Work Text:
Jmenuji se Jack Frost.
Jak to vím?
Pověděl mi to Měsíc.
Už to ale není jediná věc, kterou o sobě vím. Už také vím, kdo jsem a proč si mě Měsíc vyvolil. Jsem patronem dětské radosti a smíchu, a hlavně zimních radovánek.
A také jsem jedním ze Strážců. Však víte – Santa, víla Zuběnka, velikonoční Zajíc, Sandman… No a já. Naším úkolem je střežit úžas a víru dětských duší. A dokud v nás alespoň jedno dítě věří, budeme v pořádku a s námi celý svět.
Jednou už se to málem stalo – děti přestaly věřit a svět mohl ovládnout Pitch Black alias Bubák se svými nočními můrami. Naštěstí ale zůstalo alespoň jedno dítě, které v nás věřilo a které nás nakonec všechny zachránilo – Jamie Bennett.
Občas si na Jamieho vzpomenu a vydám se zjistit, jak se mu daří. Hodně vyrostl. Je teď téměř dospělý a chystá se na medicínu na Pensylvánskou státní univerzitu. Jo, jsem na něj pyšnej. Jeho sestra Sophie je taky na střední, ale v nižším ročníku, a jde v bratrových šlépějích. Pilně studuje a pomalu už se také porozhlíží po univerzitě.
Prvních pár let po našem společném dobrodružství jsem Jamieho občas navštívil a vyrazili jsme ven. Blbli s dětmi, koulovali se, stavěli sněhuláky a povídali si v korunách stromů. Pak se ale něco změnilo a Jamie… se mi začal vyhýbat.
Proč? Protože dospívá.
Dospělost všechno zkazí. Čím víc se blíží, tím spíš lidi přestávají věřit. Zapomínají a jejich dětské vzpomínky a radosti halí věčné starosti.
Dospělost je otrava. To je samé Dávej pozor a Neblbni nebo Měj rozum…
Ale proč??? Proč lidi zapomenou, jaké to bylo uvěřit něčemu kouzelnému, užívat si první sníh nebo běhat po zahradě a hledat čokoládová vajíčka?
Mohl by být Jamie výjimka? Zažil přece něco neuvěřitelného na vlastní kůži! Takový prožitek si přece musí pamatovat, nebo ne?
Nejspíš ne.
Přesně tyhle věty: Dávej pozor, Neblbni, Měj rozum, Běž si hrát jinam a snad tu nejhorší ze všech – Už nejsme malí – totiž řekl Jamie své sestře. Byl jsem u toho a myslím, že Sophie mě tenkrát viděla. A taky si myslím, že to byl poslední den, kdy mě viděli. Sophie slova jejího bratra sice ranila, ale taky nalomila. Možná má pravdu, říkala si pak, když utekla do svého pokoje, už je asi vážně na čase dospět.
Mrzelo mě to, ale co jsem mohl dělat. Je to zkrátka koloběh, a to, že sourozenci Bennettovi dospívají, je přirozené. Jsou a budou jistě zase jiné děti, které ve mě věří a vidí mě.
Ehm, to jsem si aspoň namlouval.
Pravdou ale je, že mi Jamie chybí. Po třech stovkách let byl prvním, kdo ve mě skutečně uvěřil a mohl mě spatřit. To v jednom zanechá stopu, ne že ne. Až mě musela utěšovat Zuběnka, když mě přemohl panický záchvat z pomyšlení, že pokud ve mě přestane věřit Jamie, určitě mě zas nikdo neuvidí a budu pro všechny jen neviditelná báchorka.
Nakonec měla Zuběnka pravdu – nic takového se nestalo. Jack Frost, teda jako já, se dostal do vyprávění a do povědomí dětí i dospělých. Moje viditelná existence už není tak křehká.
A přesto…
Mi Jamie chybí.
Mám pocit, že jsem nevyužil všechen čas. Nebo jsem ho nevyužil správně. Chtěl bych s ním ještě mluvit.
