Work Text:
„On ty zatracený dveře neotevřel! Matko boží, on je fakt neotevřel! To je ale hlupák!“ zalomil rukama Petronel. Uriáš, opírající se o zeď vedle dveří, se jen ušklíbl.
„A cos čekal? Vždyť vypadá jak ty, matlo.“ Pronesl posměšně. Petronel se načepýřil.
„Jen se nesměj, ten druhej není o moc lepší. A to, že by mohl být tvoje dvojče, ho fakt nezachrání!“ Prsknul. Uriáš se ušklíbl snad ještě víc.
Petronel ještě chvilku brblal něco o nespolehlivých lidech. Byl si jistý, že tady budou moct beze strachu s Runou prohodit pár slov, když onen religionista přímo čekal, že za dveřmi narazí na nadpřirozené jevy.
„Co teď, Uriáši?“ Rozhodil Petronel rukama bezradně. Uriáš se postavil a povzdychl si.
„Řekl bych, že musíme mezi lidi. Ale ne takhle, košiláči. Tohle by nám prošlo naposledy někdy v patnáctém století.“ Uriáš luskl prsty a oba tu najednou stáli v civilním oblečení. To jediné, co jim zůstalo z původní podoby, byly Uriášovy růžky a Petronelovy kudrnaté vlasy.
Uriáš si přehodil přes hlavu kapuci jasně červené mikiny, aby nepoutal zbytečně pozornost a otevřel dveře té takzvané ztracené brány. Pěkná blbost, a tihle človíčkové tomu slepě věřili. S Petronelem se vymotali z podzemního labyrintu na povrch a vydali se vstříc noční Praze.
---
Michal Runa seděl v baru a líně kroužil v ruce poloprázdným panákem původně dvojité vodky. Hlavou mu lítaly miliony myšlenek, jež se víceméně stáčely ke stejnému problému. Proč jen začal mít toho hulvátského nevěřícího komisaře mít rád? Byl to sice v jádru dobrý chlap, ale dělilo je spoustu věcí. Předně to, že komisař sídlil v Pardubicích, kdežto on se přestěhoval do Prahy. Komisař neměl moc valné mínění o jeho profesi, považoval to za snůšku blábolů, což Runu hrozně mrzelo. A to poslední, on teď patřil ke svobodným zednářům. Zatajil mu identitu a motiv vraha. A věděl, že dřív nebo později by ho vina sežrala zaživa. Komisař nebyl hlupák, poznal by to na něm.
Navíc, on nemohl soupeřit s inspektorkou Šímovou. Proč by si měl tak pohledný komisař vybrat zrovna jeho, když mohl dát přednost někomu, koho respektoval, a s kým toho měl mnohem více společného? Je dva pojila jen spolupráce na dvou případech, nic víc.
Runa věděl, že stejně nemá šanci, tak svou nově nabytou schopnost číst myšlenky radši na čtení Sumarových myšlenek nepoužil. Nechtěl vědět, že byl nechtěný. Nechtěl vědět, že si komisař myslel na Šímovou. Stejně to bylo očividné i bez čtení myšlenek. Runa si povzdechl a naklopil do sebe obsah panáku.
Když v tom mu kolem ramen padly dva páry rukou a Runa vzhlédl. Strnul. Zjistil, že se asi právě dívá do zrcadla. To je ale hloupost, musely se mu zdát halucinace. Runa otočil hlavu a pohled mu padl na komisaře Sumaru. I když tenhle vypadal nějak jinak. Byl jinak oblečený a něco v jeho obličeji tak nějak přebývalo. Runa zamrkal, jako by se snažil probrat, ale ty tváře tu byly pořád.
„Já jsem se asi fakt opil. Tohle není možný.“ Hlesl. Jeho dvojník protočil očima. Ten zvláštní komisař se ušklíbl a prohodil.
„Jsem ti říkal, že je ti podobnej, matlo.“ Uchechtl se. Jeho dvojník mu uštědřil pohlavek.
