Work Text:
Před dvěma dny řekl Remus Siriusovi, že jeho pocity k němu jsou romantické povahy. Za ty dva dny Sirius přehodnotil svou situaci, v prvé řadě fakt, že jeho představy se konečně blížily realitě.
Byl ochoten uvěřit, že ho Remus má rád, a to už dlouhou dobu. Co ho nepřestávalo udivovat bylo, že to skutečně řekl. Bez toho, aby se ho Sirius ptal.
V průběhu života si Sirius zvykl dostávat věci, jen pokud si o ně řekne, tedy alespoň ty příjemné. Holkám se líbilo, když udělal první krok a kamarádům taky, i kdyby to nikdy nepřiznali. Nikdy ho nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Teď když věděl, že je to možné, byl paradoxně připraven říct si o víc. O všechno co tak hrozně chtěl.
Otřásl se nad tou myšlenkou. Jaký člověk poroučí svému partnerovi, aby vyhověl jejich touhám? Pravděpodobně dost lidí, když o tom tak přemýšlel. A on neměl v úmyslu Remusovi rozkazovat…
Všechno ospravedlňování nezměnilo nic na tom, jak příkrý a nezdvořilý mu jeho plán připadal. Ale bylo příliš pozdě se otočit k němu zády, musel dokončit, k čemu se rozhodl. Do háje, to mu to rozhodování trvalo.
Stál před dveřmi do společné ložnice. Věděl, že uvnitř kromě Remuse nikdo není, a že ho Remus musel slyšet přicházet. Nemohl tam stát věčně. Pomalu pootevřel dveře jen dost na to, aby se protáhl dovnitř. Remus seděl na okenním parapetu. Slunce už skoro zapadlo a zalévalo ho jemným teplým světlem. Nebe za ním bylo sytě růžové a v horní části okna přecházelo do fialova.
Otočil se k němu. Byl tak krásný se svým dlouhým, trošku křivým nosem a nadýchanými hnědými vlasy. Siriusovi se rozbušilo srdce tak hlasitě, že by přísahal, že to Remus musí slyšet. Věděl, že se svojí světlou kůží se teď nejspíš červená stejne jako obloha. Ruce se mu třásly a on je za to nesnášel. Proč nemůže být klidnější? Proč mu to tělo dělá těžší?
To byla lež. Zbožňoval to. Jestli byl Remus to jediné, co ho dokázalo přimět cítit emoce celým tělem, tak ať. Už teď to bylo všechno co kdy chtěl. Ale mohlo to být lepší, jenom si o to říct.
“Potřebuješ něco?” naklonil Remus hlavu na stranu.
Sirius polkl, nadechl se a řekl:
“Můžeš mě obejmout?” Cítil jak se mu tvoří v očích slzy. Nebyl smutný a nesnášel svoje tělo za takovou zradu. Ani děti se o tohle nemusí prosit. Nikdo nemusí…
Remus se měkce pousmál a vstal. Přešel vzdálenost mezi nimi a objal ho. Sirius to nikdy neřekl nahlas, ale i před tím, než byli spolu naprosto zbožňoval jeho objetí. Byla tak měkká a pevná a uklidňující a přirozená a …
Brečell. Nevěděl přesně proč se mu to při objímání stávalo, prostě to tak bylo. A stávalo se to často. Obyčejně by rozmrkal slzy a co nejrychleji odešel, ale tentokrát… nemusel. Věřil Remusovi víc než komukoliv jinému. Nebude se mu smát a nebude se zbytečně znepokojovat. Brečel dál, s bradou opřenou o jeho rameno. Nechal zavřené oči, nechtěl aby pokoj kolem něj existoval. Sám by radši neexistoval, ale sebe moc dobře ignorovat nemohl. Chtěl, aby celý svět byl byl jen Remus, vedle něj.
Remus se začal pohupovat, pomalu přenášel váhu z nohy na nohu.
Siriul byl konečně znovu schopen mluvit.
“Omlouvám se… nevím, proč to dělám.”
“Děláš co?” odpověděl Remus, aniž by povolil sevření, s celými dlaněmi na Siriusových zádech.
“Brečím.”
“Nezajímá mě, jestli brečíš, pokud můžu mít u obličeje ty tvoje nemožně hladké vlasy.” Na to se tiše zasmál a pohladil ho po vlasech.
Nebylo moc lidí, co by ho hladili po vlasech. Možná Evelyn, ale ta si s nimi hrála, jako by byl panenka nebo figurína. Nemohl na ni myslet, když cítil letmé doteky Remusových tenkých prstů na své kůži. Bylo to nádherné, ale nemohl to déle vydržet. pro dnešek bylo dost tělesné blízkosti. Připadalo mu, že to by mu stačila na celý život. Odtáhl se a podíval se mu do očí. Vypadal tak spokojeně s koutky rtů mírně nahoru a očima co se usmívaly tisíckrát víc. Kývl hlavou a poodstoupil.
Rázem jako by se ochladilo, jen zbytky Remusova tepla se stále na některých místech zůstaly. Jako by ho kus chyběl, jenže s tím nedokázal nic udělat. Pro dnešek už byl mimo svou komfortní zónu dost. Chtěl odejít a prostě se… s tou prázdnotou nějak vypořádat, ale místo toho vybral desku a nechal ji hrát
Byla to jedna z jeho pomalejších. Jedna z mála, která do sebe neměla vryté překotné tempo jeho myšlenek. Podíval se zpět na Remuse, čekajícího sedě na posteli.
“Chceš si teď povídat?” zeptal se ho Remus.
“Ne.” Sirius se okamžitě cítil provinile za to, jak rázně to vyznělo, ale Remus jen kývl a natáhl se pro knihu. Sirius zůstal jen tak ležet a nechal si text balady volně proplouvat myslí.