Work Text:
Do Ratají zavítá krásné ráno doprovázené blankytnou oblohou neposkvrněnou mráčky. Koruny stromů šumí, vánek šeptá přání dobrého dne a ptáčci zpívají. Tedy až na jednoho. Jistý Ptáček s velkým P, kterému právě do zpěvu není, kýchá a kleje jako o závod. Kýchnutí, nadávka, kýchnutí, nadávka. Je pravidelnější než hodiny.
„Za co mě Bůh trestá,“ ozve se čisté destilované neštěstí zabalené do hlasu Jana Ptáčka. Na nejměkčím polštáři v království jsou kolem jeho hlavy rozprostřeny zlaté vlasy jako paprsky rozpustilého slunce. Bradu má mladý pán schovanou pod peřinou, jen jeho oči vykukují ven, dvě rudé kuličky momentálně víc než co jiného připomínající párek pomačkaných jeřabin.
„No, pár věcí by mě napadlo.“
„Drž hubu,“ odsekne Ptáček, jako by tato slova někdy u Jindry dosáhla kýženého efektu. „Je mi fakt blbě, myslím, že je to vážný.“
„A já myslím, že máš rýmu.“
„Co ty o tom víš? Seš snad felčar?“
„No, tak trochu,“ řekne Jindra, „ale na tohle člověk felčar ani bejt nemusí. Horečku nemáš, jen ti teče z nosu a očí. Vyležíš to a zejtra ti zase bude hej.“
„To nemůžeš vědět. Sakra, a já doufal, že bych mohl jet na lov…“
„Můžu ti na tu tvoji těžkou chorobu uvařit nějakej dryák, jestli chceš,“ nabídne Jindra, přestože ho Racek s Hanušem už stihli notně zaúkolovat a on neví, kam skočit dřív. Nemůže si pomoct. Ptáček očividně přehání, jak už to mívá ve zvyku, ale Jindrovi je ho přece jen trochu líto. Jeho pán se na lov od včerejška doopravdy těšil a teď to vypadá, že místo toho bude muset trávit den kňouráním a utíráním nudlí do hedvábného kapesníčku. „Měl by mi na to stačit heřmánek, šalvěj a trocha zázvoru. Žádná věda.“
„Ještě mě otrávíš,“ ušklíbne se Ptáček. „Jestli chceš bejt nápomocnej – a vlastně i jestli nechceš, protože ti to nařizuju – tak mi zajeď do města pro nějaký pořádný lék.“
„Ty snad nemáš důvěru v moje alchymistický dovednosti?“ Jindra si žertovně položí ruku na srdce, ale Ptáčkova slova ho přece jen nepatrně mrzí. Jako kdyby snad někdy dopustil, aby se tomu troubovi něco stalo, natož jeho vlastním přičiněním. „Už jsem vykurýroval takovejch lidí, a některejm už smrt stála skoro na prahu! Obávám se, že nemám čas nikam jezdit, Hanuš po mně chce, abych pomohl s opravováním střechy ve stájích, jak na ni nedávno při bouřce spadl ten strom.“
„Na to snad máme chlapů dost, ne? Ty máš být především při ruce mně!“ trucuje Ptáček. Jindra se nemůže rozhodnout, jestli jeho chování působí spíš otravně nebo komicky. Přepadne ho nutkání Ptáčkovi soucitně prohrábnout jeho už tak dost rozcuchané vlasy, které z něj dělají povadlou a přerostlou pampelišku, ale nakonec odolá. Nerad by tím mezi nimi spustil další rvačku. Ne, že by ji nedovedl vyhrát, ale za potíže s Hanušem by mu to nestálo.
Na něco si vzpomene a dodá: „A vlastně ani nevím, jestli si na mě felčar udělá čas. Slyšel jsem, že se bude za kostelem konat nějaká veselka, takže…“
„Seru na veselku! Já jsem pán-“
„Z Pirkštejna a Lipé, já vím,“ dořekne za něj unaveně Jindra. Má pocit, že za svůj život nikdy neslyšel žádnou posloupnost slov tolikrát, jako tuto. Kdyby ho ve dvě ráno vytáhli z postele, polili studenou vodou a mučili, snad by zapomněl vlastní jméno i jména svých rodičů, ale to, že Jan Ptáček je pán z Pirkštejna a Lipé, se mu natrvalo vypálilo do paměti jako cejch.
