Chapter Text
Octaviovy svaly byly v jednom ohni.
Jako by někdo otevřel pec a polil je rozžhaveným kovem. Žhavým, jako Badlandské slunce, které již mnoho dní neviděl.
Jeho kosti na tom nebyli o moc lépe. Pulzovaly tupou, nepříjemnou bolestí, doprovázenou vtíravým pocitem, jako by byli v jeho těle umístěny na špatném místě – což ale nemohlo být možné. On sám se v anatomii vyznal lépe než kdokoliv jiný a všechno v jeho pohybu nasvědčovalo, že jeho kosti jsou přesně tam kde mají být.
Octavio zavrávoral a prudce zaklel. Jeho rukavicemi pokryté ruce nahmatali chladnou stěnu jeskyně.
Lidi tě využijí. Zavrhnou a zahodí ve chvíli kdy tě nepotřebují.
Každý krok ho bolel. Ale v mysli měl jasný cíl. Musí se dostat k východu. Musí se osud dostat pryč.
Bylo mu špatně, jeho oblečení bylo nasáknuté vodou a krví a z chladného vzduchu jeskyně se chvěl zimou. Chladná jeskyně v sobě nesla staré zapomenuté vzpomínky. Připomínala mu dávné noci v sirotčinci – chlad tlustých bílých zdí. Temnotu, ve které se člověk mohl snadno schovat. A to nezemské ticho, které se vždy v noci vznášelo v chodbách budovy.
Octavio se znovu zapotácel a málem se mu nepodařilo zmírnit pád. Klesl na kolena a podepřel se rukama.
Vláda… začal pomalu ztrácet vládu nad svým tělem. Nenáviděl ten pocit. Ten pocit měl hnusnou kouřovou pachuť a bohužel znal ho až moc dobře. Víc, než by kdy chtěl.
Prsty v rukavicích sevřely ostrý štěrk v drtivém stisku, doufaje, že ho to přivede zpátky k rozumu. Štěrk zaskřípal, když sjel po povrchu dirigentské taktovky, kterou loutkář svíral v pravé v ruce.
To ho přivedlo k rozumu. Donutil se znovu vstát a udělat další krok.
Ne. Pomyslel si. Tohle je moje tělo. Udělal další krok.
Bylo vytvořeno speciálně pro mě. Chlad stěny jeskyně mu prosakoval skrz jeho kožené rukavice a posílal hlad do zbytku jeho těla.
Měl pocit, jako by se s každým krokem bolest v jeho těle zhoršovala. Každý krok mu bolestivě projel tělem. Připomínalo mu to bolest způsobenou skalpely – podobnými skalpely jako Octavio používal pro své operace.
Ale navzdory bolesti, stále dokázal jít dál.
Nikdo nemá právo na to mi ho vzít.
Musí se dostat k východu, aby se mohl vrátit.
Aby se mohl vrátit domů – ke své jednotce, ke svým loutkám–
Kdy vlastně začal Armis tavernu nazývat svým domovem?
–K pokoji a celém patře které navzdory stížnostem začal okupovat. K pozdním večeřím, které mu Gibby nechával na sporáku, když byl Octavio moc zaneprázdněný se svou prací. Anebo k Jurardově monologům, které k němu doléhali skrz dvě stěny a Octavio tak bohužel přesně slyšel co si sám pro sebe povídá. Nebo k Ruzově hroznému smyslu pro humor, a propracovaným naschválům, které zbytek jednotky často dost vytáčely.
Co když se ale už nikdy nebude moct vrátit?
Ta myšlenka ho vyděsila. Projela mu celým tělem s otupující bolestí, kvůli které málem znovu skončil na zemi. Jeho dech se zrychlil, jeho zrak se rozmazal.
Co by se stalo, pokud by se nevrátil? Šel by ho zbytek Armis hledat? Pokusili by se ho vystopovat tak, jak to dělali s hledanými zločinci a korodovanými bestiemi?
Nebo by ho prohlásili za mrtvého a šli dál bez toho, aniž by jim chyběl?
Octaviovy se udělalo hrozně špatně. Jeho mysl byla naplněna zvláštním hlukem. Hluk smíchu. Dozvuky starých vzpomínek. Zvuk třetí šupin o kámen.
Chyběl by svým spolubojovníkům vůbec?
Najednou se ho zmocnila obrovská samota. Samota tak těžká, jako by na jeho prsou ležel kámen, který ho dusil a drtil svojí vahou.
Byl to přesně ten typ samoty, který pramení z brzkých let života, a nikdy doopravdy nezmizí, nehledě na to, kolika lidmi nebo loutkami se člověk obklopil.
Octavio ji znal až moc dobře. Vždycky zůstávala na okraji jeho mysli, kde zlověstně vyčkávala. Pronásledovala ho.
Kéž by tu nebyl sám. Kéž by tu s ním někdo byl. Někdo. Kdokoliv. Kéž by tu sebou měl alespoň jednu svoji loutku…
Prudce sevřel dirigentskou taktovku v ruce s cítil, jak se mu do těla vrací trochu vlády nad svým tělem. Pokračoval kupředu. Taktovka v jeho ruce byla zdrojem jistoty. Nacházel v ní komfort. Cokoliv by se mu stalo, pokud ji měl s sebou, bude v pořádku.
Pokusil zrychlit svůj postup, co nejrychleji to šlo. Točila se mu hlava… jeho mozek mu začínal promítat náhodné obrázky a Octavio to nenáviděl. Sirotčinec. Oheň. Staré zaprášené masky s širokými rozšklebenými ústy.
Hadi a struny.
Obtížně se mu dýchalo. Pokračoval ale kupředu.
Hadi. Jako by měl kolem krku obtočené hady, dusíce ho jako nějaký druh neviditelného obojku. Cítil bolest v krku. Jako by se mu jeho vlastní struny ovíjely kolem krku, zařezávaly se do je jeho jemné kůže a nechávaly jeho teplou krev vsakovat se do jeho šatů.
V mysli se mu ozýval stín posměšného sykavého smíchu.
Měl pocit, že ze tmy slyší tření hadích šupin o kameny jeskyně.
Ale to nebylo možné.
Jsi mrtvý.
Ticho se zdálo výsměšnou odpovědí.
Bolest byla skoro k neunesení. Octavio byl ale na bolest zvyklý. Bolest ho provázela celý život. Bolest dokázal snést, co ale nedokázal snést byl nedostatek kontroly.
Jeho svaly v rukách se mu začaly bolestivě zatínat v křečích a Octavio vydal naštvaný výkřik. Nebyl to výkřik bolesti, ale výkřik pramenící z frustrace, že ztrácí kontrolu nad jednou z mála věcí, která byla právoplatně jeho. A že s tím nemohl nic dělat.
Koordinace jeho svalů byla špatná. Podle toho, jak se jeho svaly chovaly, to vypadalo na špatnou funkci nervosvalových plotének mezi svaly, což mělo za následek ztrátu vlády nad svaly – pokud si to dobře pamatoval.
Ale on byl ranhojič. Ne toxikolog.
Loutkář před sebou konečně zahlédl známý východ z jeskyně, tentokrát ale zablokován obrovskými ocelovými dveřmi. Pár slunečních paprsků prosvítalo mezerami mezi dveřmi, potvrzujíc, že slunce již vyšlo.
