Work Text:
„Už jsem ti vyprávěl o tom, jak jsem v sedmnácti na kadetce hrál kostky s Caldecottem?“ prohodil Rimmer.
„Ne!“ ozvalo se zaúpění.
Daveova odpověď znamenala: „Do všech hlubin kosmu! Několik hodin jsi mě nudil k smrti. Znova ne!“
Arnold slyšel: „Ne. Pěkně prosím, povyprávěj mi o tom.“ Přesně to i udělal.
Lister ho pozoroval jako u vytržení. Rimmer tu věc, která se sotva dala nazvat historkou, vážně znova vytáhl. Znenadání si Dave uvědomil ještě něco mnohem znepokojivějšího – ta historka mu nevadila. On Rimmera poslouchal. Tady bylo něco nesmírně moc špatně.
Lister na něj nemohl přestat myslet. Když zrovna kolem něj nebyl, honily se mu hlavou představy. Občas ho napadalo, že- Ale to byla naprostá pakárna, připomínal si. I feťáckej trip dával větší smysl. Říkal si, že by s tím měl něco dělat. Jenomže jakmile se opět ocitl v jeho přítomnosti…
Byl prolhaný, úskočný a svinský prevít se šarmem a společenskou grácií filcky. Prostě Rimmer.
Prolétávali kolem planety Rimmer obíhající slunko Rimmer, jak je Rimmer ve své nadpozemské blahosklonnosti nazval. Vůbec mu nevadilo, že teď se tak jmenoval přinejmenším tucet planet. Arnold to přirovnal k Alexandriím, které za sebou zanechal velký muž, na jehož dvoře byl v minulém životě eunuchem. Záchrana kočičího pokolení vlezla Rimmerovi na mozek. Kryton se tázal, zdali pan Arnold nechytl nějaký holovirus. Lister moc dobře věděl, že nechytl. Byl prostě Rimmer.
„Ale pane, vždyť mi zachránil život,“ namítl Kryton.
Rimmer obětoval schopnosti diamantového světla, aby zachránil Krytona. Ten protivný Rimmer. Rimmer, ze kterého šílel, by něco takového přece nikdy neudělal. Byl ten první, který by zradil kohokoliv z nich, aby si zachránil kůži. Až na to, že už to dlouho neudělal, vkrádalo se Daveovi na mysl. Díky Rimmerovi vyvázli z té situace s replikantskou smrťáckou lodí, kdy Rimmer použil molekulární destabilizér. Dave si myslel, že se Rimmer zhroutí, když zjistil, že jeho otec nebyl jeho otec. (Samozřejmě nemohl mít nikdo tak skvělého otce jako byl Dave, o tom žádná.) Ale naopak je z té situace vysekal. Do kosmu, on je zachránil.
Copak se Rimmer mohl změnit? Za tak krátkou dobu? Vždyť se znali jenom něco málo přes tři miliony let.
A vlastně ho Rimmer zachraňoval každý den na Trpaslíkovi, aby nezešílel, ačkoliv kvůli němu šílel. Že něco tak ujetého může fungovat, mohlo napadnout jenom senilního Hollyho.
Pořád to byl Rimmer.
„Pokloňte se, bůh přichází,“ oznámil Rimmer nabubřele, až se mu chvělo chřípí nosu.
„Opovaž se, Krytone!“ vyhrkl Dave. Už se na to nemohl dívat.
Rimmer dokázal být nesnesitelný úplně novým způsobem.
„Štve tě, že jsem lepší bůh než ty, co Listy?“ Arnold vesele povytáhl obočí.
„Nejsi bůh,“ snažil se Rimmera vrátil zpět do reality.
„Pro kočky ano,“ odporoval samolibě.
„Ne, pro tuhle kočku,“ připomněl se Kocour a opustil kajutu.
„Kryťáku, podej mi ležáka.“ Dave se natáhl pro plechovku piva.
