Chapter Text
Když žijete s někým takovým, jako je Sherlock Holmes, je nemožné nepřizpůsobit se. A John s tím většinou neměl problémy. Někdy měl dokonce pocit, že žije s přerostlým dítětem, které nějakým způsobem vždy přitáhne na práh, místo kočky z ulice, smrtelné nebezpečí a docela mu to i vyhovovalo, až na nějaké ty eskapády, které by si už v životě nezopakoval ani za zlaté prase a vůbec, proč se o tomhle vůbec bavíme?
Dnes však John na prahu bytu našel něco jiného, než smrtelné nebezpečí. Něco horšího a jako vystřižené z přecitlivělých, módy dávno vyšlých románů. Našel zelenooké batole, mohlo mu být tak kolem osmnácti měsíců, jak sedí v košíku – ze všech věcí právě košíku! – a žužlá nějaký papír. Musel to být dopis. Ale dítěti asi musí růst zoubky a teď už to byl jen zmáčený kus hadru a inkoustu, který kdysi mohl být psaním. No, alespoň ho nenašel v tašce na nádraží… Upřímně doufal, že se to dítě nejmenuje Filip. Proboha o čem to přemýšlí?!
Jak dlouho tady asi musel být? Johnovi se v hlavě začal tvořit nebezpečný obrazec. On a Sherlock se vrátili kolem půl dvanácté z márnice. Nevěděl sice, kdy Sherlock usnul, nebo jestli vůbec, ale John šel spát již kolem půl druhé. Teď je půl osmé ráno a vůbec se mu nelíbila představa, jak se někdo vkradl do domu, nechal tady dítě a to tady strávilo skoro celou noc.
Jenže co teď? Rozhodně nemůže reagovat tak, že dítě vezme dovnitř a ujme se ho – ačkoli by moc chtěl, ale jeho životní situace a zákony mu to nedovolují. Rozhodně by měl zavolat policii. Ale to by určitě přišly ty živly, které Sherlocka z hloubi svého srdce nenávidí a rozhodně by ho zavřely, ačkoli by k tomu neměly pražádný důvod. Ale policii rozhodně musí zavolat… Leda by chtěl volat jinému Holmesovi, což rozhodně není postup, který by se mu zamlouval.
Opatrně vyndal dítě z košíku. Aspoň že ví, jak se s batolaty zachází, vzal košík a rychle za sebou zavřel dveře. Ještě by je viděla paní Hudsonová, to by byl povyk.
Sherlock stál hned za ním. John se vyděsil – když chce, tak se Sherlock rozhodně umí pohybovat tiše!
„Co to je?“ zeptal se a zadíval se na košík (a proč ne na batole?). John se necítil povinen mu na takovou otázku odpovídat a probojoval se do obývacího pokoje, kde košík zahodil do kouta a chlapečka, jehož pohlaví usoudil z oblečení, protože měl velmi jemný nic neříkající obličejík, a opatrně jej posadil na křeslo, za což ho chlapeček obdařil úsměvem. Jo, rostou mu zoubky.
„Čí je to dítě?“ Konečně se Sherlock ptá těmi správnými otázkami! „Kéž bych věděl. Byl na našem prahu a hrál si. V tom košíku je nějaký papír… nemyslím si, že z toho ještě někdy něco někdo zjistí, ale stojí to za zkoušku.“
Sherlock vrhl pohled na mokrý hadřík, řekl si, že mu to nestojí za pozornost a nahnul se nad batole. „Mám ho pohlídat, než přineseš lékárničku?“
Jo, to by měl udělat. Lékarničku, zjistit, jestli dítěti něco není a zavolat Gregovi. Dobrý nápad. Zhluboka se nadechl. Teď není příhodná chvíle na paniku. „Jistě, díky.“ Kdyby John tehdy věděl, co bude následovat, nevěděl by, jestli to byl dobrý či špatný nápad, že odešel z pokoje.
U sebe v pokoji si sedl a snažil se uklidnit. Moc mu to nešlo a ani se nedivil, tak raději zavolal Gregovi. Ten z toho byl samozřejmě paf, ale slíbil, že okamžitě přijede a pomůže jim to srovnat. Rozhodně byl rozhořčen z představy, že někdo nechal dítě (v košíku!) někomu na prahu.
Když se John vrátil k přerostlému dítěti a batoleti, které dnes našel za dveřmi, přivítal jej zvláštní pohled. Chlapeček tahal Sherlocka za vlasy a tomu to vůbec nevadilo, naopak, svým vlastním způsobem batole zkoumal a určitě se mu hlavou honily různé teorie o jeho opuštění na Baker street. A pak přišla rána.
„Myslím, že mu budu říkat Grayson.“ Prosím? Můžeš to zopakovat? Přece jsi nemohl říct to, co si myslím, že jsi řekl? Tím Johnova panika začala nanovo a mnohem silněji. „Jméno Edmund ale také není špatné, co myslíš?“ To se mě ptáš na názor? Chlapeček se zasmál. John nevěděl, co mu připadalo tak vtipné. Možná jeho výraz… Rozhodně musel být bílý jako křída. Tohle rozhodně nepředpokládal, když odcházel z místnosti.
„Nebudeme mu říkat nijak!“ vzpamatoval se. „Ale Johne, nebuď hloupý, každý se musí nějak jmenovat a nemůžeme mu přece celý život říkat ‚kluku.‘ Hm, Edmund či Grayson... Edmund by mohlo být druhé jméno… Nebo Prescott, co říkáš?“ Říkám, že nechápu, kde pořád chodíš k těm archaickým jménům. Ale to už bylo pozdě a Sherlock se rozhodl: „Edmund Prescott Holmes. To zní dobře.“ To zní jako terč pro šikanu, ačkoli to má své kouzlo. John si povzdychl. Sherlock si vždy prosadí svou. Nějakým nezjistitelným způsobem, ale prosadí. Tohle si prosadí díky svému bratrovi, o tom není pochyb. Rozhlédl se. Jestli chce Sherlock vychovávat dítě, nu prosím, ale pokud bude chtít odstoupit,… tak zjistí, co je to bouře.