Octavio vrávoravě došel k ocelové bráně a těžce o ní opřel svou bolavou hlavu. Brána smrděla rzí a těžkým železitým pachem, ale její chladný kov byl jako balzám na jeho rozpálené čelo.
Bude to v pohodě. Dokážu ji otevřít. Jediné, co teď potřebuji, je vyvolat svoje struny.
Byl unavený. Rána na jeho rameni ho bolela, a hluk v jeho hlavě mu způsoboval bolest hlavy. Octavio se ale nevzdával.
Dokážu to. Zvládnu to.
S obrovskou námahou zvedl dirigentskou taktovku na vzduchu. V přítmí jeskyně zaplály jeho struny jasně modrým světlem.
Perfektní. Dobře. Teď už jen potřebuje protáhnout struny skrz klíčový otvor a bránu otevřít.
Taktovka mu vypadla z necitlivých prstů.
Octavio tiše zaklel. Neměl už ani energii klít nahlas.
S rukou opřenou o chladnou ocel se pomalu svezl do kleku. A začal kolem sebe po hmatu hledat taktovku. Točila se mu hlava, skoro nic neviděl. Těch pár paprsků světla, které k němu pronikala skrz mezery v bráně, se jevili jako rozmazané šmouhy.
Po chvíli hledání, jeho prsty konečně ve tmě nahmataly taktovku.
Hluk v jeho hlavě sílil.
Lidi tě vždycky zradí, nikdy jim nemůžeš věřit.
Octavio přerývavě dýchal. Neměl ani vůli, ani sílu zvednout ruku. Svaly se mu třásly.
Musím to udělat.
Jeho tělo ho ale neposlouchalo.
Zradí tě a pokusí se tě opustit. Nikomu nemůžeš věřit.
Pokusí se mě opustit?
Octavio zrychleně dýchal.
Jako 5012Khgia?
Hlavou mu projela bolest. Octavio ji prudce sevřel a cítil, že dopadl na kamennou podlahu.
Jsi sám. Vždycky jsi byl sám. A vždycky budeš.
„Nemůžeš… nemůžeš mě nikdy… doopravdy plně ovládnout.“ Řekl tiše Octavio do tmy kolem. Znělo to jako slib. A také jako výhružka.
A pak se jeho svět pomalu potopil do naprosté tmy.
~~~
Bylo to patnáct hodin.
Patnáct hodin od chvíle, kdy se Octavio měl vrátit z mise domů. A uběhlo přibližně 36 hodin od jeho poslední zprávy, že lov skončil, a že po vyzvednutí odměny vyráží zpět domů.
Ruze si z Jurarda občas dělal srandu, že je hlídá jako malé děti dokonce víc jak Gibby. Ale Jurard to shledával praktickým. ‚Aspoň vím že pracujete a líně se někde neválíte.‘ Odpovídal mu vždy naštvaně, ale lovec se tomu jen smál.
‚Kdybychom se chtěli flákat,‘ odpověděl Ruze, ‚mohli bychom ti prostě z mise poslat zprávu o komplikacích a pak si dát pár dní dovolenou.‘
Jurard musel uznat, že to, co řekl, dávalo smysl. Stále však požadoval, ho lovci informovali o svých misích.
Nebylo by to tak, že by se o svoji jednotku bál! Věřil jim – byli čtyři nejsilnější lovci odměn na celém Jižním Elysiu, Krucinál! Samozřejmě že se nebál že se jim něco stane!
Ale znalost času příjezdu, jeho spolubojovníků, mu pomáhala plánovat další mise a Gibby aspoň věděl kolik jídla měl na daný večer navařit. Pokud – samozřejmě – nebyl na misi jako právě teď a Jurard nesl zodpovědnost za to, sehnat si své vlastní jídlo… Které zapomněl koupit. Ach jo. Život občas vážně nebyl moc fér.
Ale musel přiznat, že pokaždé když mu někdo z lovců napsal zprávu, že se z mise vrací v pořádku domů, pocítil vždy nepatrnou úlevu, e jsou v pořádku.
Byli přece jen tým a týmy spolupracují, a navzájem na sebe spoléhají. A on, jakožto jejich velitel, měl za svoji jednotku zodpovědnost! I když… většinu času… to bylo spíš tak, že oni měli zodpovědnost za něj…
Ale bylo to i naopak. A komunikace byla klíčová! Jurard jim to často připomínal a Octavio to věděl. Věděl, jak moc je důležité komunikovat….
Tak proč od neměl žádné zprávy?
Podíval se na hodiny a povzdechl si: „Vážně bych se měl začít připravovat.“
Taková otrava.
Znovu si povzdechl si a začal probírat papíry na svém stole.
Dveře Jurardova pokoje se rozletěli dokořán.
„Hej Jurarde! Jsem zpátky!“ Ruze vpadl do jeho pokoje. „Chytej!“ Hodil po něm pytel s odměnou. Jurard měl co dělat, aby ho chytil.
„Hej! Dávej pozor, kam to házíš, Ruzi!“ naštvaně se ohradil.
„Tvůj problém, že neumíš chytat.“ Pokrčil Ruze rameny, sundávaje si rozbitou masku korodované bestie z tváře. Lovec si prohrábl svoje dvoubarevné krátké vlasy a svůj dlouhý červený kabát přehodil přes nejbližší židli.
Jurard si pro sebe naštvaně něco zamumlal a položil pytel na krabice v koutě. Neměl čas se tím teď zabývat.
„Ty se někam chystáš?“ Zamračil se Ruze při pohledu na Jurardův cestovní vak a dlouhý cestovní kabát, který uvnitř taverny skoro nenosil. Stejně jako korunu, kterou měl nyní položenou na hlavě. Jednalo se o pozůstatek jeho majestátu a titulu prince, před tím, než utekl z domova, aby se stal lovcem odměn.
„Jo.“ Přikývl. „Mám jednání s Výborem lovců odměn.“ Povzdechl se. „Už zase jsme prý porušili nějaká zasraná pravidla“
„Poooočkej, počkej…“ Ruze zněl, že má výjimečně dobrou náladu. „Tím myslíš že jsi TY už zase porušil nějaká pravidla?“
Jurard ho probodl pohledem. „Ne? Tentokrát v tom jsme zapojeni všichni! Ta kolektivní mise minulý týden byla určena jen pro jednoho člověka. Ne pro jednotky. Chtějí abychom zaplatili nějaký poplatek za porušení pravidla, o kterém jsem nikdy v životě neslyšel! Chtějí nám ho strhnout z odměny nebo co...“
„Aha…“ Přikývl Ruze chápavě. „Jak se vůbec opovažují…“
„Jo… Jdu jim říct, že nic platit nebudeme.“ Jurard naštvaně strčil pár dalších věcí do tašky, aniž by jim věnoval pozornost „Ať se jen opováží. Jen ať si zkusí mi šáhnout na moje peníze.“
“A moji jednotku.” Dodal po chvíli.
„Upřímně…“ Ruze zněl zamyšleně. „Nechápu, co s námi mají pořád za problém.“
„Jo… jako by nám chtěli znepříjemňovat život…“ Přitakal Jurard, jako by si sám nebyl vědom, co přesně měl výbor za problém, i když to vlastně tušil.
