Work Text:
Byla to nevídaná událost, kterou nezažilo žádné jiné městečko ani město. Tedy, soudci a vykonavači vládní moci umírali jako v lesích podťaté stromy – často, efektivně, s velkou ranou. Vysokou funkci pak přebral jiný úředník, obvykle odměnou od radního. Jenže Erudan byl víc rozhádaný kramářský rynek než pokorné město, a nejvíc ze všeho byl sítí intrik, úplatků a výhrůžek, kde každý sledoval jen vlastní cíle. Neboť však stál v půli cesty mezi dvěma největšími městy v království, shlížel na jeho řevnivost královský pár laskavým okem. A Erudanští si dávali záležet, aby dostáli označení Největší kupecké sídlo.
Erudan, to bylo jedno velké tržiště.
A tak se kvůli všem těmto skutečnostem stalo, že novým soudcem zvolili nejnepravděpodobnější osobu.
Xelana, temného elfa.
*-*-*-*-*
Dveře do malého domku se otevřely. Xelan vzhlédl od kontrolování beden rozložených na stole a lavici. Nikdy nedělal nikomu problémy, proto nikdo nedělal problémy jemu. Ovšem byl temný elf, telf, a lidé se mu z principu vyhýbali, při lepší vůli ho ignorovali. Lidé, ne tak obchodníci. Předsudky jsou jedna věc, pověst a kvalita druhá.
Xelan přivřel své rudé oči před paprsky zapadajícího slunce. Oslepovalo ho a on v první chvíli nedokázal rozeznat postavu na prahu. Jevila se mu jako vytáhlý rozevlátý stín.
„Nové zboží, příteli?“ nadhodil přátelsky a zavřel za sebou.
„Vítej, Vernere,“ odpověděl Xelan hlubokým, kouřem nasáklým hlasem a povolil své tváři malý úsměv. Odložil seznamy a přeskupil v tichosti krabice, aby vzniklo místo k sezení.
Bylo zbytečné ptát se, co hraničáře přivádí. Verner mnohdy neměl pro návštěvy důvod. Před pěti lety, když se Xelan přijel do města skrýt, ho Verner vyslechl a nabídl mu útočiště ve svém domě. V tom domě, v kterém Xelan od té doby žil. Jenomže život hraničáře, to není pohodlné vysedávání v domku, byť vám ho přidělil sám místodržící. Někdy strávil Verner v okolních vesnicích a lesích i několik týdnů. Nebyl jediný hraničář v kraji, ale zodpovídal se přímo místodržícímu, takže byl nejvýše postavený.
Jaká hříčka osudu, myslel si vždycky Xelan, že nejvytíženější muž Erudanu má čest, jež naslouchá cinkotu zlaťáků, a charakter, jenž podlehl lásce k medovině. Proto se po důvodech návštěv ani neptal. Verner byl, či nebyl, stejně jako vítr a bouřky.
Hraničář nabízené místo nepřijal. Zůstal stát u dveří a jednou rukou žmoulal svůj plášť. Xelan si ho znovu přeměřil pohledem. Oči přivyklé temnotě zachytily na oděvu hraničářské insignie a rozpaky rozlévající se po čtyřicetileté tváři, kdykoliv se Verner snažil působit oficiálně.
„Není to zdvořilá návštěva,“ zhodnotil Xelan.
„Ano. Totiž ne, není. Víš, já to nevymyslel, ale nemůžu protestovat vyšší moci, šak to znáš, ale hned sem k tomu řek svoje, teda, že nebudeš proti, páč je to záslužný, že jo…“
Xelan mlčel. I takhle občas probíhaly jejich rozhovory.
„Nemusíš to přijmout,“ pokračoval Verner rychle. Mlčení nikdy nevěstilo nic dobrého. „Když to neuděláš, tak…tak vyberou někoho jinýho, jenom nevím koho, když to teď vypadá, jak to vypadá, a co si budem nalhávat, nevypadá to vůbec dobře, že jo, se všema těma novejma chlapíkama, bohové sami vědí odkud, a s těma starejma rodinama, sám si je potkal, všechno je ve jménu tradice a…no, sem jenom chtěl říct, že když to nevezmeš, tak to bude vypadat špatně, ale nenutím tě.“
Xelan stále mlčel. Pod jeho pohledem měl Verner nepřekonatelnou chuť zbaběle utéct ke kamarádce medovině a už nikdy telfovi nezkřížit cestu. Rudé oči nebyly výhružné. Naopak, krásně podmanivě odrážely světlo a klidně čekaly, co bude dál, ale Verner nepochyboval, že vidí přímo skrz až do odlehlých koutů jeho mysli, kam by nikdo vidět neměl, raději ani Verner sám.
„Bych ti to mohl přikázat, víš, sem vládní úřední zmocněnec, ale řek sem mu, jako mísťákovi, že jak tě bude nutit, k ničemu to nebude, a že to musíš chtít sám, a on mi na to řek, že ať jdu a ať na tebe zapůsobím. Tak jsem přišel,“ dodal zbytečně.
Xelan se pohnul kupředu. Ve Vernerovi se úlekem zastavilo srdce. Přítel si toho všiml, uvolnil svůj napjatý výraz a posadil se, jak zamýšlel. Verner za to nemohl, už byl takový a zjevně takový zůstane. Byl mužem chyceným v pasti pletich, do kterých ho zaplétalo příliš mnoho lidí.
Temný elf přehodil nohu přes nohu a sáhl po tabáku. Ebenově zbarvené prsty obratně zabalily kuřivo do plochých listů rákosové trávy a na tmavomodrých kalhotách jej uválely.
