Work Text:
Obi-Wan Kenobi otevřel oči, když slyšel svého učedníka, jak otevírá a zavírá dveře. Snažil se, to ano a Ben se na něj neuměl zlobit, ale nadělal u toho tolik rámusu, že i Wookie by proti němu byl mistr v plížení.
„Anakine.“ oslovil ho, ale zůstal sedět se zkříženýma nohama zády k němu. Nepotřeboval ani Sílu, aby věděl jak se tváří a jak se pohybuje, znal ho. „Jak šel trénink?“
Místo odpovědi dostal jen neurčité zamručení a dobře známý zvuk mladého Skywalkera padajícího do křesla.
„Takže předpokládám, že skvěle.“ pronesl, vstal a otočil se k němu. Anakin seděl v křesle, oči zavřené, hlavu zakloněnou. Pod levým okem měl modřinu.
„Ještě si mě dobírej, mistře.“ odpověděl mu konečně Anakin tónem, kterým by určitě neměl.
Obi-Wan se rozhodl to nechat být.
„Pověz mi, co se stalo.“ pokračoval naprosto klidným tónem a posadil se vedle něj, do svého vlastního křesla.
Anakin zase jen něco zamručel. Mistr Jedi tohle znal, znal ho moc dobře na to, aby věděl, co se stalo. Nedařilo se mu. Nedařilo se mu na kladině, soudě dle té modřiny pod okem. Nebyl rád, když se to stalo, ale jako jeho mentor musel podobné věci snášet. Nemohl zajistit, aby se mu nic nestalo, měl na starosti, aby se učil. A učení znamenalo tohle. Jakkoli se mu to nezdálo a nelíbilo.
„Anakine…“ začal jemně, míň autoritativně a víc přátelsky. „To se stane.“
„Tobě ne.“ zamručel Skywalker a víc se opřel. Nechtěl vypadat jako slaboch a jako že se nesnaží. Snažil se. Jen to prostě… občas…
„Ale mně se to dělo taky. Nebo si myslíš, že jsem se takhle narodil?“
Zase bez odpovědi. To skoro až pubertální ticho ho začínalo dost vytáčet.
„Anakine, já s tebou mluvím.“
„Já vím. Ne, nenarodil.“ Odpověděl mu mladík, ale nepodíval se na něj.
Obi-Wan začínal mít pocit, že je něco skutečně hodně špatně. Takhle se Anakin nechoval. Tedy, choval, občas, ale nikdy ne tak moc a tak dlouho. Problém musel být ještě někde jinde.
„Anakine…“
„Ne, já to chápu. Budu se víc snažit. Míň se rozptylovat.“ pronesl skoro až bolestivým tónem. To už nešlo ignorovat vůbec. Kenobi se zamračil.
„Anakine, co se děje?!“ zvedl hlas a byl to jeden z těch mála okamžiků, kdy to udělal, takže to mělo mimořádný efekt.
Mladík se na něj podíval a sklopil ramena a podíval se do země. „Jen… jde o svátky míru.“
Svátky míru. Jak jinak, proletělo Benovi hlavou, samozřejmě. Jako obvykle, jak to že mu to nedošlo?
Hlas se mu zjemnil. Natáhl se a položil ruku svému padawanovi na rameno.
Šlo o jeho matku. Vždycky šlo o jeho matku a Obi-Wan mu to neměl za zlé. Už když si ho vybral jako učedníka věděl, že tohle bude problém, kolem kterého bude muset tančit. Teď to bylo mnohem lepší než když byl Ani menší, ale i tak…
Povzdychl si a podíval se na něj, trochu se to v něm bilo. Pravidla jejich řádu zakazovaly jakékoli kontakty s rodinou a on jako Anakinův mistr na to měl a musel dohlížet. Na druhou stranu, tohle mu trhalo srdce. Pokaždé.
„Koukej, já…“ začal, ale moc nevěděl, kam pokračovat.
„Nechme to být.“ odpověděl mu Skywalker a věnoval mu smutný, ale smířený úsměv, který už Mistra Jedi dobil úplně. Zaklepal hlavou.
„Ne. Nenecháme to být.“
„Vážně? A čeho se dobereme. Mistře, já skutečně nechci další kázání o tom, jak bych se měl odloučit od svého smutku. Já vím. Můžu jít?“
Obi-Wan se na něj koukal a pak přikývl. Nevěděl, co mu na to říct, třebaže by chtěl.