Jednotka lovců odměn Armis byla trnem v oku celému loveckému světu. Lovci odměn měli být bezcitní vážený žoldáci. Osamělí vlci a kojoti kráčející krajinou. Bojovníci na najmutí, kteří si sice vezmou peníze, ale nikdy by neporušili slovo, které někomu dají a už vůbec nezradí člověka, který si pronajmul jejich služby.
Celkem staromódní a velmi romantická představa, podle něj.
Proto stačilo, aby do Badlands přišel Jurard T Rexford a kompletně roztříštil zbytky této už tehdy romantické ideji.
Začalo to podváděním jeho vlastních zákazníků a pokračovalo založením své vlastní lovecké jednotky.
Lovci měli být osamělí bojovníci. Šlo o svět, kde se lovci navzájem nemusí milovat, ale měli by k sobě navzájem nést respekt a jít si z cesty. Protože, i přesto, že se neměli v lásce, měli společný cíl a pokud si nezavazeli, všechno by mělo být v pohodě.
Bohužel realita byla jiná. Samotní lovci odměn se nebáli si navzájem vrazit nůž do zad jen proto, aby měli o trochu peněz víc. Nikomu v tomhle světě nemohli věřit a už vůbec ne sobě navzájem.
Když se nad tím člověk zamyslel, Jurard vlastně ukázal světu pravou tvář lovců odměn.
A když člověk zvážil veškeré okolnosti, bylo vidět, že se Jurardovy a Armis podařilo něco velmi neobvyklého – a to vybudovat jednotku, kde si navzájem věří – důvěra možná bylo moc silné slovo… ale nemuseli se bát, že jim někdo z jednotky vrazí nůž do zad. Dokonce se skoro mohlo říct … že byli… přátelé…
Veřejnost, ale pro loveckou jednotku stále moc sympatií neměla. Většina Armis členů byli před přijetím do jednotky zločinci a na některé dokonce byly samotným Loveckým výborem vypsány odměny. A to je opravdu nestavělo do pozitivního světla.
Ale pokud tu byla věc, kterou nikdo nedokázal Armis upřít, byly jejich schopnosti. Armis byla schopna sundat cíle a skupiny příšer, na které samotní lovci nestačili. Nějak byli schopni ucházející kooperace a měli dobré výsledky.
Ano. Trvalo to chvíli, než se naučili… navzájem si v boji nepřekážet. A co se týkalo spolupráce, jednalo se spíše o naprostý chaos než spolupráci, ale byli úspěšní a měli výsledky. Mimo to, počty koruptovaných bestií, navzdory jejich snahám a stále rostoucímu počtu zabití, poslední dobou znepokojivě stoupaly.
Což zapříčinilo, že mezi Loveckou jednotkou Armis a Výborem lovců příšer vládl křehký balanc tolerance a odsuzování. Výbor jim dával drobná nesmyslná pravidla a Armis zase dělala drobné naschvály kde se jen dalo. Spolupráce mezi nimi byla křehká, ale většinu času… nějak… a překvapivě… fungovala.
Badlandská společnost na to ale stále měla svůj vlastní vyhraněný názor. Lovci nebyli úplně oblíbení. Jejich život byl hrozně nebezpečný. Nikdo normální, s vyhlídkami dobré budoucnosti nechtěl pracovat jako lovec příšer. Lovci byli většinou nebezpeční a narušení jedinci, anebo lidi, kterým nic jiného nezbylo a byli nuceni se v tomto odvětví naučit přežít.
Když už byl u toho přemýšlení o narušených a nebezpečných jedincích… Jurard vážně doufal, že je Octavio v pohodě. Možná by se mohl zmínit Ruzovy, že se Octavio nevrátil... a taky o jeho plánu ho jít hned po schůzce hled–
„Jurarde?... hej?... HEJ!“
Jurard nadskočil, když mu Ruze začal mávat rukou před obličejem.
„Co?“ věnoval mu zmatený pohled.
„Celou dobu jsem na tebe mluvil, idiote. Tys mě neposlouchal?“
„Ehm… Jo? Já… definitivně poslouchal“
Ruze si povzdechl. „Ne neposlouchal. O čem jsem mluvil?“
„Ehm… O své misi?“
„Super. A co jsem ti řekl?“
“Ehm… že jsi opravdu rád, že ses vrátil domů?“ Jurard zkusil odpovědět.
Ruze si znovu povzdechl. „Na tom nezáleží. Co se ti v tvé dinosauří hlavně honilo, žes mě neposlouchal, hm?“
Já… Jurard se zamyslel. Co že to vlastně chtěl Ruzovy říct? Ajo… vlastně. „Octavio se včera nevrátil z mise.“
„Cože!?“ Ruzova dobrá nálada byla v tu ránu pryč.
Jurard si nervózně prohrábl vlasy. „Jo… Měl dorazit včera, kolem půlnoci ale před chvílí minulo poledne a on stále ještě není doma… Ty víš, jak hrozně nesnáší slunce a rozpálenou poušť, takže cestuje hlavně v noci? Vždycky se snaží za každou cenu vyhnout cestování za dne.“ Cestovat skrz Badlandskou poušť ve dne bylo jako za trest. Proto většinou Armis cestovala v noci a ranních nebo večerních hodinách kdy slunce a horko nebylo tak nesnesitelné.
„Normálně posílá zprávu Ale teď nic… a když jsem se ho pokusil kontaktovat… tak mi bylo řečeno, že je jeho zařízení je mimo provoz.“ Vysvětlil Jurard „Zasraný Badlands Signál… Jakmile skončí schůzka, mám v plánu ho jít hledat.“
Ruze se probral. „Proč jsi mi to neřekl hned!?“
„Kámo, právě jsi se zrovna se vrátil z vlastní mise!“ Bránil se Jurard „A taky… nechtěl jsem, aby sis dělal starosti.“ Rozpačitě přiznal.
„Nechtěl abych si dělal starosti!? Sakra Jurarde! Toto je důležitý!“ Rozčiloval se Ruze „Co když se mu něco stalo??“
„Hej, pravděpodobně je v pohodě.“ Princ si unaveně promnul oči. „Jen mi pravděpodobně zapomněl napsat… Však víš, jaký to občas je… občas se takovéhle věci stávají.“ Jurardův hlas, ale nezněl přesvědčivě ani jeho vlastním uším.
Ruze si povzdechl. „Už se někdy stalo že by nedal vědět?“
„Ehm… Jednou myslím.“ Přiznal Jurard. „Zapomněl si nabít zařízení.“
„Normálně bych vyrazil teď hned, kdybych neměl tu hloupou schůzku.“ Pokračoval. „Ale pokud tam nepůjdu nás bránit, budou to brát jako souhlas vinny.“ Řekl vážně „A já nemůžu dovolit, aby se mnou a s mojí jednotkou zacházeli jako skusem hadru.“
„Tvoje reputace je pro tebe důležitější než člen tvého týmu??“ Ruzova slova bolela, ale Jurard skryl své ublížení tím, že se začal bránit.