Zuběnka si myslí, že ho můžu navštívit. Že si mě určitě pamatuje. Ale já se bojím, že mě nedokáže vidět. Takhle mám aspoň nějakou naději…
„Ach Jacku, to je ale poněkud falešná naděje, nemyslíš?“ poplácá mě Zuběnka po ruce, když se jí se svým přesvědčením svěřím. Sleduju, jak pilně třídí zoubky a vzpomínky, a obdivuju její neskonalou radost. „Dokud se za ním nevydáš, tak to nezjistíš. A čím déle budeš otálet, tím spíš na tebe zapomene. A to by byla škoda, no ne?“ odtrhne svou pozornost od zoubků a významně se na mě zadívá. Vždycky mě měla prohlédnutého skrz naskrz.
„Možná,“ pokrčím rameny, „ale já prostě nevím, jestli to unesu, kdyby prošel přímo skrze mě.“
„Tak s tím něco udělej. Připomeň mu, jaké to je – věřit na zázraky,“ mrkne na mě.
Usměju se. Možná to není špatný nápad. Už jednou jsem ho přiměl uvěřit. A navíc začíná mrznout. Ideální příležitost.
Vydám se ke škole, kde Jamie studuje, posadím se do větví holého javoru a čekám, až mu skončí vyučování. V ruce si přitom pohazuju sněhovou koulí. Je to střední škola, tady mě stejně už nikdo neuvidí.
„Jacku?“ ozve se, sotva tu myšlenku dokončím.
Leknutím málem spadnu z větve.
„Sophie!“ rozzářím se. „Ty mě vidíš!“
„No jasně,“ zazubí se na mě.
„Myslel jsem…“
„Jacku. Spadla jsem do nory velikonočního zajíce. Neexistuje nic, co by mě mohlo přesvědčit, že nejsi skutečný,“ poučí mě.
Přikývnu. Na to asi nemám co namítnout.
„Jak se máš?“ zajímám se.
„Střední,“ obrátí otráveně oči v sloup a pak ji napadne: „Chodil jsi vlastně někdy na střední?“
„Občas chodím poslouchat přednášky z literatury, ale jinak ne.“
Pobaví ji to.
„Čteš rád?“
„Občas,“ pokrčím rameny.
„A co tady teda děláš?“ prohlíží si mě se zájmem.
„Vlastně jsem tak nějak doufal, že potkám Jamieho,“ přiznám, protože lhaní nemám úplně v povaze.
„Pche,“ odfrkne si Sophie a zase obrátí oči k nebi. Na můj tázavý pohled se s povzdechem dá do vysvětlování. „Sotva se dozvěděl, že se dostal na svůj vysněný obor na univerzitě, stouplo mu to hrozně do hlavy. Je horší než máma. Pořád mě poučuje a říká, že bych měla taky dospět. Ale to, že dospíváme, přece neznamená, že všechnu radost zahodíme, no ne?“
„No přesně,“ zasměju se a hodím kouli Sophii přímo do obličeje. Zareaguje bleskově a ráně se vyhne. Uklouzne ale na zmrzlé kaluži a plácne sebou do sněhu. Rozesměje se a já s ní.
Okolo prochází pár holek, evidentně spolužaček, když si začnou na Sophii ukazovat a hihňat se.
Jen počkejte…
Seskočím ze stromu a holí se dotknu země. Chodník se promění v hladké kluziště a děvčatům rázem podkluzují nohy. Jedné vyletí do vzduchu učebnice a druhé nohy. Třetí se rozesměje tak, že ztratí balanc a následuje svou kamarádku na zem.
„Ale děvčata…“ pokárá je procházející učitel a já se raději o kousek stáhnu. S dospělými vážně není žádná legrace.
Sophie se mezitím vyškrábala na nohy a následuje mě na lavičku před školou. Omete z ní sníh a sedne si vedle mě.
„Díky, Jacku,“ usměje se na mě pak.
