Work Text:
Pat byl dnes sám se sebou náramně spokojený. Na louce se mu v parném letním dni podařilo vyfotografovat mimo jiné babočku paví oko (Inachis io), babočku kopřivovou (Aglais urticae), žluťáska řešetlákového (Gonepteryx rhamni) i modráska černolemého (Plebejus argus) a kobylku zelenou (Tettigonia viridissima). Ale především pořídil další fotky svého oblíbeného cvrčka polního (Gryllus campestris), který byl, podle Pata zcela po právu, vyhlášen Českou společností entomologickou, hmyzem roku 2022. Klidně by na louce vydržel i déle, ale začalo mu poblikávat upozornění na vybitou baterii. Znamenalo to, že tu strávil téměř celé odpoledne. A jasně, že náhradní baterii nechal doma. Ale co, fotek měl dost. Večer je zpracuje a může je začít malovat do svého zápisníku.
Po cestě k domku ještě zašel zkontrolovat jeden z hmyzích domečků, který společně s Matem postavili. Už skoro měsíc si sliboval, že sem na dvacet čtyři hodin umístí kameru a bude dění sledovat. Už jen ta představa ho naplňovala radostí. Takového materiálu!
Blížil se k chatě a čím blíž byl, tím víc mu bylo jasné, že Mat zase kutil. A ne málo. U cestičky k hlavním dveřím nalezl napůl vypletý záhonek. Vedle bylo položených několik keříků růží. Patovi bylo jasné, že ty už se dnes do půdy nedostanou.
Rozhlédl se po zahradě a na první pohled Mata neviděl. Ani z domu neslyšel, žádný hluk. Nastal tedy čas na jeho oblíbenou hru. Jdi po Matových stopách a hledej.
O kus dál byl na zápraží pod oknem postavený květináč s begóniemi. Zdálo se, že z části okenního rámu je oškrabaná oprýskaná barva. Ale projekt byl samozřejmě opuštěný.
Napadlo ho pro jistotu zkontrolovat výběh se slepicemi. Ten byl naštěstí netknutý. Vybavilo se mu totiž, jak museli celé hejno asi před dvěma dny nahánět až od lesa. Mat šel totiž slepice nakrmit, ale už nikdy nezavřel branku.
Pat si náhle všiml pod třešní opuštěné sekačky. Z druhé strany ovocného stromu byly opřené štafle. Na jejich vrcholu ale Mata nenašel.
„Jé, ty už jsi doma!“ ozval se ze střechy Mat. „Mohl bys mi podat sponkovačku?“ dodal jedním dechem.
„Ehm,“ zaváhal Pat a položil do trávy tašku s foťákem a zápisníky. „No, nejprve mi ale vysvětli, jak ses tam dostal?“
„Ha!“ Podrbal se Mat za uchem.
„To na ruce je náplast?“
Mat se na ruku zahleděl, jako by ji snad viděl poprvé.
„Tím to vlastně v podstatě začalo…“ zamyslel se. „Přišel mi balíček s novými květináči a sazenicemi…“
„Ty sis zase koupil nové květiny?“
„Ehm… co kdybych teď nějakou dobu do skleníku chodil jenom já?“ Mrknul na něj.
„Mate!“
Mat věnoval Patovi andělský úsměv.
„Prostě dorazily ty květináče a sazenice. Když jsem otevíral tu krabici, tak jsem se u toho řízl do prstu.“ Řekl to s naprostou samozřejmostí. Jako kdyby se tak pořezal u každého otevírání… I když ono to tak skoro bylo.
„Šel jsem odnést sazenice do skleníku a tam jsem si všiml, že tam jsou ty růže, které jsem chtěl zasadit před dveře do záhonku. A jak jsem sázel ty růže, tak mi došlo, že především mi v tom balíčku dorazily ty květináče, ve kterých jsem chtěl dát do oken begonie. Tak jsem se vrátil do skleníku, přesadil begonie, šel jsem je dát na okno. Jenomže jsem si všiml, že rám oken je oprýskaný.“
„A vzpomněl sis, že v kůlně jsou zbytky barvy, že?“ doplnil Pat.
„Jo! Jak to víš?“
„V kůlně byla totiž taky sekačka. Ta je zaparkovaná pod třešní,“ osvětlil mu Pat.
„No, jasně. Protože jak jsem byl v té kůlně, tak mi došlo, že už jsme zase týden nesekali trávník. Tak jsem to šel hned napravit a u třešně jsem si vzpomněl, že jsem se chtěl podívat, jak zrají a zda je ta třešeň osypaná i nahoře. Tak jsem tam dal štafle a z těch štaflí jsem viděl na střechu chatky.“ Ukázal si pod nohy.
„A připadlo mi, že pod tím střešním oknem je rovný prázdný prostor a že jsme na něj úplně zapomněli. Tak jsem sem vylezl, abych ho zkontroloval. A taky že ano. Je tu pod oknem perfektní místo, na které se dá přidělat sedátko. Proto potřebuji tu sponkovačku, abych sem připnul tu látku.“ Ukazoval k oknu a oči mu zářily nově získanou vizí.
„Aha,“ odpověděl mu Pat a čekal, že mu Mat svůj plán ještě víc osvětlí. Sice mu už teď bylo jasné, že než slunce zapadne, tak budou mít pod střešním oknem venkovní posezení a docela se mu ta myšlenka zamlouvala, ale nesmí se před svým manželem tak snadno vzdát.
„Je odtud seshora perfektně vidět celá zahrada a taky louka, která je teď celá žlutá, jak tam kvetou pampelišky.“ Ukazoval směrem k louce, odkud se Pat právě vrátil. „Tvoje oblíbené!“ dodával vzápětí. „A za chvíli odtud bude skvělý výhled na západ slunce. A to ještě není všechno!“ Plácl se zvesela do čela. „Večer odtud skvěle uvidíš světlušky.“ Aneb to nejlepší nakonec.
Pat se rozesmál. Mat byl prostě neuvěřitelný.
„Takže mi doneseš tu sponkovačku!“ zvolal nadšeně. Věděl, že vyhrál.
„Ano, donesu. Buď s ní ale opatrný, dneska se mi opravdu nechce absolvovat cestu na pohotovost. Než to doděláš, tak připravím večeři a rovnou si ji sníme nahoře?“ navrhl. Ani nečekal na odpověď a vyrazil ke kůlně hledat požadované nářadí.
„Miluju tě!“ volal za ním Mat.
„A je to!“ zvolal Mat vesele, když se ozvala poslední rána sponkovačky, kterou připevnil poslední kus látky.
Skrz střešní okno nejprve vyzvedl Patem podávaný piknikový koš a pak pomohl i manželovi. Usadili se vedle sebe na sedátko a sledovali západ slunce.
„Tak co, jaké to tam dnes bylo?“ Pokynul Mat hlavou k louce.
„Super!“ rozzářil se Pat.
„Ach, že ty jsi zase fotil cvrčky.“
„Jo!“ přitakal nadšeně.
„Ale žádného sis domů nevzal, že ne.“
„Ne.“
„Slibuješ?“ zašeptal Mat.
„Slibuju,“ hlesl Pat.
No a co, že uprostřed zahrady zůstala sekačka, přistavené štafle a na stole v předsíni vybitý foťák. Zítra je přeci taky den.