„Hej! Je to naše reputace! A ne – Já Octaviovy věřím! Je to jeden z nejsilnějších lovců v Badlands! Umí se o sebe postarat!“
„Přesně.“ Přikývl Ruze. „Takže pokud ti neodpovídá, tak se kurva muselo něco pokazit!“
„Fajn… dobře.“ Jurard si unaveně promnul oči. „Máš pravdu. Mám teda vyrazit teď hned?“ Zeptal se Jurard unaveně.
„Ne. Nenamáhej se.“ Řekl Ruze. „JÁ mu půjdu naproti. TY půjdeš na schůzku nás bránit. Nedovol jim, aby nám sebrali peníze.“
„Opravdu?“ Zeptal se Jurard nejistě. „Jsi si jistý? Právě jsi se vrátil ze své vlastní mise…“
Ruze se zachechtal. „Ale, to je v poho. Dal jsem si před chvíli Lektvar na výdrž. A jsem v pohodě.“
„Dobře?“ Jurard pohlédl na stůl zaskládaný papíry. Někde mezi nimi byla složka s informacemi k Octaviově Misi.
„Jo… mimochodem,“ Ruze se opřel o židli, která stála nedaleko. „Goldie stále loví toho panáka na východu?“
„Jojo, loví.“ Odpověděl Jurard, probírajíce se mořem papírů. „Jako vždy, mi Gibby neodpovídá na zprávy. Ale to není nic nového.“
Jurard tu složku nemohl najít. „Měl by se ale vrátit do dvou týdnů. Hádám že je mu plně na stopě a že je jen otázka času, než se mu dostane do rukou.“
Kde sakra je ta pitomá složka?
„Wow.“ Ruze se zasmál. „Toho chlápka je mi i celkem líto.“ Zazubil se. Bylo vidět že mu ho rozhodně líto nebylo.
Ruze upřel svou pozornost na stůl, na kterém Jurard hledal danou složku.
„Měl by sis tu uklidit.“ Podotkl Ruze věcně.
„Hej! Ty máš co říkat…“ obořil se na něj otráveně Jurard.
„Já MÁM co říkat. Můj pokoj je velmi čistý a uklizený.“
„Jo? A co bylo to minulí týden?“ Jurard pozvedl obočí.
Ruze si povzdechl. „Za to mohli Ruzejdři, ne já.“
„Samozřejmě.“ Odvětil ironicky Jurard. Konečně našel daný spis a podával ho přes stůl Ruzovy. „Na, tady to máš.“
„Díky.“ Ruze začal listovat danou složkou. „Zajímavé… V téhle části Elysia jsem ještě nikdy nebyl.“ Řekl, pohlížeje na mapu oblasti.
„Tak jo“. Jurard si přehodil vak s věcmi přes rameno, „kdy vyrazíš?“
„Do třiceti minut,“ Lovec monster zaklapl složku. „Jen si potřebuju zařídit ještě pár věcí, než vyrazím.“
„Dobře,“ Jurard si zastrčil své dvě pistole za opasek, připraven hrát plně roli zlého dinosaura.
„Jo. A prosím…“ Zarazil se ve dveřích. „Pošli mi zprávu až Octavia najdeš.“
Neboj.“ Lovec příšer se zazubil. „Já dokážu být spolehlivý, když na tom záleží.“
~~~
Ruzovy se tato jeskyně ani trochu nelíbila.
Normálně měl jeskyně rád. Člověk v nich mohl najít spousty super věcí. Od úžasných jeskynních komplexů, po místnosti naplněné stalaktity a stalagmity. Nebo pokud měl člověk opravdu štěstí, narazil na naleziště krystalů, anebo na staré jeskynní malby pocházejících ze starých zapomenutých dob.
Ale v téhle jeskyni bylo něco velmi špatně.
Byla temná, nepříjemná a uměle vyhloubená. Okraje byli zubaté. Nerovné a bylo jasně vidět, že jsou vyhloubeny pomocí sekáčků a krumpáčů.
Jako by si lidé, kteří ji kdysi dávno vytesali, vynutili, že tudy povede cesta – navzdory vůli samotné hory.
On sám myslel na to, že kdyby měl na výběr, nikdy by sem nevkročil.
Co-že to říkali Jurardovy papíry? Že tu kdysi byl stříbrný důl, než nedaleko objevili úrodnou půdu a lidi tyto doly opustili?
Dorazil na křižovatku dvou chodeb. Ruze si všiml, že uměle vyhloubený jeskynní povrch zde najednou přešel v jeskyni přírodní. Z levé chodby se ozývalo šumění podzemní řeky. Pravá byla ponořena v děsivém tichu. Lovec bez přemýšlení zamířil doleva.
V dřívějších vodách prý lidé využívali podzemní řeku pro těžbu stříbra. Řeka protékala horou a z hor tekla až do oázy, kde ústila do jezera.
Jak postupoval chodbou, šumění vody vždy na chvíli zesílilo, jen aby poté prudce utichlo. Jindy by mu zvuk vody přišel uklidňující, ale nyní působil zvláštním děsivým a rozptylujícím dojmem, jako by se v šumu vody skrývali další zvuky jeskyně, které si nepřály být slyšeny.
Kdyby Ruze neměl tak nadlidský sluch, asi by slabý zvuk ve tmě asi sotva zaslechl. Jeden z jeho kroků byl doprovázený zvláštním bolestným zajíknutím, jako by stoupl na něco živého.
Polekaně ustoupil zpět. Na zemi ležela drobná prstová loutka. Byla špinavá, mokrá a lehce roztrhaná. Hleděla na Ruze smutnýma hlubokýma očima.
Ruze ji ustaraně zvedl.
„Ahoj, kamaráde“ řekl jemným hlasem, který moc často nepoužíval, „kdepak je Octavio?“
Loutka něco slabě zaševelila.
„Tak jo. Drž se mého kabátu.“ umístil loutku do jedné z předních kapes. „Půjdeme ho najít.“
Odhodlaně zamířil dál, jeho kroky se hlasitě rozléhali jeskynní.
Tohle bylo špatný. Tohle bylo ještě horší, než očekával. Octavio nikdy neztrácel věci. A už vůbec ne své hračky – Ruze si kvůli tomu z něj často dělal srandu.
Ale pravda byla, že někdy se ke svým loutkám choval tak majetnickým způsobem, že opuštění jakékoliv jeho loutky bylo naprosto mimo jeho charakter.
Lovec nikdy neviděl, že by někdy nějakou loutku opustil. Dokonce ani ty rozbité ne.
Lovec doufal, že je loutka v pořádku. Nerozuměl všem detailům jejich stvoření, ale i kdyby všechno, co Octavio o svých loutkách povídal byla pravda, a on je dokázal spravit, nehledě na to, jak moc rozbité byly… stále si zasloužily, aby se k nim člověk choval s respektem.
Stěny kolem Ruze začínaly znovu působit umělým opracovaným dojmem, ale tentokrát byly hladší, mělčí a mnohem starší. Kámen byl příjemný na dotek. Bylo jasné, že ten, kdo ho opracovával, si dal extra záležet.
Ruze měl uši nastražené a oči do široka otevřené, aby mu neušel jediný detail. Pozorně sledoval podlahu, jestli na ní nezahlédne další loutky anebo cokoliv neobvyklého. Jeskynní potok nechal daleko za sebou, ale kromě občasných zvuků zvučící vody, které k němu dolehly, byla jeskyně až nepřirozeně tichá.
