Chapter Text
Kdysi jsem lpěl na životě. Na matčiných pohledech plných pýchy. Kdysi bych pro ně udělal téměř cokoli. Téměř. Jak ironicky to slovo zní. Jak se mi vysmívá do obličeje.
Stojím ve tmě mezi stromy a dívám se na mladou rodinku. Tmavovlasý muž s vlasy neposedně zkroucenými kolem tváře se vesele zubí na svého syna, kterému na hlavě raší stejně tmavá čupřina kudrlin. Musím se pousmát. Tohle byla rodina, která stála za všechny trable.
Rusovlasá žena se směje s nimi - v ruce svírá hůlku a právě předvádí nějaké teatrální a barevné kouzlo. Malé dítě se zubí vesele od ucha k uchu. Tak jsem se nikdy neusmíval, uvědomím si a na srdci mě píchne ostrá jehla smutku. James a Lily Potterovi - právě se jim narodil syn. Krásný, poloviční krve - ale co na tom záleží? Cožpak to vždycky nebylo jedno? I kdyby jeho krev měla zelenou barvu, jeho rodiče jej budou milovat stejně.
Můj pohled sklouzl ze šťastného páru na posledního účastníka veselé události. Vytáhlý mladík s dlouhými černými vlasy, jen o odstín světlejšími, než byly ty moje, a s tváří andělsky nádhernou i přes dvě ošklivé rány na tvářích.
Ty mu jistě způsobil jeho boj se zlem, prolétne mi hlavou a jehla dotírající na mé srdce projede tkání zas o něco hlouběji.
Vypadal šťastně. Ve společnosti svého nejlepšího přítele a kumpána, ženou, ze které si za školních let tak rád střílel a nakonec s jejich dítětem, kterému šel za kmotra - chápal jsem, že Sirius našel své štěstí tam, kde jsem se já hledat obával.
Vyšel jsem z poza stínu stromů. Jeden hluboký nádech a už jsem mířil váhavými kroky k malému, ale i tak udržovanému domku. Na zahradě kvetly sedmikrásky a pampelišky a možná, že kdybych se sehnul, ucítil bych jejich omamnou vůni. Já ale měl oči jen pro mosaznou kliku.
A pak jsem opatrně a bázlivě zaklepal na dveře. Okny jsem viděl, jak všichni ustrnuli v pohybu. Lily Evansová, teď už vlastně Potterová, se chtěla vydat otevřít, ale Sirius ji zastavil. V hlavě jsem si představoval jeho zpěvavý hlas. ,,Já tam půjdu, Lily. Zůstaň tady." Hlas, který znal ta dobře, a přesto mu byl tak vzdálený.
Dveře se otevřely na škvírku. Z ní na mě mrkalo ostražité oko s dlouhými řasami.
Nechtěl jsem brečet. Před tím, než jsem se sem pošetile vydal s cílem najít svého bratra (pokud jsem ho tak ještě pořád mohl nazývat), jsem se zařekl, že nedovolím ani jedné slze stéct po mé tváři. Přesto se mi však při pohledu do těch nechvalně známých očí zrak zamlžil.
,,Siriusi," zašeptal jsem.
Otevřel sice víc, takže jsem mu teď viděl do obličeje, ale tvářil se nepřátelsky. Zasloužil jsem si to.
,,Jak's nás tady našel," zavrčel na mě a jehla proklouzla tkání až do aorty.
,,Já-," nevěděl jsem, jak odpovědět. Mohl jsem snad přiznat, že jsem ho už dva dny sledoval zpod neviditelného pláště?
,,Udělal jsem strašnou pitomost," tentokrát jsem si už nedokázal odpustit tichý vzlyk. První slané kapky se mi vydraly z očí.
,,Kterou přesně myslíš," obrátil se ke mně tvrdě. Nešetřil mě, jen co je pravda. Ale mohl jsem sám sebe považovat za šťastného, když mě ještě nevyhnal svými pověstnými zaklínadly.
Pravou rukou jsem si letmo přejel po levém předloktí. Siriusovi ten pohyb samozřejmě neunikl - zíral na mou ruku dost dlouho na to, aby mé bezeslovné prohlášení dokázal zpracovat.
Jeho pohled se zlomil. Odvrátil jsem samou hanbou pohled.
,,Povídalo se, že lord Voldemort přijal nové stoupence. Bella se na to celá třásla celé měsíce, mohlo mě napadnout, že se necháš naší drahou sestřenkou zlákat," mluvil ostře a z jeho slov mě mrazilo, přesto se však v jeho slovech prolínalo i zklamání. Ze mě. Očekával ode mě víc. Doufal, že mám na víc.
