Work Text:
„Prosímtě, postarej se mi o ní,“ řekl Čeněk.
Jan měl uhlíře rád. Stranili se lidí a o co byli podivnější, o to větší toleranci měli k zvláštnostem druhých. Hlavně mezi sebou ale vždy rádi přivítali myslivce, který přinesl džbánek medoviny a poseděl u věčně doutnajících milířů.
Věděl toho o nich hodně. Mladý Karl přišel ze Semil. Marek chtěl být původně v Harrachově sklářem, ale dostal příšerný kašel. Oproti tomu Klaus zoufale nechtěl být tkalcem a před svým osudem raději utekl do lesů. Johann pak byl ten, který určoval, jaké stromy se hodí k těžbě, a Čeněk většinou spal, protože hlídal milíře v noci. Žádný uhlíř by své milíře nikdy nenechal vyhasnout, stejně jako by ohni nedovolil, aby se prodral na povrch.
Většina z nich měla rodiny, ale bydlely ve městech - ve Vrchlabí, v Malé Úpě. Klaus měl rodinu dokonce až na Dvoračkách. Kromě lidí na boudách ale byli uhlíři většinou ti, kdo chodili k horám nejvýš. Ne nahoru, tam moc foukal vítr a nerostly dost velké stromy, ale věděli, že dobré počasí se může mžikem oka ve špatné obrátit a že z hor je potřeba mít respekt.
To se Janovi líbilo.
„Tak povídej, co se zas v těch městech stalo,“ pobídl vždycky jeden z uhlířů, když se stavil.
„Ale, víte, že já tam taky nechodím. Ve Vrchlabí se nepytlačí, v Jilemnici taky ne. A koho chytnu v lese, ten si moc povídat nechce.“
„Nenene u mlejna jsi aspoň bejt musel, nějaké zprávy přece máš,“ trvali uhlíři na svém a měli pravdu. A tak vždycky předal nějaké zprávy - kdo se narodil, kdo se oženil, komu dali z ostudy kabát.
Zůstal vždycky do večera, když se probouzel Čeněk. Seděli spolu se zbytkem medoviny u ohně, jediného otevřeného na celé pasece, zatímco ostatní se ukládali v chajdě ke spánku.
„Tak co, zavedla tě služba kolem naší chaloupky?“ zeptal se Čeněk, když na nebi vykoukly první hvězdy.
„Promiň, tentokrát nezavedla. Musel jsem víc na západ, vypadalo to, že tam chodí medvědi. Nakonec to byl jeden, postarali se o něj ti ze zámku,“ zavrtěl Jan hlavou a podal Čeňkovi džbán.
„Však já vím, služba má přednost,“ posteskl si uhlíř, který se sám nevrátil domů už měsíce.
Chvíli jenom mlčeli.
„Slyšel jsem ale, že malý Honzík roste jako z vody. A Liduška se vám začala starat o zahrádku.“ Uhlíři ta slova rozlila úsměv po tváři.
„Však já věděl, že z ní bude holka šikovná. A z Honzíka kluk jak buk,“ plácnul myslivce do prsou, „má také pořádného jmenovce.“
„Neříkej, Čeňku,“ kroutil hlavou Jan, „Janů bylo, je a bude plno. A pokud by si měl najít některého za vzor, určitě by našel lepšího.“
„Srdcem ne!“ namítl uhlíř a dál spolu seděli mlčky, dokud se Čeněk nemusel zvednout, aby se postaral o uhlí, a Jan se odebral se džbánem z mýtiny pryč. Domů už doletěl na křídlech noci.
Tak vypadal nejeden večer během let. Když se Janovi zastesklo po lidské společnosti, zašel k uhlířům. Zvlášť pak obracel svůj dalekohled k Vrchlabí, ke Dvoračkám, kde jim jen jejich blízcí žili, a vždy si dal záležet, aby prošel kolem Čeňkovy chaloupky, kdykoliv ho tam cesta zavedla.