„Máš oheň?“ požádal hraničáře.
Verner se poněkud uvolnil. Když si Xelan zapálil, nebývalo zle. Takže mu to dost možná i projde. Tedy pokud najde to zatracené zapalovátko, dumal během prohledávání
kapes. Nakonec našel hůlku vytvářející magický oheň. Vypadala opravdu působivě, pokrytá všemi těmi runami a neustále vyleštěná. Vytvářela oheň i za deště a větru, což se nesmírně hodilo. Verner nikdy nelitoval, že za ni dal tolik peněz, ačkoli mu Xelan řekl, že takovou má v dnešní době kdekdo a že ji mohl sehnat levněji.
Hraničář hůlkou potřásl. Z její špice vyskočil uspokojivý plamínek. Přidržel ho u Xelanovy cigarety a čekal nějakou odezvu. Xelan napřed vydechl kouř.
„Chceš – och, pardon, místodržící chce, abych šel někoho rozsoudit,“ shrnul Xelan situaci. Posunul se, aby si Verner mohl přisednout.
„Vám, elfům, to myslí sakra rychle. Ale jako jo i ne,“ odvětil Verner vyhýbavě.
Xelan se zhluboka nadechl nosem. Čich měl vytříbený stejně jako jakýkoliv lesní elf. Cítil déšť, kterým musel Verner před několika hodinami projít, sepranou, ale nikdy úplně vypranou krev na haleně, pižmo jakéhosi zvířete, nejspíš ovce, bláto na botách, lojovou mast, kterou hraničář používal na popraskanou kůži na rukách, i to, jak se před chvílí mírně zpotil. A pod tím nezaznamenal jediný náznak medoviny. Tudíž je to vážné.
„Promiň, příteli,“ usmál se, „ale v tomhle případě mi to budeš muset říct na rovinu.“
Verner od sebe dlaní odehnal kouř z cigarety. „Dobře. Jde o to, že máš být soudce. Ale ne v jednom konkrétním případu jako naposled, ale prostě…soudce.“
„No vida, a já myslel, že to nejbláznivější, co od tebe můžu slyšet, bylo před pěti lety tvé: Pohlídáš mi dům, když tu nebudu?,“ děl na to Xelan. Rozhodně to neřekl vesele. „Proč zrovna já, Vernere? Měl jsem za to, že mne kupci nemají v lásce.“
„Možná,“ připustil Verner a pokrčil rameny, „ale musí to být někdo nestranný, a tebe nenávidí všichni stejně.“
*-*-*-*-*
Dnes bylo Xelanovi obzvlášť horko. Po světlých, téměř bílých vlasech mu stékaly kapičky z krku a z tváře a lepily se na několikavrstevné černé roucho. Chtěl ho svléci, vyčkat v nějaké hluboké jeskyni na noc, a pak nahý běžet po prašných Erudanských pláních, cítit jen hlínu a písek, vítr a chladné světlo měsíce. Toužil z oken servat ty tmavé těžké závěsy, které sem dali kvůli němu, aby se jeho citlivé kůže nedotklo slunce. Přestože nesvítilo, pražilo svým žárem a jindy chladnou kamennou místnost topilo v rozpáleném vzduchu. Svíce, které nahrazovaly přirozené světlo, tomu pomáhaly.
Xelan se snažil nedýchat. Na jeho nos útočilo dvacet lidských těl. Všechna se potila, čpěla dušená látkami, některá bezúspěšně překrytá parfémy, v nichž rozpoznal vlastní výrobu. Například kupec, kterého obžaloval dnešní soud a který se nalézal kousek vpravo před soudcovským stolcem, voněl směsí pomerančů, citrusů a pepře, nad to byl cítit potem a pod tím vším slabě dýchaly barvy na látky, zjevně jeho práce.
Naproti tomu trpaslík, který vznesl obvinění, zapáchal starým dřevem a střelným prachem. Xelan poposedl blíž. A taky mýdlem po nedávné koupeli. Alespoň on se tu nesnaží nic zakrýt, pomyslel si Xelan.
„… a furt se divně vyptával. Kolik mám sudů sebou, jak dlouho se dělá, co se s tím dá zapálit, jak se snáší s vodou a voskem a tak podobně. A zbytek ukrad!“
„Já ten sud poctivě koupil!“
„Jasně, jeden – a další čtyři si lohnul, ty lidská bečko!“
Xelan ignoroval zvyšující se hlasy a nechal si podat hlášení o krádeži od písaře. Vůbec ho nezajímalo, jestli se ti dva do sebe pustí. Kolem stáli strážci s dlouhými dubovými holemi a v případě problémů zakročí.
„Tady se píše – “ začal, ale přes nadávky ho nebylo slyšet. Dva strážci udeřili holemi o sebe. Xelan se odtáhl, aby mu při opakování tišící techniky zdejšího soudu nemohlo znovu zazvonit v uších. „Tady se píše, že o krádeži vám pověděla Ildika – zlodějka, která krádež uskutečnila.“
Při zvuku svého jména sebou dívka poplašeně škubla. Xelan viděl den staré podlitiny v její tváři i ze svého vyvýšeného místa. Nepochyboval, že kdyby ji svlékli, našli by se na jejím těle další takové. Kupcovy stráže to s holemi opravdu uměly, když se jim povedlo křehkou dívku nezmrzačit. Marně se snažila svýma velkýma hnědýma očima proniknout přes stín Xelanovy kápě.
