Work Text:
Mick se pozastavil u k prasknutí naplněné schránky, na které bylo příliš mnoho přeškrtnutých jmen.
Mitchell. Graham. Gibson. Ten chlap je blázen, tři rozvody ve třiceti letech. Možná udělal dobře, že se před těmi lety o nic nepokoušel, říkal si, ale jaksi tomu sám nevěřil. Možná teď dělal masivní chybu, že sem vůbec šel.
Ke člověku, co ho i přes svoji objektivní podprůměrnost fascinoval k smrti a co byl schopný ho vykuchat jedinou vteřinou očního kontaktu.
Když šel ke dveřím, rozhlížel se kolem. Ještě nedávno by si byl myslel, že Jeremy skončí někde v paneláku s nějakou mladou kočkou nebo třeba na cestách po Státech, a rozhodně by jej nenapadlo, že se usadí v rodinném domku na předměstí, kde je jediná kočka na míle daleko mourovatá a kálí zdejším lidem na zahradu.
Zazvonil. Chvilku čekal, než se za zamlženými prosklenými dveřmi něco pohnulo a dveře se jako samy otevřely. Zpoza dveří se vynořilo malé stvoření s velkýma modrýma očima a s něčím, co vypadalo jako Špionova maska na hlavě.
„TATÍÍÍÍ! JE TADY ŇÁKEJ PÁN!“ zařvala holčička směrem do domu, a nato se představila jako „nájemná princezna“ Táňa.
Mick ze slušnosti zavřel dveře a na okamžik se pozastavil, než mu došlo, že ten údajný táta byl asi Jeremy. A trochu mu při tom asi ztěžklo srdce.
Měl tušit, že po sedmi letech (sedmi letech!!!) budou mít všichni svoje rodiny a svoje záležitosti a třeba i svoje závazky, Jeremyho nevyjímaje, ale až teď na něj dolehla tíha celé této skutečnosti.
A měl pravdu, Jeremy přiběhl do předsíně a vřele Micka přivítal a omlouval se za děti, že měly moc cukru (že to Špion určitě dělá naschvál a že si to taky odskáče), a že je strašně rád, že ho vidí. Jakože fakt hrozně moc. Čestně. A byla v tom radost, protože se po tak dlouhé době skutečně vidí, a byla v tom taky jakási melancholie, protože se za tu dobu všech devět z nich změnilo k nepoznání.
Původně jich bylo devět. Teď si každý přivedl svoji drahou polovičku, rodiče, nebo dokonce oba, a dostal se sem i pavián o velikosti menšího dítěte, který byl prý „bratranec“ Generála Pattona a Georgie Washington.
Jeremy ho posadil ke stolu a nabídl mu snad všechno, co se dalo považovat za pití, než mu Mick řekl, aby se ničím nestresoval a přinesl mu vodu. Už se z něj stávala matka ve středním věku, a to byl dospělý muž a bylo mu teprve třicet. Čas utekl rychlostí blesku.
A pak, v nějakém bodě později večer, když už měli někteří slušně popito, se přiřítilo šest dětí a pavián, kteří si taky mysleli, že jsou opilí, i když celou dobu pili hroznový džus, a dožadovali se pozornosti od rodičů a chtěli si okamžitě rozbalit dárky.
„Tak je necháme, co?“ řekl někdo, ale to, kdo to byl, už pro děti nebylo důležité a ony se vrhly k sešlému stromku plnému baněk a řetězů a jiných ozdob, z nichž většina byla spatlána ve školce, a zuřivě se vrhly na všechno, na čem bylo napsáno jejich jméno. I opičák se radoval z krmiva, které mu tam Santa (nebo Ježíšek nebo Weinachtman nebo jak si teď ten člověk říkal) nechal.
„A my,“ řekl Ludvík, už v lehce podnapilém stavu, vzbuzuje vlnu očekávání, „my bysme měli obnovit tradice.“
„To bylo anti… antiklim… antikliktický.“
Během dvou minut stáli Pyro zády ke dveřím a chystali se házet střevícem. Tedy papučí. Střevíce se tady zřejmě nevedly. Bota se odrazila od dveří a dopadla na zem.
