Work Text:
Alek na sobě cítil pohled. Vlastně se cítil sledován od té doby, co vyšel ze školy. Poslední dobou byl paranoidní. Všichni mu to říkali a on tomu dost dobře věřil, protože sledoval až příliš dokumentů o sériových vrazích. Viděl ve všech hrozbu. I v jeho sousedce, co venčila každý den svou čivavu. Kdybyste ji ale viděli! Ten lesk v jejích očích naháněl opravdovou hrůzu.
I přesto, že věděl, že to bude nejspíš další planý poplach, Alek vytáhl telefon a klikl na kameru. Nenápadně ji namířil tak, aby si viděl za rameno. Předstíral při tom, že píše SMSku. Srdce se mu málem zastavilo, když za sebou uviděl muže ve středním věku. Nebylo mu vidět do obličeje, měl roušku. Běhal z něho ale mráz po zádech. Udržoval si od Aleka stále stejnou vzdálenost. Alek zkusil zahnout doleva. Muž šel za ním. Alek uhnul znovu doleva, a muž mu byl stále v patách.
Co se dělá v situacích jako teď? Mám někomu volat? Předstírat, že volám? Najít lidi! Musím najít lidi! Panikařil Alek, když si všiml, že v ulici skoro nikdo není. Už nešel domů, to by byla ta nejhloupější věc, co by mohl udělat. Podíval se, jestli je muž stále za ním. Byl tam, ale nepřibližoval se. Alek se snažil zůstat klidný. Nesmí dát najevo, že o něm ví. Bůhví, co by se stalo potom. Nechtěl o tom přemýšlet.
Přiložil si telefon k uchu.
,,Ano! Promiň, že jdu pozdě! Budu tam do deseti minut!" řekl velmi zřetelně a nahlas do telefonu. Chtěl, aby ho muž slyšel. Až teď zrychlil krok. Muž zrychlil krok s ním. Alek v duchu zanadával. Měl před tím pochybnosti, že by to mohla být pouze náhoda, že muž jde stále za ním, ale teď už si byl jistý, že ho sleduje. Musel se okamžitě dostat k lidem! Rychlým krokem pokračoval k parku, tam budou lidé.
Už viděl park, potřeboval jen přejít tuhle dvouproudovou silnici a bude tam. S jeho štěstím ale na semaforech pro chodce skočila červená. Muž za ním se přibližoval. Přece nebudeš stát na semaforech, křičel na něj jeho vlastní hlas v hlavě. Alek se rozhlédl. Jedno auto zleva bylo příliš blízko - nechá ho projet - a zprava bylo daleko - to stihne. Auto projelo a Alek se rozběhl. Muž za ním. Co po mně chce! Alek měl slzy v očích. Sýpal, už nedokáže běžet moc dlouho. Pálily ho plíce. Kdyby v jeho žílách neproudil adrenalin, možná by se sesypal na zem. Už jen kousek.
V parku nebyl skoro nikdo. Alek běžel dál a zoufale se rozhlížel kolem sebe, proč zrovna dneska? Proč je tu zrovna dneska takové prázdno?! Vzal to kolem keře a úlevou se málem zastavil, když spatřil muže v saku, který s někým telefonoval. Vypadal hodně důležitě, na obličeji mu hrál zamračený výraz. Alek nic z toho nepobíral. Byl to člověk, který vypadal, že by ho mohl zachránit.
Alek doběhl k muži a objal ho, jelikož ho v tu chvíli nic lepšího nenapadlo. Slyšel jen překvapený nádech.
,,Prosím, omlouvám se, támhleten muž mě sleduje, předstírejte, že mě znáte, prosím," řekl roztřeseným hlasem do modrého saka, které se mu připláclo na obličej. Obklopila ho květinová vůně.
Muž nejdříve ztuhl, pak ho ale objal zpět. ,,Čekám tu na tebe už věčnost, co ti zabralo tak dlouho?" řekl nahlas. ,,Vidím ho, sleduje nás, řekni něco," zašeptal pak Alekovi.
,,Stál jsem dlouho na semaforech," odpověděl Alek, taky až přehnaně nahlas.
,,Hlavně, že jsi tady a v pořádku," řekl muž a na poslední slovo dal důraz, znělo to tak jedovatě, že by to otrávilo i slona. Alek to sice neviděl, ale muž hodil zlý pohled na Alekova stalkera. Ten se nepříjemně ošil a začal dělat, že se prochází po parku. Pomalu se přesouval ven, až zmizel za keři.