„Proč prozrazovat zločin, za který tě místní spravedlnost nechala zbít, Ildiko?“
„Zaplatil mi víc,“ odpověděla opatrně a ukázala na trpaslíka. „Taky řekl, že nebude chtít, aby mne potrestali. Já jsem zlodějka, vznešený pane, já vím, ale nejsem lhářka!“
„Nikdo tě z toho neobviňuje,“ odvětil Xelan. „A nejsem vznešený pán. Jsem telf.“ Slyšel, jak se ulekaně nadechla. „Nyní odpověz.“
„Trpaslík řekl, že když to odpřísáhnu, jak jsem mu vypověděla, tak mi nic nehrozí a že nebude chtít, abych dostala trest. Tak jsem ho odvedla do skladiště, kam jsem ty sudy s partou
předtím vezla, ale už tam nebyly.“
„No to je hezký,“ ozval se obviněný kupec, „takže jsem souzený za to, že se u mě nic nenašlo. A takhle se mám bránit,“ dodal škrobeně. Několik lidí kupci přizvukovalo a on, potěšen zájmem, se začal usmívat. Xelan se uvolnil na nepohodlné židli a podepřel si rukou bradu.
„Žádám kupce Olbrama, aby mluvil pouze, bude-li tázán,“ řekl klidně. „Zapsat ve znění: Ildika poskytla usvědčující svědectví, dle přiloženého zápisu, ne, místo zápisu napiš
soupisu, se zcizené zboží nenalezlo.“ V sále to začalo hučet jako v úle. Xelan nedokázal rozlišit, jestli údivem, pohoršením či zlobou nad možností, že si děvče vymýšlí. „Ildiko, trváš tedy na tom, že Olbram tě najal na krádež sudů, které patří trpaslíkovi Kuru-Dah?“
„Jo, jinak bych jim oběma musela vrátit peníze, ne?“
Obchod jako obchod, pomyslel si Xelan. Nahlédl do soupisu Olbramova majetku a chvíli četl zápis kontroly. Jedna položka ho zaujala. Loď, té doby kotvena na druhé straně Velkého jezera.
„Proč jste svoji loď pojmenoval Ohnivý přelud?“
„Jak to s tím souvisí?“ vyhrkl Olbram podezřívavě.
„Nijak. Jsem zvědavý.“
„Je to rybářská povídačka o tetelícím se vzduchu nad mořem. Navíc jsem ji nepojmenoval já, jenom ji financuji. Nepatří mi, musíte se domluvit s kapitánem.“
Xelan děkovně přikývl a naklonil se k obřadnímu strážci po své pravé ruce: „Vyhlas ticho pro rozhodnutí.“
Muž stroze přisvědčil, poté sevřel ozdobnou hůl ze vzácného černého dřeva a jejím koncem několikrát udeřil do kamenné podlahy. Jeho přísný výraz přišel Xelanovi k smíchu, ovšem po několika jednáních si zvykl, ostatně jako na celou ceremonii. Dokonce ho začínala bavit. Spravedlnost divadlo nepotřebovala, lidé však ano.
Xelan se doslova ponořil zády do opěradla svého stolce. Vždycky měl dojem, že ho řezba jemných ornamentů pohlcuje, až se oči diváků upírají jen na dýhy, v jejichž stínových vlysech se rozplývá tmavá telfí kůže. V těch vteřinách musela být magie. Lidé přerývaně dýchali, dychtivě čekali a otevírali své mysli ještě nevyřčeným slovům. Pokud bohyně zdejšího kraje tolik miluje napětí, dělají jí obyvatelé Erudanu jenom radost, pomyslel si Xelan.
Několik úderů srdce ještě přemýšlel. Jako obvykle musela být řečena ta správná slova.
„Olbramovi přiznávám vinu,“ začal, „ale zamítám v tuto chvíli trest navrhovaný Kuru-Dahem. Nemohu nikoho odsoudit bez důkazu. Na hledání vašeho zboží však budeme pracovat. K dnešnímu dni soud a vynesení rozsudku odkládám.“
Olbram se příliš potěšeně zašklebil. „Než se znovu potkáme,“ přerušil Xelan spěch v síni, „nikdo z vás nesmí opustit Erudan. Přece je to velká záhada, kterou zde společně rozluštíme,“ oplatil Olbramovi telf laskavým úsměvem a usadil se zpět do svého zdobeného trůnu.
Jako další vešel kupec žalující kazatele. Pokud to Xelan pochopil správně, požadoval náhradu ušlého zisku, protože kazatel stál příliš blízko jeho stánku a díky intenzitě svého kázání a odchytávání místních lidí mu odháněl zákazníky.
Xelan povzdechl a děkoval, že to kápě ukryla. Toužil odejít. Všechna ta tvrzení, jak se tohle stalo a nestalo, byla únavná.
„Kdo vám udělil povolení kázat na hlavním tržišti?“
„Povolení?“ opakoval kněz nechápavě.
„Ano, povolení,“ potvrdil Xelan skoro vesele. „Tady v Erudanu se obchoduje se vším a jak jsem byl poučen, víra není žádnou výjimkou.“
„Nepotřebuji povolení. Slovo boží je všude, Ogarola je věčná a nepřemožitelná!“
Xelan vstal, nečekal na obřadní vyhlášení a shodil kápi. Někteří lidé zalapali po dechu, poněvadž telfa spatřili tak jasně poprvé. Xelan netušil, co vidí, znal svou tvář ze zrcadel a vodní hladiny a mezi elfy by byla obyčejná, s trochu užšími rty, než je krásné, s oblou bradou. Mezi lidmi však pozvedala jejich touhy, úctu i bázeň. Znal své rudé mandlové oči a věděl, že dlouhé řasy nezatají odrazy plamenů svic.
