Chapter Text
Odpověď byla přímo před ní.
Stála před malým stavením, které kdysi nejspíš sloužilo jako garáž či nějaká dílna podivně umístěná uprostřed lesa. Ani jedno jí tak docela nedávalo smysl, ale teď to pro ni byl skvělý přístřešek, kde se schovat před počasím.
Chvíli váhala, prohlížela si tu dřevěnou boudu přes provazy deště a zkoumala, zda zaregistruje nějaký pohyb či jiné znamení, že tu není sama. Kromě šumění padající vody ale všude panovalo ticho, všechno živé se schovalo.
Dokonalé.
Bez dalšího přemýšlení vyrazila vpřed. Chvilku zápasila s obyčejným kovovým zámkem, jehož odemknutí ji trvalo zlomek vteřiny, než konečně vpadla dovnitř. Ještě rychle vyklepala vodu z deštníku, než ho zavřela a opřela zevnitř o vrata, aby uvnitř napáchala co nejméně škod. Teprve, když za sebou zavřela, praštila ji do nosu směsice vůní. Zejména štiplavý pach barev, ale i zvláštní vůně uměleckých uhlů a různých laků, kterými se nejspíš finální práce fixovaly.
Uprostřed místnosti našla šňůrku, která jí umožnila v nevelkém prostoru rozsvítit. Rozhlédla se kolem sebe. Naposledy, když tu byla, většina prací byla monotematická. Autor posedle stále dokola maloval příšeru, která ho budila ze sna a která se toulala po zdejších lesích a vraždila.
Hyde .
Jen lehké stisknutí rtů prozradilo, že jí ta vzpomínka nebyla příjemná, jakkoliv oceňovala melodramatičnost oné situace. K dokonalosti toho příběhu už chybělo jen to, aby ji její domnělý milenec zamordoval a ona tak zemřela jako nevinná mladá oběť završující sérii záhadných vražd. Dokonalé.
Samotnou ji překvapilo, jak moc se jí tehdy nakonec nechtělo umřít a jak moc se chtěla jemu i jeho loutkovodiči pomstít. Jak moc chtěla ochránit své přátele . Možná by nikdy nepřiznala, že jimi jsou, ne nahlas, ale někde hluboko uvnitř, schované tak, aby to nikdo kromě ní neviděl, si musela přiznat, že jí na zdejších obyvatelích začalo záležet. Zvláště na její bláznivé spolubydlící.
Enid měla opravdu velmi specifický postoj ke všemu a všem a absolutně nulový pud sebezáchovy. Alespoň tak si Wednesday vysvětlovala to, že jí vlkodlačice na uvítanou skočila zezadu kolem krku a za doprovodu nejrůznějšího pištění a vískání ji zahrnovala nehynoucím množstvím nadšením. Ještě teď se lehce otřásla, když si na to vzpomněla. Bylo to jako topit se v rozpuštěném duhovém karamelu.
“Příště ti za tohle zlámu všechny končetiny, Enid,” upozornila ji temným hlasem Wednesday a ani když si ji k sobě její spolubydlící otočila, neusmála se.
“Taky tě ráda vidím!” zářila blondýnka, zcela nedotčena tou výhružkou, přičemž ji stále držela za ramena, aby jí nevyklouzla. Když měla pocit, že druhá dívka dostatečně pochopila její přátelské úmysly a když si ji dostatečně prohlédla od hlavy k patě, konečně ji pustila. “Nebyla jsem si jistá, že se skutečně vrátíš. Ani nevíš, jak jsem ráda, že ses nakonec rozhodla přijet. Fakt nechci novou spolubydlící. Ty jsi sice dost nesnesitelná, sobecká a sebestředná, ale už jsem si na tebe zvykla.”
“Lichotíš mi,” odvětila Wednesday.
Zatímco Enid dál tlachala, Wednesday si koutkem oka všimla pohybu na galerii nad nimi. Stočila pohled tím směrem, aby spatřila Xaviera, který se opíral o zábradlí zrovna tak, jako když se na konci minulého semestru loučili. Teď na ni stejně nedbale mávl, aby jí dal najevo, že se dívá zrovna na ni a že tam stojí proto, aby se s ní přivítal. Nijak na jeho gesto nezareagovala, ale než se k němu mohla tentokrát vydat, Enid ji popadla za loket a vláčela ji směrem k dalším lidem, v neutuchající potřebě přimět Wednesday účastnit se společensky vyžadovaných aktivit, jakými bylo vítání se.