,,Jenže já-," trhaně jsem vydechl. Jak jen to přiznat nahlas? Sirius mi neuvěří. Slzy tekly proudem. Kap. Kap. Stékaly mi po bradě a vpíjely se do límce bílé košile.
,,Já udělal hroznou pitomost, Siriusi," naléhal jsem.
Siriusův pohled vyhledal ten můj. ,,Zklamal tě ten tvůj Pán Zla?" odfrkl si. ,,Jdi se vybrečet na rameni drahouškovi Bellatrix, ta tě jistě vyslechne."
,,Bella by mě zabila."
Zasmál se. Po zklamání nebylo ani stopy. ,,Vybral sis svou cestu sám, Regulusi. Já si zase vybral tu svou. Mrzí mě, že nás to staví na opačné strany bariéry, ale má vina to není."
,,Málem zabil Kráturu," pokračoval jsem prosebně.
Další smích. Tolik se teď podobal matce. Matka. Siriusovi nikdy nepřiznala, jak moc ji zlomilo, když odešel. Ani mě to do očí nikdy neřekla, ale poznal jsem to v jejích pohledech. Od té doby už se na mě nedívala s pýchou, ale s bolestí. Tolik jsem jí připomínal jejího nejstaršího syna.
,,Regulusi, Krátura je mrzká potvora. Jeho smrt by všem na tomhle světě prokázala službu."
Nenáviděl mě. Poznal jsem to. Najednou mě všechna naděje opustila. Siriusova odpuštění se nedočkám. A za matkou jsem jít nemohl - zlomilo by jí to srdce ještě víc.
,,Změnil ses. Myslím, že asi raději půjdu. Je mi líto, že mě nedokážeš vyslechnout, Siriusi. Žij blaze," a na ta slova jsem se na místě otočil a zmizel ve víru barev. Když jsem se přestal točit, stál jsem v chodbě na Grimmauldově náměstí. Pozvracel jsem se do matčiných begónií, ale to bylo to poslední, co mě trápilo.
Během hodiny zemřu. Na tohle místo se už nikdy nevrátím. Mé chyby možná nebyly tak neodpustitelné, jak jsem doufal.
Sirius jistě najde štěstí a lásku.
Pevně jsem sevřel oči a zavolal: ,,Kráturo!" Skřítek se objevil přede mnou během zlomku vteřiny.
,,Zaveď mě na místo, kam tě Pán Zla vzal tehdy v noci."
***
Kdysi se Sirius zatvrdil a prohlásil, že do toho proklatého domu už nikdy v životě nevstoupí. A přesto sem dnes po letech zase zavítal, aby se Grimmauldovo náměstí už podruhé v jeho životě stalo jeho vězením.
Zamířil do svého starého pokoje, který, jak se zdálo, od jeho odchodu nikdo nenavštívil. Když se posadil na dřevěnou postel ještě rozestlanou tak, jak ji zanechal, zvedl se do vzduchu oblak prachu. V tu chvíli jeho pohled padl na štos zaprášených obálek, které tam zcela určitě nenechal on. Hověly si to spokojeně na jeho starém stole.
Vstal. Když rozvazoval provázek, kterými byly obálky svázané, odhalil pod vrstvou prachu dvě jména.
Od Reguluse Blacka; pro Siriuse Blacka
Zamračil se. Proč by mu jeho bratr psal tolik dopisů?
Prohlédl je všechny, jestli náhodou některé nepsal někdo jiný, ale všechny nesly ten samý nápis tím samým úhledným písmem.
Dodal si odvahu a rozlepil vrchní obálku. Dopis v ní byl krátký.
Drahý Siriusi,
je to týden, co jsi utekl z domova, a matka je starostí bez sebe. Slyšel jsem ji plakat v koupelně, a když vyšla, měla oči zarudlé od slz. Chybíš jí, ale nahlas to nepřizná. Včera tě vypálila s rodinného gobelínu jen proto, aby umlčela otcovy poznámky.
Doufám, že jsi už konečně šťastný. Chápu, že tě pravidla toho domu dusila. Chápu, že ses zde cítil jako cizinec. Chápu, že svůj pohled od naší rodiny odvracíš, ale doufám, že na mě stále myslíš jako na bratra.
Regulus
Další byl o něco delší.
Siriusi,
dnes jsem přijal znamení zla. Byl bys ze mě zklamaný, já to vím, ale Bella si nedala říct a stále mě přemlouvala, až jsem nakonec svolil. Přimluvila se za mě u Pána zla, aby mě přijal už takhle mladého, poněvadž budu dobrou silou za bradavickými zdmi.
Narcissa se zasnoubila s Luciusem Malfoyem. Jistě jsi o tom už slyšel. Jsou toho plné noviny.
