Work Text:
Provizorní skrýš, kouzlem spletená z větví starého stromu, poskytovala čarodějce alespoň iluzi úkrytu. Ještě před pár chvílemi se opírala o stěnu z větví, ale teď už ji neutuchající bolest přinutila lehnout si. Neviděla to, ale byla si téměř jistá, že leží v kaluži vlastní krve. Robin Hood mířil přesně.
Každý jiný by už dávno přešel na druhý břeh, jen ona ještě stále žila. Netušila, jestli má pomalu přicházející smrt přičítat na vrub tomu, že je čarodějkou, nebo jen prostě nějaké souhře náhod. Náhody nikdy nehrály v její prospěch, tak proč by měly v posledních chvílích. Z úst jí vyšel bolavý sten, a les odpověděl tichým zašuměním.
A taky se k ní přibližovalo jakési pravidelné praskání větviček. Illaria nakrčila čelo, zbrocené potem. Předtím to připisovala zvukům lesa a možná halucinacím, které jí pomalé umírání způsobovalo, ale teď už si byla jistá, že k její skrýši se někdo skutečně blíží.
Ale kdo? Kdo by hledal umírající čarodějnici v lese, o kterém šly krajem ještě horší báchorky, než o Sherwoodu? Pokusila se posadit, ale oslepující bolest v břiše ji zastavila.
Nedokázala to. Nedokázala se zvednout, neuměla si vyléčit zranění. Jako by s každou kapkou krve odcházela i její moc, kterou musela kdysi chtě nechtě přijmout. Jako by si Hern bral zpátky všechno, co mu patřilo.
„Lež,” ozval se náhle mladý, ženský hlas. Illaria sebou trhla, což přineslo další prudké bodnutí bolesti. Ani si nevšimla, kdy sem ten někdo přišel. S námahou upřela pohled tím směrem, odkud hlas slyšela. Skutečně, stála nad ní postava, zahalená v hábitu s kapucí na hlavě. Chvíli si ji prohlížela, jako by se rozhodovala, a pak si dřepla.
Illaria se trhaně nadechla, ale to už ta žena – nebo dívka? přízrak? – natáhla rozevřenou dlaň nad ránu v jejím břiše. Chvíli tak zůstala. Čas se zastavil…
Potom zahalená postava začala pomalu zavírat prsty. Illaria cítila, jak její unavené tělo opouští bolest, jak se jí navrací krev zpátky do žil, barva do tváří, život do mrtvých vlasů…
„Budeš v pořádku.” Neznámá stáhla ruku zpátky ke svému tělu, a vstala. Při tom pohybu se jí kapuce svezla z vlasů, a ukázala tak tvář mladé ženy s dlouhými, kaštanovými vlasy.
„Proč… proč jsi mi pomohla?” vydechla Illaria. Trochu neohrabaně se vyškrábala do sedu. Už si snad ani nepamatovala, jaké to je, pohybovat se bez bolesti. I předtím, než ji Robin zranil, trpěla bolestmi každý den. Byla to součást jejího údělu.
„Každý chce mou smrt. Já ji taky chtěla.”
„Tvá moc je pryč.” Oznámila jí léčitelka, jako by její otázky snad ani neslyšela. Illaria se na ten popud pokusila vyčarovat oheň, ale nic se nestalo. Ta dívka měla pravdu.
„Nepokoušej se ji znovu najít. Už jsi prožila prokletý život ve tmách. Štvali tě jako zvěř. Žij teď jinak. Lépe.”
A s tím odešla z provizorní chýše, kde Illaria ještě před pár chvílemi čekala, až si ji smrt konečně zavolá k sobě.
„Počkej! Kdo jsi?” Čarodějka po chvilce váhání doslova vyběhla ven, a svým zavoláním zastavila lehké kroky neznámé zachránkyně.
Otočila se, s jemným, smutným úsměvem na tváři.
„Jen přízrak z minulosti.”
„Mám pocit, že tě znám. Tak kdo jsi? Proč bys zachraňovala život někomu, kdo jej jiným bral?” Illaria byla odhodlaná přijít téhle záhadě na kloub. Čarodějnici by přece nikdo nevyléčil ze smrtelného zranění jen tak, z dobroty srdce. Naopak, každý by ještě její konec urychlil, a byl tak za hrdinu mezi těmi, co si vybrali stranu dobra.