To bylo před pár dny. Od té doby spolu prohodili sotva několik slov. Neměla pocit, že by si měli co říct, když z ní přes prázdniny vytáhl všechny novinky, co se zrovna děly. Musela uznat, že technologie měly své kouzlo v tom, že ji zbavovaly nutnosti fyzické blízkosti s druhým člověkem. Ovšem po následném shledání jí přišla všechny témata na potenciální small talk vyčerpaná. Ach, jak tyhle nucené drobné konverzace nesnášela.
Vrátila se myšlenkami do přítomnosti a znovu se rozhlédla po Xavierově improvizovaném ateliéru. V jednom rohu bylo nahromaděno několik obrazů. Čelem ke stěně, takže neviděla, co na nich je. Jinak tu bylo docela prázdno, ve stojanu bylo přichystané prázdné plátno. Nový semestr, nová díla, usoudila. Vlastně tu celkově bylo docela čisto a uklizeno, věci na pracovním stole srovnané, štětce vymyté a suché. Zjevně tu na konci minulého semestru uklidil a teď tu ještě skoro nebyl. Bude-li mít štěstí, nepřijde ani dneska.
Pohledem našla židli v jednom z protilehlých rohů a křeslo v druhém. Druhý kus nábytku vypadal lákavě a pohodlně. Byl to přesně ten správný ušák, do kterého člověk zapadne a mohou ho vynést až když povolí posmrtná ztuhlost svalových tkání. Příliš pohodlné, příliš lákavé.
Otočila se k židli. Nespíš to byla stále ta samá židle, k níž připoutala hydea ve snaze dostat z něj doznání. Mučící židle. Jak poetické. A jak nepohodlné. Potřebovala se tu jen na chvíli schovat před deštěm a před splašenými pubertálními hormony. Nechtěla tu zůstat dlouho. Proto se právě jednoduchá dřevěná židle zdála zcela ideální. Stejná, na jaké by seděla v knihovně, kdyby tam nebylo příliš mnoho lidí a rozruchu.
Posadila se na ni, ještě jednou se rozhlédla po nevelkém prostoru, aby se ujistila o svém rozhodnutí, a vytáhla ze svého černého batůžku knihu, kterou si sem vzala, aby zabila čas. Pád říše římské se zdál jako dobrá volba, která ji nějaký čas zabaví.
Varováním mu měl být už ten otevřený zámek. Ve skutečnosti mu ale došlo, že to je divné, až potom, co vstoupil dovnitř a odhalil vetřelce. Během roku často nechával otevřeno. Nejspíš z lenosti a z přesvědčení, že sem stejně nikdo nechodí. V první moment mu tak nedošlo, že přes prázdniny určitě zamkl. Automaticky trhnutím otevřel jedno křídlo vrat a vešel, aby ho překvapilo světlo, které uvnitř svítilo. To už bylo hodně zvláštní.
Téměř okamžitě mu pohled padl na příčinu všech těch podivností. Seděla na staré dřevěné židli, záda rovná, jako kdyby spolkla pravítko a upřeně hleděla do knihy, kterou měla položenou na kolenou. Zcela nehybná, bledá jak smrt, jen drobný pohyb copů dával najevo, že přeci jen dýchá.
Zůstal stát přimrzlý na místě, naprosto zmatený tím, že ji tu našel, jak si… čte .
“Samozřejmě, kdykoliv jsi tu vítána. Udělej si pohodlí. Jako doma. Mi casa es su casa …” spustil jedno pořekadlo za druhým.
Wednesday vzala jeho přítomnost na vědomí jen tím, že zvedla ruku se vztyčeným prstem. Čekal, co z toho bude, ale ona dál upřeně hleděla do své knihy. Minutu. Dvě. Netrpělivě se nakláněl vpřed v očekávání, co přijde a už málem přepadal, když se na něj konečně podívala. Zatraceně, zapomněl, jak ho ty její černé oči dokážou propíchnout.
“Potřebovala jsem dočíst myšlenku,” vysvětlila prostě a zaklapla knihu.
“Nechtěla sis tam dát prvně záložku?” zeptal se udiveně.
“Pamatuju si, na které stránce jsem skončila,” odpověděla klidně.
