Archive of Our Own

Alena, Bára, Eva a Martin seděli v kuchyni u stolu a povídali si, v pozadí tiše hrálo rádio. Byl už večer, venku tma, proto je překvapilo, když někdo zazvonil.
“Kdo by to mohl být, takhle pozdě?” promluvil do ticha Martin.
Když se žádná z holek nezvedala, povzdechl si a šel otevřít sám. Holky jej tiše pozorovaly. Mohl to být kdokoliv, od Záhoře po gestapo. Martin se podíval do kukátka a ohlédl se zpátky na ně se zmateným výrazem. Pomalu odemknul a pootevřel dveře.
“Je Alena doma? Musím s ní mluvit.” ozvalo se ze dveří.
Martin se překvapeně otočil na Alenu a když kývla, otevřel dveře úplně.
Dovnitř vešla Irena. Vypadala jako vždy perfektně, ale Alena si všimla, že byla vyděšená. Něco se během dne stalo, něco, co ji dost vylekalo.
“Aleno, můžu s tebou mluvit?” ptala se hned, bez zdvořilostí, bez obvyklého vykání před ostatními.
Než Alena stihla odpovědět, předběhla ji Bára, která nejspíš taky něco tušila.
“Co se děje? Jde o Petra? Měla byste to říct nám všem, pokud se v Labuti něco děje.” vyhrkla.
Eva do ní pod stolem hned kopla a pohledem se jí snažila naznačit, že určitě půjde o něco jiného. Přece jenom o jejich vztahu věděly, narozdíl od Martina, který se mezitím posadil zpět ke stolu a dělal, jakoby se nic nedělo. Normální večer, že se v jejich bytě objevila majitelka Zlaté Labutě. Irena se nejdřív podívala na něj a pak na Alenu, v očích jasná otázka. Ví to?
Alenu v odpovědi předběhla Eva.
“Martine, můžeš na chvíli?” poprosila s nevinným úsměvem a kývla hlavou směrem k vedlejší místnosti.
“Hm? Jo, jasně.” Martin vstal a odešel vedle.

Když se za ním zavřely dveře a nevypadalo to, že by se holky zvedaly k odchodu, Irena znovu promluvila.
”Takhle jsem to zrovna řešit nechtěla, ale třeba k něčemu budete.”
“Tak co se děje?” ptala se Alena.
“Musíš zmizet. Ještě dneska.”
Po jejích slovech začaly holky mluvit jedna přes druhou. Irena čekala, než se vypovídají, aby mohla pokračovat.
“Moje rodina se spolčila s Gruberem. Byla jsem dnes u něj, oznámil mi, že buď půjdu na léčení sama, nebo mě nechá předvést.” na pár vteřin se odmlčela a pak pokračovala. “Nemyslela jsem že tě do toho budou zatahovat, už přece mají co chtěli, ale Gruberová mi potom nadšeně sdělila, že pro tebe pošle hned ráno, přímo do Labutě.”
Bytem se rozhostilo ticho. Na to, kolik toho chtěly před pár minutami říct, nikdo ani nepípnul. Evě s Bárou spadla brada, jenom na Irenu dál zíraly, zatímco Alena měla slzy v očích.
“Nebylo jim jasné, že půjdete hned sem? Co když Vás sledují?” promluvila nakonec Bára, které se to celé pořád moc nezdálo.
“Nikdo neví, že nejsem v posteli ve vile. Zařídila jsem si to. A.. Gruber naznačil, že jestli něco řeknu, udělá mi ze života peklo. Což už stejně dávno dělá.” pokrčila Irena rameny.
“Dobře. Potřebujeme plán.” probrala se Eva a začala se rozhlížet kolem sebe, co udělat jako první.
“Počkat, a co můj názor?” ozvala se Alena dotčeně. “Co když nikam jít nechci?”
“Aleno..” začala Irena, ale Alena jí skočila do řeči.
“Žádný Aleno, já tě tu nenechám. Jestli nám mají ublížit, tak oběma, já tě v tom nemůžu nechat samotnou.”
“Ale když tě odvedou, tak tě zabijou. Já mám nějakou šanci se vrátit, protože moje rodina má ještě trochu vlivu, ale ty pro ně nejsi tak důležitá jako pro mě.” Irena si před Alenu prakticky klekla a chytla ji za ruku. “Prosím, uteč.”

“Běžte obě.” ozvalo se najednou.
Všechny čtyři se otočily na Martina, který najednou stál ve dveřích a pozoroval je.
“Pardon?” ptala se Irena, která se mezitím zvedla, ale Aleninu ruku ještě nepustila.
Martin vešel do místnosti a posadil se na židli vedle Evy.
“Nemá smysl abyste trpěly obě, což budete, když obě zůstanete nebo uteče jen jedna.”
“Kolik jsi toho slyšel?” vyděšeně se ptala Eva.
“Dost na to abych věděl, že v týhle zemi štěstí nenajdou.” odpověděl a otočil se na Irenu. “Máte nějakej plán?”
Jestli svým chováním Irenu zaskočil tolik jako zbytek osazenstva bytu, nedala to na sobě znát. Jen pozvedla jedno obočí a sáhla do kapsy kabátku, ze které vytáhla dva pasy. Položila je na stůl.
“Nechala jsem je udělat když jsme začali jednat s Gruberem, pro jistotu. Víme o nich jenom my tady.”
Martin se po nich natáhl a jeden otevřel. Chvíli jej prohlížel, pak kývnul a otevřel druhý.
“Pěkná práce. Skoro bych Vás nepoznal. Jména máte ověřená?”
Irena kývla.
“Pravidelně kontroluju seznamy.”
“Tohle je šílený.” hlesla Alena. “Co kluci? Ty s sebou přece vzít nemůžeme.”
“Ne, to by nám neprošlo. Trhá mi to srdce, ale vím, že se o ně Lukáš postará. V tomhle mu věřím, udělá pro ně to nejlepší. Tady jsou v bezpečí, narozdíl od tebe.” Irena měla slzy v očích, ale byla odhodlaná stát si za svým.
Chvíli bylo ticho.
“Tak jak to provedeme?” promluvila Eva s malým úsměvem.

Nakonec Eva s Bárou pomohly Aleně si zabalit, zatímco se Martin snažil Ireně říct co věděl o gestapu a co zaslechl o hranicích a stráži. Společně se jim podařilo vytvořit dva plány, kdyby náhodou. Když se k nim holky přidaly, domluvili ještě, co ráno řeknou v Labuti a gestapu, až se budou ptát. Alena všechny objala, rozloučila se, dokonce i Irena si s nimi potřásla rukou.
“Dejte tu na Petra pozor.” řekla ještě Báře, než se za nimi zavřely dveře.
Chytily se za ruce a vyrazily do noční Prahy, za svobodou a novým životem.