Work Text:
„Dneska tu mám lahůdku,“ zatetelil se Azirafal, když připravoval sklenice a otevíral už od pohledu velmi starou lahev vína. „Vydražil jsem ji v aukci. Údajně ji našli v pozůstatcích sklepa v troskách domu někde v Armagnacu, kde prý sídlily čarodějnice. Chápeš to? Čarodějnice,“ zahihňal se a oběma nalil.
„No, tak když to prodavač říkal, tak to musí bejt určitě pravda,“ zazubil se na něj Crowley zpátky. „Na zdraví!“
Minutu dvě víno ochutnávali, načež Crowley svoji sklenici odložil. „Hm, na můj vkus to holky trochu přesladily. Neměl bys tu ještě ten merlot od posledně?“
„Myslím, že ještě lahev zbyla,“ zamyslel se Azirafal nahlas a natáhnul se po Crowleyho sklenici. „Musím ale říct, že mě tohle čarodějnické chutná moc. Co se dá dělat, nějak už si s ní poradím!“ radostně přelil její obsah do své.
Pak se zvedl, došel pro lahev merlotu a Crowleymu nalil do zázrakem znovu čisté sklenice. Na stůl vysypal oříšky, olivy a sýr, který věděl, že bude jíst jen sám, a spokojeně se uvelebil v křesle.
Večer utíkal v poklidném duchu, seděli, klábosili, dohadovali se a smáli a bylo jim společně prostě a jednoduše dobře.
„Stejně si ale myslím, že s těma kachnama to není dobře zařízený,“ natáhl se Crowley pro olivu a nepřítomně si s ní pohrával v prstech, než ji hodil do úst. „Furt si máchat nohy v ledový vodě. A nemaj na nich ani peří, ani srst! Víš, jaká jim musí bejt kosa? Přece-“
„Máš úžasné ruce,“ skočil mu do řeči zničehonic Azirafal. „Víš to?“
„C-cože?“
„Elegantní. Štíhlé, dlouhé prsty.“
„Eeeh…“
„Vážně mě mrzí, že se za ně nedržíme. To bychom měli, nemyslíš?“
„No…“
Azirafal se natáhnul a vzal jednu Crowleyho ruku do svých. Pohladil ji a vzápětí otočil dlaní vzhůru.
„Nádhera,“ zamumlal a chvíli ji nábožně přejížděl konečky prstů. A když už si démon myslel, že mají dávku divnosti vybranou na půl roku dopředu, anděl se sklonil a do natažené dlaně mu jemně vtisknul polibek. Polibek!
Crowley na něj šokovaně zíral, neschopný slova.
„Ach, konečně…“ vydechnul s úsměvem Azirafal a další polibek umístil na jemnou kůži zápěstí.
Démon se zachvěl. „Kolik,“ ztěžka polknul, „kolik jsi toho vypil?“
„Málo,“ odpověděl Azirafal a na potvrzení svých slov ukázal na poloprázdnou lahev na stole. Na to, aby se opil, by bylo potřeba vína podstatně víc. „Škoda, že sedíš tak daleko,“ pokračoval vzápětí. „Víš, kam jsem tě jaktěživo toužil políbit?“
„Anděli, já-“
„Na nos. Máš krásný nos. No,“ opravil se po chvíli uvažování, „možná ne klasicky krásný, ale dokonale ti sedí k tváři. Jeho tvar z ní dělá naprosto jedinečnou. Poznal bych tě ve vteřině i v tisícihlavém davu…“
Crowley otevřel pusu, rty se snažily zformovat pár hlásek, ale žádný zvuk z nich nevyšel.
„Vážně. Nejenom nos. Celá tvoje tvář je úžasná. Zbožňuji tvůj úsměv. Nemyslím tu sarkastickou parodii na něj, co tak rád ukazuješ světu, ale opravdový úsměv. Ten, co tě celého rozzáří, stoupne až do očí, udělá ti kolem něj vějířky vrásek a celého tě zjemní. Vždycky mi v tu chvíli tak podivně zatrne pod žebry…“
„Podívej-“
„A mám tě pak neskutečnou chuť pohladit po tváři,“ nenechal se anděl rušit. „Ale nikdy jsem si netroufnul. Nebyl jsem si jistý, jestli bys nebyl proti.“
Přisedl si k bezmocně zírajícímu démonovi blíž. Natáhnul ruku… a vzápětí ho doopravdy pohladil. Lehce, opatrně, jako kdyby se dotýkal motýla a měl strach, že tu křehkou krásu zničí.
