Work Text:
Chladné ráno se opíralo do zámeckých oken a jemnými prsty malíře na ně pečlivě nanášelo vrstvu bílé barvy v překrásných ornamentech. Oheň, který předešlou noc praskal v krbu jako zběsilý, nyní nadobro vyhasl a zbyly po něm pouze ohořelé kusy dřeva. I přes to, jak nedobře snášel zimní období, bylo Janu Ptáčkovi příjemně horko. Peřina plněná peřím z těch nejdražších hus, které jste mohli široko daleko pořídit, mu zakrývala pouze spodní část těla. Od pasu nahoru se o teplotu a komfort staralo něco jiného. A to přesněji vypracovaná hruď, která se k němu tiskla tak pevně, jakoby k jeho hebkým zádům byla přilepená smůlou. K tomu napomáhaly i silné paže, které Jan cítil omotané kolem svého břicha. Prsty levé ruky byly jemně pokrčeny, jakoby snad usnuly uprostřed procesu smyslného přejíždění po jeho břišních svalech. Nohy měl náš velevážený pán chycen v pasti nohou druhé osoby, ne a ne je pustit
Většinou to byl právě Jan, kdo držel a pevně tiskl mladé lehké dívenky – jako by v jejich pažích hledal potvrzení vlastní moci. Nikdy by ho však nenapadlo, jak příjemně by se mohl cítit na druhé straně mostu. Zajímalo ho, jaká žena by k tomuto nezvyklému kroku svolila a na jeden večer si zahrála v roli běžného muže. Jan se v objetí pomalu otočil a zvědavě pohlédl do tváře oné dívenky.
Srdce se mu v hrudi zastavilo a na krev v žilách konečně dolehl chlad, který po pokoji kroužil. Tu tvář velmi dobře znal. Až moc dobře. Než se stihl nadát, než se mu v mysli stihl vyrojit jakýkoliv nápad, pomněnkové oči se pomalu otevřely a plné, lehce olezlé, rty se stočily do sladkého úsměvu.
,, Dobré ráno," promluvil Jindřich chraplavým hlasem a protáhl své ztuhlé paže, které však ihned vrátil do jejich původní pozice, kolem Jana.
Ten snad poprvé v jeho krátkém životě neměl slov. Stále nevěřícně zkoumal Jindřichovu tvář. Ačkoliv byl jejich vztah velmi vřelý a nejednou se ocitli v pevném objetí, nikdy nebyl Jindřichově tváři tak blízko. Až teď si konečně všiml, kolik vrásek se stihlo Jindřichovi vyrýt pod oči, jak bídně bylo jeho drsné strniště upravené, že ranka, která mu byla kdysi vmalována do levého obočí, tam stále byla. Nejvíce ze všeho ho ale zaujal jeho úsměv. Jeho nádherný upřímný svůdný úsměv. Janovi stačil jeden pohled k tomu, aby pocítil, jak se jeho dech rapidně zrychluje.
Stále ale nebyl schopen jediného slova.
Jindřichovy rty náhle povolily a ruce se Janova těla nadobro vzdaly. Ačkoliv nechápal proč, Janovu srdci byla v ten moment uštědřena rána jedovatým šípem.
,, Aha...takže si nic nepamatuješ, co?" povzdechl si Jindřich a za doprovodu zavrzání starého dřeva se z postele zvedl.
Janovo nahé těla se nyní třáslo jako by ho někdo polil kýblem ledové vody. S nepříjemným tlakem, který mu svíral srdce, sledoval, jak se Jindřich obléká do svého oblečení, které se jen před momentem povalovalo na podlaze. Nedokázal to pochopit. Nedokázal se v paměti dohledat jediného racionálního důvodu, proč se probudil v pevném sevření svého nejlepšího přítele, úplně nahý. Ke svému vlastnímu údivu neobjímalo jeho svědomí znechucení pramenící z faktu, že se pravděpodobně v předešlé noci dopustil neodpustitelného hříchu, když se poddal jinému muži. Na tom mu v té chvíli nezáleželo. Do srdce jej stále bodalo více a více dýk napuštěných splínem mezitím, co sledoval, jak se nyní oblečený Jindřich obouvá a odchází z jeho komnaty. Jan v ten moment věděl pouze jednu věc. Jednu jedinou věc.
Nechtěl být sám.
,, Je mi zima,” vydechl do těžkého prázdna.
S úlevou sledoval, jak se Jindřich přede dveřmi zastavil, na patě se otočil, došel ke krbu a do mužných dlaní vzal nová polínka.