„Proč ses stala čarodějkou?” Mladá žena opět neodpověděla, naopak jí vrátila otázku. Natočila se k ní celým tělem, a její postoj dával najevo, že už nemá tak na spěch. Illaria sklopila pohled. Něco ji nutilo té neznámé říct všechno po pravdě. I když už to bylo tak dávno…
„Za trest.” Posadila se na pařez po své levé ruce. „Ukradla jsem něco, co mi nepatřilo někomu, kdo mě zachránil. A nejen mě. A tu věc jsem pak použila pro další zlo. Sebrala jsem lidský život. A ne jeden…” Trhla hlavou.
„Byl to zasloužený trest, už jsem to dávno pochopila.”
„Čekala jsi dítě s lordem z Nottinghamu,” dala se do vyprávění Illariina příběhu ta dívka. Stála teď nad ní, stále s tím stejným, smutným úsměvem. Čarodějka – teď už tedy bývalá – překvapeně vzhlédla.
„Vyhnal tě do lesa, když se blížil porod. Tvůj křik uslyšel Hern. Duch lesa. Má moc, o které se nám, lidem, ani nesnilo. Zachránil tě, ale už tehdy od tebe tušil zradu, a tak ti něco vzal.” Nad jejich hlavami zašuměly listy, jako by chtěly dodat poslední části vyprávění trochu dramatična.
„Té noci jsi porodila dvojčata. Chlapce a dívku. Hern jedno z dětí sebral a odnesl do vesnice.”
Illaria vyskočila na nohy, ale nikam ji nedonesly. Zvládla se jen zády opřít o suchý strom, rostoucí vedle toho pařezu. Před doširoka otevřenýma očima se jí míhaly momenty, na které už téměř zapomněla. Porodní bolesti, které ji přepadly v lese, za hluboké, chladné noci. Mechová louka, kam se z posledních sil dopotácela. Plačící dítě, chlapec… A po chvíli úlevy nové bolesti. Plačící dítě. Děvče.
„Dvě děti… Měla jsem… Dvě děti…” zašeptala. Vjela si prsty do vlasů, jako by si je chtěla vyrvat, i když teď už byly zase zdravé, a ne šedivé a roztřepené, a nelámaly se při každém záchvěvu větru. Srdce se jí bolestivě svíralo v hrudi.
Lord z Nottinghamu ji jako poslední ubožačku vyhnal do lesa, když mu měla dát dítě. Neznamenala pro něj vůbec nic, jen přítěž, které je potřeba se zbavit. Po pár dnech – to už porodila – ji jeho nohsledi zastihli na okraji města, a přivedli na lordovo panství jako náhodnou zlodějku, i přesto, že nic neukradla. Nepoznal ji. Už tehdy se zmocnila Hernova kouzelného šípu, a tvář se jí začínala měnit. Lord ji nakonec nenechal uvěznit, ale s povrchním úšklebkem ji daroval jako služku své paní, která taktéž čekala dítě každým dnem. Illaria byla ještě po porodu bolavá, a prvních pár nocí proplakala. Ale potom se zatvrdila. To její syn – lordův prvorozený – měl být šlechticem, a ona pro to chtěla udělat všechno.
Slepý hněv ji hnal k věcem, o kterých by ještě pár dní před vyhnáním ani nepřemýšlela. Sotva paní z Nottinghamu porodila syna, vyčerpáním usnula. Ležela ve vysokých, prachových peřinách, v hedvábné noční košili, a Illaria s hořkostí vzpomínala na svůj porod. Vrhla jako poslední fena, odhozená v lese, zatímco tahle panička kňourala už dva dny předem, že ji to bolí.
Pamatovala si, jak tehdy pozorovala to spící novorozeně v kolébce, a ta část jejího já, která se ještě pořád držela lidskosti, se zdráhala, ale ta silnější, větší… ta toužila jen po pomstě. Chlapce v kolébce zabila, i když jí u toho uteklo pár slz, a místo něj do postýlky vložila svého syna. Kouzelný šíp jí pomohl cítit se alespoň trochu mocně. Ale už když jej brala, tušila, že trest za takovou krádež bude mnohem větší než trochu pozměněná tvář. A také, že ano. Hern ji nechal dokonat dílo zkázy, ale poté ji proklel. Stala se čarodějnicí, přesně jak říkala ta dívka – odsouzená k životu v temnotě, k pletichám, podvodům, útokům. Ubližovala lidem, jen aby svého syna dovedla tam, kam podle ní patřil, na výsluní… A k ničemu to nebylo. Zabili ho za všechno to zlo, které s její pomocí páchal, a právem chtěli zabít i ji.
Illaria s těžkým povzdechem opustila svět vzpomínek, aby si uvědomila, že ona tu teď stojí živá, zdravá, a zase tak mladá a krásná, jako před svým zatracením. A ne sama. Najednou pochopila, kdo to před ní stojí.