„Přestaň mě urážet, ty zmetku. A neruš mě, když pracuju.“ Okřikl ho. „Komisař“ se jen zachechtal.
„Doktor Runa?“ oslovili ho konečně. Runa zamrkal a přikývl. Na slovo se nezmohl.
„Pojďte s námi na slovíčko někam do soukromí.“ V podstatě mu nařídil dvojník. „Komisař“ ho zastavil.
„Trochu s citem, ty pitomče. Tady nejsi doma.“ Uzemnil ho trochu. Dvojník se na něj nasupeně podíval.
„Stejně za to, že musíme vyřešit tuhle pakárnu, můžeš ty. Kdybys mě nepokoušel, mohli jsme si hovět u brány.“
„Neříkej, že se ti to nelíbilo.“
„To jsem neřekl– ale o to tady teď nejde, ty svůdníku!“ Dvojník se napřáhl na další pohlavek. „Komisař“ automaticky uhnul hlavou, než se smíchem dodal.
„Že mi to ani nezabralo moc námahy.“ Uchechtl se.
Runa chvilku sledoval tu výměnu, než mu to nedalo a zvedl ruku.
„Můžu mít otázku, pánové? Odkud mě znáte? Kdo jste?“ zeptal se nesměle. Otočily se na něj dva páry očí, jeden ho propaloval pohledem, druhý mu viděl snad až do žaludku. Stejně jako jeho komisař, ale ten mu určitě číst myšlenky nedovedl, u tohohle si nebyl tak jistý.
„Nejsem ten tvůj komisař, ty tupče…“ přečetl si v myšlenkách toho teda ne komisaře. „A nemysli si, že nevím, že mi čteš myšlenky!“
Runa vytřeštil oči. Dvojník komisaře se vědoucně pousmál, než nahlas odpověděl.
„Tak snad abychom si popovídali někde o samotě, co pane doktore?“
Rozhlédl se, než luskl prsty a bar šokovanému Runovi zmizel přímo před očima.
---
Sumara se převaloval v posteli, ne a ne usnout. Dneska se držel zkrátka, něco ho šimralo vzadu v mysli. Ten Runa byl dneska nějakej divnej, když na ně čekal před tou bránou. Něco se mu stalo, Sumara to cítil. Ten trik se čtením myšlenek ho v tom jen umocnil. Runa nikdy nepoužíval vulgární výrazy, na rozdíl od něj. Taky málokdy pil. Naposledy rádoby nenápadně podstrčil svého panáka Šímové.
Zašli si na toho zmíněnýho panáka. Runa celý večer až podezřele překypoval sebevědomím. Něco skrýval, na to měl Sumara čich. Otázka byla, co. Asi těžko mohl dole zjistit něco převratnýho, když vraha zastřelili Sumarovi přímo před očima.
I když musel uznat, že ta trocha sebejistoty navíc tomu religionistovi jen prospěla. Dělalo ho to takového tajemnějšího. Atraktivnějšího. A to měl Sumara rád. Však si taky na toho trochu potrhlého religionistu čas od času vzpomněl, když spolu konečně vyřešili ty vraždy kolem Ďáblovy bible.
Sumara šokovaně vystřelil do sedu. Vážně si teď pomyslel, že je Runa atraktivní? Vždyť přece zas tolik nepil. Asi měl šéf pravdu, vážně by mu prospělo trochu si odpočinout. Asi by se měl jít projít a trochu si vyčistit hlavu. Možná sebrat nějaké opilce. S tím se Sumara zvedl, oblíkl si oblečení, co přehodil večer přes židli a vyšel z hotelového pokoje.
