Work Text:
Mrzlo, až praštělo, a sníh se snášel na vatové plnovousy a andělská křídla podomácku vyrobená z papíru. Od chalupy k chalupě se už před soumrakem trousily skupinky a prckové se před přísnými Mikuláši a čerty chřestícími řetězy bázlivě schovávali za máminy sukně. Starší děti byly odvážnější a za oříšky a křížaly od andělů odříkávali básničky, jedna parta uličníků se dokonce smluvila a pokusili se andělovi sebrat koš s dobrotami, až je čert s Mikulášem, který za běhu poztrácel mitru i vousy, museli pořádně prohnat. S přibývajícími hodinami Mikulášů a jejich pomocníků mezi chalupami ubývalo, až se i poslední skupinka rozloučila s panímámou, která jim ještě rychle strkala krejcar do kapsy, a s lucernou se vydala zasněženou cestou na zámek. Šli rychle, zábly je ruce i uši a vidina tepla je hnala kupředu.
„Neslyšíš něco?“ šťouchl najednou anděl do Mikuláše.
„Jo, někdo jede na koni,“ řekl Mikuláš, aniž by jen o trošičku zpomalil. Opravdu kopyta klapala čím dál hlasitěji, ale když zašli za ohyb cesty, po jezdci ani vidu ani slechu, jen nějaký mládenec se loudal směrem k nim.
„Pozdrav Pánbůh,“ zavolali na něj, když ho míjeli. Mládenec se místo odpovědi otočil, přidal do kroku a připojil se k nim.
„Kam jdete?“ zeptal se.
„No kam bysme šli? Na zámek jdeme,“ řekl čert s podivnou samozřejmostí.
„A proč jste tak oblečení?“
„Zítra je Mikuláše. Ty jsi z Němec nebo odkud, že se tak ptáš?“ podivil se Mikuláš.
„Ne, jsem odsud. Ale byl jsem dlouho pryč. Nebyla tu práce.“
„Pro kovářského tovaryše že tady nebyla práce?“ nevěřil anděl a ukázal na koženou zástěru, kterou měl mládenec snad ze zvyku na sobě i pod kožešinovým, trochu vypelichaným kabátem.
Mládenec jenom pokrčil rameny a ptal se dál: „A co teda budete dělat na zámku takto oblečení?“
„Mikuláše knížecí rodině. Však pojď s námi, jestli máš hlad, nějaké jídlo tam pokaždé dostaneme. Zamažeme ti obličej a s těma svýma kudrnama můžeš klidně dělat čerta. Všichni Mikulášové, andělé a hlavně čerti vítáni.“
Mládenec se pousmál a přikývl.
Na zámku už v sále čekalo velké množství Mikulášů, čertů a andělů. Motali se kolem stolu a ujídali cukroví, popíjeli teplý čaj a chlubili se vydělanými krejcary. Nově příchozí skupinka se mezi ně hned vmísila. I cizí mládenec někde sehnal hrnek teplého nápoje a když se ujistil, že v něm není žádný rum, pomalu usrkával a rozhlížel se kolem.
„Tak, prosím, připravte se, knížecí rodina přijde za okamžik,“ oznámil po chvíli sluha a všichni hned začali upravovat své kostýmy a shromažďovat se andělé k sobě, čerti k sobě, Mikuláši k sobě. Pak se otevřely dveře a dovnitř vesele vběhly děti a za nimi kníže spolu s kněžnou nesoucí v peřince jejich nejmenší ratolest. Tři kluci a dvě děvčátka se na otcův seřadili a nejstarší ze všech Mikulášů vystoupil ven a začal se jich ptát, jestli byli hodní a jestli poslouchají maminku a tatínka. Když byl ujištěn, že ano, andělé mohli rozdat dětem zbytky dobrot a návštěvníci se vrátili ke svým hrnkům. Mladý kníže mezi nimi procházel a vyptával se jich jako starých známých, jak se komu kde daří. Děti bloumaly mezi nimi, když tu nejstarší klučina zatahal jednoho čerta za ocas, ten si to nehodlal nechat líbit a strhla se mela. Kdepak knížecí děti, čerti jim mohli hrozit sebevíc, honili je po celém sále, ale i nejmladší holčička se smála, když ji chytili, strčili do pytle a odnášeli ven. Nakonec je kněžna uplatila několika vánočkami, aby jí děti vrátili, ale ty sotva byly z pytlů venku, hned se rozběhly pryč a jeden kluk to napálil přímo do toho cizího kudrnatého mládence.
