Work Text:
Převrhnu bednu s meruňkami a běžím dál. V plicích mám oheň a přestávám cítit nohy, ale nezastavuju. Nevšímám si křiku, v nějž propukl majitel stánku; stejně zaniká v kvílení stále se přibližujících sirén.
Prudce zahnu za roh. Málem se rozsekám o pytle odpadků, které někdo odhodil hned vedle překypujících popelnic, ale podaří se mi to ustát. Škrtnu nohama o listy lopuchů, které se prohýbají pod tíhou odpadu, a uháním podél plotu. Zběžně se na něj podívám a snažím se potlačit zklamání. Dal by se přelézt, nebýt ostnatého drátu na vrchu.
Mysli, Loki, mysli.
Stále běžím. Roky utíkání před následky mých činů se potvrzují na mojí kondičce. Nepřekvapuje mě, že se policii efektivně ztrácím. Plot po mé pravici nahradí kamenná zeď budovy a já znova odbočím. Skrz úzkou uličku téměř vletím do davu spěchajících lidí a snad poprvé ve svém životě jsem rád za skupinky turistů. Využívám jejich překvapení ve svůj prospěch, propletu se mezi nimi a pokračuju, spokojen, že mi bylo dopřáno několik vteřin náskoku navíc.
Rozhodně nemarním své šance. Dám se do sprintu, neboť vím, že před sebou mám cílovou rovinku. Úlevou se mi málem podlomí nohy, když před sebou uvidím známou garáž s neonovou cedulí. Oběhnu tu budovu, prosmýknu se další menší uličkou, přiběhnu k autoopravně zezadu a zabouchám na těžké, kovové dveře. Ty se téměř ihned otevřou a já vklouznu dovnitř. Nemusím na nic čekat, než mě mastné ruce postrkávají směrem ke skříni, kam urychleně zapadnu.
Teprve teď si dovolím vydechnout. Nohy se mi lehounce třesou, dýchám zhluboka. Všechno se utiší v momentě, kdy zvenčí uslyším hlasy. Přitisknu si ruku na ústa, když se nově příchozí představí jako policie, a téměř ihned ji zase odtáhnu, když na rtech ucítím zvláštní kombinaci medu a toluenu. Zkřivím tvář, přinutím však své tělo do klidu a poslouchám.
„Hledáme tohohle muže. Před chvílí běžel kolem, neviděl jste ho?“
„Možná tak na nějakém nevhodném webu, jsem si jistý, že tuhle tvář bych si pamatoval. Lituju, ale pracoval jsem, a pod autem toho kromě mechaniky moc nevidím.“
„Tak vám děkujeme. Kdyby se tady náhodou objevil, prosím, ozvěte se nám.“
„Díky za vaše obavy…“
Víc už neslyším, což znamená, že se policie musela přesunout jinam. Poslušně vyčkávám, napjatě a nejistě, a pak se dveře skříně otevřou a já vyskočím ven.
Tony stojí opřený o auto, ruce překřížené na hrudi a ve tváři napůl podrážděný, napůl pobavený výraz. Dveře garáže jsou stažené dolů, takže kdyby chtěl do dílny někdo vstoupit, musel by klepat, což nám poskytuje soukromí.
Nejistě se na něj zazubím. Přistoupím blíž, skloním hlavu a krátce ho políbím. Nebrání se, a když se odtáhnu, ta naštvanost v jeho výrazu jen pryč. Zbylo jen zdvižené obočí.
„Tak… jak jde dneska práce?“
„Vážně, Loki? Policie? Říkal jsi, že je to jen neškodný vtípek!“
„Taky je! Tohle je jen prvotní šok. Neboj, Sif mě sice nesnáší, ale na žalobu to ještě není.“
Tony rezignovaně vzdychne. „Jen aby. To musím slyšet. Po sprše, páchneš jako chemikálie. A zlato, to není dobrý začátek, takže to koukej ospravedlnit.“