pohybovali se do přirozeně, jako kdyby to dělali už po několikáté. Dívali se jeden druhému do očí, neuhýbali pohledem. Kirishima se usmíval, a i Bakugovy koutky úst byly lehce pozvednuté, obličej měl uvolněný.
„Potí se ti ruka,“ zasmál se Kirishima. To Bakuga překvapilo. Zničehonic z jeho dlaní vyprsklo pár výbuchů. Byly slabé, ale přesto štípaly. Kirishima stačil zpevnit svou ruku. Zasmál se.
„Sklapni,“ zavrčel na něj Bakugou. Ozvalo se dalších pár výbuchů. Kirishimův smích zesílil. „Sklapni!“ Vykřikl. Byl si jistý, že tímhle výkřikem musel vzbudit i Jirou. Přitáhl si Kirishimu blíže k sobě, jejich hrudníky do sebe narazily, jejich stehna se otřely.
„Tohle mi bude chybět ze všeho nejvíce.“
„Co, Ježatče?“
Kirishima si povzdechl. „My dva.“ Podíval se na jejich spojené dlaně. Netušil, co ho to napadlo, ale nedokázal odolat pokušení proplést s ním prsty. Jakmile Bakuga donutil, aby od sebe prsty lehce rozevřel, okamžitě mezi ně vsunul ty své a pevně ho stiskl. Překvapilo ho, že mu Bakugou dotek opětoval. Nedokázal se mu však podívat do tváře. Stále sledoval jejich dlaně, jeho srdce se rozbušilo, žaludek se mu stáhl. „Ta volnost, kterou s tebou cítím. To štěstí, které jsi mi ukázal. Tohle…“ Kirishima zavřel oči. Proč všechno, co miloval, ho vždy opouštělo? Jako kdyby sebou nosil nějaké prokletí.
Bakugou se zastavil. Pustil Kirishimův bok a ruku přesunul k jeho tváři. Lehce ho pohladil. Jeho tvář byla celá horká. Ruku přesunul k jeho bradě a donutil Kirishimu se na něj otočit. Jakmile červenovlásek cítil jeho dotek, otevřel oči a podíval se mu do očí. Už pár měsíců byli stejně vysocí, a zatímco se zdálo, že Bakugou už růst přestal, u Kirishimy jako kdyby to teprve začínalo. Teď ale oběma vyhovovalo, že si viděli přímo do očí a šťouchali do sebe nosy. „Proč by ti to mělo chybět?“
Kirishima se uchechtl. „Vážně, Katsuki?“ Nemohl odolat tomu mu tak říct. Ta chvíle se zdála intimní. Oba to cítili. Nedokázali před sebou utajit své pravé pocity. „Zítra všechno skončí. Tohle je náš poslední den. Já… Já netuším, jestli to zvládnu.“
„Jsi opravdu idiot,“ řekl Bakugou a lehce se k němu naklonil.
Kirishima věděl, co plánoval. Tak dlouho po tom toužil. Tak dlouho to chtěl! Ale nemohl zabránit tomu bolavému píchnutí u srdce. Přesunul svou ruku z jeho pasu na jeho hrudník a položil na něj svou dlaň. Zastavil ho. „Ne, Katsuki… Nedělej to, pokud to bude poprvé a naposledy.“
Bakugou pustil jeho bradu a chytil ho ruku, kterou měl položenou na jeho hrudi. Nic neřekl. Strhl ruku ze svého hrudníku a předklonil se. Jejich rty do sebe zapadly jako dva kusy skládačky. Kirishima lehce zasténal. Tak dlouho snil o tom, jak asi chutnali Bakugovy rty. Ale nic se nevyrovnalo realitě. Byly tlusté, jemné a sladké. Styděl se, když si uvědomil, jak suché a popraskané jeho rty byly. Ale zdálo se, že to Bakugovi nevadilo. Odtáhl se od něj jen pro to, aby své rty navlhčil jazykem a znovu ho políbil. Jejich polibek byl o něco mokřejší, dychtivější, reálnější.
Začali se líbat. Ani jeden netušili, co dělali. Bylo to poprvé, co ochutnali rty někoho jiného. Možná moc otevírali ústa, možná do sebe moc narážely jejich zuby, možná se jejich jazyky moc prali o dominanci. Přesto se jim to zdálo dokonale. Bakugovy ruce držely Kirishimu za tváře. Potily se a občas ze sebe vypálily pár slabých explozí. Kirishima držel Bakuga za boky. Jeho prsty se zpevňovaly a pomalu trhaly tlustou tkaninu na jeho černých teplácích.
Líbali se několik dlouhých minut. Přehrály se další čtyři skladby.
Když se od sebe konečně odtáhli, místo symfonie hrála z Bakugova mobilu rocková písnička, jejíž tóny ani jeden nevnímali. Okamžitě se na sebe zadívali. I přesto, že byl jejich pohled zakalený vzrušením a touhou po tom druhém, rozeznali rudé tváře, blyštivé rty a naději v očích toho druhého.
„Blbečku,“ zopakoval Bakugou tu noc už po několikáté, „je to poslední noc na škole, ne v našich životech. Nedokázal… Nedokázal bych bez tebe být, Eijirou.“ Opřeli se o sebe čely. Zavřeli oči, dýchali si do tváře. Kirishimův dech byl ještě stále cítit po yakitori, které jedl před několika hodinami, zatímco Bakugův dech byl sladký po jahodových žvýkačkách, které ho poslední měsíce uklidňovaly. „Eijirou,“ zopakoval znovu, jako kdyby zkoušel, jak jeho jméno zní na jeho jazyku. „Eijirou,“ řekl znovu, když mu došlo, že se mu to líbí.
„Katsuki,“ řekl Kirishima nadšeně a lehce Bakuga políbil na rtech. Oba je měli nateklé a bolavé z polibků. „Katsuki,“ zopakoval znova. I on se nemohl jeho jména nabažit. Bakugou cítil, jak začínal hořet. Jeho dlaně začaly více prskat. Objal Kirishimu kolem ramen, dlaně zaryl do svých loktů, kde dusil své exploze. Jeho kůži už nedokázaly ublížit. „Katsuki,“ zopakoval tu noc naposledy, když objal Bakuga pevně kolem pasu, nos zaryl do jeho ramene a silně nasál jeho vůni.
Bakugou měl pravdu. Byla to poslední noc na střední škole UA.
Ale byla to první noc, kdy mohli ochutnat rty toho druhého.
A oba udělají všechno pro to, aby poslední noc mezi nimi dvěma nikdy nenastala.