Work Text:
„Prostě si nemůžu vzít volno. Vypadl mi kuchař a já si nemůžu dovolit říct hostům, že jejich rezervace propadá, protože chci být na Vánoce doma. Moc mě to mrzí, Zoro.“
Sanjimu bylo do breku, když tu novinu Zorovi týden před Štědrým dnem oznamoval. Ale co mohl dělat, nemohl čekat, že si Amy bude muset vzít volno, aby se postarala o děti své sestry samoživitelky, která se týden před Vánoci ošklivě vybourala, a teď ležela v nemocnici. Ona sama děti neměla, takže si pravidelně brala štědrovečerní službu. Teď ale měla na krku dva kluky na prvním stupni a ty prostě doma nemohla nechat samotné. Sanji jí prostě nemohl říct ne, jelikož Amy byla spolehlivá kuchařka, a navíc často zaskakovala za ostatní. Bylo více než fér, aby jí vyšel vstříc.
„No, co se dá dělat. Tak holt oslavíme Vánoce až po Štědrém dnu.“ Rezignoval nakonec Zoro. Nedalo se to nijak zařídit. Sanji cítil, jak jej z toho bolí u srdce. Už zase musel svého přítele posunout na vedlejší kolej.
Poslední dobou to mezi nimi nebyla zrovna idylka. Sanji byl den co den od rána do večera ve své resrauraci. Zoro tedy býval doma sám. Sice se snažil tvářit, že mu nevadí, že Sanjiho práci hraje druhé housle, ale Sanji na něm viděl, jak moc ho to trápí. Doufal, že spolu aspoň stráví svátky a trochu si užijí společných chvilek. Teď ale tohle zbožné přání zahučelo do koše.
Hádali se a Sanji na Zorovi viděl, jak zklamaný z něj jeho přítel byl. Jak osamělý byl. Jak trpěl. A Sanji tomu mohl jen přihlížet. Zoro se mu každým dnem vzdaloval.
Sanji byl nešťastný. Nešťastný z toho, že to on může za to, že jejich vztah takhle trpí. Nešťastný, že se ocitl v takovém stresu. A měl strach, že Zora to brzo přestane bavit a najde si někoho jiného. Někoho, kdo na něj bude mít čas. Ta myšlenka ten týden Sanjiho urputně pronásledovala.
Těžko se mu to ráno vstávalo. Vůbec se mu po další noci plné nočních můr nechtělo na nohy, ale práce volala. Sanji se teda vyhrabal z teplých pokrývek a odploužil se do kuchyně, aby do sebe kopl hrnek silné kávy a nějakou tu snídani. Pak už byl čas se obléct. Sanji se ještě naposledy vrátil do ložnice. Přiblížil se ke spícímu Zorovi a tiše zkoumal jeho pohledný obličej. Takhle po ránu vypadal Zoro vždycky klidně. Sanji se na jeho spící tvář díval moc rád.
„Večer se vrátím. Budeš mi moc chybět, ty můj marimo.“ Zašeptal nakonec a vtiskl polibek Zorovi na čelo. S tím se zvedl a vydal se do práce.
---
„Sanji! Pálí se ti ryba na pánvi!“
Sanji sebou trhl za ten den už poněkolikáté. Rychle střelil pohledem po pánvi a zjistil, že losos na ní už začíná černat. Chvatně odhodil nůž, kterým krájel zeleninu na polévku a hnal se k pánvi, aby se pokusil zachránit zbytky masa. Při tom se stačil říznout nožem do dlaně a červená krev mu začala kapat na zástěru. Sanji zasykl a rychle omotal kolem rány utěrku. Jednou rukou se pokoušel posunout pánev pryč z ohně a druhou, zraněnou, vypnout vařič. Tohle byla prostě pohroma.
„Paule, postarej se o tu rybu. Colette, hlídej mi toho krocana v troubě, bude hotový za pět minut. A Sanji, ty pojď se mnou.“ Rychle rozdal instrukce Patty, Sanjiho sous-chef.
„Oui, chef!“ ozvalo se v odpověď.