„Bez povolení jste narušil pořádek města. Není možné dokázat, že to mělo vliv na následný prodej. Není ale možné prokázat, že to vliv nemělo. Zaplatíte pokutu a tato pokuta bude vyplacena kupci. Tak soudím,“ zakončil.
„Soud byl zapsán,“ potvrdil písař.
Xelan přikývl. Už nevnímal ruch v síni. Cosi ho pudilo pryč, z místnosti, z roucha, z vlastní kůže, s nedočkavostí, s jakou topící se lapají po dechu.
„Pro dnešek ukončuji veškeré soudy. Kdokoliv přijde s čímkoliv, zapište ho zítra na hodinu, kterou si zvolí. Nyní odcházím,“ rozhodl, znovu se ukryl v milosrdné kápi a prošel zadními místnostmi ven z budovy.
Jakmile se dostal do žáru slunce, ani se neohlížel. Celou cestu domů běžel.
*-*-*-*-*
Xelan otevřel oči. Jeho citlivý sluch, zesílený dosavadním tichem, zaznamenal otevření dveří do sklepa. Seděl nahý, zády přitisknutý ke kamenné chladivé stěně a vnímal auru uložených věcí a soudků, které stejně jako on nepotřebují světlo ani teplo. Bylo to nesmírně uvolňující. Cítil, že z něj tma svými hedvábnými prsty smývá veškerý kontakt s lidmi.
Na schodech se ozvaly šouravé kroky. Verner si nevzal svíčku.
Xelan zvrátil hlavu dozadu a dlouze vydechl. Neměl náladu na rozhovor, neměl náladu vůbec na nic. Kameny zkonejšily jeho rozpálené tělo a on jim teď toužil být vděčný, pochopit jejich život a strnulost, toužil stát se kamenem. Ale to by bylo i pro telfa příliš jednoduché, příliš snadné východisko.
Verner se vynořil v klenutém vchodu. Xelan jej viděl, jak šátrá rukama po zdi, nevěda přítomnosti někoho dalšího. Byl to skoro komický pohled. Plášť tlumil jeho pohyby, voněl po koních a na opasku se mu houpal džbánek přivázaný řemínkem. Xelan překvapeně zamrkal, když zaregistroval, že Verner nemá boty.
Hraničář zastavil a zmateně se rozhlédl, jako by o Xelanovi věděl. Natáhl před sebe paži, ale tma se chytit nenechala. Vzápětí kolenem narazil do malého stolku a zaklel. Nádoby se zatřásly, ovšem nespadly, a tak se Verner pro sebe ušklíbnul své šikovnosti. Ohmatal soudek ve výši hrudi, který byl podložený několika bednami. S vychytralým, potěšeným výrazem sáhl po džbánku.
Xelan neslyšně vstal. Pochopil, proč Verner přišel, a rozhodl se zabránit jeho fatálnímu omylu. Ruce v rukavicích už se natahovaly po kohoutku na sudu. Jemně uchopil přítele za zápěstí. Džbánek se zhoupl na řemínku a uhodil Vernera do stehna.
„Ještěří oči, Xelane!“ vydechl ustrašeně.
„Nepij moje voňavky – jsou drahé.“
„Cože?“
„To, co si chceš stáčet, je tresť z orchidejí.“
„Nešel sem ti pít voňavku! Chtěl sem medovinu!“ hájil se chabě.
„I moje medovina je drahá,“ odtušil Xelan a konečně pustil roztřeseného muže.
„Svítí ti oči,“ odvětil Verner obviňujícím tónem.
„Ano, protože jsem telf, Vernere,“ povzdychl a sáhl pod stolek pro sud s moštem. „Je milé, že sis sundal boty v domnění, že kolem mě nehlučně projdeš, ale to by ti stejně nepomohlo. A teď, jestli chceš pít, mám Křišťálová jablka getavská.“
Vernerovi narazil mošt do hrudi s takovou silou, až se zapotácel. Jen taktak ho neobratně zachytil. Nedokázal ve tmě rozeznat elfovu tvář, vlastně viděl pouze dva zářící body v úrovni očí, nepochytil ani nejmenší zalesknutí kůže, přesto Xelana znal a něco se s ním dělo. Verner se zachvěl a o krok ustoupil. Možná nebylo pravda, co se o telfech a jejich krutosti povídalo, ale hraničář nestál o ověření.
„Xelane…“ oslovil ho rozpačitě.
„Bojíš se mne, Vernere?“
„Jo, ani nevíš jak, tak co kdybychom –“
„Udatný Verner si opět vybral špatného protivníka,“ přerušil ho telf uštěpačně.
Hraničář seznal, že nemá kam ustupovat. Zády narazil do zdi vedle schodiště. Na jeden mělký nádech si představil sebe vybíhajícího po schodech a zabuchujícího temného elfa ve sklepě.
„Xelane…“ zaskuhral znovu. Na zeď dopadla tmavá dlaň, prsty jen několik centimetrů od tmavohnědých vlasů a ucha. Jemné elfské rysy teď byly rozeznatelné jako skrz pavučinový závoj.
„Udělal jsem ti někdy něco?“ zeptal se Xelan znenadání.
„Ne, neudělal,“ odpověděl Verner zaskočeně. Byl nesmírně rád, že je mezi nimi sud s moštem.
