Work Text:
„Normální lidé žijí dopředu v Čase, jestli rozumíš, co tím chci říct, a směrem kupředu se odehrává skoro všechno. Takže se normálním lidem žije docela snadno, stejně jako snadno spojíš pět teček do W, když se na ně díváš normálně, zepředu, a ne zezadu a zrcadlově obráceně. Ale já jsem se bohužel narodil na špatné straně Času, a musím proto žít pozpátku odpředu, přestože všichni okolo mě žijí zezadu dopředu.“
– Merlin, kapitola 3, Král bývalý a král budoucí: Meč v kameni
Bylo jen bílo – a pak bylo všechno.
Těžko říct, kde nebo kdy to bylo, ale byla to doba, do které se už nikdy nemohl vrátit.
Lan Wangjiho prvním pocitem byly rty přitisknuté na jeho. Pak prudce otevřel oči a zjistil, že není sám.
Přestože člověk před ním byl v tu chvíli vážný a neusmíval se, v jeho tváři bylo něco, co ho činilo hezkým v hravém slova smyslu, s nádechem jiskřivé zadumanosti. Lan Wangji, jehož existence začala teprve před chvílí, si neuměl představit nic úchvatnějšího než osobu před sebou.
Muž vzhlížel k Lan Wangjimu, téměř ohromeně. „Takhle ses cítil?“ zeptal se. Navzdory úžasu vypadal smutně.
Lan Wangji nevěděl, co to znamená.
Na okamžik se mezi nimi rozhostilo významné ticho. Pak se náhle a bez varování okamžik rozplynul. Konverzace jako by se resetovala a on se odtáhl, odstoupil, lehce naklonil hlavu a usmál se. Zachmuřený výraz z jeho tváře zmizel a jeho pohled se trochu rozjasnil.
„Už jsem říkal, kdo jsem?“
Lan Wangji zmateně zavrtěl hlavou. Nato se muž usmál ještě zářivěji, pak se zasmál a pokračoval: „Pak je čas, abych se poprvé představil! Jsem Wei Wuxian. Prosím, říkej mi Wei Ying.“
Ačkoliv byl Lan Wangji čím dál zmatenější, instinktivně se začal chytat jména, které už znal: „Já jsem Lan –“
„Lan Wangji, Lan Zhan, já vím. Nemusíš se představovat.“
„...Jak?“ Lan Wangji nechápal, jak to, že se Wei Wuxian zdá být tak zkušený a znalý. On, který teprve před chvílí začal existovat, sotva chápal, co se děje, tak proč byl Wei Wuxian jiný? Někde v hloubi duše věděl, že tohle je začátek a nic předtím neexistovalo. Wei Wuxian nemohl být výjimkou.
Wei Wuxian však odpověděl: „Jsem s tebou už velmi dlouho, takže bys mi v tuhle chvíli samozřejmě nemusel říkat své jméno. Moje paměť možná není nejlepší, ale na něco tak důležitého bych rozhodně nezapomněl!“
Pak se ta podivná věc stala znovu. Lan Wangji s hlubokým zmatkem cítil, jak se mezi nimi něco změnilo a cosi se znovu resetovalo.
Wei Wuxian zamrkal.
„Už jsem říkal, kdo jsem?“
„...Ano.“
Plaše se zasmál a poškrábal se na krku. „Promiň, Lan Zhane. Tohle se stává často; asi si na to budeš muset zvyknout.“
Lan Wangji se zeptal: „Co jsi zač?“
Existovaly i lepší způsoby, jak se zeptat, ale zjistil, že nedokáže dát dohromady ta správná slova. Navzdory neohrabané formulaci mu Wei Wuxian rozuměl dokonale.
Řekl: „Jsem stejný jako ty.“
„Takhle,“ učil ho Wei Wuxian, jeden nejistý krok za druhým. Držel Lan Wangjiho za ruku, vedl ho, a přitom pokračoval v neustávajícím, matoucím štěbetání.
Co přesně se vlastně učil? Lan Wangji to nechápal, přesto poslušně následoval pokyny a kráčel vpřed do neznáma, z jednoho místa na druhé, dokud společně nedosáhli… něčeho.
Jak šel, svět, který sestával jen z bílé a další bílé, se začal měnit. Pomalu se přeskupoval do červené, oranžové a růžové. Byl plný nejrůznějších teplých barev; tmavě růžových, měkkých a světlých.