Ale pak, když viděl svého učedníka odcházet, začal se mu v hlavě rodit nápad hodný Mistra Jedi.
--
„Anakine.“ zatřásl se svým učedníkem Obi-Wan a šeptem se ho snažil vzbudit. Mladý Skywalker se vzbudil téměř okamžitě, byl zvyklý. Z chodby k němu do ložnice pronikalo tlumené světlo a ozařovalo jeho mistra. Zamrkal a posadil se.
„Děje se… děje se něco?“
„Obleč se. Poletíš.“ dal mu Obi-Wan instrukce a sledoval, jak jeho učedník ožil. Tohle občas dělal, vzbudil ho uprostřed noci a dal mu nějaký úkol a Anakina to i celkem bavilo. A pokud měl možnost proletět se, o to to bylo lepší.
O chvíli později už oba dva stáli v hangáru. Byla tma, noční Coruscant zářil pod nimi ještě silněji než hvězdy nad jejich hlavami.
„Co je můj úkol?“ zeptal se Anakin, bez toho, aby kolem toho nějak kroužil Chtěl si svůj úkol splnit. Vlastně se na něj i těšil.
„Jsem si jistý, že kurz na Tatooine znáš.“ odpověděl Ben a maličko se usmál, když uviděl to roztomilé zmatení v jeho tvář.
„Na… Tatooine?“ zamrkal a koukal na něj. Co… by měl dělat na Tattoine?
„Ano. Chci abys zaletěl za svou matkou. Na Svátky míru. Nechci o tom slyšet a nebudeme se o tom bavit. O ničem nevím. Nikdy jsem tě tam neposlal. Ty jsi tam nebyl. Poslal jsem tě do Pásu Asteroidů, abys trénoval manévrování. Tam jsi byl celé tři dny. Rozumíme si?“ pronesl a koukal se na něj, z blízka, v šeru noci, která právě pokrývala tuto část planety.
Anakin vydechl a koukal na něj a s každým slovem se mu na tváři rozšiřoval úsměv. On… to myslel vážně? Nebyl to jen nějaký test? Byla správná odpověď odmítnout a přijmout svůj osud, tak jak je? Ale zase na druhou stranu.
„To myslíš vážně?“ vydechl napřímo.
„Samozřejmě že myslím.“ kývl hlavou ke stíhačce. „A teď už leť, ať tě tu už nevidím, nebo si to rozmyslím.“
Skywalker se na něj koukal. Věděl, že by měl letět, ale tak nějak… To nešlo. Koukal na svého mistra a nechápal proč to dělá. Riskoval hodně a vůbec to na něj nesedělo. Celý život mu vštěpoval do hlavy pravidla a zákazy a teď mu prostě nabízel…
„Proč?“ dostal ze sebe.
Proč. To byla dobrá otázka. Kenobi pokrčil rameny, upřímně. Sám si nebyl jistý proč to dělá. Ale věděl, že to musel udělat.
„Proto.“ Podíval se na něj, přímo jemu do očí. „A přestaň se tak hloupě ptát.“
Stáli tam a koukali se na sebe, jeden druhému do očí. Anakin věděl, že by měl jít, ale nemohl se odlepit z místa. Tenhle moment byl tak nějak…
„Já se vždycky ptám hloupě.“ pousmál se Anakin.
„Já vím.“ ušklíbl se Obi-Wan.
Další dlouhý pohled z očí do očí.
„Tak já… tak já poletím.“
„To bys měl.“ koukal na něj Ben. „A nezapomeň se včas vrátit. A trochu tu stíhačku odřít.“
Anakin se skoro plaše usmál a přikývl. „Nezapomenu.“
Vážně by se už měl otočit a jít.
Místo toho se natáhl a jemně ho políbil na tvář. Ani nevěděl odkud to přišlo. Prostě to přišlo.
Obi-Wan se na něj naprosto překvapeně koukal.
Anakin se otočil a poměrně rychle se usadil do stíhačky bez toho, aniž by to dál komentoval. Zavřel poklop a nastartoval a vzletěl, aniž by se na něj podíval.
Kenobi se za ním koukal a pak se maličko usmál.
„O tomhle si ještě budeme muset promluvit.“