Dokonce ani žádné stopy tu nejsou.
Najednou za sebou Ruze zaslechl šramot.
Prudce se otočil a zíral do temné chodby, ze které se před chvílí ozval zvuk.
"Octavio? Jsi tady?"
Jeskyně dále zůstával ponořená v nehybném tichu. Tak nehybném, že se Ruze dokonce bál i dýchat, aby ho nenarušil.
Co je tohle sakra za místo?
Loutka najednou začala silně ševelit.
„Hm? Copak kamaráde?“ Ruze pohlédl do kapsy červeného kabátu. „Chceš mi něco–“ najednou ztuhl.
Jeskyní se rozezněl zpěv.
Nebyl to ale příjemný zpěv. Byl to zvuk, ze kterého tuhla krev v žilách. Zpěv, který kolísal mezi hravou lehkostí volného ptáka a naprostou, těžkou vyčerpaností starce, sklánějícího se nad hrobem.
Avšak hlas zpívající píseň znal Ruze velmi dobře. Často ho slýchával v taverně.
„Drž se, maličký.“ Opatrně zasunul Maňáska více do kapsy, aby nevypadl. Poté sevřel pevně rukojeť své sekery a rozběhl se k místu odkud zazníval zpěv.
„Octavio?“ Zavolal do chodby.
Neznal danou píseň. Nevzpomínal si, že by Octavia někdy slyšel ji zpívat. A ten jazyk byl velmi zvláštní, nedokázal porozumět slovům, ani když se fakt snažil. Rozhodně se nejednalo o jazyk, který by Ruze znal.
Melodie se pořád měnila. Vystoupala vysoko jen proto, aby vzápětí s rychle klesla až k podlaze. Občas zůstávala dlouho v jedné tónině jen, aby vzápětí změnila pětkrát oktávu.
Melodie v sobě nesla něco šíleného… Ale taky půvabného… něco, co připomínalo staré obrazy, romantizující šílenství jako nejčistší formu projevu a duše. Jako by se autoři daných obrazů snažili pouze světu připomenout, že blázni a šílenci jsou jen čisté citlivé bytosti poskvrněné krutostí tohoto světa. Že jsou pouze obětmi, o které je potřeba pečovat a chránit.
Octaviův zpěv, i přes svoji veškerou krásu a zněl jako volání o pomoc.
Přesně takhle musely podle starých balad zpívat sirény.
Ruze běžel bez přerušování dál. Po cestě minul několik zlověstně vypadající odboček, ale Ruze je ignoroval a nechal se vést Octaviovým zpěvem, který mu ukazoval směr.
V dálce se objevilo světlo. Octaviův hlas nabíral na hlasitosti.
Ruze vběhl do rozlehlé síně.
Síň byla obrovská. Mohutné pískovcové sloupy podpíraly klenutý strop, ve kterém bylo veliké přírodní okno, kterým do místnosti proudily jediné paprsky světla.
Místo poznamenal čas. Staré stěny, kdysi pokryté malbami byli nyní oprýskané a popraskané, staré klenby se drolily a viditelně podléhaly erozi. Na podlaze bylo hodně sutin a pískovcových kamenů, a na jednom z nich, v dálce až za kuželem světla, seděla postava schouleného loutkáře a zpívala.
Zpěv se odrážel od stěn a Ruze musel násilně donutit své tělo, aby se uvolnilo, protože jeho mozek na něj křičel, aby se připravil na útěk nebo na boj.
Nejen ale v Octaviově zpěvu, ale i v jeho hlase bylo něco špatně. I přes obvyklou lehkost, s jakou přecházel z vysokých tónů do hlubokých, byly v jeho zpěvu i zvláštní sykavé nářeční přízvuky, které k němu vůbec neseděli. V kombinaci s ozvěnou v síni a krutou rozpustilostí v jeho hlase působila píseň z blízka spíše jako výstraha.
Zvuk byl bolestivý pro Ruzův citlivý sluch. Avšak on nedokázal najít vnitřní sílu na to, aby si zacpal uši.
Navzdory nebezpečí, byla v hlase něco naprosto nádherného. Omamného. Něco, co se ovíjelo kolem lidských smyslů a zastíralo je. V jeho zpěvu byla krása. Krása kobry, která se chystá uštknout.
Najednou Octaviův zpěv prudce ustal. Loutkářova silueta se na kvádru prudce napřímila a pohlédla Ruzovým směrem.
Ruze zaujal bojový postoj.
Paprsky světla vrhaly Octaviovu tvář do stínu, a tak Ruze nemohl úplně zachytit Octaviův výraz.
Octavio spustil nohy z kamene a seskočil. Ruze si všiml, že mu chybí jeho modrý hedvábný kabát a jeho vesta je zaprášená a potrhaná. Loutkář k němu kráčel elegantním skoro tanečním krokem. Ruze nikdy neviděl že by Loutkář takhle chodil.
„Octavio?“ Vyslovil opatrně jeho jméno.
Loutkář se zastavil a zvědavě pohlédl na Ruze. Octavio se často takhle tvářil, ale tentokrát jeho oči jako by postrádaly něco velmi důležitého – Světlo. To světlo, které Octavio měl normálně v očích nyní v jeho očích nebylo.
Ach, bože. Pomyslel si Ruze smutně.
Co ti to jen udělali?
„Octavio.“ Řekl pevně Ruze. „Jurard mě sem poslal. Mám tě přivést zpátky.“
Octaviova ústa se roztáhla do širokého úšklebku. Zaklonil se a zplna-hrdla se začal smát uši drásajícím smíchem.
A sakra.
Tohle nebyl Octavio. Octavio se nikdy nesmál takhle. Jeho smích byl vždy spíše zlověstný než šílený.
Jeho smích byl také mnohem vyšší. Ano, měl sice tendenci se smát jako maniak, ale za jeho smíchem se vždy schovával úmysl. Byl plný účelu, vysoko posazený smích drásající uši svou otravností, a ne plných sykavých tónů jakými se smál teď.
„Octavio?“ Ruze ho znovu opatrně oslovil, prudce svíraje rukojeť své sekery, „Jsi v pořádku?“
Byla to směšně zbytečná otázka. Octavio byl všechno jen ne v pořádku. Ale Ruze doufal, že na základně odpovědi bude moct vyhodnotit, jak moc je na tom Octavio špatně.
"̶̦̱̭̊̏̑͜͝ͅÅ̷̧̢̗̥͖̞̮̺̮̠͎͉̒͛̇̓͘͝͠i̸̖͈̝̤̣͋̍̈́͌s̵̢̯̯̠̙͚͍̟̪͚͉̳̥̯̩͑̇̏͗͐̈̈̈͘ḧ̶̡̥͕͇̮̺̦̣̖́̀͆͘ḯ̵̜̯͊͆̆̀̏̍́̄̊̈̉̏̈́͜e̸͖͌̏̋͌̒̈́͗̀̕͠?̶̧͎̺̬̟̭͕̱̘̝̯̍̂̑̈́̆̌͘͜͜͠͠͝"̵̗̱̮͔̮͙̦͕̎̔͝͝ Promluvil Octavio a Ruzovy už jen z tónu jeho hlasu přeběhl mráz po zádech.
Dobře. Situace byla opravdu ŠPATNÁ.