Takhle to Jan ale nemyslel.
,, Ne,” zastavil ho.
Jindřich se na něj s nepochopením ve tváři otočil.
,, Co ne?” tázal se, polínka stále svírajíc v rukou.
,, Nechci zatopit. Bylo mi fajn před tím.”
,, Kdy před tím?”
Jan se nadechl a s roztřeseným hlasem pravil: ,, Když jsi tu ležel se mnou.”
Bez sebemenšího zaváhání položil polínka zpět na své místo a jistým krokem se vydal zpět k posteli, na které se nyní krčil jeho pán. Těsně před ní se ale zastavil a o krok odstoupil.
,, To není nejlepší nápad.”
Jan k němu vzhlédl a nechápavě pokrčil obočí.
,, Proč ne? Už jsi tu ležel.”
Jindřich si založil ruce v bok a pohled věnoval podlaze, která se zničehonic zdála býti velmi zajímavou součástí pokoje.
,, Ano, ale… to bylo jiný,” pravil, ,, tohle už ti udělat nemůžu, Jane. Neměl jsem to dělat, byla to chyba.”
Jan na něj stále pohlížel se zdviženým obočím, nechápavost v jeho obličeji hrála všemi možnými barvami a tóny. Po momentu usilovného přemýšlení ho napadlo, že se možná předešlý večer opil jako prase a vzpomínky na jeho činy se mu doslova rozplynuly a zmizely nadobro mimo jeho dosah. Jediný způsob, jak se jich zmocnit, bylo se dotazovat. A koho jiného než jeho věrného panoše, nejlepšího přítele a muže, kterého dost možná vlastní vinou nevratně odkázal peklu.
,, My…” Jan chvíli přemítal, zda se na onu otázku skutečně tázat. Jeho zvědavost a touha po odpovědi byla ale neutichající vášní.
,, My spolu něco měli? Jako… spali jsme spolu?”
Jindřich s očima bolestivě pevně zavřenýma záporně pokýval hlavou ze strany na stranu. Pokud pouhá němá gesta byla tím jediným způsobem, jak se dobelhat do cíle, Jan byl na takovou hru ochoten přistoupit. Ptal se proto dál.
,, Udělal jsem snad něco, co se ti nelíbilo?”
Janovi ze srdce spadl balvan, jakmile od Jindřicha přišla totožná reakce jako na otázku předešlou. I přesto, jak moc mu svými jedovatými slovy kolikrát lehce zahrál na nervy jako na struny loutny, by mu nikdy ve svém životě nechtěl skutečně ublížit. A už vůbec ne takhle.
,, Udělal jsi ty něco, co se nelíbilo mně?”
Jindřich konečně pootevřel rty: ,, Doufám, že ne.”
Přitom se pohledem stále nehodlal vzdát špinavé podlahy. Takový přístup Janovi ale nevyhovoval.
,, Jindro,” oslovil ho jemněji než obvykle, ,, podívej se na mě.”
Dokonce i přes to, jak neskutečně poníženě a trapně se Jindřich cítil, jeho ego bylo stále schopno přebít jejich postavení. On byl jenom pouhým kovářem, který se jako zázrakem dostal na místo panoše. A Honza, tedy Jan Ptáček, byl jeho pánem, které ho měl za úkol poslouchat na slovo. S těžkostí spolkl svou hrdost a svou hlavu zvedl. Roztřesené bledé tělo pána z Pirkštejna jenom podporovalo jeho nutkání pevně jej obejmout.
,, Jindro,” pokračoval Jan, ,, sedni si ke mně a řekni mi, co se stalo.”
Opatrně se posunul, aby Jindřichovi věnoval kus prostoru na protlačené posteli.
,, Ne. To vážně nejde. Nejsem hoden s Vámi sdílet postel, ať už jen pouhým sezením vedle Vás.”
Jindřich odstoupil o dva další kroky, oči nechal šmejdit ho stěnách, do kterých se stihl zavrtat mráz.
Jan na něj jen nevěřícně koulil oči, zapomněl dokonce i čas od času mrknout.
,, Vás? Co to meleš, Jindřichu?
Doby, kdy mu Jindřich vykal, bylo již dávno ty tam. Postupem času si k sobě vytvořily pevné pouto, které jakékoliv vykání či noblesní tituly, naprosto vylučovalo. Byla sice pravda, že jej čas od času adresoval jakožto “Pana Ptáčka”, Jan to ale bral spíše jako hru, na kterou rád přistoupil.
Tohle bylo ale moc.