„Ach, to je tak pěkné, že?“ zamyslel se Wei Wuxian. „Už dlouho jsem nic takového neviděl!“
Bylo to pěkné? Nedokázal říct. „…Hm.“
„Lan Zhane, ty se opravdu nikdy nezměníš,“ řekl Wei Wuxian. „Často jsem si říkal, jestli jsi byl vždycky takový, a ukázalo se, že ano.“ Jeho úsměv se změnil v zamyšlený a on velmi vážně vzhlédl k obloze. „Ano, je to opravdu hezké.“
„Mn.“
Nakonec dorazili k… něčemu a Wei Wuxian se zeptal: „Ehm, Lan Zhane, připomeň mi, viděl jsi už oceán?“
„...Teprve jsme dorazili.“
„Opravdu? Dobré vědět. No, tak tedy za mnou!“ Tentokrát měli cestu volnou, a zatímco šli, Wei Wuxian pokračoval: „I když mám pocit, že v tuto chvíli je k vidění jenom oceán. Ať jdeš kamkoli, nakonec u něj skončíš.“
Nevěděl, co je oceán. „Co je –“
„Je přímo támhle!“ Wei Wuxian se rozběhl vpřed a pak se ohlédl, aby se ujistil, že ho stále následuje. „Vidíš? Není to krásné?“
Lan Wangji se pozorně rozhlédl. To, na co ukazoval – oceán – mělo neurčitě modrošedou barvu a v jistém zásadním smyslu se lišilo od země, na které stáli. Pouze na základě toho však nevěděl, jak na otázku odpovědět.
Nevěděl vůbec nic.
Wei Wuxian se vydal k oceánu, a zrovna v tu chvíli se na obzoru začalo něco vynořovat… něco jasného. Mlčky to svorně pozorovali a mezitím světelná koule vystoupla vzhůru. Jak zvláštní.
Rozhovor začal nanovo a Wei Wuxian se ho zeptal: „Lan Zhane, máš radši den, nebo noc? Změnila se už tvoje odpověď?“
Lan Wangji nevěděl, co je byť jen jedno z toho, a nevěděl ani, proč by se jeho odpověď měla změnit.
Nedbaje na jeho mlčení Wei Wuxian pokračoval. „Určitě je to pořád den. Lan Zhane, jsi opravdu tak předvídatelný. Dokonce i po takové době, po všech těch letech… jsi pořád stejný.“
Řekl to tak jednoduše. Proč by to vůbec říkal? Jak je možné, aby byl stejný jako předtím, když žádné předtím neexistovalo?
Nevěděl. On to prostě nevěděl.
„Lan Zhane?“ Wei Wuxian na něj vrhl zvláštní pohled. „Jsi v pořádku?“
„Já…“ Lan Wangji se kousl do rtu.
„Lan Zhane?“
„Já –“ Lan Wangji byl čím dál rozrušenější, až mu nakonec došlo i to málo strohých slov, která dokázal vyslovit.
Nebyla to frustrace, ani to nebyl tak docela zmatek, ale obě tato slova by se k situaci dokonale hodila. Byl to takový ten druh bezmoci, kterou nebylo možné vysvětlit a která pramenila jen z toho, že bylo něčeho příliš a on měl příliš málo prostoru ke zpracování. Wei Wuxian se na něj mohl jen zvědavě dívat.
Wei Wuxian a svět a začátek a konec, oceán a den a noc a tak dále, a on neměl ani ponětí, co to všechno je, ale Wei Wuxian to od něj zřejmě očekával. Nikdy mu to nevysvětlil a Lan Wangji toho věděl tak málo, že se ani neuměl na nic zeptat. Díval se na něj, jako by byl Lan Wangji něco, co si zaslouží obdiv, ale on… nechápal.
Nevím. Já… já nevím. Nevím. To bylo nakonec vše, co dokázal říct. Lan Wangji sklopil pohled a odvrátil se, aby se na nic z toho nemusel dívat. Nebylo tu nic než další a další nevím.
„Hej, hej,“ řekl Wei Wuxian a přišel blíž, jen aby ho znovu chytil za ruce. „Lan Zhane, promiň. Nejsem v tom moc dobrý, že ne? Řekni mi, jak dlouho jsi vzhůru?“
„…Nevím.“
„Ty ještě nevíš, jak určovat čas, co?“ Lan Wangji se na něj odmítl podívat, takže nedovedl říct, jak Wei Wuxian v tu chvíli vypadá, ale jeho hlas zněl omluvně. „Jsem opravdu hrozný, vzal jsem tě sem, ale nevysvětlil jsem ti ani základy.
