Chapter Text
Srpen 1980
„Tak který domov se ti bude líbit?“
Položila jsem si ruku na břicho. Dítě už poměrně dost vyrostlo a pod rukou jsem bříško už dost cítila. Bývalo už i dost vidět, ovšem to teď nemám čas zkoumat. Když sedím za volantem musím koukat na cestu.
Tohle bylo už několikáté město, které jsem si prohlédla. Místo, kde bychom mohli bydlet, ale nebylo to ono. Vlastně ani nevím, co hledám. Jak bych chtěla, aby vypadal náš nový domov?
Definitivně nějaký město, kde mě nikdo nebude znát. Hlavně nějaké, kde budou mít nějaký pěkný dům na prodej. Potom to musí být dostatečně bezpečné a přijemné město a s nějakými dobrými školami, protože musím myslet především na dítě. Pak by to mělo být město, které nebude příliš moc zastaralé nebo prudérní, kde by se dívali skrz prsty na svobodnou matku. Po těch pár posledních městech začínám mít pocit, že právě tahle podmínka bude nejobtížnější. Možná budu muset zkusit jiný stát než Connecticut.
Tamhle je odbočka k nějakému městu. Stars Hollow? Minimálně má to město pěkný název.
Přejela jsem do odbočovacího pruhu a nedlouho poté už jsem vjížděla do města. Na první pohled pěkné město. Aspoň soudě podle domů a zahrádek před nimi to vypadá, že se tu o prostředí starají. Sedí to k jejich názvu.
Mířila jsem po cestě kupředu někam, kde jsem tušila, že bude střed města. Po chvilce jsem dojela k náměstí, kde se něco dělo. Nějaká slavnost nejspíš. Ideální příležitost se tu na ní trochu porozhlédnout. Původně jsem chtěla objevit nějakou místní kavárnu, restauraci nebo hospodu a ideálně najít nejupovídanější drbnu v okolí a zjistit, co nejvíce o městě, ale i tenhle festival pro to bude ideální příležitost.
Po zaparkování auto jsem se vydala do davu. Podle cedulí je tohle Národní den malinového koláčové nebo Koláčový festival, jak se to psalo různě, což mě donutilo pousmát se. Zřejmě tady berou koláče velmi vážně. Dali si záležet s výzdobou, hrála tu hudba, jejíž zdroj jsem ještě neodhalila a byla tu spousta stánků. Nejen s koláčema, i když těch bylo dost, ale i stánky se suvenýrama, ovocem, sladkostma, zmrzlinou, občerstvením. Zahlédla jsem jakýsi workshop „Uhněť si svůj koláč“ nebo „Nazdob si svůj koláč“ a i soutěž v jedení koláčů. Bylo tam toho tolik, že jsem si začala připadat jako Alenka v říši divů.
„Slečno? Vypadáte hladově, pojďte, dejte si koláč,“ zaslechla jsem za sebou.
Otočila jsem se a uviděla jsem za sebou v jednom stánku ženu s blonďatými kudrnatými vlasy. Muselo ji být tak okolo třiceti let, i když vypadala docela malá. Hlavně když stála vedle hodně vysokého muže, že vedle sebe vypadali jak trpaslík a obr. Oba dva tam třejmě prodávali koláče, nebo spíš rozdávali, protože než jsem se nadála, jeden z nich mi podala do ruky.
„Je broskvový, pekla jsem ho sama,“ ujistila mě. „To kdybyste měla toho malinového dost.“
„Děkuju a kolik za něj dám?“
„To nechte, máme ho tu dost. Hlavně když jíte za dva,“ kývla hlavou k mému viditelnému břichu. „Jen se tady posaďte k nám a popovídejte si se mnou. Vypadala jste, jako byste něco hledala.“
„To trošku ano,“ lehce jsem kývla a posadila jsem se tam na jednu volnou židličku u stolečku u stánku. Žena se posadila naproti mě a muže nechala ve stánku samotného. Nevypadal, že by mu to vadilo, oproti ní ještě neřekl ani slovo.
„Já jsem Babbete, a tohle je můj Morey. Jen mi řekněte, co hledáte, a já vás navedu.“
„Hledala jsem nějaký zdroj informací, ale mám pocit, že to už se stalo,“ pousmála jsem a zabodla vidličku do koláče. „Já jsem Mary. Mary Young.“
„Těší mě. A jen povídejte, já vám ráda poradím,“ pokývala hlavou.
„Vlastně se snažím zjistit něco o městě, poznat to tady. Takovéhe festivaly o koláčích, to je běžně?“
„Někdy ano, někdy ne, to je co si Taylor zrovna vymyslí,“ mávne nad tím rukou. „Ale jinak ano, festivaly a karnevaly tu máme často.“
„Mě to připadá pěkné. Jak se všichni sejdou, baví se spolu, jedí koláče, soutěží…“ rozhlížela jsem se okolo, jak jsem to popisovala. „Vypadá to tu na pěkné město plné pěkných lidí.“
„To by Taylor určitě rád slyšel. A já taky. Moc pěkně se to poslouchá. Vy plánujete psát o Stars Hollow nějaký článek?“ zvědavě se vyptávala.
