Work Text:
Sussex, Tři roky po Druhém příchodu
Azirafal vyhlédl z okna domku, za kterým zlověstně visely tmavě šedé mraky a fičel studený vítr. Temná hradba se táhla tak nízko, že svým nacucaným břichem takřka drhla o stromy, slunce už se tři dny v řadě neukázalo a modré nebe neviděl snad ještě déle.
Neviděl nebe… Hořce se nad svojí vlastní volbou slov ušklíbnul. Nebe neviděl už tři roky.
Neuvidí ho už nikdy.
Už nikdy neuvidí Zemi z jeho prosluněných chodeb a místností, nikdy už se na ten modro-zelený zázrak a všechny jeho divy nepodívá z nebeské terasy. Nikdy se do nebe nevrátí, nikdy už do něj ani nenakoukne. Nebe je mu jednou pro vždy zapovězeno.
Třikrát hurá, řekl by mu na to Crowley. A nejspíš načal šampaňské.
A měl by pravdu, jenže Azirafal… Azirafal s ním tak docela souhlasit nedokázal. Nebe bylo jeho domovem tisíce let, byl přece anděl a teď… Co je teď? Je stále ještě anděl, když do nebe nesmí, nemá žádné andělské úkoly a nemá komu hlásit jejich plnění? Nebo není? Není už tak docela anděl, není ani člověk… tak co je? Jaký je důvod jeho existence? Má vůbec právo existovat?
„Copak?“ ozval se melodický hlas ode dveří. „Podzimní krize?“ Vzápětí se kolem anděla ovinuly dvě štíhlé, ale silné paže a přitáhly si ho do pevného objetí. S tichým výdechem si opřel hlavu o Crowleyho rameno a nechal se obklopit známou vůní. Tou nejkrásnější vůní ve vesmíru. Vůní bezpečí, vůní domova. Pomalu zavřel oči.
„Když já…“ promluvil, když uplynulo pár minut. „Já nevím… co jsem teď zač, Crowley? Co ze mě zbylo? Jsem pořád ještě anděl?“
Crowley mu vtisknul polibek do vlasů. „Sejde na tom? Na slovíčkaření?“
„Sejde!“ vymanil se mu z objetí a otočil, aby mu si viděli do očí. „Jsem anděl celý svůj život! Být anděl mě definuje – definovalo od samého stvoření – a teď-“
„Tak co v tom případě já?“ přerušil ho drobnější muž. „Jak bys zaškatulkoval mě? Jsem pořád démon? Žádný pochůzky pro peklo, žádný hrůzný činy, do pekla už nemůžu, peklo už nemůže sem… Jsem pořádnej démon se vším všudy jako dřív?“
Azirafal se ošil.
„No?“
„Ale…“
„Tak jsem?“
„Jenže…“
„Ven s tím.“
„Jenže ty… ty jsi… myslím… tedy řekl bych, že ty jsi démon se vším všudy jaksi… nikdy nebyl,“ Azirafal jen velmi neochotně zvedl oči k démonovým.
Crowley se ale nezamračil, nezačal vehementně protestovat, jako to dělal celá staletí, jen tak trochu pobaveně zvednul obočí. „Ale?“
„Vždyť ty jsi… nikdy tak docela strašlivě neškodil. A nikdy nebyl doopravdy zlý. Nebo vážně zlomyslný. Možná tak… trochu škodolibý. A to je něco docela jiného, než opravdový démon jako… třeba Ligur nebo Hastur.“
„A co jsem teda byl?“
„No… byl jsi… Crowley, je tohle vážně nutné?“
„Očividně ano.“
„Já nevím, co jsi byl! Ale démon ne. Byl jsi padlý anděl, který nikdy nepřestal věřit, který nikdy neztratil dobré srdce a cit pro spravedlnost. Byl jsi údajně démon, akorát že lepší než všichni andělé dohromady.“
Ještě před pár lety by s ním Crowley za něco takového praštil o zeď (vlastně ani ne „by“, on to reálně udělal) a syčel by na něj hrozné věci, ale teď se jenom pousmál.
„Nebudeš se se mnou hádat?“ zeptal se nevěřícně Azirafal.