„Sophie?“ ozve se ze schodů vedoucích ze dveří školy právě k lavičkám, na jedné z nichž sedíme.
„Jamie?“ hlesnu. Vážně už je dospělý. Je hodně vysoký, ramena má široká a postavu štíhlou. Rozčepýřené hnědé vlasy mu ale zůstaly, stejně jako oříškově hnědé oči.
Nepodívá se na mě. Sleduje jen svou sestru.
Pochopím. A podle Sophiina pohledu naplněného smutkem usoudím, že i ona si domyslela, že mě Jamie nevidí.
Nedokážu to vzdát a jen tak utéct, i když se musím neskutečně přemáhat, abych to neudělal. Vstanu a pomalu zamířím k Jamiemu, který mezitím schází schody, aby se připojil ke své sestře. Setkáme se u paty schodiště, ale Jamie kolem mě projde, jako bych byl duch.
Skutečně mě nevidí.
„Můžeme?“ houkne zamyšleně na sestru a ani nečeká, zda ho bude následovat.
„Copak ho nevidíš?“ Sophie rozhořčeně rozhodí rukama.
„Koho?“ ohlédne se na ni konečně Jamie a zmateně zamrká.
„Jacka. Je tady. Stojí přímo támhle!“
„Ale no tak, Sophie! Co jsem ti říkal? Už bys měla taky dospět,“ mlaskne podrážděně a zamíří k malému fordu, kterým se nejspíš přepravují do školy a zpět domů.
„Ty jsi hrozný pitomec, Jamie!“ prskne Sophie a nasupeně nastoupí na místo spolujezdce.
Když vyjíždí z parkoviště, ještě mi zamává. Zvednu sice ruku, abych jí to oplatil, ale naplňuje mě smutek, stesk a vztek.
Není to fér. Všichni stárnou a já to můžu jen pozorovat.
Když se Jamie se Sophií vrátí domů, sedím už na jeho okně a kreslím na sklo sněhové vločky. Když Jamie vlítne do pokoje a práskne za sebou dveřmi, leknu se.
„Ale no tak, Jamie!“ ozve se podrážděný hlas jeho matky. Jamie sebou plácne na postel a nasupeně funí.
Nedutám a jen ho pozoruju.
„Co tě trápí?“ zašeptám, ačkoliv vím, že mě neuslyší. Nedívá se na okno, ale do stropu. Nechám svou fantazii plynout a na okně se objevují nejen sněhové vločky, ale taky kraslice, namrzlé stromy, zajíc, vánoční dárky, zasněžené krajiny a děti bruslící na jezerech. Ukážu na jednu z postaviček:
„Tohle je moje sestra, ta malá na těch bruslích. A tohle jsem já. Takhle jsem zemřel, víš? Když jsem se ji snažil zachránit. Povedlo se mi to, ale sám jsem se utopil. Ale to nevadí. Už jsem se s tím dávno smířil a kdykoliv bych zemřel raději než ona. Ale tomu nejspíš ty jako starší bratr taky rozumíš, že?“
Na okamžik mám pocit, že mi Jamie naslouchá, ale hned je to pryč. Natáhne se pro sluchátka a pustí si na telefonu nějakou hudbu. Otočí se zády k oknu a já to vzdám.
Drahý Jamie…
Nechám mu na okně začátek dopisu. Je to spontánní. Vlastně ani nevím, co mu chci říct, ani jestli v tom dopisu budu někdy pokračovat.
A pak raději zmizím.
Další týdny mrzne až praští a já si užívám parádní zimu s mrakem dětí. Létáme a blbneme a koulujeme se a sáňkujeme a všechno je skvělé.
„Jacku, co tady zase řádíš?“ zastaví se ve vzduchu přede mnou víla Zuběnka a dá si ruce v bok, což znamená, že mám průšvih.