---
„Seš si jistej, že to bude fungovat?“
„Máš snad lepší nápad, matlo?“
„No, nemám, ale tohle se mi nelíbí.“
„Hele, jedeme v tom oba a já fakt nemám náladu lítat po celý Praze jen kvůli tomu, že tobě se zase něco nelíbí.“
„Ale tohle je pro mě jízdenka tam k vám dolů a tam já nechci. Nemůžem poprosit třeba Valentýna?“
„Ty svoje svatý si strč za klobouk. A teď buď zticha a nekecej mi do toho, ať to máme brzo za sebou.“
Runa se vyděšeně rozhlížel kolem sebe. Nacházel se na Střeleckém ostrově. Ti dva stáli vedle něj a sálala z nich taková aura tajemna. A hádali se kvůli něčemu. Dneska už opravdu nic nedávalo smysl. Co se to proboha dělo?
Najednou se ten v červené mikině otočil k němu a změřil si ho pohledem.
„Takže, proč jsme tady. To vás zajímá asi nejvíc, že?“ začal ten komisařův dvojník. Runa by rád řekl, že tenhle z nich dvou vypadal schopnější, jenže to by pak urazil sám sebe.
„Začal bych tím, že víme, co jste dělal tam dole před bránou. A nebýt toho zatracenýho dveřníka, nemuseli jsme vymýšlet, jak vás dostat někam stranou. My totiž nejsme z vašeho světa.“
Komisařův dvojník luskl prsty a místo dvou obyčejných lidí před ním stál rohatý hajný a okřídlený mnich. Runa zamrkal. Teď se už musel doopravdy zbláznit. Čert a anděl uprostřed Prahy…
Zíral na ně jako na zjevení, což vlastně tak nějak byli. Jenže co dělali tady? A co chtěli zrovna po něm?
„Vlastně je to docela prosté. Máme pro vás takový malý vzkaz. Ten předáte komisaři Sumarovi. Nejlépe ještě dnes v noci.“
Mnich vytáhl z kapsy podivně žhnoucí obálku. Tu pak předal zkoprnělému Runovi. Ten ji roztřesenýma rukama převzal a pořád beze slova zíral na ty dva.
„Počkejte na něj tady. Najde si vás. A až přijde, budete mít odpověď na své otázky.“
S tím hajný luskl znova prsty, a i s mnichem se vypařil v obláčku dýmu. Runa tam ještě chvíli zmateně stál, než si prohlédl tu obálku. Byla zapečetěná červeným voskem, do kterého byl otištěný kohoutí pařát.
Mnich a hajný… a nejsou z tohoto světa… to snad…
Runa se šokem posadil na lavičku poblíž. On právě skutečně mluvil s andělem a čertem.
---
Sumara se líně ploužil ulicemi. Vypadalo to, že jeho záměr pročistit si hlavu na procházce šel do kytek. Myšlenky mu hlavou lítaly jako hejno splašených holubů. Povzdechl si a už se chtěl otočit, když zavrávoral, protože do něj vrazili dva muži a srazili ho na zem. Vedli se za ramena a vypadalo to, jako by jeden druhého spíš podpírali. Asi slušně přebrali.
„Hej, dávejte bacha na cestu!“ Křikl na ně zpátky, ale odpovědí mu bylo jen neurčité opilecké zahýkání. Sumara protočil panenkama a začal se zvedat, když si všiml podivné obálky ležící na zemi. Asi ji jeden z nich musel upustit.
Sumara ji zvedl a začal si ji zvědavě prohlížet. Byla ze zvláštního papíru, jako by to byl pergamen. A byla zapečetěná červenou pečetí s otiskem kohoutí hnáty. Jak je asi stará, to by býval věděl Runa. Sumara si však všiml, že tak nějak zvláštně žhnula.
Otočil ji, aby zjistil, kdo je adresátem a málem ji šokem upustil. Na obálce totiž stálo:
Komisaři Sumaro,
Váš přítel je v nebezpečí.
Obálka Vás povede.