„Mmm…“ zamručel spokojeně. „Úžasné. Jsi prostě úžasný, můj drahý. Ale měl bys trochu víc jíst. Alespoň občas,“ konečky prstů jemně přejížděl po démonově propadlé líci. „Už jsi až moc hubený.“
„Já… no… ehm… díky, vezmu to v potaz,“ vykoktal Crowley, který chtěl ucuknout, ale místo toho se nějakou záhadou do doteku Azirafalovy dlaně ještě víc položil. „Anděli, jsi v pořádku?“
„Naprosto. A ty tvoje ohnivé vlasy,“ pokračoval anděl s naprosto okouzleným výrazem. „Víš, jak často se musím vší silou držet, abych do nich nezabořil ruku? Jen je pohladit. Nebo rozcuchat. Zajímalo by mě, jak silný zázrak by byl potřeba, abys je naaranžoval zpátky,“ zahihňal se.
„Azirafale, vážně-“
„Pořád přemýšlím, jestli by tě to rozčililo nebo rozesmálo. I když… nejspíš obojí, že ano? Rozesmál by ses a já bych neodolal a ten tvůj nádherný úsměv ochutnal. Konečně.
„To-“
„Proč se vlastně nelíbáme?“
Crowleymu šokem spadla čelist až někam k podlaze.
„Myslím to vážně. Taková škoda… Políbil bych tě jen úplně lehce, neboj, jen do koutku úst. A pak na tu tvoji ostře řezanou čelist… A pak pokračoval na krk a potom-“
„Anděli, dost!“ Tentokrát už se mu démon vytrhnul. „Nevím, co se to tu děje, ale něco rozhodně jo! A než zjistíme-“
„Ta tvoje upnutá košile…“ vedl si Azirafal nerušeně svoji. Občas tě podezírám, že ti ty knoflíčky taky drží jen zázrakem. Zvlášť, když vím, jak nádherně široká máš ramena.“
„Zázrak tu žádnej necejtím,“ stál už Crowley na gauči a mával nataženou rukou. „Seš si jistej, žes nepil, než jsem přišel? Nebo kolik má tenhle skvost procent?“ Opatrně ochutnal z Azirafalovy sklenice, ale víno se mu nijak silné nezdálo. A že už se po těch tisíciletích vyznal.
„Nepil. Možná to byla chyba,“ zamyslel se Azirafal nahlas. „Kdybych byl opilý, možná bych tě dokázal sevřít v náručí. A pevně držet. Být tvoje útočiště před světem, když je toho na tebe moc. Udělat si náš vlastní svět a-“
„Proč se mi to tvoje abstinování jenom nezdá,“ zavrčel Crowley, ale hlas se mu třásl. „Co nějakej aperitiv? Ochutnávka nový bedny bublinek? Nějakej otřesnej, rumem nasáklej dezert? Něco je tu sakra špatně, to ti povídám.“
„Ano,“ přikývnul anděl. „Vždyť to říkám. To, že se nelíbáme! To je v podstatě zločin! A nemyslím jen na rty. Víš, kam bych tě políbil úplně nejraději?“
„Uh! Ngk!“ vyhrknul démon a v panice odskočil až někam doprostřed místnosti. „Tady… bych to zastavil! Já teď… ehm… půjdu!“ chňapnul po kabátu. „A dopovídáme to… příště, jo?“ popadl za kliku obchodu.
„Na břicho,“ stihnul vyhrknout anděl. „Kdybys jen tušil, jak dlouho ho už toužím zlíbat… Doslova mě mučí. Políbil bych každý milimetr, zabořil bych do něj obličej, zhluboka se nadechl a-“
Dveře knihkupectví se se zacinkáním zabouchly.
Crowley vyběhl ven a po pár krocích se svezl podél výlohy jedné z restaurací na zem. Srdce mu hlasitě bušilo a svět mu před očima černal. Co to do Azirafala vjelo? Jak jen mohl něco takového říct? Jak to mohl udělat?