„Však je zima! Jak dlouho si myslíš, že to vydrží? Musím si to trochu užít.“
„Ale víš, co tu pak máme za práci se všemi těmi na ledu vytlučenými zuby?“
„Ale vždyť jsme je všechny poctivě posbírali, aby si je děti mohly večer dát pod polštář,“ obhajuju se.
„No, právě,“ povzdychne si víla a uvolní postoj. Už se na mě nezlobí. Teda moc. „Mám na starost spoustu dětí, Jacku, nemůžu pořád lítat jen tam, kde jsi ty,“ pokárá mě.
„No ale zachumlaní někde v posteli toho tolik nezažijou,“ protestuju. „Ale fajn, dám teda větší pozor.“
„Tak se mi to líbí,“ zazubí se tím nejzářivějším úsměvem a pak se rozhlédne. „Ale že je tady vážně krásně. Počkat. Není to…? No ovšem. Tady bydlí Jamie, že?“
„Mluvil jsi s ním? Jak to šlo? Všechno mi pověz!“
A tak odletíme do klidu lesa a dlouho si povídáme. Je to dobrá kamarádka.
„Já… no, rok, dva zpět… myslel jsem… ale jsem hlupák.“
„Jacku, co se mi to snažíš říct?“
„Já vlastně sám nevím. Je to tak složité! Vždycky jsem byl osamělý a smířený s tím, že jsem sám a nikdo mě nevidí, a vlastně to po nějaké době začalo být snadné. Ale s Jamiem se všechno změnilo a já začal pociťovat naději a nové emoce a začal jsem doufat.
Já… mám ho rád. A ještě vloni jsme se vídali a bylo to fajn. Blbli jsme ve sněhu a v korunách stromů a na zamrzlé řece a smáli se spolu… a když se mě dotkl, tak to hřálo a jemu nevadilo, že jsem věčně ledový.
A najednou mě ani nevidí. Už to nikdy nezažiju a vlastně ani nevím, kde jsem udělal chybu. Měl jsem chodit častěji? Neměl jsem mu dovolit, aby na mě zapomněl?
A jak vůbec mohl zapomenout?“
„Ach, Jacku, to je mi tak líto,“ zopakuje poněkolikáté. „Myslím, že lidé si někdy zkrátka nemohou vybrat, co zapomenou a co si ponesou dál. Dospívání je složité.“
„To mi povídej,“ odfrknu si. „Je mi sedmnáct už tři sta let.“
Pobavím ji tím.
„Ale ještě to nevzdávej. Myslím, že máš ještě naději. Jamie může začít zase věřit. A i kdyby ne – no, teď máš kolem sebe přátele a spoustu dalších dětí, kteří v tebe věří,“ usměje se na mě povzbudivě, ale tentokrát to nemá ten správný efekt. Cítím se smutně a raději se s ní rozloučím.
Znovu se vrátím k oknu do Jamieho pokoje. Už neleží na posteli, ale studuje něco v učebnici a dělá si poznámky. Má u toho puštěné písničky z mobilu. Chvíli ho pozoruju, poslouchám hudbu a pak nechám své prsty rozběhnout po okenní tabulce, náhle inspirovaný skladbou, která právě hraje.
Drahý Jamie, omluv můj rukopis,
nedokážu přimět své prsty, aby se tolik netřásly,
protože chlad a osamělost jsou dnes mými přáteli.
Chápu, čím si procházíš
a vzpomínám na společně strávenou chvíli,
kdy svět kolem nás se potápí a ty sedíš na posteli
a mě hřeje naděje v tvých očích.
Takže pokud má slova prorazí touhle zdí
a já se s tebou potkám ve dveřích,
můžu říct jen: myslím vážně každé z nich.
Ach, já vím,
tyhle ruce jsou k tomu, abys je držel, jako stvořené.
Chybíš mi a nic nebolí tak jako svět bez tebe.
A nikdo nechápe, co jsme spolu prožili.
Bylo to krátké, bylo to krásné.
A my jsme se snažili.
S posledními tóny skladby dopíšu i já svůj poslední řádek a možná zbytečně text podepíšu pár ledovými vločkami.
