Work Text:
Blížila se pátá hodina odpolední.
Celý den drobně pršelo, snad znamení, že po teplém a veselém létě přebírá vládu sychravý podzim.
Svěží vánek vystřídalo skučení meluzíny za dlouhých večerů a osamělých nocí.
Na nástupišti stál nyní osmadvacetiletý Miroslav Dušín.
Vstával dnes brzy, dřív než obyčejně – čekal ho nemálo důležitý den.
Podobně jako meluzína teď vzduch prořízl skřípavý nářek zastavujícího se vlaku.
Mirkův pohled přistál na mladém muži, co právě vystupoval.
Ten mu pohled oplatil a skoro neznatelně kývl na pozdrav.
Byl to Jaroslav Metelka, Mirkův dávný kamarád – teď, více než o deset let starší, působil unaveně a téměř upracovaně. Mirek by ho málem popsal jako „ztrhaného“.
V levé ruce držel kufřík s věcmi na nejvýše dva dny, neplánoval se zdržet dlouho.
V té druhé mu ležel otevřený dopis s povědomou známkou. Mirkovi připadalo, že to bylo snad jen pár hodin, co ho poslal.
Posledních pár dní působilo jako jakási směsice vzpomínek smíšených s nostalgií a hořkou pachutí ztracených přátelství. Na jazyku ho pálila chuť dobrodružství a celé tělo ho brnělo touhou po neznámém.
„Jarko!“
Nebyl si jist, zda ho má obejmout, nebo mu jen přátelsky potřást rukou – Už to bylo pár let, co se neviděli.
Jarka to vyřešil za něj, když kvapně zastrčil dopis do náprsní kapsy a napřáhl ruku na pozdrav.
Zblízka vypadal snad ještě znaveněji.
„Kdybych věděl, co s tebou ta cesta udělá, poslal bych ti jen další dopis.“ prohodil Mirek ustaraně, očima vise na tmavých kruzích pod očima svého přítele.
„Ale jdi,“ odbyl ho Jarka, mávaje nad jeho starostmi rukou, „Psal jsi, že je to nesmírně naléhavé, a to je znamení toho, že situace je opravdu vážná.“
V očích se mu uličnicky zablesklo.
„Ledaže by ses za ta léta naučil lhát, milý Mirku Dušíne, ale myslím, že tě přece jen znám dost dobře, abych se touto možností vůbec nezabýval.“
Mirkovi poskočilo srdce.
Ani si neuvědomil, jak moc mu Rychlé šípy chybí.
O přátele neměl nouzi, o tom žádná, ale už to bylo dlouho, co se bavil s někým, komu nebylo cizí se s ním všelijak pošťuchovat a škádlit ho.
A možná si to jen namlouval, ale měl pocit, že Jarkovi to chybělo také.
Ten kus cesty, co zbýval k Mirkovu bydlení, ušli mlčky.
Jarka, jako vždy, vytušil, že Mirek mu vše poví, jakmile dorazí.
Plavovlasý mladík také nevypadal zvlášť svěží. Podle toho, co psal v dopise, ve kterém žádal Jarku, aby co nejdříve přijel, už pořádně nespal řadu dní.
Mirek, jako vždy galantní, mu podržel dveře, když vstupoval a svižně, málem nenápadně mu vzal kufřík, položiv ho na čalouněnou stoličku u dveří.
Jarka byl doteď přesvědčen, že něco takového není možné udělat s ladností, ale stejně tak si byl jist, že Mirek Dušín ho nikdy nepřestane překvapovat.
Ten už měl zuté boty a roztržitě pobíhal po světnici, jako by něco hledal.
Ve spěchu si nestihl sundat pláštěnku a drobné kapičky vody skapávaly na jistě desítky let starý koberec.
Jarka odložil vlastní kabát a sundal klobouk, kroutě nevěřícně hlavou.
Opravdu, Mirek Dušín odkrýval jedno překvapení za druhým.
Jarka ho vždy považoval za uspořádaného člověka.
Mirek byl vždy upřímný a přísně se držel pravidel. Když dospěl, musel si chtě nechtě přiznat, že komplikace života přesahují úhledné zápisy v sešitech a zásady školního řádu.
Stále měl problém se s tím vyrovnat.
Zrovna se prohraboval papíry u svého psacího stolu, když Jarka (i s kufříkem) vešel do zaneřáděné světnice.
„Víno?“ zeptal se Mirek rozpačitě, vzhlédnuv od lejster na stole.
„Prosím.“ odvětil Jarka vděčně, usedaje za drobný stůl u okna.
Nemohl si nevšimnout vzorku na záclonách, jejichž modrý podklad se hemžil záplavou žlutých kvítků.
Usmál se.
Mirek rychle kývl a odběhl do kuchyně.
Sám nevěděl, proč je tak nervózní.
Bojí se snad, že mrhá Jarkovým časem?
Od jejich dětských let uplynula dlouhá doba, možná už jeho objevy nebudou objektem Jarkova zájmu.
Ale co už. Asi je už příliš pozdě na to, aby se tím zabýval.