„Ty jsi to dítě, které Hern odnesl,” řekla tichým hlasem té dívce, kterou neznala, ale přesto si byla jistá, že o ní ví celý život. „Moje dcera.”
Neptala se. Už to věděla. Natáhla k ní ruku, ale dosáhla jen konečky prstů na lem hábitu. Mladá žena se nadechla k dalšímu vyprávění.
„Od malička jsem utíkala do lesa, jako bych s ním byla spjatá. Stokrát mi to mohli zakázat, a já po sto první stejně šla. Není místo, které bych v okolních hvozdech neprošla. Při jedné z těch toulek jsem narazila na Herna. Dal mi odpovědi na moje otázky. Dal mi důvod se vracet, důvod nemít strach z temných močálů a blat. A dal mi i sílu. Řekl, že jednou pochopím, proč ji mám. Dneska jsem to pochopila. Měla jsem tě uzdravit.” Usmála se, tentokrát trochu jinak, a chtěla znovu odejít, ale Illaria ji na poslední chvíli zachytila.
„Počkej přece!” vykročila za ní. „Jak ti říkají?”
„Různě,” odpověděla její dcera. Illarii z toho jednoho slova zabolelo u srdce. Netušila, že je takových pocitů ještě vůbec schopná. A vlastně ani netušila, proč ji to sdělení tak zasáhlo. Jako by ve dvou slabikách bylo obsažené dlouholeté utrpení.
Mladá žena si povzdechla, když z ní čarodějka nespouštěla oči, a rozhodla se jí dát aspoň malý kousek své identity.
„Když jsem byla malá, říkali mi Amaya.”
„Amaya. To je hezké jméno.” Illaria nevěděla, jak dál, ale za žádnou cenu nechtěla, aby ta dívka odešla. Její dcera. Její dítě, které jí vládce lesa sebral, aby jej zachránil.
„Jste volné,” ozval se hluboký hlas. Zatímco Illaria zděšeně ucouvla, Amaya pouze zvedla hlavu k vysoké, tmavé postavě, která se za nimi vynořila. Hern tam stál v celé své temné vznešenosti.
„Tvou kletbu z tebe sejmula tvá vlastní krev. Skrze ni jsou tvé hříchy odčiněny. Běžte a žijte. Už se nevracej do lesů, dítě,” upřel ostrý pohled na dívku. „Teď už do nich nepatříš. A ty, Illarie…” Svět okolo náhle ztmavl, a čarodějka si po chvíli uvědomila, že svět okolo nich ztmavl.
„Amayo? Amayo!” otočila se okolo své osy, ale skutečně tam krom ní a Herna nikdo nebyl. V hrudi se jí začínala rozpínat panika.
„Uklidni se,” pronesl Hern. „Brzy ji zase uvidíš.”
„Proč-“ začala tmavovláska, ale ve chvíli, když vládce lesa zvedl varovně prst, zase zmlkla.
„Tvá dcera podstoupila těžké zkoušky, než se dostala sem. Cesty, kterými musela jít, nebyly široké, světlé nebo lemované květinami, ale naopak temné, křivolaké a plné nástrah.
Nemusela to dělat, měla na výběr, ale sama si zvolila, že se chce pokusit o tvou záchranu. Ona je tvoje druhá a poslední šance, Illarie. Další už nedostaneš. Amaya si nebude pamatovat dnešní noc, a nebude si pamatovat nic z toho, co pro tvůj život musela podstoupit. Prožije ten svůj znovu od nemluvněte. Ale ty si budeš pamatovat každou setinu zatracení, každý moment bolesti a utrpení, každý úder, který jsi zasadila ve jménu pomsty. Ber to jako varování. Nescházej znovu z cesty. Neubližuj dalšímu potomkovi. Ona je tvojí záchranou, vždycky byla. Proto u tebe nesměla zůstat. Proto jsem ji odnesl. Dej jí i sobě šanci na hezký život.”
Illaria měla spoustu otázek.
Nechápala, o čem to Hern mluví, ale než stihla vůbec sebrat dech, aby položila první z nich, zablesklo se. Tma, která ji při Hernově monologu obklopovala, se zvedla, a vzápětí zmizel i les.
Najednou stála uprostřed noci v hustém dešti před hradebním příkopem, a v náruči držela miminko, jen pár dnů staré.
Pochopila, co Hern udělal. Skutečně dostala druhou šanci. Mrtvým život nevrátí nikdo, ani tak mocná síla, jako je pán lesa, ale živým… Živým dokáže dát naději.