„Táááákže, ty,“ řekl Jane a ukázal na ně přisprostle ukazovákem, „ty se nevdáš. Máš smůlu, ty, škyt, anarrrrrchisto.“
„Tady náš starej mládenec by si taky mohl vyvěštit osud,“ řekl Jeremy. Poplácal Micka po zádech a vrazil mu do ruky ošoupaný bačkor, který nabyl váhy jednoho milionu kilogramů.
Mick nechtěl lámat partu, nechtěl dělat Zagorku, tak tou obuví prostě a jednoduše hodil.
„No vidíš,“ smál se Ludvík, „tak bude svatba! Já nevěřím svým vlastním, těm, smyslům.“
Všichni jásali, když Dell předpověděl svoji vlastní svatbu (i když tvrdil, že své srdce zaslíbil vědě), a vypískali Tavishův „nezdařený“ hod směrující dovnitř domu, a smáli se, když se podle boty osudu Jeremy opět ožení. Ten nadával, že už toho měl dost a že tři rozvody už mu bohatě stačily a chtěl házet znova, ale první slovo platí a druhý leze z gatí.
Děti vřeštěly a kvílely jako pavián (pavián byl kupodivu klidný a žral svoje krmivo), a dospělí se tedy rozhodli si předat veledary, které byly povětšinou spíchnuté na poslední chvíli, ale alespoň se u toho zasmáli. Jane a Žana dostali prezervativy, neboť ty dvě děti bohatě stačily, Pyro červenou matrjošku, Tavish velkou knihu křížovek, Dell kravatu s kachničkami, a tak dále a tak dále[1], vše podle předem domluveného losovacího systému.
Jeremy se zrovna šklebil nad polskými plastovými skleničkami, ideálními pro tlupu nespoutaných dětí, když mu Mick strčil do ruky balíček zabalený v týden starých novinách.
„Tos pletl ty?“
Mick kývl a už začal litovat, že mu tu patetickou šálu vůbec dával.
Jeremy si ji obmotal kolem krku. „Hezký. Snad v tom nevypadám jak buzerant.“
Mick sebou trhl, ale Jeremy se uchechtl. „Pěkná šála, Micky. Za to ti musím něco nalít. Co chceš?“
„Nic mně nenalívej.“
„Ani vodu?“
„Vodu klidně můžeš.“
Nad rozbalenými dárky se začaly vyprávět nejrůznější historky z dávných dob štěrkové války a příběhy s osobních a rodinných životů jednotlivých přítomných. A Mickovi došlo, že k tomu častokrát nemá co říct.
Zato Jane (Mick si těžko zvykal na to, že už nejsou v práci a že mají všichni lidská jména), měl co říct snad ke všemu.
Když Jeremy vysvětloval, jak poslední dobou buď neměl čas ostříhat si vlasy, nebo na to prostě a jednoduše zapomněl, Jane mu na to řekl: „Pěkný vlasy, máničko. Teď je aspoň za co tahat!“ A rozesmál se na celé kolo. Jeho děti se taky rozesmály, ale asi jim plně nedošlo, co tím chtěl básník říct. Jeremymu to asi došlo. Mick měl pocit, že se na něj na zlomek vteřiny podíval, ale to si asi jenom vymyslel.
Náhodou mu to slušelo. Taky by mu slušelo, kdyby přibral pár kilo a zalezl alespoň na devět hodin do postele, ale i tak byl Jeremy velmi pohledný mladý muž. Možná ne objektivně, ale to už Mick nepovažoval za důležité.
Mick do sebe kopl panáka vodky, co se před ním před chvilkou objevil. Pokud tu bude myslet na takové věci, nemusí při tom být střízlivý.
Po osmé hodině se to pomalu začalo trousit. Jako první odjeli Jane a Žana, která nesla v náručí dvě spící děti a s nimi Ludvík a Michail, který v náručí nesl spícího paviána.
Jako druhá opustila svého syna maminka (nebo babička) Willisová a vzala s sebou zbylé čtyři nezletilé a Špiona, se kterým prý měla co dohánět, mrk mrk.
Pyro s hafanem se brzy omluvili, že musí stihnout let a odjeli na motocyklu s postranním vozíkem.