„Och, to ne,“ ujistila jsem ji. „Já spíš hledám nové bydlení, tak uvažuju o tom, jaké to je asi tak prostředí. A taky ještě musím zjistit, jaké tu jsou školy a jestli je tu vůbec nějaký dům na prodej…“
Evidentně to, co jsem pověděla, jí nějak zaujalo. Hned vyskočila na nohy. „Vás mi poslalo samo nebe. Morey, slyšel jsi? Ona nás zachrání. Musíme ji ten dům ukázat! A co nejdřív!“
Nějak než jsem se nadála, o svůj koláč jsem přišla, prý pak mi dá jiný, a vedla mě z náměstí pryč. Ne, zas až tak moc daleko, ale bylo to několik ulic, než jsme se zastavili před jedním domem. Patrový, s velkou verandou a s bílým plotem, se samostatnou garáží vedle. Pěkný dům pro rodinu. A soudě podle cedule, je na prodej.
„Co na to říkáš?“
„Je pěkný. Pro nás určitě ideální,“ pousmála jsem a položila si ruku na břicho. Trošku jsem doufala, že mi dá nějaký souhlas nebo svůj názor na dům. Ale nic neřekl, tak si pak nemůže stěžovat.
„Stačí říct, a do chvilky seženu majitele a můžete to hned dojednat. Já bydlím hnedka tamhle, takže bychom mohli být sousedky a klidně se vším pomůžu…“
Přesvědčovala mě, až moc vehementně, že jsem z toho pozvedla obočí. „Proč je to tak nutné, abych ho koupila?“
„No..“ zasekla se trošku a asi hledala, jak to říct. Asi poprvé za tu dobu, co jsem ji poznala. „To Taylor, ten co pořádá festivaly, on už se tu byl podívat několikrát a silně o něm uvažuje. A prosím, já ho vážně nechci za souseda. Klidně si kleknu i na kolena a budu prosit.“ Vypadala, že to vážně udělá.
„To nebude nutné. Ale klidně můžete zavolat majitelům, ráda se podívám dovnitř a pokud nenajdu nic nevyhovujícího, mohli bychom být sousedky.“ Koncekonců město vypadá pěkně a mile. „Prodej pak může být rychlý, stojí to rozhodnutí jenom na mě, který dům si pro nás vyberu a kde budeme bydlet. Jen nebude to doufám problém?“
„Co by mělo být problém? Dítě? Zlato, dětský smích nám to tu jenom oživíš. A když budeš potřebovat, kdykoliv můžu hlídat,“ mávla nad tím rukou a nad svobodnou matkou se nijak nezastavila.
Tak jsem našla svůj nový domov. Pro nás obě.
Prodej domu se povedlo dohodnout rychle, ačkoliv se to nejspíše nelíbilo Taylorovi. To jsem zjistila, když jsem se s ním seznámila. Stejně i to, jak exentrický je. „Co tady máte ve městě v úmyslu? Já moc dobře znám takové typy, jako jste vy. Nekalé živly. Určitě sem chcete zatáhnout nekalý zločin.“ Má poměrně bujnou fantazii.
Ostatní ve městě však byli mnohem přátelštější a vřelejší, že jeho nepřátelskost vynahradili. Ujišťovali mě, ať si z něj nic nedělám, a jak jsem viděla, občas se s ním takto dohadovali všichni. Ale po pár upečených koláčích a účastí a dobrovolničení na jeho festival mě vzal na milost. I když jsem to nedělala kvůli tomu, festivalů jsem se účastnila jednoduše proto, že mě to bavilo. Líbilo se mi být součástí komunity a pomáhat ostatním.
A když přišla na svět Lily, všichni si ji zamilovali. Stejně jako my tohle město.
Říjen 1985
„Jsi si jistá, že to chceš udělat?“ pohlédla jsem na Lorelai. Byla jsem s ní v jejím dětském pokoji, kde vyrůstala. V rohu měla ještě obrovský dům pro panenky, takový, který jsem nikdy neměla. Taky jsem ovšem nikdy nebydlela moc dlouho na jednom místě a tenhle dům nevypadá snadný na stěhování. Pochybuju, že si ho Lorelai bude chtít sebou vzít. Hlavně už měla sbaleno.
„Jsem,“ pronesla Lorelai. „Odejdu od rodičů.“ Zněla ohledně toho velmi rozhodnutá. Také o tom přemýšlela už dlouho. Myslím, že od doby, co jsem ji v porodnici pověděla o existenci Stars Hollow. Možná i ještě dřív, jen předtím neměla vybrané místo, kam odejít.
Podíváala jsem se k dětské postýlce. Rory tam ještě pořád seděla a hrála si s hračkami. Je hrozné, jak rychle to utekla, jak rychle vyrostla. Před chvílí se narodila a už je jí rok. Hned vedle její postýlky byla moje Lily, se kterou to bylo stejné. Než jsem se nadála, už jí byly čtyři roky.
Teď stála vedle postýlky a postrkávala hračky skrz mříže postýlky. Zbožňovala Rory a ona zase zbožňovala jí. Už od počátku se k sobě chovali jako sestry nebo nejlepší kamarádky.