Dítě v její náruči probudila obzvlášť velká kapka deště, a během zlomku vteřiny se naplno rozkřičelo. Byla to holčička. Její dcerka, kterou neměla příležitost vychovat.
„Ššš, Amayo… Vydrž, moje holčičko.” Illaria jí setřela vodu z tvářičky a přitáhla tenkou přikrývku o kousek výš. I přesto, že sama byla za tu chvíli promočená na kost, cítila neutuchající potřebu chránit to nevinné stvoření do posledního dechu. S odhodláním, jaké zná jen matka, miminko přivinula ještě blíž k sobě, přeběhla most přes příkop, a zabušila pěstí na bránu. Stráž otevřela překvapivě brzy. Měli na sobě barvy, které teď užíval Robin Hood, jako lord čerstvě ženatý s lady Marianou. Hern nezměnil běh života nikomu jinému, než jí.
Illaria cítila srdce až v krku, ale v její mladé tváři by nikdo nehledal čarodějnici, o které nejspíše panovalo přesvědčení, že je mrtvá.
Dovedli ji do kuchyně. Ženy, které tam pracovaly, se jich hned ujaly. Prozradila jim svoje jméno i jméno dcery, a přidala historku o tom, jak ji sedlák z vesnice kus od hradu, u kterého sloužila, vyhnal i s dítětem. Téměř na sobě cítila Hernův pichlavý pohled, když tak lhala, ale jen těžko jim mohla říct pravdu. Jedna z kuchařek během jejího vyprávění přinesla čisté a suché oblečení pro ni i pro Amayu, a další z žen před ní položila plný talíř horké polévky. Illaria si byla naprosto jistá, že už dlouho nejedla nic lepšího. Nakonec – poté, co si každá Amayu pochovala – je uložily v prosté, ale čisté komůrce pro služebné.
Illaria do rána ležela s doširoka otevřenýma očima a pozorovala, jak Amaya klidně oddychuje. Cítila k ní mnohem větší mateřskou lásku, než když cítila k Jasperovi – tak tehdy lord z Nottinghamu pojmenoval jejich syna. Jasper se podobal svému otci mnohem více, než by si kdy přála, ať už rysy, nebo krutou, zlou povahou. Ale nemohla si stěžovat, koneckonců ona sama živila jeho nenávist víc než dost. Snaha zničit vše dobré dovedla Jaspera do náruče smrti.
Amaya ale za nic nemohla. Čím víc o tom přemýšlela, tím víc byla Illaria vděčná Hernovi, že jí tehdy dceru odnesl. Ne kvůli sobě a své záchraně. Kvůli ní. I když podle Herna to Amaya ve svém předchozím životě neměla jednoduché, alespoň nemusela prožívat všechny ty intriky a úskoky, nemusela se s ní – nebo kvůli ní – schovávat ve špinavých jeskyních a temných koutech světa, a nevyrostla tak v člověka bez špetky lidskosti. Když teď viděla tu dětskou tvářičku bez jakýchkoliv starostí, nedokázala sama sobě uvěřit, že kdysi stejně nevinné dítě připravila o život, který se ani nestihl pořádně rozvinout.
Amaya si ve spánku povzdechla, jako by se svou matkou souhlasila. Illarii to vykouzlilo na tváři něžný úsměv. Lehounce pohladila holčičku po čelíčku. Byla překrásná. Jak mohlo vůbec tak nádherné stvoření vzejít z ní? Jak mohla zapomenout, že měla dvě děti?
„Spinkej, děťátko moje,” zašeptala konejšivě, když Amaya nakrčila čelo. „Už tě nikdy neopustím.”
Byla naprosto odhodlaná svou druhou šanci využít naplno. Amaya si zasloužila prožít bezstarostné dětství, s dětskými říkačkami, hrami s ostatními dětmi a smíchem. S láskou své matky. A ona? Ona si žádný nový začátek nezasloužila, ale i přesto jej dostala.
„Všechno bude v pořádku, Amayo, holčičko moje statečná. Slibuju. Slibuju jako tvoje máma.”
Za okny už svítalo, když ji konečně začal přemáhat spánek a hlava jí klesla na polštář. Amaya ručičkou svírala její prst, a těsně předtím, než definitivně usnula, napadlo Illarii, že si přeje, aby ji její dcerka takhle potřebovala co nejdéle.
Dlužila jí to. Dlužila Amaye dětství, a té mladé Illarii, co si zničila život jednou nocí s lordem z Nottinghamu, dlužila hezký život.
Všechno bude v pořádku, ujistila znovu samu sebe, a konečně usnula.