Chapter Text
Petr ležel na posteli, mobil v ruce a hledal videa koček a psů. Ale ani to mu nedokázalo spravit náladu. Položil mobil vedle sebe a povzdechl si. Vánoce nestály za nic, sledovat, jak táta čím dál víc poslouchá macechu, hádat se s tou příšernou ženskou, nakonec odjel na koleje ještě před Silvestrem. Šel na nějakou náhodnou novoroční párty a ráno mu bylo příšerně. Po láku z okurek a několika prášcích se situace v jeho útrobách poněkud uklidnila, ale z pomyšlení na skripta a učebnice, vyrovnané na stole, se mu znovu zvedl žaludek. S vypětím vůle se zvedl, sedl si ke stolu, jednu knížku otevřel na náhodné stránce, pak se natáhl pro mobil a začal znovu scrollovat, ale brzy ho to přestalo bavit. Rozhlížel se po pokoji a přemýšlel, čím jiným než učením by mohl zabít čas. Zrak mu padl na druhou postel v pokoji, celou zaházenou oblečením. Měl by to někdy uklidit, než přijde ten nový spolubydlící. Kamarád, se kterým sdílel obor i pokoj se na vysokou už v listopadu vykašlal a vrátil se domů. Od té doby měl Petr obě postele, skříně i všechny poličky sám pro sebe. A nejspíš to tak bude do dalšího semestru. Mávl proto nad nepořádkem rukou. To se uklidí jindy. Vrátil se k mobilu a podíval se na nějaké náhodné videa o výrobě panenek Barbie, které mu doporučil Youtube algoritmus. Pak se protáhl a odšoural se do vedlejší místnosti, která sloužila jako kuchyňka a předsíň v jednom. Zaťukal na dveře druhého pokoje, jestli se v něm náhodou nezjevili zbývající dva obyvatelé buňky. Ale nikdo se neozval. Popadl hrnek a chvíli se rozhodoval mezi instantními nudlemi s kuřecí nebo hovězí příchutí. Nakonec si vzal místo hrnku větší misku a nudle zkombinoval. Vroucí směs si pak opatrně donesl ke stolu a když se mu povedlo najít vidličku, strčil si sluchátka do uší, zapnul video recenzující nejnovější marvel seriál a pustil se do jídla.
Do této činnosti byl tak zabraný, že neslyšel klíče chrastící ve dveřích, kolečka kufru ani bouchnutí dveří.
„Ahoj,“ ozvalo se a Petr se udiveně otočil. U dveří do pokoje stál kudrnatý mladík a nesměle se usmíval. Petr si honem vytáhl sluchátka z uší a došel k němu.
„Ahoj, já jsem Petr,“ natáhl ruku.
„Janek, těší mě,“ potřásl mu jí příchozí a Petr si všiml, že má pěkné, jiskrné hnědé oči.
„Mně řekli číslo tohoto pokoje, ale tady asi už někdo bydlí, já jsem tady asi špatně, co?“ rozhlížel se Janek nervózně.
„Promiň, to jsou moje věci, já si je hned uklidím,“ vyhrkl Petr a honem začal z Jankovy postele sbírat trička a strkat je bez ladu a skladu k sobě do skříně.
„A pojď dál, tam bude tvůj stůl, toto tvoje postel, tak do pěti minut a tady máš skříň,“ ukazoval jednou rukou, zatímco druhou se snažil poskládat jednu ze svých mikin.
„Děkuju,“ řekl Janek, počkal, až Petr dokončí úklid a pak si začal vybalovat.
Petr se mezitím uvelebil na židli a začal do sebe soukat zbytek své, už studené, večeře.
„Co vlastně studuješ?“ zeptal se mezi sousty.
„Design, jsem teď v prváku. A ty?“
„Medinu, druhák.“
„Hustý,“ usmál se Janek.