,, Jsem jenom panoš, Vy můj pán. Moje pozice mi nedovoluje-”
,, Jindro, mně je nějaká pozice úplně u prdele,” zarazil ho Jan drsně.
Zničehonic se z postele zvedl (Jindřich nedokázal upřít svým všetečným očím alespoň jeden nenápadný pohled na jeho nahé pozadí), posbíral ze země své věci a ledabyle je na sebe jako kusy hadru naházel. Když už na něm viselo docela všechno, obrátil se čelem k Jindřichovi a přistoupil k jeho ztuhlému tělu.
,, Je to takhle lepší?” poukázal na své nyní ošacené tělo, ,, Můžeme se teď bavit normálně?”
Jindřich mu věnoval jeden ze svých rozmrzelejších pohledů, kterých byl zvyklý používat ve chvílích, kdy Jana káral za nějakou hloupost, kterou opět vytropil.
,, Pane Ptáčku-”
,, Honzo.”
A bylo to. Jindřichovo srdce jakoby se v onen moment propadlo přes dřevěnou podlahu až do zámeckých katakomb. “Honzo” si ho dovolil oslovit pouze jedinkrát v životě. Přesto to slovo v jeho ústech znělo tak správně. Jenomže váhal, zda tím náhodou nepřekračuje hranice už moc velkým krokem. Raději se proto stáhl a přistoupil na variantu, na kterou byl zvyklý a byl si jí jistý.
,, Jane.”
To Janovi očividně stačilo. Jindřich proto pokračoval.
,, Já nevim, jestli je správný ti o tý věci říkat. Nechci, abys mě kvůli tomu zavrhnul. To, že by mě kvůli tomu vyhnali, možná uvěznili nebo i pověsili, mi je docela jedno. Vlastně je mi to u prdele.”
Jeho pohled změkl a pohled opřel o jeho oči.
,, Ale nechci přijít o tebe.”
Jana polila vlna štěstěny. Pokud byl Jindřichův jediný problém to, že by se na něj vykašlal a vzdal se ho, tak pak se skutečně neměl čeho bát.
,, Jindro,” usmál se na něj a dlaň mu položil na rameno, ,, ty o mě nikdy nepřijdeš. Pokud se k tomu teda sám nerozhodneš. Ale pokud jde o mě, já se tě nikdy nevzdám. To by se muselo stát něco nemožnýho.”
Jindřich se lehce uchechtl: ,, Co když je tohle to něco nemožnýho?”
,, Tak o tom silně pochybuju.”
Oba dva se na sebe vřele usmáli a Jindřich konečně posadil své tělo na Janovu měkkou postel, hned vedle jejího vlastníka.
,, Tak povídej. A řekni mi všechno, dobře? Je mi jedno, jak moc šílený nebo nepřípustný to bude. Nezavrhnu tě, to ti slibuju.”
Jindřich se na Jana ještě jednou usmál a začal.
,, Jak jsme včera byli v tý hospodě, to si pamatuješ?”
Jan přikývl.
,, Dobře. No. Tak ses tam pořádně zřídil, to ti povim. Z toho, cos do sebe všechno dostal, se chtělo blejt i mně. Tys to v sobě ale držel jak zmetek a posílal k čertu všechny, co tě přesvědčovali, že ti pak bude líp. Když už ses s nima skoro rval, radši jsem tě vzal a dovedl sem. Chtěl jsem na tebe jen dát chvíli pozor, pak bych hned šel, abych ti dal prostor. Plánoval jsem ale stejně spát přede dveřma, kdyby se ti udělalo blbě, chápeš. No nic. Tys ale ne a ne usnout, furts mlel nějaký kraviny a zpíval.”
Jan si se smíchem položil čelo do dlaně.
,, Jo, to asi zní jako já.”
Jindřich se zasmál společně s ním a pokračoval.
,, Chvíli jsem se bavil a protože jsem měl taky něco vypitýho, jel jsem v tom s tebou. Po asi půl hodině jsem tě chtěl uložit a odejít, jinak by mi dočista praskla hlava. Tys mě ale chytil a prosil mě, abych nechodil. Ty sám nejlíp víš, jak moc každý tvoje přání respektuju. Chtěls, abych si k tobě lehnul, chtěls abych tě objal. Chtěls, abych tě hladil a chlácholil, dokud neusneš. Neudělal jsem vůbec nic, o co bys mě sám nepožádal. To ti na mou kovářskou duši přísahám.”