Na tváři stále ještě cítil andělovu hřející dlaň a na své dlani jeho hebké rty… Rychle mrkal, aby zahnal otravnou vlhkost deroucí se mu do očí. Nebylo to doopravdy! vrazil si mentální políček. Nic z toho nebylo skutečný. Kdoví, čím se anděl před jeho příchodem posilnil, ale kakao to rozhodně nebylo.
Zhluboka dýchal, čistě proto, aby se nějak zabavil, a snažil se nějak zastavit paniku bublající v žilách. Tak tohle byla vážně sráčovina, podíval se vyčítavě nahoru k nebesům. Doufám, že se dobře bavíš!
Pohrdlivě si odplivnul a pak se pomalu vyškrábal na nohy a vydal ke svému bytu. Pěšky. Soustředil se na dávání nohy před nohu, na pukliny v chodníku a jemné dešťové kapky, které se na něj začínaly snášet z šedých mraků. Soustředil se na všechno, jen ne na krutost, bezmeznou krutost právě prožité ukázky toho, co nikdy nebude mít.
Smířil se s tím, že nic z toho nebude mít. Vážně. Už dávno. Pořád to bolelo, ale už byl s tou bolestí sžitý… Jenže celou dobu to byl abstraktní koncept, absurdní fantazie. Nevěděl, co vlastně ztratil. Až doteď. Teď už to věděl s mučivou přesností. Ploužil se poloprázdnými ulicemi se svěšenou hlavou a krvácejícím srdcem a ani se nenamáhal utírat slzy, které se mu na tvářích mísily s dešťovými kapkami.
Když dorazil před dům, hlavu zase zvednul. A dost. Sebelítost ještě nikdy nikomu neprospěla. A jestli si ji někdo nemůže dovolit, tak je to démon. Nelitoval se tisíce let a nehodlá s tím na stará kolena začínat! Rozhodným gestem ze sebe nechal zmizet všechnu vodu, vešel do bytu a padnul rovnou do postele.
Nazítří ráno – tedy v poledne, buďme realističtí – byl Azirafalův antikvariát to poslední místo, kam by se Crowley chtěl vydat. Jenže vzhledem k andělovu podivnému večernímu stavu to považoval v podstatě za svoji morální fujtajbl! povinnost, a tak s nadšením na bodu mrazu vyrazil do Soha.
Zaklepal na dveře jednou, dvakrát, třikrát, pak začal bušit, a právě, když se chystal lusknout prsty, dveře se neochotně otevřely.
„Á, to jsou k nám hosti,“ usmál se anděl stejně široce jako falešně. „Co tě sem přivádí“
Crowley zvednul obočí. „Co asi?“
Rozhostilo se ticho.
„Jdu se přesvědčit, že seš v pořádku,“ povzdychnul si démon.
„Já?“ rozšířily se andělovy oči v údivu. „Ovšem. Co bych nebyl? Nikdy mi nebylo líp!“ Stále se podivně culil a vstup do knihkupectví blokoval vlastním tělem.
„Vážně?“
„Naprosto. Primissimo! Pohoda lahoda!“
„Pohoda lahoda?“ zvednul Crowley nevěřícně obočí. „Jako fakt?“
„A proč by ne?“
„No, po včerejšku bych čekal, že spíš budeš mít nejimpozantnější kocovinu ve známým vesmíru. Nebo tys vážně nebyl našrot?“ zarazil se.
„A-a-ano! Byl!“ vyhrknul Azirafal a s lehkým zpožděním se rozesmál rádoby nonšalantním smíchem. „Máš pravdu! Úplně eh… namol. Absolutně na kaši, abych tak řekl. Totálně mimo, vlastně si včerejšek skoro vůbec nepamatuji, abych byl upřímný!“ znovu se zachichotal.
„Ach tak.“ Crowleyho hlas podivně zaskřehotal.