Sumarovi okamžitě vyvstala v hlavě tvář doktora Runy. Vylovil z kapsy telefon, aby mu zavolal, ale ke svému vzteku zjistil, že telefon je dočista vybitý. Vztekle dupl a otočil se na patě, že se vydá do nedaleké policejní stanice, aby zavolal tam odsud. Jen, co se ale otočil, obálka se červeně rozsvítila.
Sumara strnul. Pomalu se otočil zpátky a obálka zhasla. Otočil se tedy znova a obálka se opět rozsvítila. Znovu se podíval na vzkaz na pergamenu.
Obálka Vás povede.
Udělal pár kroků a sledoval, jak zář obálky nabírá na intenzitě. Sumara si šokovaně uvědomil, že ten zářící kus papíru se mu vážně snaží ukázat cestu k Runovi. Rozeběhl se tedy směrem, kterým obálka zářila.
---
Když Sumara po mnoha pochybných uličkách a špatných odbočkách konečně dorazil na most, začal se bát, že by někdo chtěl doktora Runu utopit stejně jako předtím toho vědce Krumla. Tím spíš, když zjistil, že obálka míří z mostu křížem přes vodu. Sumaru popadl strach. Aby tak doktora někdo shodil do vody. Začal se rozhlížet na všechny strany, jestli někde nezahlédne rozvířenou vodu, ale v té tmě by měl štěstí, kdyby zpozoroval aspoň plovoucí kachnu. Sumara pokračoval, srdce v kalhotách.
Ani na chvilku se vlastně nepozastavil nad tím, proč tak vyšiloval. Vždyť mu do doktorova osudu nic nebylo. Nebyl jeho matka, aby se o něj strachoval. A i přesto mu srdce bušilo jak o závod a nepřestával ve svižné chůzi směrem, který mu ukazovala zářící obálka.
Kroky ho vedly dál a naštěstí se obálka odklonila od vodní hladiny a zamířila na Střelecký ostrov uprostřed řeky. I když šance, že bude někde kolem doktor plavat obličejem dolů, byla sice pořád vysoká, už se nerovnala 100 %.
„Runo!“ zavolal do přítmí, které panovalo mezi stromy. Rozhlédl se, ale nikde nic. Seběhl schody a znovu zavolal. Nikdo se neozýval. Obálka ho vedla dolů pod most a pak na druhou stranu. Že by to byl přece jen nějaký špatný žert? Že by přece jen byl doktor v bezpečí svého domova a Sumara tu šaškoval úplně zbytečně? Měl se přece jen vydat na tu policejní stanici a doktorovi prostě zavolat. Ušetřil by si ten maraton přes celý Starý město.
Sumara se zastavil. Měl by se na to prostě vykašlat a vrátit se zpátky. Měl by se jít vyspat. Teď už by měl mít mozek v klidu a mohl by usnout rychle. Když si švihne, stihne ještě poslední metro zpátky do hotelu. Chtěl se obrátit, ale všiml si, že najednou nesvětélkuje jen obálka v jeho dlaních, ale i celý prostor za mostem. Kdyby byl na fantasy, řekl by, že tam někdo rozprostřel nějakou bariéru. Ale tady byl v Praze, a ne v nějakém levném béčkovém filmu s příšerama. Ale stejně mu to nedalo a řekl si, že když už to je, tak to obejde, jen pro klidný spaní.
Prošel tím světélkujícím závojem a jeho obálka se najednou rozsvítila světlem tak rudým, že vypadala, jako by mu hořela v rukou. Ale to nebylo to, co Sumaru zaskočilo. Kousek od něj na lavičce se rozsvítilo červené světlo, identické s tím jeho. Že by Runa?
„Runo?“ zavolal opatrně. Tichými kroky se přibližoval k lavičce a k postavě sedící na ní. Už stál přímo u lavičky. Světlo na lavičce skutečně pocházelo z té samé obálky, jakou měl i Sumara. Postava na lavičce se vůbec nehýbala. Sumaru polil studený pot. Snad nepřišel pozdě. Přidržel svítící obálku postavě u obličeje. Byl to Runa.