„Octavio.“ Zkusil to Ruze znovu. „Jurard se o tebe fakt bál.“
"̵̧̛̭̮̦̩̪̣̇̇̉̾̽͆͘T̶̐͆͌͋̽͝ͅa̸͓͖̥̎̓̽̕͠ḽ̸̡̢̧̜̩͈̰͙̬̠̋̈́͒͆͒͘͝a̴͈̜͋̃͛͊̀͘͝͝ǵ̸̡̢̤̼̬̫̹̙̘̟̖̙͖͚̜̋ȃ̶͈̬̲̹͖̥͔̤͎̟̌̂͂̃̆̈́̌̚̕͝?̵̢͇͇͔̞̌͠"̵̮͓̲͍̖̺͔͙͉͇̀͒̂̒̈́̈̒̽͌̏̑̔͝ Octavio si ho měřil zvědavým pohledem. A pak se začal hihňat.
Ruze si povzdechl. Tohle nikam nevedlo. Takže další možnost bylo zkusit plán B – sváže Octavia, odtáhne ho odsud a někde po cestě najde nějakého exorcistu. Nebo něco podobného. Doufal, že v poušti nějací exorcisté jsou, protože se mu vážně nechtělo trmácet do Xenokuni, nebo – nedej bože – do Utopie.
„Okey. Je mi jedno co tě posedlo, ale jdeš se mnou.“ Vzdal to Ruze. „Tohle není místo pro tebe.“ Opatrně se k němu vydal.
Octavio ho tiše a vypočítavě pozoroval, jeho postoj byl uvolněný, jeho ruce byly volně svěšené podél těla. Jeho oči připomínaly oči šelmy, která se chystá vrhnout na svou kořist.
„̵̛̹͙̀̃̓̑̐̌͊̈́̓̈́͌͘̚͝Ą̵̨̥̯͚̝̯̱̗͕͖̋̃̾͊́͜ȋ̶̖̮̦̱̮͉ş̷͍̬̻͎̲̼̀͗̌h̵̛̺̲̤̰̥̩̻̱̔̓̅̑̂́̌͋ͅĩ̴̲̤̝̀̓̽͋̑͜ͅt̸̨̤͉͇̮̦͔̜͎̘̪̝͐̈́̓ẹ̶̹̀?̷̢̡̨͚̤͈͖̩̯̺͌̽̋̉̀̆͛̇“̵̛̮̘̩̹̓͂̂͗̂ ̴̝̫̘̹͎̞͋ͅOctavio pronesl něco v jazyce, kterému Ruze nerozuměl, „̶̨̟͍̈́̈̅̔͜Ŝ̷͖͕̃̽̿̃̑̒̓̾ą̴͍̣̠͕̖̠͍̘͚̋͛̅̓̓̋̏̊̑́́̿͠y̸̢̞͚͈͙͖͙̠͖͎͕͚̣̞͑̋̚à̸͍̺͕̊̔͑͊̽̋̈́̀͌w̷̳͕̖͖̺̗̰̠͉̜̭͉̩̼̔̽͘͝ ̴̛̭͎̳͕̹̦͉͎̞̔̐͘ͅt̴̢̖͍̳͇͇̞͕̬̬͔̥̽͜ȧ̸̢̫̣͖͉̼͔̻̜̖̓̀͆̆̀̌̃̈̔͑̀̌͑̚͜y̵̛͙͓̙̭͚̙̣̞͈̘̭̠͛̿̓͗͝o̸̤̩̟̖̺͓̺͇̝̠̖̬͊̓̆͋̇̽̀̈́̔̿̈́̀͘͝ͅͅ!̸̻̺̙̊̐͛̀͊̊“̶̧̡̢̼̯̭̺͈̠͉̪̫̣̾ ̵̺̳̇̀̋̎̕jeho úsměv se zkroutil do krvelačného úšklebku.
A pak .... Pomalu zvedl ruku.
Ruze se těsně vyhnul modře zářící struně, která mu mířila na obličej.
Co to sakra?
Octavio zvedl i druhou ruku ve které se mu něco stříbrného zalesklo. Ruze musel použít Zephyra – svou velkou sekeru – jako štít, aby odrazil další vyslané struny.
„Octavio!“ Zařval „Přestaň!“
Ale Octavio ho neslyšel. Když Ruze vykoukl zpoza své sekery, všiml si, že loutkář má obě dvě ruce zvednuté do vzduchu, jako by dirigoval neviditelný orchestr. Jeho ruce nehybně vysely ve vduchu, jako by je samotné držela neviditelná vlákna. Lovec vduchu zaklel.
Co nejrychleji to šlo shodil ze sebe svůj rudý kabát a mrštil ho ke stěně. V minulosti, když spolu s Octaviem bojovali, tak největší zranění tehdy při boji utrpěl jeho kabát. Pokud člověk nepočítal po boji Octavia, po tom, co se Ruzovy ten malý bastard dostal do rukou. Oprava kabátu byla drahá a on to vážně nechtěl opakovat.
Ruzův citlivý sluch zaznamenal zvuk švihu a lovec se instinktivně sehnul. Nad hlavou mu proletěla jedna z Octaviových strun. Ruze si odfrknul.
Na Octaviově pohybu bylo něco divného. Působilo to skoro jako by svoje struny doopravdy neumí používat. Toto vůbec nebylo jako jejich cvičné souboje na dvoře taverny. Musel být víc mimo, než si Ruze myslel. To znamenalo absenci Octaviových typických zákeřností, co v boji rád používal, ale taky si musel dát pozor, protože to taky to dělalo Octavia dost nepředvídatelným.
Což se potvrdilo hned v následující chvíli, kdy se jedna ze strun Ruzovy obtočila kolem ruky a zařízla se mu do masa. Ruze zaklel a zvedl Zephyra, a prudce udeřil do struny která je oba dva spojovala.
Struna se roztříštila. Její modře zářící kusy popadali na zem a zhasly.
Octavio naštvaně zasyčel.
Ruze cítil, jak se mu zbytky struny utáhly kolem ruky a zařízly se mu do kůže. Lovec bolestně zavrčel.
Bude muset změnit Strategii. Tohle nebyla žádná sranda. Octavio byl evidentně úplně mimo a útočil na Ruze, jak jen to šlo. Jediný způsob, jak mohl něčeho dosáhnout, bylo ho uvést do bezvědomí. A to šlo bohužel jen když se Ruze dostal vážně blízko.
Pitomej Jurard. A to sem ten idiot chtěl jít sám jen se svými pistolemi a špatnou muškou. Co by ten pitomej dinosaurus vůbec chtěl dělat, kdyby sem přišel!?
Další zbytky roztříštěné struny přiletěli k Octaviovy a propojily se zase zpět do zářící modrého vlákna. Část struny, kolem Ruzovy ruky se ale ještě víc utáhla. Cítil, jak mu teplá krev stéká po ruce.
No co. Stejně má hodně jizev.
Ruze prudce uskočil před dalším útokem a kryje se za Zephyra, vytáhl z kapsy kalhot nůž. S jeho pomocí si vytáhl vlasec z ruky a pak – než Octaviovy stačilo dojít co se děje a stihl ji povolat zpátky – Ruze strunu hodil na zem a udeřil do ní Zephyrem. Kusy rozbité struny se rozletěly po okolí a zhasly. Byly tak rozbité, že z nich už Octavio znovu strunu zformovat nemohl.