„No… víš já… já jsem to neplánoval, vlastně mi to vůbec nedošlo, když ses mě ptal,“ vysvětloval překotně anděl. „Proto jsem původně tvrdil, že jsem nic nepil. Ach, já popleta! Měl jsem tu takový zajímavý román, no a načal jsem si k němu whisky, co tu pro tebe mám, abych vyzkoušel, jestli by mi třeba taky chutnala. No a jak jsem se začetl, tak jsem vůbec nevnímal, kolikrát si dolévám… a najednou jsem zjistil, že je lahev prázdná! To jsem tomu dal! Nu, kdo nikdy nepřebral, že ano,“ znovu ten protivný, žoviální smích. „A teď, jestli mě omluvíš…“
„Jakej román?“
„C-co prosím?“
„Jakej román jsi četl?“
„To… ten neznáš.“
„Zkus mě.“
„Taková… ehm… nuda. Pro tebe, myslím.“
„Zkus mě.“
„Ehh… koně,“ pokýval Azirafal rozhodně hlavou. „Bylo to o koních. O chovu a… ježdění. Na koních. Nuda. A teď když dovolíš…“
„Nechceš mi už konečně vyklopit, co se děje?“
„Vůbec nic. Víš… vlastně máš pravdu,“ chvatně se rozvzpomněl anděl. „Mám kocovinu. Hroznou. Nejhorší ve známém vesmíru, přesně, jak jsi říkal. V hlavě mi buší pneumatické kladivo, mám vikýř a ještě je mi pořád zle od žaludku. Vůbec nevím, co mluvím, ještě se mi všechno motá! Takže jestli mě omluvíš, půjdu si zase lehnout.“
„Okno.“
„Cože?“
„Máš okno. Ne vikýř.“
„Ach tak.“
„Tak dobře. Pojď si lehnout a já ti udělám čaj,“ mávnul Crowley rukou směrem do knihkupectví.
„T-to to nebude nutné!“ vyděsil se Azirafal a rozkročil se ve dveřích víc do široka, jako by se chystal na přetlačovanou. Jenže než stačil udělat něco víc, démon se kolem něj prosmekl dovnitř.
„Vážně, Crowley! Možná jsem se nevyjádřil dost jasně, ale…“
„Tak o co tady jde?“ nenechal ho démon domluvit a začal pobíhat po antikvariátu a bedlivě se rozhlížet. „Co se sakra stalo? Musíme tomu přijít na kloub, protože jestli nám někdo dělá takovej bordel v hlavě-“
„Crowley-“
„Žádný zázraky tu nevidím, naši ani vaši v tom prsty nemají, takže kdo by to mohl- Co je tohle?“ naklonil se nad Azirafalův stůl k hustě popsanému papíru „Čarodějky z Armagnacu? Výpisky? Rodokmen? Tys vážně vypátral nějaký čarodějnice?“ zvedl papír k očím a podrobně ho zkoumal. „Kolem toho vína? Dneska? A co je tohle?“ zamžoural. „Veritas incantament-*?“ (*Pravda, zaklína-)
„Crowley, ne!“
Pozdě.
Crowley zmlknul, zblednul a papír mu vypadl z ruky. Na zem se snesl za hrobového ticha.
„T-takže chceš říct…“ narušil ho nakonec hlasem, který nepoznával.
Azirafal jen přikývnul, rudý až po kořínky bílých vlasů.
„Vážně čarodějnický víno. Páni.“ Hlesl Crowley.
Azirafal znovu přikývnul. „Asi… asi jim to víno mizelo častěji, než by bylo zdrávo.“ Hlas měl sotva slyšitelný. „A tak se… ehm… pojistily. Aby zlodějům zavařily.“
„Á. Kouzlo. Instantní ožralost, co?“ rozhodl se mu démon hodit záchranný kruh a dělat, že svým slovům věří. Všechno v něm křičelo na protest, ale nepoddal se tomu. Protože to byl Azirafal. A Azirafal si zasloužil všechnu laskavost světa. „Za to by jim spousta lidí ruce utrhala,“ pracně zformoval obličej do úsměvu.
Azirafal se kruhu nechytil. Neodpověděl, jen pokrčil rameny a věnoval Crowleymu bezmocný, unavený pohled. Jeho vždycky tak dokonale přímý postoj zvadnul, nahrbil záda, svěsil hlavu, celý jako by se zmenšil a zestárnul před očima. A poprvé v životě opravdu vypadal jako někdo, kdo má odžity tisíce let. A už má po krk všeho předstírání.
