Work Text:
”Vzpomínáš si na můj první lov?” Otázal se Erik do větru, když kuchal rybu, kterou právě chytil holýma rukama. Po dlouhé a trpělivé přípravě se mu po hodině chytil okouna. Ištván jej nezaujatě pozoroval, jak seškrabával šupiny z mrtvé ryby.
”Který myslíš?” zahleděl se do ohně, který právě rozdělal. Pomalu přikládal, aby ho udržel. Slunce mělo každou chvíli zapadnou, takže malé ohniště poskytlo i teplo. Převážně pro Erika, který po pas stál v řece. Aspoň, že se mu ta oběť vyplatila. Jedna ryba z něj lovce nedělala, ale naštěstí dokázal chytit i králíka. Dnes se mohli najíst. ”Úplně první? V létě, kdy ses mě držel jak štěně a prosil mě, abych nestřílel po srnkách?”
Roztomilá vzpomínka. Erikův úplně první lov. Nebylo mu sotva patnáct let, když se přidal k Tóthově družině. Nato, že to byl vesnický pacholek nikdy předtím nebyl na lovu. V lese dupal, zakopával o každou větší větev a nebo v horším případě spadl do kopřiv. A ne jednou!
”Myslíš ten tvůj pokus o past a místo toho jsi spadnul do políčka kopřiv?” Rozesmál se když zlomil klacek vejpůl a odhodil do ohně. Erik nafoukl tváře jako ryba. Jedna z těch víc potupných vzpomínek, na které nebyl pyšný. Historka pobavila všechny muže v táboře. Dlouhé týdny nosil Erik přezdívku Král kopřiv. Díky tomu si ovšem vybudoval silnou toleranci vůči pálení kopřiv a jako jeden z mála dneska mohl natrhat stohy kopřiv bez rukavic.
”Stále se bavíš na můj účet?” Erik si přisednul k ohništi a dál porcoval rybu na menší kousky.
”Kdo by se nesmál děcku co spadlo do kopřiv?” Úplně všichni, v tom byl ten problém. Ne příliš dobrý začátek do Erikova nového života v táboře banditů. Drbal se několik dní v kuse. Sotva mohl nosit zbraně a jiné vybavení. Jediné uplatnění v tak nelehké situaci pro něj bylo v kuchyni nebo v ozdravovně. Jako horký hadr si jej přehazovali z jednoho místa do druhého, dokud se mu nevrátila zdravá barva.
”Byly čerstvé. Byl jsem zarudlý od ramen po nohy!”
”Jako naštvaný čmelák! Ale horké koupele s mýdlem pomohly.”
”A studené obklady.” Ano, Erikova nehoda byla směšná, vyvolala velký povyk a byla z toho zábavná historka. Ovšem ho nenechali trpět. Veškerá péče směřovala k tomu, aby se dal chlapec co nejrychleji dokupy. Ištvána bylo chlapec líto, ale nesměl to dát najevo. Zvýšená péče o nováčka se mu mohla velmi vymstit, obzvlášť když se jednalo o vesnického kluka, který se sotva ohřál u táborového ohně. Příliš brzy, příliš nápadné. Péče musela být nenápadná.
Vzpomínka to byla humorná, jenom Erik se moc nesmál. Seděl u ohniště a tiše opékal vykuchanou a naporcovanou rybu. On se na svůj účet zas tolik nebavil. Naštěstí Ištván věděl, kdy už to vtipné nebylo.
”A co třeba tvůj první lov? Kdy jsi poprvé držel kuši a snažil se zasáhnout cíl?” nabídl veselejší vzpomínku.
“To bylo moje první léto?” naděje svitla, když chlapec zvedl zrak z ohně na svého milého. Hezky se na něj usmíval, proto se taky na něj usmál. “No, to si moc nepamatuju. Něco jsem pokazil?”
“Naopak!” pravil nadšeně Ištván. “Nevzpomínáš si na svůj první úlovek?”
Erikův první úlovek, krom kila kopřiv, byl polní zajíc. Trvalo to sice půl dne a za oběť padl tucet šípů, ale dokázal to. Jestli čirá náhoda spolu se štěstím nebo zajíc vědomě chtěl ukončit svůj mizerný život, Erik jako čerstvě šestnáctiletý hoch ulovil svojí první zvěřinu. Sám tomu zprvu nevěřil. Bál se vůbec zkontrolovat mrtvé zvíře s šípem v těle.
”Bojíš se, že ti uteče? Dones ho.” Přikázal Ištván chlapci. Ten se nejistě vydal na místo, kde nevinné zvíře padlo. Šíp stejně velký jako chlapec trčel ze zvířete jako prapor. Nebylo těžké jej najít, šíp měl pestrobarevná peříčka. V kaluži krve ležel usmrcený zajíc. Šíp hluboko v jeho malém těle. chlapci začalo být špatně. Bylo to poprvé, kdy viděl mrtvé zvíře na vlastní oči. Nikdy předtím mu nebylo dovoleno spatřit mrtvolu zvířete. Matka mu vždy zakrývala oči nebo jej odháněla pryč.