„Vy, lidé, jste tak iracionální,“ spustil telf tiše. Všechno se v něm svíralo, když viděl tvář svého jediného lidského přítele pokřivenou strachem. Ne snad ze soucitu či hany, svíjel se odporem nad červy, kteří se pyšní pověstí pánů světa. „Za pět let jsem ti
nikdy neukřivdil, nikdy tě neuhodil, nikdy tě nezradil, Vernere. To jsou přeci důležité věci ve vašem společenství. A ty se tu stejně krčíš jako prašivý pes. Nenávidím vás. Dostali jste všechno – milost a lásku bohů, širé pláně a úžasnou představivost. A místo, abyste to využívali, mrháte svými kratinkými osudy na nesmyslné podlosti. Denně poslouchám, jak jeden druhému ničíte život, jak jste chamtiví a nerozumní. Nemáte žádný cíl, k ničemu nesměřujete! A je vám to úplně jedno! Proto se přede mnou směšně snažíš bránit, protože mne považuješ za jednoho z vás. Já nejsem – jsem telf. Nemusíš mě obcházet, aby ses dostal k medovině. Soudíš se za svou slabost jen ty sám, Vernere. Jenom mi řekni, proč jste takoví…“
Strop sklepa rezonoval posledními vyřčenými slovy. Elfův teplý dech se srážel na tvářích se strništěm. Voněl bylinou, kterou telf žvýkal, když se chtěl uklidnit, a jejíž jméno si hraničář nedokázal zapamatovat.
Verner se nadechl k odpovědi a vzápětí zase vydechl bez jediného slova. Tohle už několikrát viděl – přeci byl hraničář, pohyboval se mezi mnohými rasami. Všem, kteří byli přinuceni žít s lidmi, se to stávalo. Začínalo to vždycky stejně, horlivě dávali na odiv, že nejsou lidé, vyzdvihovali své kořeny, své zvyky, své cokoliv, jenom aby se odlišili. Když to nezacházelo do extrémů, bylo to jistě v pořádku, jako když ve velkém městě narazíte na barbarské a elfské čtvrti. Jak Verner tušil, dalo se na tom i slušně vydělávat, někteří šlechtici mají rádi určitou dávku bezpečné exotiky.
Pak nastoupila druhá fáze. Obvykle si dotyčný našel činnost nebo věc, ke které se přimkl. Xelana fascinovalo, že lidé platí za rozličné jednoduché vůně, a protože měl dvakrát lepší smysly, dokázal je smísit lépe, jemněji, rafinovaněji.
Verner se někdy bál, aby se Xelan nepřenesl do třetí fáze, aby nepodlehl té potřebě fanaticky se lidem zavděčit. Za prvé, škodí to zdraví i obchodu. Ale proto, že Xelan v podstatě neměl konkurenci, jelikož žádný člověk nemohl dokázat, co on, tak nebyl dravý a ohrožený.
Za druhé, z tohohle chování je jen krůček k zapadnutí do veškerého svinstva, které si dotyčný počíná uvědomovat kolem sebe. Vše, co kdysi tak obdivoval, nebo tím přinejlepším pohrdal, ho znechucuje a dráždí.
A proč?
Verner věděl proč a tajně si přál, aby to v Xelanově případě tak daleko nezašlo. Přál si, aby telf zůstal telfem, svobodným jako pták, mrštným jako panter a přizpůsobivým jako voda. Snad to chtěl i proto, že z něj čerpal klid a zásady. Nechtěl, aby byl podobný kupcům a šlechticům, ani chudákům.
Ale s lidmi nelze žít, když nejste člověk.
„Víš, nevím, jestli ti to pomůže, ale máme takovou legendu, teda ne jenom jednu, ale tuhle mám nejradši,“ spustil Verner svým typickým způsobem. Xelan se nepohnul. „Říká se, že naše bohyně Ogarola, paní nad naší smrtí, kdysi vyrobila schody k duchům a dala rozhlásit, že kdo po nich sejde, najde největší bohatství, ale nikomu neřekla, co to je, páč je dost…no, řekněme vrtkavá, takže prostě nějaký bohatství tam ukryla. Jenomže, aby to nebylo celý tak lehký, tak jednak ukryla to schodiště, ovšem ne moc, protože ve skutečnosti chtěla, aby lidi ty schody našli, a jak se tak stalo, zjistili ti chudáčci, že na schodech sou překážky. Taky ty překážky byly udělaný tak, že když někdo jednu překonal, ona tam zůstala pro někoho jinýho, aby jako všichni měli stejný šance, páč Ogarola je spravedlivá, to zas jo.“
Xelan se narovnal a stáhl ruku k tělu. V hraničáři povolilo napětí a sklouzl o několik centimetrů zády po zdi.
„Proč mi to říkáš, Vernere?“
„Se k tomu dostanu, když mě to necháš dovyprávět, poněvadž je to poučný, jak říkávala moje matka, když byla ještě naživu.“
Xelan povzdychl a podepřel rukama zespodu sud s moštem. Vernerovy paže potřebovaly ulehčit.
„Prosím,“ pobídl ho, „jen pokračuj.“
„Takže, lidi chodili k těm schodům a zkoušeli je projít. Nikomu se to nedařilo a Ogarola se nějakou dobu dobře bavila, protože to vymyslela tak, že k těm schodům musel někdy dorazit každej, a když už tam byl, tak mohl buď věčně zůstat na schodě, na kterém se zasek, anebo se pak zvednout a nad tou překážkou přemýšlet až doma a třeba to zkusit až jindy. Nějakou dobu dobrý, ale pak se Ogarola začala nudit, páč se nikdo za tu dobu nedostal na konec, a lidi už taky znechucovalo cokoliv, co jen vzdáleně připomínalo schody, proto se jim Ogarola rozhodla zjevit – víš jak, s těmi hady ve vlasech, šupinatou kůží a rozeklaným jazykem. Vybrala jednoho muže a poslala s ním po schodech průvodce, asi démona. Jo, taky ho ještě ukázala ostatním a řekla, že jim přinese pravdu a podobný plky. No, tak muž a démon šli a dokázali se dostat přes všechny překážky, chvíli jim to teda trvalo, ale nakonec zase vylezli, démon zmizel a ten chlapík se náramně spokojeně usmíval. Lidem to samo sebou
nedalo a vyzvídali, co tam dole viděl. A on řek, že…“
„Ano, Vernere? Co viděl?“ zeptal se Xelan, když pauza trvala příliš dlouho.