Venku už je tma a Jamie si přes světlo v pokoji vůbec nevšimne slov, která jsem do námrazy vepsal.
Ale to nevadí. Nečekal jsem nic jiného, jen jsem cítil potřebu vyjádřit se. Ještě okamžik sleduju, jak se učí, a když už to chci vzdát, vejde po zaklepání do pokoje Jamieho máma a požádá ho, aby se Sophií zajel do obchodu.
Zazubím se. Nemám nic lepšího na práci než jet nakupovat.
Počkám u auta a využiju toho, že mě Jamie nemůže vidět, když zamávám na Sophii a zeptám se jí, jestli můžu jet s nimi.
„No jasně, bude sranda,“ zasměje se.
„Cože?“ otočí se na ni Jamie.
„Ale nic,“ mávne rukou a naskočí na místo spolujezdce. Do auta se necpu, poletím vedle. Jamie pustí dost nahlas muziku, nejspíš nemá náladu se se sestrou bavit, ale Sophie nevypadá, že by ji to trápilo. Pohupuje se do rytmu hudby a něco brebentí.
Vzpomenu si na Zuběnčina slova: tak mu připomeň, jaké to je, zažít něco kouzelného a dostanu báječný nápad.
„Co takhle vzít to zkratkou?“ navrhnu nadšeně, když se blížíme k mostu přes řeku, ale sourozenci mě samozřejmě neslyší. Ušklíbnu se a dotknu se holí silnice, pak vytvořím obří skluzavku z mostu dolů do řeky a nechám zledovatět i tu. S takovou budeme v obchodě za pár vteřin.
Auto se vymkne Jamieho kontrole, protože tu teď přebírám já! Pomocí mantinelů auto nasměruju skluzavkou dolů a už se vezou po řece vstříc nákupnímu centru. Jamie šíleně ječí, Sophie piští, ale směje se a vyhodí ruce do vzduchu, jako by jela na horské dráze. Auto se klouže po ledodráze až na širokou pláž, kde se vymaní z koryta řeky a vrátí přes náplavku až na silnici, odkud se ještě sklouzne až na parkoviště u obchodu a skončí v odlehlém rohu, kam málokdo zajede, protože je to daleko od vchodu.
„Wohooo!“ zavýsknu a vyskočím vysoko do vzduchu. „Jooo! Paráda!“ směju se, protože přesně tohle jsem potřeboval.
Sotva ale doskočím na zem, strhne mě něco za kapuci dozadu. Zavrávorám, ale ustojím to a najednou stojím tváří v tvář Jamiemu. Zmateně na něj zamrkám, zatímco mi svírá mikinu v pěsti.
„Pomátl ses?! Mohl jsi nás zabít!“ křičí mi vztekle do obličeje. „Mám řidičák sotva pár měsíců, mám za Sophii zodpovědnost a ty nás shodíš z mostu!“
Sophie se krčí vzadu u auta, neodvažuje se pípnout, a mně hlavou rezonuje jenom jediná myšlenka:
„Ty mě vidíš,“ hlesnu.
Jamie naštvaně rozhodí rukama, pustí mě a o krok ustoupí. „Neskutečný. Fakt neskutečný! Myslíš taky někdy na něco jinýho než na sebe?“
To zabolí. Málokdy si dovolím myslet sám na sebe a nikdy to není zadarmo. Vždycky tím něco šíleně pokazím. Jamie se zarazí, když vidí můj výraz. Rychle se ovládnu.
„Promiň, tak jsem to nemyslel,“ zkrotne přesto.
Jsem zmatený. Jak je možné, že mě zase vidí? Zafungovalo to?
„Nikdy bych vás neohrozil,“ řeknu a obezřetně Jamieho sleduju. Netuším, co přijde dál.
Jamie si povzdychne. „Vždyť já to vím, Jacku. Jen jsem se hrozně bál, že se Sophii něco stane. Nikdy bych si to neodpustil.“
Zatrne ve mně. Já jsem takový hlupák! Jak jsem mu mohl udělat to stejné, čím jsem si prošel i já sám?