„Už je to tady, zlatíčko. Budeme z tohoto domu venku, jednou provždy,“ přešla Lorelai s úsměvem místnost, zvedla Rory a políbila ji na čelo.
Zvednutí Rory z Lilyina dosahu znamenalo protest od Lily. Proto jsem ji hned vzala do náruče a začala uklidňovat „Už je na čase jít. Teď spolu budeme všechny bydlet v jednom městě a budeme se vídat mnohem častěji.“
Jako uklidnění to zabralo. Lily vždycky byla nespokojená, když musela odejít od Rory, a pak se na ní vždycky těšila. Želbohu, když Lorelai bydlela pořád tady, nešlo to tak často. Jednak z důvodu, že si vždycky Lorelai musela najít čas a prostor přijet za mnou, a pak taky kvůli vzdálenosti. Bydlet v jednom městě nebo muset dojíždět do jiného města, je přeci pořád něco jiného.
„Jestli jsi připravená…“ oslovila jsem opatrně Lorelai. Pořád měla možnost z toho vycouvat. Pořád tu mohla zůstat.
„Jsem,“ potvrdila to. Zněla rozhodnutě. Rory držela jednou ruko ua druhou vzala svoji sbalenou cestovní tašku. Vydávala se pryč, vstříc novému životu, vstříc Stars Hollow. A já byla její odvoz.
Nebylo to prvně, co byla Lorelai s Rory ve Stars Hollow. Pákrát už tu byly za mnou, párkrát se byly podívat na město. Přičemž párkrát myslím skutečně párkrát, dalo by se to spočítat na prstech jedné ruky. Ovšem Lorelai byla z každé návštěvy městem okouzelná. Nedivím se jí. I já jem před lety byla.
Byla tím okouzelná natolik, že si našla, že hledají výpomoc v hotelu Nezávislosti. Miu znám od svých počátků ve Stars Hollow. Prvních pár dnů jsem bydlela v hotelu Nezávislosti, než byl dokončen prodej domu.
„Nemám tam jít s tebou?“ zeptala jsem se Lorelai. Mohla bych Mie představit Lorelai a Rory a přesvědčit ji.
„Ne,“ zavrtěla Lorelai hlavou. „Tohle musím zvládnout sama.“
Jen jem se přikývla a nechala ji. Chápu jí. Tohle je její boj, její cesta k nezávislosti a její snaha vybudovat si vlastní život. „Tak ode mě pozdravuj Miu. Budu vás pak čekat s večeří.“ V tomto už jsem jí nedávala na výběr, hlavně proto, že chci vědět, jak to tam dopadne.
A tak jsem se to později večer, zatímco jsem jí nandávala maso na talíř, všechno dozvídala.
„Napřed jsem to vůbec nemohla najít, ale zastavila jsem se pekárně, kde jsem se zeptala na cestu…“ popisovala mi to Loreai.
„Takže jsi už stihla i poznat Fran?“
„Suša,“ ozvala se Rory.
„Ano, Rory si jí oblíbala a chtěla hned zpátky, protože tam dostala sušenku.“
„Já chci taky sušenku,“ ozvala se Lily.
„Až po večeři, holky,“ ujistila jsem ji. „A jak to bylo dál?“
„No, nakonec jsme tam došly do hotelu. Tam menší žena, Mia, bavila s někým, toho ještě neznám, a něčemu se trochu zasmála. A pak jsem za ní přišla já, prvně si myslelala, že chci ubytovat, ale já na ní místo toho vyhrkla, že jsem tam kvůli práci. Jakékoliv práci. Na to se mě Mia zeptala, kolik mi je, tak jsem jí řekla, že sedmnáct a potřebuju práci a je mu jedno jakoukoliv. Pak se mi představila a já jsem představila nás dvě a pak mi řekla, že hledají pokojskou a jestli to zvládnu. A tak jsem pokojská.“
„Gratuluju,“ podala jsem jí její talíř.
„A nejen to. Když jí došlo, že nemáme kde bydlet, hned nám našla jednu kůlnu. Prý stará kůlna, kterou nevyužívají, ale že bychom z toho mohly udělat malý apartmán pro nás dvě. Takže nejen, že mám práci, ale i místo k bydlení.“
„Vážně? Tak proto jsi se nevrátila s kufrem,“ pochopila jsem hned. Trošku mě to i zklamalo, protože jsem si myslela, že bude bydlet aspoň ze začátku s námi, ale tohle bude pro ní lepší na cestě k její nezávislosti. Doslova k Nezávislosti. Jméno hotelu skutečně sedí.
„Mia je skvělá. Dala mi práci, místo k bydlení a nabídla k tomu i stravování zdarma v jejich kuchyni. Mám pocit, že Mia je moje víla kmotřička. A ty taky. Moje dvě víly kmotřičky. Nebo moje dvě sudičky.“
Dvě sudičky, které bdí nad osudem jako v Šípkové Růžence. V tom případě by ale další na řadě měla přijít ta třetí, zlá sudička.
Ta skutečně přišla. O 11 let později. Rakovina. Ale ta si přišla pro mě.