Sanji si ani nestačil všimnout, že ho Patty chytl za loket a vedl ho ven z kuchyně do kanceláře, kde měli lékárničku. Patty klidně otevřel lékárničku a vytáhl z ní dezinfekci a obvaz. Ta řezná rána vůbec nevypadala dobře. Sanji si jen zkroušeně sedl do kolečkového křesla u stolu.
„Co se děje, Sanji? Takhle se normálně nechováš.“ Zeptal se ho Patty. Sanji si povzdechl.
„Já… já nevím. Já… asi už nemůžu. Pořád jsem jen tady a ne s… s…“ Sanji se odmlčel. Cítil, jak se mu derou slzy do očí.
„Jde o Zora?“ zeptal se Patty. Sanji přikývl.
„Já mu tak hrozně moc ubližuju. Myslím, že mě přestává mít rád. A můžu si za to sám. Vůbec se mu nevěnuju a věčně na něj nemám čas. A to všechno jen proto, že jsem tak paličatý a chci, aby všechno v restauraci šlapalo tak, jak já pískám Že si na něj neudělám čas. Už čtyři měsíce v kuse jsem pořád jen tady, a ne s ním. Ani nevím, kdy jsme spolu prohodili pár klidných slov. Kdy jsme spolu prostě jen koukali na televizi, kdy jsme byli na procházce. Vždyť kdo by chtěl být s někým, kdo na něj ustavičně nemá čas. Já jsem tak příšerný partner…“ Sanji už slzy nezadržel. Bylo toho moc. Všechna ta frustrace z několikaměsíčního nakupeného stresu a smutku se prostě vyhrnula ven jako velká voda. Kdyby nebyl Patty jeho dobrý přítel, tak by se teď Sanji neskutečně styděl.
„Proč jsi neřekl něco dřív? Mohli jsme se o tom pobavit a případně najmout někoho na výpomoc. Nemusel jsi dělat všechno sám.“ Patty dokončil obvazování jeho ruky a teď mu jen ustaraně hleděl do očí. Pevně sevřel jeho ramena a pokračoval.
„Sice vím, že šéf tu jsi ty, ale teď mě poslouchej. Dneska si to na povel beru já. Ty se tu teď trochu vzpamatuješ a za patnáct minut budeš zpátky v kuchyni. A až do Nového roku si bereš volno. Dřív, než v lednu tě tu nechci vidět. Jakmile dneska skončíme, sebereš se a půjdeš se svým přítelem strávit svátky, jasný?“
Sanji přikývl a utřel si slzy.
„Děkuju.“ Hlesl plačtivě. Patty mu stiskl rameno, pak uklidil lékárničku a vrátil se zpátky do kuchyně. Bylo potřeba obsloužit hladové krky očekávající v restauraci výplody jejich kulinářského umění.
---
Po tom emocionálním výlevu už sice Sanji nekazil všechno, na co sáhl, jenže se pro změnu ploužil jako mrtvola, jako by z něj pláč vysál všechnu energii. Cítil na sobě pohledy ostatních kolegů, kteří si jej ustaraně prohlíželi. Ale Sanji se už viděl doma. U Zora. Sanji se mu tak hrozně moc chtěl omluvit. Chtěl mu vynahradit všechny ty týdny, které propásl. Ale nevěděl, jestli mu Zoro vůbec tu šanci dá.
Když už konečně odešli i poslední hosté a personál se vrhl na úklid celé restaurace, Sanji si trochu oddechl. Ale ne zas až tak moc. Hrozil se toho, co najde doma. Nevěděl, jestli bude Zoro už spát nebo na něj bude čekat, jestli na něj bude naštvaný, nebo jestli s ním vůbec promluví. Všemožné scénáře se honily Sanjiho hlavou, zatímco drhl tu připálenou pánev, na které zničil celý kus lososa.
„Tak se uvidíme po Vánocích!“ mávl na něj Patty na rozloučenou, když zamykali zadní vchod. Sanji se slabě usmál a zvedl svou pořezanou levačku, aby mu mávnutí oplatil. Pak nasedl do auta a rozjel se k domovu.