„Nápodobně. Co že jsi vlastně na těchto kolejích?“
„Zapomněl jsem podat žádost na ty naše a na začátku semestru už nezbyly místa. Tak jsem dojížděl, ale už se to nedalo.“
„Jasný.“
Petr vysbíral z misky poslední nudle, pak vypil vývar a donesl nádobí do dřezu.
„Můžu tě o něco poprosit?“ zeptal se ho Janek, když se vrátil.
„Jasně.“
„Mohl by sis pod svoje povlečení dát tady toto?“ vytáhl z kufru jakési bílé, zvláštní povlečení, Petr takové ještě nikdy neviděl, a hned vysvětloval: „Mám alergii na roztoče v peří, tak si toto dávám na svoje a potřeboval bych, abys ho používal i ty. Má jim to nějak zabraňovat v tom, aby z těch polštářů a tak utíkali či co a docela to pomáhá.“
„Pro mě za mě,“ pokrčil Petr rameny a vzal si jednu sadu od nového spolubydlícího, „ale ty myslíš, že tady v těch polštářích a peřinách je reálné peří? To vypadá na nějakou divnou syntetiku.“
„Možná, ale bydlet v tom může kde co, i roztoči.“
„To je asi fakt,“ uznal Petr a začal s povlékáním. Měl to za chvíli a pak sledoval, jak Janek zápasí se svými lůžkovinami.
„Ukaž, pomůžu ti,“ zasmál se, vzal Jankovu peřinu a zvedl ji do vzduchu.
„Tak, a teď to stáhni dolů,“ přikázal mu.
Janek poslechl a pak se zeptal: „A pomůžeš mi i s tím normálním?“
„Jasně,“ kývl Petr a znovu zvedl peřinu.
Běžné povlečení se ale na tom speciálním zachytávalo a shrnovalo se. Janek v jednu chvíli peřinu prakticky objímal a u toho se jeho paže omylem dotknula Petrova hrudníku.
„Promiň,“ zasmál se.
„To nic,“ oplatil mu úsměv Petr a snažil se nemyslet na to, že přestože Janek působí křehce a zranitelně, ruce má pěkně vypracované.
„Polštář už zvládneš sám, ne?“ zeptal se.
Janek přikývl.
„Tak já jdu umýt nádobí a uvést kuchyň do provozního stavu, ať si máš kam dát věci,“ prohlásil Petr.
„Díky,“ zavolal za ním ještě Janek.
Petr všechno nádobí naházel do dřezu a pustil na to vodu, aby se všechno pořádně odmočilo. Opláchl si i tvář a pak začal honem zuřivě drhnout. Litoval, že není pořádnější. Jaký dojem to asi na jeho nového spolubydlícího mohlo udělat? No nic, ode dneška se bude muset víc snažit. Přestaň blbnout, okřikl v duchu sám sebe, teď hlavně musíš dát zkouškové a ne tady vyšilovat kvůli tomu, že se tvůj spolubydlící hezky usmívá. Chceš snad rupnout a muset se vrátit domů? Ne, nikdy!
„Všechno v pořádku?“ uslyšel vedle sebe.
„Cože?“ otočil se.
„No že se tak mračíš,“ vysvětlil Janek.
„Jo, jasně, jenom jsem se trochu zamyslel. Lidi říkají, že mám docela resting-bitch-face,“ zvedl honem koutky Petr.
„Chápu,“ zasmál se Janek a postavil do poličky talířek a hrnek plný příborů.
„Sakra, vždyť já si musím dát věci do ledničky,“ pleskl se do čela a honem odspěchal do pokoje.
Petr po očku sledoval, jak se hrabe v batohu a krčí u toho obočí a nos, a úplně tichounce zaúpěl. Honem se ale vzpamatoval a začal se věnovat nějaké těstovině připečené na dno hrnce. To zvládne. Přežil se zdravým rozumem maturitní ročník s macechou za zadkem, přežil anatomii na prváku, přežije i tohoto spolubydlícího. Ale asi ne se zdravým rozumem.