„Dobře, poslouchej mě. Té velké světelné kouli na obloze se říká slunce. Cestuje po nebi a pak klesá pod obzor, než se zase vynoří. Jeden cyklus pohybu slunce po obloze se nazývá jeden den. Řekni mi, kolik dní už jsi vzhůru?“
Vzhledem k tomu, že se slunce právě objevilo, Lan Wangji poslušně odpověděl, aniž by vzhlédl: „Méně než jeden.“
Tehdy nastalo zvláštní ticho, protože Wei Wuxian na to nedokázal zareagovat. V Lan Wangjim to probudilo takovou zvědavost, že se právě chystal zvednout hlavu, když ho Wei Wuxian rychle uchopil za pas, ovinul kolem něj paže a přiměl jejich těla, aby se srazila.
„Další lekce,“ řekl Wei Wuxian a jeho hlas zazněl Lan Wangjimu přímo u ucha. Ta blízkost ho automaticky přiměla ucuknout. „Ach! Promiň, promiň, na tohle vlastně ještě nejsi zvyklý.“ Pohnul hlavou, aby si viděli z očí do očí. „Říká se tomu objetí. Dělá se to, když chceš někomu poskytnout pohodlí.“
„…“ Lan Wangji na to neměl co říct. Po počátečním šoku se rozhodl, že je to přijatelné.
„Lan Zhane, opravdu mě to mrzí,“ zopakoval Wei Wuxian upřímně. „S tím, jaký typ člověka jsi, pokud nedokážeš říct nahlas všechno, co chceš, a já neustále zapomínám, že mě neznáš… Takových chyb udělám ještě hodně.“ Poslední věta byla konstatováním faktu, nikoli předpovědí. „Prosím, pochop. Nelíbí se mi, když se kvůli mně cítíš hloupě. Jen si nedokážu uvědomit, co všechno v danou chvíli nevíš.“
Lan Wangji se odvrátil, zatočila se mu hlava. Nešlo o to, že by Wei Wuxiana neměl rád. Vlastně byl docela rozkošný a jeho neustálé brebentění bylo samo o sobě okouzlující. Nevěděl však, co má dělat, když s ním Wei Wuxian takhle mluví; jako kdyby ho dobře znal, s jakousi silnou emocí, kterou si nedokáže zařadit. Proč to dělá? Proč Lan Wangji nic neví?
„Vydrž, zkusím to ještě jednou.“ Wei Wuxian se zhluboka nadechl a tiše zabručel: „Jsem hloupý… Dobře, dobře.
„Lan Zhane, teď už bys měl vědět, co je ‚čas‘. Kývni, pokud to víš.“
Lan Wangji přikývl.
„Tohle je počátek světa, a jak se od něj vzdalujeme, pohybujeme se v čase vpřed. Pohyb vpřed se nazývá budoucnost, zpět minulost, a právě teď je přítomnost.“
Blýskl po něm krásným úsměvem, v jeho výrazu byla milá náklonnost, a opatrně pokračoval: „Jsem Wei Wuxian. Jsem stejný jako ty, ale obráceně. Ty žiješ dopředu, já žiju pozpátku. Tohle je tvůj začátek a můj konec a vždy se setkáváme v přítomnosti. Žil jsem s tebou celý svůj život, ale ty jsi svůj život ještě vůbec nezačal.
„Takhle svět funguje.“
Ta slova pro Lan Wangjiho prakticky nic neznamenala, ale i tak přikývl a přijal je.
„Na konci, když jsem se narodil…“ pokračoval Wei Wuxian, „byl jsi tam. Naučil jsi mě všechno. Vždycky jsi byl se mnou. Všechno, čemu jsem nerozuměl, jsi mi dokázal trpělivě vysvětlit. Když mi bylo smutno nebo jsem se cítil hloupý a naštvaný, utěšoval jsi mě. Chci pro tebe jen udělat to samé, ale nejsem ani zdaleka tak dobrý jako ty.
„Na moji obranu, byl jsi trochu ve výhodě. Není snadné jít pozpátku proti světu, víš? Ale i tak jsi byl pořád lepší.“ Wei Wuxian ho párkrát poplácal po zádech. „Promiň mi, jestli jsem tě právě teď vyděsil nebo tě přiměl cítit se hloupě. Pokud něčemu nerozumíš, prosím, ptej se. Chci jen, abys byl šťastný. Miluju tě.“
Lan Wangji nechal to prohlášení doznít, tichý ve Wei Wuxianově náručí. Chvíli bylo slyšet jen vodu tříštící se o skály.