,, Já ti to věřím, Jindro. Nemusíš se omlouvat ani se obhajovat,” ujistil ho Jan, ,, spíš mi jde o tom, jestli jsem tě k těm věcem nenutil. Jestli si je dělat nechtěl, tak-”
,, Chtěl jsem,” umlčel ho, ,, kdybych je skutečně udělat nechtěl, kdyby mi to bylo nepříjemný, nikdy bych je neudělal. Ani kdybys mě o ně na kolenou prosil. Jenže jsem se cejtil… hezky. Víš, nedokážu to moc popsat. V tý pozici jsem byl už hodněkrát, s hodně ženama. Jenže s tebou to bylo takový… jiný.”
,, Jak jiný?”
Jindřich se snažil ve svém chabém slovníku nalézt alespoň jednoho vhodného slůvka, kterým by onen pocit mohl správně popsat.
,, No… jako bych ochutnal zakázaný ovoce. Věděl jsem, že v očích ostatních lidí je to špatně. Já si ale nemohl pomoct. Čím víc jsem tě k sobě tisknul, tím víc jsem si to zakazoval. A tím víc se mi to líbilo. A vždycky, když jsi mi poručil, abych se tě dotýkal, hlavně tam, kde jsem se tě ještě nikdy předtím nedotknul, jsem byl hrozně šťastnej a chtěl jsem víc.”
Jan si najednou uvědomil, jak moc ho celé tělo brní, jakoby si vybavovalo všechny jeho doteky. Na pažích, na zádech, na stehně, na zátylku,...
Srdce se mu na vteřinku zastavilo, když pocítil to smyslné brnění na svých rtech a také na jazyku. Opatrně si po spodním rtu přejel prsty.
Jindřich si jeho nenápadných pohybů povšiml a opatrně vydechl: ,, Řekls mi, že chceš, abych tě líbal.”
Jan si ústa dlaní zakryl a Jindřichovi věnoval nevěřícný pohled. Ten mu jej oplatil svýma jemnýma očima, ve kterých se leskla lítost.
,, Jane, já se ti moc omlouvám, ale-”
,, Já jsem ti říkal, ať se mi neomlouváš,” zamumlal Jan skoro nesrozumitelně.
V mysli se mu najednou míhaly obrazy vzpomínek. Nebo něco jako obrazy. Pamatoval si, že měl zavřené oči, černočerná tma. Ale jakoby přeci jen viděl, jak se Jindřichův jazyk vkrádá mezi je rty a smyslně opečovává ten jeho. Jakoby to pro něj byl tak silný a významný pocit, až bylo jeho mozku líto, že to jeho oči nemohou vidět. Pamatoval si, jak nesmělý zprvu Jindřich byl. Jak se obával vůbec stisknout Janovy rty mezi těmi svými. Ale jakmile se jejich jazyky poprvé dotkly, všechna hanba či obavy jakoby onu komnatu opustily. Poslední věc, kterou si Jan dokázal vybavit, bylo, jak moc se mu to líbilo.
Dlaň z úst pomalu stáhl a usmál se na něj.
,, Víš, Jindřichu. Já se nechávám líbat jen od těch, co to skutečně umí. Takže to, co se stalo, ber vlastně jako kompliment.”
Jindřich si nemohl pomoct a zhluboka se zasmál.
,, Tak to ti, Jane, děkuju.”
Oba dva se společně nějakou tu chvíli smály. Nebyli si zcela jisti tím, co jiného by měli v ten moment dělat. Oba věděli, co by sami chtěli. Háček byl v tom, že nevěděli, co chce ten druhý a co přesně si mohli sami k sobě dovolit.
Přeci jen to byl pořád hřích. Neodpustitelný hřích. Nikdy předtím je nenapadlo, že by se mohli něčeho podobného sami dopustit. Nikdy předtím se o takovou myšlenku jejich mysl ani neopřela. Nechápali, jak se muži může líbit dotýkat se jiného muže takovým způsobem. Jak se nějakému muži může líbit poddat se tomu druhému, i když to má být správně právě on, kdo se ujme kontroly nad ženou. Jindřich by se Jana nejraději zeptal, jaké to pro něj bylo. Jaké to pro něj bylo, když ho pevně svíral v náručí, skláněl se nad ním a líbal ho. Kdyby si to Jan však pamatoval.
Náhle mu však do rozvířeného proudu myšlenek náš mladý urozený pán vhodil síť na chytání ryb.
,, Jindro?”
,, Ano, Honzo?”
Jan se nad tím oslovením vlídně usmál.