Cesta domů byla pro něj naprostým protichůdným utrpením. Na jednu stranu se těšil domů na Zora, na druhou stranu z toho měl strach. Tyhle dva pocity se mísily s pocitem viny, který se ho držel už několik týdnů. Vánoční koledy hrající v rádiu mu na náladě rozhodně nepřidávaly, takže je Sanji frustrovaně vypnul. V autě se tedy rozhostilo ticho, ale ani to Sanjiho moc neuklidnilo.
Když konečně dorazil k jejich domu, nechtěně střelil pohledem po okně do jejich obýváku a zjistil, že je tmavé. Zoro už tedy asi šel spát. Sanjiho žaludek ztěžkl. Takže Zoro se ani neobtěžoval na něj počkat. Pak si ale musel vrazit facku. Vždyť on sám si na Zora nenašel čas už několik měsíců, proč by se teda měl Zoro namáhat?
Sanji zaparkoval a chňapl krabičky s jídlem, které poskládal dohromady v kuchyni. Bylo to na hony vzdálené slavnostní večeři, ale bylo to aspoň něco. Sanji auto zamkl a jal se stoupat po schodech nahoru k jejich bytu.
Odemkl dveře a vešel do předsíně. A strnul.
Něco bylo jinak.
To něco byla vůně skořice a vína. Zvláštní vůně. Zoro by nic takového nedělal. V celém bytě byla tma, až na slabou záři vycházející z obývacího pokoje a kuchyně. To bylo taky zvláštní.
„Zoro?“ zavolal Sanji polohlasem. Nepřišla žádná odpověď. Sanji položil krabičky s jídlem na botník a chvatně se zul, aby nerozšlapal sníh z bot po podlaze. Opatrně nakoukl do obývacího pokoje a spatřil tam rozsvícený vánoční stromeček. Ráno tam ještě nebyl, protože ho na Štědrý den zdobili spolu.
Ale nebyla tu ani stopa po Zorovi. Sanji se teda vydal do kuchyně. Vypadalo to, že se odsud linula mihotavá záře. Nevěděl, co má čekat. I kdyby věděl, tak by ho to nepřipravilo na to, co uviděl.
Sanjiho pohled spočinul na Zorovi, který rovnal příbory na slavnostně prostřeném stolu, před ním zapálená svíčka a uprostřed talíř s perníčky. Sám byl oblečený v zelené košili s proužkem a černých společenských kalhotách. Sanji ucítil, jak se mu ten den už podruhé derou slzy do očí.
„Zoro…“ hlesl. Zoro zvedl pohled od nakřivo položené vidličky.
„Ahoj Sanji.“ Odpověděl mu s úsměvem.
„Co…c-co…“ Sanji se ani nezmohl na slovo. Zoro se od stolu vydal k plotně, aby zamíchal něco v hrnci.
„Každý rok vaříš štědrovečerní večeři ty, tak mě napadlo, že když toho máš tolik, tak bych mohl tentokrát uvařit já.“ Utrousil zády k Sanjimu. Sanji už to nevydržel a nechal slzy, ať mu zmáčí tváře. Přitiskl se zezadu k Zorovi a pevně ho objal.
„Já… já se ti hrozně moc omlouvám. Já vím, že to se mnou nemáš lehký. Ale tak hrozně moc mi chybíš, Zoro.“ Sanji se k němu tiskl, horké slzy se vpíjely Zorovi do košile. Zoro odložil vařečku a přetočil se v Sanjiho objetí.
„Vždyť já vím. Vím, že to neděláš schválně. Vím, že toho teď máš hodně. Tak jsem se rozhodl ti to trošku ulehčit.“ Konejšil ho Zoro. „Ty se teď půjdeš vysprchovat a převléct, já mezitím dokončím večeři. A pak spolu oslavíme Vánoce, ano?“
Sanji zabořil nos Zorovi do ramene a zhluboka se nadechl. Zoro voněl tou známou kombinací kolínské, vody po holení a Zorovy vlastní vůně. Prostě voněl domovem.