Otevřel ústa, aby se zeptal na tu poslední větu.
A pak se něco změnilo. Svět se posunul dál.
Když Wei Wuxian viděl Lan Wangjiho s otevřenými ústy, zamrkal jako sova. „Chtěl ses mě na něco zeptat?“ řekl. „Jen do toho, ptej se.“
Ale ten okamžik už byl pryč. Zavrtěl hlavou.
Wei Wuxian se příjemně usmál a vypadal, jako by se předchozí rozhovor nikdy nekonal. Pro něj vlastně ne. „Lan Zhane, zatím tu není nic jiného než voda a písek, ale jednou na pláži budou mušle, které budeš moct sbírat, vytvořené z… Ach, zapomněl jsem, z čeho jsou. Z uhličitanu vápenatého, myslím. Ale jsou z živých tvorů, jako jsme my! Ještě tady nejsou, ale je to jen otázka času. Je to opravdu úžasné, budeš je milovat.“
Znovu to slovo. Lan Wangji se nechal táhnout za ním.
Svět se takhle pomalu posouval dál, z jedné přítomnosti do druhé. Bylo to v podobě krátkých rozhovorů, ztracených s uplynulým okamžikem. Dozvěděl se, co je voda. Dozvěděl se, co je písek. Učil se.
Wei Wuxian zapomněl na každý rozhovor, který předtím s Lan Wangjim vedl, takže byl jediný, kdo si tyto lekce uchoval v paměti.
Jednoho dne konečně sebral odvahu a zeptal se: „…Co jsme?“
„Nevím,“ odpověděl Wei Wuxian upřímně. „Taky jsem se na to často ptal, dokud jsem si neuvědomil, že na to nikdo nemá dobrou odpověď. Lidé…“ Jeho pohled zjihl zalíbením a nostalgií. „No, ještě tady nejsou, takže ti to možná moc neřekne. Ale říkali nám bohové.“
Lan Wangji nevěděl, co to je.
„Nevím, jak to správně vysvětlit.“ Wei Wuxian se poškrábal na hlavě a zkusil to, jak nejlíp uměl. „Vidíš tenhle svět, že? Vidíš oceán, skály a písek. Ale kdo to stvořil? Proč je to tady? Proč jsme tady my?“
Tyto otázky si Lan Wangji kladl od chvíle, kdy se probudil.
Když Wei Wuxian viděl, že rozumí, s jemným soucitem řekl: „Na tyhle otázky existuje spousta různých odpovědí, ale nevím, která z nich je správná. Možná žádná z nich. Každý měl jiné vysvětlení, a jedním z nich bylo, že to někdo nebo něco stvořilo. To něco nazývali bohy.“
Ale oni – on a Wei Wuxian… „…To my nejsme.“
„To ne,“ souhlasil Wei Wuxian. „Takže když jsem si uvědomil, že to nikdo doopravdy neví, přestal jsem se tím trápit. Teď jen chci žít svůj život naplno, každou malou chvíli. Jak dlouho jsi teď vzhůru?“
Lan Wangji poctivě odpověděl: „Pět set tři dny.“
Wei Wuxian se nad tím zamyslel a pak řekl: „Rok má tři sta šedesát pět dní. Deset let je desetiletí, sto let je století a tisíc let je tisíciletí. Použij tyhle pojmy, až bude dnů příliš mnoho na to, aby se daly snadno spočítat. Rozumíš tomu?“
„Ano.“
„Lan Zhan se učí opravdu rychle,“ tlesk Wei Wuxian rukama. „Každopádně jsem chtěl říct, že každý z nás ví přesně to, co ten druhý neví. Všechny ty chvíle, co jsem s tebou prožil – ty roky a staletí a mnohem víc – jsi nezažil. Všechny ty chvíle, co jsi prožil ty se mnou, jsem nezažil já. Jediný čas, který spolu sdílíme, je teď; vždy jen přítomnost.“
Myslel to doslova. Sdíleli přítomný okamžik, a jakmile ten okamžik skončí, už nikdy se s tou samou verzí druhého nesetkají.
Přiložil si ruku na hruď a s láskou řekl: „Každý přítomný okamžik chci strávit s tebou. Cítíš to taky tak?“
Lan Wangji o tom přemýšlel. Byla noc a sotva na sebe viděli. Dříve toho večera si na to Wei Wuxian stěžoval, stejně jako na nedostatek stromů, ze kterých by mohl rozdělat oheň. Lan Wangji nevěděl, co to znamená, ale bylo by hezké teď vidět detaily jeho rysů.