Octavio proti němu vyslal další struny.
Bojovat s Octaviem nebyla nuda. Ruze by to dokonce za jiných okolností nazval zábavou. Loutkář uměl své nepřítele překvapit a jeho jindy nepředvídatelný způsob boje udržoval v boji zábavu a napětí.
Octavio si byl vědom svých slabostí a v boji je kompenzoval svými přednostmi. Nikdy si nikoho nenechal připustit blízko k tělu, pokud dokud neměl nad celou situací jistou kontrolu, byl při boji opravu velmi opatrný.
Avšak, ve chvílích, kdy mu všechno hrálo do karet, ho Ruze přistihl s šíleným, skoro zasněným pohledem v očích.
Ať si ale říkal, kdo chce, co chce…
…podle Ruze, se Octavio už před posednutím neřadil mezi úplně duševně zdravé jedince.
Octavio šlehnul strunou vedle a Ruze se saltem odkulil stranou.
Najednou Ruzovy projela nohou ostrá bolest. Ale jiná než od struny. Okamžitě pohlédl k zemi, kde se mu do lýtka, těsně nad botou do nohy zakousl had. Hadovy šupiny měli vybledlou barvu jako pouštního písku.
Pouštní zmije.
CO TADY SAKRA DĚLÁ HAD!?
Ruze frustrovaně zařval, a nakopl hada proti stěně.
Nedávalo smysl, aby tady byl. Vždyť tu neměli žádnou potravu! Co by sakra dělal had v opuštěném podzemí!? Jak to, že neslyšel toho hada se přibližovat?
Vyhnul se dalšímu Octaviovému útoku.
Tohle je špatný.
Noha se mu bolestivě třásla. Pro ostré zuby nebyl žádný problém prokousnout látku nohavic a pak samotnou kůži. Otupělý pocit se začal šířit jeho nohou. Tohle bylo vážně špatný.
Sakra. Kruci.
Neměl čas se ale ráně věnovat, protože se musel vyhnout další struně.
Zatraceně. Musí tento boj ukončit. A to rychle.
Proto se rozhodl zariskovat a udělal to nejhloupější věc jakou kdy udělal. Použil Zephyra jako štít, a rozběhl se k Octaviovy jako by ho chtěl srazit stranou. Struny se mu zařízli do rukou, ale on jich nedbal.
A pak… hodil Zephyra po Octaviovy.
Octavio se naprosto očekávaně vyhnul, ale to ho stálo drahocený čas a pozornost, čehož Ruze využil. Přiskočil k němu a něž se Octavio stačil vzpamatovat a bránit se, omráčil ho přesně mířenou ranou těsně za ucho – přímo do spánku.
Octavio se s přidušeným zvukem zhroutil k zemi.
Kurva. Sakra.
Neměl, ale čas na zbyt. Rychle zkontroloval Octavia, že dýchá a že je skutečně v bezvědomí a rychlým krokem – ne během, aby nerozšířil jed rychleji ve svém těle – zamířil ke kabátu, kde měl přesně věci, které potřeboval.
Krucinál, nebylo to poprvé, co by uštknut hadem, ale to neznamenalo že si tu užíval.
Začal po kapsách hledat léčivé nápoje a antivenom lektvar, který nosil vždycky u sebe. Léčivý nápoj našel rychle, a ihned ho vypil. S antivenomem měl větší problém – hodil ho do nějaké kapsy a nemohl ho najít. Léčivé lektvary bohužel nepomáhaly s jedy. Dokázaly léčit jejich následky, ale jed z těla neodstranili. Antivenom lektvar se zbavoval jedu přímo v lidském těle, ale neléčil jeho následky.
Kurva. Doháje.
Konečně v zadní kapse našel malou lahvičku s jasně modrou tekutinou. Odzátkoval a rychle ji vypil. Lektvar smrděl a chutnal zvláštně hořko-kyselou chutí, po které se obracel žaludek.
Měl štěstí, že rána ještě nezačala otékat. Stejně to bylo zvláštní, normálně by v tuto chvíli měl mít polovinu nohy oteklou. Naneštěstí ale Ruze neměl moc čas nad tím uvažovat.
Lahvičku zazátkoval a zahodil do kabátu. Rány po jeho těle se s prudkým pocitem svědění samy od sebe začali zavírat – čímž byly zbytky jedu uvězněny v Ruzově těle. Ale to nevadilo. Už sobě měl antivenom. Už byl v pohodě.
Dopadla na něj váha celé situace. Byl sám. V chladné jeskyni s Octaviem, který se úplně pomátl.
Cítil... strach.
Lovec zavrtěl hlavou.
Blbost. Crimzon Ruze se nikdy ničeho nebál a rozhodně nezačne teď! Strach nebyla emoce, kterou by byl schopen cítit!
Ale pokud by se bál… bál by se o Octavia, a jestli bude v pořádku.
Ruze byl unavený. Pálily ho svaly. Antivenom působil pomaleji, než by správně měl. Ale jeho noha neotékala, takže zatím nemělo smysl spouštět paniku.
Ohlédl se na Octavia. Loutkář ležel stále v bezvědomí, svíraje v ruce svoji dirigentskou taktovku. Ruze občas napadlo odkud ta proklatá věc pocházela.
Nebyla jiná možnost. Bude muset Octavia odnést. Vezme ho a vypadnou odsud.
Otočil se k němu zády a zvedl ze země svůj kabát.
„Hej.“ Promluvil na Maňáska. „Jsi v poho–„
Samota.
Jako by v celém širém světě byl sám.
Ten pocit do něj narazil jako náklaďák, drtě mu svojí vahou kosti. Vytlačoval mu z plic dech. Měl problém se pořádně nadechnout. Kdyby byl Ruze jen o něco slabší, shodil by ho na kolena.
Panikařil. Byl sám. V divné jeskyni. Octavio byl v bezvědomí a něco ho posedlo. Co když ho to zabije dřív, než zvládnou najít pomoct? Co když už Octavio nikdy nebude jako dřív?
Co když se už nikdy nevrátí domů?
Ruze násilně donutil své tělo, aby se uvolnilo. Znal přece samotu. Byl na ni zvyklý. Vlastně ji vítal jako starého přítele. Nemůže mu ublížit.
Vyčerpaně pohlédl na kabát, kde na něj z nitra kapsy hleděla dvě pronikavá zvědavá očka. Lovec se donutil hluboce nadechnou a vydechnout.
„Hej. Jsem rád že jsi v pořádku.“ Řekl loutce a začal si oblíkat kabát. „Našel jsem Octavia, nyní ho musíme odnést–„
„Ruzi?“
Ruze se prudce otočil.
Octavio na něj hleděl z druhé strany síně. Byl zkroucený v sedu, špinavý, s vyčerpaným výrazem, ale jeho purpurové oči byli doširoka otevřené – tentokrát v nich bylo světlo.
Tentokrát to už byly jeho oči.
„Octavio?“ Ruze upustil kabát na zem na zem. „Jsi to ty?“
Ruze udělal pár kroků k Octaviovy.