„Ne. Nerad to říkám, ale někdy… někdy seš setsakramentsky chytrej chlap. Anděl. Entita.“
Tentokrát se usmáli oba.
„Netuším, co jsem,“ pokračoval Crowley. „Jsem bývalej padlej anděl. Bývalej démon. Oboje. Nic z toho. Něco mezi. Vyber si.“
„Takže… já jsem bývalý anděl?“ v modrých očích se objevil smutek.
„Jsi anděl, kterej se protivil božímu příkazu už v rajské zahradě, Azirafale. Anděl, kterej se mu protivil znovu a znovu. Anděl, kterej si oblíbil obžerství a zahálku, zamiloval si lidi a paktoval se s démonem, postavil se nebi i peklu a odvrátil armageddon. S řečeným démonem. A pak s ním taky zmařil celý boží plán, přeměnil druhej příchod na bleskovej odchod a zapečetil Zemi tak, že už navěky zůstane mimo dosah pekla i nebe. Přijde ti to jako zaměstnanec měsíce?“
Azirafal se nepatrně ušklíbnul s noblesou, s jakou to uměl jen on.
„Jestli já jsem nikdy nebyl pravej démon, tak ty, je mi líto, jsi nikdy nebyl pravej anděl.“
„Možná.“ Modré oči posmutněly.
„Určitě. Naštěstí. Jen si představ, že bys byl takovej kretén jako Gabriel nebo Michael! To bys chtěl?“
Azirafal zavrtěl hlavou. „Když to podáš takhle…“
„To si piš. Nevím, co jsem já a nevím, co seš ty, protože černobílý škatulky nebe a pekla jsou na nás krátký. Vždycky byly. Ale já už jsem se s tím dávno smířil.“ S těmi slovy popadl anděla za ruku a odvedl ho do obývacího pokoje, kde v krbu plápolal oheň a na stole se právě zázračně objevila konvice s horkou čokoládou a dva šálky.
Posadili se na gauč, Crowley jim oběma nalil a přitáhnul si Azirafala do náručí.
„Možná je načase, aby ses s tím smířil i ty,“ zamumlal mu do vlasů. „Jsi prostě Azirafal. Kategorie sama pro sebe. Neskutečně laskavej, milující, chytrej tvor s příšerným vkusem na oblíkání a skvělým vkusem na jídlo. A démony.“ Políbil ho do blonďatých pramenů. „Seš paličatej a umanutej, někdy naivní, ale nikdy, nikdy jsi neztratil vůli bojovat za to, co považuješ za správný. Proti všem. Seš úžasnej a k zbláznění a seš všechno, co jsem na tomhle světě – a taky na tom nahoře a dole – kdy chtěl.“
Azirafalovi do modrých očí vstoupily slzy.
„Je to vážně tak hrozná představa?“ zeptal se jemně Crowley a palcem mu je setřel.
„Není,“ hlesl anděl (nebo bývalý anděl nebo něco podobného nebo docela jiného), vzal tu nádhernou ostře řezanou tvář do dlaní, přitáhnul si ji a začal líbat se vší vervou lásky, která v něm bublala šest tisíc let.
Když po několika hodinách vzhlédnul k oknu, bouřka byla pryč a venku na modrém nebi zářilo podzimní slunce prosvětlující zlaté a červené listí na okolních stromech. Hebká deka příjemně hřála, v krbu praskala polena, vzduch byl prosycený vůní kakaa, skořice a starých knih a Azirafalova náruč plná nahého, hřejícího a blaženě vláčného démona. Démona (nebo bývalého démona nebo padlého anděla nebo něco mezi nebo něco docela jiného), který ho miloval od počátku věků a dokázal se mu přes hluboce zakořeněný strach otevřít tak, že se tisíce let staré rány pomalu začínaly hojit. Jednou se zhojí úplně… a nakonec nepochybně přijdou i na to, kdo jsou. Společně. Spěchat nemusí – koneckonců na to mají celou věčnost.
Nebe mi není navždy zapovězeno, uvědomil si Azirafal a pohledem pohladil celý útulný pokoj, zahradu za oknem a pravidelně oddechujícího Crowleyho ve svém náručí.
Do nebe jsem se konečně dostal.