Možná by mu to dalo lepší představu, jak zareagovat.
Nešlo o to, že by ho neměl rád. Lan Wangji na něj neustále myslel, protože neměl na co jiného myslet. Pečoval o Lan Wangjiho, s dobrou náladou a říkal věci jako: „Nech mě tě držet za ruku – ano, takhle. Líbí se ti to? … Věděl jsem, že se ti to bude líbit,“ a „miluji tě,“ a „miluji tě,“ a „miluji tě.“
Nikdy se nezeptal, co to znamená, ale možná to i tak začal během uplynulého roku chápat. Ne úplně; ne natolik, aby se o tom vůbec dalo přemýšlet, ale možná přece.
Považoval Wei Wuxiana za… hodného. Byl hodný. Ale nevěděl, co si o něm myslí Wei Wuxian; co ho vede k tomu, že chce s Lan Wangjim zůstat. Nerozuměl tomu dost dobře na to, aby dokázal vhodně reagovat.
Když Wei Wuxian zpozoroval jeho mlčení, tiše se zasmál. „Ach, Lan Zhane… tvůj věk je teď opravdu znát.“
Nezněl z toho moc nadšeně.
Lan Wangji se zeptal: „Proč jsi řekl všechny ty věci?“ Nedokázal se přimět zeptat: Proč mě miluješ?
Wei Wuxian to přesto pochopil. Jeho výraz se rozzářil. „Mám k tomu spoustu důvodů! Miluji Lan Zhana, protože je to dobrý člověk – soudíš lidi spravedlivě a chováš se ke mně dobře. Miluji Lan Zhana, protože se na mě usmívá, protože dobře vaří, protože je chytrý, protože je zdvořilý a protože se rozhodl, že tím vším bude, z vlastní vůle. A pak se rozhodl, že to všechno nasměruje na mě.“
„Mám tě rád, protože mě máš rád.“ A Lan Wangjimu se sevřela hruď. Jak smutné to právě teď musí být pro Wei Wuxiana, když člověk, kterého má rád, nedokáže něco takového ani pochopit?
„A když jsme spolu, nejsme sami.“
Nakonec na pobřeží začaly růst rostliny.
„Jsou tak malé,“ stěžoval si Wei Wuxian. „Chybí mi doby, kdy byl člověk obklopen lesem stromů a mohl sedět v jejich stínu. Je to tak dlouho, co jsem naposled viděl květinu.“
Lan Wangji to na druhou stranu shledával docela fascinujícím. Do oceánu se neodvážil a jen zřídka viděl věci, které ho obývaly, takže cokoliv, co rostlo tam, kam bez obtíží viděl, bylo velmi zajímavé.
Jednou, když zkoumal něco, co mu bylo představeno jako „mech nebo lišejník, nepoznám rozdíl“, se ho Wei Wuxian zeptal: „Co se ti na tom vlastně tak líbí? Zdá se, že tě to vážně zaujalo.“
„Roste to,“ odpověděl Lan Wangji, „ne jako kameny.“
„No, samozřejmě, že ano, jsou to živé věci,“ odpověděl Wei Wuxian rozumně. „Abys mohl žít, musíš být schopný růst.“
„Ale my nerosteme.“
Wei Wuxian ledabyle mávl rukou. „Předpokládám, že ne… Technicky vzato si lidé stanovili určité požadavky, aby se něco dalo považovat za živé. Ale z praktického hlediska si myslím, že je to jedno. Nikdo se s tebou nebude v běžném rozhovoru hádat o tom, jestli je virus živý, nebo ne, takže touhle drobností se lidé taky nebudou zabývat. Koneckonců, nejsme mrtví a neživé objekty nemohou myslet ani mluvit.“ Odmlčel se a opravil se: „Kromě robotů.“
Lan Wangji zamrkal. „Uveď požadavky.“
„Ehm, roste to, vyžaduje to živiny, dokáže se to rozmnožovat…“ Wei Wuxian se soustředěně zamračil. „Na nic víc si nevzpomenu.“
Lan Wangji si nebyl jistý, jestli je sám něco z toho. Wei Wuxian popsal jezení jako „vážně skvělé, když je jídlo dobré, ale nemyslím si, že tě to bavilo, protože jsi nejedl moc často,“ a rozmnožování jako…
„…Můžeme se rozmnožovat?“
„Nevím, ani jeden z nás to nikdy nezkusil.“
Lan Wangji nevěděl, jak se dá rozmnožovat. Přesto řekl: „Tak to zkusíme teď; spolu.“
„…“ Po chvíli ticha Wei Wuxian vyprskl smíchy. Sípal, když se mu podařilo vyhrknout: „Lan Zhane! Bohové, Lan Zhane, ty mě zabiješ!“
Přestože se smál jeho slovům, Lan Wangji už znal Wei Wuxiana dost dlouho na to, aby pochopil, že se nesměje jemu, a tak trpělivě čekal, až mu vysvětlí, co je na tom tak vtipného.