„Omlouvám se, přehnal jsem to.“
„Náhodou to bylo super!“ ozve se tlumeně od auta.
„Sophie, běž napřed,“ poručí jí bratr.
„Tak to ani náhodou, nedovolím ti, abys mu ublížil,“ založí si ruce na prsou a přijde k nám.
„Nic mu neudělám,“ zakoulí Jamie očima. „Běž prosím.“
Sophie ještě střelí pohledem ke mně. Přikývnu.
„Tak fajn,“ rozmáchne rukama a dupe směrem ke vchodu do obchoďáku.
„Vážně se omlouvám,“ zopakuju upřímně.
„Proč jsi to vůbec udělal?“ rozhodí Jamie rukama, jako by vůbec nedokázal pochopit, co se mi honí hlavou. To už ztratil i smysl pro legraci?
„Asi jsem ti chtěl připomenout, jaké to je zažít něco výjimečného,“ přiznám a stojí mě hodně úsilí, abych neucukl pohledem.
„No… Tak výjimečné to tedy bylo. Ale už to nikdy nedělej,“ varuje mě Jamie.
Přikývnu, ale mám pocit, že to není všechno, co mi chtěl říct. Vyčkávám. Najednou je z Jamieho cítit nervozita. To mě zmátne. O co tady jde?
„Myslel jsi to vážně?“ zeptá se nakonec, ale vůbec nevím, o které pasáži našeho rozhovoru teď mluví. „Ten dopis…“ dovysvětlí.
Vykulím oči.
„Ty jsi viděl můj dopis?“
Jamie přikývne a kousne se do rtu. Co mi neříká? Tak počkat.
„Vidíš mě celou dobu, že jo? Nikdy jsi ve mě nepřestal věřit?“
Zavrtí hlavou a dívá se na mě zpod řas.
„Ale já tomu nerozumím! Proč?“
Zhluboka se nadechne.
A vydechne.
Pak se na mě znovu zadívá. Vyčkávám, dávám mu čas, ale chci své odpovědi.
Konečně spustí:
„Dostal jsem strach, Jacku, Ono není úplně normální vidět nadpřirozené bytosti a evidentně to už vůbec není normální v sedmnácti. Začal jsem se bát, že budu působit moc dětinsky, že jsem rozbitý a mám prostě jen bujnou fantazii. Bojím se, že je se mnou něco v nepořádku, že jsem nemocný.“
„Nevěříš, že jsem skutečný?“ snažím se pochopit, co se mi snaží říct.
Odfrkne si. „To je to nejhorší. Já vím, že ty jsi skutečný. Ale nikdo jiný tě nikdy neuvidí. A já stárnu a tobě bude navždycky sedmnáct a co když jednoho dne doopravdy zapomenu?“ chrlí teď své obavy jednu za druhou a já se snažím vybrat tu nejpalčivější. Sám ale nevím, jak jeho obavy rozptýlit. Vlastně je chápu a docela jistě i sdílím.
„Ach Jamie… Možná to nemusíme všechno vyřešit hned. Možná stačí prožít to, co je tady a teď. A pokud tady a teď chceš, abych byl součástí tvého světa, tak jí moc rád budu, a pokud se někdy rozhodneš jinak, tak budu mít pochopení. Ale pokud o to nestojíš, tak už se nikdy v životě nemusíme vidět a můžeš poklidně zapomenout na to, že existuju, a já slibuju, že už se tu neukážu.“
„Tak myslel jsi ta slova vážně?“ zeptá se znovu.
„Každé z nich,“ přikývnu, srdce až v krku.
Jamie ke mně přistoupí a vezme moje ledové dlaně do svých, aniž by se mnou přerušil oční kontakt. Ani na okamžik nedá najevo, že ho studím.
„Mám strach,“ přizná upřímně.