„Zrcadlo,“ připustil Verner neochotně. „A asi to byl fakt největší poklad, protože ten chlap byl spokojenej a nadšenej a pořád opakoval, že tam je zrcadlo a nic jinýho, a že to je vlastně celý strašně chytrý, to s těma schodama. Jenomže lidi mu nevěřili, mysleli si, že si chce poklad schovat pro sebe. Jistě mu to obohatilo život, ale asi jenom do tý chvíle, než ho upálili. Ogarola to tak nechala, protože si myslí, že díky tomu tam ti lidi pořád chodí, protože prostě neví, co dole je, když mu nechtěli věřit a že každý si musí pravdu zjistit sám. Ale to zrcadlo prý tam je jako největší poklad, a to je fakt, aspoň tak je to v té legendě řečeno.“
Xelan zavřel oči. V duchu si některé věty přestavěl, aby jim porozuměl.
„Chceš říct, že to nejdůležitější je, jak se na celou věc dívám já, protože jsem to já?“
„Ale že by?“ zatvářil se Verner zmateně. „No, hlavně sem chtěl říct, že lidem nemůžeš věřit ani nos mezi očima, protože je stejně řídí bohyně a oni to ví a myslej na to a nezapomenou ti to říct, kdykoliv by za něco měli být odpovědný, takže po nějakejch
důvodech nemůžeš pátrat z týhle strany, to je jasný. Jenže když dojde na věc, nejdůležitější je být sám sebou, ať už jsi čímkoliv.“
Xelan nakrabatil čelo a přitiskl se na soudek, jako by chtěl vysvětlení z Vernera vyčichat.
„A zrovna teď jsi nahý, elfe, takže můžeš na sebe něco hodit a načneme ten mošt, jo?“ nadhodil hraničář s nadějí.
*-*-*-*-*
Xelan zůstal zamyšlený, unavený a citlivý na světlo a zvuky. Proto seděli s Vernerem v kuchyni s jedinou svíčkou na nejvzdálenějším konci stolu, s okenicemi pevně přibouchnutými. Xelan kouřil způsobem, který by v některých kruzích označili za provokativní. Rty si pohrával s konečkem cigarety, mazlivě a labužnicky vydechoval bělostný vonící kouř. Verner měl dost sebeovládání, aby nezíral, a věnoval se pouze svému hrnku s moštem.
„Sem si ani nevšim, kdy se to ouško utrhlo, ale to je asi tím, jak jsem tu málo,“ blábolil zrovna. „Ten džbánek mi vyrobila jedna moc pěkná trpaslice – taková masitá a oblá, s obrovskými rty, které natírala šťávou z bobulí…“ Mlaskl, ztracen ve vzdálené vesnici vzpomínek. „A ty její copy na vousech! Dokázala s nima uškrtit chlapa jako nic. Jednou tě tam vezmu s sebou.“
„Vernere, jsem telf, trpaslíci nás lynčují,“ připomněl mu pobaveně.
„A jo vlastně, já zapomněl.“
„Legrační,“ zhodnotil Xelan po několika vteřinách. Vyklepl oharek dokouřené cigarety z náustku a otřel jeho konec do pevné telfské suknice. „Verner hraničář miluje celý svět,“ pokračoval, když vstal a zamířil pro nový tabák. Jeho nahá hruď na chvíli překryla svíčku. „A proto celý svět miluje Vernera hraničáře. Ale milují se ostatní ve světě navzájem? Verner hraničář myslí, že ano.“ Groteskně zvětšené stíny jeho paží tančily na zdi.
„Náhodou, abys věděl, tak je spousta lidí, který mne nemůžou ani vidět, a vod tý doby, co sem urovnával ten nepořádek v pohřebním lese, tak je i spousta elfů, který moje jméno vyslovují jedině jako nadávku, takže mi může celý svět akorát políbit šosy. A nejsem tak pitomej, abych vás chtěl všechny spřátelit, myslím jako všechny, co nejste lidskýho rodu, telfy s každým jiným, trpaslíky s měsíčními elfy, lesní elfy se zaříkači zvířat, nebo s kým se to teď nemají v lásce, a zároveň všechny dohromady. Reziánští maj pěkný pořekadlo: Já proti bratrovi, já s bratrem proti bratrancům, já s bratrem a bratranci proti celému světu. Tudíž to chápu, jakože respektuju, že se nesnášíte, a třeba je to tak dobře. Ale taky sem to chtěl kdysi změnit, to jo, myslel sem si, že když sem důležitej a spoustu toho pro ostatní udělám, budou mě poslouchat, ale oni neposlouchali. Chtěl sem, aby celej ten svět, kterej mne podle tebe miluje, miloval hlavně sebe, jenomže to nefungovalo, spíš to bolelo, a já se cítil sám, sám proti všem, a to nejde, víš, nemá to cenu, ani smysl, když v tom za tebou nikdo nestojí a nepomůže ti, ani král s královnou, ani když to, cos vymyslel, má vážně smysl a dá se to udělat, nebo ti to tak alespoň připadá, a oni tě místo pomoci nechají čekat v dešti před branou, aby ti řekli, že na to nemají čas, že tomu nerozumíš, že tak to nefunguje, a tak to vzdáš, nebo uděláš něco horšího a –“
Na ústech mu přistála horká dlaň. Verner ztuhnul. Bílý obláček kouře mu proletěl kolem ucha a rozptýlil se mu před očima. Druhá ruka s cigaretou se mu opřela o rameno.