,, Víš… mrzí mě, že si nic nepamatuju,” přiznal, svůj pohled stále držel na Jindřichově uvolněnému obličeji, ,, a kdybys… kdybys nebyl proti, tak… tak…”
Slova se zasekla v krku jako kostička z ryby, kterou právě ulovil. Jindřich mu na náznak podpory položil dlaň na tu jeho.
,, Řekni mi, co ode mě žádáš, a já ti to splním.”
,, Jenomže chci, abys to chtěl taky. Nemůžu tě nutit, nechci tě nutit, rozumíš?”
Jindřich přikývl.
,, No, kdybys nebyl proti, tak… mohli bychom to třeba… zopakovat?”
Jan byl se svou otázkou velmi opatrný. I když mu situace poměrně hezky hrála do karet, stále se v hloubi duše bál, nechtěl to pokazit. Všiml si, jak mu Jindřichův palec pomalu přejíždí po hřbetu jeho dlaně. Neskutečně ho toto gesto uklidňovalo. Pokoušel se v jeho očích najít jakoukoliv odpověď. Té se mu dostalo ale trochu jinak.
V žaludku jakoby se mu zapálil oheň, jehož teplo se mu rozlilo až do konečků prstů u nohou, když ucítil, jak se Jindřichovy plné měkké rty otírají o ty jeho. Z předešlé noci si toho stále moc nepamatoval. Avšak tento pocit mu byl velmi povědomý. Nebyl stejný. Ten, který momentálně prožíval, byl tisíckrát lepší. Jakmile se jejich jazyky dotkly, Jan se za žádnou cenu nechtěl oddálit. Nehledě na to, jak moc jeho plíce vyžadovaly nějaký ten kyslík. Jan jim ukázal, jak na háku je má, tím, že vzal do dlaní Jindřichův obličej a mocně si jej k sobě přitáhl blíž. Ani si neuvědomil, jak oddaně mu do úst vzdychá. Nacházel se na pozici lehkých dívek, které tak rád opečovával. Dnešním dnem o sobě alespoň zjistil něco zcela nového. A to, jak moc se mu líbilo být opečováván, jak moc se mu líbilo, když nad ním někdo převezme kontrolu a stará se o něj. Jak mu někdo mozolnatými prsty kováře prohrabává světlé vlasy. A ten někdo byl Jindřich.
Jakmile se jejich rty oddělily, což Jana velice zasáhlo, Jindřich mu do ucha zašeptal:
,, Mám povolení líbat Vaši urozenou vašnost na krk?”
Kdyby se nacházeli v naprosto odlišné situaci, Jan by nad Jindřichem protočil oči. Jenomže tentokrát mu jakékoliv pokusy o vtipkování přišly naprosto vedlejší.
,, Máš,” přikývl a se zakloněnou hlavou si užíval pocitu vlhkého jazyka, který mu právě přejížděl po hebkém krku.
,, Ty máš vždycky… povolení…,” vydechl mezi vzdechy.
Jindřich se sám pro sebe pousmál a pokračoval v práci.
,, Vždycky… máš moje… MOJE povolení…”
,, Proč ten důraz, Vaše nedostižná přemoudřelosti?” pokoušel se o další neškodný vtípek.
Jan byl však myšlenkami zcela někde jinde.
,, Protože nechci, abys měl ničí než moje.”
,, Tak to je docela sobecký, nemyslíte, Vaše nejudatnější nejctihodnější urozen-”
Jan ho ale stihl umlčet vášnivým polibkem.
,, Sám jsi to řekl,” šeptal mu mezi polibky, ,, sám jsi řekl, že jsem tvůj pán a ty můj panoš. Můj. Jsi můj, Jindřichu, dokážeš to přijmout?”
Jindřich si jeho obličej lehce oddálil od toho svého, aby měl možnost podívat se mu do očí.
,, Jane,” usmál se laškovně, ,, já jsem to už dávno přijal.”
Jan mu úsměv opětoval.
,, To je dobře. To je moc dobře,” očima si ho prohlédl od hlavy až k patě.
Už už se chtěl slepě vrhnout pro další polibek, když v tom ho Jindřich povalil na záda a rukama ho přišpendlil k posteli.
,, A ty, Jane, jsi můj. Jsi můj pán. Rozkazy dávej jen mně. Poučuj jen mě. Sekýruj mě. Jen mě. Nikoho jinýho. Soustřeď se jen na mě. Dobře?”
Jan rázem zrudl jako hýl obecný a se příjemným zděšením cítil, jak se mu cosi mezi jeho nohama začíná těšit na to, co nepochybně přijde.
,, Dobře,” přikývl a nechal se dál opečovávat, jakoby se toho pekla snad nemohl dočkat.