Chapter Text
Každý svět měl své konstanty.
Záležitosti, na které se dalo spolehnout, psané a nepsané zákony přírody, vesmíru, existence samotné. Vzorce procházející každým atomem. Určující způsoby, jakým se místní částice měly srážet.
A zdálo se být téměř příhodné, že tento svět měl tři konstanty.
- Každý obyvatel světa má tři životy.
- Pouze lidé s posledním zbývajícím životem mají právo zabít člověka jinak než v sebeobraně.
- Zoufalí muži se uchylují k zoufalým činům.
Nebo to Ren tímto způsobem alespoň vnímal. Čas od času mu připadalo, že je jediný, kdo konstanty tohoto světa skutečně chápe.
Snad proto se na počátku více než ochotně vyhnul zbytku ostatních lidí. Jakkoliv ho dojímala snaha o hromadnou spolupráci a soudržný kolektiv, bylo mu jasné, že žádná taková snaha nemá šanci obstát. Svět byl na to příliš malý. Zdroje příliš omezené. A životů příliš málo. Křehkost míru byla hmatatelná a s každou další vteřinou se jen zvětšovala.
Schylovalo se k večeru druhého dne existence světa, když Renovi zabzučel komunikátor.
Pracoval zrovna na tvorbě hradeb, na výstavbě alespoň základní obrany malého kopce, na kterém se rozhodl usadit. Kámen za kamenem, od rána do večera, jen s minimálními pauzami. Zapadající slunce se mu opíralo do slunečních brýlí a vibrace vycházející z komunikátoru v jeho kapse byly milosrdnou metaforou pro pach krve, co jako by k němu doléhal ze všech koutů jejich reality.
Ani zařízení nevytáhl. Nepodíval se, čí smrt hlásilo. V určitém smyslu nejspíš nezáleželo na tom, kdo zemřel jako první. Navíc si Ren byl docela jistý, že se to dříve či později nějakým způsobem dozví.
Jen přerušil práci a zahleděl se na své zápěstí, kde se mu v ubývajícím světle leskla tři zelená srdce, jemně se chvějící tepem pod nimi.
A svět kolem se na krátkou chvíli zachvěl zrovna tak.
Bylo ráno čtvrtého dne, když měl na svém kopci prvního návštěvníka.
Usazený ve výšce svých hradeb okusoval jablko a pozoroval světlovlasého, jak se prodírá výš a výš ke kopci.
Neměl strach, nebyl z jeho přítomnosti nijak neklidný. Naopak. Podle pachu věděl, že je sám. A co víc, že tetování na jeho ruce je stále zelené. Mohla to být příležitost pro získání něčeho, co mu zatím v hradební pevnosti chybělo.
Věrného spojence.
Když k němu návštěvník vzhlédl, pokynul mu proto směrem, kde byly zatím hradby nejnižší – a kudy se mohl dostat na vrchol k němu.
Počkal, než se Martyn usadil po jeho boku. Nepromluvili spolu. Ani se jeden na druhého nedívali. Jen z výšky pozorovali koruny stromů a vítr, co je čechral jako vlnobití na moři.
Mlčky z kapsy vytáhl další jablko a nabídl ho svému společníkovi, který ho s děkovným přikývnutím přijal.
Dalších pár minut ho nicméně jen převaloval v dlaních, zdánlivě rozpolcený mezi tím, co dělat. Nejistý. Napjatý.
Ren se oproti tomu zaklonil a párkrát zamával nohama visícíma ze zdi. Zavřel za brýlemi oči a užíval si zář ranních paprsků. Iluzi míru. Iluzi klidu.
Teprve poté Martyn promluvil.
„Byl to Scar.“
„Hm,“ poznamenal na to konto Ren nezaujatě.
„První smrt.“
„Pochopil jsem.“
Martyn přikývl a váhavě se zakousl do jablka. Chvíli kousek ovoce přežvykoval, než promluvil znovu. „Víš, kdybych si měl vsadit na to, kdo umře jako první, asi by to byl on.“
Renovi cukl koutek. Chtěl poznamenat, že jakkoliv je to vůči Scarovi nehezké, byl to více než oprávněný tip. Kočující obchodník nebyl zrovna proslulý svou schopností přežít. Martyn nicméně vzápětí pokračoval.