„Já taky. Ale myslím, že to po malých krůčcích můžeme společně překonat.“
„A začneme hned teď,“ zašeptá a koutek rtů mu cukne. Povzbudivě se na mě usměje.
Dívám se do těch nádherných oříškových očí a naplní mě naděje. „Strašně jsi mi chyběl,“ přiznám.
„Ty mně taky, Jacku.“ Pustí moje ruce a dlaň mi něžně položí na tvář. Podvědomě se do doteku opřu a nitrem se mi rozlévá příjemné teplo, které cítím jen málokdy. Pohladí mě po tváři a rukou sklouzne na krk. Dává mi prostor utéct, ale to nemám v úmyslu.
Oplatím Jamiemu úsměv, překonám poslední centimetry, které nás dělí, a spojím naše rty.
První dotek je něžný a opatrný, a přesto ve mně rozpoutá bouři. Jamieho dlaně mě příjemně hřejí, ale jeho rty jsou jako oheň. Vroucí, měkké a poddajné a šíří žár, který jsem si dosud nedokázal ani představit.
Potřebuju víc.
Prohloubím polibek, sklouznu Jamiemu rukama podél boků a přitáhnu si ho ještě blíž. Taju pod jeho doteky a nevěřím, že se to děje právě mně. Že si Jamie vybral právě mě.
A zdá se, že podobný úžas naplňuje i Jamieho, když se ke mně přitiskne ještě víc, jako by se mě nemohl nabažit. Jeho prsty mi bloudí ve vlasech a druhou rukou mě objímá a já si užívám každý vroucí centimetr jeho těla.
Když se naše rty nakonec pomalu oddělí, nedokážu se ho ještě pustit. Opřu si čelo o jeho a snažím se popadnout dech.
Ano, toužil jsem po Jamiem víc, než jsem si byl ochoten připustit. A ze strachu, že pokud dám své city najevo, přijdu o něj úplně, jsem je v sobě zcela uzamkl. Když jsem ale zjistil, že mě Jamie nevidí, že už jsem o něj přišel, neměl jsem najednou co ztratit.
Dopis vepsaný do okenní tabulky jsem bral jako poslední rozloučení a ani ve snu mě nenapadlo, že to ještě není konec.
A že je to dost možná vlastně teprve začátek.
„Ani jsem nedoufal,“ zašeptám a Jamie mě přeruší:
„Já vím a omlouvám se. Nechtěl jsem ti ublížit, ale je to hrozně složité!“
„Jak jsi to vůbec dokázal – tak dobře zahrát, že mě vůbec nevidíš?“ žďuchnu ho do ramene a odtáhnu se, abych na něj viděl.
„Nebylo to jednoduché. Vždycky se mi zastavilo srdce, když jsem tě uviděl, a moc jsem s tebou chtěl mluvit, ale přesvědčoval jsem sám sebe, že když tě budu ignorovat, tak jednoho dne prostě zmizíš.“
„A už nechceš, abych zmizel?“
„Ne. Nikdy jsem to nechtěl. Jen… asi prostě všechno moc řeším a nemusí to být tak složité. Máš pravdu – teď záleží jen na tom, že tě chci ve svém životě, a všechno ostatní vyřešíme postupně.“
Přikývnu a znovu spojím naše rty. Horkost, která z Jamieho sálá, se rozlézá mým nitrem jako teplá medovina a je podobně opojná. Topím se v ní a nic tak příjemného jsem v životě nezažil.
Jamie je pro mě jedinečný v mnoha ohledech a v jeho náruči svět zase dává smysl o trochu víc. Nemusím tu být vždycky jen pro všechny ostatní, záleží i na mně a na mém světě, který se celý změnil v okamžiku, kdy se Jamie stal jeho součástí a za to nepřestanu být vděčný.
Můžeme mít strach z toho, co přijde, to je v pořádku.
Strach je totiž jen signál, že děláme něco důležitého.
A Jamie je ten nejdůležitější člověk na světě.