„Hahaha,“ Wei Wuxian se ještě chvíli hihňal, než se konečně zhluboka nadechl a velmi pobaveně řekl: „Takže… chceš, abych ti ukázal, jak na to?“
Zdálo se, že to má nějaký hlubší význam, který Lan Wangji nechápal. Neříkal snad, že se nikdy předtím o rozmnožování nepokusili? Přesto však přikývl.
„Ne, ne, tenhle Lan Zhan je příliš naivní. Nevěděl jsem, že jsi byl někdy takový,“ smál se Wei Wuxian dál. „Cítím se hrozně, jako bych se tě pokusil využít.“
Řekl to tak pobaveně, a přesto si Lan Wangji nedokázal pomoct a cítil z něj i jistou melancholii. Koneckonců to bylo poprvé, co se s Lan Wangjim setkal, dokud byl ještě takový.
„Jestli jsi to nikdy nedělal…“ Wei Wuxian chvíli přemýšlel a pak řekl: „Proč tě prostě nepolíbím?“ Než se stačil zeptat, co to je, Wei Wuxian se zasmál a řekl: „Miluju tě.“ Naklonil se dopředu, zvedl ruku k jeho tváři a přitiskl jejich rty k sobě. To samé udělal i tehdy, na počátku věků.
V té době Lan Wangji nereagoval téměř vůbec. Nevěděl, kdo je Wei Wuxian, kromě toho, že je rozkošný na pohled, a protože nechápal kontext toho, co může polibek znamenat, vyvolalo u něj to gesto spíše zmatek.
V tuto chvíli, kdyby byl kdokoli jiný, zalapal by po dechu. Ale nebyl, a tak při něžném dotyku téměř panicky ztuhl. Wei Wuxian tak ještě chvíli setrval, ale když si uvědomil, že Lan Wangji polibek neopětuje, zmateně se odtáhl.
Nevěděl, jak se tváří, ale ať už Wei Wuxian v jeho výrazu viděl cokoli, stačilo to k tomu, aby se jeho výraz zkřivil.
„Neuvědomil jsem si, že ses nikdy předtím nelíbal,“ řekl nešťastně. „Prosím, řekni mi, pokud si něčím nebudeš jistý. Teď se cítíš hrozně a já se taky cítím hrozně – a nechci, aby ses tak cítil. Odteď si dám pozor a už tě nebudu líbat.“
Lan Wangji mu chtěl říct, že nejde o to, že by se mu to nelíbilo. Protože nešlo o to, že by se mu to nelíbilo! Prostě si neuvědomil, co tím Wei Wuxian myslí, a to uvědomění způsobilo, že zkoprněl. Ani on nechtěl, aby se Wei Wuxian cítil špatně.
Vidět ho rozrušeného bylo v tu chvíli nesnesitelné.
„Jen se ujistím, že na konci dodržím náš slib,“ řekl Wei Wuxian, „ale slibuji, že kromě toho už tě nepolíbím.“
Než to však stačil vysvětlit, přítomný okamžik byl pryč. Wei Wuxianův rozrušený výraz zmizel, ale ten Lan Wangjiho zůstal.
„Proč ten sklíčený výraz? Hlavu vzhůru,“ řekl Wei Wuxian a zvedl ruku, aby ho poplácal po tváři. „Koneckonců, jsi se mnou, že?“
Lan Wangji ho objal. Wei Wuxian vyjekl, ale jakmile překvapení odeznělo, šťastně se po něm natáhl. Lan Wangji si přál, aby to taky dokázal s takovou lehkostí.
„Lan Zhane,“ vydechl srdečně. „Co bych si bez tebe počal?“
Vzhledem k tomu, že nerostli, nemohli stárnout a nemohli ani zemřít. Proto Lan Wangji po chvíli přestal počítat, kolik mu je let. Neviděl v tom smysl.
Když to vysvětloval Wei Wuxianovi, jeho jediná poznámka byla: „Překvapuje mě, že jsi to vydržel tak dlouho; já ztratil přehled téměř okamžitě.“
Přestože se za tu dobu vůbec nezměnili, Wei Wuxian se zdál být čím dál hezčí. Lan Wangji usoudil, že to bylo jednoduše proto, že se změnil on, ne Wei Wuxian.