„Ano, pane.“ Kryton mu do ruky vtiskl otevřenou plechovku, než se omluvil, aby vyřešil jakýsi únik na palubě G. Na Krytona byl spoleh. Na Krytona ano.
Na Rimmera, který najednou vyžadoval, aby se mu ostatní klaněli, ne. Vždyť když si pokazil holosrdce a byl odkázán na zásuvku, odpojil se, aby necucal Kosmiku baterii. Riskoval, že by se mohl vybít a už by neexistovala šance ho vzkřísit. Ten parchant je chtěl opustit. To kosmopako je chtělo opustit, když dal Kryton dohromady přístroj umožňující kvantové skoky. Lister možná trochu doufal, že se Rimmer nevrátil zpět do jejich reality kvůli tomu, že nedokázal fungovat v realitě, kde byl Lister úspěšnější, ale že by třeba Rimmer-
Za tohle uvažování mohla zřejmě gelfská pálenka. Lister slyšel instrukce od opilých Skotů, které dávaly větší smysl.
„Mám návrh,“ začal Dave. „O něco si zahrajeme. Ty přestaneš s tím hraním si na boha a já-“
„Ale já jsem bůh,“ Arnold se široce usmál. „Ty hloupé kočky někde tam venku-“ rozhodil rukou k vesmíru, „- mě uctívají.“
„Ale nikdo tě neuctívá tady, ty kosmopako!“ připomněl Dave. „Když vyhraju, přestaneš po Krytonovi chtít, aby se ti klaněl. Přestaneš se neustále označovat za boha. A když vyhraješ ty tak-“
„Přestaneš hrát na kytaru!“ vykřikl Arnold rychle.
„Ne, to teda nepřichází v úvahu,“ chtěl oponovat, když mu z Rimmerova dychtivého pohledu došlo, že pro nic menšího se nesníží. Nakonec existoval způsob, jak získat štěstěnu na svoji stranu.
„Monopoly už s tebou nehraju,“ oznámil Rimmer zamračeně. Vybavil si, jak sedmkrát za sebou hodil jedničku s dvojkou, protože se Trpaslík zrovna nacházel v karmickém poli odměňujícím špatné chování. „Podvádíš. To já nikdy nepodvádím.“
„Podvádíš pořád.“ Takřka vyprskl ležák.
„Možná sem tam u astronavigačních zkoušek, možná u zdravotního vyšetření.“ Rimmer nad tím pouze mávl rukou.
„Tak co budeme hrát?“ zeptal se Dave odevzdaně. V důsledku na tom nezáleželo. Odpověď vytušil z Rimmerova výrazu. Nozdry jako Vítězný oblouk se spokojeně rozšířily.
Arnold hodil pět a šest. Potěšeně se mu roztáhly rty. S kostkami to vždy uměl. Po večer se rád kochal svými úspěchy v herním záznamníku.
Dave vzal kostky a hodil dvě šestky.
Arnold na to jen nevěřícně hleděl. „Dvě ze tří.“ Vzápětí se opravil: „Tři z pěti.“
Kostky musely být cinknuté, jiné vysvětlení neexistovalo. Že by měl Lister začátečnické štěstí? Ale nikdo přece nemohl mít takové štěstí, napadlo po chvíli Arnolda.
„Tak přestaneš už konečně s tou hrou na boha?“ ušklíbl se Lister samolibě, když Rimmera pokaždé přehodil.
„Ne!“ zareagoval vzpurně. Vždyť Lister vůbec netušil, o co ho chtěl připravit.
„Rimmere,“ oslovil jej Lister.
„Tohle mi vzít nemůžeš. Bez toho jsem jenom já,“ zakvílel nešťastně. „Bez toho jsem nic.“
„Nejsi nic,“ řekl Dave tiše. Možná dával přednost tomu nesnesitelnému Rimmerovi, před sebelítostivým, který v Listerovi vzbuzoval pocity, se kterými nevěděl, co dělat. Možná mohl využít nenadálého štěstí?