„Ale no tak, Josko, to už stačilo,“ napomenul ho mezi řečí kníže.
„Nic se nestalo, Petře,“ řekl mládenec a kníže se na něj poprvé otočil.
„Janku, jsi to ty,“ zajásal a hrnul se mládence obejmout, „kde se tady bereš?“
„Vracím se do pekla, musím podat hlášení,“ odpověděl Janek.
„Lucifer XIV. tedy pořád vládne tvrdou rukou,“ zasmál se Petr.
„Nejen on. Co ty vládneš v tomto knížectví, není tu skoro žádná práce, když každé hříšníky hned potrestáš sám. Oni si to hřešení pak lidi rozmyslí a my musíme hledat hříšníky jinde.“
„A co mám dělat? Mám snad přestat být spravedlivý, aby lidi mohli končit víc u vás? To nechci.“
„Ne, to ne,“ zavrtěl hlavou Janek, „jenom... jenom tady potom nemůžu být tak často, jak bych chtěl.“
„To mě mrzí,“ povzdechl si Petr.
„Ale jinak se ti daří, ne? Máš krásnou rodinu,“ odváděl čert honem řeč jinak.
„Díky. Ten nejstarší,“ začal Petr ukazovat, „je Petr, Adélka chtěla, aby se tak jmenoval, pak máme Josku, víš, po starém knížeti, Adélku, Františka po mém tátovi, Andulku po babičce… ta před dvěma rokama umřela.“
„Já vím,“ přikývl Janek, „ale u nás není, nemusíš se bát.“
„Ty jsi byl jeden z těch vraníků zapřažených do pohřebního vozu, přiznej se.“
„Byl. Jak jsi to poznal?“
„Tak, to se pozná,“ řekl Petr, „měl jsi ji rád, viď?“
„Jak bych neměl? Byla na mě vždycky moc hodná, i když jsem jí ublížil. A to ona mi vlastně dala jméno.“
„To mi připomíná, počkej chvilku,“ řekl Petr, odběhl k manželce a hned se vracel zpátky s nejmladším dítětem.
„To je náš Janíček,“ řekl a položil synka čertovi do náruče.
„Co blázníš, co mi ho dáváš,“ bránil se čert, ale Petr se smál: „Neboj, jen si pochovej svého jmenovce.“
A vážněji dodal: „Já vím, že mu neublížíš."
Kudrnáč si děťátko opatrně prohlížel. Chlapeček na něj kulil modrá očka a ani nemukl, když ho čert opatrně pohladil po hlavičce.
„Opravdu jsi ho pojmenoval po mně?“ nemohl tomu pořád uvěřit Janek.
„Ano. Chtěl jsem, abys šel některému z našich dětí za kmotra, ale to je jaksi neproveditelné. Tak aspoň takto.“
„A ví kněžna, že se její synek jmenuje po čertovi?“
„Řekl jsem jí, že po mém nejlepším příteli.“
„Díky,“ zamumlal čert.
Ještě chvíli chlapečka houpal a pak dítě Petrovi vrátil.
„Už budu muset jít,“ řekl s povzdechem a nasadil si čepici, „ať není zas nějaký malér.“
„A kdy tě zase uvidím? Zase tak za dlouho?“ zeptal se Petr.
„Ne,“ zavrtěl Janek hlavou a položil mu ruku na rameno, „nejpozději za rok. Mikulášové, andělé a hlavně čerti vítáni, ne?“
„Správně," usmál se Petr, "tak se moc opatruj, Janku.“
„Ty taky, Petře. Hodně štěstí,“ pousmál se trochu smutně čert a odešel ven, odkud se za chvíli ozvalo klapání kopyt.