”Kam jdeš prcku? Ztratils mámu?!” Prcek na něj pokřikoval z druhé strany pláně. Byla to již běžná poznámka, kterou se zas a znovu pokoušel vyprovokovat chlapce k nějaké reakci - zlobě nebo smutku, to mu bylo jedno. Důležitá bíla reakce. Té se ovšem nedočkal. Erik byl konsternován pomalu chladnoucí mrtvolou zajíce. Instinktivně semkl ruce k sobě a začal odříkávat odpuštění.
”Proč se modlíš, Eriku?” Tóth se zjevil zpoza křoví. Zastavil se těsně za chlapcem a nahlédl mu přes rameno. Zajíc byl pořád na stejném místě, nehýbal se. Skutečně se jeho malému učni podařilo ulovit jeho první kořist. Jenom ten postoj se mu nelíbil. Opravdu se chlapec modlil a žádal o odpuštění? Za to, že si ulovil večeři? Vesnici v sobě chlapec zanevřít nemohl.
Po odříkání krátké modlitby se Erik odvážil kouknout přes rameno. Jeho pán si jej přišel zkontrolovat. Přesvědčit se, že se mu skutečně podařilo splnit jím daný úkol.
”Děkoval jsem Pánu, že mi poštěstil na lovu. A žádal jsem ho, aby zajíc byl přijat v království nebeském.”
Ištván se nemohl ubránit smíchu. Nejlepší hloupost, kterou slyšel za posledních několik dní. ”Žádné nebe neexistuje, hochu. Nebo peklo. Je to církevní žvást, který má lidi zastrašit od zlých skutků a udržet je v ohrádce, jako dobytek.” Nedržel se zkrátka. Bylo třeba radikálního řezu, aby se Erik oprostil od slabého chápání světa, který mu vštípil hloupý lid. Ať si věřil v BOha nebo nadpřirozeno, ale řeči o odpuštění, požehnání a zhřešení byly směšné a nesmyslné. Jestli v očích Boha měl být hříšníkem, budiž, ale takový se lidé už rodily. A neustálé modlení se k něčemu, jen aby si umyly ruce od hříchů se kterými byli do tohoto světa vpuštěni, bylo nejen hloupé, únavné ale především zbytečné. A Erik tuhle filozofii musel pochopit co nejdříve, jinak je očekával konflikt a nejen s Ištvánem.
”Tak na co čekáš? Vyškubni šíp a jdeme.” Popostrčil chlapce do akce. Ten jenom zavrávoral a nejistě kleknul k mrtvole zajíce. Otálel však až příliš dlouho. Ištvánovi došla trpělivost. Dupnul na zajíce a hbitě vyškubnul šíp.
”Poslyš hochu,” vrátil mu šíp do ruky. Netvářil se nadšeně. ”Čím déle se budeš rozmýšlet nad každým rozkazem, dopadneš špatně. Co řeknu, to provedeš.”
Erik polknul a mermomocí se snažil udržet počínající slzy v očích. Vzal zajíce za uši a následoval svého pána zpátky do tábora. Snažil se dělat vždy tak jak se mu řeklo, ale stále měl problém adaptovat se na nový život v táboře. Lidé byli jiní, režim byl jiný, dokonce i jídlo bylo jiné. Musel se však přeučit a to velmi rychle. Jak pravil jeho pán, nechtěl si udělat špatné jméno hned na začátku.
”Eriku,” Ištvána maličko užíralo svědomí. Nechtěl být na nováčka zlý jen proto, že se seznamoval s novou skutečností, jak se získává potrava v divočině. Ale nemohl si dovolit vypadat jako hlupák ve svém vlastním táboře jenom proto, že dal šanci klukovi, kterému navalovalo při pohledu na mrtvolu. Čekala je je ještě spousta práce a tohle byl pouhý začátek. Chlapec nejistě zvednul hlavu. ”Dělej, co se ti řekne a vyhneš se problémům. Uč se, dokud máš příležitost. Musíš být připraven na skutečný život než přijde válka. Spoléhám na tebe, že půjdeš všem změnám vstříc. Byl bych nerad, kdybych se zklamal ve tvém výběru.”
Chlapci se zablesklo v očích. Ištván nevěděl, jestli ho ještě víc nevyděsil.
”Já…nezklamu tě, můj pane!” s nadšeným výrazem a mrtvolou zajíc vypadal chlapec poněkud…zvláštně. To však nebránilo staršímu muži pousmát se.