„Nepřerušuj mě. Jsem pán z Pirkštejna a Lipé, a když potřebuju medicínu, tak ji taky dostanu, veselka neveselka. Ty už to nějak zařídíš. A netvař se tak, nic zas tak obtížnýho po tobě přece nechci!“
„Chtěl bych vidět, jak by ses tvářil ty, kdybych marodil já a poslal tě koupit nějakej bylinkovej odvar. To by najednou byl ten nejobtížnější úkol na světě.“
Ptáčkova tvář se zkroutí v arogantním úsměvu, který Jindra už zná lépe než vlastní boty. Je předzvěstí toho, že zhruba do pěti sekund Ptáček pronese nějaký blábol, za který by mu Jindra nejradši jednu vrazil. „Milej Jindro, rozdíl je v tom, že já jsem šlechtic. Je tvojí povinností se starat o moje blaho. Víš, jak by bylo směšný, kdybych za tebe já měl vyřizovat nějaký tvoje pochůzky? Co by si o mně lidi pomysleli?“
„No, mohli by si o tobě třeba pomyslet, že nejsi sebestřednej až běda. To by byla fakt hrůza.“
„Ha, ha. Přestaň mě tu rozesmávat,“ řekne Ptáček, na jehož tváři už po úsměvu není ani stopy, „a jeď za tím felčarem. Teď hned.“
Jindra vzdychne. Zdá se, že oprava střechy vážně bude muset počkat. Netěší se, jak na tu novinku bude reagovat Hanuš, ale ve výsledku pro Jindru přece jen asi bude příjemnější přetrpět Hanušovu rozčarovanost než Ptáčkovo nekonečné, tvrdohlavé přesvědčování. „Jak si panstvo přeje,“ zabručí a předvede jakousi parodii na poklonku, načež vycouvá z Ptáčkova pokoje.
*
„Co ti sakra trvalo tak dlouho? A co to máš s ksichtem?“
Úplně by stačilo říct ‚Ahoj Jindro, díky, žes mi donesl ten odvar,‘ pomyslí si Jindra, ale uvědomuje si, že to už by toho od pána Boha chtěl moc. „No, jak už to tak bývá, věci se trochu zkomplikovaly.“
„Co může bejt tak komplikovanýho na jedný cestě do apatyky?“
„Víc, než bys čekal.“ Jindra podá Ptáčkovi lahvičku se zázračným přípravkem z heřmánku, šalvěje a zázvoru, který klidně ráno mohl během pár minut namíchat sám a nemusel by se kvůli tomu nikam táhnout a čelit všemožným úskalím. Ale znovu si v duchu zopakuje, že to už by svého pána a spasitele Ježíše Krista žádal o příliš.
Ptáček k němu ze svého měkkého šlechtického hnízda natáhne ruku. Jindra nechápe, co se po něm chce, ale když se na něj Ptáček netrpělivě zamračí, zkusmo se k němu skloní. Konečky prstů se zlehka usadí na Jindrově lícní kosti a on si neodpustí bolestivé syknutí. „Máš tady pořádnou modřinu,“ podotkne Ptáček tiše. Nemá na rukou ani zdaleka tolik mozolů a jizev jako Jindra a jeho dotyk je překvapivě jemný. V Jindrovi to vyvolá aspoň pět různých emocí, ale mistrovsky zachovává kamenný výraz.