“Samozřejmě,” uznale přikývl. Kniha v jejím klíně rozhodně nepatřila k lehké četbě. Na to mu stačil krátký pohled, než zvedl oči zpět k její tváři. Upřeně se na něj dívala, bez mrknutí a bez jediné emoce v tváři. Sám se pokusil zvednutým obočím naznačit otázku, ale nijak na to nereagovala.
“Co tě přivádí do mé osamělé svatyně?” zeptal se nakonec, když pochopil, že jinak se nic nedozví. Důraz dal na slovo osamělá ve snaze jí naznačit, že tu většinou bývá sám . Není zvyklý na návštěvy.
“Venku prší,” odpověděla prostě.
Pohled mu sklouzl k černému deštníku opřenému o vrata. Tahle informace měla asi všechno vysvětlit, ale vůbec mu nepomohla.
“Proto lidé vymysleli báječnou věc, dům se tomu říká. Škola, v našem případě. Možná bych to mohl ještě zúžit na tvůj pokoj?”
Chvíli na něj prázdně hleděla, sepnuté ruce položené na knize, kolena u sebe, záda rovná. Celá její pozice vypadala zatraceně nepohodlně. Nejspíš si ji velmi užívala.
“V našem pokoji je nedýchatelně,” odpověděla konečně.
Zmateně se zamračil, než mu to konečně došlo. “A já si říkal, kam Ajax zmizel!” vykřikl triumfálně. Než vyrazil sem, svého kamaráda hledal, ale neúspěšně. Proto se rozhodl pro druhé nejlepší řešení, jak trávit čas - malování.
Wednesday jen krátce přikývla a pak zopakovala: “A venku prší.”
“Začíná mi to dávat smysl,” připustil a trochu nešťastně se rozhlédl kolem sebe.
“Klidně maluj, nebudeš mě rušit,” ujistila ho.
Lehce se uchechtl. Samozřejmě, sama na prvním místě, co jiného by od ní mohl čekat. “To jsem skutečně moc rád,” přikývl s ironickým úsměvem.
Jako by jí až se zpožděním skutečně došlo, že její předchozí věta nebyla společensky vhodná. “Můžu odejít, pokud ti překážím,” řekla klidně. Racionálně, bez emocí, bez výčitek.
“V pohodě, klidně tu zůstaň. Venku leje jak z konve, nevezmu si tě na svědomí,” ujistil ji.
Její přítomnost mu nevadila. Naopak. Když vstřebal to překvapení, že tu vůbec je, uvědomil si, že je za to rád. Těšilo ho, že se rozhodla přijít schovat zrovna sem. K němu . Nejspíš v tom byla nějaká absolutně racionální úvaha, pravděpodobně usoudila, že kdekoliv jinde by mohla narazit na lidi , se kterými nechtěla mluvit. Ale rád si namlouval, že jeho mezi ten otravný hmyz nepočítala a byla ochotná s ním sdílet stejný prostor. Ještě chvíli se na ni díval, zatímco ona obrátila svou pozornost zpět ke své knize, otevřela ji na příslušné stránce a znovu se začetla, než se sám pustil do práce. Pochopil, že si nechce povídat a byl odhodlán jí v tom vyhovět. Koneckonců sem také nepřišel kvůli tlachání. Potřeboval dostat z hlavy obrazy, které ho nenechávaly spát.
Wednesday upřeně hleděla do otevřené knihy, ale nečetla. Ještě chvíli se soustředila na Xaviera. Měla tušit, že se tu objeví. Bylo to logické a samozřejmé, přesto ji překvapil.
Teď tiše sledovala, co dělá. Vnímala, že na ni ještě chvíli upřeně hleděl, zatímco ona předstírala zaujetí četbou, ale nakonec se přeci jen rozhoupal k akci. Otočil se k pracovnímu stolu a začal si chystat materiál pro malbu. Zdálo se, že se nebude snažit navázat s ní konverzaci, že ji nechá si číst. Oceňovala to.
Aniž by nad tím skutečně přemýšlela, po chvíli už byla znovu začtená, zvuky kolem sebe zcela ignorovala a jejich původce ignoroval ji. Nejvýraznější kulisu představoval déšť bubnující do střechy a specifický zvuk tuhy klouzající po papíře. Bylo to uklidňující.