Oči měl zavřené a naštěstí mu z pusy nestékal žádný červený pramínek. Sumara rychle natáhl prsty k jeho krku, aby nahmatal jeho tep. Díkybohu ho našel, z čehož mu spadl kámen ze srdce. Prohmatal mu hrudník, aby zjistil, jestli není nějak zraněný, ale zjistil, že doktor pouze pravidelně oddechuje. On spal, uvědomil si Sumara. Ale proč proboha spal takhle venku? Koledoval si o slušnou rýmu.
„Doktore, probuďte se.“ Zatřásl s ním. Runa svraštil obočí a otevřel jedno oko. Jakmile zaostřil na Sumarovu tvář osvícenou červeným světlem, trhnul sebou a nechtěně praštil Sumaru do brady. Oba zaúpěli bolestí. Sumara se chytl za bradu, zatímco Runa si masíroval čelo.
„Dobrý bože, já se hrozně omlouvám!“ Okamžitě se ozval Runa. Sumara jen zamával rukou a dál si tiskl čelist.
„To je dobrý. Radši mi vysvětlete, co tady sakra vůbec děláte?“ procedil Sumara přes bolavou čelist. Runa se zatvářil nešťastně, a tak rychle vytáhl z náprsní kapsy saka čistý kapesník a namočil ho v chladné říční vodě. Pak ho přiložil komisaři na čelist. Sumara sykl, když se studená látka dotkla kůže na bradě.
„No, jak bych to… Já tu na vás jaksi čekám.“ Šeptl nesměle. Věděl, že komisař Sumara na nadpřirozeno úplně nevěří, tak se bál mu říct cokoli o teleportaci a dvou nadpřirozených postavách.
„Čekáte? A proč? To jste nemohl zavolat? Nebo aspoň počkat do rána?“ Přisadil si. Studený obklad sice trochu mírnil tu pulzující bolest, ale stejně mu to na náladě moc nepřidalo. Aspoň že Runa byl zase ten nejistý a trochu potrhlý religionista, jakého znal. Kdyby na něj teď dělal ramena, asi by se neudržel. Runa se rozpačitě podrbal na krku a pak natáhl ruku k lavičce.
„Dostal jsem tohle. Instrukce zněly, že tu mám na vás počkat za každou cenu. Jsem tu už asi hodinu a půl. Musel jsem usnout.“ Runa zvedl obálku z prkna a podal ji Sumarovi. „Neměl jsem moc světla na to ji prozkoumat, ale vypadá, že je z pravého pergamenu, stejně jako vosk. Nedokážu určit stáří. Vypadá, jako by byla stovky let stará, a přece zbrusu nová. Ten vosk vypadá, jako by ho někdo vytvořil pár hodin zpátky. Lámu si nad tím hlavu.“
„Já dostal tu samou.“ Hlesl šokovaně Sumara. Runa vytřeštil oči a k jeho překvapení mu Sumara podal identickou obálku. A navíc obě rudě žhnuly.
„Svítilo to jen tím směrem, kde jste vy. Tak jsem vás našel. Myslíte, že si z nás někdo vystřelil?“ zeptal se. Runa zavrtěl hlavou.
„Zkoušel jste ji otevřít?“
Sumara zavrtěl hlavou. Na to si v tom spěchu ani nevzpomněl. Runa otočil obálku, aby si mohl prohlédnout i druhou stranu a strnul, když mu oči padly na vzkaz.
Komisaři Sumaro,
Váš přítel je v nebezpečí.
Obálka Vás povede.
Na té jeho ale přece žádný vzkaz není. Runa se zamračil.
„Kde jste k té obálce přišel?“ zeptal se. Sumara se zamyslel.