”Jen tak mezi námi…” opatrně se rozhlédnul. Byli částečně v lese, nikdo široko daleko, ”můžeš mi říkat jménem. Ale jenom když jsme sami.”
”Jak říkáš, Štefane!”
”Štefane?” kolik času uběhlo od momentu, kdy se Tóth ponořil hluboko do svých vzpomínek? Vteřiny? Minuty?
”Hmm?” svou zmatenost skryl pod nevinným úsměvem. Ten vždy na Erika zapůsobil. ”Byl jsem na tebe pyšný. Podívej kam jsi od té doby došel…” teprve teď si všimnul, že Erik cosi tvořil. Vypadalo to jako věneček z květin.
”Byl jsi? A dnes?” Když se jejich pohledy střetly, Ištvánovi přejel mráz po zádech. Znal ten pohled. Zasněný, milující a hřejivý. Tak proč ho to tak zaskočilo?
”S-Stále jsem na tebe pyšný, hochu můj. Není dne, kdy bych o tobě pochyboval.” Květinový věneček z pampelišek a vlčích máků začínal dostávat tvar. ”Zase tvoříš?”
”Tohle? To je skoro hotové. Trochu jsem vylepšil strukturu. Mohu?” bez váhání vstal a s květinovým věnečkem přistoupil k sedícímu muži, který zmatečně hledal správná slova. Mírně sklonil hlavu, vědíc co se na něj chystá. Věneček jako koruna mu přesně padnul kolem hlavy. Erik měl letitou praxi ve tvorbě roztomilých věnečků. Vesnická pozůstalost, kterou si Ištván za ty společná léta cenil víc a víc. Taková obyčejná věc a přitom to bylo umění zpracovat divoký plevel do něčeho tak…hezkého.
”Chtělo by to rozšířit tvůj um, Eriku. Korunky jsou čím dál krásnější, ale co jiný druh šperku?” Erik svraštil obočí. Co se asi skrývalo za nebesky modrýma očima? Věneček si upravil na hlavě a nahmatal jednotlivé kvítky. ”Sluší mi to?”
”Něco tomu chybí,” usmál se Erik. Zajímavé bylo, že mu zrudly uši. Nešlo si jich nevšimnout. ”Ale to musíš zavřít oči.” Další dárek pro Ištvána? Měl snad narozeniny? Takové nadšení z obyčejných květin bylo až směšné, ale Ištván se nedokázal zbavit hloupého úsměvu ve tváři. Jedna z mála dalších slabostí, které se marně snažil skrýt. Kolik radosti dokázal přivést prachsprostý luční plevel…
”Když jinak nedáš…” netušíc, co se na chystalo. Hloupě se odevzdal svému chlapci, zavřel oči a kousnul se do rtu, aby se toho hloupého úsměvu zbavil. Když poté cítil, jak mu Erik sundával rukavice, znejistil. Co měl mazaný chlapec za lubem? Velmi chtěl podvádět, ale jak pravil důvěra byla na prvním místě, proto polknul nejistou slinu a vyčkával.
”Trefil jsem velikost. Podívej!” Jedna pampeliška smotaná jako malý prsten hrdě zdobila Ištvánův prsteníček. Koruna na hlavě a prsten na prstě. Staršího muže přepadly divoké myšlenky. Takové, které se v reálném světě…prostě stát nemohly. Erik před ním klečel, obdivující svůj výtvor, zatímco Ištván marně hledal cestu jak se vymanit z myšlenek, které se v jeho choré mysli zjevily při pomyšlení na to, co tato scéna mohla znamenat. ”Moc ti slušní, ale já mám radši naše první prsteny!”
”První?”
”Snad jsi nezapomněl…”
Sundal i své rukavice. Na pravé ruce plné jizev a mozolů se skrývala jedna podivná jizva, hluboká a nikdy nemizejíc. Jizva kolem kolem prsteníčku, dokonale objímajíc celý prst. Ta samá jizva, tentokrát na Ištvánově pravé ruce, na stejném prstě. Hluboká rýha kolem jednoho prstu. Slib, který stvrzoval jejich lásku. Nikdy nebudou v životě oddáni, proto slib věrnosti byl jediná možnost, jak dosáhnout alespoň pomyslného statusu věčnosti.
Stvrzen tehdy v noci pod širým nebem. Jako poslušný pes, který kousl tak, aby jizva byla věčná.
Byl to též jeden z důvodů proč Ištván neustále nosil rukavice. Jejich slib byl svatý. Byl jejich. A nikdo o něm nesměl vědět.
”Patříme k sobě.” Erik s Ištvánovou dlaní na tváři udělil polibek na zjizvený prsteníček. Něžně jej laskal, stejně tak jako slib, který potvrzoval.
”Nic nás nemůže rozdělit.”