Nosil zprávy veselé i smutné, vždy ale přinesl i medovinu.
„Počkejte, kde je Marek?“ zeptal se, když jednou přišel na mýtinu a bylo tam o uhlíře míň.
„Hlídá dneska v noci,“ vysvětlil krátce Johann.
„A co potom dělá Čeněk?“ vyslovil Jan další otázku, tentokrát už poněkud více zneklidněn.
„Včera nad ránem ho něco chytlo. Že prý zajistí těm svejm doma pořádnej život. Šel někam támhle,“ ukázal Klaus směrem do lesa, když Jan v tu chvíli ucítil známé volání. Položil soudek medoviny na zem.
„Promiňte, musím ještě jít. Zapomněl jsem zkontrolovat krmelec,“ řekl a vrátil se, kudy přišel.
„Nezdál se ti nějak bledej?“ nadhodil Johann.
„Možná,“ pokrčil Klaus rameny, „kdo ví, co tu spolu s Čeňkem po večerech dělaj. Asi ho to vzalo.“
Čeněk byl v jeskyni. Dovedly ho sem značky, viděl takové na několika stromech, které pálili. Ruce, které se skládaly do cesty. Co bylo důležitější, byly všechny naděje, sny, touhy. Ležely tu před ním, rozprostřené na zemi, blýskaly se ve světle svíce a házely na krápníky barevné odlesky.
Padl na kolena a začal si nadívat kapsy drahokamy.
„To není tvé bohatství,“ Čeněk se vyděšeně otočil. Stála nad ním vysoká postava v plášti, klobouku. Stál… stál nad ním Krakonoš. Čeňkovi se zadrhl dech. „Zanech tu ty kameny a odejdi, dokud můžeš,“ pokračoval strážce hor.
„Já, já, omlouvám se Krakonoši, já chtěl jenom pro rodinu. Mám ženu, děti. Lidušku, Honzíka, je mu pět,“ zadrhával, zatímco si přál, aby se propadl. Třeba by někde hlouběji v jeskyni byla také cesta ven.
„Vím o tvé rodině. Tyto kameny ti ale štěstí nepřinesou. Odejdi,“ zopakoval nad ním mocný hlas. „Budou šťastnější z uhlíře, který se k nim vrací na zimu, než z bohatství bez otce.“ Čeněk, se slzami v očích, začal vyprazdňovat kapsy. Levou, pravou. Jen jeden kámen prostrčil dírou do vesty, jen jeden jediný se tam vešel.
Nebudou navždy chudí.
Vrátil se zpět k uhlířům. Počítali s ním, nemohl je nechat do konce sezóny samotné. A vždycky, když k ránu usínal, přejel rukou přes kámen, který ukrýval budoucnost celé jeho rodiny. Šťastnou budoucnost.
Začal mít problémy s jídlem. Nechutnalo mu, co hůř, strašně ho bolelo břicho. Nejdřív to bylo jenom z masa, potom i z brambor. Často zvracel.
Chlapi mu začali dělat vedle kotlík polévky, ale neměl pocit, že by pomáhaly. Alespoň nebylo tolik vidět, že má průjem.
Nechali si donést nějakou medicínu z Vrchlabí. Pil ji pečlivě, před i po jídle, ale neměl pocit, že by cokoliv změnila.
Kalhoty musel nosit převázané lanem. Košile na něm čím dál tím víc plandala. Došlo mu, že v noci usíná, i když dřív měl přeci síly dost. Začal se k němu připojovat Marek.
Probouzel se orosený ledovým potem, neměl ale horečky. Často mu tekla krev. Slyšel ostatní, jak si povídají, a sám věděl, že do zimy nevydrží.
Když přišel Jan znovu na uhlířskou mýtinu, panovala na ní tíživá atmosféra. Vyhýbal se jí? Ano. Bál se další konfrontace se Čeňkem, bál se, že by ho poznal, že by ho osočil, že jim nepřeje štěstí. Jenže Čeněk nevěděl o zkáze, kterou by jeho kameny přinesly.