Ještě chvíli zůstali v objetí, než se muž odtáhl a podíval se na Aleka. ,,Je pryč, už je pryč," řekl potichu. Alek se zhluboka nadechl a nedokázal zadržet slzy. ,,Děkuju, děkuju, omlouvám se za to, že jsem vás objal, ale on by jinak, ten muž-" Alek drmolil páté přes deváté. ,,Ne, to je v pořádku. Všechno bude dobré, pojď, sedni si sem na lavičku, musíš se uklidnit," řekl muž a vedl třesoucího se Aleka na jednu z laviček. Alek si ani nevšiml, že tu nějaké jsou.
Posadili se. Alek si okamžitě začal utírat slzy. Nechtěl plakat, ale nedokázal je zastavit. ,,No tak, je po všem, dobře? Jsi v pořádku, budeš v pořádku," položil mu muž ruku na záda. Alek k němu zvedl oči. Muž se na něho usmál. Byl tak krásný, pomyslel si.
,,Já- děkuju vám, nevím, co bych dělal, kdyby-" děkoval Alek pořád dokola, když se mu povedlo trochu ukldinit. Nevěděl, co by dělal, kdyby ho muž odstrčil. Neviděl nikde nikoho jiného, nedokázal by běžet dál- Roztřeseně se nadechl, nesměl na to myslet. Nic z toho se nestalo. Teď byl v pořádku.
,,Vážně, nic se neděje. Potřebuješ někoho zavolat? Máš telefon?" zeptal se muž.
,,Jo, mám- jo, asi bych měl."
Alek zavolal tátovi, ten to ale nebral, tak vyzkoušel mámu - taky nic. ,,Rodiče mi to neberou," zaskuhral.
,,Můžeš zkusit ještě přátelé," navrhl muž.
Alek si připadal hloupě, že ho to nenapadlo. Vytočil Jace. Ten to okamžitě zvedl.
,,Aleku? Haló?"
Alekovi se znovu do očí nahrnuly slzy, když konečně uslyšel někoho, koho zná. Muž, co vedle něj seděl, ho sice zachránil, ale pořád to byl cizí člověk.
,,Jaci," přeskočil mu hlas.
,,Aleku? Co se děje?" Jace zněl ustaraně.
,,Jsem v parku, můžeš sem prosím dojít? Někdo- někdo mě sledoval a-"
,,Proboha, jsi v pořádku? Budu tam za pět minut."
,,Jo, už jsem v pohodě."
,,Budu tam, jen- jen vydrž," ukončil Jace hovor.
,,Jace přijede za pět minut," oznámil muži, ,,můj kamarád," dodal, když se muž tvářil zmateně.
,,Počkám tu s tebou. Pokud ovšem nebudeš radši sám?" řekl muž nejistě.
,,Ne!" odpověděl Alek až příliš rychle. ,,Zůstaňte tu, prosím," dodal potichu.
,,Jak se vlastně jmenujete?" zeptal se po chvíli zvědavě Alek.
,,Magnus Bane."
,,Já jsem Alexandr Lightwood."
,,Těší mě, Alexandře," usmál se na něho muž. Alekovi se rozbušilo srdce. Jak mohl mít někdo tak krásný úsměv, to musí být snad nezákonné!
--- --- ---
Jace přiběhl do parku ještě s nasazenými motorkářskými rukavicemi a helmou v podpaží. Hned jak uviděl Aleka, tak mu spadl kámen ze srdce.
,,Aleku, jsi v pořádku!" vykřikl. Alek se hned postavil a vběhl Jaceovi do náruče. ,,Jaci," zaúpěl. Cítil, jak ho znovu přemáhají slzy, když se ocitl ve známém objetí.
,,Aleku, toho muže znáš?" zeptal se Jace, když si všiml Magnuse. Alek, který se Jace odmítal pustit, zamumlal: ,,Zachránil mě."
Magnus ho slyšel a pousmál se. ,,Naběhl na mě a objal mě, tak jsem hrál s ním. Nic to nebylo, vážně. Jsem rád, že jste v pořádku," řekl, když se Jace nadechoval, aby mu poděkoval. ,,Myslím, že už to spolu zvládnete, že Alexandře? Měl bych už jít," pokračoval.
Alek se pustil Jace a otočil se na Magnuse. ,,Já- děkuju vám za všechno," řekl Alek.
,,Nic se nestalo, lidé by si měli pomáhat," pokrčil rameny Magnus. ,,Na shledanou Alexandře."
,,Na shledanou," vydechl Alek a pozoroval Magnusova záda, jak se vzdalují. Neodtrhl od něho pohled, dokud Magnus nezmizel za keři.
,,Můžeme jít?" zeptal se Jace a položil Alekovi ruku na rameno. Alek přikývl. Bylo po všem. Byl s Jacem, teď už bude vše v pořádku.