„No, šel jsem se projít a najednou do mě vrazili dva ožralové. Srazili mě k zemi. Když jsem se zvedal, zavadil jsem o ni na zemi.“ Vzpomínal si, že jeden z nich měl na sobě červenou mikinu. Když se nad tím tak zamyslel, tak jim byli oba dost podobní. Jeden se nápadně podobal na doktora Runu a druhý… ten druhý vypadal jako on. Sumara se musel okřiknout. Taková blbost. Musel se asi praštit do hlavy.
„Nevšiml jste si na nich něčeho podezřelého? Třeba barvy? Nebo vzhledu?“ vyptával se dál Runa. Sumara zvážněl. Proč se na to Runa ptá? I když bylo fajn pro jednou nevést vyšetřování.
„Žil jsem v domnění, že komisař jsem tu já.“ Uchechtl se. Runa zamrkal. Sumara se ušklíbl.
„Klid, dělám si legraci. Myslím, že jeden z nich měl na sobě červenou mikinu. A ten druhý vypadal trochu jako vy. Nevím, moc jsem si je neprohlížel.“ Pokrčil rameny. Runa se zamyšleně posadil na lavičku.
„Dneska večer se mi stalo něco zvláštního. Potkal jsem dva muže. Jeden vypadal přesně jako já. Téměř dokonalé dvojče, až na ty jeho blonďaté kudrny. A ten druhý, co měl na sobě červenou mikinu, jako by z oka vypadl vám. Vzali mě sem a dali mi tu obálku. Pak mi řekli, že tu na vás mám počkat.“ Vypověděl mu Runa tu podivnou návštěvu. Záměrně vynechal ty nadpřirozené detaily, aby mu náhodou komisař neuštědřil jednu dobře mířenou ránu pěstí. Slyšel od inspektorky, že už vrazil lidem i za míň. Sumara se zamračil.
„Chcete mi říct, že jste šel dobrovolně někam do háje se dvěma naprosto cizíma chlapama, co vypadali jako my dva? Jste nalitý?“ zeptal se nevěřícně. Runa se okamžitě ohradil.
„Nešel jsem s nimi dobrovolně. Ani jsem nestihl protestovat. A měl jsem jen jednoho panáka, takže jsem zcela při smyslech.“ Vytáčel se. Sumara se ale netvářil, že by mu zrovna dvakrát nevěřil. Runa si povzdechl. Asi bude muset s pravdou ven. Jen doufal, že se mu komisař nevysměje.
„Vlastně, já s nimi nikam nešel. Řeknu vám, co přesně se stalo, ale slibte mi, že se nebudete smát. Sám tomu nemůžu uvěřit.“ Poprosil Runa. Sumara začínal tušit, že to, co z Runy vyleze, se mu moc líbit nebude, ale řekl si, že pokud to bude aspoň mlhavě dávat smysl, zkusí se udržet v klidu. Nakonec přikývl.
„Najednou se u mě objevili. Říkal jsem si, že si po všem to vzrušení z těch vražd půjdu dát něco k pití. Nevím odkud, ale znali mě. Chytili mě a teleportovali sem na ostrov. Neměl jsem šanci se bránit. Pak se přímo před mýma očima změnili na rohatého hajného a okřídleného mnicha. Zbytek je stejný. Dali mi obálku a řekli, že na vás mám počkat tady. Pak se rozplynuli v obláčku dýmu.“ Dopověděl Runa. Chvilku bylo ticho. Pak zpozoroval, jak se koutky komisařových úst začaly zvedat. Věděl, že mu Sumara neuvěří. Ale smích byl pořád lepší než jedna pěstí.
Zatímco se Sumara snažil zabránit obrovskému záchvatu smíchu a Runa byl rudý až… no prostě rudý jako rajče, ani jeden si nevšiml jedněch červených očí a dvou stínů, jak je pozorují z dálky.
Uriáš s Petronelem je oba sledovali jako kočky. Petronel si nedočkavě poklepával prsty po kolenou jak se tak krčil za stromem.
„Pro lásku boží, těm to trvá.“ Povzdychl si. Uriáš ho pleskl po stehně.