Chybíš mi, Siriusi. Slyšel jsem, že teď chodíš s Dorcas Loučkovou - rád bych, abys mi to řekl ty sám. Dorcas je moc milá dívka a já jsem za vás dva moc šťastný.
Viděl jsem tě na chodbě, jak se směješ - od doby, co jsi utekl z domova, jen kveteš. Přeju ti všechno nejlepší k narozeninám - došel ti ode mě dárek? Myslel jsem, že by se ti ta motorka mohla líbit. Vplížil jsem se kvůli ní za matčinými zády do mudlovského obchodu a očaroval ji, aby létala.
Snad si na mě taky někdy vzpomeneš, já na tebe myslím pořád,
Regulus
Slzy se mu vedraly do očí a on se je ani nesnažil zaplašit. Tak to Regulus mu poslal tu motorku. Tu záhadu tehdy řešili s Poberty týdny, ale nakonec na nic nepřišli. Mysleli si, že to bylo překvapení od Jamesova otce, ten se ale nikdy nepřiznal. Sáhl po dalším.
Siriusi,
Pán Zla dnes si vypůjčil Kráturu pro nějakou tajnou misi. Myslím, že mi konečně začíná věřit. Třeba, pokud to takhle půjde dál, by mě časem mohl naučit nějaká kouzla.
Prý ses přidal k nějaké Brumbálově organizaci.
Považuješ mě pořád za bratra? Kdybych ti tento dopis poslal, určitě bys mi ani nedopověděl. Nepochopil bys, proč mám takovou radost z přízně Pána Zla. Ty jsi ten morální, já vím.
Regulus
Ten pitomec. Vždyť ten parchant ho nakonec stál život.
Roztrhl další obálku. Dopis byl chaotický - písmo neupravená, jako by jej psal ve spěchu. Ani jej neoslovil, ale přesto nebylo pochyb, že je adresovaný jemu.
Krátura mi odhalil hrozné tajemství. Nevím, čemu mám věřit. Pán zla všem jen lže - cítím se zrazeně a něco mi říká, že by ses na mě jen ušklíbl a řekl, žes mi to přece říkal od začátku. Musím to všechno vstřebat. Nevím, co mám dělat, ale pokud mě Pán Zla uvidí, dojde mu, že něco není v pořádku. Musím jednat rychle.
Jaké hrozivé tajemství? Co to bylo? Zabil jej snad Pán zla právě kvůli tomuto odhalení?
Sirius rychle chňapl po dalším dopisu, posledním. Doufal, že v něm najde vysvětlení. Ale našel v něm něco jiného.
Tento dopis byl nejdelší ze všech. A když se do něj Sirius začetl, po tvářích mu začaly téct proudem slzy.
Z mysli mladého kluka kdysi vzešla myšlenka o udatném mágovi, který spasí kouzelníky. Ten kluk jím byl uchvácen, okouzlen. Až pozdě si, nyní už šestnáctiletý, mladík uvědomil, jak nesmírně se mýlil. Udatný mág se nežene za spásou kouzelníků. Tak ušlechtilého cíle by jeho znetvořená duše nebyla schopna. Žene se za nesmrtelností a došel k ní cestou tak ohavnou, až se mi zní zvedá žaludek.
Tato slova ti píše zlomený chlapec, co ztratil vše kvůli svým neuváženým volbám. Vzdal jsem se svého jediného bratra, který mi jako malý četl pohádky před spaním, abych se hnal za slepou touhou. Teď už chápu.
Udělal jsem spoustu chyb, Siriusi, já vím. Dnes jsem zašel k Potterovým, abych tě tam našel a omluvil se. Vše jsme ti chtěl vysvětlit z očí do očí. Když jsem však viděl tvůj tvrdý pohled, neodvážil jsem se promluvit. Nedokázal bych pak nejspíš udělat to, co je třeba, abych své hříchy odčinil.
Dnes zemřu, Siriusi, a kdyby se k tobě snad tyto dopisy dostaly příliš brzo, nechci, abys mě zastavoval. Nechci, abys mě zachraňoval. Pokud je šance, že Pána Zla jedno někdo porazí, pak pro ten cíl velmi rád položím život. Nepotřebuji být opěvován jako hrdina, kterým nejsem. Chci ale, abys aspoň ty znal pravdu. Pravdu, kterou se nedozvěděl ani samotný lord Voldemort.
Vzdávám se jeho služeb už navždy. Navždy a navěky se vzdávám znamení zla, které jsem si z paže vyřízl s obrovským potěšením. Spálil jsem ho zložárem, aby mi už nikdy nepáchalo škodu.
Snad mi jednou dokážeš odpustit, drahý bratříčku. Miloval jsem tě celý svůj život, i když jsem to jen málo dával najevo.