Wei Wuxian pokračoval, aniž by si všímal Lan Wangjiho hloupých úvah: „Jakmile se ale rozhodneš přestat počítat, začne to být o dost jiné. Pokud žiješ věčně, co ti brání v tom, abys mrknutím oka promrhal desetiletí, nebo dokonce staletí? Někdy prostě ztratíš pojem o čase.“
Století nebylo zase tak dlouho.
„To lidé vymysleli tahle slova. Pro ně bylo století velmi dlouhé,“ ušklíbl se Wei Wuxian. „Když tak nad tím přemýšlím, opravdu si nemyslím, že k nim máme tak daleko. Jediný rozdíl, který jsem mezi námi opravdu spatřil, je v tom, jak žili – nikdy nebylo času nazbyt. Žili své životy tak rychle, protože před sebou vždy viděli svůj konec.“
Lan Wangji mlčel, zatímco mu Wei Wuxian pročesával vlasy a jeho prsty obratně klouzaly mezi prameny. Nakonec ho přemohla zvědavost a on se otočil, sahaje po Wei Wuxianových neupravených vlasech.
Přitom se zeptal: „Co je… náš konec?“
Wei Wuxian chvíli mlčel a pak odvětil: „Chtěl bys vědět, jak zemřeš?“
„…“
„Jsi velmi chytrý, Lan Zhane. Jsem si jistý, že jsi na to už přišel.“
I tak ho váhavě požádal: „Prosím… řekni mi to.“
„No, nech mě chvíli přemýšlet, jak to mám říct.“
Wei Wuxian měl za to, že prvním znamením vždycky je, když se odmiluje.
Byl to pomalý proces; něco, co začalo mučivě plazivým tempem a nikdy se nezrychlilo. Nějakou dobu byla změna nepostřehnutelná.
Pak přišel den, kdy se na vás začal díval jinak, vyslovoval vaše jméno jinak. A pak, ještě o něco později, začal nechápat určité věci a klást otázky, na které měl sám znát odpovědi, protože po celou tu dobu, kterou jste s ním strávili, je znal.
V době, kdy se Wei Wuxian začal odmilovávat, si Lan Wangji pravděpodobně uvědomil, že se blíží konec.
Nastal den, kdy se na něj Wei Wuxian podíval s přátelským výrazem, ale bylo to jiné než obvykle. Bylo v tom méně blízkosti a na okamžik to bylo srdcervoucí, protože to nedávalo smysl.
Na jeho tváři se muselo objevit něco zvláštního, protože Wei Wuxian ustal v čemkoli, co zrovna dělal, a zeptal se: „…Lan Zhane?“
„Jak starý?“
„Jak je co staré?“ opáčil Wei Wuxian, ačkoliv by ještě před malou chvílí věděl, co tím Lan Wangji myslí.
„Jak jsi teď starý?“
Zamračil se. „Ztratil jsem přehled. Asi tak kolem dvou tisíc, možná. Proč?“
Lan Wangji odvrátil pohled.
Tehdy Wei Wuxian netušil, co to mělo znamenat. Teď si uvědomil, že to bylo něco jako smutek. Koneckonců, dva tisíce let nebyly téměř nic. Tak málo času.
Ale prozatím Wei Wuxian stále říkal: „Lan Zhane, podívej se na mě! Lan Zhane, polib mě. Lan Zhane, co mám dělat když si mě nevšímáš?“
Poté Wei Wuxian věděl, že až už nebude znát nic, budete ho muset všechno naučit – od lásky, přes zemi a vodu, až po věci minulé nebo budoucí.
Nebude si pamatovat všechnu tu laskavost, kterou jste mu prokázali. Své dojmy o lidech bude moct zakládat pouze na době, kterou nemáte pod kontrolou. Proto je jedině správné, abyste byli i nadále laskaví a ještě jednou laskaví, a to při každém setkání v přítomnosti.
Naučíte ho všechno, co naučil on vás, provedete ho tím obráceně. Protože ho milujete a chcete s ním zůstat až do konce.
To, jak laskavý k vám byl, mu oplatíte.
Lan Wangji byl v tom tak, tak dobrý. Byl tak nekonečně něžný a vždycky měl na všechno odpověď. Wei Wuxian si velmi brzy uvědomil, že na někoho, kdo moc nemluví, má vždycky tolik co říct ke všemu, na co se ho Wei Wuxian ptá.