„Co se děje?“ zeptal se a doufal, že nezná odpověď. Johann se na něj zadíval a zavrtěl hlavou.
„Čeněk odchází,“ řekl a Janovi se zlomilo srdce.
Vydal se do postavené chatrče, stodoly, blahoslaveného přístřešku. Na zadní posteli viděl Čeňka. Slabě se na něj usmál.
„Vítej, příteli,“ na posteli se vyškrábal do polosedu. „Vítej v našem skromném přístřeší. Ještě jsi nebyl nikdy uvnitř, nemám pravdu?“ Jeho hlas byl slabší, postrádal dřívější tóny. Měl okradenou barvu.
Jan beze slova přišel k lůžku a klekl si vedle uhlíře.
„Doufám, že neseš medovinu. Já ji asi radši vynechám, ale chlapi si určitě rádi dají.“
Viděl v Čeňkově tváři jasné známky zmaru, za které mohl on. On, který nesplnil svou jedinou povinnost.
„Tak něco řekni, proč nemluvíš? Já vím, není na mě teď nejhezčí pohled, ale to nevadí, to se prostě… stává.“ Navzdory předstírané odvaze se Čeňkovi zlomil hlas.
„Proč jsi tam nenechal všechny?“
Čeněk se na myslivce jen nechápavě zadíval. „O čem to mluvíš?“
„V té jeskyni. Kolik sis odnesl kamenů? Dva? Tři?“
Čeněk naprázdno polkl. „Jak o tom víš?
Jen jeden,“ dodal nakonec, když uviděl Janův pohled. Krakonoš sklonil hlavu do dlaní.
„Omlouvám se ti, příteli. Měl jsem nýt důraznější, pečlivější. Neměl jsem tě nechat odejít. Čeňku, teď je ale nejdůležitější jedna věc. Ten kámen, kde je?“
Čeněk cítil, že by měl rozumět. Chytil hranice svého pochopení, ale nedokázal je rozvinout, neměl na to dost sil. Věděl ale, že vedle něj sedí člověk, který je jakýmsi podivným způsobem jeho přítel. Podal mu roh své vesty. „Tady, procpal jsem ho dírou v kapse,“ přiznal se. Jan se zhluboka nadechnul.
„Prosím, nech mě ho odnést.“
„Ne!“ Čeněk se na posteli začal cukat, odtahovat se od Jana. „Ne, to nemůžu. Teď ho budou potřebovat ještě víc než kdy předtím.“
„Čeňku, Čeňku, poslouchej mě,“ svýma slabýma rukama se neměl šanci ubránit. Jan je držel, jako by to byly hračky, mluvil potichu, ale naléhavě. „Prosím, poslouchej mě. Ten kámen je důvod, proč se ti přitížilo. Čeňku, pokud ho dáš své rodině, umřou taky. Pomaleji a možná bolestněji, než ty. Je mi líto, tobě už není pomoci, ale nenech zahynout i svoji rodinu.“ Čeněk se přestal bránit. Svezl se postelí, až spočinul hlavou v rukách Janovi.
„Když, já jen chtěl, aby, abychom už nežili tak od sebe. Aby mohl Honzík do školy, třeba i do učení. Aby si Liduška mohla najít dobrého ženicha. Aby…“ přemohly ho vzlyky. Tušil, že Jan něco odpovídá, ale neměl sílu ho poslouchat. Neměl sílu… Nevěděl, jak dlouho tam jen seděl a plakal. Plakal za život, který měl, který mít nebude, ale nejvíc plakal za svoji rodinu a těžké časy, které ji čekají. Jan ho zatím pomalu vysvlékl z vesty, ale nadále mu byl oporou. V nějakou chvíli ho opět uložil a zvedl se.
„Stavím se tu zítra, přinesu ti něco na bolest. Víc toho udělat nemůžu, je mi líto,“ řekl tajemný myslivec místo rozloučení.
„Prosímtě, postarej se mi o ní,“ řekl Čeněk.