A tak tam zbyli s Dellem a Tavishem a Jeremy jim všem nalil panáka slivovice, co přinesl Ludvík. Pak se Jeremy s Tavishem vsadili, jestli by prošli testem alkoholu, a při této sázce se ukázalo, kdo byl uzdravující se alkoholik a kdo svědomitý otec. Dell se po své prohře (vsadil se, že selžou oba) rozhodl dát dnu dobrou noc a jít do motelu do hajan.
A nakonec odešel i Tavish, grandiosně se louče, a Mick netušil, proč tu ještě oxidoval. Host i ryba…
Jeremy začal pomalu odnášet nádobí do kuchyně. Už měl svůj systém v umývání nádobí, patrný jen z pouhého pozorování. Měl svůj vlastní život a vlastní zodpovědnosti a rutiny a při pohledu na ně bylo Mickovi těžko.
Nakonec sebral jedny z posledních sklenic na stole a donesl je Jeremymu do kuchyně. Ten mu jenom ukázal na linku, ať je tam položí, a řekl, že zbytek zvládne sám.
Mick ho tedy pozoroval s rukama na prsou a bylo mu trochu smutno.
„Dáš si ještě něco na pití? He? Víno?“ zeptal se Jeremy, když s nádobím prozatím skončil. Potom se ale pozastavil. „Víno je pro buzny. Naliju tě rum. Donesl starej děd.“
A Mick nakonec polevil. Přece jenom mu to připomnělo, jak si před těmi dlouhými lety v jeho dodávce občas připili levným alkoholem a přece jenom se mu po tom zastesklo. I přes to, že rumu neholdoval, naopak, že se mu hnusil, i přes to, že už bylo pozdě.
O půlnoci seděli na gauči v obývacím pokoji, rum už měli dvakrát za sebou a Mick si říkal, jak mu je teď vlastně dobře. S Jeremym se nasmáli při historkách o třech rozvodech jednoho a jednom rozvodu druhého, který skončil z menší části vinou katastrofického sexu.
„Tak to já ti můžu nabídnout kvalitní sex. Fest kvalitní. Čestně.“
Mick ho plácl přes rameno. „Takový vtipy mi neřikej.“
„Co, dal by sis říct, he?“
Mick vrtěl hlavou. Dal, jistě že dal, ale teď to nebyl moc dobrý nápad.
„Už nepracujeme pro ty šmejdy. Už by to nebylo divný, kdybysme si něco začali,“ řekl Jeremy a položil mu ruku na koleno.
„Hm. Ty máš děti,“ řekl Mick a už chtěl tu ruku z kolene odstranit, ale nakonec ji jenom chytl.
„Jo, čtyři děti a jsem na ně úplně sám. Ale – ale uvědomuješ si, že si můžeme dělat, co chceme?“
Mick nic neříkal, jen se smutně usmíval. Kéž by to tak skutečně fungovalo – to by bylo na světě radosti!
„Micky.“ Natáhl se k němu blíž. „Víš, jak chutná svobodná vůle, Micky?“
Mick otupěle zavrtěl hlavou. Ta se mu mimochodem začala motat, protože už to byl nějaký ten pátek, co měl v krevním oběhu tolik alkoholu.
Jeremy si ho přitáhl k sobě a agresivně ho políbil.
Pokud chutná svobodná vůle jako rum, tak už na ni radši do konce života ani nepomyslí, problesklo hlavou Mickovi, ale křečovitě při tom držel Jeremyho za ramena, jako by ho opravdu nechtěl pustit.
„Nikam nechoď,“ zamumlal Jeremy a přitiskl tvář k Mickově. Naklonil se pro další pusu, ale Mick ho od sebe odstrčil.
„Promiň, Skaute.“
Pro Jeremyho to bylo jako facka. Nepotřeboval si vzpomínat na tuto konkrétní část svého života.
„Je pozdě, Jerry. Měl bych…“ pokynul Mick hlavou ke dveřím.
Jeremy zavrtěl hlavou.
„Stejně nemůžeš řídit. Zůstaň tady, já ti klidně půjčím pyžamo.“
A Mick z nějakého důvodu zůstal.
-
[1] Autor byl líný toho víc vymyslet.