„Ale v životě by mě nenapadlo, jakým způsobem se to stane.“
To Rena zaujalo. Otočil se na druhého, posunul si na nose brýle. „A jak se to tedy stalo?“
Martyn ho chvíli pozoroval. Nakousnuté jablko svíral v dlani pevněji, než se zdálo být nutné. „Grian,“ řekl poté. Nic víc.
Mezi obočím se Renovi objevila zmatená vráska. „To přece není možné. Ne, dokud byl zelený.“
Tři srdce na zápěstí ho začala pálit jen tou představou.
Martyn pokýval hlavou. „Neudělal to přímo. A vlastně si myslím, že to svým způsobem neudělal ani schválně. Tak jako tak je teď Scar žlutý. A Grian se mu v rámci odškodnění zavázal absolutní věrností, dokud sám nepřijde o první život.“
Ren se znovu zahleděl do stromů pod hradbami. Byly to cenné informace. Byla to předzvěst bouře ve vzduchu. Cítil ji z Martyna, cítil ji kdesi z hloubky světa samotného. „Proto jsi sem přišel,“ konstatoval.
Martyn kousl do jablka podruhé. Vypadal, že stejně tak žvýká, jako přemýšlí. „Bude potřeba si získat spojence. Možná ne hned. Ale časem to začne být životně nezbytné. Scar je…“
Odmlčel se, hledal vhodné slovo.
Rena jich napadlo spoustu, přesto ne to, které Martyn nakonec vyslovil.
„Přesvědčivý. Je těžké mu odolat. Čím dýl stojíš v doslechu, tím víc hrozí, že se pořežeš o jeho slova. A Grian…“
„Grian je divoká karta,“ odtušil Ren.
Martyn si povzdechl. Ztišil hlas, když znovu promluvil. „Je milovník chaosu, to je pravda.“
Ren ho pozoroval. „Znali jste se už dřív.“ Před tímhle světem, říkal. Před mnoha světy.
„Moc si z toho nepamatuju,“ odpověděl Martyn vyhýbavě. „Jen to, že je před Grianem dobré se mít na pozoru.“
Další chvíli mlčeli. Ren neplánoval rýpat, neplánoval vyzvídat, kolik si toho Martyn reálně nepamatuje, a kolik se pouze snaží si nepamatovat. Položil otázku, která se zdála být jednoduchá. „Je Grian člověk, Martyne?“
Oba věděli, že ani vzdáleně nemíří svou otázkou na pestrobarevná křídla, která si opeřenec nosil na zádech. Se kterými se – ve světech, kde neměl zastřižené letky – proháněl vzduchem, jako by s oblohou byli jedno a totéž. To mohla být lidskost v určitém smyslu slova. Nebo to možná jen byla nelidskost, na kterou byli všichni zvyklí. Jeho otázka mířila na něco zcela odlišného. Specifického. Snad na pocit, co kolem Griana člověk občas míval. Jako by ho neustále pozoroval, i otočený zády. Jako by jeho pohledu nešlo uniknout. Jako by jeho přítomnost sahala daleko za hranice hmatatelné reality.
Martyn pohledem hypnotizoval jablko. „Ne,“ přišla poté prostá odpověď. A jako dodatek: „Ale myslím, že se někdy snaží být.“
Ať už to znamenalo cokoliv, Ren přikývl.
„I proto bych tady rád zůstal,“ pokračoval Martyn. „Tady ve tvém…“ zahleděl se na korunu posazenou na Renově hlavě, a následně na hradby kolem, „království.“
Ren se pousmál. Posunul si sluneční brýle tak, aby si s Martynem mohli pohledět do očí. Téměř identické barvy se setkaly a bylo rozhodnuto. „Ať žije král,“ zazubil se nový vůdce téhle části drobného, nemilosrdného světa.