„Nesnáším lidský smutek. Je trpký a divně voní,“ zašeptal mu Xelan téměř do ucha.
Hraničáře polil mráz. Cigareta se na vteřinu ocitla nebezpečně blízko tmavých vlasů, jak mu telf otíral hřbetem pravačky slzy. Verner si ani neuvědomil, že se rozplakal. Křišťálová jablka getavská proklestila cestu zasutým pocitům.
„Lidé vynalezli dokonalou věc. Z toho, k čemu chováte náklonnost, vytváříte okolí. Pověz, Vernere, miluješ ty ten velký svět?“
Hraničář slabě přikývnul.
„Tak se jej nesnaž zachránit. Zachraň sebe pro něj. Aby telfové jako já, trpaslíci jako ta hrnčířka a lidé jako král s královnou potkávali hraničáře, jako jsi ty. Ach, a ještě jedna otázka. Co skutečně miluješ, Vernere?“
Tělo se napjalo. Xelanovi stačil jediný nádech a poznal proč. Nejdokonalejším telfským smyslem byl čich. Prozrazoval věci, u nichž si lidé nepřáli vyřčení. Dal se zmást, ale Xelan se pletl málokdy. Přibližoval mu široký svět, který Verner obýval ve své hlavě, vždy po kapkách jako nejdražší parfém, ale ty střípky mluvily více než tisíc slov.
Xelan se narovnal. Hraničář vydechnul a viditelně svěsil ramena. Telf se s mírným úšklebkem prosmýkl k jeho boku a trhnutím otočil židli svým směrem.
„Opět se bojíš,“ zkonstatoval. Podložil si loket pravé ruky a dál klidně kouřil. Verner se odvrátil. Sálala z něj hanba, že by s ní vystačil na cestu až do královského města. Elf se jeho pošetilosti jen pousmál.
„Vernere,“ oslovil ho tiše, „mám pro dnešek lidí dost. Ale hraničářem nepohrdnu.“
Vydechl nosem a bílý kouř se rozprostřel přímo před jeho tělem. Jako skrz mlhu jím projela paže, lehce jako když Ogarolina zmije klouže za noci pískem. Rozevřená dlaň se zastavila, zvoucí, slibující.
A Verner se jí chopil.
*-*-*-*-*
Bušení neustávalo. Verner otevřel oči, ale vzápětí toho zalitoval a raději se převalil. Křišťálová jablka getavská jsou parádní bolehlav. Bušení nabralo na intenzitě. Přetáhl přes sebe deku, jen aby zjistil, že rány přichází od vchodových dveří, a ne od jeho včerejšího setkání s moštem.
Měl dojem, že ho po zádech pohladila ruka, pak ucítil průvan a následně bouchly vchodové dveře. Verner se rozhodl ještě chvíli zůstat. Málokdy cítil potřebu vstát, ale dneska znal důvod. Pavučinou ospalosti se k němu plížily vzpomínky na včerejší noc a roztahovaly mu koutky do přihlouplého úsměvu. Nemělo cenu vstát. Možná se vrátí, možná sebou duchaplně vezme vodu.
Když čekání trvalo příliš dlouho a ani spánek se neobtěžoval zamířit znovu na jeho lůžko, vstal ze slamníku, oblékl se a opatrně došel do kuchyně.
Xelan se usmál od stolu a mávl listem s oficiální pečetí.
„To byl poslíček. Kněz ze včerejšího soudu mne zažaloval ve jménu Ogaroly za kacířství,“ vysvětlil. Oklepal cigaretu v dlouhém náustku a znechuceně předvolání odložil. Povzdychl a kouř skryl jeho výraz. „Budu se muset sám odsoudit.“
„Hele, to je legrační, jak se to sešlo zrovna na teď,“ nadhodil Verner, zatímco nabíral vodu ze džberu do konvice. Šel ji postavit nad ohniště a vykládal dál: „Konají se Ogaroliny slavnosti, a jelikož je to největší událost v Erudanu, kde se potvrzuje, že sme největší kupecké sídlo a předávají se různé ceny, tak přijely všechny čepice – chci říct soudci a mísťáci a kněží, víš jak, všichni mají něco na hlavách.“
„Pochopil jsem. Jaká náhoda,“ odtušil Xelan suše.
„No, bude tu většina důležitých lidí, nejspíš se pak nějak domluví na zastoupení, i když si vůbec nevybavuju, jestli tu někdy soudili soudce, on ho předtím většinou už někdo zabil. Sem si jistý, že kdyby se tu nic nekonalo, nikoho nenapadne nic říct. A sem si jistý, že sem ti o té slavnosti říkal, protože když jsi teď nejvyšší soudce, jako nejvýš pod mísťákem, tak se toho musíš zúčastnit, taková velká funkce, to sebou nese povinnosti, družbu a tak.“
"Já už se družil,“ zašeptal Xelan pochybovačně přímo za ním. Vernerův krk ovanul teplý dech a ruka ho ovinula v pase. Vůbec neslyšel kroky.