„Ale, to nic není.“ Když Ptáček konečně odtáhne svou zvědavou ruku, Jindra si přisune židli k jeho posteli a posadí se. Dokonce i židle, kusy dřeva sloužící k odpočinku něčích půlek, tady na ratajském hradě vypadají jako umělecká díla. Truhlář musel na všech těch záhybech a perfektním hoblování a lakování nechat pěknou řádku dní. „Felčar byl samozřejmě na tý svatbě, ženich je jeho synovec z druhýho kolene nebo co. Nechtěl se se mnou vybavovat, tak jsem oslovil jeho ženu, jestli by nevěděla, jak na něj.“
„Áhá. A on si myslel, že to na jeho manželku zkoušíš, tak ti jednu vrazil?“
„Ale kdeže. Manželka řekla, že si mám dát odchod a neotravovat jejího chlapa. Došlo mi, že takhle s nima nic nezmůžu, tak jsem musel zkusit poněkud… kradmější přístup.“
„Takže jsi to šlohnul?“
Jindra chvíli zvažuje, jestli má cenu Janovi lhát, ale nakonec se rozhodne pro upřímnost. „Pokusil jsem se o to.“
„No a dál? Člověče, z tebe to leze pomalejš než násoska z putyky!“
„Jak jsem se plížil kolem apatyky, přistihnul mě přitom strážnej. Když jsem před ním zdrhal, nedíval jsem se pořádně před sebe a napálil jsem to do branky. Takže od toho mám ten šrám.“
Ptáček se rozesměje. Protože svět má přece jen aspoň drobet smyslu pro spravedlnost, zaskočí mu přitom a rozkašle se na celé kolo. Když se jeho záchvat konečně dobere konce, Ptáček zasípá: „No to jsou mi věci. A já už myslel, že jsi někde bránil moji čest, nebo žes rozpoutal bitku století, protože sis chtěl vrznout. A nakonec tě skolila branka.“
„Rád bych ti připomněl, že k tomu došlo jen proto, že jsem ti chtěl pomoct. A bolí to jak kráva.“ Jindra už samozřejmě zažil desítky mnohem horších zranění, ale doufá, že by v pánovi z Pirkštejna mohl vyvolat aspoň nepatrné výčitky svědomí.
„Jen proto, žes mi chtěl pomoct…? Jindro, vymlouval ses, jak jsi mohl, musel jsem ti to nařídit! Ale to je fuk. Jak jsi teda nakonec přišel k tomuhle,“ Jan pozvedne ruku s nyní už prázdnou lahvičkou, „když se ti ta loupež nevydařila?“
„No… nakonec jsem to musel uvařit sám,“ přizná Jindra neochotně.
„Jindřichu! Ty se mi snad zdáš!“
„Hele, ale já už to vážně dělal stokrát!“ brání se Jindra. „Vím, jak vyléčit obyčejný nachlazení.“
„A jak víš, že je to obyčejný nachlazení? Abys věděl, cítím se fakt mizerně.“
Jindra mu přiloží ruku na čelo. Dřív by to možná považoval za troufalé, ale po tom, co mu sám Ptáček před chvílí směle ohmatával obličej, mu to najednou jako takový závažný přestupek nepřipadá. Kůže pod jeho prsty je lepkavá potem a teplá, ale ne tolik, aby měl důvod k obavám. „Nic to není. A ten odvar ti pomůže, slibuju. Kdybych si tím nebyl naprosto jistej, neriskoval bych přece tvoje zdraví. Snad si nemyslíš, že chci, aby se ti přitížilo.“
Ptáček vzdychne. Vážně mu musí být zle, když z něj tak rychle vyprchala chuť se dohadovat. „No dobře, budu ti věřit. Ale říkám ti, jestli po tom tvým elixíru vrhnu příslovečnou šavli, tak po tobě pak vrhnu i šavli zcela doslovnou.“
„Je mi to jasný.“ Jindra se zvedne. Dokonalá ratajská židle se ani neobtěžuje zavrzat. „Jdu ještě omrknout tu střechu, sice už se bude stmívat, ale třeba tam ještě kus práce stihnu odvést a nenaštvu tak Hanuše.“
„Počkej.“ Ptáček k němu znovu natáhne ruku. „Ještě jsem tě nepropustil.“
Jindra protočí oči. „Smím tě tedy požádat o povolení k odchodu, ó pane?“
„Ne, ještě bych od tebe něco potřeboval.“ Ptáček se krátce odmlčí, jako by pro jednou doopravdy přemýšlel nad tím, co hodlá vypustit ze zobáku. „Znal jsem jednoho kluka, Ctibor se jmenoval, pro kterýho si smrt přišla, když mu bylo pouhejch devatenáct. Onemocněl a taky mu tvrdili, že je to jen nachlazení, ze kterýho se vyspí. No a co se nestalo? Ulehnul do postele a už nevstal.“
„To je mi líto. Ať je mu země lehká,“ řekne Jindra a ještě se pro jistotu pokřižuje.