„Miluju tě, marimo.“
„I já tebe, lokýnko.“
Zoro pohladil Sanjiho po zádech a políbil ho na slzami zmáčené tváře. Sanjimu se ze Zorovy náruče moc nechtělo, ale příslib večeře od Zora ho přesvědčil. Svlékl si tedy zimní kabát a odnesl jej do předsíně. Pak se vydal rovnou do koupelny. Nechtěl přece, aby u štědrovečerní večeře smrděl rybami a olejem.
---
Kolem desáté večer zasedli ke stolu a byť byl Sanji obvykle proti večeři v tak pozdní hodinu, dneska milerád udělal výjimku. Zoro oběma nalil polévku a pustili se do jídla. Sanji opatrně vložil lžíci s prvním soustem do úst, protože byť byl neskutečně šťastný, že Zoro uvařil, byl si vědom obvyklých kuchařských schopností svého přítele. Jakmile však první sousto spolkl, málem se rozbrečel znova. Polévka byla výborná. Naprosto dokonalá. A ten recept mu byl povědomý. Sanji se pro sebe usmál.
„Ta polévka je úžasná. Kde ses naučil ten recept?“ Zeptal se Sanji. Byl zvědavý, jestli se mu domněnka potvrdí. Zoro vzhlédl od svého talíře a když spatřil potutelný úsměv svého blonďatého přítele, lehce zrůžověl a zatvářil se naoko kysele.
„Ano, máš pravdu. Šel jsem s prosíkem za Zeffem. V životě mě nikdo při vaření tak nemlátil. “ Utrousil naoko otráveně. Sanji se rozesmál.
„Taky tě přesvědčoval, že tam dáváš moc pepře? Ten starej dědek prostě všechno strašně málo koření.“
„Zrovna, když jsem chtěl s pepřem přestat, tak mě sjel, že jsem to přehnal a majznul mě vařečkou tak moc, že jsem do toho hrnce vyklopil snad půl sáčku. Ta polívka se pak nedala jíst a Zeff prskal, že jsem zkazil hromadu dobrých surovin. Pak si ještě přisadil, že nechápe, jak si ten jeho nezvedenec mohl najít takový nemehlo.“ Vyprávěl mu Zoro. Sanji se rozchechtal, protože si živě dokázal představit Zeffův šokovaný výraz a salvu nadávek, která musela následovat.
„Mimochodem, Zeff tě pozdravuje a vyřizuje, že si máš taky dát nějaký volno. Jinak že prý nakráčí do tvojí restaurace a vytáhne tě z kuchyně za uši jako malýho spratka. Jeho slova, ne moje.“ Zvedl Zoro na obranu ruce. Sanjiho smích utichl a on sklopil pohled do talíře.
„No, on ani nebude muset. Jaksi mi bylo dneska sděleno, že jestli se do konce prosince ještě ukážu v kuchyni, tak mě Patty nemilosrdně vykopne ven. Takže mám až do Nového roku volno.“ Pronesl. Zoro překvapeně vzhlédl.
„Jak to?“
Sanji se zastyděl. Očima uhnul stranou.
„Řekněme, že jsem měl dneska obě ruce levý. Spálil jsem lososa, rozvařil zeleninu, rozbil talíř a pořezal si ruku. Patty ze mě neměl radost.“ Převyprávěl rychle Sanji svůj dnešní den. Nebyl na to vůbec pyšný, ale už bylo asi načase, aby konečně povolil tempo a dnešní fiasko ho rozhodně probralo.
Zoro si ustaraně prohlídl Sanjiho zavázanou dlaň. Asi to muselo hodně krvácet, když to měl takhle obvázaný. Natáhl ruku, aby Sanjiho pohladil. Sanji se usmál.
„Ale na druhou stranu spolu strávíme Vánoce. Mám takový deficit, že se tě budu až do Nového roku držet jako klíště. Budeš si přát, abych už vypadl.“ Poškádlil ho. Zoro zvedl jedno obočí.