„Ještěří zuby, elfe! Málem mi ranila mrtvice, ale sem rád, že jsi… že to… každopádně tam půjdu s tebou, když chceš, i když nejsem oficiálně pozvaný, páč je to hrozná sláva a legrace, ačkoliv už sme taky mohli vymyslet něco jinýho než ohňostroj na jezeře, ale lidi to chtějí, tak co. Sám sem letos vybíral loď, protože to musí Ogarolu na jejích slavnostech potěšit, sáhnul sem po její legendě, jak za horkých dnů mate námořníkům smysly na moři, a já se hodlám zrušit alkoholem jako každej poctivej Eruďan ještě před ohňostrojem, moje smysly budou naprosto v bezpečí. Společně, jako se všema čepicema, nastoupíme na Ohnivý přelud a – proč si oblékáš oficiální talár?“
„Pověz mi, příteli, stačí pět sudů střelného prachu na vyhození lodi do vzduchu?“ zeptal se Xelan podrážděně a přehodil si přes hlavu zdobenou kápi.
„No jo, asi jo, ale nejsem odborník – kam to jdeš?“
Xelan se usmál způsobem, který Vernerovi připomněl, že v některých oblastech temní elfové stále loví a pojídají lidi.
„Jdu se chovat jako soudce, Vernere. Jdu někomu udělat problémy.“
*-*-*-*-*
Paprsky zapadajícího slunce se odrazily na novém a vyleštěném odznaku za mimořádné služby, na emblému pevnosti s nápisem Ochránce Říše, který si Verner už stihl připnout na svůj plášť. Xelan se snažil nespadnout z koně. Naštěstí úředně neputoval často, většinou mu stačilo chodit všude pěšky.
Polovinu cesty z hlavního královského sídla měli za sebou, právě se blížili k hostinci Prašná Cesta, kde se chystali zastavit na noc.
„Stejně to nechápu,“ přerušil hraničář ticho. „Moh jsi tam nakráčet, měl jsi na to naprostý právo, protože kdybys to neudělal, tak je mrtvá většina nejvýše postavených lidí v téhle zemi, včetně několika nelidí, Ogaroliny drápy, vždyť tys tam moh být taky a umřít –“
„Vernere.“
„Dobře, dobře,“ rozhodil Verner rukama a popohnal koně. Xelan zastavil na dvorku hostince a uvázal vypůjčeného hnědáka k napajedlu. „Jde mi jen o to,“ nedal se hraničář odbýt, „že by tě královský pár určitě rád viděl a vůbec jsi nemusel nechat všechny zásluhy na mně, jelikož jsi přede všemi přivedl stráž a udělal jsi to zatčení a prohledání lodi hrozně oficiálně a podle práva, nikdo nemůže říct, že ses někam vloupal, prostě je to všechno tak hrozně hloupý a ten odznak na mně vypadá směšně, jako přerostlá mince, kterou po mně někdo hodil a ona se na mně přilepila špatnou stranou.“
Xelan se ušklíbnul a opřel zády o dveře. Mohl si teď Vernera změřit pohledem. Někdy nedokázal určit, jestli jeho přítel žertuje nebo je tak velký idealista. Ta přerostlá mince dokazovala, že některé činy jsou samy o sobě větší odměnou než jejich ocenění. Ovšem slavnost prý byla hezká. Xelan se jí odmítl účastnit a po celou ceremonii seděl ve stínu na dřevěné lavici v zahradách královského paláce a obdivoval sochy z písku. Verner dokonce nic nepil a zdálo se, že ho rozhodnutí temného elfa trápí.
Xelan si shodil na ramena kápi i s jemnou ochrannou síťkou přes obličej. Zamrkal před sluncem a než stihl Verner něco říct, otevřel dveře a vstoupil do hostince.
Lokál prosycený vůní vařených brambor a zvětralého piva postupně umlknul, aby s děsivou rychlostí přešel do pohybu a do šepotu.
„Je to telf!“
„Ale nemá zbraně.“
„Je to telf!“
„Co tady dělá? Sem do vnitrozemí prý nechodí!“
„Je to zatracenej temnej elf!“
„Jako bys ani neexistoval, že?“ ušklíbnul se Xelan a klidně přešel k barovému pultu. Několik lidí se odsunulo, aby nebyli v dosahu. Další dospěli k rozhodnutí, že bezpečnější bude nevidět nic jiného než svoje pivo. „Zdravím, dobrý muži hostinský, jsme unavení obchodníci a přáli bychom si pokoj. Samozřejmě zaplatíme.“
Když muž nějakou dobu neodpovídal, ukázal Verner na hraničářské insignie a nový odznak ochránce říše a frustrovaně zaúpěl: „Co říkal on.“
Hostinský přikývl a Xelan rozesmátě poděkoval. Verner si živě vybavil, jak ošklivě se škodolibý smích odráží Xelanovy v očích. Elfové jsou okouzlující, ale potvory.
„Chápu, on taky pochopil, ty nikdy nebudeš jeden z nás,“ odtušil zklamaně.
Xelan se uvolnil. „Nikdy nebudu jeden z vás,“ potvrdil a v těch slovech shrnul celých pět let, co se znají. Zamával na výčepního a nechal Vernerovi natočit medovinu. Sledoval, jak ji hraničář na několik loků celou vypíjí, a cítil se svobodný jako voda vytvářející si vlastní koryto. „Nejsem jeden z vás,“ zopakoval spokojeně.
Verner si všiml jeho výrazu. Ogarolini kazatelé říkají: Soužití začíná uvědoměním. Možná, že to opravdu je takhle lehké. Šťouchl do elfa loktem a vydal se s klíčem směrem k pokojům.
„Nejsi jeden z nás. A díky Ogarole za to, co?“
Jako v báji o zrcadle, jen jedna věc je poklad. Na ničem jiném nezáleží.