„Nerad bych dopadl jako on, takže mě dneska v noci budeš hlídat.“
„Já? Ale… ta střecha…“
„Co je sakra důležitější, moje zdraví nebo nějaká pitomá střecha?“ vyjede na něj Ptáček.
„Tvoje zdraví, samozřejmě. Jen se bojím, co s mým zdravím napáchá tvůj regent, jestli shledá, že se flákám.“
Ptáček, který jakožto šlechtic pro takové starosti nemůže mít pochopení, nad tím mávne rukou. „Hanuše už nech na mně a pojď si lehnout.“ Nadzvedne cíp svojí peřiny a Jindra na něj jen zmateně zírá. To gesto působí jednoznačně, ale Ptáček po něm přece nemůže chtít…?
„Ehm. To jako… chceš, abych si lehl… k tobě?“
„A kam jinam, na zem? Člověče, fakt už mi s tebou začíná docházet trpělivost. Moje postel je dost velká pro nás pro oba. A navíc… pokouší se o mě zimnice a ta peřina nehřeje ani z půlky tolik, jak by se mi líbilo. Když vedle sebe budu někoho mít, líp usnu.“ Ptáček to vysvětluje zcela věcně, jako by přednášel o nějakém nezpochybnitelném vědeckém objevu.
Nelze popřít, že do Ptáčkovy postele by se bez problémů vešli tři lidi. Jindrovi jeho žádost pořád připadá zvláštní, ale nemá náladu na hádky a do práce na stájích se mu taky popravdě dvakrát nechce. Pokrčí tedy rameny, odloží si nadbytečné vrstvy oblečení na luxusní ratajskou židli, zatáhne okenní závěsy, sfoukne svíce a zaleze k Janu Ptáčkovi pod peřinu. „Jen doufám, že od tebe tu tvoji nemoc nechytnu,“ zabručí.
„Byl sis přece naprosto jistej, že je to jen nastydnutí, ne? Tak přestaň držkovat. Jo, a…“ Jeho hlas teď poněkud znejistí. „Mrzí mě, že sis kvůli mně ublížil. Takový barvy jsem na modřině fakt ještě neviděl.“
„Eh, to nic. Pro tebe bych vytrpěl i horší věci,“ plácne bez rozmyslu Jindra a samotného ho zarazí, jak moc vážně to myslí.
Ptáček se na něj usměje. Není to jeho pověstné sebevědomé uculení, ale něco jiného, něco vřelého a upřímného, co Jindrovi sebere vzduch z plic. Jako by toho nebylo málo, kolem pasu se mu obtočí šlechtická ručka a její majitel se k němu posune blíž, až Jindra na tváři skoro cítí teplo jeho sípavého dechu. „Dobrou noc, Jindro,“ zamumlá pán z Pirkštejna a konečně zavře svoje zarudlé oči.
Jindra zaváhá, ale pomyslí si, že po tomhle všem si snad může dovolit ukojit svoji dřívější touhu a zajede Ptáčkovi rukou do vlasů. Ten zareaguje jen chabým, ale spokojeným pozvednutím koutků rtů.
Rataje se odějí do černého šatu se zlatými výšivkami ve tvaru hvězd, Jindřích ze Skalice zavírá víčka a Jan Ptáček navzdory své – jistě závažné a smrtelné – nemoci spí tvrdě jak dřevo. Jindra si musí připustit, že se mu leží až nečekaně pohodlně. Ale to, že fyzická blízkost jeho pána, přítele a neustálé princezničky v nesnázích mu způsobuje pocit, jako by jeho vnitřnosti tančily nachtanz a jeho srdce tlouklo jako kovářské kladivo o kovadlinu… to je věc, nad kterou se bude moct zamyslet jindy.
Teď přichází čas snění.