„A seš si jistej, že otrávenej budu já? Protože já tě nejbližších několik dní nepustím z postele. Mám kvůli tobě takový modráky, že si minimálně tejden pořádně nesedneš.“ Zakřenil se zpátky. Sanji se rozesmál. Takže plán na nejbližších pár dní by měli. Teda kromě povinných návštěv Zorova adoptivního otce Mihawka, jeho sestry Perony, Zeffa a Sanjiho sestry Reiju. O zbytek rodiny Sanji nadobro ztratil zájem po smrti své matky a odmítal si kazit svátky hádáním se se svým biologickým otcem a svými bratry. Na to ale teď Sanji myslet nechtěl, dneska se bude věnovat jen a pouze Zorovi.
Dojedli polévku a Zoro vytáhl z trouby krůtu, kterou rovnou naporcoval. Naložil jim oběma na talíř hojnou porci opečených brambor, zeleniny a párečků ve slanině, přelil to vše šťávou a do misky připravil brusinkovou omáčku. Opět to vypadalo skvěle. Sanji by se vlastně ani nezlobil, kdyby nakonec krůta nevyšla tak, jak si Zoro představoval, protože věděl sám, že pečení krůty bylo umění. Jakmile však ochutnal, rozlil se mu úsměv po tváři a hruď se mu nadmula pýchou.
„Teda, dneska ses překonal. Ta krůta je parádní.“ Pochválil Sanji svého přítele. Zoro se opět začervenal.
„Fakt? Bál jsem se, aby se nevysušila, když jsem tu troubu vypínal, ale nechal ji tam ještě dojít, aby byla čerstvá, když přijdeš.“ Zamumlal v rozpacích. Sanji se rozzářil. Věděl, jak moc si Zoro váží jeho pochval.
„Kdybys takhle ovládal všechny jídla, rovnou bych tě zaměstnal.“ Prohlásil Sanji. Zoro teď už plně připomínal rajče i se zelenou stopkou nahoře. To si ale Sanji nechal pro sebe, Zoro byl už tak dost v rozpacích. Sanji toho za celý den moc nesnědl, žaludek měl jak na vodě, takže svou porci zhltl jako nic, a ještě pokukoval po nášupu. Zoro mu s radostí vyhověl a Sanji spořádal i druhou porci. Pak svůj pohled přesunul k perníčkům na stole. Až teď si uvědomil, že byly ozdobené dost specificky.
Sanji zvedl jeden do ruky a po bližším prozkoumání zjistil, že je na něm překřížená vařečka a nůž. Na druhém byla vysoká šéfkuchařská čepice. A na třetím byly dva obličeje, jeden s charakteristickou kudrlinou na obočí, druhý s jizvou přes oko. Sanji se šťastně usmál. Zoro si tedy dal práci se vším.
„Řeknu ti, že patlat se se zdobením perníčků je strašná práce. To už příště dělat nebudu.“ Poznamenal Zoro. Sanji vyprskl smíchy. Zrovna jeho zdobit perníčky bavilo, protože vymýšlet motivy byla možnost, jak se kreativně projevit. Zoro však moc na tyhle kreativní věci nebyl, takže Sanjiho překvapovalo, že se do toho vůbec pustil.
Na kávu už bylo pozdě, takže se Sanji rozhodl jen ochutnat jeden perníček a zbytek se rozhodli odložit na další den. Sanji pomohl Zorovi sklidit ze stolu, naskládat nádobí do myčky a dát kuchyň do pucu.
„V televizi už asi pohádky v tuhle dobu nebudou, chtěl by sis něco pustit?“ Zeptal se Sanji. Zoro se na chvilku zamyslel, než na něj potutelně mrknul.
„Na pohádky jsem teď asi moc nadržený. Zbytek vánočních tradic včetně dárků si necháme na zítra. Teď se mi budeš věnovat pořádně.“ Zakřenil se nakonec. Sanji si naoko přehnaně oddechl.
„Už jsem se lekl, že budeš chtít ležet u telky.“ Přiznal. Zoro protočil panenky. Pak se už oba vrhli na věc a dováděli v peřinách až do brzkých hodin ranních. Sanji už dlouho nebyl takhle šťastný. Však to taky Zorovi nezapomněl několikrát zopakovat. Mohl jen nebesům děkovat, že mu nadělila tak skvělého přítele.