Work Text:
„Nemůžu si pomoct, něco na mě zírá,“ prohlásil Hřbet a znovu se ohlídl.
„Prosím tě, co by tady na tebe zíralo,“ zabručel Zajíc, „už dva dny jsme nepotkali živou duši. Jsme uprostřed lesa. Už ti ten hlad leze na mozek.“
„Hlad mám, ale zdravý rozum ještě taky,“ opáčil Hřbet a zastavil koně, „a už asi dvě míle nás něco pronásleduje.“
Starší z dvojice mužů seskočil a vytáhl meč.
„Nezdržuj,“ řekl druhý, ale Hřbet už pročesával okolní keře.
„Ha! Mám ho!“ zajásal po chvíli a dovlekl provinilce na pěšinku.
Osel?“ ušklíbl se Zajíc.
„No, osel. Aspoň něco máš z toho svého vzdělání, poznáš osla.“
„Tak ho zase pusť,“ prohlásil mladší z dvojice.
„Počkej, počkej. A teď mi řekni podle pravdy. Viděls už někdy osla s křížkem?“
„S jakým křížkem?“
„Obyčejným, dřevěným, na šňůrce.“
„Od kdy prosím tebe nosí oslové křížky?“
„Na to se tě právě ptám, protože tento ho má v hubě.“
To už i Zajíc seskočil z koně a prohlížel si podivného pronásledovatele.
„Opravdu. Visí mu z tlamy. Kde ho vzal?“
„No, sežrat jeho majitele nemohl. Nebo jsme se ocitli na druhé straně zeměkoule, kde oslové jedí maso, ale tak daleko jsme ještě nedojeli.“
V tom osel zahýkal, křížek mu vypadl z huby, kousek poodběhl, zastavil se a čekal. Hřbet se sehnul a křížek zvedl. Osel znovu zahýkal.
„Myslíš, že chce…“ začal Hřbet.
„…abychom za ním jeli?“ doplnil ho Zajíc.
Osel zahýkal potřetí a znovu kousíček popoběhl. „
Kde je osel a křížky, tam budou lidi. A tam bude jídlo,“ řekl Hřbet.
„Máš pravdu,“ přitakal Zajíc a oba muži se vyhoupli do sedel.
Byla to podivná pouť. Osel je vedl cestou necestou, co chvíli se ohlížel, jestli za ním opravdu jedou. Konečně se osel zastavil. Upřeně na muže zíral a nehnul ani brvou.
„Takže, co teď?“ zeptal se Zajíc.
Osel samozřejmě neodpověděl.
„Ty, Zajíci, necítíš něco?“ začichal Hřbet.
Kamarád ho napodobil.
„Máš pravdu. Oheň.“
Oba slezli z koní a pomalu, opatrně se plížili houštím. Po chvíli zaslechli dokonce i hlasy. Před sebou uviděli potůček, za ním ohniště, kolem něj rozvalená banda popíjejících chlapů, za nimi jeskyně. A u skalní stěny také kdosi ležel. Ale měl svázané ruce, roztrhanou kytli a záda celá od krve. Muži chvíli celý tábor pozorovali. Pak Hřbet zaťukal Zajícovi na rameno a oba se odplížili zpátky.
„Mně se to nelíbí,“ prohlásil hned Zajíc.
„Mně taky ne. Ale abysme se zas do něčeho nezapletli. Víš, jaké máme štěstí na strany.“
„Tamten vypadal, že má větší smůlu než my.“
„Taky si myslím. Ti ostatní jsou asi lapkové.“
Hřbet se podíval na osla, který se popásal spolu s jejich koňmi a prohlásil: „Já bych to zkusil. Už jsme byli tolikrát v různý bryndě, že jedna brynda navrch se v tom už ztratí.“
Na les se pomalu snesla noc. Už nebylo vidět ani na krok, když kamarádi vyrazili. Světlo pableskující mezi stromy je dovedlo až k tábořišti. Většina bandy už byla zalezlá v jeskyni, u ohniště ležel ještě jeden, nejspíš zpitý do bezvědomí, kolem se potáceli dva chlapi jako hlídka. Stačily dvě rány příhodnou větví do zátylku a oba se svalili na zem. Hřbet popadl zajatce po rameny, Zajíc za nohy a vlekli ho, co jim síly stačily, zpátky do houští. Zajatcovy rty cosi ševelily. Hřbet mu pro jistotu zacpal ústa. Naložili ho na osla, který jako by na to čekal a hned vyrazil pryč. Muži naskočili na koně a rychle následovali jeho příkladu.
Jeli až do svítání. Teprve tehdy se odvážili zastavit se a vydechnout si. Sundali neznámého z osla a položili ho na břicho do mechu. Pořád cosi drmolil. Hřbet se k němu naklonil a poslouchal.
„On říká Zdrávasy,“ prohlásil udiveně, když se zvedl.
Zajíc nad tím jen pokrčil rameny. Našli studánku a umyli neznámému rány. Když mu rány obvazovali, neznámý zasténal a otevřel oči.
„Kde to jsem? Kdo jste?“ zeptal se.
„V bezpečí. Mně říkají Hřbet a toto je Zajíc,“ řekl starší z mužů a ukázal na svého kamaráda.
„Ještě chvíli si odpočineme, ale pak musíme jet dál. Nevíme, jestli nás nepronásledují,“ prohlásil Zajíc.
Neznámý přikývl.
„Jo, toto bude asi tvoje,“ vzpomněl si Hřbet a vytáhl z kapsy dřevěný křížek.
Neznámý po něm rychle chňapl a s občasným zasyknutím si ho zavěsil na krk. Pak znovu zavřel oči. Hřbet se Zajícem si prohlíželi jeho tvář a oba vzpomínali sami na sebe v minulosti, když byli oba stejně mladí jako on a setkali se poprvé se zlem tohoto světa. I toto bylo nejspíš jeho první střetnutí s opravdovou krutostí.
Po chvilce ho vzbudili, pomohli mu na osla a vyrazili dál.
„Kdo jsi? Novic?“ zeptal se ho během cesty Hřbet a ukázal na křížek, ale mladík jen zavrtěl hlavou.
Večer mu znovu ošetřili rány, pak rozdělali malinký oheň, Zajíc vybral nějaké hnízdo, vajíčka upekli v popelu a rozdělili se.
Jak tak večeřeli, zeptal se mladík: „A co vy jste zač?“
„Žoldáci,“ prohlásil mezi sousty Zajíc.
Mladík se nad tím zamyslel a pak mávl rukou: „Řemeslo jako řemeslo. Můžu se k vám přidat?“
Kamarádi se na sebe podívali a kývli.
Trojice chvíli mlčky žvýkala a pak Hřbet poznamenal: „Máš chytrého osla. To on nás k tobě dovedl.“
„To není můj osel,“ zavrtěl hlavou mladík.
„No, tak už je. Pěšky bys nám nestačil,“ řekl Zajíc. Hřbet souhlasil.
Mladík otevřel ústa, snad aby protestoval, ale pak opatrně vstal a dobelhal se ke zvířeti. Hladil mu uši a nad něčím přemýšlel.
Pak prohlásil: „Vyvedl mě ze zajetí. Budu mu říkat Mojžíšek.“