Arnold si vybavil, jak Kosmik ztroskotal na pouštním měsíci a Koucour mu připomněl, že byl sotva naživu, když za Rimmera myslel program. Vždyť byl přiveden zpět jako hologram jen kvůli Listerovi. Jeho život (jestli se to tak dalo nazvat) závisel jenom na té parodii na člověka. Aby toho nebylo málo, Arnold skončil závislý na zásuvce.
„Nedokázal jsi přijít na nikoho, kdo by mě měl na Trpaslíkovi rád,“ připomněl Rimmer.
„To není pravda,“ odporoval Lister. „Vyjmenoval jsem jich spoustu.“
„Mešuge Robík na palubě B, co jí boty,“ zamračil se. „Vadný automat na palubě C, co teče.“ Arnold zakroutil hlavou. „Máš mě za takového blbce, že ses mi snažil nakecat, že mě má rád Kryton.“
„Do kosmu, Rimmer!“ zaúpěl. „Víš, co jsem řekl.“ Na Arnolda muselo být zřejmě i štěstí krátké, protože jak to, že zase mluvili o tomhle? Jak to že si zase vybavil, jak to Rimmer chtěl vzdát? Jak se ten sobecký prevít odpojil?
„Že jsem jako měsíční světlo,“ vybavil si Arnold zachmuřeně.
Lister tenkrát začal mluvit o tom, že Slunce nemůže dělat měsíční světlo bez Měsíce, stejně tak jako Měsíc bez Slunce. Dělají ho oba dva. „A to znamená, že i když Měsíc nemůže vydávat světlo, měsíční světlo existuje. Jako ty.“ Ukázal na Rimmera zakončuje tak svou teorii. „Ty, pako.“
Rimmer se díval, jak odcházel. S pozvednutým obočím pokýval hlavou. Posadil se na své křeslo a zapojil se nazpět do zásuvky. Na tváři se mu usídlil přemýšlivý výraz. Listerův spokojený úsměv z vedlejší kabiny Kosmiku už neviděl.
Listerův proslov postrádal hlavu a patu, ale dokázal zasáhnout Arnoldovo holografické srdíčko. Možná byl někdo, kdo ho měl rád. Nemohl to Lister prostě říct?
„Řekl jsem, že tě potřebuju, Rimmere,“ připomněl Lister rázně. „Nechtěl jsem, aby ses odpojil. Nemůžu o tebe přijít.“
„Ale proč? Jsem zbytečný!“
Jestli měl Lister na své straně ještě nějaké štěstí, musel ho zkusit využít hned teď. Zajel prsty do kučeravých vlasů a vtiskl polibek na překvapené rty. Očekával, že ho Rimmer odstrčí. Co neočekával bylo, že ho políbí nazpět.
Znenadání se na obrazovce objevil Holly. Ihned se od sebe odtrhli.
„Omlouvám se, že ruším, pánové.“ Lodní počítač s IQ šest tisíc se blahosklonně usmíval. „Jenom jsem se chtěl zeptat, jestli nevíte, kam se poděl virus štěstí.“ Rimmer ihned probodl Listera nevěřícím pohledem. „Ale vidím, že teď není vhodná chvíle.“ Holly, který tak nesmírně dobře zvládal imitovat Měsíc, opět zmizel.
„Podvádíš,“ vzpamatoval se Rimmer. „Vzal sis virus štěstí, abys vyhrál v kostkách a teď děláš-“ Nebyl si úplně jistý, jak popsat to, co Lister vlastně udělal. Ne že by se mu to nelíbilo.
„Kostky?“ nechápal Dave. „Boha jeho, to je to, co si z toho, co se teď stalo, vezmeš?“
Arnoldovy rty se však roztáhly do nebývale širokého úsměvu. „Jsem bůh,“ souhlasil ochotně.
Do kosmu, stihl si pomyslet Lister, než jeho myšlenku přerušily Arnoldovy rty. Teď už s tím Rimmer nikdy nepřestane.