„NE!“ Vykřikl loutkář. Natáhl před sebe ruce, jako by se chtěl krýt. „Ne… já… nechci ti ublížit.“
„Proč bys mi měl ublížit?“ Ruze promluvil klidným, hlubokým hlasem. Pomalým krokem se přibližoval ke svému spolulovci.
Octavio najednou vydal bolestný křik, ze kterého tuhla krev v žilách. Jeho ruce vystřelily k hlavě a přitiskl je na spánky.
Ruze se okamžitě k němu rozběhl.
„On…“ Octavio zrychleně dýchal. „On mě nutí… Au!“
„Octavio!“ Ruze mu sevřel ramena. „Co mám–„
„NE!“ Loutkář ho odstrčil. „Zůstaň tam!“
„Kdo? Kdo tě nutí?“
Octavio bolestně vyjekl. Ale pak se mu se hrdla z hrdla se mu vydral sykavý smích.
Ruze ztuhl na místě.
„Takže… ty jsi jeden z těch jeho… přátel.“ Octaviův pohrdavý hlas vyslovil slovo přátel s obrovským znechucením.
Octavio se těžce zvedl na nohy. Jeho oči byli zase prázdné, a jeho zorničky byli hrozně malé, úzké, jako by skoro neexistovaly.
Vyrazil k Ruzovy pomalým lenivým krokem sebevědomé šelmy. Ruze měl pocit, že se nemůže hýbat. Jako by ho něco drželo přikovaného na místě.
Octavio k němu přistoupil
Sepjal ruce za zády a prohlížel si Ruze zkoumavým pohledem.
„Jsi schopný.“ Řekl. „Někdo jako ty by se mi hodil.“
Bylo patrné, že ten kdo mluvil nebyl Octavio. Octavio nikdy nesepínal při mluvě ruce za záda. Octavio na něj nikdy nehleděl takto klidným zvědavým pohledem. Octaviova zvědavost byla mnohem více zlověstná. Jeho zvědavost pramenila v touze rozebírat věci, kterým nerozuměl na atomy a poté je znovu sešít dohromady v naději že budou fungovat stejně.
Najednou se odnikud vynořil stejně vypadající had, jaký Ruzeho při boji napadl a začal se Octaviovy obtáčet kolem těla a plazit se nahoru. Octavio si toho ale nevšímal, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. Natáhl se ke svému boku a had mu do ní upustil dýku, kterou nesl – dýku kterou dříve Ruze upustil.
Octavio napřáhl ruku s dýkou.
"Ale zabít tě bude zábavnější." Jeho hlas přetékal krutostí.
Ruzovy instinkty konečně zafungovaly a od odskočil.
Ruka se ale Octaviovy zastavila uprostřed švihu.
„Ruzi…“ Octaviovy oči získaly zpátky světlo. Párkrát zamrkal a jeho zorničky měli zase správně kulatou podobu.
Jeho tělo bylo napjaté. Svaly se mu chvěly. Bylo vidět že se snaží ze všech sil ovládnout své tělo. Ruka, visící ve vzduchu se mu třásla.
„Ruzi, uteč.“ procedil skrz zaťaté zuby "Už ho moc dlouho neudržím."
Bylo vidět, jak ze všech sil bojuje sám se sebou nad nadvládu nad svým tělem. Měl prudce sevřené pěsti a celé jeho tělo se chvělo námahou.
Ruze k němu udělal pár kroků.
„NE! Odejdi! Přiveď pomoc.“ loutkář se hořce usmál „To je v pořádku. Nenechám ho ti mou rukou ublížit.” Bylo vidět, že jediný důvod proč měl ještě zbytky kontroly sám nad sebou, bylo ze vzteku. Prudký násilný vztek, který člověka nutí zabíjet a ničit. Jeho přivřené oči hleděli na Ruze.
Jeho ruka se pomalu začala pohybovat k hrudníku.
V Ruzovy by se krve nedořezal, když mu došlo, o co se Octavio snaží.
„Octavio NE! Opovaž se…“
„Ruzi… Já nemůžu… Moje tělo je… Ale to je v pohodě…“ Čepel byla jen pár centimetrů od jeho hrudníku.
Ruze měl pocit, že jeho mysl je naplněna zvláštním bílým šumem.
„On mě nemůže zabít.“
‚Ruzi?‘
Zaslechl známí, dávno zapomenutý hlas. Hlas, který slýchával pouze uprostřed v noci ve svých snech a nočních můrách. Vzpomínka na hlas, která v Ruzovy probouzela obrovskou vinnu a spousta výčitek.
Ty…
‚Ruzi… utěč.‘
Najednou měl dojem, jako by místo Octavia stála jiná postava. Vysoká postava v rudém kabátě a s dlouhými blonďatými vlasy vlajícími ve větru. Místo tváře se na něj šklebila široká kostěně bílá maska.
Omlouvám se, nedokázal jsem tě zachránit…
„Ruzi?“
Vize ustala stejně rychle jako začala.
Ale to už byl Ruze v pohybu, vyrazil k Octaviovy v zoufalém pokusu o to, aby se historie neopakovala.
Ne. Nemohl si dovolit ztratit dalšího člověka. Ne takhle.
Nesmí Octaviovy dovolit, aby si ublížil!
Prudce k němu skočil a strhnul jeho ruku stranou – mimo dosah, aby si neublížil. Daleko od jeho krku a těla.
„Ne! Ruzi–“
Ale uprostřed pohybu ale Octaviova ruka nečekaně změnila směr a Ruze jen cítil, jak se mu do břicha zakousl chlad studeného kovu.
Do krku se mu nahrnula chuť krve a žaludečních šťáv.
„Octavio.“ Pronesl svým hlubokým chraplavým hlasem, jako by ho zranění na břiše nijak neovlivnilo.
„Ruzi?“ Octaviův hlas byl tichý – skoro jako šepot – a naprosto vyděšený. Jeho oči byli doširoka otevřené. Připomínaly oči zranitelné, vystrašené laně.
Ruze natáhl ruku a odstranil Octaviovy z obličeje pramen neposlušných vlasů. Chtěl ho nějak uklidnit a říct mu že všechno je v pořádku.
„Octavio.“ Usmál se na loutkáře. Cítil, jak mu po břiše stéká teplá krev. "Jsem rád že jsi v pořádku." Usmál se.
Octavio je v pořádku. Není zraněný. Nikdy nedovolí, aby se...
Bolestně zasténal, když mu byl nůž prudkým škubnutím vytržen z rány. Celý pohyb působil, že byl udělán proti Octaviově vůli.
Ruze si přitiskl ruce na ránu. Teplá krev se řinula z rány a zabarvila jeho ruce rudě. Lovci se zatočila hlava a padl na chladnou podlahu jeskyně.
„Ruzi!“ Dvě ruce pevně sevřely jeho ramena.
Svět kolem něj temněl.
„Ne, ne, ne, ne, NE!“
Svět by neměl temnět tak rychle po obyčejné bodné ráně. Ale na tom nezáleželo. Octavio nebyl zraněn. Konečně nedovolil, aby někdo jemu blízký byl zraněn.
On nedovolil...
Před tím, než úplně ztratil vědomí, zaslechl, jak jeskyni prořízl hysterický a zoufalý křik.
„RUZI!“
Jeskyně se otřásla hlukem padajícího kamení.