„Nebuď nedočkavý anděli. Kdo si počká, ten se dočká.“
„No jo porád. Ale jestli jim to bude trvat věčnost, tak se tam snad zjevim a vyříkám si to s nima sám.“
---
Mezitím se komisař Sumara dochechtal a teď už jen společně s doktorem Runou zamyšleně zírali na obě zářící obálky. Nějak se ani jeden z nich neměl k tomu, aby ji otevřel.
„Co jste vlastně dělal venku tak pozdě v noci?“ zeptal se naoko nezúčastněně Runa. Sumara se opřel zády do lavičky a povzdychl si.
„Nemohl jsem spát. Říkal jsem si, že krátká procházka by mi mohla pomoct si pročistit hlavu.“ Odpověděl nakonec. Runa jen přikývl. Rozhostilo se mezi nimi ticho. Byť jej dveřník pražské zednářské lóže pochválil, že dokázal odolat touze po vědění, nyní Runa toužil po odpovědích víc než cokoliv jiného, a tak se ptal dál.
„Co teď vlastně bude s vyšetřováním? Paní inspektorka se zmínila, že prý je konec.“
Sumara chvilku přemýšlel, kolik mu toho může říct, ale pak se zamračil. Stejně znal všechny detaily celého případu, tak nemělo cenu před ním tajit to málo, co nevěděl.
„Náš hlavní podezřelý je po smrti. Zastřelili ho pár vteřin před tím, než jsme ho mohli sebrat. Tohle jsou interní informace, tak nikde ani slovo. Byl to totiž člen tajné zahraniční rozvědky a ty svině se postaraly o to, aby se ho zbavili. Případ teď přešel do kompetence jiného vyšetřovatele. Strašný kretén mimochodem. Docela mu přeju, že už ho nikdy nerozlouskne. Šímová se vrátí na inspekci a já… já poputuju zpátky do Pardubic.“
Sumara se odmlčel. Bylo celkem fajn, že už nebude celkem fajn, že už nebude muset lítat po celý Praze a cítit se jako vidlák, protože se v těch zatracených ulicích vůbec nevyzná. Nebude muset poslouchat ty urážky toho imbecila Jandáka. I když rozbít mu hubu bylo celkem uspokojující. Ale bude mu chybět to špičkování s Lenkou, i když aspoň nebude jeho peněženka tolik trpět. Uchechtl se. A Runa. Bude mu chybět i ten doktůrek. I když se v těch významech a ostatních kravinách vůbec neznal, bude mu chybět to nadšení, se kterým Runa řešil všechny ty rébusy. Trochu ho mrzelo, že už Runa nepracuje v Pardubicích, mohli by se sem tam vídat. Jako přátelé samozřejmě, ubezpečil se urychleně Sumara. To ovšem netušil, že Runa v něm četl jako v otevřené knize.
Byť mezi nimi panovalo ticho, oběma to v hlavě šrotovalo. Sumarovi to nakonec nedalo a musel se zeptat.
„Fakt jste tam dole večer nic nenašel?“
Runa zamrkal. Proč se na to komisař ptá? No, sice tam něco našel, ale nyní ho vázala přísaha, takže mu stejně nemohl nic říct. Takže radši neřekl nic, než aby mu musel lhát.
„Já jen, choval jste se zvláštně. Tak jsem se chtěl zeptat, jestli… jestli se vám tam něco nestalo.“ Sumara zrozpačitěl. Nechtěl na doktora moc naléhat, ale věděl, že se tam něco stát muselo. Byla to až moc patrná změna v jeho chování. A Sumarovi to vrtalo hlavou.
Runa chvíli mlčel. Pak zastrčil ruku do kapsy saka a vytáhl z ní pár bílých rukavic. Ty beze slova podal komisaři. Komisař je zaraženě vzal do rukou. Něco mu říkalo, že tohle něco znamená, ale zaboha nemohl přijít na to, co.