„Jen si pamatuji, co jsem se naučil,“ odpověděl Lan Wangji. Recitování pro něj bylo snadné.
Wei Wuxian tleskl rukama. „Pak musel být kdokoli, kdo byl Lan Zhanovým učitelem, velmi talentovaný.“
„Mm.“ Lan Wangji ho políbil na nos. „Spi.“
To poslední, co Wei Wuxian věděl o konci – nebo začátku? – bylo, že všechno, co zažijete, on uvidí přesně opačně. To bylo to, co chtěl Lan Wangji vědět.
Wei Wuxian by mu s lehkostí dokázal říct, co si pamatuje: Že otevřel oči a někdo se na něj usmíval. Políbil Wei Wuxiana a pak se ho Wei Wuxian zeptal na jméno.
„Lan Zhan,“ řekl tehdy.
Zeptal se ho, kde jsou, a on odpověděl: „Na začátku.“
...Ale tohle Lan Wangji vědět nechtěl.
Wei Wuxian nad tím stále přemýšlel a nakonec ho napadlo, že to možná bylo takto:
Na konci světa se Lan Wangji podíval na Wei Wuxiana. Ten mu pohled opětoval s jasnýma očima, v jeho pohledu nebylo ani stopy po tom, že by ho poznal. „Pak tedy… ‚Lan Zhane‘,“ řekl. „Máš tušení, kde jsme?“
„Tohle je začátek.“ Tvůj začátek.
„Začátek čeho?“ Když Lan Wangji nedokázal odpovědět, zafuněl. „Proč jsi udělal to předtím? Co to bylo?“
Obloha se rozjasnila. Nastalo ticho. Lan Wangji přistoupil blíž… a konverzace se obnovila.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Wei Wuxian s rozšířenýma očima.
„...Lan Zhan.“
Lan Wangji se přibližoval a přibližoval a přibližoval, až se najednou Wei Wuxian ocitl v jeho náručí. Bylo to přesně jako tehdy, když se poprvé setkali – když ho Wei Wuxian políbil, když pro něj začal tento dlouhý, předlouhý život – a Wei Wuxian byl stále stejný.
Po celou tu dobu, od začátku až do konce své existence, stále nevěděli, proč jsou a kým mají být. Pouze proplouvali miliony, miliardami lidských životů a poznamenávali je nadějí na bohy a čas a všechny ty věci, které pro ně samotné byly nemožné.
Přesto toho nelitoval.
Naposledy ho políbil, s bolestí, která se nedala řádně vyjádřit. Nelitoval ničeho. A byl si jistý, že toho dne, na začátku, ani Wei Wuxian ničeho nelitoval.
Když polibek skončil, Wei Wuxian na něj zíral, jeho zmatek byl očividný. S úžasem se dotkl svých zpustošených rtů.
Obloha už teď byla téměř úplně bezbarvá, tak odlišná od zářivých odstínů západu slunce, které mívala. Ale Lan Wangjimu to bylo jedno; nemohl odtrhnout pohled od Wei Wuxiana. Chtěl, aby jeho tvář byla to poslední, co kdy uvidí.
„Kdo jsi?“ zeptal se Wei Wuxian ohromeně. „Jsi nádherný.“
Lan Wangji se usmál. Zrak se mu rozmazal.
Pak celý svět zbělel a všechno bylo pryč.
…
Sotva Wei Wuxian domyslel tu myšlenku, tiše se zasmál sám pro sebe. Lan Wangji na něj bez mrknutí oka zíral, s otázkou napůl zformovanou na rtech.
„Na tom vlastně nesejde,“ usmál se Wei Wuxian s lehkostí a neobtěžoval se nic z toho vyslovit nahlas. Lan Wangji se to všechno sám brzy dozví.
Tenhle Lan Wangji se na něj díval s něčím mezi láskou a poblázněním, stále na hony vzdálený muži, s nímž Wei Wuxian strávil většinu svého života. Opravdu mu to připadalo jako dívat se na jeho dětské já.
Řekl: „Nejsem si jistý, jestli vůbec něco z toho dokážu vyjádřit slovy, ale není nic špatného na tom, nevědět. Jak se říká, důležitá je cesta, ne cíl. Mně prostředek přišel vždycky mnohem zajímavější než konec. Ještě jsi ani nepotkal žádné lidi!
„Do té doby máš odteď všechen čas světa.“
„Nuže… tak se zase potkáváme – nebo jsme se potkali?“
– Merlin, kapitola 24, Král bývalý a král budoucí: Meč v kameni