„Běž pryč. Prosím,“ hlesnul.
„Ale-“
„Jsi laskavé stvoření, můj milý,“ bylo ho sotva slyšet, „vím, že jsi. Tak buď i teď. A odejdi.“
„Azirafale…“ pokusil se ho démon v posledním zoufalém pokusu vzít za ruku, ale anděl se mu vytrhnul.
„Krutost, můj drahý?“ zeptal se stále tak mírně, potichu, bez života. „To se ti nepodobá. Ale jestli mě chceš trestat… máš asi proč.“
Rezignovaná slova se Crowleymu zabodla do už tak bolavého hrudníku jako rozžhavené železo. Nepřesvědčím ho, uvědomil si. Nijak. Azirafal trpí, úplně zbytečně, a nemůžu udělat vůbec nic, aby mi uvěřil… Nebo snad ano?
Otočil se a vyrazil dozadu do kuchyně. Kde je? Hekticky se rozhlížel. Kde sakra je? Jestli ho Azirafal vylil… Otevřel lednici a začal její obsah bez cavyků vyhazovat za sebe. Jestli… ho vylil, tak je to konec, úplný- Tady je! Vydechl úlevou, popadl povědomou zaprášenou lahev a sprintoval zpátky.
Azirafal stále apaticky stál tam, kde ho opustil.
„Tak jdeme na to,“ nadechl se Crowley a zvedl poloprázdnou lahev nad hlavu.
„Co to-?
„Na zdraví!“ zvolal odhodlaně. A vyklopil do sebe celý obsah na jeden zátah.
„Crowley! Co jsi to- Proč jsi to udělal?“ vyjeknul anděl, a tentokrát už hlasem, který ten jeho připomínal.
„Teď už mi snad budeš věřit,“ pokrčil rameny Crowley. „Jak rychle to zabírá? Předem pardon za všechno, co ze mě vypadne… to víš, démon,“ pokusil se o nonšalanci, i když byl vyděšený k smrti. Za pár minut se před Azirafalem obnaží až do morku kostí. Žádná tajemství, žádná pečlivě budovaná a udržovaná image, žádné ochranné zdi. Nic mu nezbyde. Kolena se mu roztřásla. „A mimochodem,“ jeho oči se vpily do těch nebesky modrých a pevně doufal, že v nich není jeho ochromující hrůza vidět, „můžeš se ptát. Až to vypukne. Na co chceš.“
„Ne… ne, nemůžu! Nikdy bych… nikdy bych situace takhle nezneužil!“
„Právě. Proto ti to dovoluju. Teď. S čistou hlavou.“
Rozhostilo se ticho.
„Ale… proč?“ narušil ho nakonec Azirafal, ve tváři absolutní zmatení.
„Protože…“ hlesnul Crowley, „protože radši absolutní upřímnost, než tě ztratit. I když jsem z toho posranej hrůzou.“ Víno už možná začínalo zabírat. „A protože bych vážně chtěl, abys to udělal znovu. Moc, moc chtěl.“
„Ale co?“
Démon překonal zbývající vzdálenost, která je od sebe ještě dělila, vzal Azirafala za ruku a pomalu si ji položil na tvář.
„Všechno.“
Anděl roztřeseně vydechnul.
„Všechno, co jsi včera udělal,“ vypravil ze sebe Crowley s námahou. „A hlavně… všechno, co jsi včera neudělal. Prosím.“
Hlas se mu vytratil a vzápětí se mu víčka se zatřepotáním zavřela, protože anděl, jeho anděl, ho jemně pohladil po tváři. A pak ho vzal za ruku, pohladil ji a vtisknul mu do dlaně polibek. A další na citlivou kůži zápěstí. A pak ještě jeden. Nakonec tu ruku vzal a přitisknul si ji na vlastní zrůžovělou tvář.
„Můj milý,“ hlesnul, pomalu se naklonil a políbil Crowleyho na nos. „Můj drahý,“ políbil ho na tvář. Na druhou tvář. Do koutku úst. „Můj nejmilejší…“ přesunul se přímo nad démonova ústa… A jakákoliv další slova v nich utopil.
***
Pozor, následuje výrazně NFSW Sequel
***