Nalil dvě sklenice vína.
Když se usadil naproti Jarkovi a podal mu jeho sklenku, tmavovlásek téměř líně trošku upil a ospale se opřel o lavici.
Otevřel ústa, aby se na něco zeptal, ale Mirek ho předběhl.
„Jak se daří v práci?“ zeptal se chvatně.
Jarka přimhouřil oči a jemně se napřímil, vědom si, že Mirek naschvál zdržuje a ošívá se říci mu to, co se v jeho psaní zdálo býti tak nutné a doslova „urgentní“.
Nechal to tedy však prozatím plavat, aby kamarádovi vyhověl.
„To víš, nikdy nebylo mým snem stát se sekretářem.“ povzdechl si.
„Vážně? Myslel jsem, že být klubovním zapisovatelem tě bavilo…?“
Jarka střelil po Mirkovi lehce uraženým pohledem.
„Také jsem byl klubovním detektivem, a to bylo rozhodně zajímavější. Navíc,“ přerušil na chvíli řeč a znovu upil vína, „Zapisovat klubovní příhody byla tisíckrát větší zábava, než má nynější práce, na to vem jed.“
Mirkovi přelétl po tváři úsměv. Je pravda, že s Rychlými šípy tropili všelijaké psí kusy.
V pokusu Jarku rozveselit otočil list: „Pořád ale pracuješ na svojí knize, ne? Z toho, co jsi mi říkal, to zní dost slibně.“
Druhý mladík jako by se najednou rozzářil.
„Ano, ano, jde to dobře! Brzy mi ji vydají! Věříš tomu?“
Oči jako by mu zastřelo poklidné štěstí. Přejel prstem po okraji sklenice, „Já málem ne…“ přiznal tiše s blaženým úsměvem na tváři, což zavinilo, že Mirkovo srdce vyšplhalo z jeho hrudi až kamsi ke krku.
Nemohl si však odpustit drobné šťouchnutí do Jarky: „No, nemůžu nechat bez povšimnutí jistou podobu s dobrodružstvími věhlasného a statečného klubu Rychlých šípů! To by se vám to psalo, pane Metelko, co, když je to podle skutečnosti?“
Jarka naoko překvapeně zalapal po dechu a zvedl obě ruce nad hlavu. „Přistižen při činu!“ prohlásil beznadějným hlasem, „Žel Bohu, psaní veškerých básníků a spisovatelů nejsou hodna čelit proslulému klubu Rychlých šípů! Jeho hrdinské činy si zaslouží zvěčnění!“
Zasmáli se, ale oběma v srdci ležel rozvalený stesk.
„Co Rychlonožka, Jindra a Červenáček? Vycházíte spolu stále dobře?“ zeptal se Mirek o něco zkroušeněji, než zamýšlel.
Jarka se zamyslel.
„S Jindrou si stále píšu – ale naposledy jsem ho viděl už dávno, na něčí svatbě, myslím – A co se týče Červenáčka s Rychlonožkou, ti se, myslím, mají dobře, soudě podle toho, že se stále odmítají podepisovat jménem.“
Mirek usrkl ze své poloprázdné sklenice.
„Chybí mi.“
Upřel pohled zpět na Jarku.
„I ty jsi mi chyběl. Samotnému mi to nedocházelo, dokud jsem tě znovu nezahlédl na nádraží.“
Jarkovi nepatrně zrůžověly tváře a chvatně uhnul pohledem na Mirkův stůl.
„Neblázni, to jsou naše staré TAM-TAMy?“ vyhrkl překvapeně, když zaostřil.
„Cože?“, zeptal se Mirek zmateně, napůl ještě ztracen v myšlenkách na minulost, „Ách, ano – Ehm, totiž, to je vlastně ten důvod, proč jsem tě sem zavolal.“
Tmavovlasý mladík zvedl zvědavě obočí, ale nechal Mirka pokračovat.
„Posledních pár týdnů jsem znovu studoval Tleskačův deník. Spoustu už jsem o tom …případě…zapomněl, a tak jsem vytáhl naše časopisy, abych si vše ověřil. Ani nevím, proč jsem s tím začal, snad z nudy, nebo nějaké nenadálé zvědavosti, ale dokázal jsem toho vyluštit více než tehdy jako kluk, a–a myslím, že se mi podařilo najít popis křídel… Křídel toho kola. Myslím, že by se nám mohlo podařit ho sestavit.“
Jarkovi div nevypadla jeho sklenice z ruky.
„Řekni to ještě jednou,“ vysoukal ze sebe pomalu a s očima otevřenýma dokořán zíral do těch Mirkových.
Hledal stopu jakékoliv falše či lži, ale hleděla na něj jen jasná upřímnost a odhodlání.
„S tvou pomocí se mi možná podaří znovu vytvořit plán Tleskačova kola.“ zopakoval Mirek skoro šeptem.
Jarkova sklenice cinkla o tmavou desku stolu.
Mirkův odhodlaný pohled mu byl opětován.
„V tom případě máme spoustu práce.“
Octli se na začátku nového dobrodružství klubu Rychlých šípů.