„Co to má znamenat?“ Zeptal se zmateně. Runa se smutně usmál.
„Víte přece, co ty rukavice znamenají. Odvoďte si to.“ Odpověděl. Sumara na ně chvilku hleděl, pokoušeje si vzpomenout. Pak se mu v hlavě začaly vybavovat Runovy výklady o svobodných zednářích.
Každý svobodný zednář dostane dva páry rukavic. A jeden z nich dá zednář ženě, které si cení, tedy své ženě či přítelkyni. Ale proč by mu je teda Runa dával? On nebyl ani žena ani jeho partner. Leda by Runa chtěl… Ale to byla přece blbost. A navíc, Runa přece není svobodný zednář… nebo ano?
Sumara zíral na religionistu sedícího vedle něj. Runa od něj měl odvrácenou tvář. Sumara by si troufl říct, že se trochu červenal, ale jelikož na něj svítila červená zář obálky, mohlo se to úplně stejně i zdát.
„Takže se vám to přece jen povedlo, dostat se mezi ně. Vy jste fakt neuvěřitelný.“ Hvízdl nahlas. Jestli se mu to povedlo, stejně by mu to asi neřekl, takže Sumara nečekal žádnou odpověď. Ale Runa se nervózně zasmál. Sumara se pro sebe usmál. Takže si to odvodil správně.
„Takže co teď? Opravdu se vrátíte do Pardubic?“ zeptal se po chvilce Runa. Sumara se na něj podíval.
„Asi mi nic jinýho nezbyde. Leda bych se omluvil panu šéfovi. Trochu jsme se nepohodli a on mi popřál šťastnou cestu zpátky.“ Zašklebil se. Ještě teď v hlavě viděl ten jeho brunátný výraz, když ho seřvával po tom fiasku se Zábranským.
„To si dokážu živě představit.“ Zasmál se Runa. Věděl, že Sumara nejde pro ránu daleko, ale že by si troufl na vedoucího oddělení, to bylo celkem překvapení.
„I když by mi změna prostředí asi prospěla. Pardubice sice znám jak svý boty, ale v podstatě mě tam nic nedrží. A když tomu dám trochu času, pan vedoucí vychladne a snad by mě mohl vzít na milost. Obzvlášť po tom, co ten vůl Jandák nerozeznal bezdomovce od miliardáře. A to si říká vyšetřovatel. Ještě, že jsem mu aspoň srovnal ciferník.“ Rozchechtal se Sumara. Runa se rozesmál s ním. Bohužel měl tu čest slyšet vyšetřovatele Jandáka na vlastní uši.
Runa periferním viděním po očku sledoval smějícího se komisaře. Musel uznat, že úsměv mu slušel mnohem víc, než ten zamračený nebo otrávený výraz, co na něm vídal nejčastěji. Kolem očí se mu tvořily takové roztomilé vrásky a čelo se mu vyhladilo. Runa složil ruce do klína povzdychl si. Kam se hrabe touha po poznání, tohle bylo mnohem větší pokušení.
„Mohl bych se vás na něco zeptat, pane doktore?“ ozval se zničehonic Sumara. Runa vzhlédl. Komisař se tak divně ošíval, jako by nevěděl, kam s očima.
„Neurazíte se, když vám dám pusu dřív, než si začnem tykat?“ vypadlo z něj nakonec. Runovo srdce se zatetelilo.
„No, podle pravidel etikety to sice není, ale myslím, že bych mohl to drobné pochybení přehlédnout.“ Popíchl ho trochu, než konečně spojili rty v jejich prvním polibku.
---
„No to byla doba.“ Postěžoval si Petronel. Uriáš se jen pro sebe ušklíbl.
„Však jsem ti to říkal. Kdo si počká, ten se dočká.“ Chytil Petronela kolem ramen a oba se vydali pryč ze Střeleckého ostrova, dokud neucítili, jak je sám Všemohoucí povolává k sobě. Asi už šéf trochu vychladl.